Kráska a Smrtijed - Zdání moudrosti, zdání moci

12. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola sedmnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

 

(Severus Snape)

Něco, co mnou pohrdalo, mě sežvýkalo a znechuceně odplivlo do prachu cesty. Ano, přesně tak si připadám - odhozená, bezcenná věc. Žíznivě do dlaní nabírám další a další vodu, jako bych alespoň tou, křišťálově čistou, mohl zaplnit prázdnotu ve svém nitru. Dostalo se mi zvláštní lekce pokory. Už dlouho jsem nebyl pro někoho tak bezvýznamnou nickou, abych nestál ani za to, abych se stal nepřítelem.
Je to vlastně skvělá ironie. Mistr nitrobrany není uznán schopným vyznat se sám v sobě. Oběma mým učitelům by to patrně přišlo k smíchu. Ten Brumbálův by byl upřímný a dobrácký. Voldemortův krutý a výsměšný a zatímco by se smál, přišel by trest.
Opláchnu si tvář a zůstanu sedět na patách u potoka, hledím do vody a sbírám síly. Zášť, s jakou mne brána pustila dál, opravdu připomínala živého tvora, tvora, jehož sympatie jsem rozhodně nezískal. Byl jsem propuštěn dál čistě proto, že život slečny Grishamové měl větší cenu než má smrt. Zajímavá zkušenost. Nicméně... jsme tu a druhá zkouška je jen minulostí. Brzy uvidíme, co všechno nevíme nyní.

Postavím se a chvíli váhám nad svou schopností pokračovat ihned v cestě. Ale ne, je to v pořádku - brána mi pouze dala pocítit svou nelibost a zasadila do duše pochybnost.
Pohlédnu na slečnu Grishamovou, která se zatím usadila na zemi pár kroků dál. "Můžeme pokračovat." Okamžitě otevře oči, přikývne a zvedne se na nohy.
Zaváhám. "To bylo uspokojivě provedeno," řeknu poněkud upjatě. "Velmi... havraspárské. Připomeňte mi, ať připíšu vaší koleji nějaké body."
Zatváří se lehce nevěřícně, pusa se jí ale ihned roztáhne v širokém úsměvu. "Děkuju," prohlásí a je vidět, že má opravdu radost. Příště bych to neměl tak přehánět, není nic horšího, než přebujelé sebevědomí.

Na vhodném místě přeskočíme potok a tou až nevěrohodně malebnou krajinou pokračujeme dál. Tentokrát nemusím mírnit tempo, aby mi slečna Grishamová stačila. Naopak, mám co dělat, abych nezaostával já. Pokud měla brána v úmyslu mi tímto poněkud srazit sebevědomí – neboť tam předpokládám důvod svého nezdaru – neuspěla tak zcela. Mám zlost a jen stěží se dokážu přesvědčit, abych k našemu nadcházejícímu třetímu zastavení přistupoval bez zaujetí.

(Vanja Grishamová)

Následuji Snapea a srovnám s ním krok, tentokrát bez problémů.

Jsem vyčerpaná po oné pouti pouští a následně sněhovou vánicí, dokázala bych tady - v hustém koberci zelené trávy - bez problémů usnout, ale stejně tak mi nedělá problémy ani zůstat bdělá, vnímat cestu a krátit vzdálenost od našeho cíle.
Bude další brána zase tak daleko? Nebo třeba ještě dál?
Kdo ví...
Kráčíme obklopení tichem, které zní skoro smířlivě.

Když se Snape probral, měla jsem z jeho reakce trochu strach. Tam před bránou jsem nezvolila nejlepší metodu, jak se pokusit pomoci, a i to, jak jsme nakonec prošli, asi nebylo nejšťastnější. Snape na podobné záležitosti přece jen reaguje poněkud přehnaně. Potom se složil a já si byla naprosto jistá, že až se probere, neuniknu pomstě za své chování i za to, čeho jsem byla svědkem.
Ale on mi přidal body.
Udělalo mi to radost. Ne těch pár bodů, spíš zjištění, že i on je schopný chválit, že nepřidává body jenom své koleji.
A tak nyní kráčím smířená s událostmi poslední knihy.

Vystoupáme na nevýrazné vyvýšení údolí, kterým jdeme vpřed, a před námi se vynoří cíl naší cesty.
Jsou to opět dvě sfingy, ale neklame-li mě perspektiva, jsou mnohem, opravdu mnohem větší. Vychází z nich mysticky modrá záře a samy vypadají mnohem děsivěji než ty první.
"Už víte, jak byste volila mezi mocí a moudrostí?"
Ta slova mě zaskočí, neuvažovala jsem o tom cestou. Pokrčím rameny. "Nejsem si jistá. Láká mě moudrost, ale kdybych měla moc, budu moct pomoci více lidem," odpovím váhavě. Pohlédnu na Snapea. "Co byste zvolil vy?" Běžná otázka rozhovoru, který začal on. Můžete to dokonce vyznít třeba i jako žádost o radu, prosba o argumenty, kterými má dotyčný to své potvrzení podepřené.
Pohlédne na mě s přimhouřenýma očima. "Řekl bych, že především není špatné se vyhnout situacím, které vás nutí vybírat si mezi krajnostmi. Cokoli zde je jen volba menšího zla."
"Pochopila jsem to ale tak, že tady si budeme muset vybrat. Nebo ne?" Nevím, jak přijmout Snapeovu radu, jak s ní dále nakládat. Cožpak ona není v téhle situaci zcela bezpředmětná?
"Neposlouchala jste mě," pokárá mě. "Vybrat si budeme muset pouze tehdy, projdeme-li branou na druhou stranu. Osobně bych dal přednost pouhé konverzaci. Přesto," odmlčí se na okamžik, "je tu jistý aspekt věci, který mne zaujal. Výběr ve skutečnosti není mezi 'mocí a moudrostí', ale mezi 'mocí a zdáním moudrosti'."
Toho jsem si nevšimla. To říkali ti skřeti? Nebo odkud to Snape ví?
"Pak je výhodnější ta moc, nebo ne?" zeptám se nejistě. Nedokážu si nějak jasněji přebrat informace, které jsem právě dostala. "Pokud bychom samozřejmě branou museli projít. Ale zatím nás to nepřemístilo a nevím, proč by se tak dělo před poslední překážkou v téhle epizodě." Spíš uvažuji nahlas, než že bych to říkala Snapeovi. Jistě o tom už sám přemýšlel.
"Jak rozeznáte zdání moudrosti od moudrosti samé?" zeptá se mě po chvíli.
Zajímavá otázka. "Budu-li to já, koho se to bude týkat, nerozeznám to. Lidé kolem mě ale ano, protože se to projeví až v mých činech," odpovím s rozmyslem. Vskutku, s otázkami portrétu u vstupu do naší společenské místnosti je tato otázka velice podobná.
"Takže byste zvolila raději moc bez moudrosti, protože ta by byla pravá."
"Myslíte si, že moc zkazí každého? Že alespoň s tou trochou moudrosti, kterou v sobě mám, s tou špetkou rozumu, bych nebyla schopná odolat... a páchala bych zlo?" Debata mě zaujala, ukazuje mi něco víc o sobě samé, o lidech a jejich pohnutkách. Školí mě člověk, který slouží Pánu zla. Kdo by měl vědět o moci víc než on?

(Severus Snape)

"Řekněme, že máte moc," zastavím se vrcholku drobné terénní vyvýšeniny, ze které máme skvělý výhled na obě sfingy, a na okamžik pohlédnu na dívku vedle sebe. "Máte patřičné postavení a lidé vašim slovům opravdu naslouchají. Jste na straně dobra a všichni kolem vás jsou skvělí, věci oddaní lidé. Vy jste však ta, co táhne figurkami a stojí v pozadí celé hry a kdo je nucen neustále rozhodovat. V zájmu té hry musíte některé figurky nevyhnutelně obětovat. Vy rozhodnete, které to budou. Některé budete muset přesvědčit, aby tak učinily dobrovolně, jiné v zájmu ostatních vmanipulujete do pozice, kdy jim nic jiného nezbývá. Celou dobu je pak provázíte jejich úpadkem a bolestí a na konci jim pohovoříte na pohřbu.
Byla byste toho schopna? A vybrala byste za oběť mladou ženu, která se těší, až založí rodinu, nebo muže, který již tuto svou povinnost společnosti splnil? Zvolila byste toho, kdo má vedle sebe blízkou bytost, aby měl na konci všeho oporu, nebo někoho, kdo je sám, aby byl celkový součet bolesti menší?"
Hovořím spíše pro sebe, hlasem, který nehledá posluchače a byl jenom bezděčným prostředníkem myšlenek.
"Věřím, že toto všechno byste patrně dokázala, i když byste možná potřebovala pravidelný přísun Bezesného spánku. Vy sama už si tím tak jistá nejste. Potíž je v tom, že není nic takového, jako dobro a zlo. Nikdy předem nevíte, jestli mezi lidmi kolem vás není zrádce - a on většinou je - a jestli ti ostatní jsou opravdu tak skvělí. Nevíte, jestli oběti, které podstoupíte, budou mít smysl. A ti, které necháte padnout, vás budou proklínat. Nemáte možnost přestat rozhodovat, i kdybyste stokrát chtěla a vždy jste na to jenom vy sama. Jste přeci dobro – koho ze svých blízkých byste proklela nutností rozhodovat o smrti jiných?" Neurčitě mávnu rukou a místo abych opět vykročil kupředu, posadím se do trávy. Dál pozoruji sfingy.
"To vše za toho krásného optimistického předpokladu, že zůstanete tou dobrou a nezkaženou duší jako na počátku. Je příliš snadné sklouznout k prostředkům, které se od prostředků protivníků vlastně ani neliší. Proti ohni ohněm..." Bezděčně se vrátím k učitelskému tónu. "Až si přečtete pár knih o filosofii, zjistíte, že nemístně zjednodušuji. A až jich bude celý štos... přijdete na to, že na začátku i na konci všeho beztak není o moc víc, než probdělá noc nad zkrvaveným tělem toho, kdo vám byl oddaný."

Nevím, co mě přimělo k tak dlouhé zbytečné řeči. Namlouvám si, že je to proto, aby byla připravenější na to, co nás čeká, možná je to únavou... příliš jsem sklouzával do vlastních myšlenek a budiž mi útěchou pouze ten fakt, že nezná souvislosti natolik, aby si uvědomila, o kom ve skutečnosti mluvím.
Hledím na modrou auru obklopující sfingy a přemýšlím, jestli jsem víc zvědav na to, co je podstatou moci, nebo na to, čím se liší zdání moudrosti od moudrosti samé.

(Vanja Grishamová)

Poslouchám pozorně to, co mi říká, a hledím mu do tváře.
Je to smrtijed, prolétne mi hlavou a bezděky se mi dává to, co říká, do souvislostí s tímto. Přišel by mi na pohřeb, aby pronesl řeč?
Sklopím pohled.
Ví, o čem mluví. Kolik potřebuje Bezesného spánku on? Kolik už zabil lidí, aby si udržel zdání moci - ha! zdání moci! tedy ne moc nebo zdání moudrosti! - a mohl dál dělat to, co dělá? Proč? Pro dlouhou chvíli? Stal se snad smrtijedem z nudy, jako o tom uvažují zmijozelští? Nebo právě pro to zdání moci? Stal se smrtijedem kvůli tomu, aby neumíralo zbytečně víc lidí, než je nutné? Je v tom již od počátku Brumbál?
Pohlédnu na sfingy, které se třpytí ve slunečním světle.
Nechci vámi procházet, vyšlu k nim myšlenku, která zmizí v éteru. Nechci, aby vámi prošel Snape a nechci ani, aby vámi prošel kdokoliv jiný.
"A až jich bude celý štos... přijdete na to, že na začátku i na konci všeho beztak není o moc víc, než probdělá noc nad zkrvaveným tělem toho, kdo vám byl oddaný."
Snape domluví. Teprve teď, když se pohledem vrátím k němu, zjistím, že sedí, a sednu si taky.
"Nechci si vybírat," prohlásím nakonec a trhnu sebou, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. "Nechá nás kniha projít dál, aniž bychom si museli vybírat? Dál - do další knihy?" doplním tedy ještě.
Je to hloupá otázka a Snape na ni samozřejmě nebude znát odpověď. Jenže to je momentálně to, co chci - jít dál, pryč odtud, ať už kamkoliv.

(Severus Snape)

"Vy vybírat nechcete a já si zvolil už dávno," řeknu a tváří mi prolétne náznak pousmání. "Pak tedy opravdu pouhý rozhovor." Už bych se tu nedivil ničemu, ani tomu, že bychom se skutečně dozvěděli něco užitečného.
Slečna Grishamová se neurčitě zahemží a zabodne pohled do země. Pohodlně si natáhnu nohy - chci k bráně dorazit odpočatý, protože následné přemístění mi nepřipadá nepravděpodobné - a docela pobaveně se ušklíbnu.
"Vskutku by byla přílišná troufalost se zeptat," potvrdím myšlenky, o kterých se domnívám, že se jí honí hlavou. Nijak jí to ale neusnadním. Pokud má pocit, že nezná odpověď ve chvíli, kdy je dotyčný člověk mistr svého oboru, ale pouhou figurkou hned dvou pánů...

Zvolil jsem zdání moudrosti, napadá mě a v mém momentálním, nezvykle vstřícném rozpoložení, se mi ta myšlenka zalíbí. Avšak moudrost i její zdání potřebují vlídnost - a já ve skutečnosti nikdy nebudu mít dost trpělivosti s lidskou omezeností. Myšlenky se mi stáčejí nezvyklým směrem a pohlédnu ke sfingám s jistým podezřením. Nejsem si náhle jist, jestli jsme dost daleko z pole jejich působnosti. Moc i moudrost však potřebují zejména diváky, zrcadla svých kvalit. Já neoceňuji lidskou společnost... nebudu nikdy ani moudrý, ani mocný? Nebo mi k pocitu moci stačí vědomí, kolik lidských životů držím v rukou svou věrností? Ne, tohle nebude vliv brány třetí - to je ještě doznívající vliv brány druhé. Už bych se rád někdy ocitl na místě, kde budu mít své myšlenky jenom sám pro sebe. Knihy se bohužel zpravidla soustředí právě na to, aby si s našimi myšlenkami pracovaly po svém. Vskutku povzbudivé.

"Jako učitel máte obojí," pronese náhle slečna Grishamová. Za jejími slovy je slyšet - smích? Tváří se vážně.
"Jako učitel mám možná zdání obojího," řeknu. "Ale jen v očích dětí - dokud nevyrostou."
"Já vím,"
odpoví a vypadá, že si je náramně jistá sama sebou.
"Nevíte," odseknu a vstanu. Je to dětinská odpověď a celá ta debata je hloupá - neměl jsem se do ní nechat zatáhnout.
Znovu pokrčí rameny. "Máma je učitelka, vím, co všechno učitel nemá, i když si to žáci myslí."
No jistě. Podezříval jsem ji z příliš mnoha skrytých myšlenek.
"Jdeme."

(Vanja Grishamová)

Zvednu se a srovnám krok se Snapem. Zdá se, že jeho vlídnější rozpoložení - to, ve kterém se zdá, že má chuť se o něčem bavit a ne zabít vše živé v dohledu - je pryč. A tak zvolím mlčení a zvědavě pozoruji sfingy, ke kterým se blížíme a které jsou stále větší a větší.
Blíží se, blíží... a náhle jsme u nich. Tyčí se před námi jen pár desítek kroků, když nás zastaví jejich hlas.
"Vítejte, lidé." Mluví obě zároveň hlasem prostým jakýchkoliv emocí. Slova plynou pomalu a zdají se stejně majestátní jako ony dvě. "Jen zřídka přijde někdo, kdo není jeden. Pojď, dívko, přistup blíž! Usedni v našem stínu."
Proč zrovna já? Proč jen já?
Ohlédnu se po Snapeovi a očima se ptám, jestli to mám udělat.
Sotva znatelně zavrtí hlavou.
To mi pomohl. Tak CO mám udělat?
"Děkuji," řeknu nahlas s pohledem opět upřeným na sochy, ale nehýbu se. Čekám, co se bude dít.
"Sem přicházejí jen ti, kteří po něčem touží," řeknou sfingy. "Po čem toužíš ty?"
Střelím pohledem po Snapeovi, který se tváří velmi podobně jako sochy před námi. Ony jsou možná trochu lidštější.
"Chci se vrátit domů. Řeknete mi, jak to mám udělat?" zformuluji nakonec svoji otázku. Nakonec vyhrála ona, ačkoliv měla v jiné silnou konkurenci... třeba se dostane i na ni.
"Můžeme ti dát tu moc."
Lákavá nabídka. "A radu?" pokusím se. Pochopila jsem, co mi předtím řekl Snape. I kdyby v této nabídce nebyl žádný háček, nerada bych ji přijala.
"Málokdo umí uposlechnout dobré rady," řeknou sfingy.
Pokrčím rameny. "Daly byste mi dobrou radu?" zeptám se jich znovu. Není mi příjemné, že se baví se mnou místo se Snapem. Jistě bude potom zuřit, že jsem se ptala špatně, že jsem se měla ptát jinak.
"Ptej se, dívko. Jestli se však projeví jako dobrá záleží na tom, jak s ní naložíš."
Přikývnu a znovu se podívám na Snapea, jestli mi třeba nenaznačí, abych konečně ztichla a do debaty se tak mohl vložit on. Snape mlčí a oplácí mi ledovým pohledem bez většího zaujetí.
"Jak se můžeme dostat zpátky domů?"
Cítím, jak se mi náhle něco ponořilo do myšlenek, jak něco čte v mém vědomí, bádá a zpytuje. Ač je to téměř neznatelné, přehrávají se mi tím vzpomínky, které jsem upozadila a nikdy se jimi již nechtěla příliš zabývat - vše špatné, čím jsem si poslední dobou prošla...
"Ach, jsi tak daleko od domova, maličká... dál, než jsme kdy dohlédly. Čeká tě dlouhá pouť neznámými kraji. Nemáme pro tebe radu. Můžeme ti jen předat moc, která ti tu pouť ulehčí."
Tolik tedy k dobrým radám. Teď k druhé otázce, která mě tíží na vědomí jako balvan... ačkoliv by asi bylo lepší, kdyby ani tady neznaly odpověď.
"Jsou moji rodiče v pořádku?"
"Tvůj svět je příliš vzdálený pro naše oči."
Na co se mám ptát, když nic nevědí? Destilovaná moudrost selhává, pomyslím si škodolibě. Ty by do Havraspáru nepřišly.
"Můžeme ti odpovědět jenom na to, na co se zeptáš," zazní mi náhle nad hlavou. "Víme mnohé, ale naše moudrost není nekonečná."
Strnu. Mohlo mě to napadnout... ale zkrátka nenapadlo. "Omlouvám se," špitnu tak, že i Snape má problémy to slyšet.
"Nezlobíme se na tebe, dívko." Zdá se, že se Snape vedle mě uchechtl... tedy, spíš si pobaveně odfrknul. Zadoufám, že dojde i na něj.
Mám náhle prázdnou mysl, nenapadá mě, na co bych se chtěla ptát; nenapadá mě nic dostatečně metafyzického. I když... "Co je smyslem lidského života?" zeptám se jen nepatrně pobaveně. Co bude teď? Opět se z toho vymluví? Když se mě ptal Snape, jestli se jich chci zeptat na smysl života, nebylo to nic než vtip. Ale proč to nezkusit?
"Smyslem života těch, kteří přišli až k nám, bylo vždy hledání," odpoví mi překvapivě určitě. Tedy, relativně.
"A co hledám já?" zeptám se, abych si udělala jasno o své potřebě nejvyšší, a svůj zájem maskuji lehkým pobavením v hlase. Snape sedící vedle mě mi náhle překáží, toto by měla být chvíle intimity, chvíle patřící jen člověku a jeho duši.
Nezklame. "Přestaňte se jich vyptávat na všeobecnosti a zkuste něco konkrétního," zavrčí na mě.
"Ještě před chvílí to byla cesta domů," odvětí sochy zároveň se slovy Snapea. "Hledáš však spoustu věcí. Cestu k srdci muže, který stojí vedle tebe. Cestu domů. Cestu sama k sobě - ach, jsi ještě dítě."
Zblednu a vytřeštím oči a ani bych se nedivila, kdybych nebyla sama. Neodporuji, na tomhle místě se odporovat totiž nedá. Jen přimhouřím oči a rozhodnu se při nejbližší příležitosti skočit z pětisetleté lípy. Jakým způsobem potom asi Snape znesvětí můj hrob, aby se mi pomstil?
Ale mají pravdu, to víš, promluví na mě hlásek kdesi uvnitř odvážně. Copak nejsi ráda, když tě pochválí? Nejsi ráda pro každý projev jeho lidskosti?
Tohle není dobrý začátek.
Zhluboka se nadechnu, abych se dokázala soustředit na další otázky, které chci položit.
"Na co bych se teď měla zeptat, aby-" Napadne mě pomsta člověku, který za nic nemůže, který se stal stejně jako já jen obětí moudrosti sfing, a změním formulaci, kterou jsem původně měla přichystanou na další otázku. "-aby byl spokojený i profesor Snape?" Zabije mě.
"Na to, kde se ocitnete, až námi projdete na druhou stranu."
Ovšem, logické. A tohle snad budou vědět?
"A kde se ocitneme, až vámi projdeme na druhou stranu?"
"Vidíme světy, které nám přiléhají, ale nedokážeme číst v náhodě. Vidíme svět létajících vozů, v něm už jste zanechali stopu. Vidíme svět velikých bojů, dvě armády stojí proti sobě a měří se s nenávistí. Ach ano, děti, bojují kvůli dětem... je tam i další svět, podobný vašemu, ale ne zcela. Střezte se potkat svá druhá já!"
Krátce pohlédnu na Snapea, jestli on tomu rozumí. Ten se ale tváří tak odtažitě, jak jen může, a nijak nereaguje. Rozhodnu se věřit jeho intelektu a k otázce se už nevracet.
"Fungují průchody mezi jednotlivými knihami tak, jak se domnívá profesor Snape?"
"Ano, fungují."
Ještě aby ne, to by bylo zlé...
Docházejí mi otázky. Ráda bych se zeptala na hodně věcí, ale to bych tu musela být sama - nehodlám obnažovat svoji duši před Snapem, nehledě na to, že on o to taky zcela jistě nestojí.
"Nemohly byste si raději promluvit s profesorem Snapem? zeptám se nakonec. Nepodaří se mi zformulovat vysvětlení, že před ním nechci být za úplného tupce.
"Raději bychom mluvily jenom s tebou," nebere si brána servítky, "ale pokud chceš, budeme mluvit i s ním. To tys ho provedla druhou branou."
No výborně.
Jen přikývnu a teprve když mi dojde, že to sfingy nemohou vidět, se opravím. "Ano."
Nemám odvahu se podívat na Snapea.

(Severus Snape)

"Už se vám podařilo položit skoro dvě smysluplné otázky, slečno Grishamová," řeknu a nijak se nesnažím zastřít tón, kterým obvykle hovořím se studenty o jejich školním trestu. "Takový skvělý průměr - mohla jste směle pokračovat."
Pokročím nicméně o krok dopředu a zpytavě se zahledím na obě sfingy. Vzhledem k tomu, že ony hledí jedna na druhou, není to zcela uspokojivé. Ve skutečnosti mi fakt, že začaly nejprve hovořit se slečnou Grishamovou, přišel vhod - nezaujatý pozorovatel odhalí nejvíce.
"Vaše odpovědi nejsou konzistentní," prohlásím. "Jste v pořádku?" Ne že by jejich blaho nebylo to poslední, co mi momentálně leží na srdci.
Chvíli je ticho.
"Napadá nás Nicota," začnou nakonec odpovídat, "pohlcuje naše smysly, požírá nás samé. Nedohlédneme tak daleko jako dřív."
"Nakolik jsou tedy spolehlivé vaše odpovědi?"
"Co řekneme, to jest."

Budiž. Magické artefakty tohoto druhu a úrovně zpravidla mívají o svém stavu obstojnou představu.
"Nicota - to je nějaká zdejší záležitost?"
"Nicota pohltí celý svět, až zůstane jenom zrnko písku."

To už se nás, předpokládám, týkat nebude.
"Je nějaký způsob, jak můžeme ovlivňovat přemístění mezi jednotlivými světy?"
"Ne."
"Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že musíme projít touto branou na druhou stranu, abychom se přemístili dál."
"Ano."

A tam nás čeká válečný román nebo nějaká bradavická ročenka, v lepším případě. Takže si patrně budeme muset vybrat mezi mocí a...
"Ano."
...a zdáním moudrosti a bude zajímavé zjistit, jestli působení bran projeví i nějak v dalším světě.
"Projeví."
Zamračím se. "Ocenil bych, kdybyste odpovídaly pouze na vyřčené dotazy," řeknu odměřeně. Rozhodně bych nerad, aby se mi stalo při nějaké neopatrné myšlence stejné faux pas jako slečně Grishamové, se kterou si budu muset její romantické představy ještě vyříkat. Možná bych si měl pak pokusit vzpomenout, jak vyprávěl Lupin, že zpravidla postupuje... tohle je přeci jeho obvyklý problém, ne můj!
"Otce, ne milence," praví brána a já na okamžik pevně zavřu oči. Sotva přejde první vlna vzteku a dojde mi význam slov, pocítím sice mírnou úlevu, ale usoudím, že slečna Grishamová musí být poněkud labilní. Závislost dítěte na někom, na koho je odkázané, je sice představitelná, ale ? Nejvřelejší cit, jaký v soudném člověku probudím, je lhostejnost. Vzhledem k tomu, jak obtěžující je většina lidí, je ostatně tato míra náklonnosti oboustranná... a dost.
Odsunu stranou myšlenky na citové problémy své studentky a soustředím se opět na bránu.
"Takže váš dar se projeví i v dalším světě."
"Ano, rozhodně."
"Budeme si vybírat každý zvlášť?"
"Pouze ona,"
nezůstane mi brána nic dlužná, "tys neprošel druhou branou. Nemáš v sobě její otisk."
Dobrá, takže teď je jenom nutné se vyhnout myšlenkám na to, proč jsem nedokázal...
"Protože si odmítáš připustit lidské potřeby a touhy," praví hlas. Zlostí se mi div nezatmí před očima. "Protože si odmítáš připustit - "
"Dost!"
štěknu, se zvyšující se mírou vzteku se můj hlas stává chladnějším a postoj strnulejší.
"Každý, kdo přijde sem k nám, chce odpovědi."
Zdá se mi to, nebo hlas zní dotčeně? Přít se s neživým artefaktem, toť pravý znak profesionality. Brumbál by se teď smál, až by se za břicho popadal, když by viděl, kam jsem se sám vmanipuloval.
"Smysluplné odpovědi," zavrčím. "Není k ničemu..." Ta věta už je navíc a utnu ji v okamžiku, kdy si to uvědomím.
"Nemám další otázku," řeknu zvolna a otočím se ke slečně Grishamové. "Protože viditelně hoříte touhou si s nimi ještě pohovořit, přijďte pak pro mě." Trochu se ušklíbnu. "Nebudu poslouchat." Nečekám na odpověď, prostě se otočím a vracím se zpět po cestě. Pokud budu mít štěstí, slečna Grishamová si nepravosti, kterými ji svět zahrnuje, vyříká s nimi a já budu na chvíli ušetřen jejích pubertálních výlevů.

(Vanja Grishamová)

Neřeknu nic, ale Snapea ještě dlouho provázím pohledem. Nečekala jsem, že by projevil tolik ohledů a opravdu mě tu nechal o samotě. Jsem mu za to vděčná a hodlám toho využít.
Ale je to zmijozel. "Slyší nás teď profesor Snape?" zní má první otázka na sfingy, když mám pocit, že je profesor již dostatečně daleko.
"Ano."
Výborně. Podobné příhody by mě konečně mohly vyléčit z domněnek o dobré vůli jiných lidí. Hledám cestu k jeho srdci? Ne. Proč bych měla? Nepotřebuji se vázat na všechny, kdo mi pomohou. Mám své rodiče. Mám své rodiče.
Přeruším své myšlenky. Snape už došel ke stromu, pod kterým se usadil a zahleděl se kamsi druhým směrem.
"Poslouchá nás profesor Snape teď?"
"Ne."
Fajn.
Co mě zajímá?
Překvapivě se mi myšlenky stále stáčejí na muže, který sedí opodál pod stromem a neposlouchá. Rozhodnu se několik z nich položit. "Je profesor Snape na straně Voldemorta, nebo Brumbála?"
"Je na straně muže, jehož nazýváš Brumbál a který je jeho přítelem."
Napětí v mé duši povolí. Usměju se, i když jen nepatrně. Co dál?
"Proč je tedy smrtijedem?"
Sfingy odpoví hned, jejich hlas je - stejně jako celou dobu - prostý emocí a plný nezájmu. "Z nerozvážnosti mládí svého i těch, kteří v jeho duši zanechali šrámy."
"A dělá tam špiona pro Brumbála," ujistím se v tom, co tuším celou dobu. V co doufám celou dobu.
"Dnes již ano."
Před další otázkou nastane pauza. Ale on mě neposlouchá, můžu se zeptat. Jen nevím, jestli chci vlastně znát odpověď. Jindy ji už ale nebudu moci získat, proto je čas se ptát. "Kolik zabil profesor Snape lidí?"
"Nezabil nikoho."
Ze srdce mi spadne kámen. Nečekala jsem tuhle odpověď a jsem za ni opravdu nesmírně ráda. Ztěžka dosednu na zem a přihlouple se usměju na malého brouka, který se žene prozkoumat novou terénní překážku.
"Co si o mně profesor Snape myslí?"
"Tohle nemůžeme říct. Skrývá to příliš hluboko v sobě i sám před sebou."
Škoda. Otázka ze mě sice vyplynula naprosto bez přemýšlení, přesto mě odpověď zajímala. Možná to takhle ale bude lepší.
"Proč si odmítá připustit lidské potřeby a touhy?" zeptám se na něco, co vyslovily před chvílí.
Opět ten hlas prostý emocí... tady by byly na místě. "Na to není prostá odpověď, dívko, nebo snad je jich mnoho a jedna bez druhé by ztrácela smysl. Žal je jednou z nich, žal dítěte i dospělého muže. Zvyk po letech, které byly plné bolesti. Trest pro sebe samého za dávnou vinu. Čekání na smrt, která musí přijít brzy. Nezbytnost tváří v tvář jednomu ze svých pánů. Svědectví krutosti, které se nelze postavit."
"Co bylo tou dávnou vinou?" Mluvím tiše a je mi smutno.
"Uvěřil Pánu zla."
Zavřu oči a snažím se srovnat si myšlenky. Ať se snažím jakkoliv, ze všech těch informací mi vychází ze Snapea mimořádně dobrý člověk.
Napadne mě věc, která by byla poslední z těch, na které by se sem někdo přišel zeptat. Znovu se usměju. "Kdy má profesor Snape narozeniny?"
"Devátého ledna."
Touto otázkou hodlám skončit návštěvu do nitra svého profesora. Kdyby mě slyšel, zabil by mě.
"Slyšel a vnímal profesor Snape něco z toho, co jsme zde říkali?"
"Ano."
Tolik k naivitě mladé havraspárky. Otočím se a pohledem probodnu stále otočenou postavu toho muže.
"Nenaslouchal úmyslně, dokud si neuvědomil, že zaznělo jeho jméno." To je posledním hřebíčkem do rakve.
Zavřu oči a snažím se dýchat. Zabije mě, zabije.
"Dostanu ještě chvíli soukromí, pane profesore, abych se zeptala i na nějaké otázky týkající se mě?" zeptám se nakonec nahlas. Horší to být už nemůže. Já budu mít moc, až projdeme skrz. Nemůže mě zabít, uvízl by tu.
Jedna krásná lípa roste jen dvě ulice od nás. Skákat z ní bude radost.
"Opravdu již víte všechno? Co mé oblíbené jídlo? Barva ponožek?"
Zúžím oči a už se skoro nadechuji, abych sfingám zopakovala jeho otázky, když se ozvou samy. "Roastbeef, černá."
Možná že nedokáží vyjadřovat emoce jen hlasem, protože tohle mi připadá zúčastněné a zlomyslné až až.
Ještě číslo bot, zaprosím v duchu, ačkoliv bych se nahlas nikdy neodvážila.
"Čtyřicet šest."
Tváří mi projede zlomyslný škleb, který Snape naštěstí nemůže vidět.
"Ještě chvíle soukromí na otázky, které se týkají mě?" zkusím to znovu. Nechci odejít, ačkoliv v soukromí nevěřím. Kdyby ale řekl ano, nechala bych se tím pocitem ukolébat; bylo by tak snazší se ptát.
"Tu jste měla přislíbenou od začátku." Hlas je velmi chladný. Je možné, že ještě víc než před chvílí? Zdá se to tak být, jakkoliv by mi to ještě před chvílí znělo.
"Ale nedostala jsem ji. A teď?"
Jak dlouho mu budu schopná odporovat? Je mi to nepříjemné, opravdu velmi...
"Můžete si být jistá, že necítím sebemenší zvědavost ohledně vašich záležitostí."
"Děkuji."
Počkám několik minut, než se odvážím k další otázce.
"Poslouchá a vnímá nás profesor Snape teď?"
"Ne."
Uvolním křečovitě napjaté svaly a celé mé tělo ochabne. "Mohly byste mě upozornit, pokud by opět začal poslouchat a vnímat, co tu bude řečeno?"
"To nedokážeme."
Kývnu hlavou. I kdyby - tak ať.
Zavřu oči, abych lépe zformulovala další otázku. Nedaří se mi to. Mám v sobě podivné prázdno, když si uvědomím, jak se teď bude Snape asi chovat. Bude na mě naštvaný. Až mě přestane potřebovat, začne mi dělat ze života peklo. No, možná to bude ještě dřív. Je mi pod psa.
"Nezlobí se," ozve se nade mnou bez emocí. Oči mám stále zavřené, jako bych se bála, že se ukáže, že byla poslední věta sfing pouhým snem, a ústy jen zalapám po dechu.
Další minutu panuje ticho, to když se snažím získat zpátky svůj dřívější klid. Daří se mi to jen s obtížemi.
"Takže, hm," začnu kostrbatě, jak se mi nedaří přehodit téma. "Lze porazit Vy-víte-koho?"Nevědí, napadne mě ihned. "Lze porazit lorda Voldemorta?" opravím se a naskočí mi přitom husí kůže.
"Ano."
"A jak?"
"Musí ho zabít chlapec jménem Harry."
"Povede se mu to?"
"Je zapovězeno nahlížet do budoucnosti."
Mám chuť zaklít.
"Jakým způsobem lze nejúčinněji ovlivnit šance, aby zvítězil Harry Potter?"
"Nesmí selhat Severus Snape."
Ohlédnu se po svém profesorovi, který stále sedí ve stínu stromu. "Poslouchá nás teď?"
"Ne."
Škoda.
"A lze nějak zvýšit šance, že neselže profesor Snape?" povzdechnu si slabě.
"Ano."
"Jak?"
Pauza je podivně dlouhá, jako by se orákulum zdráhalo odpovědět, na co bylo tázáno. Kdyby mělo emoce, samozřejmě. "Poskytnout mu důvod nezemřít v tomto boji."
"Jak toho lze docílit?" nevzdávám své snažení. Při tomhle tempu otázek na mě jedna ze sfing pro jistotu omylem šlápne, až budu procházet kolem. A druhá na Snapea.
"Najít cestu k jeho srdci."
A kdo tohle dokáže?
"Někdo jako ty by mohl."
Nechtěla jsem odpověď!
"Teď poslouchá?" zeptám se poměrně s jistotou.
"Ne."
Odpověď mě překvapí. Alespoň že tak. Stejně už mi došel pomyslný pergamen na soupis mých hříchů, pro které po opuštění knih zemřu.
Zhluboka se nadechnu, vydechnu, nadechnu.
"Co mám dělat, abych nikdy nezneužila moc, která mi tu bude dána?"
"Zemřít v okamžiku, kdy ji obdržíš."
V tom případě budu mít ochotného pomocníka, blýsknu opět pohledem po Snapeovi.
"Jak mám rozeznat, zda používám svoji moc pro věc dobrou, nebo špatnou?" zkusím jinou formulaci.
"Spolehnout se na moudré rádce."
Tak dál. Zajímalo by mě, jestli v tomhle tématu pokročíme k něčemu určitějšímu.
"Jak rozeznám rádce moudré od falešných, kteří zatouží po mé moci?"
"Nevěř lichotám a pamatuj, že pravda nebývá příjemná."
Znovu se ohlédnu na Snapea, který spočívá stále v téže poloze. Ne, nebývá.
Kousnu se do rtu, když mě napadne další otázka.
"Co nejužitečnějšího mi můžete v tuhle chvíli říct?"
"Věř si, dívko, a neustupuj z tradic Havraspáru."
To zní jako rada jak projít bránou.
"A čím se liší moudrost od zdání moudrosti?" vzpomenu si na debatu se Snapem.
"Čím se liší tma od zdání tmy?" dostane se mi odpovědi.
"Ano, čím?" nenechávám jim nic dlužná.
Nastane ticho.
"Nevíte to, nebo je to další z věcí, které nesmíte vyslovit?"
"Nesmíme to vyslovit."
Cenzurovaná studnice moudrosti, pomyslím si hořce.
"Proč ne?"
A znovu zapanuje ticho.
"To taky nesmíte říct?" povzdechnu si.
Ticho se prodlužuje, sfingy mlčí.
Kousnu se do rtu.
Že bych je rozbila?

(Severus Snape)

Vlastně nevím, jaký náhlý impuls mě přiměl zanechat ji s orákulem s příležitostí k hovoru. Byl jsem unavený, fyzicky, ale i z neustálé přítomnosti dalšího člověka vedle sebe, a představa, že se můžu na chvíli oddat vlastním myšlenkám, byla lákavá. Opravdu jsem byl tak naivní, že jsem předpokládal, že bude mluvit o sobě. Nic nemohlo být vzdálenější skutečnosti.
Několikrát jsem již toužil zakročit a zastavit to nemístné vyptávání, zakřičet, že tohle je opravdu příliš... ale byl jsem vlastně fascinován svědectvím o vlastní osobě, těmi nesmělými otázkami i absurdností odpovědí.
Na ničem z toho nezáleží. Nebude si to pamatovat.
Přesto jsem se cítil podivně nepohodlně ve vlastní kůži, jako by mi byla náhle příliš malá. Ta dívka se mnou probírala bez ostychu a samozřejmost její neslušnosti takřka brala dech.
A pak měla ještě tu drzost, aby žádala o další soukromí.
Tentokrát jsem ale neměl v úmyslu přistoupit na cizí pravidla hry; ne nadarmo jsem mistrem nitrobrany.
Opět se nedokázala oprostit od otázek na mou osobu. Zlost se však vytratila a zůstala rezignace a únava, prázdnota. Byly chvíle, kdy jsem si mohl takřka připustit, že existence slečny Grishamová není nutně pouze obtěžující. Přes nevyhnutelné nedostatky způsobené především nízkým věkem – jako citovou labilitu, přehnanou senzitivitu a upovídanost – byla její snaha o logický náhled, fakt, že nebyla hysterická, a nepředstíraný zájem o mé občasné učitelské záchvaty docela snesitelná kombinace vlastností. A jako vždy, když jsem se dokázal přesvědčit, že se k někomu lze obrátit zády, přišel za to rychlý trest.

"Takže už víte vše?" zeptám se, když stín slečny Grishamové padne vedle mého. Z hlasu mi zní odpor, který nedokážu zcela potlačit – je mi takřka fyzicky zle z toho, co jsem vyslechl, z té pokroucené, znetvořené exkurze do vlastní duše, idealizované po vzoru naivního bezohledného děcka.
"Přestaly odpovídat," odpoví přiškrceným hlasem.
"Možná konečně projev dobrého vkusu." Vstanu a aniž bych na ni pohlédl, vykročím k bráně.

(Vanja Grishamová)

Těžko jsem mohla čekat něco jiného. Cítím se bídně za to, co si o sobě Snape vyslechl, ačkoliv mi otázka, na čí straně stojí, přišla maximálně na místě. Ten zbytek jsem možná už trochu přehnala... bohové, je to snad Zmijozel, tohle musí chápat! Mít tady na mém místě kohokoliv ze své koleje, vyslechl by si, jak ovládnout svět a taky jak vyvraždit polovinu profesorského sboru!
Jenže těžko se lze utěšit tím, že bych mohla být ještě horší, než jsem.
Snape mě bude nenávidět, udělá mi ze života peklo, ať už ta brána tvrdila, co chtěla.

Ploužím se dva kroky za Snapem a střežím se udělat jakýkoliv hluk, který by ho mohl upozornit na mou pouhou existenci. Nedivila bych se, kdyby na mě po tom všem chtěla použít nějaké paměťové kouzlo.
Brány mlčí.
Stále z nich vyzařuje ona modrá aura, stále jsou nadpozemsky majestátní, ale mlčí. Proč?
Snape nezaváhá, když se dostane až k nim. Zrychlím nepatrně krok, zmenším mezi námi mezeru kvůli případnému dalšímu přenosu, a čekám, co bude.
'Jestli si mám volit, ať je to moudrost! Jsem havraspár, musím brát byť jen zdání moudrosti!' vyšlu pro jistotu myšlenku k éteru kolem sebe, ač se nezdá, že by se cokoliv stalo.
Sfingy mlčí a kamenné oči mají zavřené.

Projdeme kolem nich a nic se neděje.
Všechno je stejné, země pod našima nohama, Snapeova záda.
Rozhled se mi zúží na tyhle dvě věci, ztratím se v myšlenkách na světy minulé i budoucí, na to, co bylo, a na to, co asi ještě bude.
A potom jen zalapám po dechu, když zjistím, že již nejdeme v zelené krajině připomínající Ráj, ale že jdeme v jakémsi tunelu, snad kdesi pod zemí nebo uprostřed ničeho, jdeme v tunelu a kolem nás jsou jen hliněné stěny.
Snapeova záda jsou ale stále stejná, záchytný bod, za kterým je nutné jít dál.
Před námi se ozývá hluk, křik a sténání, rány dřeva o dřevo.
Působí to hrozivě.
Co to je? Bitva o dítě? Snad Herodes a neviňátka?

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu