Kráska a Smrtijed - Víš, zač skutečně stojíš?

10. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola šestnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Sednu si, když Snape zastaví. Cestou jsem se zaobírala svými myšlenkami, proto mě teď skoro překvapilo, jak jsem unavená a jak moc mě bolí chodidla. Ovšem, s tou náhražkou, kterou mám na sobě, které tady pravděpodobně říkají boty a která nemá takřka žádné podrážky, není divu.
"Nejsem unavená, mám jen žízeň," odmítnu Snapeovu nabídku, abych šla spát. Vskutku, pochybuji, že bych usnula. Přesto si ale lehnu - sedět bez možnosti opřít se je příliš nepohodlné, než aby se mi tak chtělo zůstat.
Netrvá dlouho, než se ponořím do stavu ne nepodobnému spánku, ve kterém ovšem stále vnímám své okolí. Nic tu ale nehrozí, kolem je klid, jen za mými zády sedí nehybně Snape. Zavřu oči, je únavné držet je otevřené.

Probudím se a cítím se velmi dezorientovaně. Kolem je stále stejně vidět, na obloze pořád září hvězdy, nelze určit, jak dlouho jsem spala. Kdyby to ale bylo příliš, Snape by mě vzbudil.
Posadím se a když se ohlédnu, zjistím, že Snape spí. Ten pohled mě stále ještě fascinuje. Kdo kdy viděl spát našeho zlého profesora lektvarů? Jeho tvář je ve spánku opravdu mírnější. Nepřetvařuje se, rty mu nekřiví zlomyslný úšklebek. Ve spánku je člověkem.
Náhle otevře oči a podívá se přímo na mě. Vím, že jsem nezpůsobila žádný hluk, působí to spíš dojmem, že ho probudil můj pouhý pohled. Plynulým pohybem vstane a rozhlédne se kolem sebe.
Postavím se také. Musíme jít přece dál...
"V pořádku?" Ten hlas mě probere z jakési mrákoty, do které jsem začala znovu upadat, ačkoliv jsem byla přesvědčená o své plné bdělosti.
Přikývnu.
Bolí mě hlava z nedostatku pití, možná i z rozhozeného rytmu spánku. Bolí mě nohy. Jenže ani s jedním se tady nedá nic udělat. A proto přikývnu.
A tak jdeme dál.
Minuty se opět mění v desítky minut, desítky minut v hodiny.
Něco se ale mění. Uvědomím si to až po delší době, změna je příliš pozvolná, než abych to postřehla nárazově, v jeden moment... Je mi zima.
Pohlédnu na Snapea.
Přikývne.
To mi stačí.
Jdeme dál a zima se stává výraznější čím dál tím rychleji. Pomalu se noříme do jakési mlhy, na kůži nám začínají dopadat první sněhové vločky, zvedá se vítr.
Oblečení, které mám na sobě, je proti tomuhle počasí naprosto nedostatečné.
Pod nohama mi křupá sníh. Sehnu se a prokřehlými prsty naberu hrst, vložím si ji do pusy. Pocit žízně mě sice opustil, ale bolest hlavy mi připomíná, že byl onen vjem jen zatlačen do pozadí vjemem jiným, rozhodně bych ho ale neměla zanedbávat.

snowstorm(Severus Snape)

Vichřice sílí a vane proti nám, o každý krok teď musíme bojovat. Zpočátku odolávám zimě snahou spočítat, jak dlouho již putujeme knihovnou. Poslední neplánovaný spánek byl však dalším hřebíčkem do rakve možné úspěšnosti. Potom si přeříkávám v duchu přísady do vzácnějších lektvarů. Následně přijdou na řadu ty běžné. A pak už nic. Nemyslím, jenom kráčím vpřed.
V nějaké jasnější chvíli vytáhnu ze své vesty kožený řemen a svážu svoje zápěstí s paží slečny Grishamové. Chvěje se tak, že trvá dlouho, než vlastními ztuhlými prsty zvládnu utáhnout uzel. Sníh oslepuje a nebýt toho pouta, asi se už stokrát musíme rozdělit a nikdy se nenajít, i kdybychom stáli dva kroky od sebe. Stále dokola se vracím, abych ji postavil na nohy, když podle tíhy řemínku cítím, že upadla na zem, a stále dokola vyrážím vpřed, abych konečně našel cestu. Chlad proniká do morku kostí a já vím, že tohle nemůžeme už dlouho vydržet.

Ta zima...

Náhle, jako bych prošel dveřmi či za oponu, stojím v naprostém klidu a bezvětří. Těsně za mnou víří bílá stěna, přede mnou je však na několik kroků široký pás ticha a, jak začínám zjišťovat podle štípající kůže, tepla. Přitáhnu za řemínek jako papír bílou slečnu Grishamovou a konečně nás odvážu. "Vzpamatujte se," přiměji ztuhlé rty k pohybu, když vidím, že se potácí a má zavřené oči. "Už jsme z toho venku." Rudé, nebo spíš fialové pruhy na místě, kde se řemen zařezával do masa, jsou jedinou známkou toho, že sami nejsme vytesaní z ledu.
Dívka zatím otevře oči a zírá před sebe. Ne, není vytesaná z ledu. Ale moc nezbývá. Rty má bílé a jenom temné modřiny očí naznačují cosi o troše života uvnitř. S největším sebezapřením ji přitáhnu k sobě a pevně obejmu oběma rukama, přitisknu co nejblíž. Je o hlavu menší, zvláštní, už jsem zapomněl, jak moc je malá... sotva slyšitelně, snad vyděšeně, vydechne, vzápětí mě však její ruce obejmou a drží se nesmyslně pevně, paže omotané kolem mého těla, cítím její napjaté, ale pomalu se uvolňující svaly, neochotně ustupující chlad. Třese se, ale nejsem si jist, jestli mi ve skutečnosti nepláče do vyšívání na vestě.
"Tohle raději nikde nezmiňujte," zavrčím a trochu uhnu tváří, když mi po ní přejedou její vlasy. "Nebo mě zavřou za nepřístojné chování ke studentkám."

(Vanja Grishamová)

Zima.
Je tu, všude, obrovská. Otevřenýma očima vnímám jen bílo kolem sebe, ačkoliv mám pocit, že se hluk vánice utišil.
Zima.
Možná už není tak intenzivní, asi se něco změnilo. Vítr. Nefouká vítr.
Zima.
Třesou se mi rty a nebyla bych schopná promluvit ani kdybych chtěla. Nemám co říct, uvnitř mé mysli panuje stejná zima jako venku.
Slyším hlas, ale nerozumím, co říká. Není tak nepodobný tomu ledovému větru, který mi zalézal pod oblečení a který mi snad zmrazil i srdce tak, že přestalo bít.
Zima.
Hýbu se. Málem upadnu, když mě cosi kamsi posune, a otřesu se, když se dotknu čehosi studeného. Ale studené je to jen moment, vzápětí se to promění v zdroj tepla, je to lidské tělo, je to lidské teplo. Zoufale to obejmu, chtěla bych být blíž, ač to již není možné. Chtěla bych se zanořit do toho těla, chtěla bych jím být pohlcena, chtěla bych být obklopená tím teplem, které vydává.
Do těla se mi pomalu začne vracet cit. Trochu povolím své sevření, jen tak, abych se mohla víc opřít o toho člověka, ať je to, kdo je to.
"Tohle raději nikde nezmiňujte, nebo mě zavřou za nepřístojné chování ke studentkám."
To znamená, že to je Snape, kdo se se mnou dělí o své teplo, s kým se já dělím o to své. Je to jedno. Ať je to kdo je to, teplo je pro mě momentálně zdrojem úlevy, jaký jsem už dlouho nezažila. Posunu se tak, abych se ho dotýkala co největší plochou těla, i nohama, ač je to trochu náročnější na udržení rovnováhy. To nevadí, on mě drží.
Spočívám tak dlouho, neschopná se vzdát toho, co mi bylo tak bezprostředně nabídnuté.
Konečně mi začíná být teplo. Uvědomuji si, že je teplo i kolem nás, ale představa toho, že bych se měla vzdát oněch tělesných třiceti sedmi stupňů, mě děsí. Proto, když cítím, jak se Snape snaží odtáhnout, zesílím své sevření, a pocítím nesmírnou úlevu, když se ke mně zase vrátí a konejšivě mě objímá dál. Působí dokonce i docela uvolněně, ne tak křečovitě jako na počátku. Je mi dobře. Vydržela bych tak stát do skonání věků, úmyslně si nechávám prázdnou hlavu a nedovoluji žádným myšlenkám, aby mě rušily a ničily tak tu vzácnou chvíli.
Přestože ho již nějakou dobu nosí, Snapeovo oblečení voní novotou. Je podivné si něco takového spojovat právě s ním, ale tady se tomu nejde vyhnout. Je to příjemná vůně.
Jsem absolutně klidná, cítím se nesmírně vyrovnaně. Nevím, čemu budu čelit potom. Nevím, jestli to bude jen brána nebo i Snapeův obranný mechanismus - ledový nezájem. Pro tuhle chvíli bych ale obětovala mnohé.
A proto stojím a nehýbu se, abych tuhle chvíli prodloužila, jak jen to půjde.

(Severus Snape)

Stojíme tu na hranici mrazu a nicoty v objetí, které mi nakonec dokáže vyhnat chlad z těla. I když bych tomu ještě před chvílí nevěřil, je mi skutečně teplo. Teplo. Už ho nikdy nebudu brát jako samozřejmost.
Nemyslím, že se kdy slečna Grishamová bude ochotná ze své iniciativy vzdát své opory. Snažím se ji však držet trpělivě, ač je o mě prakticky opřená celou svou vahou; s vědomím toho, co máme za sebou i co nás čeká. Sálá z ní neuvěřitelné uvolnění a klid a bylo by lákavé tomu podlehnout. Zatím snad lehce žasnout nad vědomím, že jsem to já, kdo jí ho dokáže přinést.
Jestli to nebude tím, že tu není nikdo jiný, ušklíbne se uvnitř jízlivý hlásek. Pane profesore!
Och, Merline. Díky ti za obliviate. Nedokázal bych její přítomnost ve škole snést - s vědomím toho všeho - až se vše vrátí do svých kolejí.

"Všechno v pořádku," spíš řeknu, než aby to skutečně vyznělo jako otázka. Trochu se odtáhnu, ale rukama ji dosud držím kolem ramen. Stojíme tu tak dlouho, že bych se nedivil, kdyby měla problém udržet rovnováhu. "Musíme jít," dodám.
Sklopí hlavu a napůl čekám další její omlouvám se. Tentokrát ale neřekne nic. Na okamžik držím vztaženou ruku, napůl připravenou jí povzbudivě stisknout rameno, či k jinému podobnému gestu... nakonec ale neudělám nic, s vědomím, že všechno by to její mylné představy jenom přiživilo. Otočím se čelem ke druhé bráně.

Před námi je zrcadlo se širokým rámem z černého železa. Je veliké, kruh částečně zabořený v zemi, artefakt postavený mimo prostor a čas. Čisté a neposkvrněné, ani vločka se ho nemůže dotknout. Mimoděk pokročím blíž. Tentokrát žádné hlasy, žádné požadavky.
Víš, zač skutečně stojíš?
Natáhnu ruku a dotknu se plochy před sebou.
Je vlahá... a pevná.
"Myslím, že by nás mělo pustit skrz sebe," řeknu jenom polohlasem, jako by to místo samo vyžadovalo úctu a vážnost. Cítím, jak slečna Grishamová ustupuje opět trochu dozadu, aby mi poskytla jakési soukromí k překonání této překážky.
Já však vůbec netuším, co bych měl udělat, čím začít.

(Vanja Grishamová)

Konečně se Snape stáhne, ačkoliv mi ještě nechá okamžik, abych nabrala novou sílu a obnovila ztracenou rovnováhu.
Mrzí mě to trochu, ačkoliv už jsem dost schopná vnímat na to, abych pochopila, že to takhle nemohlo zůstat věčně. Přestože to bylo pohodlné. Přestože to bylo dokonale lidské a tolik potřebné. Přestože to bylo tak krásné.
Snape udělá jakési nerozhodné gesto, možná útěchy, které nedokončí, a něco skončí.

Když se jeho pozornost obrátí k zrcadlu, udělám několik nerozhodných kroků. Musíme být opět sami, abychom mohli projít? V rámu zahlédnu Snapea, vidím, jak jeho odraz vztahuje ruku vstříc živoucí předloze... nebo je to možná naopak. Každopádně se sebe dotknou, dva identičtí jedinci, je to jen letmý dotyk tak malou plochou, jak jen v zrcadle může být.
"Myslím, že by nás mělo pustit skrz sebe," řekne Snape polohlasem, jako by to místo samo vyžadovalo úctu a vážnost.
Ustoupím o krok dozadu, jako bych chtěla tomu artefaktu vzdát čest tichem a samotou.
Snape stojí před zrcadlem a nehýbe se, přemýšlí.

Nakonec neodolám. Postoupím vpřed, vedle Snapea, a dotknu se odrazu jeho paže. Moji ruku ale nic nezastaví, zanoří se hlouběji, kamsi za zrcadlo.
Otočím se na Snapea a pocítím strach.
Nechci jít dál sama. Také se bojím, že mi bude vyčítat, že dokážu něco, co on ne, ačkoliv na tom nemám nejmenší zásluhu.
"Neprošli bychom společně?" zeptám se tiše a uhnu přitom pohledem. Příliš se bojím reakce.
"Ta dětská nevinnost," zamumlá si Snape napůl pro sebe, je v tom sarkasmus, ale naštěstí ne zlost. Nerozumím tomu, nechápu, proč to říká, čím jsem si vysloužila tenhle komentář, ale nevadí mi. Copak to není skoro lichotka, i když pronesená takovým tónem?
"Nemuselo by to být bezpečné," řekne potom nahlas.
Nechápu proč, ale rozhodnu se mu věřit.
Jen s nepatrným zaváháním se přiblížím víc k zrcadlu, nohama přitom stojím pouhý krok daleko, a trupem se nakloním tak, abych zanořila do zrcadla obličej, abych mohla pohlédnout na druhou stranu.
Bojím se o oči, mám je přimhouřené, očekávám, že to bude podobné, jako když se člověk noří do vody. Jenže to takové není, je to jen vrstva nehmotného obrazu, pod kterou je další, jiná.
Je to krajina. Zelená, s krátkou hustou trávou a malými stromy s kulatými korunami. Protéká tam potůček jako stříbrná stužka a svítí tam sluníčko. Nádherná krajina, plná pohody a míru. Jen překročit tu hranici zrcadla a rozběhnout se do kraje, cítit klid a štěstí a osamění, protože by poslední člověk, který je se mnou, zůstal za zrcadlem.
To by bylo příliš špatně.

Navrátím se zpátky s těžkým srdcem. O kolik je to tam lepší než tady? A co vlastně můžeme dělat tady? Ale nesmíme se rozdělit.
"Nuže?" zabodne se do mě temný pohled. Ledový obličej prostý jakýchkoliv emocí.
"Je tam zelená krajina. Tráva, potok, stromy, svítí tam sluníčko. Nic víc." Není tam nic víc, ale je tam toho o mnoho víc než tady. "Co bude dál, pane profesore?"
Už dlouho jsem ho neoslovila titulem. Je v tom cosi uspokojivě formálního, ačkoliv se to sem vůbec nehodí. Hierarchie je tak alespoň rozdělená, je na vás, abyste rozhodl, co dál.
"Asi se nad sebou budu muset zamyslet," prohlásí velmi kousavě. Být zrcadlem, uhnula bych mu z cesty. Jenže takhle nemůžu udělat vůbec nic.
Nabídku pomoci - čehokoliv - odmítne. Ale co můžu dělat?
Zvednout mu sebevědomí? Zabije mě, když začnu mluvit. A přitom bych toho řekla ráda hodně: zachránil mi přece život, a ne jen jednou. Chránil mě. Ale sám neví, zač skutečně stojí.

(Severus Snape)

Víš, zač skutečně stojíš?
Už ta sama otázka je nesmyslná a popouzí mě zveličováním svého významu. Tady ale nejsou hlasy, kterým se lze postavit. Jenom zrcadlo, monotónně odrážející mou zachmuřenou tvář, a slečna Grishamová. Kdyby se toho odvážila, začala by mi patrně vykládat o mém lepším já, tak nečekaně odhaleném snahou udržet ji naživu; nepochybuji, že značně přeceňuje ten fakt a tvoří si na jeho základě o mé osobě přehnané dojmy. Pud sebezáchovy je naštěstí silnější a i když přímo fyzicky cítím, jak se vedle mě ošívá, je zticha.

Víš, zač skutečně stojíš?
Merline! V čem je ta potíž? Jsem si dokonale vědom toho, co dělám, co dokážu a co na mně závisí. Dokonale nahraditelný učitel, schopný lektvarista, nepostradatelný špeh. Můj život se dávno redukoval na povinnosti vyplývající z těch třech rolí a já se jim snažím dostát pro čest svou i svého domu - byť odedávna nenáviděného. Jestli po mně ta věc chce iluze dítěte a jeho naivitu, mohu se rovnou otočit a vrátit zpátky k těm dvěma zatraceným skřetům. Vidím se zcela realisticky. Vím, zač stojím. Nedalo se to přehlédnout. Všechny ty věci mě stály roky života, sbírání zkušeností a mnoho bolesti.
Víš, zač...

"Pane profesore?" ozve se vedle mě tiše.
"Hmm?" otočím po dívce hlavu, viditelně vytržen z hlubokého zamyšlení.
Mírně pokrčí rameny v gestu, které je mi povědomé, a zatváří se omluvně.
"Běžte si hrát s broučky a kytičkami," mávnu nevrle rukou k zrcadlu, "jestli je vám tu dlouhá chvíle."
"Nevím, jestli tam bude cesta zpět,"
namítne.
"Děkuji za důvěru," neodpustím si kousavý komentář a napůl spoléhám, že ji pocit viny za to, jak hrozné zdání nedůvěry ve mně vzbudila, přinutí zmlknout.
"Je něco, čím bych mohla být užitečná?" nevzdává se.
"Co myslíte? Je?" vrátím jí otázku s tázavě pozdviženým obočím.
"Mohla bych vám například vyprávět o tom, zač opravdu stojíte." Hlas se jí při tom chvěje, ale zřejmě došla k názoru, že si to po tom všem může dovolit. Vyhodit ji na chvíli na mráz by mi vskutku udělalo dobře.
"Tak to si rád poslechnu." Bohužel ani jeden z mých nejlepších pohledů ji nepřiměje stáhnout ocas mezi nohy. Není nic smutnějšího, než profesor ztrácející prestiž před studenty.

"Nechápu vaši motivaci, ale když nás přišli zabít, neúčastnil jste se mučení a nakonec jste mi zachránil život. V tom koncentráku jste mi pomohl přežít. U Aztéků jste byl se mnou, když mi bylo v noci zle. Stalo se tu hodně věcí a vy jste byl člověkem, který pomáhal a snažil se brát hlavní tíhu událostí na sebe." Odmlčí se jen na zlomek vteřiny. "A taky jste mě ještě nezabil za nic z toho, co se mi tady - neúmyslně, vážně! - povedlo vyvést."
"Redukovala jste právě člověka na skutečnost, že ve vaší přítomnosti nikoho nezabil,"
odseknu a pevně sevřu rty.
"Ne. Popsala jsem člověka, který se mnohokrát obětoval, aby někomu jinému pomohl, a to bez ohledu na svoje blaho." Zní to skoro hádavě.
Můj původní předpoklad o jejím dostatečném pudu sebezáchovy se ukazuje jako mylný. "Jsem ve skutečnosti nesobecký dobrák," řeknu zle a v očích se mi zableskne. "Jak šokující odhalení. Nuže, bráno," zvolám s přehnaným akcentem, "co chceš víc?" Udeřím pěstí do skla, až příliš prudce. Bolest je rozhodně něco, co člověka odnaučí podobným gestům.
"Je škoda, že odmítáte poslouchat lidi, kteří nejsou duševně tak dospělí jako vy," odsekne kysele.
"Nebývá to nic než ztráta času," ujistím ji.

Konečně je opět chvíli zticha.
Nuže, dobrá. K profilu profesora, špeha a lektvaristy zahrňme skutečnost, že jedna studentka ve mně vidí hrdinu. Zřejmě to není tak nepochopitelné, vzhledem k naší situaci, kdy je na mně silně závislá. Je ale nepříjemné to akceptovat.
Znovu natáhnu ruku a opřu ji o vlahé sklo. Působí trochu jako živé, i když jediný tep, který cítím, je ten můj.
Já jsem prostě já, vyšlu k němu rezignovanou myšlenku. Nestačí ti vědomí, že přijímám věci takové, jaké jsou? Protože tak to je - jsem o tom přesvědčen. Znám svou cenu, není malá, ale také vím, že až zemřu, nikdo pro mně truchlit nebude. Stále chceš něco víc? Zjevně ano.

(Vanja Grishamová)35734979

Tohle se nepovedlo. Cítím se trapně, dovolila jsem si hodně, i když to bylo v dobré víře. Jenže kdo to tady ocení? Navždy mi budiž souzeno, abych se vedle tohoto člověka cítila jako ten nejodpornější hmyz.
Mohli bychom se jednou třeba přemístit do Kafkovy Proměny a Snape by mohl být tím broukem. To by ho naučilo. Ačkoliv, jsem si téměř jistá, že ani tak bych nebyla nad ním. Že i tak by mi to dal sežrat.
Jenže co teď?
Snape je bezradný, je to na něm vidět. Kdyby nebyl, nenechal by mě pokračovat tak dlouho.
Jsem čím dál tím přesvědčenější, že způsob, jak nás dostat oba skrz, spočívá v projití zároveň. Jenže copak to můžu ještě navrhnout? Po tomhle? A po tom, co mi to už jednou zamítl?
A mám vůbec co ztratit?
"Pane profesore, opravdu by se nedalo vyzkoušet projít zároveň?" špitnu pokorně.
"Buď to, nebo se vrátit," připustí. Překvapí mě to, čekala jsem odpor, ironii a sžíravý pohled. Fajn.
Váhavě natáhnu ruku.
Pohlédne na ni, jako kdybych držela naštvaného korálovce. "Je to příliš riskantní." Nepohne se, ačkoliv se zdá, že váhá.
Nechce se mi provokovat, jak se o sebe může bát, když prošel první branou. "To je celá tahle cesta," pokrčím rameny, ale stáhnu se.
"Jistě." Ještě pár okamžiků zamračeně hledí na naše odrazy v hladké ploše zrcadla. "Pojďme tedy."
Za ruku ho musím chytit sama. Není mi to příjemné, mám strach se ho dotknout. Není to odpor, je to jen strach ze slov, která by mohla přijít, a z pohledů, které umějí říct snad ještě víc než slova.

Vnořím se do zrcadla a Snapea táhnu těsně za sebou. Nechci se octnout na druhé straně celá, zatímco bude Snape ještě na straně první a spojovat nás bude jen chabý stisk našich rukou.
Bylo to moudré rozhodnutí. Já projdu bez obtíží, dokonce i spojení našich rukou. Ale dál už je to problém, mám pocit, jako bych Snapea táhla z bažiny, která ho svírá stále pevněji, čím víc je venku.
Vzdám to a vrátím se zpátky, dřív, než se po sobě naše dlaně smeknou a zůstanou samy.
Vím, co je potřeba. Nevím, jaký pocit z toho měl Snape, ale vím, jak se dá projít. Jenže to asi nepřežiju, i kdyby to proběhlo bez problémů.
"Promiňte," zamumlám, když přistoupím k profesorovi ještě těsněji a ovinu své ruce kolem něj. Pohledu jeho očí se vyhýbám i v zrcadle.
Znovu vykročím a Snapea táhnu s sebou. Zdá se, že už rezignoval na jakýkoliv odpor, dokonce mi položí jednu ruku přes rameno. Tím lépe. Sama se v přítomnosti brány necítím nejlépe a to nepočítám, jak mi bude, až se Snape vzpamatuje a začne rozebírat mé chování.
Znovu vkročím do brány. Bělostný ostrůvek klidu uprostřed zuřící vánice je vystřídán zelenou loukou, na které má člověk chuť zalehnout a spát. Snapeův průchod je značně méně problematický, ačkoliv jistý odpor cítím.
Přesto se dostaneme na druhou stranu.
Tam mi náhle Snape ztěžkne v náručí a strhne mě sebou k zemi. Zmírním jeho pád, jak to jen jde, a převalím ho na záda. Má zavřené oči a ačkoliv dýchá pravidelně, je v bezvědomí.
"Pane profesore," pokusím se, ačkoliv toto oslovení nepatří k nejúdernějším a nevím, zda-li by se po něm chtěl někdo vůbec probrat.
A je to.
Nemám magii a nemám tu vlastně vůbec nic. Možná právě to mě přiměje nepropadnout panice; to, že je tady někdo, komu nemůže pomoct nikdo jiný, a také to, že nejsem přece bezradná - nemůžu být. Táta je doktor.
Zkontroluji tep, ujistím se, že dech nebyl pouhým zdáním. Vše je, jak má být. Pokud tedy nejde o koma nebo nějaké prokletí, které neznám, mělo by to být v pořádku.
Popadnu ho v podpaždí a táhnu ho za sebou směrem k potoku. Je až překvapivě lehký, což je moje štěstí, jinak bych skončila na půli cesty.
Potok je od nás sotva dvacet kroků, netrvá to k němu dlouho, ačkoliv ze mě lije pot, když se tam konečně dostanu.
Naberu vodu do dlaní a zkusmo kápnu několik kapek na Snapeovo čelo. Nepomůže to; zbytek dopiju. Je to nesmírná úleva, sobecky se nejdřív napiju pořádně, než pokračuji v samaritánství.
Co mám dělat?
Tváří se mi mihne pobavený úsměv, když trhám cár ze Snapeovy košile. Díky třásním to není obtížné, zvládnu dokonce nevzít větší kus, než by mu mohlo být milé. Ten pak namočím a vyždímám na Snapeovy rty. Nic. Přesunu ho tedy na jeho čelo, připravená ucuknout a tvářit se, jako bych tu vůbec nebyla, kdyby se vzbudil.
Odhrnu mu vlasy z čela, aby méně překážely, pravidelně kontroluji tep. Mé pohyby jsou účelné, žádný z nich není zbytečný; to je vlastnost, kterou jsem na tátovi velmi obdivovala. Ta samozřejmost, účelnost, uklidňující dojem, že přesně ví, co dělá.
Znovu se pokusím vpravit pár kapek vody mezi Snapeovy rty, opět bez úspěchu. To vydrží, než se vzbudí.
Usednu vedle Snapea tak, abych dosáhla do potoka a zároveň mu mohla otírat čelo.
U Sv. Munga jsem dvakrát držela stráž u umírajícího. Tohle byla překvapivě iniciativa mojí maminky, táta byl proti.
To první byla stará babička, která přežila celou svoji rodinu. Byla smířená se světem i s Bohem a do poslední chvíle mi vyprávěla o těch, na které se těší do nebe, a já ji zatím držela za ruku a nedokázala sevřeným hrdlem nic říct. Druhý byl starý pán, velmi vážný a přísný. Jeho děti a vnuci žili v Americe a nepřijeli se na něj podívat, ani když jim psal dopis, ve kterém je o to žádal. Seděla jsem u něj napjatá a on se mě vyptával na mé morální hodnoty a na můj život, analyzoval jej a hodnotil, jako by mě zkoušel. Necítila jsem se u něj příjemně. Poprvé se na mě usmál až tehdy, když se loučil. Nedlouho poté upadl do bezvědomí a přes noc zemřel.
Umím sedět u někoho, kdo to potřebuje, a dávat mu, co chce. U Snapea je to horší o to, že je to Snape, který by se nikdy dobrovolně takhle ošetřovat nenechal, když je to tak zjevně zbytečné. Ale mám ho tu snad nechat ležet a jít zatím na borůvky?

Tak tak si uvědomím, že se dech prohloubil a rysy v obličeji ztuhly. Mokrý hadr, který právě nesu k Snapeovu čelu, nenápadně odhodím na zem a čekám, co bude.
Pomalu se posadí a rozhlédne se kolem sebe. "Přenesli jsme se jinam?"
Zavrtím hlavou. "Jsme za druhou bránou." Jedna z kapek zbloudilých z jeho čela mu stéká po tváři níž - vypadá jako slza.
Potácivě vstane a o krok dál, jen kousek vedle mě, klesne na kolena a začne si dlaněmi nabírat vodu z potůčku a pít.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu