Kráska a Smrtijed - Na prahu Nekonečného příběhu

6. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola čtrnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Osud pro Vanju Grishamovou)

Spíš. Je ti teplo, příjemně, objímá tě čísi měkká náruč... Snape?! Ani taková představa tě ale ze snění nevytrhne. Tohle je místo, kde se spí - kde je správné spát, kde je spánek tou nejdůležitější věcí. Spát a snít a odpočinout si od všech hrůz. Tady nejsou ostré zuby ani drápy; nemusíš se o nich snažit a nic předstírat. A tak spíš.
Až po hodně dlouhé době otevřeš oči, jen tak, nemusíš, ale už vlastně nejsi unavená... a zjistíš, že si hovíš příjemně zabořená do světlé srsti jakéhosi obrovského zvířete, pohodlně uložená v záhybu jeho tlapy. Působí neodbytným dojmem přerostlého plyšáka, cítíš však nepatrný pohyb jeho svalů, živočišné teplo, které z něj vychází. Nehýbe se, ale je to zaručeně živé.

Ty sama jsi příjemně čistá, rány, které nedokázal uzdravit Snape, máš ošetřené, na sobě pak oblečené šaty z měkce vydělané kůže pošité korálky a zdobené třásněmi. Jestli byla profesorova teorie správná, čekají vás zase jednou časy bez magie.
Zvíře leží na obrovské rohoži, kolem jsou skály a asi noc, protože vysoko na nebi svítí hvězdy. Přesto je tu dobře vidět, ale ani ta zvláštní shoda s Podzemními rozměry tě nedokáže znepokojit, ne tady. Tohle místo tak dýchá pokojem a klidem, až je to nepřirozené. Kamení by přeci nemělo být útulné?

Opatrně vstaneš a po špičkách se plížíš od zvířete pryč... až tě hluboký, měkký hlas zarazí na místě. "Kampak, človíčku?" Zní ohromně přátelsky, to se musí nechat. Když se otočíš, uvědomíš si rázem dvě věci - stejně jako jsi ležela ty, u zadní tlapy je uložený Snape, zjevně ještě hluboce spící. A to zvíře je obrovský pes, s plandavýma ušima, nekonečně milýma očima a usměvavou tlamou. Víš, znáš, máš jeho jméno na jazyku, jsi si jistá, že tuhle knížku jsi četla - jen si vzpomenout, o čem vlastně byla.

falco(Vanja Grishamová)

Ten hlas zní přátelsky, je to ten hlas, který jsem tolik toužila slyšet, když jsem byla potrhaná od oblud nebo když jsem stála na ulici poslední den v roce a sledovala smrt malého děvčátka. Je to ten hlas, který vás chápe, který vás pochová, když to potřebujete, který vám pohladí duši a vy se nevědomky začnete usmívat.


"Falco," vydechnu ohromeně.
"Jsem to já," kývne pes hlavou spokojeně a usměje se. Čokoládové oči září vstřícností.
"Jak dlouho jsme tady?" zeptám se se stále stejně nevěřícným výrazem.
"Nevím, spal jsem... pak jste prišli vy..." Táhle zazívá. "Bylo to moc pěkné, jak jste se drželi ruce," usmívá se, možná trochu poťouchle, "to mám rád." Znovu zazívá. "A pak jsme znovu spali. Tohle je místo odpočinku před dlouhou cestou."
Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem na jakémsi skalním ostrohu, jsem tu jen já, Snape a Falco... Snape vypadá mírumilovně, když spí. Obličej má uvolněný, vlasy mu ho splývavě rámují, oddechuje tiše s mírně pootevřenými rty. Na sobě má koženou vestu bez rukávů, jen na levém předloktí má kožený návlek. Švy a lemy lemují bohaté třásně... hotový Atrej. Vypadá v tom mnohem lépe než v obětním rouchu Aztéků, přesto je tu jistá podobnost.
"Kdo nás ošetřil?" obrátím se znovu na Falca. "Jaktože si to nepamatuji? Nebyla jsem na tom tak špatně..."
"To Farkové. Je to jejich místo odpočinku." Fantasticky hnědé oči se usmějí. "Spali jste opravdu tvrdě."
"Kdo jsou Farkové?" Nepamatuji si tuhle knížku moc dobře.
"Přijdou. Jsou milí. Maličcí lidé."
Váhavě pokročím blíž k obrovské hlavě. Jímá mě závrať z té blízkosti, většina tvorů podobné povahy se mě poslední dobou spíš pokoušela sežrat, ale tohle je Falco, nekonečně dobrý létající pes.
Vztáhnu ruku a dotknu se ho za uchem. Tohle si pamatuji - a když Falco neprotestuje, začnu ho drbat.
"Mmmmm, tohle je příjemné! Zrovna tam mě to vždycky svědí a já si tam nedosáhnu."
Usměju se. Vím to. A dotýkat se někoho, živé bytosti, je neuvěřitelně uklidňující, zvláště když se jí to líbí a netváří se přitom, jako by snědla citrón nebo se uklidňovala příslibem ztráty tisíce bodů jisté koleje.
"Co za dlouhou cestu nás čeká, Falco?" Střílím naslepo. Nevím, jestli to, co řekl, bylo vztažené i na nás, a upřímně doufám, že ne. Ale copak se můžu nezeptat?
"Nevím, jestli čeká i vás. Možná to budou vědět Farkové. Nemusíte nikam chodit, i když by to bylo zvláštní, když už jste tady. Tohle je začátek cesty a pro nic jiného se sem nechodí."
Na okamžik strnu, za chvíli se ale vrátím k drbání. Ani tady se nám asi zápletka nevyhne... Co to bude? Pamatuji si jen nicotu... Jak Atrej tahá koně z bažin... Kamenné obry... Byla tam princezna, která umírala. O čem ta knížka byla doopravdy? Co se tu po nás bude chtít?
Už se neptám. Drbu Falca a přemýšlím o tom, co bylo, a do mé duše se vrací smutek z minulého zastavení. Není intenzivní jako tehdy, jen mě trochu bolí duše. Jako kdybych něco chtěla, ale nebyla si schopná uvědomit, co to je, a ono mě to stále trápilo a nešlo s tím nic udělat.

(Severus Snape)

Spím, zdají se mi sny a nepřipadá mi zvláštní, že to vím. Musím přeci spát, už je to dlouho, co jsem naposledy zavřel oči a vydal jsem ze sebe od té doby příliš mnoho magie. Tichý hlas mi šeptá o čase spánku a pro jednou mu dám bez rozepří za pravdu.
Spím a sním o zimě a malé dívence, kterou přeci znám - pamatuji si i na ohnivou debatu, kterou jsme o té pohádce vedli v hodině literatury, zda je ústředním motivem příběhu sociálně kritický realismus, nebo Andersenova nedogmatická víra v Boha, kterou nenápadně nabízí smířlivým závěrem... slova, slova, chvatná slova skrývající zděšení a odpor. Byla tam i dívka, co pro tu dívenku opravdu plakala a držela mě za ruku, jako by hledala oporu; to ale přeci nebyl sen? Musel být - nikdo není skutečně tak bláhový.

Spím a nechám se unášet teplem a pohodlím, zatáhnu oponu za všemi obrazy, nechci přemýšlet ani vzpomínat. Přes všechnu tu zranitelnost, kterou sebou spánek přináší, je to chvíle absolutní svobody, a opojení z ní nakonec nechám spolu s teplem a pohodlím na hromádce věcí, které chci vnímat.

Máš v sobě odvahu, člověče?
Víš, zač skutečně stojíš?
Sáhneš po zdání moudrosti, nebo pravé moci?


Zdvihnu paži a zacloním si oči před sluncem. Tohle zůstane navždy skryto, odpovídám tomu hlasu nepřístupně a snažím se rozeznat siluetu postavy tajenou jasnými paprsky. Odpovědí je úsměv, vím o něm, přestože ho nemohu zahlédnout. Zavřu oči před sílící bodavou září, odvrátím tvář.
Možná, odpovídá hlas po tak dlouhé době, až jsem dávno nečekal, že ho ještě uslyším. Není třeba kráčet vpřed, mnoho šťastných životů stojí na jediném místě... neprojde branou... nedojde smíření a ani o tom nesní; jsou to pokojné, klidné životy.
To je příliš primitivní manipulace, než aby mi stála za odpověď. Bojuji se sluncem, nechci mu podlehnout, pomalu mi proniká do kůže a hluboko do kostí, je to zdání světla, nebo světlo samé?

"Co za dlouhou cestu nás čeká, Falco?"
"Nevím, jestli čeká i vás. Možná to budou vědět Farkové. Nemusíte nikam chodit, i když by to bylo zvláštní, když už jste tady. Tohle je začátek cesty a pro nic jiného se sem nechodí."


Nedáš mi na výběr, že? Nenecháš mě stát na místě...

Otevřu oči a vidím hvězdy. Rázem si uvědomím, že to, na čem ležím, je živé – velmi pomalu nadzdvihnu hlavu, abych nedal hned najevo, že jsem vzhůru – naskytne se mi pohled na slečnu Grishamovou, která se značným nasazením a poněkud nepřítomným výrazem ve tváři drbe to zvíře za ušima. Pes velký jako drak a já ležím po jeho boku. Skvělé. A nemám hůlku, nemám svoje šaty... žádná magie. Čím dál lepší.
Spánek mě ještě částečně drží ve své moci, nedokážu cítit opravdové zklamání a nejsem schopen se hned rozhodnout, co bych měl udělat. Trochu dezorientovaně zírám na obrovskou psí hlavu, když se otevře tlama a pes se zeptá: "Jsi vzhůru, človíčku. Vyspal jsi se dobře?"
Mluvící pes... musíme být v nějaké knize pro děti. Nakonec s to s těmi metafyzickými nároky nebude tak zlé. "Falco," konstatuji, když si uvědomím, že rozhovor těsně před probuzením už nebyl sen. "Já jsem Severus Snape." Dá se nějak komentovat fakt, že ležíte omotaní kolem něčí tlapy? Ve snaze zachránit zbytky své důstojnosti odsunu tlapu stranou a postavím se na nohy. Cítím se překvapivě dobře – i když zjištění, že vypadám jako dobrodruh z knížky pro dospívající dívky, mě potěší pramálo. Nicméně po dosavadních zkušenostech nutno ocenit, že mám vůbec nějaké šaty.
"Já vím," praví pes a spokojeně přivírá oči.
"Jistě," zamumlám. "To vy jste nás sem donesl?"
Pes mírně zavrtí hlavou. "Já jen spal. I vy jste spali. Toto je místo odpočinku."
Na jeho pomalý hlas nemám valné trpělivosti, navíc se nemohu zbavit dojmu, že je jen náhodnou rekvizitou. Snad proto, že vypadá, jako by nebyl ničím víc, než přerostlou dětskou hračkou? Komu patřil ten hlas z mého snu?

Popojdu pár kroků podél skalní stěny a objeví se přede mnou pěšina strmě se vinoucí několik desítek kroků níž k malému domku. Doslova malému. Ať tam bydlí kdokoli, nebude mi ani po pás. Otočím se k psovi. "Kdo bydlí v tom domku?"
"Farkové,"
zazní odpověď. "Tohle je jejich místo."
Nuže dobrá. Mám pár otázek a doporučoval bych jim mít na ně odpovědi.

(Vanja Grishamová)

Až když na něj Falco promluví, všimnu si, že je Snape vzhůru.
"Dobré ráno," popřeju mu, než se stihnu zarazit. Mou jedinou omluvou je fakt, že ze mě nestihl vyprchat uvolněný pocit, který jsem měla při rozhovoru s Falcem. Naděje, že by snad něco takového fungovat i na Snapea, se ukáže jako lichá.
"Podle čeho usuzujete, že je ráno, slečno Grishamová?"
Kdovíproč se usměju, ale už neodpovím, místo toho se znovu obrátím k Falcovi a vrátím se k drbání.
Po očku ale stále sleduji Snapea a tak, když se vydá k domku Farků, se k němu přidám. Oba přece víme, že se musíme držet pospolu kvůli případnému přemístění. Zvědavost v tom vůbec nehraje roli.

Domek je malý.
Zvědavě do něj nakouknu, když přijdeme blíž. Je to tam malinké, všechno poloviční velikosti, než jsme zvyklí. Domeček je jako z pohádky - domeček JE z pohádky - a chybí už jen pohádkové bytosti.
Ty na sebe nenechají dlouho čekat.
Vyjdou nám naproti, on a ona. On má dlouhé vousy, pleš a kulaté brýle. V puse žmoulá fajfku a vypouští do vzduchu kroužky, když si nás zvědavě prohlíží.
Ona je sešlá prací, ale vrásky v obličeji jsou povětšinou od smíchu. Široce se na nás usmívá a tak vidíme, že jí chybí mnoho zubů. Na hlavě má uvázaný šátek, na sobě má starou halenku a rozedranou sukni.
Oba jsou staří, ale vypadají tak, jak by měli pohádkoví staříci vypadat.
Oči jim září vstřícností, když nám jdou naproti. Mají zjevně radost, že nás vidí vzhůru a dokonce v tak dobré náladě. "Uhni, dědku," odsune stařenka muže ze dveří, aby i ona mohla projít a nadšeně k nám přicupitat.
"Jen nemruč, babko. Já je našel. Já si s nimi promluvím." Hlas zní oproti tomu, co říká, velmi přátelsky. Manželé, kteří se milují dekády let - takhle jistě mluvil i můj dědeček s babičkou, než umřela.
"Co by ses ptal ty, dědku, beztak máš v hlavě všechno zpřeházené," usadí ho stařenka a přistoupí k nám. Asi pochopila Snapeův pohled, proto jsem to já, koho chytne za ruce a na koho mluví. "Nemůžeme vás pozvat dovnitř, je to tam malinké. Nevadí vám to, že ne, drahoušci?"
Tomu hlasu nejde odolat. Usměju se a zavrtím hlavou. Mluvení chci nechat na Snapeovi, i když si nejsem jistá, jestli to staří lidé přežijí.

(Severus Snape)

Shlížím z výšky s nevalným nadšením na dvojici, která nám vyšla vstříc. Přál bych si setkat se - pro jednou - s intelektem, jehož poznání by bylo potěšením a přínosem. S někým, kdo není orangutan, potrhlý mág, charakterní herečka, sadistický dozorce jakéhokoli druhu, fanatická kněžka a... skřeti? Nevypadají tak zcela. Zřejmě nějaký místní originální druh.
Se sotva znatelným povzdechem se usadím se zkříženýma nohama na zemi proti nim.

"Neradi bychom dlouho zneužívali vaši pohostinnosti," pravím zdvořile, byť chladně. "To přerostlé stvoření podobné psu tam nahoře mluvilo o tom, že zde je začátek cesty. Kam vede?"
Babka s dědkem se na sebe podívají a nevypadají moc potěšeně.
"Kampak byste pospíchali!" zvolá babka a spráskne ruce. Dosud jsem toto gesto považoval za pouhý literární obrat. "My jsme moc rádi, že máme tak milou společnost. Taková hezounká dívenka," poplácá slečnu Grishamovou po ruce, "hned si vedle ní připadám mladší."
"No bodejť, moje řeč,"
přidává se dědek. "Babka má recht. Odpočiňte si, dáme stopečku," zamrká na mě způsobem, který má být patrně poťouchlý, "pro vás mám štoudev, mladíku!"

Přímo fyzicky cítím pohled plný naděje, jaký na mně vrhne dívka po mém boku.
"Spali jsme až příliš dlouho," odmítnu takovou představu rozhodným gestem. Napadá mě, že bych se měl příležitostně pokusit spočítat, jak dlouho naše anabáze trvá. Mám obavy, že to bude velmi přibližné číslo.
"Řeknete nám, co víte? Pokud ne, obejdeme se bez vaší pomoci."
Babka zavzdychá a dědek popotáhne z dýmky tak mocně, až se na chvíli ztratí v oblaku kouře. "No dobrá, dobrá!" rozhodí pak rukama. "Stojíte na počátku cesty Tří bran..."
"Nemám jim to povědět já?"
nadhodí babka. "Ty jsi hrozný zmatkář, dědku!"
"Ale kuš! Já jsem vědec. Studuji brány už léta. Támhle,"
mávne rukou ke skalní vyvýšenině, "mám okulár, kterým sleduji odvážlivce k první bráně. Dál bohužel dohlédnout nelze." Dědek viditelně znejistí. "Málokdo projde už první branou dál. Ti moudřejší se vrátí. Ti, jež jsou plní falešné cti, zemřou. A jen doopravdy odvážní projdou dál."

Máš v sobě odvahu, člověče?

Takže to nebyl tak docela sen.
"Nemusíte tam chodit," přesvědčuje nás babka. "A určitě to není nic pro tak mladé dívky," dostane se mi pohledu plného odsouzení.
"Obávám se, že nemáme na výběr," a pohlédnu na slečnu Grishamovou zpytavě a zamyšleně.

(Vanja Grishamová)

Nedá se říct, že bych to nečekala. Ale jakkoliv se mi nechce nikam, kde mě sfinga usmaží pouhým pohledem, vím, že je to nezbytné a že čím dřív něco takového uděláme, posuneme se zase o knihu dál... nebo umřeme.
A tím dřív se vrátím domů.
Jsem to pro změnu já, kdo na sobě cítí pohled někoho jiného - Snapea. A tak pozvednu rty v neradostném úsměvu a přikývnu.
"Asi tam musíme jít," prohlásím, i když mi to moc přes rty nejde. "Oba." To kdyby chtěla stařenka ještě něco namítat. "Povězte mi, prošel už tudy Atrej?" Tahle otázka mi připadá důležitá. Nepamatuji si knížku tolik, kolik bych chtěla, ale vím, že i on snad šel těmi branami. Ale to se pak rozpadly - asi - takže tu ještě nebyl. Takže většina pohrom tenhle svět ještě čeká.
"To byl ten v zlaté zbroji?" zeptá se mě stařeček, ale babka ho okamžitě zarazí.
"Máš to v hlavě pomotané, dědku! To byl přece ten v kůži, jak se tu málem nastydl..."
"Co to plácáš, babko, ničemu nerozumíš! To už spíš ten na koni..."
Vmísím se do hádky, než se rozhoří příliš. "Dobrá, tak tedy - prošel už někdo branami?"
Oba skřeti se na sebe podívají. "Občas někdo projde, ale jen velmi zřídka," odpoví mi dědek, zjevně velmi nerad.
"Většinou se vrátí," doplní babka.
Přikývnu. "A co nás tam čeká? Co jsou ty brány zač?"
Oba svorně zabodnou pohledy do země. "To snad počká až po jídle," snaží se babka.
"Jistě, úplně jsi je zapomněla nakrmit, babko, vidíš, co děláš!" spolupracuje ochotně dědek.
"Nebo možná byste si ještě chtěli odpočinout...?" zvedne pohled konečně babka. Jen koutkem oka zachytím pohled, který k ní vyslal Snape, a ani se jí nedivím, že tak zbledla.
"První prověří odvahu," zašeptá potichu a dědek jen složí hlavu do dlaní, když to slyší.
"A další?"
"Tou může projít jen ten, kdo zná svou skutečnou cenu," pokračuje babka neochotně. Jestli projdeme první, u druhé nemáme naději, ani jeden z nás, dojde mi a sama sebe tím překvapím. Nikdy jsem nepřemýšlela o Snapeovi z tohohle hlediska... Ale vím, že mám pravdu.
"A ta poslední?"
"To už by stačilo!" vloží se do toho dědek a nedívá se přitom na mě, ale na babku, když to říká.
Překvapí mě, že je to Snape, kdo vzápětí promluví.
"Poslední dá člověku vybrat mezi moudrostí a mocí, je to tak?" Zatají se mi dech. Moudrost anebo moc? Ve svém dětství jsem nikdy po moci netoužila, mám za to, že se k moci váže zodpovědnost a se zodpovědností se ztrácí pohodlí bezstarostnosti. Jenže Snape je jiný. A vezmeme-li v úvahu, že je to on, kdo se sadisticky vyžívá ve své nadvládě nad třídou při výuce, jak by potom mohl obstát?
"To ne... tak zcela... je to jinak," zakoktá se babka a ani dědek tentokrát není proti.
"Jinak," bafne na nás zpoza své dýmky a vypustí další kroužek. Jeho tvar nám dává najevo, že se nemůže soustředit na dýmání tak, jak by chtěl.
A jestli to pravda je a my se k ní opravdu dostaneme... proč se stal Snape smrtijedem? Je opravdu jen nasazeným člověkem Brumbála, jak předpokládám, nebo je to jinak? A jestli je to jinak, proč je smrtijedem?
Zahledím se mu do tváře a pro jednou se rozhodnu mlčet.

(Severus Snape)

Mlčím a hledím na ty dva skřety. Proč jsou zde? Je to podivné místo k životu. Mají poutníky povzbuzovat k cestě, nebo je odradit?
"Budeme to řešit, až tam dojdeme," řeknu nakonec a krátce pohlédnu na slečnu Grishamovou. "Jsem si jist, že zjistíme včas, co po nás budou chtít. Není ostatně vyloučeno, že budeme této pochybné cti poznání zdejších pamětihodností zproštěni." Ať už pochopí, co tím chci říct, či nikoli, odvrátím opět zrak.

Sáhneš po zdání moudrosti, nebo pravé moci?

"Řekněte mi... proč to všechno? K čemu pouť, brány... otázky, na které nejsou skutečné odpovědi..." Nevím přesně, jak vyjádřit, na co se chci zeptat, ale tentokrát dědek vypadá, že se cítí pevnější v kramflecích.
"Poslední brána má hlas," odpovídá kupodivu ochotně. "Mnozí chtějí projít tou cestou za odpovědí, kterou hledají. Pro jiné je to možnost, jak nezůstat stát na místě, nevyšlapat pod sebou všechnu trávu. Brány jsou výzva, mladíku! Ale jsou špatnou odpovědí pro prázdné životy, víme? Mít důvod k takové cestě je lepší, mnohem lepší."

Přimhouřím oči. "Poslední brána není zkouška," řeknu pomalu. "Dává vybrat."
"A dost!"
vykřikne pro změnu babka, nakloní se ke mě a chytí mě za paži. Levou paži. "Nemusíte projít na druhou stranu. Či se snad chcete stát novým temným pánem?" Pohlédne s očima doširoka rozevřenýma na slečnu Grishamovou. "Domluvte mu přeci! Řekněte mu, že nemusí chodit na druhou stranu. Stačí dojít k bráně a vrátit se zpět. Cesta zpět je krátká a snadná. Vždycky vás rádi přivítáme, moc rádi!"
Takové důvěry, to zahřeje.
"Já mu mám domluvit?" zeptá se dívka a zní to skoro pobaveně. Zjevně jí to ale leží v hlavě. "Jak - novým temným pánem?"
Opět ta výměna pohledů.
"Víc se tady už nedozvíme," postavím se. "Půjdeme."

(Vanja Grishamová)

"Ráda bych se ještě najedla, jestli je to možné," stoupnu si sice také, ale odejít ještě zjevně nehodlám.
Snape se trochu zamračí, když to slyší, ale bez odporu přikývne. "Pokud vaše nabídka trvá... nemáme ale nic, čím bychom vám zaplatili."
Babka se na něj usměje, i když dost nejistě. "Hlavně se vraťte zpátky," prohlásí a pohlédne na něj téměř zoufale.
Tohle nemůžu přece nechat jen tak. Snapeovi říkám první poslední, protože věřím, že nám to pomůže, ale on mně neřekne nikdy nic. Nejsem někdo, kým by si mohl zametat jen tak... "Půjdu vám pomoct," vyhrknu a postoupím k stařence. Snape se nehýbe z místa a ani dědek nevypadá, že by chtěl jít s námi. Což snad mnohé ulehčí.
Babka se podívá pro změnu na mě, ale kývne. Asi tuší, o co mi jde, není takový prosťáček, za jakého jsem ji považovala. Ale kdo vlastně je? Zvláště, jde-li o dobrodružnou literaturu, jak se doteď stávalo. Čtenáři nestojí o prosťáčky, čtenáři stojí o jednoduché postavy, ze kterých se na konci vyklubou postavy děsně složité a několikavrstevnaté... jako cibule. Nebo tiramisu.
"Jak jste to myslela s tím temným pánem?" zeptám se jí bez otálení, sotva zajdeme za roh k jakési boudě, kam se i já vejdu bez obtíží.
Pohlédne na mě skoro zoufale.
"Musím to vědět, musím vědět, na co se mám připravit a s čím mám počítat. Pomozte mi, prosím," zatvářím se jako nevinná čtrnáctiletá dívenka nepoznamenaná životem. S pramenem šedivých vlasů.
Babka má v očích soucit. "Co je pro vás ten muž?" zeptá se. "On je váš... otec?"
Chtěla bych odpovědět, ale nějak mi došla slova. Co je pro mě ten muž? "Zachránil mi život," řeknu nakonec. Nedokážu na to říct ano ani ne. Protože "ne" zní příliš absolutně. Jako bych tím strhala všechno, co se stalo, jako bych tím znovu vybudovala tu ledovou stěnu, která odjakživa mezi ním a jeho studenty byla... jenže já vím, že já už ji z větší části odbourala. A nechci ji obnovovat.
"Ach..." Chvíli panuje ticho, ve kterém chystáme jídlo. "Víte, děvenko... on měl pravdu. Poslední brána vám dá vybrat. Dojdete-li tak daleko!" zdvihne prstík. "A dá vám to, co si vyberete. Opravdu vám to dá... víte? Je mocná, ještě z počátku věků. Jedna z nejstarších... no... není to tak docela bytost... ale je to jedna z nejstarších věcí zde." Nakloní se ke mně blíž. "Já si myslím, že se baví tím, co lidem provádí. Jako když dáte dětem špatné hračky do ruky! Ale dědek?" zamává rukama, až musíš chytit jeden z talířů, co jsou pro ni velké mísy. "Ten si myslí, že má kdo ví jaké záměry a že všechno směřuje k nějakému velikému rozuzlení, kde se všechno projeví v dobrém. Ale znáte chlapy!"
"Neznám," odpovím jí, ale tvářím se, jako bych čekala na pokračování. Z toho, co jsem slyšela, nejsem zrovna moudrá...
"Máte ráda borůvky?" zářivě se na mě v odpověď usměje.
Přikývnu jí, ale duchem jsem jinde. "Dá nám moc nebo moudrost... nebo i cokoliv jiného?"
"Odpovědi," připomene babka. "Tomu, kdo se dovede správně ptát. Položit správnou otázku - ne, to vůbec není lehké!"
Škoda, skoro jsem začínala doufat... "Chtěla bych vědět, jestli jsou moji rodiče v pořádku. Zachránil mi život," řeknu potichu. "Nevím, jestli žijí i oni. A jestli se k nim kdy vrátím."
V očích se jí trochu zableskne. "To skoro zní, že sama nevíte, jestli chcete moc, nebo moudrost. Ale kdo jsem já, abych věděla, co je lepší?" zeptá se skoro vesele.
"Moc? K čemu? Chci jen zpátky k rodičům, chci být zase s nimi," namítnu jí, protože dosud tak docela nechápu, proč jí připadá ona otázka tak důležitá. Mně do smíchu rozhodně není, ráda bych pochopila, o čem to vlastně celou dobu mluví.
"Moc ovlivnit jejich osud? Zvrátit ho?" Srdce mi vynechá, když si konečně uvědomím, co všechno je možné získat. Moc... nebo moudrost. Copak může k něčemu být mít jedno bez druhého? Moc. S mocí se dají konat i dobré skutky... Proč podezírá Snapea z toho, že by se stal temným pánem? Jistě nemyslí, že by nahradil Pána zla z našeho světa. Nikoho takového tady nemají.
"A to je možné?" zeptám se, protože se mi tomu nechce věřit. Je to příliš lákavé.
"Jestli chcete vědět, co si myslí stará ženská..." Napětí je pryč. Opět je tu vlídná hodná babička. "Vraťte se zpátky dřív, než si budete muset vybrat - ať tak nebo tak."
"Jenže my nemůžeme," namítnu a zatvářím se unaveně, přestože jsem se vyspala dobře. "Musíme jít pořád dopředu, jinak tady uvízneme."
"Někdy vás pár kroků zpět dovede dál, než neustálý trysk vpřed," zazní odpověď ze skříňky, odkud se vzápětí babka vynoří se lžícemi.
"Ale my se nemáme kam vracet," odpovím jí po pravdě a k únavě se přidá i bolest. Opuštění, osamění... vesmír je příliš veliký, byť jde jen o vesmír naší knihovny. Cítím se dezorientovaně, nedokázala jsem ještě přijmout myšlenku, že jsme opravdu jen uvnitř knih.
"Ale děvenko! Tahle země je veliká, moc veliká. Vyprávěli nám tu o mořích a kopcích a zelených prériích, kde žijí stáda divokých koní... pro každého se najde místo. Pro tak milou dívku, jako jste vy, vždycky. Pro toho morouse," ztiší hlas, "ostatně taky. Tak moc je to veliká země." Zahihňá se.
"Měla bych žít tady a věčně myslet na to, že jsem se nepokusila dostat zpátky k rodičům? Myslíte si snad, že se o mně nebojí? Myslíte si, že mě nemilují? Že já nemiluji je? Jak bych tady mohla zůstat?" Otřu si oči dřív, než by vůbec samy mohly pomyslet na to, že by začaly slzet.
Hledí na mě nechápavě. "To říkáte, jako byste přišla... kdo ví odkud! Přes hory je to přeci jenom pár týdnů cesty."
Na tohle už nemám co říct. Zůstanu potichu a tak společně připravíme jídlo, které přineseme tam, kde jsme nechaly oba muže. Hostina pokračuje v tom samém mlčení, které jsme přinesly, a mně v hlavě zuří boj... Co bych si vybrala? Moudrost, nebo moc?
Stařík na konci vytáhne jakousi láhev a nalije do čtyř skleniček. Otřesu se při vzpomínce... svou skleničku razantně odmítnu. Snape ostatně také; tak dědkovi nezbude než všechno vypít sám.
Babka se do něj proto pustila; když tak přestali vnímat, co se děje kolem, pohlédnu na profesora s otázkou v očích. S otázkou, smutkem a nerozhodností.
Třeba tam přece jenom nedojdeme.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Na prahu Nekonečného příběhu hermione007 10. 11. 2008 - 12:32