Kráska a Smrtijed III. - Nemocní a zranění

15. duben 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá čtvrtá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



objeti03(Vanja Grishamová)


"Pusť ji, Severusi. Ta dívka potřebuje pomoc."
Uvědomuji si teplo i zimu. Cizí ruce mě svírají příliš silně a jitří tak moji kůži, která jako by byla náhle přecitlivělá.
"Severusi, potřebujeme přenést slečnu Grishamovou na ošetřovnu."
Teplo zmizí.
Jsem v mrákotném polospánku, kolem mě zní hlasy, slyším řeč a slova, jsem jednotka bytí rozprostřená po jsoucnu, nejsem jeden, jsem všechno.
"Kingsley, pomůžeš Severusovi?"
"Nepotřebuji..."
Hlas znám, znám ho důvěrně. Příjemný stmelující prvek mého vědomí, které, kdyby bylo hmotné, by se začalo formovat z klidné hladiny do rozstřapené kuličky. Paprsek v mlze nebytí, příjemně rozmazaný a přesto jasný.
"Rolando, postarej se prosím o slečnu Grishamovou. Harryho vezmu sám."
Známý hlas, jen tón je jiný. Hlas... co je to za hlas? Je to rozkazovačný hlas, rozhodne se mé podvědomí po chvíli a začne se cítit nepříjemně, když musí poslouchat ta slova. Laskavě manipulující.
"Enervate," pronese někdo blízko mě a má veškerost se povážlivě zavlní. Jen těžko se udržím v kompaktnosti celku, povede se mi to, ale cítím se unaveně.
Ze všeho nejvíc bych teď chtěla, aby mě nechali ležet a spát. Ó ano, a teplo, to chci také. Bylo to milé teplo. Ač nepříjemné, jeho ztráta mi vadila více než přítomnost.
"Mobilicorpus."
Až nyní si uvědomím, že jsem vlastně nebyla v moři bytí, byla jsem jen u něj a shlížela na něj ze své veškerosti. Teprve teď uchopí jeho vlny mé tělo a pohupují s ním, hrají si s ním.
Tělo?
Jsem jedinost? Jsem... jedna? Jedna v moři všeho, v oceánu vesmíru a věčnosti, ve vodách, které se mě pokoušejí utopit a zahubit?
Nelze popsat pocit tonoucího ve vlastním vědomí.
Nikde nejsou žádná moře.
Nic to nemění na tom, jak malá ve skutečnosti jsem. Bezvýznamná.
"Dormio," řekne někdo a vysvobodí mě tak z bezvýsledné snahy o křik. Klesnu do hlubin všech moří, která kde existují, a vůbec mě to netrápí.

Oproti všem zákonitostem je kolem světlo. Když se člověk probere z bezvědomí, má být tma a on nevědět, kde je. Na ošetřovně je ovšem světlo. Vím i, že je to ošetřovna. Všechno je špatně.
Kolem se ozývá oddechování desítek nebo možná stovek lidí. Místo pohodlných postelí s nebesy tu jsou drátěná lůžka na kolečkách, se kterými se dá tak snadno manipulovat, a jsou naštosovány jedno vedle druhého.
Jsem uprostřed jedné takové řady, vedle mě oddechuje Harry. Tvář má trochu zpocenou a jizvu na čele ošklivě zarudlou. Rozcuchané vlasy a pod uchem nezacelený šrám. Vypadá klidně, mladě a nevinně.
Těžko uvěřit tomu, že tahle tvář patří někomu, kdo zabil Voldemorta.
Nebo se mi to jen zdálo?
Nejsem si jistá.
Nadzdvihnu se trochu a podívám se na postavy, které leží za ním. Řada je dlouhá a já nemůžu zaostřit, jsem unavená a chce se mi spát.
Vedle je dospělý muž, za ním pak nějaká žena.
Převalím se na druhý bok.
Nemusím se už zvedat; leží vedle mě a v bílé košili, která mu zpod přikrývkou vykukuje, vypadá zvláštně.
Usmívám se, možná dost hloupě, když zaslechnu lehké kroky. Madame Pomfreyová mávne hůlkou a začne tiše drmolit jednotlivá kouzla, ze kterých mi naskočí husí kůže.
Nechce se mi nic říkat a tak nic neříkám.
Není tu nikdo, kdo by chtěl, abych něco říkala.
"Vypijte to."
Poslušně rozevřu rty a teprve s prvními kapkami obzvláště odporného lektvaru si uvědomím, jakou mám žízeň.
Ovšem - nechce se mi nic říkat, nemusím nic říkat. Pití počká.
Kroky odezní.
Zadrhne se mi dech nad mou vlastní troufalostí, když se přesunu ke kraji lůžka a přikryju jednou rukou Snapeovu dlaň. Ne celou, má ji o mnoho větší. Také je teplejší než moje. Zvláštně to uklidňuje.
Přisunu se ještě blíž. Chci kontrolovat jeho spánek a bdít u něj, sledovat jeho rysy. Je to můj příbuzný. Z dvacátého kolene, ale je. Mám na to nárok. V takových těžkých časech musejí rodiny držet pospolu. Měl by to vědět.
Bdít u spícího Snapea - už to tady jednou bylo. Tehdy jsem si musela brát povzbuzující lektvar, abych neusnula, ale vydržela jsem to. Teď nemám žádný lektvar, ačkoliv bych ho potřebovala mnohem víc.
Ještě než se stačím podivit nad tím paradoxem, znovu usnu.
 

---

Probudil se. Víčka se mu zachvěla, vzápětí je rozevřel dokořán vyděšen tím, v jakém okamžiku se opovážil usnout.
Kolem už ale nebylo nebezpečí.
Ohlédl se, vedle něj na lůžku ležel nějaký muž, v obličeji mnoho ošklivých a nedoléčených jizev.
Potlačil zasténání, když se převracel na druhý bok. Hlava mu tepala ostrou bolestí a cítil kruté horko, které spalovalo jeho tělo.
Jenže ona tam opravdu byla, ležela zády k němu, vlasy rozhozené po prostěradle. Hlavu si pohodlně položila na paži kouzelníka vedle sebe a Harry toho zalitoval; kdyby se bývala otočila, byl by tam on a rád by jí poskytl potřebné objetí.
Snad se příliš nevyděsí, až se probudí a zjistí, že ten, ke komu se přitulila, byl Snape.
Harry se se zaťatými zuby přesunul o lůžko vedle, přehodil si paži kolem Vanjina boku, tvář zabořil do jejích vlasů a sotva si stačil uvědomit, jak rád by takhle setrval déle vzhůru, ponořil se znovu do spánku.

---

Když se pomalu probral k vědomí, za okny šíralo a místnost se zvolna nořila do tmy. Díval se na temeno cizí ženy, kterou nikdy předtím neviděl, a snažil se ignorovat bolest v hrudníku, která jím prostupovala.
Vyhráli?
Náhle mu ta otázka připadala nepodstatná.
Převalil se na druhý bok.
Vedle něj bylo prázdné lůžko.
Povzdechl si. Trochu doufal, že když na ošetřovnu dorazili současně, mohl by být vedle něj.
"Harry," zašeptal tiše a z úst mu vyšlo jen o málo víc než přidušený skřek. Měl příliš vyschlé hrdlo, neuvědomil si to hned.
Zdvihl pohled, aby přehlédl místnost a někoho zavolal, když si uvědomil, co předtím přehlédl. Harry Potter opravdu ležel vedle něj, jen o lůžko dál, tulil se k dívce, se kterou prý chodí.
Rozkousal si rty, aby zadržel sténání, když pochopil, kde všude je zraněný. Přesto se přesunul až k chlapci, mladému muži vedle sebe, a sevřel ho v náruči. Toužil ho během bitvy chránit a teď opravdu mohl, odtrhnout ho světu a schovat u sebe.
Je jeho.
Kingsley Pastorek nasadí život, aby ho uchránil.

---

"Nemůžeme už přijmout další!" Poppy vypadala unaveně, kruhy pod očima a modré rty svědčily o předávkování posilujícím lektvarem. Přes to všechno gestikulovala rázně, když křičela na muže vedle sebe. "Nemůžu dost dobře dát čtyři lidi na jednu postel! Nevejde se sem už ani... Oh."
Hlas jí odumřel, když před sebou spatřila spát na jediné posteli Severuse Snapea, Vanju Grishamovou, Harryho Pottera a Kingsleyho Pastorka v kolektivním objetí.
Albus Brumbál se jen tiše smál, když vycházel ven pro další zraněné.




vazny stary(Severus Snape)


Probudím se a chvíli jenom zírám do stropu. Připadá mi teď zvláštní, že jsem se nechal přesvědčit k tomu, abych se odevzdal do péče lékouzelníků, když tu musí být tolik naléhavějších případů. Z prostého magického vyčerpání se přeci stačí pár hodin prospat. Je nejvyšší čas začít pomáhat Poppy se skutečně zraněnými.
Zamrazí mě při pomyšlení, kolik lidí muselo být pokousáno vlkodlaky.
Kolik je mrtvých.
Kolik...
Prudce zamrkám a pokusím se vstát – až teď si uvědomím, že jsem se neprobudil sám od sebe, ale díky intervenci drobného čaroděje. Shlíží na mě zdánlivě z výšky jenom díky způsobu, jakým mžourá přes své brýle, vyhlíží netrpělivě, popuzeně a odhodlaně. Pan důležitý. Jeho hábit napovídá, že přichází z ministerstva.
"No pojďte už konečně," mávne naprázdno hůlkou, "čekají na vás."
Opatrně ze sebe nechám sklouznout vláčné tělo slečny Grishamové zpět na lůžko, hluboce spí a netřeba ji budit. Její soudnost zjevně dostala smrtelný zásah Voldemortovou magií, ačkoli zbytek přežil bez patrnějších následků – na to ale bude čas později.
"Profesionál každým coulem, jak vidím," neodpustí si kouzelník.
Něco takového mi nestojí za odpověď.
Sáhnu do čela lůžka, kde by měla být má hůlka.
"Tu dostanete až na základě rozhodnutí ministra," upozorní mě prcek a jeho hlas zní velice samolibě. "Tak honem honem. Nemáme na starosti jenom vás!"
"Možná..." hlas mi selže a trochu si odkašlu. "Možná by bylo na čase se představit."
Zarazí se a trochu couvne, když se konečně postavím. Jsem o více jak hlavu vyšší a i když v bílé nemocniční košili se hrůza pouští špatně, vyděsit takového ubožáka je velice snadné.
"Já jsem Pockley," uvolí se mi laskavě sdělit.
"A já jsem krajně neochoten opouštět ošetřovnu nevhodně oblečen," odvětím mu a založím ruce na prsou. "Toto je škola, Pockley. Studentům je třeba jít vhodným příkladem." Nerozpoznal by posměch, ani kdyby ho tloukl železnou poklicí do obličeje.
"No... budiž..." Neklidně zavrtí hůlkou, nakonec se ukáže dost schopný k tomu, aby krbem přivolal skřítky a pověřil je donáškou mého oděvu. Rozhlížím se zatím po ošetřovně a uvažuji nad organizací raněných. Je jich – tolik... Naprostá většina z nich spí, snad jenom jedny dvoje oči pokradmu pozorují naši slovní výměnu. Snažím se nepočítat všechna ta těla, nechci si představovat míru utrpení, se kterou Poppy svádí bitvu – teď, kdy už oficiální válka skončila.
O chvíli později již procházíme chodbami hradu. Je čas večeře a z toho, jaké ticho a prázdno tu vládne, soudím, že studenti dostali pokyn zdržovat se na svých kolejích. Spal jsem přibližně osmnáct hodin. Snadno bych v tom dokázal pokračovat.
"Tudy," ukazuje mi Pockley, patrně v domnění, že je mi toho po těch takřka třiceti letech v Bradavicích potřeba.
Popletal si po svém upravil velkou sborovnu, starý nábytek nechal přeměnit na nový, a celý výjev nejvíce ze všeho připomíná karikaturu soudu. Přímo proti dveřím nechal rozložit dlouhý stůl, za kterým se usadil zhruba tucet ministerských kouzelníků. Po stranách dveří pak čtveřice bystrozorů, kteří, mám dojem, se včerejších bojů neúčastnili.
"Pánové." Stanu před nimi a zachmuřeně se rozhlédnu po jejich nejapných tvářích.
"Severusi Snape," začne Popletal osobně, "v nedávné době, tedy včera, abych tak řekl, se Bradavice staly terčem útoku skupiny smrtijedů."
Mírně pozdvihnu obočí v úžasu nad takovým popisem skutečnosti.
"V podstatě nás zajímají dvě věci." Trochu se ošije a vymění si rychlé pohledy se svými sousedy. Mlčky vyčkávám.
"Chceme vědět, proč se ministerstvo včas nedozvědělo o plánovaném útoku! Jednotky bystrozorů byly svévolně povolány Brumbálovou autoritou předsedy Starostolce, aniž by měl rozkazy posvěcené příslušnými odbory ministerstva. Máte nám k tomu co říci?" Je bledý a na lících má rudé skvrny.
"Vážený pane ministře," ukápnu trochu sarkasmu, "není mi zcela jasné, proč se na to nezeptáte přímo pana ředitele Brumbála. Jistě je plně způsobilý své jednání osvětlit."
Další rychlá výměna pohledů mi řekne, co se stalo, dřív, než se toho Popletal neochotně zhostí. "Pana ředitele se nepodařilo zastihnout," připustí. Rázem je mi jasné, že Brumbál se sice pohybuje po celém hradě a jistě se objeví všude tam, kde je potřeba, úředníkům se však bravurně a zcela nenapadnutelně vyhýbá tak, že mu ani není možné předat vzkaz. Má metodu pohybu zvanou 'teď tu byl!' propracovanou k dokonalosti.
"Pokud jsem byl informován, pan ředitel opakovaně žádal ministerstvo o vyjádření k situaci," řeknu zvolna. "Zpravidla se mu dostalo odpovědi v maximální jednací lhůtě..."
Jeden z přítomných kouzelníků si významně odkašle a věnuje mi velice nepřátelský pohled.
"... a bez výjimky ve smyslu, že se nedoporučuje nadále šířit poplašné zprávy o návratu Pána Zla."
"Takže vy tvrdíte, že ředitel ministerstvo informoval," chopí se opět Popletal iniciativy. "Obávám se však, že jsou zde závažné důvody, abych tak řekl, pro domněnku, že možná nejste tak důvěryhodný svědek, abychom se na vaše slovo mohli spolehnout."
Mlčím.
"Vy-víte-koho nazýváte... Pánem Zla, že?"
Zvláštní. Skutečně jsem si chvíli myslel, že Voldemortovou smrtí všechno skončí.
"Odpovězte!" naléhá na mě.
"Ano, jak již bylo z této debaty patrné, nazývám Vy-víte-koho Pánem Zla." Dávám si záležet, abych hleděl na Popletala způsobem, který je mu obzvláště nepohodlný.
"Tak jako ostatní smrtijedi?" zaútočí konečně ministr přímo. "Protože nám je dobře známo, pane profesore, že vaše loajalita je přinejmenším sporná."
"Jsem zatčen?"
"Toto není výslech! Důrazně však žádáme vaše vysvětlení!"
Chvíli mlčím. Absurdnost situace mi neumožňuje najít vhodná slova.
"Nemám vám co říct," rozhodnu se nakonec. "Bude-li třeba, budu se hájit u hodnověrného soudu. Nyní však, pánové, nechte mě zatknout, nebo si jít po své práci. Mám jí mnoho."
"Žádám vás, abyste nám ukázal své levé předloktí," předkloní se kupředu jeden z mužů sedících těsně vedle ministra.
Ať budu souhlasit či odmítnu, obojí bude špatně. "Váš požadavek není legitimní." Je to provokace, ale uvidím, kam jsou ochotní zajít.
"Sigurde," pokývne okamžitě Popletal na jednoho z mužů postávajícího u vchodu. "Pan Snape nám ukáže svou paži."
Bystrozor bez valného nadšení pokročí vpřed a pohledem mě žádá, abych nás ušetřil této scény a začal spolupracovat. Hledím na něj se zájmem. Jsem zvědav, jaké použije zaklínadlo – nevybavuji si žádné, které by bylo určené k vyhrnování rukávů.
Podcenil jsem je. Zatímco se zabývám jmenovaným Sigurdem, další dva mě nečekaně popadnou za ramena a strhnou k zemi, na kolena. Popadnou mě tak rychle a zkušeně, že nemám na výběr než strnout v poloze, jakou mi určili, a doufat, že mi nevykloubí ramena.
Sigurd mi pak jednoduchým mávnutím hůlky rozřízne rukáv hábitu. Znamení Zla se ukáže v celé své kráse, ostře vystouplé na bledé kůži. Podle toho, jak se někteří úředníci tváří, ho zřejmě tak zblízka vidí poprvé.
Hledím na Popletala, nedokáže se odtrhnout očima od mé paže. "Proč to nezmizelo, když Vy-víte-kdo zemřel, jak tvrdíte?"
"Jizva nezmizí, když zabijete toho, kdo ji způsobil," ušklíbnu se. "Uťatá ruka nedoroste, odlouděná žena nevrátí. To je život, pane ministře."
Bystrozoři trochu přitlačí a já se proti své vůli skloním k zemi. Vlasy mi zastřou tvář a nevidím dobře na své samozvané soudce.
"Ale pánové, pánové. To snad není potřeba." Brumbál vejde do dveří a společensky se usmívá, jako by se stavil za starými známými na šálek čaje. "Doslechl jsem se, že jste projevil přání se mnou hovořit, pane ministře. Jako na zavolanou. Zrovna jsem vám chtěl předložit zprávu o průběhu včerejší bitvy... dovolíte, pánové?"
Pánové dovolí a já se mohu opět narovnat. Brumbál se na mě usměje a trochu zamrká. Začíná ve mně sílit pocit, že jsem jen figurkou ve hře, jedním z tahů na šachovnici. Vzájemně mě proti sobě použili jako návnadu. Možná jsou některé role lidem souzeny.
"Nuže, pustíme se do toho. Whitepoole, rád vás zase vidím. Manhoone, vy jste zde také? Výtečně. Severusi, Poppy se po tobě naléhavě sháněla."
Jasnější pokyn k odchodu jsem nemohl dostat.
Stojí mě mnoho sebeovládání, a jedinou motivací je mi úcta k Brumbálovi, abych jen prostě odešel. Dokonce ani neprásknu dveřmi; vynahradím si to až ve vlastních komnatách, s takovou chutí, že se otřesou i kamenné zdi.
Povinnosti, kterými bych se měl zabývat, doslova stojí v zástupu a překřikují se ve snaze získat mou pozornost.
Zatím ale rázuji sem a tam po pokoji a přemýšlím, co měla znamenat ta záležitost s ministrem. Snaží se jenom neobratně zorientovat v situaci? Chtějí posílit vliv na Brumbála tím, že si proti němu najdou zbraň – například v podobě smrtijeda v profesorském sboru? Nebo hledají způsob, jakým by mě mohli dostat do Azkabanu? Jak zastřít svou neschopnost? Vykázat nějakou aktivitu, když už bitva prošla zcela mimo ně?
Ještě chybí, aby obvinili Pottera z užívání nepromíjených kleteb. Skupina smrtijedů útočících na Bradavice... Bohové, to je neuvěřitelné. Teprve včera umírali lidé v největší kouzelnické bitvě za dlouhá desetiletí. A ten zatracený Popletal by to, kdyby to jenom trochu šlo, zametl pod stůl!
Cítím, že zlostí přímo žhnu, je mi horko, špatně se dýchá – ne, to není zlost, pokouší se o mě horečka, poslední drobnost, která mi dnes schází ke štěstí. Zřejmě nejsem v tak dobrém stavu, jak jsem si myslel.
Přejdu do koupelny a opláchnu si tvář ledovou vodou. Ze zrcadla na mě zírá příliš bledá tvář s propadlýma očima... oslava vítězství se nekoná, ještě ne. Cena byla příliš vysoká.



(Vanja Grishamová)


Probudím se, za okny se stmívá. Zajímavé, spala jsem celý den?
Jsem nepohodlně roztažená přes dvě postele, zmuchlaná přikrývka leží na zemi a kolem je hluboké, oddechující ticho.
Chci se posadit, ale ostrá bolest v hlavě mě donutí znovu klesnout zpátky na postel. Příliš prudký pohyb.
"Jak je ti?" blíží se ke mně madame Pomfreyová a vypadá neskutečně unaveně.
Nahmatám si temeno a oproti očekávání nemám vlasy slepené krví a místo kůže jeden velký strup. "Lékouzelníci totiž umí kouzlit, Vanjo." Jasně, tati, díky.
"Bolí mě hlava," odpovím a slova se mi rozduní hlavou se stonásobnou ozvěnou.
Madame Pomfreyová mávne hůlkou a v ruce jí přistanou desky s mojí anamnézou. Na okamžik se začte, potom sáhne do hábitu a podá mi lahvičku s lektvarem. "Mělo by se ti ulevit. Otřes mozku třetího stupně, lebka naštípnutá, spravená redimenčním kouzlem bez trvalých následků. Bez krvácení do mozku. Jak je ti jinak?"
Jen polknu. "Fajn."
Madame Pomfreyová přikývne. "Dobře, dostaneš ode mě pár lektvarů," mávne hůlkou a zadrmolí několik kouzel, která mi zalijí vnitřnosti kapalným dusíkem, "a budeš se moci vrátit na kolej. Do rána nikdo nesmí vycházet. Ráno by vám měl něco povědět profesor Kratiknot."
To je snad poprvé, kdy bradavická lékouzelnice někoho vyhazuje z ošetřovny, aniž by byl stoprocentně zdravý.
"Jak je profesoru Snapeovi?" odvážím se ještě zeptat. Hádci se mi začnou v žaludku provokativně mrskat. Odebíral mi body a potom se mihl při bitvě mezi stromy... potom nevím.
Madame Pomfreyové potemní pohled. "Panu profesoru Snapeovi," protáhne rozzlobeně, "by měl někdo vysvětlit, že se z ošetřovny odchází až po konzultaci s ošetřujícím lékouzelníkem."
Zdá se, že mu je dobře.
"Děkuju vám," spustím nohy z postele a našlápnu na studenou zem. V hlavě mi tepe podstatně méně, což ovšem stále není málo.
Sbalím oblečení, které mi leží u hlavy, a také hůlku.
Madame Pomfreyová vypadá příliš unaveně, když si sedne na moji postel a zahledí se do prázdna.
Oblečená odejdu tak tiše, jak jen to jde.
Chodby bradavického hradu jsou prázdné. Kroky se jím rozléhají s ozvěnou, nikde není slyšet Protivovo chechtání ani mňoukání paní Norrisové.
Cestou do věže potkám jediného muže, dívá se na mě s jasným podezřením a já mám co dělat, abych se netvářila provinile, že tu brouzdám při zákazu vycházení.
"Co se stalo?" položí mi klepadlo u společenské místnosti svoji otázku a dá mi jasně na srozuměnou, že tu nejsem jediná, kdo není ve své kůži.
"Harry i Snape přežili a Ty-víš-kdo... vlastně asi nevíš. Voldemort. Umřel." To jméno zní cize, zdá se mi, že jeho vyslovením rozrývám hroby padlých bojovníků a zneuctívám jejich památku.
Dveře se otevřou, ačkoliv erbovní havran čekal jistě onačejší informace.
Prázdná je i společenská místnost. V krbu doutná oheň, na který nikdo nepřikládá, a jeho plameny se odrážejí v okenních tabulích. Za okny se po nebi honí mračna.
Projdu do svého pokoje, před dveřmi se zastavím. Není skrz ně nic slyšet.
Lenka_Ginny_HermionaKdyž ale otevřu, zjistím, že je vevnitř světlo, holky sedí na jedné posteli a něco si vykládají.
"Vanjo."
Není to radostný výkřik, spíš konstatování nebo zbožné přání. To Candy jím protrhla nastálé ticho.
Peggy neřekne nic, jen pevněji stiskne rty. Zvedne se a s očima upřenýma do země dojde až ke mně. Když mě obejme, zjistím, že zranění hlavy nebylo zdaleka jediné, které jsem minulou noc utržila.
Usměju se a hřbetem ruky si utřu oči.
A pořád všechny mlčíme.
Když jsem byla venku, myslela jsem na Snapea a na Harryho. Říkala jsem si, jaká je pravděpodobnost, že je ještě někdy uvidím, mohla jsem umřít já nebo oni nebo všichni a v takovém případě... nevím.
Ani jednou jsem si ale venku nevzpomněla na ostatní žijící, na ty, kteří jsou chráněni a vykupováni smrtí bystrozorů. Prý bojujícím dodává sílu myslet na nevinné, které zachraňují. Cítím se trochu hloupě, že mi nikdo z nich nepřišel ani jednou na mysl.
"Vanjo," promluví Suzan a zatímco její tvář nevyjadřuje nic, hlas má plný emocí. "Dneska sem přiletěl tvůj havran."
Ano, Havran.
Cítím se o to hůř, že jsem si na něj vůbec nevzpomněla.
Zavřu oči, ve kterých mě pálí slzy.
Celou dobu jsem si uvědomovala, že byla bitva dobojována, že jsme zvítězili. Že to byla opravdová bitva, žádný nácvik, jen boj. Událost, při které zahynuli lidé.
Teď to ale ve svém vědomí potlačuji jako absurditu.
Hned jak si totiž připustím, že je tohle všechno pravda... Hagrid. Tesák. Smrtijed, který zůstal ležet v plamenech. K čertu, cítím i podivnou lítost nad Averym, tou zrůdou, která zabila mé rodiče. Možná to není lítost, jen jakási prázdnota - vůbec to není očekávaná úleva po pomstě.
Tolik lidí.
Zvednu se a pevně semknu oči, když mě bolest udeří do hlavy.
"Jdu spát," řeknu velice tiše a i tak mi slova nepříjemně rezonují v lebce.
Havran si protře oči o křídlo ve skvělé parafrázi lidského rána, když ho probudím, a ukřivděně se na mě podívá. "Děkuju," značím mu rty a dávám mu pusu na hlavu. "Děkuju za všechno."
Závěsy kolem mé postele jsou dávno zatažené, když kolem sebe kouzlím nox a odděluji postel zvukovou bariérou zvenku i zevnitř.
Nechci slyšet, co si o mně budou holky povídat.
Nechci, aby slyšely cokoliv z toho, co bych mohla říkat ze spaní.
Teprve potom vypiju všechny lektvary od madame Pomfreyové. Lékouzelnice zjevně ví, co vojáci potřebují nejvíce, aby si dokázali pořádně odpočinout. Tuhle noc by mě sny pronásledovat neměly.




(Severus Snape)


Obklopují mne bezedné hlubiny, ze kterých stoupám ke světlu a znovu se do nich propadám. Chvílemi vím, kdo jsem a kde jsem, většinou nevím nic; je mi zima, ležím schoulený do sebe a nezvladatelný třas těla mnou co chvíli udeří o skříňku za mými zády.
Zvláštní, nevzpomínám si, že bych si lehal. Měl bych vědět, co mě přimělo zvolit zrovna podlahu koupelny, myšlenky se mi však rozutíkávají jako hejno prváků, když mezi ně Weasleyovic dvojčata hodí třaskavého skvorejše. Odebírám dvacet bodů Nebelvíru!
Potřesu hlavou. Všechno je tím jenom horší, zdi se zavlní a nepevná podlaha pode mnou zahoupá. Omdlel jsem snad? Připadám si, jako by na mě někdo seslal matoucí kouzlo.
"Severusi!"
To je hlas, který mě probudil a který musím poslechnout. Je nevhodné ležet na zemi – vzepřu se na rukou a podaří se mi dostat na všechny čtyři, za pomoci toaletní skříňky dokonce vstát. Zimnice na chvíli ustoupila a snad mám čistější hlavu. Je to jen nějaký záchvat, možná následek předávkování lektvary během bitvy. Ano, musí to tak být.
"Hned přijdu." Vím, že jsem promluvil já sám, ale hlas je mi cizí a slova sotva srozumitelná. Ještě okamžik čekám, dokud nedokážu zpříma stát. Hábit mám pomačkaný a vlasy rozcuchané. Na tom pramálo záleží.
"Albusi," pozdravím, když otevřu dveře a hledím na ředitele; musím se soustředit na každý pohyb, pochopit, co vlastně vidím, rozhodnout se, co chci udělat. Měl bych si vzít lektvar proti horečce a možná nějaký další – vzpomenu si, později.
"Severusi, jsi v pořádku?" ptá se ředitel znepokojeně, vykročí mi naproti, ale to není třeba, musím mu to nějak dokázat, že není, z nějakého důvodu je to důležité.
"Samozřejmě," odpovídám a přesvědčen, že si to mohu dovolit, pouštím kliku dveří. Zbaven opory dokážu udělat jeden dva vrávoravé kroky a opřít se o křeslo. Ztěžka dýchám a celý se třesu. Bohové, jak nepatřičná nezpůsobilost!
"Musíš se vrátit na ošetřovnu," říká Albus, to, nebo něco podobného. Na okamžik ho vidím dokonale ostře, detaily jindy nevnímané: tvář starého, nesmírně unaveného muže, plná vrásek. Nové šrámy přes dávno zhojené jizvy, obrovská tíha odpovědnosti na ramenou. Oči má podivuhodně jasné a čiré, vždycky to tak bylo?
"Nic mi není," zašeptám nesmyslně. Podlomí se mi nohy a v rukou ztrácím cit. Zhroutím se rovnou do náruče Brumbála, který mě tak tak zachytí a pomalu složí na podlahu. "Ad impossibilia nemo tenetur," pohybuji rty nehlasně v přiznání, jež má být omluvou. V té chvíli mi to dává smysl. "Quo usque tandem...?"
"Vydrž, Severusi, hned zavolám Poppy," říká mi Albus a obvykle laskavý úsměv se vytrácí. Jsem toho příčinou, já vím... všechno je tak... zvláštní...
"Severusi... Severusi!"



(Vanja Grishamová)



Zírám do tmy a tma zírá na mě. Černá zraková čidla hebké nicoty z černočerné prázdnoty cvakají zuby a naslouchají mým stenům, které přidušeně sděluji ničemu ve svém zvukotěsném vězení o rozloze dvakrát jeden metr.
"Peggy," snažím se vykřiknout, ale neslyším svůj hlas.
Cítím se otupěle a je pro mě nesmírně obtížné dát myšlenkám jakýkoliv směr, zmítám se v horečném třasu a ledový pot mě nepříjemně studí. Jsem nadopovaná lektvary madame Pomfreyové, nejspíš i bezesným spánkem, který ale neúčinkuje, zoufale neúčinkuje, neúčinkuje, měl by, ale neúčinkuje, neúčinkuje. Strašně bych chtěla spát. Chtěla bych, aby účinkoval. Ale neúčinkuje. Be-ze-sný spá-nek ne-ú-čin-ku-je. Nefunguje. Pokus se nezdařil a bude nutné jej opakovat. Neúčinkuje!
"Peggy!"
Temnota po mně natahuje své pařáty.
"Peggy!"
Chci vstát z postele, ale tak tak se mi povede sednout. Motá se mi hlava, okolí se rozmazává, sotva se stihnu nahnout nad zem, když vyprazdňuji svůj už předtím prázdný žaludek. Kolem to ostře a nepříjemně páchne žaludečními šťávami, chce se mi znovu a znovu zvracet a taky brečet, marně zatínám v křeči všechny svaly a cítím se jako největší troska.
Teď už Peggy nevolám. Ne, když jsem z pohodlné postele udělala lazaretní lůžko se vším, co k tomu patří.
Prostěradlo mám mokré potem, otřu si pusu hřbetem ruky a vzápětí tak umažu polštář.
"Peggy," zašeptám docela potichu a přesunu se k druhému okraji postele. Snažím se vstát a místo toho spadnu na zem. Jsem troska a hlava se mi točí a točí a točí...
Tma se rozmaže. Čert ví, jak se to pozná, ale z neschopnosti na cokoliv zaostřit se mi dělá zle. Podlaha mě studí a jednu ruku mám pod sebou, neochota se jakkoliv pohnout je ovšem silnější než já.
Podivné bezčasí pomalu plyne, ležím a snad je to smrt, co právě prožívám, je to prázdnota, která by musela být peklem, měla-li by být věčností.
"Finite," zaslechnu nezřetelný hlas. Kolem je náhle světlo, nepříjemně bodá do očí, a taky je kolem hluk, který mě hrozí pohltit, rozdrtit a roztrhat.
"Vanjo!"
Všechno se mi ztrácí v mlze, která je dostačující náhradou za předešlou tmu. Je to protiklad – místo černé bílá, neporušená, bělavě bílá, falešně nevinná a smysly ubíjející bílá.
Někdo mnou pohne, zavřu oči v obavě před ruchy vnějšího světa, chci si ležet a probudit se až zdravá nebo vůbec, nechci nic, co by mělo následovat.
Je ale příliš obtížné jim to říct.
Žaludek se mi rozhoupe, když mnou někdo manipuluje.
Náhle ležím v měkké posteli, kde už dávno nic nesmrdí.
To je v pořádku, teď by mě tu mohli nechat.
Někdo zase mluví, naštěstí až za mlžnou bariérou, která si mě našla s odchodem tmy a teď mě chrání.
"Madame Pomfreyovou," říká někdo a hned si zase odpovídá, jen o něco vyšším, jinak zbarveným hlasem. "Přijde hned."
Mlha se vlní.
"Krrá," ozve se další hlas a ne, tohle už neříká ten člověk, to je havran, můj Havran, který na mě dává pozor. Havran, který patřil temnotě, mlha by před ním měla zůstat uchráněna. Je příliš černý.
Pocítím klovnutí a je mi jaksi nepohodlné, vyrušuje mě z mé letargie, které se tak slastně poddávám. "Krrá!"

---

"Krrá!"
Havran náhle propadl amoku, začal klovat do bezvládného těla pod sebou, krev zdobila nebesa abstraktními freskami šíleného umělce a cáry kůže létající kolem byly sotva větší než eseje z lektvarů po výletu skartovačkou.
"Neměli bychom...?"
"Vanja mu vždycky věřila, on ví, co dělá."
Hlouček se pomalu rozrůstal. Přiběhl Colin a tak se kromě cákání a pleskání ozývalo cvakání závěrky od foťáku.
Střeva utvořila obraz ne nepodobný volské žábě a játra se stala bizardním dodatkem v dadaistickém stylu. Náhle Havran vítězoslavně zanořil zobák do útrob dosud dýchajícího a tklivě sténajícího těla, s mlasknutím vyrval žaludek, rozcupoval ho a na světlo vyndal...
"Merlina! Proto se ty souřadnice pořád měnily!" vykřikla Sheenaz při pohledu na kešku, kterou Havran svíral v zobáku.

---


Někdo zase mluví a potom se octnu v bezprostoří bez lidí a myšlenek, bez opory země, v náruči vzduchu. A to, pěkně prosím, bez koštěte!
Chtěla bych se smotat do klubíčka, ale žaludek hlasitě protestuje, nechci už znovu zvracet, bylo by to přílišné narušení mrtvolného klidu.
Klidu... je mi zima. To se nehodí, to je špatně.
Roztřesu se zimnicí, vytřeštím oči, nade mnou pozvolna proplouvá strop, je mi špatně, mám závrať a husí kůži, srdce mi bije jako splašené a podivně se chvěje, jako by se chtělo zastavit.
Prudce se otočím na bok a úder země, která mi přispěchá v ústrety, vítám takřka s vděčností. Bolest, fyzická bolest – těžko mi kdy přinášela takovou útěchu.
Někdo mluví a někdo jiný křičí, opět se vznesu do vzduchu a když se okolí rozvíří v tanci odporně mlhavých a přesto přespříliš jasných barev, pohroužím se do útěšného nevědomí.

boure

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře