Kráska a Smrtijed - Máš v sobě odvahu, člověče?

8. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola patnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Jenom přikývnu; tiše vstaneme a vytratíme se dřív, než si to dědek s babkou stačí uvědomit. A jestli se neudobřili, hádají se dodnes. Na další tirádu na téma strašlivých nebezpečenství nejsem zvědav.
Ačkoli nepředpokládám, že dojdeme až k poslední bráně, je to právě ona, co mě v myšlenkách nejvíce zaměstnává. Nečekám ani v nejmenším, že by mi její nabídka, ať už jakákoli, mohla přijít zajímavá. Přes reálné nebezpečí, které hrozí našim životům, nezaměňuji knihu a skutečnost. Jen ta hypotetická otázka - zdání moudrosti, nebo moc? - mi nejde z hlavy. Nabízet by se přeci měla moudrost. Proč se zde hovoří o jejím zdání?
Ale nemám čas se nad tím zamýšlet. Nevyhnutelně promluví slečna Grishamová, která nepochybně po tom všem, co bylo řečeno, přetéká zvědavostí. Pryč jsou časy, kdy se neodvážila ani hlasitěji nadechnout. Měl bych jí možná občas připomenout, co...

"Pane profesore?" ozve se váhavé. "Tohle není hlavní zápletka knihy. Proč tam jdeme?"
"Nečetl jsem tu knihu."
"Já... Nepamatuji si ji zcela. Jmenuje se Nekonečný příběh, je tam něco o umírající princezně a Atrejovi, který zachraňuje svět. Těmi branami sice prochází také, ale to je jen vedlejší epizoda."

Široká pohodlná cesta, připomínající upravené koryto potoka, nás vede pozvolna dolů mezi dvěma strmými skalnatými srázy porostlými řídkou vegetací.
"Pokud je to tak, možná budeme muset za branami pokračovat dál," uvažuji nahlas, "v hlavním ději knihy. Nelze předem odhadnout, kdy se vyčerpá náš zdejší potenciál."

Dívka se znovu zamyslí, ale tentokrát z toho vyzařují jisté rozpaky. "A na co byste se chtěl zeptat té třetí brány?" Podle hlasu je jasné, že považuje svou otázku za troufalou a snaží se to vykompenzovat notnou dávkou pokory.
"To záleží na okolnostech, které dosud nenastaly," nechám zaznít odpověď, ze které právě nesálá valná ochota k debatě. Krátce na ni pohlédnu. "Uvažujete snad nad otázkami o samé podstatě bytí?" Takovou otázku nelze položit bez porce ironie.
"Ne, uvažuji o tom, jestli je možné získat moc dostatečnou k tomu, abych ovlivnila cizí osudy," odpoví velmi upřímně, i když si zřejmě nemyslí, že bych ji bral vážně.
"Tu moc máte už teď," odvětím. "A využíváte ji - po svém." Ač takový hovor s dítětem není nejpodnětnější, vítězí ve mě ředitel koleje a hovořím s klidnou vstřícností.

Není tak úplně výjimečné, že podobné "filosofické" otázky prohovořím s některým ze svých neklidnějších zmijozelů.
"Jak to myslíte?" zeptá se se zjevným nepochopením. "Chtěla bych zajistit, aby byli moji rodiče v pořádku. Copak k tomu mám nějakou moc?"
"Takovou moc v této chvíli skutečně nemáte. A myslíte si snad, že by vám ji mohlo dát orákulum z dětské knížky? Ve svém životě máte moc nad lidmi, kteří vás mají rádi - vaše přání ovlivňují jejich životy, stejně jako váš přístup k jejich přáním. Můžete lidmi manipulovat za vlastními cíli, z pozice síly stejně jako z pozice slabosti. Můžete velice snadno škodit těm, kteří se vám znelíbí. Můžete si jako zmijozel hledat své místo v hierarchii ostatních, jako mrzimor budovat pevnou základnu nerozbitných jistot, jako nebelvír stavět na horkokrevném dojmu spřízněnosti. Nebo jako havraspár dokázat rozpoznat city a rozum a využít toho. Máte velkou moc - každý ji má a každý ji využívá dle své povahy. Jakým způsobem ji využívat chcete, takový způsob se i časem naučíte. Zde není otázkou, jak dobrá jste v tom vy, ale o kolik lepší jsou ti ostatní."
Poslední věty zní napůl jako varování. Ale těžko předpokládat, že si uvědomí dosah drobných začátků hladu po moci mezi školními lavicemi.
Ať se jí hlavou honí cokoli, nevesele přikývne. Zřejmě to zní dostatečně logicky na to, aby se vzdala námitek.

"A proč tvrdili, že byste se mohl stát dalším temným pánem? Vy to víte?" neustává nicméně proud otázek. Možná ji časem upozorním, že pokora v jejím hlase není příliš věrohodná.
"Podle všeho vám ta brána dá to, co chcete. Tedy i patřičnou moc. Jak už jsem ale řekl, nečetl jsem tu knihu. Nevím, v čem spočívá podstata moci v tomto světě." A velice chladně dodám: "Nebo snad předpokládáte, že se chystám zaútočit na pozici Pána Zla od mystického orákula na straně sto padesát šest Nekonečného příběhu z knihovny Vanji Grishamové?"
"Ne, jen jsem měla pocit, že jste toho pochopil víc z toho, co nám říkali, než já,"
snaží se vysvětlovat.
"Z toho, co jsem pochopil já," uvolím se ke shrnutí zjištěných faktů, "buď zemřeme v první bráně na nedostatek odvahy, nebo ve druhé na nedostatečnou introspekci."

Během hovoru scházíme k úpatí kopce a hlubokým kaňonem kráčíme stále vpřed, po pevném písku místo po kamení. Cesta působí trochu znepokojivě - příšeří, ve kterém nikdy není vidět příliš daleko kupředu, a také mírné oblouky zatáček umožňují výhledy sotva pár desítek kroků. Vysoké skalní stěny po obou stranách jako by se toužily spojit a uzavřít nad našimi hlavami. Stopy po vegetaci zmizely. Ve stěnách jsou otištěné stopy dávno vyhynulých zvířat, jejich skořápek a nepatrných skeletů...
"Třetí brána patrně není nebezpečná sama o sobě. Můžete s ní zkusit jenom pohovořit a dostanete svou odpověď. Nebo můžete projít dál - ale pak si musíte vybrat. To, co dostanete... není malou útěchou, když člověk sobě volí nepřítele." Poslední slova mi zní, jako bych se smál sám sobě. "Pochopila jste snad z toho, co bylo řečeno, něco jiného?"

0303-d02-6

(Vanja Grishamová)

Zavrtím hlavou. "Ne," hlesnu tiše. Už se na nic neptám. Možná je přece jen lepší nic nevědět.
Ovšem, čekají nás přece ještě dvě první brány. Tam za tou skálou, před kterou leží spousta kostí a lebek, nějaké zbraně a oblečení, které již dávno nikoho nechrání, tam je první brána. Uprostřed pouště, uprostřed ničeho, jsou tady jen kameny a oranžový písek.
Dívají se na nás babka s dědkem?
Otočím se, jejich domek už skoro není vidět a zdá se dál, protože je tak malinký.
Pokračujeme dál, do doby, než se před námi vynoří první brána. Není to brána v tom smyslu. V soutěsce u skalních stěn naproti sobě sedí dvě sfingy se zavřenýma očima. Jsou krásné a září zlatě, vypadají velmi klidně a vyzařuje z nich tichá hrozba a nesmírná moc. Síla koncentrovaná do dvou zlatých soch se dá téměř nahmatat, kolik jí tu je - nebo si ji jen domýšlím?
Stůj, člověče, jen jeden z vás může pokračovat dál.
Tichý hlas v mé mysli promluví nekompromisně a já se téměř na místě zastavím.
"Asi musíme jít každý zvlášť," poznamenám potichu a je zjevné, že bych byla opravdu nerada prvním, kdo to bude chtít vyzkoušet.
Snape přikývne. "Chcete jít první?" zeptá se mě. Vím, že je to otázkou odvahy, přesto mám problémy byť jen teď, v tuhle chvíli souhlasit. Nechci.
"Asi je mi to jedno, možná spíš druhá," odpovím neurčitě. Toliko k mé odvaze. Ale odvaha tu bude, půjdu za Snapem třeba do horoucích pekel, je-li to způsob, jak se dostat do další knihy... a potom i domů.
Zamyšleně na mě pohlédne. "Nemáte důvod to nezvládnout," řekne nakonec a vykročí kupředu.
"Děkuju. Hodně štěstí," zamumlám potichu, když už mě nemůže slyšet.
Sleduji jeho záda, sleduji svého profesora oblečeného do kůže zdobené korálky a třásněmi, jak jde blíž. Zastaví se jen kousek od pomyslné přímky, která sfingy spojuje... a stojí. Nehýbe se. Nemluví. Nic nedělá, prostě jen stojí. A stojí.
Trvá to dlouho. Trvá to skoro tak dlouho, až si přeji, aby už prošel, abych tam mohla jít i já. Nejistota, co se tam děje, je děsivá.
Nehýbám se a jen pozoruji, snažím se zjistit něco víc - jenže není co.
A tak čekám.

(Severus Snape)

Stůj, člověče, jen jeden z vás může pokračovat dál.
Ne, tohle je... jiný hlas.
Ještě dřív, než se slečny Grishamové zeptám, uvažuji nad tím, jestli by neměla jít první. Co se stane, pokud projdu a ona to nedokáže? Tuším ale, že nebude chtít - a je takřka jisté, že za sebou mám více probdělých nocí a více hrůz, než ona. Nestihla by jich tolik za celý svůj krátký život... Možná to bude obráceně a budou to mé kosti, které se tu dnes budou válet v prachu. Co vůbec vím o svém strachu? Co vůbec vím o tom, co zde nazývají statečností? Schopnost postavit se tváří v tvář většímu nebezpečí neznamená nutně větší odvahu; to přeci vím.
Vykročím vpřed a zastavím, nebo snad jsem zastaven, sotva krok před místem, kam dopadnou pohledy sfing, pokud otevřou oči. Stále dokola jsem se přesvědčoval, že to není nic, než pár stránek v knize. V této chvíli však skutečnost. Zrnka písku pod měkkými podrážkami bot. Příliš jasná zlatá zář do očí. Krok ke smrti.

´Máš odvahu, člověče?´
´Nevím. Nestaral jsem se nikdy o svůj strach.´
´Vzdal jsi svůj život.´
´Je takový, jaký si zasloužím. Takový, k jakému jsem se rozhodl.´
´Kdo se rozhodne k takovému životu, člověče?´
´Dělal jsem chyby. Ale nebylo to ze strachu. Posuzujete strach nebo lidskou hloupost?´ Tichý smích jako by byl ujištěním, že nejsem sám ve svých myšlenkách; že to nejsem já, kdo se ptá.
´Bojíš se bolesti.´
´Patří k životu.´
´Bojíš se smrti.´
´Je nevyhnutelná.´
´Bojíš se samoty.´
´Byla mou volbou.´
´Bojíš se, že všechno to, o čem přesvědčuješ sám sebe, není pravda...´
´Taková rozhodnutí nikdy nejsou černobílá.´
´Tvá odvaha není odvahou, pouze lhostejností k sobě samému.´
´Chci žít.´
´S hrůzou nad každým dnem, kdy ožije tvé znamení a ty budeš svědkem cizích strachů, které skončí bolestí a smrtí. Bojíš se života, člověče. Bojíš se sám sebe, svých budoucích rozhodnutí. Vrať se, jinak se zde splní tvé přání. Smrt rychlá, bez ponížení a bolesti. Už se nebudeš muset plazit v bahně pro cizí potěšení. Budeš mrtvý.´
´Mám své povinnosti. Propusťte mě dál.´
´Povinnost tam, kde má zářit odhodlané srdce? Pouhá slova, kterými zde pohráváš, místo chrabrosti?´
´Nejsem ze světa pohádek.´
´Přesto stojíš zde. To sebe přesvědčuješ, že dokážeš žít život jenom napůl a že je to tak dobře – že nemusíš cítit strach, touhu, radost ani pokoru. Že se obejdeš i beze cti, pro kterou zde stojíme a kterou vážíme lidské životy.´
´Nehledám, co mi neschází. Dělám, co je potřeba.´
´Jak se opovažuješ lhát tváří v tvář smrti, člověče?´
Oči sfing se začínají pomalu, velice pomalu otevírat. V zárodku oslepující záře pod jejich víčky pochopím, jakou smrtí zemřeli ti, co se nedokázali obhájit.
´Osvědčilo se to,´ skoro zašeptám a rozeběhnu se kupředu.

(Vanja Grishamová)

To, co se přede mnou odehrává, je skoro jako divadelní představení. Jako vděčný divák začnu křičet, když se otevřou oči sfing, a úlevou se málem složím, když Snape proběhne na druhou stranu živý.
Jenže potom scénárista mávne na mě a náhle to mám být já, kdo jde na pódium prožít svoji smrt nebo jí jen o vlas uniknout. Scénárista, který dobře platí, ale trestá chyby.
Neuvědomím si, že se zastavím na přesně stejném místě jako Snape. Sfingy jsou nedaleko mě, klidné, opět se zavřenýma očima.

'Máš strach, člověče,' ozve se mi v hlavě a není to otázka.
'Jenže ho překonám,' odpovím popravdě. 'Copak to neodpovídá vašemu pojetí odvahy?'
'Jsi malá a slabá. Nemůžeš se v odvaze rovnat silným mužům, kteří tudy neprošli.'
'Jsem odhodlaná. Nemůžu zůstat tady, byl by to život horší než smrt.'
'Odhodlání ale není odvaha. Bojíš se toho, co se může stát.'
'Bojím. Je hodně věcí, kterých se bojím, ale všechny překonám, jestli budu muset.'
'Jsi havraspár, ne nebelvír,' vysměje se mi hlas, pro který neexistují žádná tajemství. 'Kdybys tudy mohla projít, byla bys v jiné koleji, nemyslíš?'
'Kdybych byla nebelvír, zemřela bych už ten den, kdy mě chtěli zabít smrtijedi.'
'Bojíš se bolesti.'
'Bojím. Ale podstoupím ji, když budu muset.'
'Byla bys prodala své rodiče, abys jí unikla - tehdy.'
'Ne. Jestli mě to napadlo, pak jsem nad tím nikdy neuvažovala vážně.'
'Nebojíš se o své rodiče, bojíš se zůstat v životě sama.'
'To si myslíte? Mýlíte se!'
'Nikdy se nemýlíme, jen čteme v tvé duši, kdo doopravdy jsi. Raději bys zemřela, než abys zůstala sama. Ne pro své rodiče, ale pro svůj strach.'
'Nezemřu, protože bych je potom nemohla najít.'
'O tom rozhodujeme my, člověče. Sobě můžeš nalhávat mnohé, ale nám lhát nemůžeš.'

Oči sfing se začnou otevírat, zpod víček vytryskne bílé světlo. Viděla jsem Atreje, který tudy procházel, a viděla jsem Snapea. Oba dva to zvládli, oba dokázali proběhnout na druhou stranu.
Odrazím se, nohama co nejrychleji tepu zem. Krok, dva, tři, pět.
Zastavím se, klesnu na kolena, rukama se opřu o zem. Vím, že jsem v bezpečí, ale srdce mi přesto bije o závod, točí se mi hlava. Jen jednou jsem se dívala smrti do očí, když mě přišli zabít. Jenže teď je to jiné, mnohem více bezprostřední. Tady není mezifáze, ve které by chtěli zlomit mého ducha a týrat tělo, tady to bylo rozhodnutí buď, anebo.
Tady jsem mohla umřít.
"Jsem zbabělec," zašeptám zlomeně.
'Nebojíš se o své rodiče, bojíš se zůstat sama.'
Je možné, aby měly pravdu?

(Severus Snape)

"V tom případě je posmrtný život pozoruhodně podobný tomu, kde jsme byli ještě před chvíli," řeknu zlehka. S rukama založenýma na prsou stojím dva tři kroky dál a zamyšleně hledím na místo, kam udeřily blesky z očí sfing. Stalo se tak i za mými zády - vidět to však na vlastní oči, uvědomit si, jak nepatrná vzdálenost znamenala rozdíl mezi životem a smrtí... roztavená zrnka písku.
"Mohly mít pravdu?" V očích slečny Grishamové je zoufalství.
Zaváhám. "Jejich náhled na člověka je příliš jednostranný."
"Co to znamená? Mohly mít pravdu? Opravdu si ve mně přečetly to, co mi řekly?" ptá se naléhavě, zjevně rozhodnutá nenechat se odbýt.
"Ovšem, že mohly," pokrčím rameny. Hlas mi zní odmítavě. Není mi příjemné probírat něco, o čem nechci příliš přemýšlet. "Nezapomeňte ale, že stejně jako si přečetly váš strach z toho, co jste... přečetly si také, jaká být nechcete." Sám se nad svými formulacemi zamračím. "Případně vám k tomu domaluji graf."
"Takže mohly lhát."
"Lhala jste vy jim?"
"Ne."
Nezní to příliš jistě.
"Havraspár," zamumlám pro sebe. "Půjdeme." Jako by si teprve uvědomila, že dosud klečí na všech čtyřech, rychle se hrabe na nohy. "Ano."
"Nemyslím, že by vyloženě lhaly,"
nevyhnu se nakonec její otázce. "To by bylo dlouhodobě neúnosné. Jejich interpretace zjištěných skutečností je však zaměřená na jediné - potvrdit váš strach. Někdy je přílišné zjednodušení lží samo o sobě."
Za branou tvořenou sfingami končí i skály a pokračuje písečná poušť. Ve zdejším podivném bezčasí, polo-dni, polo-noci, lze jen těžko soudit, zda si budeme muset dělat starosti s vedrem či zimou. Cesta je zatím jasná - nezřetelně vyšlapaná, nebo snad je jenom písek v tom směru zbavený větších kamenů a tvoří tak dojem stezky - a beztak se domnívám, že nepůjdeme daleko. Alespoň doufám, že by se o takové drobnosti skřeti zmínili.
"Ano. Ony totiž neměly pravdu. Lhaly mi." Koho z nás dvou chce slečna Grishamová přesvědčit ani nemusím uvažovat. Patrně se dozvěděla, že není tak bezúhonná, jak se domnívala, a že její motivace jsou jiné, než... ovšem. Je pravděpodobné, že používají stále stejnou taktiku. Proč měnit něco, co funguje?
Mlčím.

PICT5687(Vanja Grishamová)

Bojíš se o své rodiče jen proto, že máš strach zůstat sama.
Tahle věta mi nedopřává klid. Mají pravdu?
Ovšem, kdyby moji rodiče byli mrtví, co bych potom dělala? Rodiče a dědeček, nikoho jiného nemám. Neměla bych nic - neměla bych kde bydlet, neměla bych peníze na studium v Bradavicích, neměla bych nikoho, kdo by mi poradil a pomohl. Co by se mnou bylo? Šla bych do sirotčince, je mi čtrnáct. Krásná představa.
A je to ten důvod, proč se bojím o své rodiče?
Miluji je. Vážím si jich, jsou to lidé, kteří vybudovali celý můj svět. Jsou to lidé, kteří mě vyslechnou, kteří mi pomohou, kteří dýchají pro mě a já pro ně.
Bojím se, že o tohle přijdu?
Co je láska? Miluji je. Zbláznila bych se bolestí, kdybych o ně přišla. Je snad láska sobectví, nárok na přízeň někoho jiného, touha brát od něj vše, co mi dá? Sobecká touha nutit dotyčného, aby přijímal to, co mu chci dát já? Zkrátka - je láska jen prostředek, jak nezůstat sama?
Proto se o ně bojím?
"Ty sfingy mi řekly, že se bojím zůstat sama, že se nebojím o své rodiče kvůli nim, ale kvůli sobě. Je možné, že měly pravdu?" zeptám se tiše. Nezlobila bych se, kdyby to Snape neslyšel. Byla bych možná i raději. Jenže cítím, že dokud to nevyslovím nahlas a nepostavím se tomu tváří v tvář, nedokážu se s tím vyrovnat.
"Stále hledáte svou jednoznačnou odpověď... jistě, že měly pravdu, jednu z pravd. Neřekl bych ale, že to byla vaše jediná motivace - nepochybuji, že vám leží na srdci jejich blaho i zcela nezištně." Těžko říci, jestli mluví posměšně, nebo vážně. "Co myslíte vy?"
Rozhodnu se, že to myslí vážně, a uchýlím se k rozhovoru jako k prostředku obrany před sebou samou. "Já nevím." Zaváhám. "Neměla bych kde žít, kdyby se mým rodičům něco stalo. Nevím, co by se mnou bylo. Ale nenapadlo mě o tom přemýšlet dřív, než to řekly ty sfingy. Copak to není dostatečný důkaz?"
"Ne."
To slovo mi vezme z ruky všechny jistoty. Snad jsem čekala opět nějakou nejednoznačnou odpověď, možná jakési ujištění, které mi v poslední době Snape několikrát poskytl. Ale tohle je rána pod pás.
"Ne," zopakuju hluše. "A po tomhle mám projít další bránou?" Bylo to řečené mimochodem a bez přemýšlení, zdá se ale, že to nehodlám vzít zpět. To je na pováženou.
"Přestaňte se oddávat sebelítosti, slečno Grishamová. Připusťte si, že jako každý člověk máte v sobě i sobecké pohnutky. Záleží na tom, jak s nimi naložíte, ne na tom, jak sebemrskačsky je dokážete interpretovat."
Toliko k útěše. "Omlouvám se, pane profesore," řeknu stále stejně tiše a zmlknu. Copak mu po tomhle můžu ještě něco říct?
"Vaše omluvy znějí stále méně věrohodněji, slečno Grishamová." Vzhlédnu k němu s úlekem - poslední, co bych teď chtěla, by bylo cítit jeho zlost. V tváři Snapea však spatřím náznak úsměvu... zdá se mi to? Musí.
"Omlouvám se," vypadne ze mě dřív, než si stihnu uvědomit, co říkám. Vzápětí mám chuť začít bušit hlavou do zdi, která tu naštěstí není.
Nevysměje se mi. Povzdechne si. "Nechtějte po sobě víc, než můžete zvládnout. Je vám čtrnáct. Samozřejmě, že máte obavy, že zůstanete sama. Nejste zmijozel. Jste havraspár."
Přikývnu a na tváři se mi usadí cosi jako úsměv. Ačkoliv bledostí můžu Snapeovi směle konkurovat, netvářím se už tak ztraceně jako před chvílí.
Přestává mi vadit, že je kolem nás poušť. Mizí totiž z mé duše.

(Severus Snape)

Slečna Grishamová pro jednou konečně ztichla; patrně jsem pokročil ve schopnosti utěšit rozjitřenou dívčí mysl. Bohové! Nečekal bych, že se po takřka dvaceti letech učitelské praxe budu potýkat s něčím takovým.
Moji zmijozelové podobnými úvahami čas neztrácejí, v těchto záležitostech mají pozoruhodně jasno. To jen realitou nepoznamenanou slečnu Grishamovou vyděsí představa, že je legitimní sledovat i vlastní zájmy.
Po straně na ni krátce pohlédnu. Vypadá skutečně lépe než před chvílí. Doufám, že jsem tímto nepatrně zvýšil naše šance u druhé brány. Trochu zmírním tempo chůze, aby nezačala zaostávat, a zamyslím se konečně nad rozhovorem u zlatých sfing.

Neakceptovaly zcela fakt, že se nehodlám zabývat strachem. Oprávněně, nebo to byl jen jejich způsob, jak ze mě udělat další hromádku kostí? Nestávám se příliš neopatrným, pokud neberu v úvahu tak prostou a účelnou emoci, jakou je strach?
Výsledek je příliš zřejmý, než aby se k němu dalo dojít jinak než přímo. Dokud budu mít své vedlejší zaměstnání, jak nazývá působení u Pána Zla poněkud infantilně Brumbál, nesmím si dovolit ani stín strachu. Nejen proto, že by to Voldemort chápal jako přiznání viny. Ale s obavami by se mohla probudit i soudnost a udeřit mě mezi oči faktem, že pokračovat v tom, co dělám, musí nutně skončit katastrofou.

Opustím tento směr úvah dřív, než dospějí do méně žádoucích končin, a pokouším se soustředit na to, co nás čeká.
Poušť se nemění; už jdeme příliš dlouho, desítky minut se natahují v celé hodiny úmorné pouti. Nikde ani zdání po vodě a nebýt občasných nepatrných stop našich předchůdců - zlomený kousek plíšku z třmenů koně či dřík šípu - začal bych vážně uvažovat, zda jdeme správnou cestou.
"Na chvíli zastavíme," řeknu, když si uvědomím, že slečna Grishamová viditelně plete nohama a stále zpomaluje tempo chůze. Poušť kolem nás nenabízí žádné význačné místo k odpočinku, sednu si proto na místě, kde právě stojím, do písku se zkříženýma nohama. "Spěte, jestli chcete." Pohlédnu vzhůru, na hvězdy, mimoděk se ohlížím po známých souhvězdích... marně.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu