Kráska a Smrtijed - Proklatě rychlá kola

30. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola dvanáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Osud)

Světlo a tma, tma a světlo, krátká chvíle zmatení jako ve chvíli probuzení z hlubokého spánku. V mysli ještě doznívá sen z neskutečného světa světlého písku a tvorů hladovějících po horké krvi plné života, ale rychle je přebíjen hlukem, prachem, ostrými slunečními paprsky... prapory, řevem motorů, jásajícími lidmi. Že obojí má stejnou váhu reálna dokazují jen potrhané hábity, hůlky v rukou a Snapeova zbraň, zcela a naprosto nepatřičné na tomto místě.

"...ČTYŘI!"

Peugeot, tvrdí značka na volantu před Vanjou, ale interiér vozu nevypadá příliš standardně, spíš jako by si s ním někdo důkladně pohrál. I sedadla jsou jiná, zapadáte do nich hluboko a přilby na hlavách nepatří k obvyklé výbavě svátečních řidičů.

"TŘI!"

Snape má na klíně desky s několika papíry. Nesou logo Walles Rallye (WRC) a stejný nápis je i na velkém transparentu nad silnicí. A na vlaječkách. Balóncích. Zátarasech, které drží diváky v bezpečné vzdálenosti. Všichni křičí, tváře rozzářené vzrušením, a hluk motorů se stává ohlušujícím.

"DVA!"

"Umíte řídit, slečno Grishamová?" zeptá se Snape. Kupodivu to zní klidně. Zní. Dívka jenom mlčky zavrtí hlavou. Oči má zavřené a vypadá, jako by potřebovala spíše klid na nemocničním lůžku, než aktivní sportovní zážitky.
"Renervate!" pronese Snape. Mělo by to pomoct... na chvíli. "Postarejte se o - volant, tuším. To zvládnete."

"JEDNA!"

Široká prašná silnice a množství aut kolem vás a za vámi... všechno vibruje napětím. Snape opět zdvihne hůlku a tvář mu potemní soustředěním. "Locomotor currus perpetuo!" Vůz se nepatrně nadzdvihne nad zem, to ale nikdo z diváků nemá šanci v tom všem prachu spatřit.

"START!"

Vozy vyrazí vpřed. Všechny.

fzr2(Vanja Grishamová)

Když jsem upadla na zem, sražená vahou čehosi, co vypadalo jako obří masařka s více zuby než celá Adamsova rodina, zůstala jsem už ležet.

Chabý pokus zvednout se byl pokusem nepozvracet se.
Slyšela jsem Smrtě, jen nevím, co říkal. Ten hlas byl čímsi jako vysvobozením, doufala jsem, že nám konečně ukáže cestu pryč, i když rozhodně ne domů. Někam... třeba za rodiči. Jenže rodiče jsou živí, přece. Budou na nás na onom světě čekat bestie s promáčklými krky, přetrženými těly a utrhanými křídly?
Můj žaludek se snaží dávit naprázdno. Něco se mi znovu zahryzlo do nohy, něco mi drápe rameno; jen hlavu se snažím chránit si rukama.

Svět se rozvlní, zmizí.

A kolem je hluk. Zvuk křičícího davu, zvuk motorů.
Nemám odvahu otevřít oči. Moje tělo hoří, chci spát, chci pít a spát.
"Umíte řídit, slečno Grishamová?" Co je to za otázku? Asi je důležitá, je to Snape, kdo se na ni ptá.
Zavrtím hlavou, i když i to mě bolí.
"Postarejte se o - volant, tuším. To zvládnete." Má cenu mu říkat, že nezvládnu? Že mám problémy jen sedět a nezhroutit se kamsi na zem z toho křesla, kde jsem? Že jen pásy mi zabraňují-
Aha.
Otevřu oči a všechny vjemy na mě zaútočí ve strašně krátké chvíli. A auta se rozjedou. I naše auto se rozjede, přestože nic nedělám.
Chytnu se volantu. Rozjezd je rovný, naštěstí, aby auta mohla nabrat rychlost. Na cestě je bláto, hodně bláta, a lemují ji diváci, kteří se mohou pominout nadšením.
Blíží se zatáčka. Auta před námi v ní rozjezdila bahno, když ji vybírala smykem. Zkusmo pootočím volantem, abych si najela ke správné straně, abych nemusela zatáčet přímo do pravého úhlu.
Volant reaguje na jemnější pohyby, než bych byla čekala. Málem vyletíme z cesty mezi diváky.
Tvář se mi stáhne soustředěním, když se snažím vrátit zpátky. Je to jako bych se snažila skejtovat na kostce mýdla po zamrzlém jezeře - naprosto neovladatelné.
Adrenalin se vrací. Tělo mě bolí, ale vnímám to méně, vjemy jsou opět upozaděny, soustředím se, abych nás nezabila.
Proč sakra neřídí Snape?

(Severus Snape)

Světlo je příliš jasné, hlasy příliš jásavé - kontrast s Podzemními rozměry je k dobrému i zlému, rozum se snadněji dokáže odpoutat od toho, co bylo, ale oči protestují proti příliš ostrému slunci.
Ale zůstala mi hůlka a to je něco, na čem mi opravdu záleží.
Rychle pochopím, co nás čeká, ale netuším, proč jsme ve voze dva - rychlý pohled okolo mě ale přesvědčí, že všude jsou jezdci po dvou, nejsme tedy anomálie - a na naše oblečení těžko někdo dohlédne. Moje úloha zde je mi jasná, ale proč jinak... ach, ovšem. Papíry, které mi leží na klíně, jsou popisem cesty před námi. Rozpoznám význam jen několika málo zkratek - vlevo, vpravo, za tři sta metrů písek - nemám ale v úmyslu se pokoušet slečně Grishamové diktovat, co nás čeká. Jen těžko bych je luštil a hlavně, musím se soustředit na jediné - pohyb vpřed a minimální levitaci. Nezbytnosti se hrnou příliš rychle, je jich příliš mnoho - není čas přemýšlet, jenom jednat.

Neuhýbajícíma očima zírám na černobílou kapotu a cestu před námi, rty se mi neustále pohybují, jak odříkávám patřičná slova. Je překvapivě těžké udržet soustředění, auto sebou prudce hází a nutnost udržet ho co nejníž při zemi nezbytně způsobuje, že občas škobrtne podvozkem o vyšší překážku.
Rychle se propadáme do středu pelotonu, trochu zrychlím, abychom nezůstali nápadně vzadu. Způsob, jakým se vůz vrhá do zatáček naznačuje, že se slečna Grishamová s řízením seznámila poměrně uspokojivě. Řada vozů se konečně trochu roztrhala, takže nejsme tak stísnění; projeli jsme kolem jakési rozsáhlejší vodní plochy a míříme k lesu... Je přílišná troufalost doufat, že závod dokončíme?
Na okamžik mi bleskne hlavou, co by to znamenalo, kdybychom zvítězili... nesmyslný nápad, protože i když v jednom okamžiku nechám auto vyskočit vzhůru, abychom se na poslední chvíli vyhnuli velkému balvanu, rozhodně by to nebylo možné bez prozrazení kouzelnických prostředků - a tomu se usilovně snažím vyhnout a jenom doufám, že ve zmatku se ten nepovedený manévr přehlédne.

Řídký les je překvapivě nepříjemný, kontrast světla a stínů ztěžuje odhad vzdáleností. Přeskočíme mírnou terénní nerovnost a předek vozu se zaboří do bláta. Vycákne vysoko, potřísní i přední sklo - reflexivně zavřu oči a uhnu hlavou, zdvihnu ruce, jako bych chtěl zabránit srážce - působení zaklínadla se přeruší a vůz ztěžka dopadne na zem. Jedeme příliš rychle, kola škobrtnou o překážku a začneme se přetáčet na střechu.
Vykřiknu kouzlo, automobil se vznese do vzduchu, prosviští mezi kmeny stromů a dopadne na střechu na zem, několik desítek metrů od silnice, pád zmírněn tak moc, jak jsem se jen dokázal v tom zmatku orientovat. Jsem v té chvíli skutečně rád, že jsem strpěl na hlavě tu polstrovanou podivnost.
Skryti zvědavým pohledům hustým roštím - ne, tady nás hledat nebudou, sem jsme se totiž dostat nemohli - mám konečně chvíli na to, abych začal zjišťovat, kde je nahoře, kde dole, jaký je rok a roční doba... a podobné nezbytnosti, a také jestli mám tu nohu zlomenou, nebo jenom neskutečně nešikovně zachycenou zkrouceným plechem.

(Vanja Grishamová)

Poslední manévr jsem neustála. Volant mi odskočil pod rukou, nestihla jsem ho zachytit, a auto se převrhlo do zatáčky.
Vzduchem jsme letěli nesmyslně dlouho.
Dopad byl o to tvrdší. Dopadneme na střechu a jen pásy mě zachrání od zlomení vazu. Ještě několikrát se převalíme ve směru letu, až se zapřeme o strom. Opět velmi tvrdě.
Zatmí se mi před očima, lapám po dechu, začnu se mrskat v bezpečnostních pásech, abych se mohla rozhlédnout kolem sebe, zda je ten smrad kolem opravdu jen z pneumatik, nebo nám hoří auto a chystá se vybouchnout.
Plameny nevidím.
Několikrát se nadechnu a vydechnu, abych zklidnila srdce, a začnu se potýkat s pásy, které se nějak zasekly a nejdou rozepnout. Nakonec se mi to povede - skutálím se na dveře vedle mě, z toho usoudím, že jsme na boku. Nebylo mi to předtím úplně jasné.
Snape má otevřené oči, možná je dokonce v pořádku? Má podivně zkroucenou nohu pod svými dveřmi, kterými se opíráme o kmen stromu, a nevypadá to, že by ho nebolela.
"Máte ji zlomenou?" optám se Snapea slabým hlasem. "Umím nějaká léčitelská kouzla od táty."
"Nechte si své experimenty pro svoje plyšové medvídky, slečno," dostane se mi milé odpovědi. V duchu zaúpím... a proč v duchu. Tiše zaúpím nahlas. Bolestí, samozřejmě.
"Jistě, pane profesore. Nemohl byste mi teď zas na oplátku nabídnout pomoc vy? Neumím léčit sama sebe." Nezním naštvaně a už vůbec ne odměřeně, nebo jízlivě, nebo nedejbože sarkasticky. To dělá jen ozvěna.
"Počká to, až budu venku, nebo vám mám pofoukat odřené koleno i když jsem zrovna hlavou dolů?"
"Něco takového by od vás těžko někdo mohl očekávat. Jak se chcete dostat ven?" Tohle na ozvěnu už svést nejde. Získala jsem jen pocit, že když jsem polomrtvá, mám nárok na lehké uvolnění emocí a jiný katalyzátor po ruce není. Nutno říct, že říct něco takového Snapeovi je mimořádně příjemné.
"Počkat, až půjde okolo kouzelná babička?" nadhodí Snape kousavě a začne hůlkou přejíždět kolem plechu, který mu svírá nohu. Něco mumlá a hůlka projíždí plechem jako nůž máslem. Na závěr si přeřízne pásy; následkem toho spadne dolů, kde shodou okolností už ležím já.
"Au!" vykřiknu a snažím se ho ze sebe shodit. Není tam mnoho místa, kde by to bylo možné.
"Opravdu se velice omlouvám." Kdyby pronášel Snape slova avada kedavra, říkal by to přesně stejným tónem.
Povede se mi pod ním alespoň pootočit tak, že mi zrovna nerozdírá žádnou z ran, a tak tak i zůstanu.
Snape se začne zabývat střechou auta. Stejným kouzlem jako předtím do ní dělá díru, dost velkou na to, aby se jí dostal ven. A potom vyleze.
Když se zbavím té váhy, vydechnu si. Při představě, že bych se měla hýbat, snažit se prolézt dírou v plechu s ostrými okraji... otřesu se. Nechce se mi. A tak zůstanu ještě chvíli ležet ve stejné poloze, třeba se něco stane, třeba se znovu přeneseme.
Prosím.
Prosím.
A ono nic.
Podložím si hlavu rukama, aby se mi leželo pohodlněji, a kousnu se do rtu.
Chtěla bych, aby tu byl někdo, koho by aspoň trochu zajímalo, jak mi je, kdo by se mě zeptal, kdo by mě objal.
Dává se do mě zima. Překvapeně si uvědomím, že ležím v autě déle, než by bylo vhodné, a nehodlám Snapeovi dál podporovat naději, že jsem třeba umřela.
Zapřu v sobě všechno, co jde, abych nekřičela, když se pohnu, a vylezu ven.
Snape tam stojí, čeká. Šaty má neporušené, ve tváři nepřístupný výraz. Vypadá tak, jako by mi chtěl dát školní trest za to, že jdu tak pozdě...
Zavřu oči a skutálím se ze střechy na zem, kde zůstanu ležet.
V autě to bylo pohodlnější.

(Severus Snape)

Tohle je nahoře, tohle dole, venku je dle všeho pozdní jaro, zhruba poledne, a nohu zlomenou nemám. Tolik souhrn dobrých zpráv.
Nemálo přivítám skutečnost, že slečna Grishamová si chce pobrečet v soukromí - protože já ho nyní rozhodně více než ocením. Systematicky se pustím do ošetřování svých ran, ať už byly způsobené zuby a drápy, nebo současnou nehodou - těžko říci, co tohle může být za knihu, ale jsme patrně v Británii, v naší době, nebo velice blízké, a magie zde pracuje tak, jak má. Odsud nespěchám a hodlám dobrodiní chvíle klidu plně využít.
Aplikovat kouzla sám na sebe je mnohem náročnější, než na někoho druhého, a mohu proto použít pouze jednodušší léčitelské formule. Naštěstí většina ran jsou jen mělké škrábance, které o moc víc nepotřebují; s trochou štěstí mi po nich ani nezůstanou jizvy. Na kosmetická kouzla opravdu silami plýtvat nehodlám.
Od potrhané kůže přejdu k potrhanému hábitu a záhy jsem tak čistý a pozašívaný, jak je vzhledem k okolnostem možné. Přilbu jsem už dávno odhodil na zem a vypadám již lépe připodobněn důstojnosti profesorského stavu, byť bych dal přednost nepřipomínat zrovna Pošuka Moodyho – třebas je to jen dočasným kulháním.

Nezadržitelně se blíží okamžik, kdy si budu muset připustit, že nevím, co dál. Vrátit vůz na trať a pokračovat v závodu? Nechat ho být a pokusit se zjistit, co je zač tato kniha? To může být velmi beznadějný počin, neřekl bych, že román o automobilových soutěžích patří do portfolia čtrnáctileté dívky.
Rozhodování bylo opět odsunuto, tentokrát díky tomu, že se slečna Grishamová odhodlala opustit svou prozatímní noru. Mlčky jsem k ní přistoupil a chtěl se pustit do ošetření jejích ran. V Bradavicích jsem byl často k dispozici Poppy, při větším náporu pacientů, nebo náročnějších operacích – pochopitelně jsem neasistoval u dívek, ale kouzla jsou stejná a nikdo jiný tu prostě není. Ač si toho musela být slečna Grishamová dokonale vědoma, bylo jí jasné, co dělám, a samozřejmě věděla, že je to třeba – ostatně o ně sama před chvílí žádala – stále napůl uhýbala stranou, napínala svaly, třebaže jsem je pro aplikaci zaklínadel potřeboval maximálně uvolněné, a zřejmě měla v úmyslu propadnout se studem. Silně mi tím ztěžovala práci, nemluvě o tom, jak zdržovala celý proces.
Narovnal jsem se a už se nadechoval, že ji něčím uzemním, ale nakonec jsem neřekl nic. Bylo by to neproduktivní – a ona je havraspárka. Takže je potřeba zaměstnat její intelekt, pokud je možné o něčem takovém mluvit v případě jakéhokoli studenta.

"Na základě toho, čeho jsme zatím byli svědky," začnu s výkladem, prokládaným léčebnými formulemi, "jsem usoudil, že to, zda v každém jednotlivém světě budeme schopni používat magii, závisí na autorovi dané knihy." Možná jsem na ni měl seslat mdloby a měl bych klidu na práci zdaleka nejvíc. "Jak bylo patrné v Ankh-Morporku, ryze mudlovský autor užívání magie neumožní ani v případě, že o magii sám píše. A naopak, ani tak mudlovské prostředí, jakým jsou závody automobilů, nebrání projekci světa, jaký je – tedy s kouzelníky, kteří jsou jeho běžnou součástí – pokud je s nimi autor dostatečně obeznámen. Domnívám se, že u sebe budeme mít hůlky a vlastní oblečení v závislosti na vědomostech spisovatele a ne tématu knihy." Natáhnout na deset vět něco, co se dá říci dvěma, je překvapivě nesnadné, ale slečna Grishamová se přátelila s bytostmi příliš důvěrně. Zamračím se na šrám rovnoběžně vedený podél páteře. Začínám být unaven a soustředit se na přesné formulace kouzel je čím dál náročnější. Přesto z ryzí dobroty srdce zakouzlím na ránu, kterou má na spánku, i kouzlo, které zabrání zjizvení. Další adorovanou jizvu na studentovi bych snášel opravdu těžce.
Ani si neuvědomím, že se opět tiše nořím do vlastních myšlenek. Mimoděk si v duchu skládám seznam potřebných lektvarů – pro většinu našich potřeb mnohem účinnějších, než mávání hůlkou – a uvažuji, zda bych se zde dostal k základním surovinám pro jejich přípravu.
A pak mám náhle hotovo. S patrným ulehčením se narovnám. "Vstaň a choď," parafrázuji známý mystický výrok jednoho z mudlovských svatých s nezbytnou ironií a chci ještě něco dodat, když mi známý chlad v útrobách sebere slova z úst.
Další přemístění? Tak brzy? Tolik k plánům ohledně nejbližší budoucnosti.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Proklatě rychlá kola hermione007 10. 11. 2008 - 12:30