Kráska a Smrtijed - Podzemní rozměry

28. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola jedenáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Podzemní rozměry. Takže jsme stále v té samé knize, i když se změnily rekvizity. Pokračujeme v rozehraném příběhu, který nás již stál nemálo iluzí o sobě samých; o slečně Grishamové jsem žádné neměl, takže jsem jen těžko mohl být zklamán. A na to, co si může v hlavě motat ona o mně, odmítám myslet.
S hůlkou v ruce se pomalu otáčím dokola. Cítím nebezpečí a fakt nadcházejícího útoku s takovou jistotou, jako kdyby to oznamovala ohnivá písmena přes půl oblohy. Připadám si dokonale klidný a v rámci možností připravený - bláhová iluze, protože nevím ani přibližně, čemu budeme čelit.

"...áááááááÁÁÁÁÁ!" Křik, docela obyčejný, bojový pokřik. Na obzoru se objevila drobná tečka a přibližovala se tak rychle, že rázem usvědčila všechny dojmy o zdejších vzdálenostech ze lži.
Byl to muž, vysoký, svalnatý, oděný převážně do kožených řemínků a několika kousků kožešiny. Na první pohled barbar, pro kterého žít znamená bojovat.
"Teď už neutečeš, ty bastarde!" rozhodl se nahradit neartikulovaný jekot konkrétní informací. Nebylo pochyb, že mluví o mně. Zvláštní, neřekl bych, že jsme se již potkali.
On napřáhl meč, já jen zlehka mávnul hůlkou. "Incarcerous!" Bohové, konečně mám zpět svou magii. Je to neskutečně skvělý pohled, když vylétnou provazy a pevně svážou spílajícího muže...
Na okamžik mi bleskne hlavou, že si mě s někým spletl - ale zvuk sypajícího se písku náhle zesílí do takřka ohlušujícího rachotu. Mám pocit, že slečna Grishamová něco křičí, ale nemám šanci ji zaslechnout.

Zem se zachvěje, sotva lze udržet rovnováhu a zůstat stát na nohou. Jsem tu opět. Mé přerostlé já se vyhrabává z písku, nesmyslně mává rukama, křičí tak, že už patrně nikdy nic neuslyším... ne, to není křik, je to zvuk čím dál podobnější jekotu démona, kvilu ztracených duší.
"Petrificus totalus!"

(Vanja Grishamová)

Barbara pozoruji nehybně a v hlavě mám prázdno. S tímhle malým problémem se vypořádá Snape, já zatím můžu dál utkvěle myslet na ovar. Vepřové koleno. Buřty. Uzené. Cokoliv!
Ruší mě jen jediné, ten sypající se písek.

.. evokuje mi představu Smrťových hodin, přemýšlím o tom, co nám řekl - žertoval? Ale dělal si snad někde Smrť v Pratchettovi z někoho legraci?
A potom se pohne země. Dopadnu zpátky na kolena, přesto s hrůzou pozoruji obludu, která se vynořila ne zrovna daleko od nás.
"Nepoužívejte magii!" snažím se zakřičet, ale kolem je příliš mnoho hluku, že sama téměř neslyším svá slova.
A Snape začne kouzlit.
"Finite incantatem!" zakřičím a mávnu hůlkou na Cohena či jeho mladší vtělení. Stále nevycházím z údivu, že jsem se ještě ani jednou nepřeřekla; teď by na to - pravda - asi nebyla nejvhodnější chvíle.
Barbar zaváhá, zjevně hodnotí situaci. Naštěstí jeho mozek kalkuluje způsobem "větší obluda, větší nebezpečí" a tak se opět s bojovým povykem rozeběhne proti sedmimetrovému Snapeovi či tomu, co se z něj právě stává.
Ale co se Snapem? Na okamžik se zabývám myšlenkou na expelliarmus, jenže potom už by na seznamu argumentů mé smrti zůstalo místo leda na dvojitou čáru. S námahou staženými rty do úzkých čárek vstanu a vrhnu se k profesorovi, k jeho ruce, k jeho hůlce. Z boku samozřejmě, nejsem sebevrah. Strhnu mu paži pryč, aby nestihl vyslat další kouzlo, a přiblížím se jeho obličeji natolik, aby mě mohl slyšet. "Živí se magií, nekouzlete na něj!"
Netáhne ze mě zrovna příjemný odér. Ve stínu posledních událostí... mohlo to být i horší.

"ŘÍKAL JSEM TO. NEPLETU SE," ozve se náhle za námi charakteristický hlas konverzačně.
Otočím se pomalu, snad ze strachu, aby kosa nesekla špatně, kdybych se pohnula.
Jenže kosa i nadále spočívá na rameni postavy v kápi.
V knížce jsem ho milovala, ale upřímně - kdo by ho chtěl potkat naživo?

Conan_and_the_Maw_if_Irushu__b

(Severus Snape)

Být tu Měsíc, padnu na všechny čtyři a začnu výt. Konečně, konečně vládnu svou magií, mám hůlku - a nemohu ji použít. Žádný Měsíc tu však není. Takže jenom vrhnu pohledem pár blesků na své druhé já, které se mi naštěstí přestává podobat a...
"To je v pořádku, jenom procházíme," parafrázuji Smrťova vlastní slova a cítím, jak se mi svaly po celém těle napínají, když se pokouším před ním neustoupit. Nestává se mi často, abych musel zaklánět hlavu, když někomu chci pohlédnout do tváře a pohled do modrých jisker je... znepokojivý.
"...ááááÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!"
A to to ještě před chvílí vypadalo jako to nejpustější možné místo.

K barbarovi, který poskakuje kolem bytosti a máchá mečem, podoben spíše dítěti, které obtěžuje dospělého, se přidají další dva. Vypadají neuvěřitelně staří, zdráhám se uvěřit tomu, že by dokázali uzvednout meč, a jeden z nich se usmívá tak zářivě, že - ano, když se na nás vítězně zakření, zatímco nás míjí, je patrné, že místo zubů má nějaké drahé kameny. Po dnešku si už nikdy nebudu myslet, že učebna plná letošních mrzimorů je šílené místo.

"Přišel jste pro nás?" zeptám se Smrtě, ale nedokážu odtrhnout pohled od... věci, která pomalu ztrácí lidskou podobu na úkor chapadel, obřího zobanu, výrůstků nejasného původu a důvodu, a ostnatých pařátů.
Smrť zahrabe pod pláštěm a vytáhne dvoje přesýpací hodiny.
"MOŽNÁ," zachrastí kostnatýma rukama po jejich skle a opět je ukryje pod pláštěm.
"A pak že je smrt jediná jistota, jakou máme," ušklíbnu se.
"JSTE MIMO SFÉRU URČITOSTI," prohodí Smrť konverzačním tónem, opře se o kosu a také pozoruje boj. "A NEŽ ZAČNETE S PŘESVĚDČOVÁNÍM, ABYCH VÁM PŘIDAL NĚJAKÝ ČAS K DOBRU, UPOZORŇUJI PŘEDEM, ŽE JE TO ZBYTEČNÉ."
Jeden z dědků předvedl tak neuvěřitelnou sekvenci, že si navždy budu s mečem připadat jako diletant. Silné chapadlo odpadlo, chvíli sebou házelo na písku a pak se začalo zavrtávat pod zem.
"Od smrti chci jediné," řeknu odmítavě. "Nezemřít na kolenou."
Dvě modré jiskry se na mně zaměřily s takovou intenzitou, až jsem cítil, jak se mi temenem hlavy propalují do chodidel. Zamračil jsem se.
"DOMLUVENO," zašklebil se Smrť - jsem si jist, že se zašklebil - a já zůstal bez jediné rozumné myšlenky stát jako zkamenělý.

I kdybych však ze sebe dokázal vypravit slovo, patrně bychom se neslyšeli. Hluk sypajícího se písku, který snesitelně ztichl po té, co se věc vyhrabala z písku celá, začal opět sílit. Byl jsem si jist, že můžeme očekávat další návštěvu.
Bojovat nemám čím a zůstávat zde je jasná sebevražda. Ti muži nemohou zvítězit - a kdyby, ne víckrát, než jednou.
Otočím se ke slečně Grishamové, popadnu ji za paži a vleču ji za sebou jako napůl utopené kotě, dokud nepochopí, že to myslím vážně. Jsme na útěku na nekonečné pláni, směr odnikud nikam.

(Vanja Grishamová)

Běžím a jsem vláčena, zoufale se snažím dopočítat dvou, abych neklopýtla, přesvědčuji zemi, aby se alespoň na chvíli pode mnou přestala houpat.
Uzené. Všechno by vyřešil plátek uzeného.
Z kakofonie zvuků kolem nás mě rozbolí hlava. Ano, je to z těch zvuků. Z té strašlivé pálenky to bude úplně jiná bolest hlavy, o mnoho později a mnohem silnější.
Kakofonie zvuků. Dá se vůbec něco takového popsat? Sypající se písek. Hodně sypajícího se písku. Znáte ten zvuk, když náklaďák z korby sype písek na zem? Tak ten zvuk to přesně není. Tohle zní, jako kdyby se celá Země namlela na malé kousíčky, ty se zavřely do přesýpacích hodin a otočily. Nebo nějak podobně.
Potom je tu řev obludy, ve kterém se křik mladého barbara začíná ztrácet. Jde o burácení z hloubi hrdla, ve kterém není místo pro takové ty trapně běžné věci jako jsou hltan, hrtan, průdušnice nebo plíce. Tenhle zvuk zní jako tisíc motorových pil puštěných současně, jako burácení Mälströmu, jako tryskové letadlo s ucpaným výfukem.
S děsivou pravidelností se ozývají údery, jakoby tlumené několika polštáři... buch - buchbuch - buch - buchbuch... Aha, tlukot srdce, to je v pořádku. Dokud je slyšet, mám alespoň kontrolu, že žiju. V tomhle kalupu by se mohlo stát docela snadno, že bych si smrti prostě nevšimla. Pokud by si nechtěla ještě trochu poklábosit.
Potom je tady ten podivný šum a hučení. Není to písek, ten zní jinak. Moře? Ale tady? Nebo spíš... jistě, hučí mi v uších. To je asi taky v pořádku. Znamená to jen, že za chvíli už nebudu schopná udělat ani krok navíc a dodýchat nebudu moct ještě několik hodin. V přítomnosti Snapea se tohle stává často.
Raz, dva, raz, dva, raz, dva. Běžím a jsem ráda, že mi to jde tak pěkně, že jsem opravdu ještě neklopýtla. Už jen chvíli a zautomatizuju si to do robotického sledu, který již bude vlivu alkoholu imunní.
Kdyby mě Snape nepustil za paži. Ztratím balanc, jak náhle přijdu o podporu, a klopýtnu. Přistanu na všech čtyřech, ale zvednu se ihned, dřív, než stihne Snape cokoliv prohodit. Raz, dva, raz, dva, levá, pravá, raz, dva. Určitě mnou cuknul, když mě pouštěl, to je naprosto jasné.
Znovu se dostanu do tempa. Zvuky kolem slábnou.
Dostali jsme se odnikud nikam.
Snape zastaví a probodne mě pohledem.

(Severus Snape)

"Jste schopná vnímat, co vám teď řeknu?" Hledím na slečnu Grishamovou a čekám, dokud nekývne. Ve světle hvězd je její tvář podivně bledá - jinak by patrně byla zelená. Události posledních několika desítek minut byly rozhodně... výchovné.
Kolem nás je mámivé ticho a prázdno.
Posadím se na zem se zkříženýma nohama a ukážu jí, ať udělá totéž. Klesne do písku proti mně, přitáhne si kolena pod bradu a zabodne pohled do země.

"Využil jsem čas, který jsme získali v knihovně, ke zformulování teorie," začnu. "Domnívám se, že je poměrně přesná, rozhodně v základních obrysech. Detaily bude možné doladit na základě pozorování během dalších přemístění."
Pohne hlavou, takže patrně vnímá. Snažím se nedávat najevo moc podráždění nad tak chabým zájmem, když pokračuji: "Podstatný je fakt, že se musíme v každé knize, do které se dostaneme - a patrně to bude výběr z těch, kterých jsme se fyzicky dotkli, nevím ovšem, jestli oba, nebo stačil jenom jeden z nás - držet ve středu dění. Nebudu vás unavovat latinskými slovy a složitými teoriemi. Faktem je, že každá kniha má určitou potenciální dějovou energii, kterou musíme vypotřebovat dříve, než budeme puštěni dál." Zjednodušuji tak moc, až cítím skoro fyzickou bolest z takového prznění vlastních vývodů.

Slečna Grishamová mírně zvedne hlavu, asi se pokouší vstřebat, co jsem jí řekl. Nevypadá, že by její největší starostí byla zrovna duševní muka. "A ta první knížka? Králíci?" zeptá se nejistě.
Pokrčím rameny. Asi. Rozhodně je to to samé skoro-gesto, z jakého bylo patrné, že krčím rameny... když jsem zrovna neměl několik vrstev oblečení. "Nevím, co to bylo za titul. Něco z toho, co se tam stalo, co jsme dělali, zřejmě odpovídalo meritu té knihy."
Dostane se mi dalšího přikývnutí. Nicméně fakt, že se na něco zeptala, byl jistým ujištěním, že se nenamáhám zbytečně.

"Z toho samého důvodu se musíme držet u sebe." Jaká radost a čest. "Jednak proto, že kdybychom se přemístili každý z jiného místa, mohli bychom se opravdu ocitnout každý v jiné knize. A co víc - rozdělit se by mohlo znamenat uvíznout v ní navždy. Součet našeho působení je víc, než pouhým dvojnásobkem - neplatí zde elementární matematika. Každý zvlášť bychom podle všeho nebyli dostatečnou hybnou silou potřebnou k posunu vpřed. Jestli budeme muset projít všemi knihami, nebo ne, nebo jestli na nás bude moci dokonce působit někdo zvenčí, se teprve uvidí."

Čekám, až se mozkové závity slečny Grishamové propracují k pochopení a my budeme moci pokračovat v cestě. Poslední, co si bohužel vzhledem k situaci můžeme dovolit, je sedět na místě... jakkoli by to bylo lákavé. Nad rozhovorem se Smrtěm bych se velice rád v klidu zamyslel. I nad tím podivným impulsem předvádět tak neproduktivní hrdost... smrt je smrt a mrtvým může být víc než lhostejné, jak zemřeli. Dost!
"Nějaké otázky?"

(Vanja Grishamová)

Poslouchám Snapea a přitom se snažím nemyslet na uzené. Boj s mým vědomím je lítý a žádá si oběti, proto si musím část rozhovoru přehrát znovu, než jsem schopná zpracovat všechno, co mi profesor řekl.
Co z toho vyplývá?
Že mě tady nesmí nechat. Výborně. Co z toho vyplývá ještě? Že mě nesmí před návratem zabít. Ještě lépe! A co z toho vyplývá nakonec? Že si projdeme vším, co vymyslely choré mozky spisovatelů všeho, co se u nás v knihovně dá vůbec najít. Máme tam i atlasy smrtelných kouzelnických chorob. Můj bože.
"A čím je dané, jestli se přenášíme společně, nebo zvlášť?" Rozhodnutí, jestli větu useknu už tady, nebo ji dořeknu, je dílem okamžiku. "Doty-... Dotykem ne, v první a druhé knize... Tak čím?" To přeslechne. Prosím.
"Domnívám se, že vzdálenost hraje roli, ale netuším, jak daleko bychom od sebe museli být, abych přišel o příležitost užívat si potěšení z vaší přítomnosti."
Dobrá.
Ještě jednou mě Snape probodne pohledem, než vstane a rozejde se dál směrem, kterým jsme utíkali předtím. Nebo je to jiný směr? Jaký je to tady rozdíl? Všude je jen pláň. Obludy v ní jsou jen náhodné proměnné, které se koncentrují kolem místa našeho výskytu. Nepochybuji, že to tak je.
A o uzené tady člověk nezavadí.

Ploužím se za Snapem v konstantní vzdálenosti dvou kroků a je mi zle. Přivítala bych křoví, opravdu. Hodně.
Jednotvárnost okolí mě ubíjí. Existuje tady vůbec čas? I když jistě, Smrťovy hodiny se přesýpaly. Vlastně už samotná přítomnost Smrtě je zárukou, že tady čas existuje...
Ne, vnitřní filosofické monology nejsou to pravé pro potlačení opice.

Vzduch kolem nás se chvěje, až se pomalu z onoho chvění utvoří zvuk.
A začne se opět sypat písek. Ne líně jako předtím, ale tak podivně svižně, bez oné nezadržitelné síly, ale je to hrozivé, chaotické, rychlé.
A pak se toho stane příliš mnoho naráz.
Ne, stane se jediná věc - z písku kolem nás se vyklubají příšery, příliš mnoho, než aby to bylo únosné, ale jsou malé... snad mladé?
Vzduch kolem naplní pískání, ňafání a troubení, připadám si jako v obludné školce, odkud si vychovatelka na okamžik odskočila pryč.
Což je asi dobře.
Obludkám ale chybí hračky. Jediné dvě stojí v jejich středu.
Pod Snapeovým pohledem plným autority jedna dvě couvnou. V Bradavicích se naučil některé věci skvěle... Jenže všechny to udržet nemůže.
"Můj bože," zasténám a ne poprvé mi dojde, že ani trest u Filche nemusí být tím nejhorším, co člověka může potkat.

(Severus Snape)

Podobnost toho, co se na nás vyvalí, se studenty o přestávce, je až zarážející. Včetně toho randálu. Bohužel pohled typu "ne, moji drazí zmijozelové, vzájemné vyvražďování necháme na později" tady zabere jen na pár slabších jedinců.
Většina z nich mi nesahá nad kolena - ale je jich příliš mnoho a pokud větší část těla tvoří zuby, drápy, ostny a zběsilá zuřivost, je i čtyřicet čísel a nějakých třicet kilo až moc.
Vzápětí se vrhnou vpřed a není to proto, aby nám předali květiny a pohostili chlebem se solí.

Prvních pár se mi podaří odkopnout, ale to už se mi na rameni přichytila potvora s očima žíhanýma jako melouny a kožnatými křídly. Prudce jsem ji odhodil a projela mnou vlna menší nevolnosti, když mi jedno z křídel zůstalo v ruce. Ty bytosti byly neuvěřitelně křehké. Snadný soupeř, každá jedna z nich - ale s jejich nasazením a při tom množství...
Většina studentů mé koleje má ve zvyku u sebe nosit nůž, nebo rovnou dýku. Vím o tom, ale zákazy jsou beznadějné, jakkoli dostávají vysoké tresty, sotva je zahlédnu.
Po dnešku jim hodlám jít příkladem. Za dýku bych teď dal opravdu mnoho...
K čertu s tím! Vztekle zavrčím, když mi dlouhé drápy proniknou látkou šatů až na kůži. Hůř už na tom být nemůžeme, ani když je trochu přiživím.
Bleskově vytáhnu hůlku. "Alverix-Orcus Transfrogamorphus mucro ad usum proprium!"

Zajímavé, pár nejbližších bestií opravdu povyroste - viditelně, okamžitě. To už ale držím v ruce dlouhý tesák, svou nejoblíbenější chladnou zbraň, přeměněnou z čísi končetiny. Zacházet s ním umím lépe, než s mečem, a hodlám toho faktu využít.
Nemám čas se starat o to, jak je na tom slečna Grishamová, i když se snažím se jí držet co nejblíž, abychom si mohli vzájemně krýt záda. Napůl doufám, že se konečně přemístíme jinam - jsme tu už tak dlouho! - napůl, že se stane prostě... něco; a nebo opět potkáme starého známého s kosou.
Coby další možnost se rýsuje, že zhyneme zavaleni mrtvými těly svých nepřátel. Hromada roste a nových zájemců o blízké seznámení s mou ocelí neubývá.

200px-Dungeonmine(Vanja Grishamová)

Vrhnou se na nás v okamžení. Všechny v jediném okamžení; tak by to přece být nemělo. Vždycky útočí jeden a zbytek tančí okolo - základní pravidlo hollywoodských akčních filmů. To vypadá, že na tohle se už pohyblivé obrázky nevztahují.
Instinktivně se k sobě se Snapem postavíme zády. Myslím, že se zezadu cítím bezpečněji než on; rozhodně se cítím bezpečněji zezadu než zepředu. Před prvním útokem couvnu, druhé potvoře se pokusím uhnout. Jsem za to potrestána dlouhým šrámem na předloktí. Třetí se snažím odrazit rukou a jen polknu, když ji rukou přerazím vejpůl - jednotlivé články, ze kterých byla, u sebe nedržely příliš pevně.
Mám potřebu zvracet a už to není jen alkoholem. Naštěstí zafunguje adrenalin a tak je vše ostatní kromě útočníků prozatím potlačeno kamsi do pozadí, aby se to vrátilo v mnohem větší síle, až budu ležet vyčerpaná na hromadách mrtvol... třeba umřu já a nevrátí se nic.
Zatímco se další bestii pokusím kopnout tam, kam by to muže na nějakou dobu paralyzovalo, dostane se ke mně další dostatečně blízko na to, aby mě mohla kousnout do lýtka.
Vykřiknu, hlasitě a bolestně. Rukama jí promáčknu krk - zvracet budu později - a odervu ji ze sebe.
Na nohou se udržím zjevně jen tak dlouho, než adrenalin vyprchá.
Ze vzduchu na mě zaútočí další. Srazím ji na poslední chvíli, zuby mě stihne škrábnout do předloktí. Opět.
Další.
Další.
...
Další.
Má obrana je slabší a slabší. Šrámů mám na sobě nepočítaně, některé vážnější, některé méně. Potvor kolem nás ale neubývá.

(Severus Snape)

Ruce mi začínají umdlévat a zuby a drápy se dostávají stále blíž. Hlavně z rukávů mám cáry, ty bestie se jen málo snaží o nějaké úskoky, láká je hrdlo a snaží se mi vyrvat tesák, oslněné třpytivým ostřím... vrší se kolem mě mrtví, lze-li vůbec použít takové slovo, když nikdy nežili; kusy těl, pouhé součástky.
Vím, že slečna Grishamová už je na pokraji sil a možná už ani nebojuje. Čím dál častěji musím shodit nějakou tu věc ze zad a z ramenou, jejich drápy jsou zrudlé lidskou krví, to jak se snažily zachytit na hladké látce hábitu.
Náhle mě něco udeří do nohou, zvláštně měkkého, poklesnu na okamžik, ale hned zase naberu potřebnou rovnováhu, až si uvědomím, že to bylo dívčí tělo, že konečně upadla, ale kupodivu ještě vstává, ještě trocha marné snahy.
A bytostí neubývá.
Tohle tedy bude konec? Zrovna tady, tak nesmyslně, udoláni přesilou druhořadých bestií...

"Vertex!" vyslovím, ne, vykřiknu, zaburácím tak mocným hlasem, jak jen dokážu. Vzduch kolem nás se rázem stočí v divokém víru, těžko můžeme získat víc, než pár vteřin oddechu, vím přeci, že tu je jen pláň, my a oni. Vichr smete těla kus stranou, ta dosud útočící i mrtvá, a vidím to, co jsem věděl už před tím - že není cesty pryč.
Bytosti se vzápětí vracejí k nám, posílené vlnou magie, na svých nestejných končetinách rychle překonávají pruh čistého písku, který se mezi námi na chvíli objevil.
Znovu se pouštím do boje, protože je to snadnější, než prostě zůstat stát, nebo snad jen přirozenější; je pozdě se v takové chvíli učit vzdávat. Klesnu na kolena a vím, že brzy padnu i tváří na chladný písek a zmizím pod jejich těly jako kousek cukru v mraveništi. Pořád ještě je snadnější bojovat...
"PLNÍM SVOU ČÁST DOHODY," řekne známý hlas a silná ruka mě popadne za hábit a staví na nohy. Zavrávorám, ale stojím zpříma a marně přemýšlím, jaká byla moje část dohody.
"MÁM TU PRÁCI... JENOM BYSTE PŘEKÁŽELI."
Svět se rozostřil a rozpadl a nezbylo nic, jenom zrnka písku a zvuk jejich tance.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu