Kráska a Smrtijed - Nikdy netušená setkání

26. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola desátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

librarian(Vanja Grishamová)

Snape se napije a náhle vyskakuje, zvrhne ze židli a - ano, vidím dobře! - upouští na zem knihu. Nejenže ji upouští, on ji dokonce ani nezvedá!
Šokovaně se obrátím na knihovníka a v obličeji mám jasně vepsanou žádost o vysvětlení. Nicméně vidím, že i on to sleduje s překvapeným výrazem ve tváři... "Ook..."
Aha... Můj bože."Říkali jsme vám, že nejsme odsud! Sám víte, že vám nerozumí! Nezná klačskou kávu, prostě vypil, co jste mu přinesl... Napil se jí! Celý doušek, ne-li víc!" Zblednu, když si uvědomím dosah svých slov. Knížky se o tomhle vyjadřovaly dostatečně zřetelně. Je to... děsivé.
Snape mezitím zmizí kdesi mezi regály a jen překvapené výkřiky ojedinělých studentů dávají najevo, kde se zrovna pohybuje. I ty nakonec utichnou.
"Ook."
"To jste měl přinést rovnou," setřu knihovníka dost neuctivě. Co já teď? Kde mám Snapea asi hledat? Co mohl jen jít dělat? Šel na obrázky, šel si sám přečíst Necroteleconicon, šel diskutovat s mágy?
Zvednu ze země převrženou židli a zoufale na ni dosednu. Pohled mi padne na knížku ležící pode mnou: Přemisťování, teleportace a soukromé červí díry Rychlonoha vyhynoucího. Název zní skoro až brakově. Pročetl snad všechno, co tady leží? Knihy na pravé polovině stolu vypadají neuspořádaně, zdá se, že ty mu rukama prošly. Ty vlevo - ano, jsou o rostlinách - jsou povětšinou srovnané do vzorných sloupců a jen pár svrchních vybočuje ze symetrického uspořádání.
"Ook," vynoří se odněkud knihovník. Ani jsem si nevšimla, že odešel, zabrala jsem se do pročítání názvů na hřbetech knih. Otočím se a střetnu se s jeho provinilým pohledem.
"Ne, děkuji. Já tady teď prostě počkám, dokud se nevrátí. A jestli si myslíte, že to bude potřebovat, měl byste ho jít najít a dát mu to," zadívám se nepřátelským pohledem na láhev v lidoopově ruce. Rodiče mě vychovávali k abstinenci - není lepší kombinace povolání než učitel-lékař pro potlačení možných neřestí potomka.
"Ook," nedá se zjevně knihovník bez boje a pořádně si z lahve přihne.
"Ne."
"Ook!"
"Nemůžu. Zákony hovoří jasně." Tenhle argument většinou zabírá.
"Ook."
"Vážně ne? Ačkoliv - není divu. Tady je zjevně právní systém celkově dost... neúplný. Ale já nechci."
"Ook."
Tenhle argument nečekám a jen zalapám po dechu. Se zavřenýma očima natáhnu ruku pro skleničku a zhluboka se napiju... a vyprsknu. Strašně mě to pálí v krku, tlačí mi to slzy do očí, nutí mě to kašlat... napiju se znova. Protože - knihovník má pravdu. Můj bože... má pravdu!
Spokojeně mě pohladí po hlavě a dolije mi. Sám si přihne a posadí se na židli vedle mě.
Se stále zavřenýma očima přikývnu a znovu upiju.
Co to jen může být? Pálenice z čeho? Podle chuti nejspíš z dolních proudů Ankhu.
Upiju a sklenička mi vypadne z ruky. Střepy vytvoří nádherný krajkový vzor kolem Přemisťování, teleportace a soukromé červí díry Rychlonoha vyhynoucího, pár zbylých kapek pak obroubí jeho strany.
Zasměju se.
Knihovník roztáhne rty v širokém úsměvu.
Studenti se téhle uličce začínají vyhýbat.
Všechno je v dokonalém pořádku.

(Severus Snape)

Pro zdejší mágy jsem patrně výstřelek jejich nadřízeného – zřejmě je div, že mě nevyhodili za dveře. Je snad pravidlem, že ředitel školy musí být... ehm... specifickou osobností? Sleduji je a naslouchám útržkům rozhovorů, zatímco si nakládám míchaná vajíčka se slaninou a pomalu docházím k názoru, že tato univerzita není jenom školou, ale v pravém smyslu slova střediskem zdejšího mágstva. A co víc, není to přátelský kolektiv, kde největší bitvy probíhají o skutečnost, kdo bude mít v pondělí ráno v rozvrhu zmijozelské prváky. Tady se bojuje o moc a podle různých drobností soudím, že značně nevybíravě a, kupodivu, nemagicky.
Rozhodně si dávám pozor, abych si nabíral ze stejných mis, z jakých už jedl arcikancléř. Doslova mě užírá fakt, že bych nezvládl ani to nejjednodušší štítové kouzlo, nebo, v případě toho zatraceného jídla, odhalení jedů. Nicméně pochybuji, že bych tu pro kohokoli znamenal nebezpečí – a události poslední doby byly velmi poučné. Když je příležitost se najíst, udělám to.

Arcikancléř Výsměšek, jak se dodatečně představil, naštěstí nebyl takový milovník jídla, jako většina jeho podřízených. Zatímco se moje soudnost dávala dohromady po knihovníkově klačské kávě, odpovídal jsem na jeho nesouvislé otázky a zřejmě ho mimoděk přesvědčil, že jsem skutečně profesor. Ten muž mě začal zajímat. Brumbál byl někdo, kdo pod vzhledem dobráckého dědy skrýval hodně velikou moc. Vedle Výsměška však byly jeho mimikry vyloženě diletantské. Nebylo možné nepodceňovat toho muže, nicméně pod povrchem se skvěl mozek sice patrně šílený, nicméně zdaleka ne hloupý.

Konečně dojedl. Mnozí mágové se teprve ploužili s očima zalepenýma spánkem na snídani a jak jsem si všiml, nikdo se nad tím nepozastavil. K pochopení zdejšího systému jsem byl stejně daleko, jako na počátku.
"Pojďme," vyzval mě Výsměšek. "U mě bude více klidu, a," ztišil hlas, "trocha mačkadlice vám jistě přijde vhod." Přehnaně zamrkal a zatahal se za ucho.
"Děkuji. Jsem si jist, že účinky kávy již pominuly." A já už tak vypil víc, než jsem měl.
"To se takhle tváříte normálně?" podivil se. Stiskl jsem rty a Výsměšek se spokojeně zašklebil. Očividně měl s Brumbálem ještě jednu společnou vlastnost. Usilovný dojem, že musím vypadat, jako když se neustále dobře bavím. Nesnášel jsem to v žádném z možných světů.

Vyšli jsme ze síně, provázení desítkami pohledů. Možná bych měl využít příležitosti k tomu, abych požádal o nějaké... přiměřenější oblečení? Uvidím, jak se bude vyvíjet rozhovor. Zasvětit arcikancléře by mohlo naši záležitost zkomplikovat už jenom proto, že slečna Grishamová nemá na půdě univerzity co dělat; a já už teď věděl, že se od ní nesmím vzdalovat příliš daleko kvůli případnému dalšímu přemístění.
"...ještě neviděl. Ani banán nezabral!"
"Fakt zlitej? No to je síla! Knihovnu raději dneska vynechám."

Víc jsem z rozmluvy obou studentů nezaslechl, a ani to nebylo třeba. Na nejbližším rozcestí několika chodeb jsem uhnul do jiné, než kudy mířil Výsměšek a rychlým krokem zmizel za několika rohy. Ztratil jsem se jemu, ale o sebe jsem obavy mít nemusel. Studentů se tu vyskytovalo dost a informace poskytovali bez toho, abych je musel přesvědčovat – stačilo se nesnažit tvářit mile.
"Knihovna?"
"Tu-tu-tudy, pane!"


Brzy jsem ucítil již známé pohlazení magie. V knihovně byla obzvláště patrná; její principy musely být od našich odlišnější, než jsem se původně domníval.
Když jsem nenašel knihovníka na místě, kde patrně obvykle pobýval, soudě dle kopiček navrácených knih a neklidných studentů, kteří ho tam hledali, pospíšil jsem na místo, kde jsem strávil dnešní časné ráno.
Byli tam oba a to, co jsem viděl, mě opravdu zarazilo. A nejspíš i v mém případě to byla o něco vyšší hladina alkoholu, než jaká by byla stačila na uvedení do původního stavu přiměřené životní střízlivosti, že se nespustil patřičný pud sebezáchovy tváří v tvář přiopilému metrákovému orangutanovi.
"Vy jste opil nezletilou studentku," řekl jsem hlasem, po kterém prváci rovnou skákali z oken a sedmáci se dávali na dráhu nedostudovaných bezdomovců. Sklonil jsem se nad ním, až jsme měli nosy sotva palec od sebe. "Moji studentku!" zavrčel jsem.

(Vanja Grishamová)

Směju se.
Knihovník se směje.
Láhev se směje.
Studenti prchají.
Knihy se smějí.
Slunce se směje.
Na světě je krásně.
...
Snape se ale rozhodně nesměje. Když přiběhne, chci ho nějak uklidnit, uchlácholit, donutit ho, aby se zasmál s námi, taky se napil... díkybohu, těch několik slov, která pronese hlasem schopným nařezat ocel, mě probere a vystřízliví natolik, že mlčím a tvářím se, že tam vůbec nejsem.
Myšlenky mám stále trochu zamlžené, ale rozhodně vím, že by to Snape neměl poznat... dobře, jinak - že bych to před Snapem neměla dávat příliš mnoho najevo.
Zabije mě.
Hlavou mi bleskne velmi neútěšná myšlenka. Dejme tomu, že jsem už skoro měla cosi jako jeho důvěru, ale kam ta se poděla? Právě jsem ji vyhodila za skleničku leptu. - Ta myšlenka se v mé hlavě rozhodla usídlit a náhle v sobě necítím jen mlhu myšlenek a pár základních instinktů k přežití, ale i vinu.
Je mi to líto. Mám z toho podivný pocit bezútěšnosti... je mi to líto.
Smutně pozoruji výměnu mezi knihovníkem a Snapem a nevím, co mám dělat, abych alespoň částečně odčinila svoji chybu.
Nic mě nenapadá.
A je mi to líto.

(Severus Snape)

...a o vteřinu později již letím vzduchem. Let není dlouhý a je zastaven horními policemi přilehlé knihovny. Podle vůně těch starých a ohmataných knih jsem si skoro jist, že půjde o přírodní vědy - nikdo nepoužívá tolik koření, jako průměrný biolog, který je schopen sníst cokoli, do čeho se nasype dost kari.
Sjedu k zemi a shazuji tak další a další police... tentokrát si, poučen, rukama snažím chránit hlavu. Padá na mě spousta knížek, další a další, je vůbec možné, aby jich bylo v jediné skříni tolik? Určitě má většina z nich okované desky. Rozhodně ta, co mi je zaryla mezi žebra a taky všechny ostatní, neomylně se strefující do nejodhalenějších a nejcitlivějších částí těla.
Konečně rachot utichne.
Opět jsem skončil pod hromadou knih.
Nemohu se hýbat - váha na mém těle je přílišná.

"Ook!" zaslechnu. Zní... rozpačitě. Zdá se, že si budoucí krbová předložka uvědomila, že přestřelila.
Vzápětí ale, tlumený množstvím papíru a ocele z jejich desek, slyším další známý hlas.
"Neviděl jste profesora Snapea, op... pa... knihovníku? Patrně zabloudil..."
"Ook."
"Škoda. Snad omylem nevejde k Neurčitým studiím, ještě toho jeho krokodýla dneska nekrmili. A měl byste tu uklidit, poslyšte! Za tohle vás neplatíme."
"Ook."
"Opravdu? Dobrá, nějaký plat vám navrhnu. Je deprimující nemít nic, co bych vám mohl strhávat."

Zavřu oči a tiše sním o sbírce mučících nástrojů pana Filche.

(Vanja Grishamová)

"Ne!" stihnu vykřiknout právě ve chvíli, kdy silná chlupatá pěst posílá mého profesora do nelaskavé náruče knižního světa.
Police se začnou sypat a já se pokouším postavit na nohy. Jsem si velice nejistá svou stabilitou, ale dělám, co můžu.
Police se dosypaly a knih leží na Snapeovi opravdu hodně. A ta scéna - knihy a pod nimi člověk... lidi... - ta scéna je děsivá. Přeběhne mi mráz po zádech, když si uvědomím, co se to děje, a očima mi probleskne záchvěv bolesti.
Tak tak se udržím a nic nedělám, když sem zabloudí kdosi se špičatým kloboukem, ale když odejde, vrhnu se vpřed, pokusím se odstrčit z cesty knihovníka, čímž se trochu vychýlím z dráhy, a dopadnu na kolena těsně před tu hromadu.
Pravé mě bolí jako čert. Země se se mnou podivně houpe a dost nerada bych v tuhle chvíli zkoušela říct tradiční "roli krále Ralfa hrál Vladimír Leronc", ale mému odhodlání by se v tuhle chvíli nedokázal postavit ani knihovník.
Zoufale začnu smetat knížky pryč, odhazovat je za sebe a vedle sebe, a dokud se držím, mám rty pevně stisknuté a v očích urputný výraz, ze kterého mrazí.
Potom se ale něco zlomí a já zeslábnu jako moucha. "Tohle se nebude opakovat, rozumíte?! Nebude, prostě nebude! Nikdo nikomu už neublíží! Nikdo mi nebude zabíjet rodiče! Nikdo! Nikdo! Nedovolím to, já to nedovolím! Žádní hadi! Žádný bič! Nikdo nikoho nebude dusit! Nikdo nikoho nebude věšet do sítí! A nikdo nikoho nebude svlékat, nikdo nikoho nebude nutit, aby se postavil proti rodině, a to protože jsem tu já a já to nedovolím, rozumíte mi?! Už žádné cruciatus!! Nikdy! Nedovolím! Nedovolím!"
Hlas mi slábne, jak se mi do hlasu vkrádá hysterie a pláč, přesto ale dále metu knížky pryč, pryč, co nejdál!
Už žádné převrhlé knihovny, žádné cestování! Nedovolím!
"Ook," odváží se jen docela potichu knihovník. Vypadá... zaskočeně a provinile.
Já to nevidím. Odhazuji knížky, jak mi přijdou pod ruku, a nic nedbám, že je tím ničím.
Pryč! Žádné knížky!
Teprve tehdy, kdy je Snape již z větší části vidět, se sesypu na zem vedle něj a brečím jako želva.
I knihovník zjevně váhá, co má dělat.

(Severus Snape)john_white_1

Váha vší té destilované moudrosti, kterou jsem zavalen, se pomalu snižuje. Patrně práce slečny Grishamové – zřejmě hladina alkoholu v její krvi nebyla tak vysoká, aby zcela ztratila soudnost a základní koordinaci pohybů. Konečně cítím, že mohu vstát. Připadám si sice, jako by po mně knihovník celou noc tancoval kozáčka, ale všechno to jsou pouhé podlitiny.
Postavím se... zbylé knihy kolem mě spadají na zem. Stojím uprostřed té hromady zcela a naprosto nepodoben Afrodíté vystupující z mořské pěny.
"Přestaňte s tou hysterií," doporučím studentce chladně. "Již jste mě přesvědčila, že vás nelze nechat bez dozoru ani na okamžik, slečno Grishamová. Takže se připravte k odchodu."
Dva tři kroky stačí, abych stál před knihovníkem, který se zřejmě právě rozhoduje, jestli bude ještě chvíli v rozpacích dloubat patou do podlahy, nebo poběží utěšit svá potlučená dítka.
"Knihovníku." V místnosti se citelně ochladí.
"Ook?"
"Nic takového. Toto," pokývu hlavou, "je ano. Toto," zavrtím jí, "je ne. Předpokládám, že je vám to jasné."
"Oo..."
Kýv kýv.
"Dnes v noci jste zapálil biograf, protože se v něm začala kumulovat volná magie neobvyklé povahy." Konstatování.
Kýv kýv.
"Projevuje se to už nyní i na jiných promítacích místech?"
Zaváhání. Složitá sekvence pohybů zakončená bezmocným rozhozením rukou.
"Může se to projevit, ale nemusí, i na jiných místech v závislosti na konkrétních okolnostech?"
Kýv kýv.
"Jsme tou okolností my?"
Kýv kýv, neurčité zatahání za ucho.
"Nejen my? Vždy ale určité osoby?"
Kýv kýv!
"V pořádku. Alespoň to nebudeme muset složitě hledat. Jdeme, slečno Grishamová. Upravte se, vypadáte nepřístojně. A vy," otočím se opět ke knihovníkovi, "nás laskavě dostaňte na ulici tak, abychom se vyhnuli panu Výsměškovi." Nebyla to žádost.

(Vanja Grishamová)

Odvrátím se, natáhnu se pro klobouk, který mi spadl z hlavy. S mou osobností se stane zajímavá věc, jakýsi rozštěp - jedna má část hystericky brečí, vzlyká a nemůže popadnout dech, druhá to vše pozoruje s chladným úsudkem a stydí se za chování těla. Chtěla bych přestat, jenže to nejde, je to příliš fyzické, všechno je tu proti mně.
Zůstanu klečet s odvrácenou tváří, snažím se ovládnout a čekám, co bude. Chtěla bych být sama, jenže to poslední dobou jaksi není možné. Ale pravidelně se sesypávat v přítomnosti svědků - minimálně jednoho určitého svědka - není příjemné.
Dejte mi chvíli čas.
Pracně se vyškrábu na nohy. Dopředu si promyslím, jak bude znít následující věta, rozmyslím si, jaké části úst při tom musím aktivovat, až ji budu formulovat, zkrátka si dám hodně záležet na tom, abych se nepřeřekla, protože ač si připadám naprosto střízlivá, nevěřím svému tělu, ani co by se za nehet vešlo.
"Hned se vrátím." Mluvím potichu a se sklopenou hlavou se protáhnu kolem opa i Snapea.
"Myslím, že tady dámské toalety nenajdete, slečno Grishamová," poznamená Snape suše. Nevnímám to.
U východu z knihovny zkrátka vejdu do dveří označených příslušnou značkou, sklopím hlavu ještě víc, aby mi nebylo vidět do obličeje, a zavřu se do kabinky.
Teprve v tu chvíli zjistím, že vlastně už nemám potřebu brečet, že to je setrvačnost... vztekle stisknu zuby.
Udělá se mi špatně. Všechno je špatně! Copak... málem se nestihnu naklonit nad mísu, když část alkoholu v mém těle usoudí, že to nebylo to místo, kde chtěl skončit, a narovnám se potom mnohem méně zelená ve tváři.
Pod kohoutkem si opláchnu obličej a tak už jen zarudlé oči svědčí o nedávném pláči.
Stejně je mi zle a nejsem si jistá sama sebou.

Vrátím se asi po deseti minutách. Snape i knihovník jsou stále tam, kde jsem je opustila - Snape čte Lektvary mažické sedmiturek obsahující a proti duševní nezpůsobilosti pomáhající a knihovník vrací knihy do polic.
Zůstanu tiše stát několik kroků od nich. Nemám náladu cokoliv říkat... a nejsem k tomu v tuhle chvíli asi ani duševně způsobilá.

(Severus Snape)

S knihovníkem si již nemám co říct, takže zatímco čekám, až se slečna Grishamová vypořádá se svými nervy či žaludkem - patrně obojím - a uráčí se k nám připojit, sáhnu si pro jednu z knih... je zajímavá, vidím hned několik lektvarů, které by nezdárné studentce udělaly dobře. Škoda, že je patrně nelze použít. Na druhou stranu, byl by to zajímavý experiment...

Zaklapnu knihu a vstanu.
"Jdeme."
Knihovník neochotně zanechá své rozdělané práce - provinilost už ho zjevně přešla, ale naštěstí je stále ochoten provést nás univerzitou ven. Snad jsem o něm již chvíli pochyboval, ale šel chytře - potkali jsme pouze studenty, žádného staršího mága.

Ankh-Morpork v noci, to bylo zvláštní místo. Ve dne však žil způsobem, o kterém bych řekl, že by ho nikdo nevymyslel - pokud bych nevěděl, kde jsme. Bylo skoro poledne, když jsme vyšli na náměstí; knihovník něco zaookal a hnal se zpět do knihovny a já na okamžik zastavil ve stínu zdi obklopující univerzitu, abych se zorientoval.
Na chvíli jsem skoro uvěřil tomu, že takhle to tady vypadá běžně.
Až proud lidí, chytající se zběsile za hlavu a prchající z jednoho směru, a výkřiky jako "Zachraň se kdo můžeš!" a "Pomoooc!" a "Za to můžou republikáni!" prokládané "Kupte ochranné amulety proti obřím obludám!"... mě přesvědčily, že to není v pořádku.

A pak jsem se spatřil.

Smrť(Vanja Grishamová)

Ploužím se za těmi dvěma a je mi zle. Opět nabírám zelené barvy v obličeji a doufám, že potkáme minimálně ještě jedny záchody - nerada bych poskytovala Snapeovi zadostiučinění za jeho nevolnost první den.
Proti všemu doufání a prosbám někam nahoru - ze zdejší mytologie si bohužel vybavuji jen krokodýlího boha Offlera a Dámu - skončí chodby univerzity příliš brzy a my se ocitneme venku. A hledejte v Ankh-Morporku křoví...
Rozhlédnu se kolem sebe a teprve teď si všimnu, že lidé kolem nás prchají a křičí... Nemůžu přece vypadat tak strašně, jak se cítím, nebo ano?
Sedmimetrového Snapea si všimnu až poté. Nos má dlouhý minimálně půl metru.
"Nemáte," prohlásí náhle stará paní zřetelně naším směrem bez jakéhokoliv úvodu.
Otočím se jen já - Snape stále zírá na sebe samého a snad si ani příliš neužívá toho, čeho chtěl vždycky dosáhnout: že před ním lidé prchají a ječí. "Mám halucinace." Obávám se, že tentokrát Snape nemá pravdu, davy prchajících lidí tomu nasvědčují.
"Obluda z Podzemních rozměrů," usměje se na mě paní zářivě.
"Co to je?" zeptám se bez dechu jen o zlomek vteřiny později. Zadívám se na ženu a otevřu pusu, abych řekla-
"Jsem."
Sklapnu.
"Řekněte to, jinak mě hrozně rozbolí hlava," dodá rychle.
"Vy jste paní Bochánková," prohlásím bez otázky.
Usměje se. "Omlouvám se, zapomněla jsem si vypnout jasnozřivost, je to tak bezpečnější, zvláště teď. Lidi to ale - nevím proč - znervózňuje..." Obrátí se na Snapea. "Jste fešák, mladíku," ukáže palcem na obludu, která se zrovna snaží vyhladit populaci chrličů na blízké budově.
Snape se ji pokusí zavraždit pohledem. Je téměř neuvěřitelné, že se žena i poté dokáže usmívat. "Vy víte, co s nimi?" Tenhle hlas má schopnost zmrazit v okamžení vodu ve všech studentských kotlících, ve kterých se nebozí studenti zrovna pokoušejí dosáhnout teploty vyšší než je teplota varu.
"Jistě, jistě, mladíku," odpoví paní optimisticky. "Ale vás se to už netýká..."
"ALE TO NENÍ PRAVDA, JÁ JEN PROCHÁZÍM," protáhne se mezi námi kostnatá postava. Když se na nás otočí, modré oči září v rozesmáté lebce... nezatváří se zamyšleně, ač by měl, vzhledem k tomu, co vzápětí pronese. Pravděpodobně za to může anatomie. "ZAJÍMAVÉ, MĚL JSEM ZA TO, ŽE SE ZA CHVÍLI MÁME SETKAT NĚKDE JINDE..."

Vyzvrátit obsah svého žaludku k rohu domu, u kterého stojíme, stihnu těsně předtím, než se pod námi otevře zem a my se propadne kamsi do stříbřité černoty plné bolu, strádání a rozzuřených pohledů Snapea.

(Severus Snape)

Chvíli jenom ležím na zádech a zírám na něco, co vypadá jako o překot se uzavírající trhlina v temnotě - dlouhá, rozšklebená rána, ze které září světlo a ozývá se hluk ulice, křik a hlasy lidí... pak se konečně okraje spojí a nad námi není nic než nekonečno vesmíru s miriádou hvězd.
Oceňuji, že je kolem relativní ticho; nikdo nemluví, nikdo neodpovídá dřív, než je tázán, a ani nikdo, kdo vypadá jako chodící kostlivec, a mluví asi TAKHLE, nenaznačuje věci, o kterých nechci nic vědět. A je tu jediné mé já a jsem to já.
Měla by tu být tma a je to možná písek, co je ve skutečnosti zdrojem světla, nebo si snad obraz okolní krajiny našel nějakou zkratku do hlavy bez toho, aby se zabýval očima. Ale vidím, vidím tu nekonečnou rovnou pláň a nebe s dalekými světly na ní... nic víc tu není.

Se sotva slyšitelným povzdechem vstanu a několika úspornými pohyby si opráším zbytky jemného bílého písku ze svého hábitu.
Svého. Hábitu.
Rychlým pohledem si ověřím, že jsem opravdu oblečen do svých vlastních věcí a schází mi jenom plášť, který - ano, který má na sobě ve zmenšené formě slečna Grishamová, tak, jak tomu bylo na našem prvním zastavení. Sáhnu do kapsy a když v ruce sevřu hůlku, úleva, kterou cítím, je neměřitelná.
Skloním se k dívce a zatřepu jí ramenem. Něco zamumlá a otevře oči.
"Jsme jinde," sdělím jí. "Což je přinejmenším zvláštní - přemístění bylo zcela odlišné povahy.

Narovnám se opět a pečlivě rozhlížím okolo. Zvuk-nezvuk sílí a uvědomuji si, že to zní jako sypající se písek. Spousta, veliká spousta sypajícího se písku. Není tu ale patrný zdroj - nic kolem nás se nemění.
"To byla smrt," řeknu v okamžiku náhlého poznání a otočím se opět rychle k dívce. "Ten kostlivec. V tom světě existuje personifikace smrti? Pozoruhodné."
Ač k ní hovořím stejně jako před tím - v dobách, kdy jsem se již naučil snášet její nezbytnou přítomnost - a slov je tedy více, než je nezbytně třeba, z hlasu i celého mého postoje čiší odtažitost, kterou se ani nesnažím mírnit.

(Vanja Grishamová)

Otevřu oči, když mi někdo zatřepe ramenem. Kupodivu je to Snape a měří jen kolem metru osmdesát - při tom, co jsme za poslední pár minut potkali za postavy, se docela divím. Jenom Snape se svou ledovou maskou místo obličeje.
Přikývnu, velmi pozvolna a váhavě, jako bych se bála udělat jakýkoliv prudší pohyb. Je mi teď snad na nějakou dobu lépe, ale že bych se cítila jistě... necítím.
"Podzemní rozměry?" zasténám potichu a pomalu. Ani teď se nepřeřeknu. Považuji to skoro za zázrak. Že bych byla tady dole bohům blíž? Kdo ví, kde vlastně sídlí.
Snape znovu promluví. Musím si to v mysli přehrát znovu, abych pochytila význam, a ani potom se mi ho nechce upozorňovat na to, že jsem mu o tom už říkala, ještě před Hollywoodem. "Smrť," řeknu jen a i tak je to o slovo víc, než by mi bylo příjemné.
Zavřu oči a zoufale polknu. Je mi zle, ale je asi na čase, abych se konečně pokusila ovládnout své tělo.
Kleknu si a z kleku si stoupnu. Chvíli počkám, než se mi přestane motat hlava, a teprve potom otevřu oči.
Podívám se na Snapea. V očích mám otázku, ale nemám odvahu ji vyslovit. Stejně ji pochopí. A i kdyby ne, stejně odpoví. Kdo jiný by totiž měl rozhodovat, co teď?

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře