Kráska a Smrtijed - Necroteleconicon

24. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola devátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Slečna Grishamová pro jednou ví, co má dělat - tak ji nechávám, ať si poradí po svém. Zhostí se své úlohy uspokojivě, takže mou zlost za nedlouho tiší jeden z nejúžasnějších pohledů - Autogram! Opravdu chtěli autogram? Ve chvíli, kdy jim hořelo za patami? - jaké jsem si kdy dovedl představit. Nechat explodovat celý biograf je vskutku čin hodný opičího mozku! Tělem mi projíždějí vlny magie, vstřebávám je každým pórem kůže. Málem jsem vyznal nehynoucí lásku dítěti, které se provinilo pouze tím, že je ženského pohlaví... Cítím, že časem bychom s tou magií k sobě našli cestu, přivykli si na sebe. Vlastní studentka... a dost! Proč vlastně spěchat z tak úchvatného místa...?

Udělám několik pomalých kroků vpřed a znovu se dlouze nadechnu vzduchu přeplněného vůní knih. Stejně jako před tím u vrat, i nyní mi po rukou tancují drobné plamínky, jeden se na chvíli zastaví i na špičce nosu a pár dalších se mi proplétá ve vlasech.
Pokud bychom někde museli zůstat natrvalo, dovedu si představit, že tady bych uměl žít. "Neuvěřitelné."
Otočím se ke knihovníkovi. "Slečna Grishamová mi sdělila, že je tato knihovna tak rozsáhlá, že ohýbá a překonává i prostor samotný," řeknu a lidoopova tvář mi přes všechnu chybějící mimiku přijde vnímavější, než značná část mých studentů při hodinách.
"Usuzuji, že je tedy propojená s dalšími knihovnami - musí mít podobnou rezonanci. Rád bych znal váš názor. Měli bychom vůbec začít hledat v knihách - nebo se rovnou vydat tím správným směrem mezi policemi?"
Chtěl bych nyní popocházet sem a tam a nechat hábit, aby za mnou vlál. Přiléhavé kalhoty a stříbrem vyšívaný kabátec však nejsou nic, co by lákalo ukazovat víc, než je nezbytně nutné.

normal_bibliothecaire(Vanja Grishamová)

Knihovník se zamyslí. "Ook," prohlásí nakonec.
Chvíli mi trvá, než se proberu z fascinace a znovu si přehraju, co knihovník říkal.
"Projít se tou knihovnou do jiných prý dá," začnu tlumočit. "Jenže magie knih je natolik nestálá, že tato propojení nejsou stabilní a trvalá.

To, co včera vedlo do knihovny na Světě Velkého Čcha dnes může vést do knihovny ve Vířivém KdrTg."
"Ook."
Zblednu. "Prý se občas stane, že tady některý ze studentů zabloudí. Obvykle se už nikdy nenajde. A když ano, tvoří nějakou zoufale se tvářící ilustraci v knize." Ohlédnu se na Snapea. "Je uvězněn knihou, ne jako my," dodám, aby to špatně nepochopil.
"Ook."
"O nás?" podívám se na knihovníka nedůvěřivě. Ten rozhodně přikývne. Otočím se znovu na Snapea. "Prý o nás četl v jedné z knih, věděl, že přijdeme."
"Ook."
"To není pravda! To dělá Hollywood, ne my! Něco s tím pahorkem, zlatým mužem... My jsme tady jen náhodou, sami jsme nevěděli, že přijdeme!" Tvářím se rozčileně, když se snažím knihovníkovi odporovat.
"Ook."
"Píše se o nás v Nekrotelecomiconu. Jedna z těch opravdu nebezpečných knížek... že prý přijdeme a naším příchodem - a odchodem! - oslabíme materii reality natolik, že bude Věcem z Podzemních rozměrů umožněno sem proniknout. "
Knihovník mávne rukou, abychom ho následovali, a pustí se někam mezi regály. "Vede nás k Nekrotelecomiconu. Nejsem si ale jistá, jak moc je bezpečné, abychom do něj nahlédli," zatvářím se nejistě, než se rozejdu.

Police, kolem kterých procházíme, jsou opravdu nekonečné. Některé jsou přeplněné a knihy na nich vypadají, jako kdyby spaly; jinde je v regálu jediná kniha, často ještě připevněná na řetězu, a ta potom vypadá, jako kdyby tiše číhala na svoji příležitost.
"Ook."
"Máme si dávat pozor na prsty," přeložím, když si společně s knihovníkem všimneme, že se k jedné takové Snape natáhne. "Tyhle jsou agresivní."

Sejdeme po kamenných schodech dolů a magie se promění. Teď už nevyzařuje naprosto nic kladného, je temná a zlomyslná, syrová a divoká.
Projdeme kolem několikerých dveří, zpoza kterých se ozývají prapodivné zvuky, a dojdeme až k jedněm z kamenných.
NEKROTELECONICON, hlásá nápis nad nimi.
Knihovník si nandá masku z kouřového skla a tlusté rukavice. Potom se na nás ohlédne. "Ook," prohlásí důrazně, než otevře dveře a vejde dovnitř.
Mně to dvakrát říkat nemusí. Nevlezla bych dovnitř, ani kdyby to byl způsob, jak se dostat domů - ve chvíli, kdy se totiž otevřely dveře, mě uhodila vlna magie tak silná a nepříjemná, že nebýt nejbližší zdi, asi bych se složila na zem.
Ta magie mi dává nahlédnout reality. Je to, jako by vám někdo ukázal všechny vaše dosavadní skutky takové, jaké opravdu byly, protože vy jste je dosud vnímal jen ze svého pohledu.
Při pohledu na Snapea pochopím, že na tom není o mnoho lépe. Samozřejmě by to nepřiznal a zeď nepotřebuje, ale je to na něm vidět.
Trvá nekonečně dlouho, než knihovník zase vyleze a zavře dveře.
Sesunu se podél zdi. Cítím se strašně unavená.
"Ook," pohladí mě knihovník po hlavě, až se mi před očima roztančí barevné fleky.
Zblednu, ale mlčím.

(Severus Snape)

Cesta knihovnou je - chvíli se zdráhám přijmout ten pojem - v jistém smyslu očišťující. Je tu příliš mnoho věcí k zamyšlení; naslouchám rozhovoru mezi lidoopem a svou studentkou a marně v tom všem hledám význam. Podezření, že nejsme jenom v knize sílí, ale ke smysluplné teorii nemám žádný opěrný pilíř.
Každopádně se nadále ani nemusím snažit potlačit myšlenky na nežádoucí události, ke kterým v této realitě došlo, není na ně prostor. Už jenom názvy knih jsou fascinující - a i když mi knihovník zabrání prohlédnout si Zničující seznam všech rostlin po nohouch chodících, co v esencích mažických svůj oumysel mají, doufám, že se na něj volná chvíle později najde.

Dole ve sklepení zjišťuji, že budu muset svůj náhled na zdejší magii poupravit. Jestli se mi nahoře, v té zkrocené a líné podobě, zdála fascinující, nyní už patřičné slovo nenacházím. Tohle, tohle ovládnout, s takovou magií pracovat! Poopravím si i názor na zdejší mágy, díky vyprávění slečny Grishamové zjevně zkreslený. Možná působí ospale, jako tygr spící na sluníčku... ale kdo soudný zatahá tygra za ocas?

O chvíli později, kdy se sotva držím na nohou a již netoužím dokazovat nic tím, že půjdu za knihovníkem až ke knize - už chápu, proč mu tato fyzická forma vyhovuje, ale svou měnit nehodlám - jsem nucen své názory revidovat ještě jednou, ale tentokrát naposledy; už si totiž raději nemyslím nic.
Magie, která do mě udeří mi připomíná Voldemorta a uvědomuji si rázem, jak jsem povolil své obrany a ztratil obezřetnost. Soustředit se na nitrobranu pomůže, navyklými rituály uzavírám svou mysl a zůstávám stát s rukama složenýma na hrudi, protože nehodlám zdejší magii dopřát to zadostiučinění, aby mě dostala na kolena. Je možné, aby Voldemort pocházel z této reality? Nebo má magie stejné kořeny ve všech světech a liší se jen její projevy...?
Zavřu oči a nechám ty temné vlny proudit kolem sebe. Připadám si, jako když kroužím v Maelströmu vlastních nežádoucích myšlenek a volných zaklínadel, která do sebe naráží a s hlasitým třeskem se uzemňují do zdí. Nebráním se, protože jakákoli aktivita by to jenom zhoršila; prostě jsem, nepustím nic do sebe, nepustím nic k sobě, ať si to prostě sklouzne stranou po skleněné kůži...
Myslíš, že zaženeš vetřelce? Mám desítky let zkušeností v tom, jak se nenávidět. Není nic, co bych se mohl o sobě dozvědět a bylo to horší než to, s čím musím žít každý den. Jenom procházím - nestojíš mi za tu výzvu. Ztrať se. Ztrať se...

"Ook."
Otevřu oči. Slečna Grishamová se sesypala podél zdi a knihovník se jí patrně právě pokouší skalpovat. "Nuže?" vyslovím a zní to nepatrně chraptivěji, než bych rád. Trochu si odkašlu, než dokážu pokračovat: "Vzchopte se, a pokuste se přeložit to, co se píše v té knize, co nejpřesněji, slečno. Je to důležité." Hovořím důrazně, aby si uvědomila, že ačkoli jsou prázdniny, nejsme tu na výletě. Možná právě zde objevíme náznak něčeho, co nám pomůže se vrátit kam patříme – chvílemi mám dojem, že je příliš okouzlená kulisami kolem nás a ztrácí ze zřetele primární cíl.
Být učitel je tak snadné - je to jistota, protože ten vír nezmizel, je tu stále, slabší, ale neodbytný, doráží dotěrně a hrabe ostrými drápy.

(Vanja Grishamová)

Pohlédnu Snapeovi do očí a cítím se strašně unavená. Jako by mi tento proud magie - nejsilnější, jaký jsem kdy pocítila - sebral veškeré zbytky sil, veškerý optimismus a víru.
"Nemůžeme se vrátit teď. Oslabili bychom realitu a Věci by přišly dřív, než tu na ně budou připraveni. Musí být odhalen zlatý rytíř, než se tak stane. A zlatý rytíř bude odhalen přesně ve chvíli, kdy sem Věci proniknou. Má to být nedlouho po našem příchodu. A máme jít zatím na obrázky, i když tuším, že to už si přidal knihovník," řeknu slabě a strašně zatoužím jít spát. Prostě se jen natáhnout tady podél zdi a zavřít oči, nechat se kolébat tím útěšným proudem nevědomí, nechat se pohltit...
Uvědomím si, že tu přede mnou stojí lidoop a Snape a mně se i přes to zavírají oči.
Vyskočím na nohy... vyškrábu se na nohy a pohlédnu na knihovníka.
"Ook."
"Jak se dostaneme pryč tam není, ale bude to souviset s Věcmi. On si myslí, že skrze tu oslabenou materii reality. Víc tam o nás není."
Nenápadně se zase opřu o zeď, zdá se mi příliš namáhavé a zbytečné stát sama.
"Ook?"
"Jestli prý chceme zůstat v knihovně? Rád by nás vzal na obrázky - nějaké méně agresivní, ale nechá nás tu." Odmlčím se, než se odvážím dodat: "Je to tady fantastické, chtěla bych tu zůstat. A taky se tu třeba trochu vyspat."
Nezívnu. Jsem tvrďák. Křeč v mé tváři ale nemohla ujít nikomu.
"Ook," vezme mě knihovník náhle za ruku a odtáhne ode zdi. Málem upadnu. Když to vidí, prostě mě vezme do náruče a vykročí se mnou zpátky nahoru. Spokojeně se v silných pažích zavrtím, aby se mi leželo pohodlněji, a skoro okamžitě usnu.

libr

(Severus Snape)

"Vy mluvíte, jako kdybychom si dosud mohli vybrat, jestli se posuneme někam dál," řeknu ostře, ale jasné, že momentálně je každá debata marná. "Můžeme se přemístit náhle a může to být místo na možnost získání informací mnohem skoupější!" Lidoop s mánií na pohyblivé obrázky a spící studentka nejsou vhodnými partnery pro intelektuální debaty.
"Začíná si z toho dělat zvyk, nepodporujte ji v tom," podotknu ještě, když knihovník odnáší slečnu Grishamovou vzhůru po schodech.
"Ook."
No jistě.

S pocitem, že mi někdo nalil do ranní kávy roční zásoby střízlivějícího elixíru pro Klub Oddaných Fanoušků Kudleyských Kanonýrů, se plahočím za nimi. Magie přítomná kolem Necroteleconiconu byla příliš intenzivní, a ani nitrobrana nezabránila tomu, aby mi v hlavě nehučelo jako ve včelím úlu a netřásly se mi nohy.
Kontury věcí jsou ostré a světlo pochodní jasné; myšlenky se pročistily, motivace staly zřejmými a dovolily nahlédnout pravému stavu věcí. Připadám si jako zcela klidný, objektivní a dokonale prázdný muž.

Proč jsem tady?

Začal jsem se za opem a jeho zpohodlnělým břemenem zpožďovat. Ani jsem si neuvědomil, že kráčím stále pomaleji, dokud jsem nestál a nezíral na podlahu před sebou.

Proč tohle všechno dělám?

Tady nahoře je magie opět přátelská, zkrocená, vnímám ji duší i tělem - magie, kterou nedokáži použít. Zdvihnu paži a natáhnu dlaň. Namodralý plamínek mi po ní zatančí a zmizí po rukávu pryč. Patrně rezonance s mnou vlastní vnitřní magií... nic to neznamená.
Procházím mezi dlouhými řadami polic, až náhodou padnu na menší volný prostor s několika křesly a stolem. Poházené pergameny naznačují, že přes den tu studenti předstírají činnost, nyní je tu ale ticho, ticho, které ruší občasné zašustění stránek a moje kroky.
Nemám chuť vyhledávat slečnu Grishamovou a knihovníka. Uloží ji někam, kde by se mohla vyspat - k tomu mě nepotřebují. Stejně je to tak... zbytečné.
Usadím se do jednoho z křesel a pohodlně si natáhnu nohy.

Proč to dělám?

Účinky proudu syrové magie se mi dosud nedaří zcela potlačit. Snažím se myslet na naši situaci, ale musím se stále vracet k meritu všech věcí.

Proč to dělám?

Můj život je neuvěřitelně zbytečný. Učím malé děti, když bych se měl věnovat výuce pokročilých, nebo snad něčemu docela jinému; nenávidím a jsem nenáviděn, útočím a jsem napadán, žiji v koloběhu školních měsíců a marných prázdnin, v kruhu snídaní, obědů, večeři a explodujících kotlíků. To všechno kvůli tomu, abych mohl jednomu šílenci předstírat oddanost. Za celá ta dlouhá léta jsem nenašel příležitost, jak ho zabít, ani způsob, jak se vyrovnat s faktem, že bych vůbec někoho zabít měl. Dost možná už tu šanci ani efektivně nehledám - jenom samotné přežití stravuje veškerou mou energii, neustálá selekce informací, lživých, pravdivých, tajených, veřejných, účelových... naučit se londýnský telefonní seznam musí být trapně snadné, někdy tomu věnuji chvilku při snídani.

Už dávno nežiji. Naděje vkládané do malého kluka, který zaměstná armádu lidí jenom proto, aby ho vůbec udrželi naživu - to je absurdní. Čekám na nevyhnutelné, snáším ponížení a říkám tomu bitva.
Jsem sám už tak dlouho, že málem dostanu psotník, když si mám připustit, že mi dělá dobře důvěra malé holky. Že mi neupadne ruka, pokud mě za ni chvíli drží. Vždycky jsem byl sám. Nikdy nebyl problém před sebou úspěšně předstírat, že mi to tak vyhovuje. Lež tak stará, až se stala pravdou.

Měl bych odejít. Do Francie, možná do Belgie, nejspíš by bylo nejlepší se vydat ještě dál, mám mezery v endemické jihoamerické flóře... zanechat bojů, kterým nevěřím, nadějí, ze kterých nevidím ani stín. Najít si jakýkoli důvod, byť chabý, pro to, co dělám. Ne, to je vlastně to, co je špatně. Obráceně: dělat cokoli, ale ať tomu dokážu alespoň trochu věřit.
Nasazuji krk za dívku, která mohla být v bezpečí, pokud by její rodiče nebyli tak nebetyčně hloupí, aby nezajistili vlastní dům. No a co, že je to má studentka? S jinými máme společného krejčího, nebo třeba živočišný druh.
Nevrátím se do Bradavic. Přenechám tuhle válku s Pánem Zla těm, kteří v ní nacházejí smysl. Nevěřím jeho ideálům, je mi odpudivé patolízalství jeho následovníků; ale nebaví mě ani růžové obláčky idealistů.
Chci prostě...
Něco se už najde.

(Vanja Grishamová)

Vzdáleně ke mně ještě doléhají slova mého profesora a výtka, že se ráda nechávám nosit.
"Ook," namítne na to knihovník jemně a cítím, jak mě k sobě více přitisknul. Také jemně. Zajímavé, mnohem více bych čekala polámaná žebra a rozdrcené vnitřnosti. Stejně cítím potřebu se proti jeho nařčení ohradit.
"To tedy nejsem," prohlásím tiše do hřejivé srsti na jeho břiše. Moc uraženě to nevyznělo, spíš jaksi spokojeně. Možná by bylo jednodušší přiznat si, že má knihovník pravdu - v jeho prohlášení "Vždyť je to ještě dítě..." byla něha, kterou jsem naposledy slyšela od svých rodičů.
Usměju se a ze zavřených očí mi steče několik slz, které se vsáknou do lidoopovy srsti.
Pravidelné kroky knihovníka mě ukolébají do hlubokého spánku. A spokojeného - cítím teplo, lidské teplo. Metaforicky řečeno.
Už nevnímám, když mě položí na matraci pod stolem, kde obvykle spává sám, a přisune ke mně jeden z banánů ležících opodál. Jen se ze spaní trochu zamračím, když mě náhle přestane hřát cizí náruč, a potom se uvelebím do pohodlnější polohy a nechávám si zdát příjemné sny o burácích, zamilovaných profesorech a obětovávaných Zmijozelech.

Když mě knihovník uloží, zamyšleně poklepe klouby na stůl - do snů se mi vplíží představa deště - a potom odtrhne z trsu další banán a vydá se mezi regály.
Když o notnou chvíli zastaví u Snapea, dosud se utápějícího ve vlastních myšlenkách, připomíná spíš hromadu knížek na nohách. Nahoře na té hromadě leží banán.
Zdá se, že přesně ví, co dělá, a Snapea se na nic neptá. Možná se neptá proto, že by to stejně k ničemu nebylo, možná proto, že ho nechce rušit - každopádně beze slova začne knihy rozkládat systematicky na stůl.
Do pravého předního rohu položí knížky, jimž na vrchu vévodí Cestování mnohovesmírem a jeho zákony. Pod ním se zdá být mnoho knih na podobné téma, byť o cestování knihami tam není nic.
Do levého zadního rohu přišel menší sloupek knih, na vrchu poklidně dřímá Seznam kvazicestovatelů od alfy do omegy, včetně těch proměnných, nestálých a nejistých ve své existenci.
Do levého zadního rohu přišel obsáhlý sloupek knih s Flóra zeměplošská - studia mnohověku zaznamenaná v kameni i brkem navrchu...
...a konečně do pravého předního rohu, kde je ve stolu zabudovaná podivná železná konstrukce, jistými chvaty připevnil zmítající se Zničující seznam všech rostlin po nohouch chodících, co v esencích mažických svůj oumysel mají.
Před Snapea položil banán.
"Ook," prohlásí nakonec a kdyby toho byl jeho obličej schopný, jistě by se tvářil spokojeně.

(Severus Snape)

Jen nějaká drobnost, maličkost, dílek do skládačky...
Sedím nehybný jako socha, ruce založené na hrudi a pohled zabodnutý do spáry mezi dvěma prkny. Jsem si skoro jist, že každé to prkno je z jiného druhu stromu, což je nezvyklé.
Ale... ovšem!
Venku svítá a jak postupuje pruh světla na podlaze, jako by to ve mně zároveň rozžínalo další a další myšlenky. Ve chvíli, kdy mi světlo přejede po nohou a zvláštně pomalu postoupí až ke tváři a očím, mám jasno.
Nepohnu se, dokud se mi ta myšlenka v hlavě pevně neusadí a já nepromyslím její důsledky. Nejsou právě příznivé, ale dávají nám šanci trochu výrazněji ovlivnit vlastní osud. Ano, nám. Technicky máme zřejmě možnost se rozdělit, i když přemístění budou patrně probíhat synchronizovaně, pokud budeme v jedné knize, ale... nesmírně bychom si ztížili, ne-li znemožnili, další postup. Dva je totiž mnohonásobně víc, než jeden.

Stisknu prsty kořen nosu a ne poprvé zatoužím po klidu své pracovny a zásuvce s příhodnými zásobami povzbuzujícího lektvaru.
Otevřu oslněné oči a spatřím knihovníka, jak se s nelidským taktem - tedy mlčky a bez obtěžování - vytasí s více než příhodnou zásobou knih. Vstanu, abych získal lepší přehled a chvíli tiše z výšky odhaduji jednolité tituly.
"Děkuji vám," řeknu a pokývnu k němu hlavou. "Jste opravdu lidoop na svém místě. Slyšel jste, mimochodem, o nápoji zvaném káva, a existuje způsob, jakým ji tu lze získat?"
"Ook."
"A - počkejte! Pokud ještě platí to pozvání na pohyblivé obrázky, bude nám potěšením ho přijmout."
"Ook!"


Ať už to znamenalo cokoli, dál bych mluvil leda k jeho vzdalujícím se zádům.
Usadil jsem se u stolu a začal banánem. Přišel vhod.
Potom jsem se konečně začal probírat knihami a ospalost se vytratila. Musel jsem tam být už poměrně dlouho, protože jsem se stačil probrat nejen základními fakty o Zeměploše - absurdní jméno i systém - ale i o představách zdejších vědců o časoprostoru, když tu se opět zjevil knihovník a k mému nemalému překvapení opravdu nesl kouřící hrnek s kávou.
"Děkuji," řekl jsem. Vůně byla velice zemitá, ale nedalo se pochybovat o tom, že je to skutečná káva.
"Ook," řekl knihovník a tvářil se - ano, byla to hrdost. Zajímavé.
S uspokojením nad faktem, že alespoň něco je v pořádku, jsem se pořádně napil.

(Vanja Grishamová)

Probudila jsem se s výhledem na dva tenké dřevěné sloupy... než jsem se stihla hlavou bouchnout o desku stolu, knihovník mě zadržel a náraz tak utlumil.
"Dobré ráno," automaticky řeknu, ačkoliv si v nejmenším nejsem jistá denní dobou - osobně mám ještě půlnoc a probudilo mě jen jemné zatřesení, jak jsem si posléze uvědomila.
"Ook," odpoví mi knihovník a přisune přede mě banán. Mám hlad, uvědomím si náhle. Když si vzpomenu, co všechno se stalo, když jsem se chtěla najíst minule... raději nevzpomínat. Spousta holek z koleje drží dietu, je tedy načase to také vyzkoušet.
Rozhlédnu se kolem sebe a když si uvědomím, že kolem korzuje několik studentů, kteří zřejmě nemohli dospat a snaží se na poslední chvíli dohnat své mezery ve vzdělání, rychle se vysunu zpod stolu a postavím se. Možná, že když si narazím klobouk hluboko do čela a sklopím obličej... takhle... tak si nikdo bez bližšího zkoumání nevšimne, že nejsem ten správný druh pohlaví, který by se na téhle univerzitě měl vyskytovat.
"Kde je pan profesor?" otočím se opět na knihovníka.
"Ook," odpoví a mávne volnou rukou. Teprve teď si všimnu, že v druhé drží šálek horké kávy. Kolikátý to asi je? Vsadila bych se, že byl celou tu dobu vzhůru a přemýšlel, jak se odsud co nejrychleji dostat a vrátit mě komukoliv jinému, napadne mě, dost možná pod vlivem vůně kávy. Zdá se neobyčejně silná.
Zamyšleně se courám za knihovníkem a tvářím se jako ranní ptáče se silnou touhou studovat právě když slunce začíná osvětlovat krajinu, a tak přijdu k oné uličce se stolkem a Snapem zahrabaným mezi knihami právě ve chvíli, kdy si poprvé lokne své kávy.
"Dobré ráno," popřeju mu a potlačím zívnutí. Chce se mi spát už jen z těch jeho kruhů pod očima.
Mám chuť se zeptat, jestli našel něco užitečného, ale nevyspalý Snape a zvídavé hloupé otázky... zaručený způsob sebevraždy. Tak jen stojím, přihlížím a čekám, jestli mi něco řekne sám.

univerzitnisbor(Severus Snape)

Spíše ´Dobré poledne´, slečno Grishamová, nehodlám si odpustit, ale už to nestačím. Ta káva... s hrůzou pohlédnu na černou tekutinu v šálku. Ano, je to káva, patrně nějaký prapředek kávy, který se toulal po stepích dřív, než byl zkrocen, ochočen, seznámen s mlékem a cukrem, a než mu vytloukli všechny zuby.
Jestli byl střet s magií dole ve sklepeních krušný, ta káva ho nejen navrátila v plné síle, ale ještě posílila. Cítil jsem se rázem neuvěřitelně - střízlivý? Ano, to byl ten pocit. Jako bych byl do téhle chvíle po celý život příjemně omámený několika lahvemi ohnivé whisky a pak se v jediném okamžiku mince otočila k naprosté a absolutní... střízlivosti.

Vstal jsem tak prudce, až se křeslo překotilo a kniha, která mi vypadla z ruky, udeřila hřbetem o stůl a po krátkém zaváhání spadla na zem.
Ani jsem se po tom neohlédl. Se strnulou tváří a šálkem dosud mimoděk v ruce, prakticky jsem se rozeběhl z knihovny ven. Napůl jsem vnímal, jak mi z cesty uskakují nějací lidé, tu a tam jsem zaslechl křik - nevšímal jsem si toho. Stejně jako v Bradavicích, studentům stačil jediný letmý pohled, aby pochopili, kdy se mají klidit.

Knihovna byla větší, než jsem čekal a chodby spletité, ale uháněl jsem vpřed se zřetelnou potřebou něčeho, co mi mohla dát jenom... ano, Velká síň.
Ne, samozřejmě že to nebyla ta Velká síň - ale její zdejší ekvivalent. Právě se tu patrně konala hostina, ale slova "malá snídaně", která mi cestou pronikla do uší mi naznačila, že žádnou velkou událost neruším.
"Co tu děláte, člověče?" postavil se přede mě nějaký hňup. "Sem mohou jenom mágové!"

"Já JSEM mág!"
zaburácel jsem napůl nepříčetně a smetl ho z cesty.
Konečně jsem stál u stolu. Byl jsem si jistý, že v každém tak velkém profesorském sboru se najde někdo, kdo snídá... bohové, tady se snad prostírá v několika vrstvách nad sebou!
"Dáte si kuřátko?" navrhnul mi pokojně jakýsi muž s tak vysokým kloboukem, až nemohl držet za pomocí běžných fyzikálních zákonů.
"Co tu máte nejsilnějšího?" štěkl jsem na něj.
"Bohužel pouze toto," řekl s jistou lítostí a natáhl se pro skleničku z tlustého skla umístěné na samostatném stojánku obklopeném výraznými žluto-černě pruhovanými zábranami. Bez odporu jsem si nechal vytáhnout šálek s kávou z ruky a nahradit ho onou skleničkou. Muž ke kávě s jistou pochybností přičichl a dodal: "Tři lžičky by měly stačit. Co vás napadlo pít..."
Popadl jsem sklenku a naklopil si část obsahu do úst. Další omyl. Nebyl to alkohol.
"...klačskou kávu, když jste byl střízlivý, člověče?"
"Arcikancléři, je to šílenec! Okamžitě ho..."


Pokoušel jsem se něco říct, ale vyšlo ze mě jenom sípání. Popadl jsem se za hrdlo a překvapilo mě, že mám ještě vršek hlavy. Zato jsem si byl jist, že když jsem se pokusil znovu promluvit, ve směru mého dechu se začala rozpouštět slánka a z uší mi šla pára.
"Co... to..."
Někdo mě postrčil na lavici. Přehlídka ošuntělých barevných rouch, špičatých klobouků, obludných plnovousů a červených nosů mě přesvědčovala, že ať jsem vypil cokoli musím mít halucinace. Doufám, že jsou to halucinace.
"Omáčka oho-oho, drahý pane. Směs dobře vyzrálé mačkadlice, sekaných nakládaných okurek, kaparů, hořčice, manga, fíků, strouhaného vahúni, esence z ančoviček, čertova lejna a nezanedbatelné, ehm ehm, špetky síry a salnytru. Vypijte tohle."

Nikdy jsem pivu nepřišel na chuť, ale tentokrát jsem nabízenou láhev popadl a vypil naráz dřív, než jsem se stačil zamyslet nad tím, jestli neobsahuje nežádoucí příměsi. Stejně jsem dočasně zcela ztratil chuť. I čich. Patrně i část zraku a mozek rozhodně nezvládal zpracovávat to, co mu sděloval hmat.
Po třetím pivu jsem byl schopen se narovnat a vyhlížet obvyklým nezúčastněným způsobem.
"Pánové," pozdravil jsem kolem stojící mágy a uvědomil jsem si náhle, že místo svého černého hábitu mám stále ty směšné hadry.
"Omluvte laskavě ten náhlý vpád způsobený... nepředvídatelnými účinky vaší kávy." Roztrhnu toho orangutana na pět malých makaků. "Jmenuji se Severus Snape a ano, opravdu jsem mág. Jsem řádný profesor lektvarů na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Pane..." Obrátil jsem se k tomu, kterého nazývali Arcikancléřem a který se snažil právě tvářit nesmírně vychytrale, "rád bych vás požádal o rozmluvu někde více - v soukromí." Rozhodně bych si měl do té doby rozmyslet, co mu vlastně povím. Vědomí té neuvěřitelné bezmoci... zde, v této společnosti, jsem vlastně moták.

"Proč ne," souhlasil kupodivu ten muž. "Ale napřed snídani. Zdravé tělo, zdravý duch! Rozhodně vypadáte, že jste vynechal hezkých pár jídel a určitě by vám prospělo trochu pohybu na čerstvém vzduchu. Chodíte na lov?"
Začal jsem se pomalu orientovat. Viděl jsem mágy, jak si na mě ukazují a špitají si, ale po prvotním zmatku se stáhli a zřejmě se drželi od svého nadřízeného v uctivé vzdálenosti.
"Zpravidla pořádám lov jenom na studenty porušující školní řád," řekl jsem s kamennou tváří. Jemu to kupodivu přišlo směšné.
"Ale, neříkejte! Vidím, že berete výuku vážně. To ta zdejší čeládka... věděl jste, že Neurčité runy se schovávají před studenty ve skříni?"

Naložil jsem si na talíř vše, co bylo vhodné pro civilizovanou snídani a zdaleka se vyhnul kávě, byť bylo patrné, že tahle káva už má evoluci v civilizaci za sebou.
"To znám spíš z té druhé strany. Studenti jsou schopní prakticky čehokoli, aby se vyhnuli mým hodinám. Mám vysoké standarty."
"Ale umíte třeba... jezdit na koni?"
"Ne. U nás dáváme přednost..."
V poslední chvíli jsem si uvědomil, že koště je zde vyhrazeno pouze ženám. "Jiným způsobům."
"Hm hm hm... žádný kůň? A co třeba - šerm?"
"Nepřístojnost mého oblečení je pouhým následkem... příhod během cesty. Která by měla být předmětem oné soukromé audience u vás, pane."


Arcikancléř se naklonil a přátelsky mě poplácal po ruce. S největším sebezapřením jsem to bez pohnutí strpěl a jeho pomrkávajícím očím odpovídal nepohnutým chladem. "Jsem ochoten vám uvěřit cokoli, jen když mi seženete autogram od té blondýnky, co jste ji... no, však víte, ty dopisy, revoluce a roztrhané šaty, o ty samozřejmě nejde, ale ty ideály, ovšem, hlavně ideály! Byla úchvatná."
Znovu se opřel do křesla a přehnaně na mě zamrkal. "Opravdu si rád poslechnu, jak se mág ze školy, o které nikdy nikdo neslyšel, ocitl v pohyblivých obrázcích. Samozřejmě," dodával spěšně, "jsem zahlédl jenom plakát, ovšem."
Snídaně mi přestala chutnat.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře