Kráska a Smrtijed - Vášně, pro které jste zrozen

19. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)normal_22334

Za tapetou Aztécké říše, která tak náhle zmizela, je další, která zůstává na svém místě - prozatím.
Okamžitě se skulím ze svého profesora a teprve potom se rozhlédnu kolem sebe. A to, co vidím, mi málem vyrazí dech. Přemýšlím, usilovně přemýšlím... odkud jen... co to jen...
Dojde mi to skoro ihned, jen co mozek přijme fakt, že už není kandidátem na oběť bohyni Coatlique, ale že je někde hodně, hodně daleko odtamtud... tady. Na místě, které prostě neexistuje.

Ležíme na písčité duně a za zády nám šumí moře. Na jeho pobřeží stojí stará chatrč, kolem se válí spousta naplaveného dřeva.
My jsme však otočení druhým směrem a před námi stojí město. Vypadá podivně, jako by bylo vystavěné v obrovském spěchu, a nezdá se, že by domy byly zvyklé odolávat větru, dešti nebo zimě. Vše je ledabylé, jako by v nich jejich majitelé ani neměli čas bydlet, místo oken jsou v dřevěných domech jen díry do zdi, střechy jsou placaté a nepříliš těsné.
Z města se navíc kromě hučení hovorů ozývá neustálé bušení kladiv, je zjevné, že výstavba toho podivného místa zdaleka ještě neskončila.
Klik.
A po naší pravé ruce stojí jiné město. Vypadá velmi nereálně kvůli přemrštěné porci reality, která do jeho budování byla vložena - domy jsou vyšší a mohutnější, uličky temnější a křivolačejší, atmosféra hutnější, než je vůbec technicky možné.

Tvář se mi zkřiví poznáním. Tohle... není možné.
Ale tohle - přesně takhle - to mělo vypadat, přesně takhle jsem si to vysnila!
"To ne," zasténám zoufale s pohledem stále upřeným doprava.
Tohle není možné.

(Severus Snape)

Pomalu, s rozmyslem, vstanu. Ve tváři mi bolestně zacuká, když pohlédnu na fialové roucho pošité třpytivými kamínky a ozdobami, do kterého jsem oděn – ačkoli nemohu popřít, že proti indiánské sukni je to změna k lepšímu – a shodím z hlavy ten směšný klobouk, nesmyslně velký a špičatý, který mě připodobňuje pouťovým mudlovským iluzionistům.

.. mám z něj začít tahat králíky? Nešťastná pokrývka hlavy spadne do písku a zacinká pár kousky odpadlého pozlátka.

Usadím se na sluncem vyběleném kmeni stromu, který sem kdysi musela přinést voda, a s rukama založenýma na prsou vstřebávám nezvyklost toho všeho, co mám před očima. Tady jsem určitě nikdy nebyl a nepřipomíná mi to nic, o čem bych kdy četl. To není dobrá zpráva.

"Poznáváte to tady?" pobídnu, když se slečna Grishamová po svém úvodním prohlášení nemá k tomu, aby pokračovala.

(Vanja Grishamová)

Jsem takřka paralyzována skutečností, kde jsem se to ocitla, a tak na nevrlou otázku pouze přikývnu.
"Nechcete se vyjádřit konkrétněji?" Zavrčení profesora mě konečně probere a mně se tak podaří odtrhnout pohled od scenérie před námi.
Není to možné.
Odkašlu si. Tohle mi nepůjde přes rty.
"Asi neznáte Terryho Pratchetta, pane profesore...?" zeptám se pro jistotu. Všechno by bylo o tolik jednodušší, kdyby ano...
"Myslíte Pratche z Mrzimoru?" přeptá se Snape. "Ale toho už jste nemohla zažít, je o dost starší, než vy."
Och... To asi znamená, že ne.
"Terry Pratchett je mudlovský autor humorných fantastických knížek. Mám je doma skoro všechny, líbí se mi..."
Odmlčím se, nevím, jak dál.
"Souvisí to nějak s naší momentální situací, slečno Grishamová?" Otázka mi dodá kuráž.
"Tohle, všechno kolem, to všechno přesně odpovídá tomu, kde se odehrává jedna z jeho knížek, Pohyblivé obrázky."
Zabodnu pohled do země, nevím, jak pokračovat dál. Ale je zjevné, že jsem neskončila... jen přemýšlím. A dlouho.
"Nachází se doma ve vaší knihovně... namátkou... kniha o Aztécích?" zeptá se po chvíli Snape velice tiše zvláštním hlasem.
Nešťastně přikývnu. "Četla jsem je dávno, byla jsem ještě malá. Nepamatovala jsem si ty ilustrace... nenapadlo mě to, omlouvám se." Zhluboka se nadýchnu a pokračuji: "Knížky o koncentračních táborech tam má asi máma, ty jsem nikdy nečetla."
Stále se tvářím sklesle, jako kdybych chtěla říct ještě něco, ale nebyla si tím vůbec jistá.
Měla bych... musím.
"Víte... už jsem vám to říkala." Nepatrně zrudnu, když si na to vzpomenu. "Děda mi některé knížky ilustroval, ty, které jsem měla nejraději. Uměl je pak rozpohybovat..." Kousnu se do rtu. "Seděla jsem mu na koleni a vyprávěla, jak by obrázky měly vypadat, a on je pro mě kreslil. Přesně podle popisu. A tohle," obsáhnu gestem celé okolí, "jsem mu popisovala asi před dvěma lety. Přesně takhle. Zcela."
Konečně vydechnu a pomalu svůj pohled obrátím na profesora.

(Severus Snape)

Ne zcela po své vůli jsem fascinován. "Neuvěřitelné," zamumlám, naberu hrst písku, jako bych se chtěl ujistit o reálnosti všeho okolo, a nechám ho protéct mezi prsty. "Ve skutečnosti samozřejmě existují kouzla, která vás dostanou do knihy – ještě jste o nich v hodinách nemluvili. Zejména Frodo Terner, před více než sto lety, v nich dosáhl největších a dosud nepřekonaných úspěchů. Věnoval se jim důsledně celý život a traduje se, že našel způsob, jakým se do knihy přenést zcela a že za jeho nevysvětleným zmizením stála pomatenost jistou knižní ženskou postavou. Přesto v těch úplně nejpropracovanějších známých kouzlech, náročných na schopnosti kouzelníka, navštívíte knihu pouze podobným způsobem, jako vzpomínku v myslánce."

Vyskočím na nohy a rázuji sem a tam, přesně v rozmezí prostoru katedry, jak velí letitý zvyk.

"S tou jste se patrně dosud nesetkala. Ve vzpomínce nejste fyzicky přítomná, nemůžete se ničeho dotknout a nijak ovlivnit daný děj. Vidíte – slyšíte – cítíte. Můžete se dle libosti pohybovat v rozmezí smyslového dosahu daného člověka. Nic víc. Většina běžných kouzel vám však děj knihy promítne před očima podobným způsobem, jakým se můžete dívat na mudlovskou televizi. Říkám běžných, ale i taková přesahují dosah výuky v Bradavicích."

Zastavím se a civím chvíli zamyšleně před sebe. Vyhlížím víc než zaujatě.

"Nevím zatím, jak zjistit, zda nebudeme muset projít všemi knihami vaší knihovny. Budiž chabou útěchou," rty se mi zkřiví v něčem, co v nejmenším nepřipomíná úsměv, "že jsme se neocitli v knihovně." Znovu začnu pochodovat sem a tam. Hábit, který mám na sobě, sice nepovlává zcela povědomým způsobem, i tak ale pohyb látky sebou přináší zvláštní pocit pohodlí.

"Další otázkou je, na základě čeho se pohybujeme mezi jednotlivými knihami. Musíme snad projít až k okamžiku smrti?" Ocenil bych tabuli, kus křídy a tichou chvilku pro hrátky s čísly.

(Vanja Grishamová)

Poslouchám profesora s přimhouřenýma očima a lituji, že tu nemám žádný pergamen a brk, abych si mohla dělat poznámky. Taky bych si na to téma ráda přečetla nějaké práce, našla si něco o Ternerovi a lépe se přeptala na myslánku, i když jsem už měla tu čest. Ale na vzpomínky v ní jsem se nedívala nikdy, popravdě nebylo o co stát - jako menší jsem sledovala tátu při práci a on, aby mohl lépe léčit traumata, používal myslánku, aby sám zjistil, co se pacientovi přesně stalo a aby se na to pacient mohl podívat znovu, s odstupem.
Během výkladu přikyvuji a vrtím hlavou, kde je třeba, a přitom visím pohledem na Snapeovi.
Představa Snapeovy knihovny je více než děsivá. Není tajemstvím, jak dlouho už se Snape snaží získat post učitele obrany proti černé magii... Ale vzato kolem a kolem, ani my nemáme v knihovně samé pohádky s dobrým koncem - přeberu-li si to zpětně, měli jsme zatím neuvěřitelnou kliku.
Při zmínce projití všech svazků v knihovně sebou trhnu. "Máme hodně knih," zašeptám zděšeně. Dobrá, možná to není hodně na Snapeovy poměry, ale při představě, že máme za sebou dvě... tři... a při představě, jak jsme tu dlouho, mě polije horko.
"Nevím, co bylo to první, pane profesore, to s těmi-" zadrhnu se jen na zlomek vteřiny, "králíky, tam na louce. Tam nám něco hrozilo?" Možná to kouzlo ještě prostě nebylo ustálené a tak nás přeneslo rovnou dál. Možná.
Všemi svazky.
Snape z toho všeho vypadá nadšeně. Já cítím děs. Lékařské příručky, máminy učebnice, moje knihy - vždyť mám i několik hororů!
"Copak neexistuje způsob, jakýkoliv...?" zeptám se slabě. Nevím, jak se lidé dostávají z myslánky. Ale nějak to musí jít.
A pak taky ještě... "Proč se přenášíme mezi knížkami společně? A proč tu nejsou moji rodiče a vaši dva... ti dva smrtijedi?" A po krátké chvíli: "Nepotkáme je někde uprostřed Andersena nebo bratrů Grimmových, že ne?"
Mám hodně otázek, chtěla bych tolik odpovědí. A pokud si dobře vybavuji, tak zatím máme čas, tady bezprostřední nebezpečí nehrozí, nepočítají-li se obludy z podzemních rozměrů.
Váha špičatého klobouku začíná být nesnesitelná. Prudce ho shodím do písku pod sebou a ztěžka se opřu o kmen ležící za mnou.

(Severus Snape)

"Ano, ti králíci. Vymykali se dalším dvěma zastavením." Nepřestávám přecházet sem a tam, i když je to v písknu nepohodlné. "Vzorek je dosud příliš malý... pokládáte samé otázky, na které zatím nemůžeme získat odpověď.
Váš otec je lékař, že slečno Grishamová? A matka?"
Sám si okamžitě odpovím. "Učitelka, jestli se nemýlím. Zmínila jste, že ta kniha z válečného období byla její. Vyučuje historii?"
"Máma učí na prvním stupni, učí jen základy... od všeho,"
odpoví dívka.
Zřejmě nás čeká velmi pestrá směs... zážitků. Ne že by to nebylo jedno - je nás schopná zabít i knížka pohádek pro nejmenší.

Náhle se zastavím, jako by do mě uhodil blesk.
"To zaklínadlo... to by dávalo jistou naději."
"Učí v mudlovské škole. Mudly,"
dodává slečna Grsihamová, ale odpovím jí jenom netrpělivým gestem. Ona maličkost, že je matka mudla, mi neunikla. Proto jsme ostatně nakonec skončili tady.
"Není vyloučené, možná bych to označil dokonce za pravděpodobné, že projdeme jenom knihami, které se nás fyzicky dotkly." Svaly na zádech se napnou při té vzpomínce. "Bylo jich mnoho," připustím, "ale neznamenalo by to všechny. Jak zde funguje magie, slečno Grishamová?" zeptám se konečně na záležitost, ke které směřuji již dlouho. Uvědomuji si, že jsem se nechal poněkud unést, ale vzhledem k okolnostem... příčina je adekvátní.
"Accio klobouk!" natáhnu ruku k nešťastné pokrývce hlavy. Je věc, ve které se mohu ujistit jenom já sám.

(Vanja Grishamová)

Poslouchám a až na odpovědi ani nedutám. Nechci Snapea rušit, když přemýšlí - mnoho jiných nadějí, jak se odsud dostat, než že ho něco napadne, totiž nemám.
Než stihnu odpovědět na poslední otázku, pronese Snape accio. Uhnu pohledem, když se klobouk ani nehne.
"Jsou tady mágové, v Ankh-Morkporku je Neviditelná univerzita, kde studují. Ale jsou poněkud... neformální. Neschopní. Nepoužitelní." Odmlčím se. "Od Ankh-Morkporku nejsme daleko."
Soustředím se na malý kamínek, který se válí v písku, abych si setřídila myšlenky. Jak jsem mohla tušit, že mi někdy znalost Pratchetta bude pomáhat přežít? Je to odpočinková literatura!
"Oni mají dlouhé hole, ve kterých soustřeďují svoji moc. Žádný mág nikdy nedá svoji hůl z ruky."
Znovu se zamyslím. Co je důležité? Snape bude chtít vědět všechno - čím mám začít? "Mágové nikdy neodkládají svá roucha a především své klobouky," kývnu k oběma nebohým pokrývkám hlavy válícím se na zemi.
"Teď jsme ve Svatém Lese, jejich obdobě Hollywoodu. Je to o filmování, tahle knížka. Pointa je v tom, že magie pohyblivých obrázků oslabuje materii vesmíru a na konci na ně zaútočí příšery z podzemních rozměrů." Znovu se zamyslím. "Tak nějak to bylo."
Pohlédnu na svého profesora a pokrčím rameny. Nevím, co chce vědět právě teď. Možná... "Nakonec to dopadne dobře." Což se nás ale týkat nemusí.

(Severus Snape)

Zamračím se. Tak jsou neschopní, nebo mají co shromažďovat v těch svých holích? Slečna Grishamová by měla více přemýšlet, než otevře pusu. Neúspěch svého zaklínadla nenesu lehce - znamená to, že zde magie funguje na docela jiném principu... jestli vůbec. Dosud jsme se na žádném místě s projevem opravdové magie nesetkali, jenom se slabými lektvary...
"Takže začneme tím, že se odebereme dost daleko od místa předpokládaného výskytu těch - bytostí," uvažuji nahlas. "Předpokládám, že alespoň to si z té knihy pamatujete," zavane trochu chladu.
"Řekněte mi všechno, co o tomto světě víte - začněte tím, jestli by nám pomohlo zmocnit se hole jednoho z těch zdejších mágů. Dále, nemáme peníze - přijme nás univerzita s tím, že přicházíme zdaleka?" Ta představa mi viditelně není příliš milá.
"Pokuste se o souvislý výklad, prosím."

(Vanja Grishamová)

Jízlivost v hlase mého profesora mě vrátí zpátky na zem, tentokrát už definitivně. Chvíli drtím pohledem onen malý kamínek na zemi než promluvím. Mluvím ale pomalu a hloubavě, jako bych si opravdu vzala k srdci Snapeovo pobídnutí o logické struktuře toho, co řeknu.
"Nejprve tedy něco o magii. Nejprestižnější univerzitou celé Zeměplochy je Neviditelná univerzita, která je v Ankh-Morporku. Na ní se vyučují studenti a učí tam mágové. Nejvýš na univerzitě stojí arcikancléř, tuším, že Vzoromil Výsměšek, a pod ním je kvestor, který ji řídí doopravdy. Mágové zde mají osm stupňů, každý chce být co nejvýš, aby mohl shlížet na ty pod sebou. Jsou hodně organizovaní, narozdíl třeba od alchymistů, ke kterým se také dostanu.
Svoji moc koncentrují ve svých holích. Bez nich čarovat - myslím - nemohou."
Kousnu se do rtu, jak si snažím vybavit další věc, která je velmi důležitá. "Jestli si to dobře vybavuji, kouzla se učí jednorázově. Naučí se formuli a když ji použijí, zmizí jim z paměti. Nevím to jistě... Ono v těch knížkách totiž příliš nekouzlí, jsou tam popsaní spíš jako neschopní, staří a tlustí pánové uzavření ve zdech své univerzity." Zlaté Bradavice.
"Nejsem si úplně jistá, jestli by nás přijali. Možná by nám dali najíst nebo tak, ale spíš proto, že by si neuvědomili, že nás neznají. Postrádají poněkud smysl pro realitu,"asi stejně jako profesorka Trelawneyová, neodvážím se říct nahlas, "ale asi by stálo na univerzitu jít, už jen kvůli jejich knihovně. Je obrovská. Dá se v ní zabloudit a zahýbá časoprostor do jiných dimenzí, jsou v ní svazky, které jsou samy o sobě nebezpečné a musejí se držet pod zámkem odděleně od ostatních... snad by se tam dalo najít něco, co by nám pomohlo. Možná." S obavou se podívám na svého profesora, jestli ho má domněnka nerozčílí, ale když vidím, že se tváří relativně zaujatě, znovu sklopím pohled k zemi a pokračuji. "Vyzná se v ní jen jejich knihovník, který se kdysi omylem proměnil v lidoopa. Ti, kdo ho znají, mu rozumí, i když říká jenom 'ook'. Pokud po něm budeme něco chtít, chtělo by to sehnat banány nebo buráky."

Struktura vyprávění se mi trochu rozpadá. Trochu hodně. Seberu se a snažím se dál.
"Ty Věci z podzemních rozměrů proniknou na svět v Ankh-Morporku. Tady něco je - zlatý rytíř? - který by je snad mohl zastavit. Asi. Nepamatuju si konec." Tvářím se zoufale. "Prostě mi jednotlivé knížky z téhle série splývají dohromady. Nevěděla jsem, že mě z nich někdo někdy bude zkoušet!"
Od Snapea zazní cosi jako popuzené odfrknutí. Možná trochu pobavené? Tím hůř.
"V Hollywoodu se vyskytuje jakási pradávná magie, která nutí dělat lidi to, co sami nechtějí. Oni nevědí, jak se točí filmy, ale cítí, že v téhle scéně by bylo skvělé udělat tamto... a tak." Představa Snapea, jak unáší na vypelichaném velbloudovi blondýnu ze spárů loupežníků a přitom vykřikuje cosi na způsob "Nikdy tě nenechám zemřít, květino pouště!" mě dostává do kolen. Naštěstí sedím. Ve tváři se mi nehne ani sval. Taky by totiž mohl křičet "Zachráním tebe i těch dalších osm modrých králíčků!" a to by... a dost.
"Co chcete vědět dál? Ten svět je poměrně komplexní... Možná bych to mohla vyprávět za chůze?" navrhnu nejistě.

(Severus Snape)

"Mohla," postavím se okamžitě. "To, co jste si vybavila o zdejší knihovně je rozhodně dobrý důvod ji navštívit. Banány..." Hlas mi zazní do ztracena. "Nějak vyřešíme cestou. Mají zdejší mágové dostatečnou prestiž mezi obyvatelstvem?"
Následuje velmi váhavé přikývnutí. "Oni moc nejsou vidět, nevycházejí z univerzity..."
"Pokusíme se vyhnout hlavnímu ději této zábavné knížky,"
jak může někdo číst tak zbytečné knihy ještě ve školním věku opravdu nepochopím, "a - veďte nás, slečno Grishamová." Skoro se mi to podaří neříct příliš znechuceně.

Potřeboval bych se na hodinu, ale raději na celou noc zavřít někam, kde budu mít klid, a nechat si projít hlavou všechny důsledky toho, co se s námi právě děje. Je těžké brát vážně skutečnost, že se pokusíme dostat do jakési pohádkové knihovny - mimo jiné si tím chci ověřit komplexnost tohoto kouzla. Jestli tam ty knihy skutečně budou, jestli budou napsány, ne jen v podobě ozdobných hřbetů a prázdných stránek...
Musím zkusit vymyslet způsob, jak si ověřit, zda jsme tu fyzicky, nebo naše těla zůstala u Grishamů na podlaze. Och... samozřejmě. Kdyby mé tělo zůstalo tam, Voldemort by se to dozvěděl. Nepokusil by se na mě dosáhnout svým voláním. Alespoň v něčem je jasno.

(Vanja Grishamová)

Postavím se taky a v tu chvíli mi zakručí v břiše. No jistě, ještě aby ne - večeřela jsem, k snídani měla zbytky a od té doby už jsem absolvovala například výstup na obětní pyramidu Aztéků.
Otřesu se a toužebně se zadívám na dřevěné město nedaleko.
Vypadá uspěchaně, nejistě, nestabilně.
A přesně tam vykročím.
Není daleko a jak se blížíme, hučení se zintenzivňuje. Útržky hovorů a na pozadí monotónní šum, křik a rozčilování se.
"...tisíc slonů, jen velblouda!"
"...toho koně?!"
"Já nevím!"
A ještě jeden zvuk je slyšet: klikaklikaklikaklikaklikaklik.

Jdu vedle Snapea a hledím fascinovaně na město, zatímco nechávám svůj mozek a ústa, aby obstaraly vyprávění. Snažím se to brát poctivě, nevynechat nic, na co si vzpomenu, ale zároveň vyprávění nezatěžovat zbytečnými podrobnostmi. Sem tam se mi do něj ty nejzajímavější dostanou - že mágové a kočky vidí Smrtě, že alchymisti, kteří celé pohyblivé obrázky rozjeli a drží, nenávidí mágy, a znovu zdůrazním, že mágové si NIKDY nesundávají své klobouky. "Bez nich by totiž lidi nepoznali, že jsou mágové, a oni by se nemohli cítit nadřazeně," pokusím se mu to osvětlit.
"Merline," pohlédne v tu chvíli Snape nenávistně na klobouk a posadí si ho na hlavu. Spolu se Snapem v pestré tunice a zabaleným v pruhované peřině se ukládá na předních pozicích vzpomínek, Které Nikdy Nechci Zapomenout.
Jak se blížíme, znovu nadhodím téma nevraživosti mágů a alchymistů. "Celý Hollywood ale vedou alchymisti. Jen kvůli tomu, v čem jsme oblečení, nás z města vyženou," skousnu si rty. "Do Ankh-Morporku je to asi den cesty, jestli si pamatuji. A já mám hlad."
Na profesora pohlédnu bezradně. Stále jsem mu nestihla říct zdaleka všechno, přesto očekávám, že situaci vyřeší.
Od města už jsme opravdu jen kousek.

(Severus Snape)

Urovnám si na hlavě klobouk a hábit a v nestřežené chvíli se pokusím pronést kouzlo, díky kterému by se stal černým. Ani taková drobnost mi není dopřána a je mi jen malou útěchou, o kolik je to lepší, než aztécká suknice.
"V tomhle můžeme směle vystupovat za klauny," konstatuji nenaloženě. Ostatně předpokládám, že vzhledem k mé profesi každého alchymistu snadno přesvědčím, že šaty ne vždy dělají člověka.

Poznámku o jídle pustím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nemyslím, že bychom byli o hladu tak dlouho, aby se zatím nedalo zcela pominout a trocha odříkání nikomu neuškodila. Jsou zde jiné priority.
"Předpokládám, že bychom si mohli najmout povoz. Jsou zde finanční vztahy na takové úrovni, aby bylo možné poslat... kočího... s účtem na univerzitu?"
"To nevím, ale pochybuji o tom," pokrčí dívka rameny. "Tak, jak je popsaný v knížce, by tenhle svět nejspíš vůbec nefungoval. Nicméně, podle toho popisu... asi ne."

Podrážděně zavrčím. "Tak v tom případě předpokládám, že jdeme špatným směrem. Nebo se snad domníváte, že z okukování zdejších herců se dozvíme více, než v magické knihovně?"
"A vy znáte cestu? Pak jste mi nemusel říkat, abych šla první!"
odsekne podrážděněji, než by si kdykoliv před začátkem prázdnin dovolila. Zjevně jsem dopustil přílišné uvolnění morálky. "Protože já ji neznám. Ale do moře zjevně nevede," mávne za sebe, "a jestli vede druhým směrem, musíme Hollywoodem buď projít, nebo ho obejít. Bude to jediná cesta, která do něj povede. Nedokážu ji najít jinak, než přímo z Hollywoodu!" Vydechne a ještě dodá, už mírněji: "Mám hlad. Do Ankh-Morporku to trvá celý den. Neujdu to bez jídla."

Chvíli na ni mlčky hledím a z tváře mi čiší chlad. "Zjevně jsem o vás měl přehnané představy," konstatuji posléze velice nezúčastněným hlasem. "Zdržíme se zde tedy, dokud si neseženete své tak nezbytné jídlo, a poté vyrazíme na cestu. Předpokládám, že přísun kalorií alespoň dostatečně osvěží vaše paměťové buňky."

(Vanja Grishamová)

Tohle jsem přehnala a velmi dobře to vím. Hodně přehnala.
Zabodnu pohled do země, když mě za to profesor - zcela oprávněně - peskuje. Ačkoliv to asi není správný výraz... zkrátka nasadil opět svůj ledový nezájem. A to už mi Snape v poslední době skoro přestával vadit... "Omlouvám se," zamumlám potichu. "Samozřejmě to do Ankh-Morporku vydržím. Chcete městem projít, nebo ho obejít?" Jen s vynaložením velkého úsilí se mi podaří zvednout pohled a podívat se do tváře svému profesorovi.
Místo pomstychtivého šklebu a sarkastické narážky na mě ale pohlédne téměř nevěřícně - zřejmě ho tak náhlé zlomení odporu překvapilo. "Pojďme přes město," řekne kupodivu mírně. "Možná najdeme někoho, kdo nás sveze."
Kousnu se do rtu, když přikývnu a opět uhnu pohledem. Dál vykročím mlčky.

Do obvyklého bzukotu města tu zaznívá ještě něco, když se blížíme - zatloukání hřebíků. Zalétávají k nám útržky hovorů...
"...Viktor Grýnbaum!"
"Špagát! KDE je můj špagát?!"
"...deseticívkáč!"
...a do toho všeho vzdáleně hučí moře za našimi zády.

Míjíme skupinku lidí, která se zájmem přihlíží dění pod seschlým stromem. Poměrně hezký mladík tam upírá do dáli toužebný pohled a nehlasně přitom pohybuje rty.
"Dobrý! Tak to by stačilo. Než přijde Mistel, natočíme zatím scénu osm! Gregu, připrav se - to je ta, kde vedeš dojemný monolog na téma ztracené lásky!"
"To nebyla tahle, rejžo?"
"Děláš si legraci? Tohle byla ta, kdy jsi vyznával věrnost bohům a zříkal se věčnosti!"
"...! Aha."

Mezitím přestal opodál stojící muž točit klikou - klikaklikaklikaklikaklik - a odklopil víko velké bedny, odkud se ozvalo rozčilené štěbetání.
"Dneska prý v Ankh-Morporku pouští šesticívkáč," prohlásil toužebně jeden ze zdánlivě nicnedělajících okolostojících.
"Silverfish to rozjel ve velkém. Zajímalo by mě, kde na to bere - to ho přece muselo vyjít aspoň na sto dolarů," odpověděl mu druhý.
První zkřivil tvář. "Kolík Aťsepicnu," zavrčel temně. "Jednou mi za to zaplatí... tři dny jsem potom nemohl vyjít na ulici!"
Hovor se ztrácí v dáli, jak skupinku necháváme za sebou a vcházíme do města.

Lidé se po nás ohlížejí jen trochu a i tak spíš jen ze zájmu než s nenávistí.
Když tu... "Stůjte! Hej, pane, stůjte! Vy v tom klobouku... stůjte, povídám!" Hlas nezní nepřátelsky, spíš... nadšeně.
Snape se zvolna zastaví a ve tváři se mu objeví jeden z TĚCH pohledů, díky kterým má nejlepší čas při průchodu přeplněnými bradavickými chodbami. Zvolna se otočí a mlčky zabodne oči do příchozího.
"Báječné, úžasné! Vás hledáme! Nevím sice, co máte teď roztočeného," sjede kriticky naše roucha, "ale dám vám o tolar víc!" Znovu pochvalně mlaskne. "Aristokrat jaksepatří. Nádhera. Bude to třícívkáč, drahý pane, třícívkáč!" Zdá se, že výhrůžný pohled Snapea ho víc než co jiného fascinuje.

(Severus Snape)

Připadám si, jako bych procházel divadelními kulisami něčeho, co je samo o sobě bizarním divadlem - a ono je to samozřejmě do značné míry pravda - zjevně jsme svědky počátku němého filmu. Je to velmi zajímavé. S potěšením bych se bez toho obešel, ale... je to zajímavé.
V jednu chvíli neodolám a na chvíli se zastavím, když jeden těch, kterým říkají klikaři, otevře svou kameru a krmí bytosti podobné malým skřítkům. Nebylo by špatné si jich vzít pár sebou, měl bych pro ně skvělé použití.
Připomene mi to ale obtěžující zvuky žaludku slečny Grishamové. Možná - určitě - se budeme muset zdržet tak dlouho, abychom vydělali nějaké peníze. Mohl bych se samozřejmě obejít bez jídla i po mnohem delší dobu a tíží mě vědomí časové tísně, ale kdo ví, jestli se náhodou nepřeneseme někam, kde nebude vůbec žádné jídlo... ano, musíme se zdržet.
Nedovedu si však představit, co bych tu mohl bez magie dělat. Míchat mastičky na omlácené prsty u místního apatykáře? Vskutku jedinečná kariéra.

Muž, který nás zastaví, byl sice málem proklet i s celým příbuzenstvem do čtvrtého kolena, ale jisté magické slovo ho na poslední chvíli zachránilo před konfrontací s mou nefunkční magií. Tolar.
"Zkuste mluvit souvisleji, přidejte nějaké podrobnosti a možná se domluvíme," pravím temně.
Muž trochu zchladne. "Třícívkáč. O revoluci... plné temných vášní a prolité krve. Máte dobrý profil, chceme vás. Čtyři tolary na den."
"Temné vášně. Krev. Skvělé téma. Kolik času to zabere?"
"Stihneme to do večera, předpokládám,"
sbírá muž ztracenou sebejistotu.
Pohlédnu na slečnu Grishamovou. "Pokud to mé manažerce připadá jako odpovídající odměna..."
Dívka přihmhouří oči a pronikavě se na onoho muže zadívá. Ten ani nemrkne. "Myslím, že to není špatné," prohlásí nakonec pomalu.
"Veďte nás." Vím, že toho budu litovat.

(Vanja Grishamová)

Pozorně sleduji konfrontaci mezi Snapem a tím mužem a otázku, zda se mi suma zdá přiměřená, očekávám předem. Popravdě, nemám tušení. Dva roky! Copak si můžu dva roky pamatovat, jaká platová výše je obvyklá a přiměřená na Zeměploše?
Ale ten muž nevěděl, že my to nevíme, takže snad neprohloupíme příliš.

Jestli se Snape dozví, že bude hrát - hrát! Snape! - za méně než obvykle, oběsí mě.

Následujeme toho muže skrze městečko naším původním směrem. Když procházíme kolem velkého domu, z něhož se line vůně jídla, znovu mi zakručí v břiše a já naschvál škobrtnu o zem, aby to nebylo příliš slyšet. Asi je zvykem zaměstnávat tady žebráky, ale lepší bude, když se budeme tvářit nezávisle.
Stejně, nazývat onen vjem vůní by byl veliký eufemismus.
V břiše mi zakručí znovu a já se provinile rozhlédnu kolem sebe, zda si toho nikdo nevšimnul. Vypadá to, že ne... asi.

Dojdeme na opačnou stranu městečka a opravdu, o kus dál je vidět v hlinité cestě prašná cesta, po které se potácejí nějaké postavy směrem do města. Není jich zase tak málo... a nikdo nejde pryč.
Na místě, kam jsme přišli, stojí tři stany a jedna konstrukce potažená černou látkou, před kterou stojí křeslo a stolek.
"Tam ve stanu se převlékněte, paní Kosmopilíková tam nechala vhodný oděv," ukáže muž Snapeovi na jeden ze stanů. "Začneme točit co nejdřív."


Odvrátí se, jako by už bylo všechno vyřízeno, a pohledem pátrá mezi dalšími lidmi, až se u jednoho zastaví. "Side? Side!" zavolá na něj hlasitě.

Pohlédnu na Snapea, který se odvrátí a odměřeným krokem zamíří do jednoho ze stanů.
Co já tady? Jsem manažerka. Sice v hereckém kostýmu - nepochybuji, že si to tu tak přebrali - a sice je mi čtrnáct a nevypadám o mnoho starší, ale jsem manažerka. Skvělý nápad.

Posadím se do stínu jednoho z kamenů ležících opodál.
Nehráli náhodou ve filmech také trollové?

ArtemisEntreri(Severus Snape)

Vstoupím do stanu a pečlivě za sebou zatáhnu vchod. Jsem konečně chvíli sám, takže si při pohledu na připravený oděv mohu dovolit svou tváří nechat problesknout nefalšovaný výraz hrůzy.
Na okamžik zavřu oči a zhluboka dýchám.
Je to jen další role.
Doslovnost toho faktu ve mě vzbuzuje touhu rozříznout zadní stěnu stanu a prchnout do dáli v záři zapadajícího slunce.

Stáhnu ze sebe hábit a úhledně ho složím na židli. Kalhoty patrně imitují dračí kůži - všechny ty látky jsou velmi imitující - a zdají se velmi těsné, chvíli váhám, jestli je to alespoň přibližně moje velikost. Po chvíli lítého boje mi nakonec padnou. Ozdobné stříbrné cvočky odpovídají zdobení na zeleném kabátci a vysokých botách. Vypadám... pevně sevřu rty. Vypadám jako kříženec bandity a tragického milovníka, oblíbených to postav ze šestákových románů. Prohrábnu si vlasy, aby mi s patřičnou tragičností spadaly do čela a vyrazím ze stanu čelit temným vášním, revoluci a třícívkáči, ať už to znamená cokoli.

"Výborně, pojďte, už na vás čekáme!" slyším hlas s tím jásavým podtónem, který tu patrně neodmyslitelně patří k práci.
"Co mám dělat?" zeptám se rezignovaně. Úmyslně dbám na to, abych nepohlédl na slečnu Grishamovou. Stačí, že mám chuť proklít všechny ostatní přítomné.
Muž na mě vrhne zářivý pohled. "Fantastické, vypadáte, jako byste se pro takové šaty narodil!"
Pokyne ke křeslu před kulisami. "Začneme scénou, kde pročítáte dopisy svých milenek, když tu k vám vtrhnou najatí vrazi. Nějaký ten šerm, přemůžete je, naposledy políbíte ony dopisy a vyběhnete ze scény." Znovu se zářivě usměje. "Jasné?"

"Dokonale," odpovím pohřebním hlasem. "Pročítání dopisů milenek je má oblíbená kratochvíle. To zvládnu..." zatvářím se, jako by mě bolely zuby, když použiji jeden ze slovních obratů svých studentů, "levou zadní."

Usadím se do křesla a vrhnu na "dopisy" pohled odpovídající mému rozpoložení. Jsou patrně z nehořlavého papíru, protože se z nich dokonce ani nezačne kouřit. Letmo přelétnu text a zamrkám překvapením.
"Skvělé. Ehm. Tvařte se teď trochu... rozněžněle!" práskne vzduchem příkaz. Ona bodrost se z hlasu vytratila ve chvíli, kdy se začala točit klika.
"Jak se mám tvářit rozněžněle, když mi tu oznamuje, že je dva měsíce těhotná a chce se za mě vdát, přestože jsme se viděli naposledy před půl rokem?" namítnu logicky.
Jeden z okolostojících kdo-ví-co-dělačů zbledne, vrhne se vpřed, vyrve mi papíry z rukou a vzápětí mi tam vrazí jiné, počmárané narychlo nic neříkajícími značkami. Má mou upřímnou soustrast.
Na okamžik pevně zavřu oči a pak - přijmu nevyhnutelné. Zatvářím se... rozněžněle. Rty mi rozvlní mírný úsměv. Doufám, že nedostanu do obličejových svalů z tak nezvyklé škály pohybů křeč. Cituplně pohladím ten drahý list od své milé a přitisknu na rty prsty, kterými jsem jej hladil.

(Vanja Grishamová)

Když Snape vyleze ze stanu, oněmím. Viděla jsem ho nahého připoutaného ke kovovému stolu, viděla jsem ho ve vězeňském mundůru, viděla jsem ho v pestrobarevné tunice, viděla jsem ho v aztéckém obětním rouchu a viděla jsem ho v rouchu mágů ze Zeměplochy... ale tohle nemá chybu.
Kdyby takhle přišel na některý z bradavických vánočních plesů, rozhodně by mu nebylo dopřáno zůstat z kola ven, a to i při vědomí toho, jaký doopravdy je.
Režisér má pravdu - pro takové šaty byl Snape zrozen.
Při představě, jak v tomhle krouží Snape po sále s některou ze svých studentek, se málem rozesměju. Zabořím obličej do dlaní a jsem opravdu velmi ráda, že se Snape vyhýbá pohledu na mě - zjevně si je jistý tím, jak budu reagovat.
Nemůžu za to.

Následující scéna s dopisy mě rozesměje nahlas. To je ale přece legální, směju se tomu nebožákovi, který je nechal ležet na stolku...
Ztiším se, když se začne klika opět točit,

- klikaklikaklikaklikaklik -

ale musím přitom vynaložit hodně energie, aby se má tvář zkroutila do v křeči od smíchu bez toho, aby mi unikl jediný zvuk.
Jsem si prostě jistá, že by mě Snape zabil.

Jenže - Snape hraje dobře.
Smích mi na tváři odumře, když vidím, jak hladí dopisy, a zatuhne mi krev v žilách, když do místnosti - před konstrukci - vtrhnou tři muži.
Křeslo se převrátí, když se Snape zdvihne s hrozivým výrazem na tváři, a i oni tři nebožáci, kteří na něj mají útočit, jsou překvapeni, že se setkali s někým, kdo umí šermovat.

Nemají šanci. Jednoho po druhém je Snape odzbrojí a oni popadají na zem ve fingované smrti.
Naposledy Snape políbí dopisy, když opouští scénu...

- klikaklikaklika... klik.

Kamera se zastaví, ostatní se začnou probírat z tranzu.
I já.
Tohle... je to vůbec možné?
Náhle si vzpomenu na jeden fakt z knížky a trochu se mi zatočí hlava. Jistě, ani Snape nemusí být odolný... zabije mě.

"Pane pr-" odumře mi hlas okamžitě, když si uvědomím, že "profesor" tu asi nebude nejvhodnější oslovení. "Pane Protte," plácnu první, co mě napadne, a v duchu si doplním seznam toho, za co mě Snape bude chtít zabít, o další položku. Tenhle seznam mi brzy zahltí většinu volné paměti...
Muž, který Snapea najal, nevypadá, že by ho v tuhle chvíli potřeboval, a tak se vydám na plac za svým profesorem.
"Podívejte se mi do očí, prosím," vyzvu ho a v mysli otočím list.

(Severus Snape)

Stojím nehybně a mám pocit, že ze mě musí stoupat pára. Chladnu – doslova. Fyzicky to nebylo příliš náročné, u těch tří šermířů mi naštěstí rychle došlo, že jsou naprostí amatéři a podařilo se mi jim neublížit; ale potřeboval bych utišit jakési nezvyklé emocionální vypětí, které se mě zmocnilo a kterému nemám v úmyslu podléhat.
Dojde mi, že se dosud usmívám a rychle nasadím mnohem patřičnější výraz.
Uvědomuji si náhle, že je to proto, že nejsem zvyklý hrát - všechny své role musím žít, protože nitrozpyt je mnohem nemilosrdnější, než filmová kamera.

Odhodím konečně plechový meč, který s hlasitým zařinčením dopadne do hromádky podobně vražedných zbraní a rozhlédnu se kolem sebe. Míří ke mě slečna Grishamová - jestli si řekne o autogram, nenechám se omezovat tím, z čeho ty meče jsou.
"Cože mám?" přeptám se s nepochopením a ustoupím krok dozadu. Zřejmě na ni prostředí filmu neblaze působí - vcelku pochopitelný fakt, vzhledem k jejímu věku - na okamžik se mě zmocní děsivá představa, že si o mé osobě začne spřádat nějaké romantické představy a zatoužím se nechat sežrat trolem. Ne, ji nechám sežrat trolem. Jsem si skoro jist, že jsem tu jednoho před chvílí zahlédl.

Dívce se mihne ve tváři jistá uklidňující porce despektu a špetka nepochopitelné lítosti. "Prostě se mi podívejte do očí, kvůli zdejší volné magii, prosím," zopakuje znovu.
Pravda, mluvila před tím o možném vlivu zdejší magie...
"Co si myslíte, že uvidíte?" zeptám se tiše a do hlasu se mi mimoděk vkrade zbytek mého revolučně-rozněžněle-vášnivě-třícívkovitého rozpoložení. Své temné oči zabodnu do jejích. Spoléhám na to, že při hodinách po takovém pohledu slabší povahy omdlévají a veškeré případné spády tak udusím v zárodku.

(Vanja Grishamová)

Zahledím se do temných očí a snažím se nevnímat sílu toho pohledu, ale soustředit se dovnitř. Zorničky skoro splývají s tmavou duhovkou, v tom pohledu není nic cizího, nic nežádoucího.
Násilím odtrhnu svůj pohled. Pravděpodobně jsem první student, který něco podobného přežil ve zdraví a bez vybuchlého kotlíku.
Otázka - ten hlas - mě rozechvěje. Pohlédnu do tváře šlechtici, který se vydal bojovat pro čest svých dam...
Je to Snape!
Nadechnu se.
"Stává se, že magie Hollywoodu někoho pohltí a jedná za něj, třeba jen na chvíli, když se točí klika... Když se tohle stane, ten člověk často neví, co dělal, ale hraje famózně... v očích mívá zlaté jiskřičky. Nevšimnete si toho, když je nehledáte... omlouvám se, spletla jsem se." Mluvím potichu a upřímně doufám, že si Snape nevšimne poklony, jak skvěle hrál. Jenže... je to pravda. A byla jsem přesvědčená o tom, že si ho magie Hollywoodu našla a podmanila.
Copak je možné, aby Snape zahrál něco takového tak dobře?
Pozdvihne nevěřícně obočí. "Mám to chápat jako kompliment, slečno Grishamová?" Zní... pobaveně. Je to sotva znatelné, ale za tu dobu, co spolu dýcháme jeden vzduch, začínám nepatrné nuance jeho hlasu docela dobře rozpoznávat.
Roztáhnu pusu k širokému úsměvu. "Bylo to fakt dobré, pane profesore," řeknu natolik potichu, aby to slyšel jenom on, a uhnu pohledem. Pro všechny případy.
Snape se jenom ušklíbne.

Od neblahé možnosti další konverzace mě zachrání hlas režiséra. "Zpátky na plac, následuje scéna, jak náš šlechtic jede na koni pro svou lásku!"
Na scénu je přiveden kůň a odstraněn nábytek.
"Prostě se natřásejte v sedle a tvařte se, že jedete," instruuje Snapea a zářivě se usměje. "Máte pro to přirozený talent, drahý pane!"
"Hlavně, ať mi nevyjede ze záběru, jako ten trouba minule. Šotci potřebují za pět minut nakrmit," zahučí klikař nevrle.
Režisér jen přivře oči, vzápětí je ale jeho dobrá nálada zpátky.
"Tak na koně, na co čekáte?"

Následují těžko popsatelné scény - Snape jedoucí na koni, Snape bojující s trolly, Snape vedoucí dojemný němý monolog... a konečně Snape setkávající se se svou láskou, jednou ze tří milenek.

(Severus Snape)

Z nějakého záhadného důvodu jsem se domníval, že mám to nejhorší za sebou. Dokázal jsem překousnout způsob, jakým se zde vydělávají peníze, zvládl jsem nějak začít, podařilo se mi uspokojivě předstírat všechny ty třícívkovité emoce - ale kůň? Jsem si skoro jist, že se na něj nasedá poněkud jiným způsobem, než na koště.
Obezřetně jsem ho obešel dokola.
"Jak se na to nastupuje?" zeptám se s odporem. Jeden z mladíků mi to s reptáním předvádí - věnuji mu takový pohled, že ze sedla spadne. S mírně vylepšenou náladou vyzkouším dotyčnou sérii pohybů. O chvíli později sedím na koni. Někdo mi strčí do ruky uzdu. Nemyslím si, že bych toužil ujet ze scény.
"Jedeme!" ozve se to rozhodující zvolání a počnu se tedy natřásat. Na plac se pomalu šourá párek oživlých balvanů.

Seskakuji z koně plavným, elegantním pohybem. Rozloučím se s tímto mým věrným čtyřnohým druhem a přesvědčím ho, ať sám prchne do bezpečí. Rozmáchlým gestem tasím meč a hrdě postoupím vstříc přesile nepřátel.
Boj s troly, které ku mé zhoubě poslal můj sok v lásce i politickém přesvědčení, je lítý a neúprosný. Posmívám se svým protivníkům, zatímco je tísním chrabrými výpady, předvedu gentlemanské gesto, když jednoho z nich nechám zdvihnout si kyj, který mu v zápalu boje odletěl. Nechám je prosit o milost a po té, co přísahají věrnost mé dámě a republice, je milostivě propustím.
Ach, jak toužím po její blízkosti! Proč jen musí být monarchistka? Což nepřesvědčím ji o ideálech rovnosti a bratrství, aby se naplnila naše věrná láska?
S krvácející ranou na pravém rameni, památkou po tom strašlivém boji, zhroutím se jí u nohou. Její něžné paže mě ošetřují, šeptá laskavá slova. Přitáhnu ji k sobě na prosté lůžko, na jakém mě ošetřuje ve svém růžovém budoáru, a vášnivě ji políbím, strhnu šaty z něžných ramenou, abych mohl polaskat tu něžnou kůži.
Přísahá mi, že nyní již navždy bude vyznávat ideál republiky a já odjíždím do záře zapadajícího slunce se slibem, že se pro ni záhy vrátím a odvedu si ji navždy...

"Och, to bylo jedinečné, jedinečné! Člověče, co jste to tam... úžasné!"
Stojím, zcela zaskočen, v houfku filmařů, poplácávají mě po ramenou a mluví všichni najednou, kde mám svůj kabátec?
"Kdy se začne točit?" ptám se dezorientovaně.

(Vanja Grishamová)

Sleduji to všechno s pootevřenými ústy a pro tu chvíli zapomenu i na svůj hlad. Snape hraje fantasticky, vydržela bych se něj dívat celé hodiny. Proč zahodil svoji kariéru ve škole, kde ho každý nenávidí, místo aby přijímal ovace publika?
Je to strhující a tak tak si jsem schopná povšimnout, že nejsem jediná, kdo takhle zírá. Všichni, kdo zrovna nejsou v záběru, hltají scénu očima, klika se točí...

-klikaklikaklikaklikaklik-

...a Snape zabíjí, zachraňuje, obětovává se, vyznává lásku a líbá.
Snape?!
Kruci!
Tohle místo... nejsou tady drogy, na které to jde svést, ale dochází mi, že tohle by se dít nemělo.

Klikaklikaklika... klik.

Magie filmu skončí.
Všichni se vrhnou ke Snapeovi a jeho milence, chválí je a popleskávají, zatímco se oba aktéři tváří velmi dezorientovaně a zmateně.
"Dovolíte? S dovolením!" začnu se prodírat davem přímo ke Snapeovi a nešetřím údery lokty.
"Pane Protte, věnoval byste mi ještě jednou svůj pohled, prosím?" prohlásím z větší části pro dav... a z té malé, varující a pro někoho, jako je Snape, jistě dobře postřehnutelné části i pro Snapea.
Snape se na mě zadívá, stále tak zmateně.
"Kruci," vydechnu, jen co na mě obrátí svůj pohled, a kousnu se do rtu. Copak si toho nikdo nevšiml?
"Pane-" stále neznáme jeho jméno "-režisére, jestli je to všechno, rádi bychom dostali honorář a odešli na večeři," otočím se náhle a pohledem dotyčného probodnu.

Musí to být působivý pohled, čtrnáctiletá holka ve fialovém rouchu versus dospělý muž na svém místě.
Překvapivě vytáhne z kapsy peníze a jakousi kartičku. "Pět. Pět tolarů a bude to víc, jestli se necháte angažovat nastálo." Mlčky přijmu všechno, co mi podává, a zběžně pohlédnu na kartičku.

::Silverius Bodromek::
pohyblivé obrázky

Holly Wood, č.p. 59


Znovu na něj pohlédnu a pokrčím rameny. "Ještě se o tom s panem Prottem poradíme," odvětím po chvíli a otočím se zpátky ke Snapeovi, kterého dav zjevně ještě nepustil pryč.
"Pane Protte, mohli bychom jít?" otážu se a můj obličej projednou nevypovídá naprosto nic.
Snape mě vcelku bez odporu následuje pryč z davu, který se jen s mrumláním spokojí se zachráněnou milenkou, a ticho naruší jen jeho otázka, kdy se tedy začne filmovat.
Posadím se na zem a počkám, až si sedne i Snape.
"Právě jste odehrál celý film, pane profesore. Tři cívky. A ano, bylo to fascinující. A pokud to chcete vědět, tak před chvílí nebylo ve vašich očích nic než ty zlaté jiskřičky, o kterých jsem mluvila."
Pohlédnu mu do obličeje, do očí. "Máte je tam pořád, i když mnohem méně zřetelné. Nechápu, že si toho nikdo nevšiml..."
Odmlčím se a očekávám cokoliv, co od mého profesora může přijít.

(Severus Snape)

Sedím na trávě, opřený o kmen stromu, na tváři cítím lehký vítr, přesně tak chladný, aby příjemně osvěžoval, a přesně tak teplý, aby útěšně laskal. Všechno je dokonale reálné a skutečné. Pohlédnu na svoje ruce a zvolna je sevřu v pěst a zase povolím, lehce pohybuji prsty. Jsou přímo esencí reálna.
Nevím, co si vzala slečna Grishamová do hlavy s těmi hvězdičkami, cítím se naprosto v pořádku, i když jistá nepatrná lítost, že natáčení již skončilo, mi není zcela vlastní, to si vzpomínám... po letech před tabulí je to jen zpestření stereotypu, nic víc.

"Co přesně se dělo?" vyslovím s jistou námahou. Nechci to ve skutečnosti vědět. Chci... pokračovat? Natočit další film? To je absurdní! Zamračím se. Přes mlhu, jaká tento druh myšlenek zahaluje, cítím zřetelně, že celek nedává smysl.
Pohlédnu zachmuřeně na dívku vedle sebe. "Nepamatuji si, co se dělo. Jak to?"

(Vanja Grishamová)

Odvrátím pohled a děkuji bohům, že Snape nejspíš nikdy neuvidí, co vlastně natočil.
"Co si pamatujete?" zeptám se ho, abych věděla, kde mám navázat. Cenzurovaná verze asi bude v pořádku... nebo možná ne.
"Uvažuji, jak se nasedá na koně."
Už?!
"Jeden herec vám to předvedl a spadl přitom, potom jste odehrál scénu, jak jedete na koni, mečem jste přemohl přesilu, porazil jste trolly, zraněný jste dojel ke své milence..." Na malý okamžik se zadrhnu, ale potom se rozhodnu říkat pravdu. Je to Snape, on to snese. A mně to udělá dobře, dodám v tom nejtemnějším zákoutí své duše. "Té jste padl k nohám, nechal se ošetřit, chvíli jste se líbali, částečně jste ji odsvlékl, abyste ji mohl..." zadrhnu se citelněji, ale nenechám se přerušit, v tuhle chvíli rozhodně ne. "Nakonec jste se rozloučili a vy jste odjel na koni pryč. Nasedl jste mimochodem velice přirozeně."
Pohled mám zabodnutý do země a rozhodně se na svého profesora v tuhle chvíli nepodívám, snad ani za návrat domů bych to neudělala.
"Běžte pro nás sehnat nějaký povoz do města," řekne velice plochým a prázdným hlasem. Když na něj po očku pohlédnu, vidím, že zírá někam do daleka. "Za peníze, co vám zbudou, si nakupte, co potřebujete. Ocenil bych, pokud bychom byli do hodiny pryč odsud." V posledních slovech už nechybělo známé ostří, ale jinak... jo, asi ho to fakt vzalo.
"Budete tady?" ujistím se, kde ho mám potom hledat.
"Předpokládám."
Dál se nevyptávám a vyrazím do města.
Není mi to příjemné, zůstat sama... ale chápu, že jemu v tuhle chvíli asi ano. Proto doufám, že mě nikdo nezastaví kvůli rouchu, a v ruce v jedné z mnoha kapes svírám svých - Snapeových - pět tolarů.

Vrátím se asi po dvou hodinách s mírně nepříčetným výrazem.
"Pane profesore?" podniknu pokus, aby mě jmenovaný vzal na vědomí. Sedí tam, na tom samém místě, v té samé pozici... jen když jsem promluvila, zvedl hlavu.
"Povoz čeká na kraji města. Pojedeme s několika dalšími lidmi. Tady je něco k jídlu a k pití," podávám mu jeden ze dvou stejných balíčků, které mám v rukou.
Vezme si ho bez přemýšlení, tiše se zvedne a následuje mě tam, kde jsem zanechala po dlouhé hádce kočího s vozem plným netrpělivých lidí.
Kočí mě sjede vzteklým pohledem, když se přiblížím, a já mu nezůstanu nic dlužná.
Vyčítám si, že jsem něco neudělala... nebo možná, že jsem mu to řekla. Co se vlastně stalo? Samozřejmě, mé pubertální dívčí srdéčko má odpověď nasnadě: těžko říct, kdy se Snape naposledy přiblížil nějaké ženě. Že se tak stalo zrovna za takových okolností a že si to nepamatuje... nedokážu si představit, jaké to pro něj je.
Nebo se úplně pletu. Kde jen asi může být pravda?
Vůz se dá do pohybu. Sedím mezi obtloustlým mužem a důležitě se tvářícím vychrtlíkem, zatímco Snapeovi jsem nechala místo u okna. Vedle něj sedí jen drobná stařenka, která se tváří velice nervózně, neboť má z druhé strany trpaslíka.
Taková dojemná gesta ode mě... co je to se mnou?
Vybavím si spoustu hadů.
Kolikrát mi už zachránil krk?
Dobře, jednu nepohodlnou cestu za to obětuji. Možnost vyhlížet z okýnka mu bude jistě více platná než mně.

(Severus Snape)

Jím jídlo, nevím jaké, zírám před sebe, nevím kam. Chvílemi si uvědomuji, že sedím ve voze, který mě odváží směrem k městu, na univerzitu, vzpomínám si, že mi to připadalo důležité; vzápětí na to ale zapomínám a cítím pod sebou hřbet koně. Vůz sebou nepohodlně hází a cestující už vzdali neustálé omluvy za to, jak do sebe naráží.
Letmo se dotknu svých rtů. Opravdu dosud cítím její chuť? Nebo si to jenom namlouvám? Jaká vlastně byla? Jistě, krásná. Musela být krásná. Měla plavé vlasy? Černé? Rusovláska?

"Jedeme špatným směrem," pronesu tiše. Tou větou jako bych dal myšlenkám ten správný směr a tvar. Samozřejmě, že jedeme špatným směrem. Důležité je točit obrázky - zachránit tu dívku - ochránit ji od osudu horšího než smrt.
Vanja na mně rychle a velice znepokojeně pohlédne. Jindy bych se snad ohradil... vzpomínám si... "Proč si to myslíte? Jedeme do Ankh-Morporku. Do knihovny," odpoví mi pečlivě neutrálním hlasem.

"Nedokončil jsem - " zarazím se. "Je zbytečné někam jezdit. Všechno důležité zůstalo tam." Lehce mávnu rukou směrem ke Svatému Lesu. Přesto nevstávám, ani se nesnažím zastavit vůz. Vím, že jsem chtěl do knihovny - jsem si tím jist. Pokud mi nyní všechno připadá zmatené, měl bych se držet alespoň dřívějších jistot.
Slečna Grishamová se na mně dívá stále tím neutrálním pohledem. "Co tím myslíte, pane profesore? Co důležité?"
Váhám s odpovědí. ´Přežít.´´Ale to nestačí!´ Ne - to bylo jindy a jinde. Jiný svět. "Rád bych měl zpět svoje myšlenky," zavrčím. "Měl bych se vrátit a dokončit, co jsem začal."
"Co s tím chcete dělat? Tohle celé skončí v Ankh-Morporku! Čím dřív budeme pryč z dosahu Holly Woodu, tím lépe," pokouší se dívka argumentovat, ač se zdá, že příliš nechápe, oč tu běží.
Zavřu oči a rukama si promnu tvář. "Vyprávějte mi něco," vyzvu ji. "Nedokážu nemyslet na to, že mě potřebuje. Že se jí zmocní šejk Omar Kalif a... vyprávějte. Cokoli."

(Vanja Grishamová)

Snape mě svými otázkami lehce vyděsí. Protože... za posledních mnoho hodin jsem ho už viděla v různých situacích, kdy mu šlo o život, kdy ho bili a ponižovali, ale nikdy, nikdy nebyl zlomený.
Jenže jak to vypadá, teď se tady složil. On. Snape.
Prosebně pohlédnu na starou paní, která vedle něj sedí, a ta se ihned zvedne, abych si s ní mohla vyměnit místo. "Děkuju," pokusím se o úsměv, ale jsem na to příliš vyplašená, než aby to mohlo fungovat. Stejně to udělala kvůli tomu trpaslíkovi.
Usadím se vedle Snapea a pohlédnu na něj. Co mám udělat? Vyprávět? ...jen?
Jeho poslední věta mě totiž dostane téměř do kolen. Vykládala jsem si asi správně, co se stalo, ale... ale.
"Učíte už dlouhá léta na Bradavické škole čar a kouzel lektvary," začnu. "Mnoho studentů, téměř všichni, vás rozčilují svou nešikovností a neschopností řídit se pokyny. Často se stává, že někomu vybouchne kotlík, výpary někoho otráví nebo se třeba jen polije a vy ho pak posíláte na ošetřovnu a strháváte body jeho koleji. Nemáte studenty příliš rád."
Je to riskantní, pouštět se do hovoru o něm samém. O čem ale jiném bych mohla mluvit? Jestli mě vnímá, zabije mě, až se na to dostatečně vzpamatuje.
"O rok výš než já chodí Harry Potter, do Nebelvíru. Nemáte ho rád, pořád vyrušuje, málo se připravuje do hodin a často porušuje školní řád. Spolužáci, především Nebelvíři, ho obdivují, ačkoliv počátek té slávy je způsobený jeho matkou, ne jím samým."
Je moudré se zmiňovat o Pánovi zla? Na druhou stranu - co jiného by ho mohlo probrat, když ne toto?

"Poslední dobou je Vy-víte-kdo..."- a opravdu to ví? právě teď? -"...na vzestupu, útočí na lidi, tyranizuje zemi. Zabíjí čaroděje, kteří podle něj pošpinili krev a vzali si mudlu. Bojí se jen pana ředitele Brumbála, ale vzdorují mu i jiní. Vy, pane profesore," pohlédnu na něj nešťastně. "Zachránil jste mi život. Možná jste ho zachránil i mým rodičům, snad," nehodlám se teď tou myšlenkou zabývat, teď nejde o mě. "Přenesli jsme se do různých knih z naší knihovny, která na nás spadla. Prošli jsme hodně špatnými věcmi, ale všechno se nakonec urovnalo." Uvědomím si, co jsem zahlédla u Aztéků, když jsem se po koupeli nechávala česat. Šedivé vlasy. Na sobě... ve čtrnácti letech. Jenom pár náhodných a slabý pramínek, ale mám šedivé vlasy... ta představa mě děsí.
"Chtěli nás zabít, zfetovali nás, ale všechno se urovnalo. Vždycky jsme zůstali v pořádku, i s naším vědomím."
Mám strašlivé nutkání vzít Snapea za ruku a uklidnit ho, ale pokud alespoň něco z něj zůstalo, nesnesl by to.
Podívám se na tu prázdnou tvář a netečný pohled a dojde mi, že tím to zhoršit nemůžu. Pokud mě za to seřve, můžu ho směle uvítat zpátky mezi námi. Pokud mě neseřve, není to on a mohl by to přivítat. Neexistuje špatná varianta.
Tvářím se nejistě, když vsunu svoji ruku do té Snapeovy, ale jsem připravená se usmát, kdyby se na mě otočil. Možná slabě, ale přece.
Kde je asi táta? Nesouvisející myšlenku zcela potlačím ihned po jejím zrodu. Tohle NENÍ o mně, je to o Snapeovi!
Otevřu ústa a vyprávím dál. O všem, co mě napadne, především o Bradavicích. Jak to tam vypadá, jací jsou profesoři, jací jsou žáci.

Naslouchá mi celý vůz a mnohé z nich má řeč a dlouhá jízda ukolébá k spánku.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu