Kráska a Smrtijed - Copak neznáte modrého králíka?

13. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Osud pro Vanju Grishamovou)

"Toto první Slunce trvalo 676 let. Ti, kdo zde žili, byli snědeni jaguáry. Zanikli a vše skončilo. V tu chvíli bylo Slunce zničeno.
Druhé Slunce trvalo 364 let. Ti, kdo zde žili, byli odneseni větrem, staly se z nich opice. I Slunce samotné bylo odneseno větrem.
Třetí Slunce trvalo 332 let."
"312."
"Ach, promiň. 312. Ti, kdo zde žili, byli spáleni ohnivým deštěm, stali se z nich krocani. Potomkové těchto krocanů jsou nazýváni pipil-pipil. Slunce bylo pohlceno ohněm.
Čtvrté Slunce trvalo 676 let. Ti, kdo zde žili, byli spolykáni vodami a staly se z nich ryby. Spadlo na ně nebe a oni zanikli.
Páté Slunce je naše Slunce, ve kterém teď žijeme. A zde je jeho znamení, jak Slunce padlo do ohně, do božského srdce, zde v Teotihuacánu. Bylo to také Slunce našeho pána Quetzalcóatla v Tule. Nazývá se Sluncem pohybu, protože se pohybuje po své cestě. A jak nejstarší říkají, pod tímto Sluncem nastanou zemětřesení a hlady. Pak přijde náš konec."


Nasloucháš tomu melodickému hlasu mladé dívky, plnému zaujetí a úsměvu. Zde nemá místo strach a bolest, pach krve... je ti dobře a kolem voní květiny. Ležíš na konejšivě měkkém lůžku, rány ošetřené, jsi krásně čistá, přikrytá hebkou, teplou přikrývkou.

"Už to říkáš moc dobře," hovořil teď hlas starší ženy. "Podej mi tu misku. Zkoušky máš už zítra?"
"Ano, hned po obřadu... budeš potřebovat další obvazy?"
"Ne, už to bude stačit. Teď mi pověz, proč byla stvořena ta slunce."


Mohla bys odpovědět sama. Sami bohové se dobrovolně stali obětí, aby zajistili lidem Slunce, aby umožnili jejich existenci. Obětovali svou božskou krev, aby umožnili vznik člověka. Tím vznikl dluh - když bohové se obětovali, aby řád stvoření přetrval, aby bylo obnoveno to, co bylo zničeno, i lidé musí... Víš, že by dívka měla pokračovat takhle. Znáš to z jedné své knížky pověstí.
A nepřipadá ti to vůbec zvláštní. Je dobré mít kolem sebe něco známého. Cítíš, že se usmíváš a všechno je tak strašně fajn, jako by ses vznášela...

"Ruce pryč," ozve se zavrčení, tak zcela nepatřičné na tomhle příjemném místě. Ten hlas znáš, patří jednomu protivnému netopýrovi.
"Řekl jsem ruce pryč! Kdo jste?" Hlas je rozhodný a ne příliš přátelský. Nejraději by ses začala smát, ale něco ti v koutku duše říká, že to není dobrý nápad, že by se možná ten netopýr zlobil.
"Pane, prosím. Jsme tu, abychom se přesvědčily, že se vaše rány dobře hojí."

Otevřeš oči a otočíš hlavu. Se zaujetím si prohlížíš ten pěkný pokojík, ve kterém ležíš na nízké posteli. Přikrývka je pruhovaná a z mnoha barev a dojde ti, že jsi pod ní nahá. Přes nohy máš ještě přehozenou kožešinu, snad aby ti bylo opravdu teplo. Je to hezké. Všechno na tomhle místě je moc hezké.
Místnost má hliněné stěny vymalované zemitou oranžovou barvou a kolem oken - prostých otvorů ven - a dveří, zakrytých těžkým tkaným závěsem, je pomalovaná hnědou hlinkou. Můžeš ocenit, jak se ornamenty krásně hodí k pověsti, kterou jsi vyslechla.

U protější stěny je další lůžko, ale po klidu a míru tam není ani stopy. Netopýr se ze záhadného důvodu proměnil ve vysokého, zachmuřeného muže, který, s přikrývkou omotanou kolem těla, couvá před dvěma milými ženami v zelených a zlatých tunikách.
"Pane, napijte se, prosím, tohoto lektvaru. Je proti bolesti. Jistě se chcete brzy uzdravit?" Žena k němu hovoří jako k malému dítěti.
Netopýr, vlastně muž je to, to nechce patřičně ocenit. "Myslíte si, že nepoznám, co to je?" vzteká se.
Žena si povzdychne a zatleská. Závěs ve dveřích se okamžitě rozhrne a dovnitř vejdou dva muži. Jsou vysocí, svalnatí, bronzové svaly a vypracované hrudníky dobře patrné - jsou oděni pouze ve zdobených bederních rouškách.
"Podržte ho," ukáže žena a oni okamžitě popadnou netopýra, povalí ho přes jeho nemalý odpor na lůžko a žena mu nalije obsah poháru do úst. Muži čekají, dokud jejich pacient nezvláční a nezavře oči, a opět odejdou.
Je to všechno k smíchu.

pueblo

(Vanja Grishamová)

Zasměju se, když vidím, jak najednou netopýr zhadrovatí. Teď už můžu, netopýr spí, nemůže se tedy zlobit.
"Dala bych si máslový ležák," prohlásím zasněně a široce se usměju. Fascinuje mě, jak se tím změnilo napětí v tváři, a tak se zkusmo zamračím a hned zase usměju. Je to zajímavé, fascinující!
Něco jsem chtěla říct... ano. "Dala bych si máslový ležák," usměju se znovu a ještě jednou se na chvíli zarazím, abych si mohla vychutnat ten pocit, "ale u Tří košťat došel. Je to smutné, že?" Využiji záminky a zatvářím se zkroušeně, jen abych poté vítězoslavně na svou tvář vrátila rozzářený úsměv.
Rozhlédnu se po místnosti. "Okrová je hezká, ale jsem na ni zvyklá v kombinaci s modrou. Ta hnědá je taky pěkná," pospíším si rychle, "je to velmi tradiční, takové západní, starobylé, indiánské. Ale modrá by byla lepší," dořeknu smutně. Okamžitě se mi na tvář vrátí úsměv - stále se toho pocitu nemohu nabažit - a já rozzářeně pohlédnu na obě ženy.
"Kde jsem? Je to tu fajn."
Pohnu rukou a nechám ji přejíždět po pruhované pokrývce. Doma mám peřiny jednobarevné, ale tohle se mi taky líbí. Cítím se skvěle.

(Severus Snape)

Napřed jsem si naprosto jist, že jsem mrtvý, ale vzápětí jsem nucen svůj předpoklad upravit. Posmrtný život určitě nezahrnuje tak přeplácané zdi a otravné ženské v nevkusných a zcela nedostatečných hábitech. Pak si vybavím naše poslední okamžiky a dochází mi, že nejsem mrtvý - teprve umírám. Mozek omámený plynem zjevně produkuje reálně působící halucinace...
Budiž, čekal jsem to horší. Uvolnil jsem se a nechal své halucinace plynout si po svém. Pokud se můj mozek rozhodl, že se mu bude zdát o dvou samaritánkách s mánií na zlato - jak mohou něčí uši unést tak obrovské náušnice? - není to zrovna důstojné, ale lze to ignorovat.

Jak dlouho jsem proplouval časem na pokraji spánku, nevím. Bolest se pomalu ztrácela, zřejmě plyn účinkoval a propadal jsem se do hlubšího bezvědomí. Probralo mě však v jediném okamžiku něco, co být součástí halucinace rozhodně nemohlo být - dotek magie.
Okamžitě jsem byl plně vzhůru. Zíral jsem nevěřícně na postarší ženu s hůlkou - ale jakou hůlkou! Vždyť je to jen kus dřeva! - pronášející jakousi litanii.

"Okamžitě toho nechte," vyjel jsem na ni. Usmála se.
"Je to pro vaše dobro," tvrdila. Podobná prohlášení bez výjimky znamenají problém, obvykle spíš větší, než menší. Odkudsi připlula ještě jedna osoba, s pohárem, ze kterého nezaměnitelně voněl omamující lektvar. Trochu jinak, než kdybych ho vařil já, ale pro adrenalinem zostřené smysly byl jeho původ zcela zřejmý.
Nejsem mrtvý.
Máloco mě kdy překvapilo víc.
Je to snad jejich hra?

Vyskočil jsem na nohy a v poslední chvíli, když jsem si uvědomil své nedostatečné oblečení, stáhl přikrývku sebou. "Ruce pryč..."
Poradili si se mnou snadno, až příliš snadno. Nebyl jsem pro ty dva ve svém nevalném stavu žádným soupeřem. Přinutila mě spolykat lektvar rukama až znepokojivě zkušenýma - cítil jsem zřetelně, jak se mi mysl halí do omámené mlhy.
Tohle nechci!
Pocítil jsem nával paniky.
Tohle nechci...
Umím se ubránit imperiu, zvládnu i tohle.
"Nebojujte s tím," řekla mi ta žena hlasem tak laskavým, že by za to měl být trest smrti. "Udělá vám to dobře."
Chtěl jsem jí odseknout, co si o tom myslím, ale nepodařilo se mi to. Cítil jsem, jak se mi rty rozšiřují do bezděčného úsměvu. V duchu jsem zaúpěl.
"No vidíte, jak to jde," pochválila mě a cítil jsem, že vstává z mého lůžka. Do tváře, nepřivyklé tak obskurní práci mimických svalů, jsem pomalu dostával křeč.

"Máslový ležák nemáme, zlatíčko," slyšel jsem, ale to už byla asi kousek dál. "To jsme moc rády, že se ti tu líbí. Pěkně odpočívej, doneseme ti něco dobrého k jídlu, ano?"
Ano, ano, s radostí bych si dal ty dvě s brusinkovou omáčkou.
Lstivě jsem pootevřel jenom jedno oko, aby to vypadalo, že napůl spím. Za ženskými zapadl závěs. Došlo mi, že na vedlejším lůžku leží Grishamová. Ne, tohle zaručeně nejsou halucinace, tohle bych si nikdy neudělal.
Prudce se posadím a hlava se mi trochu zatočí. Pousměju se nad tím. Zamračím se.
Tohle nechci!
"To je cesta tam a zase zpátky, hlavně zpátky, zcela nový obor, už jste viděla modrého králíka?" Jsem spokojen s tím, jak jasně jsem jí vysvětlil, co se s námi děje.

(Vanja Grishamová)

Když vidím, že se Snape vzbudil, zasměju se. Hlasem mi probleskuje čirá radost a bezstarostnost, jaká je to náhle neuvěřitelná lehkost bytí!
Zářícíma očima přejedu celou profesorovu postavu, co je jen vidět, a potom se zaměřím na oči. Jsou velmi černé. Modré by byly lepší, ale to by musel být opálenější. Stejně to není havraspár. Ale aby byl zmijozel, muselo by mu být opravdu hodně špatně a oči by musel mít stříbrné. Šedé.
"Jaké měli vaši rodiče oči?" zeptám se a usměju se. O moc víc už se usmát nejde, to by mi odpadla polovina hlavy.
Převalím se na břicho a rukama si podepřu hlavu, abych na svého profesora dobře viděla.
Naslouchám jeho slovům a jsem ráda, že se mnou mluví, mám nejasný pocit, že na mě vždycky spíš jen křičel, nebo mi odsekával, nebo nadával, nebo byl jízlivý, nebo byl sarkastický, anebo mlčel. Tohle je příjemná změna.
Je hezké, když se usmívá. Rysy mu při tom tak zvláštně zjemní a z bezedných studen očí se náhle stanou dva hřejivé body. Jenže černé, nejsou stříbrné. Ani modré.
Zasním se. "Modrého králíka jsem viděla, ona byla totiž ilustrovaná. Od dědečka. Víte, že mi dědeček ilustroval všechny moje oblíbené knihy? Ty obrázky se hýbaly... kreslil to přesně tak, jak jsem mu popsala, že si to představuju. Modrý králík byl takový chlupatý, a měl bílý ocásek. A hodinky. Dvouplášťové, s řetízkem.
Jé, až se vrátím, nechám si ilustrovat učebnici lektvarů!"
Při té myšlence skoro zajásám. Že mě to nenapadlo dřív! Bude tam Snape nad kotlíkem, a Snape politý lektvarem Peggy, a Snape za katedrou... To bude fajn!
Všechno je to fajn.
Ale něco je špatně. Zamračím se. "Cestu tam a zase zpátky ale přece nešel králík. A měl prstýnek. A modré oči. Byl by dobrý havraspár."
Na okamžik zavřu oči a představím si Froda. Ano, byl by dobrý havraspár.
Zato Snape má špatnou barvu očí. Je mi to líto.
Otevřu oči a usměju se na něj.
Je mi fajn.

(Severus Snape)

"Ale ne ne ne ne ne, musíte se sou-stře-dit," vysvětlím zaujatě. Ohnivě přitom zavrtím hlavou a trochu mě zabolí. Sáhnu si do vlasů a cítím pod prsty čerstvě uzavřenou ránu. Zajímavé! Nebo ne?
Co jsem to po ní chtěl?
"Maminka měla oči hodné," zasním se, když její otázka dá mým zmateným myšlenkám určitý směr. "Vždycky mi vyprávěla o králíkovi. Proč říkáte, že byl modrý? Byl to bílý, bílý králík! Tisíc bodů havraspáru dolů, za tak bezzásadovou neznalost." Šťastně se usměji. Z nějakého záhadného důvodu mi to udělalo hrozně dobře.

"Já chci taky lustrovanou knihu lektvarů," hlásím se honem. "Nebo... ilusfrovanou? Sférickou! Chci sférickou učebnici lektvarů." Ta představa se mi líbí.
Najednou se na ni zamračím. Vyhrabu se z postele, ctnostně se omotám přikrývkou a po čtyřech, vlastně po třech, protože jednou rukou držím přikrývku, překonám tu malou vzdálenost mezi námi. "Moc se usmíváte!" šeptám jí do ucha, ale sám se při tom uchechtávám. "Nikdo nesmí vidět, že se usmíváte!" Trochu se stáhnu a s přehnanou přísností na ni zahrozím prstem. "To je vážná věc!"

Uložím se vedle jejího lůžka do stejné polohy, v jaké leží i ona. Zkontroluji, jestli ležím správě a přehodím ruce, abych měl i stejně podepřenou hlavu. "Jsem si jist, že vás musím hlídat," oznámím, jako by mě nikdy nic lepšího nepotkalo. "Modří králíci jsou všude. Množí se hůř než Weasleyové."

(Vanja Grishamová)

"Jsou prázdniny," zachichotám se vesele, jako bych ho tím úplně převezla. "Takže tisíc bodů nahoru." Krátce se zamyslím. "Byl bílý. Ten modrý byl hebký a ležel v ručnících. A lítala kolem duhová víla... znáte ho, nebo ne?" Bylo by strašně v nepořádku, kdyby ho neznal.
Ještě se šťastně hihňám a horlivě přikyvuji, že taky dostane ilustrovanou knihu lektvarů, když Snape doťapká až ke mně. Zvědavě nastavím ucho a šťastně se zakřením, když si uvědomím, že Snape voní po nějakých bylinkách. Mám matný dojem, že byl vždycky spíš odporný. To teď ale není podstatné, teď mě lechtají jeho vlasy na rameni a proto se pořád pohihňávám.
"Dobře, nebudu se smát," odpovím přehnaně vážně, když se ode mě odtáhne, a ihned obličej stáhnu do vážného výrazu. Vzápětí ale zase vyprsknu. Jak bych se mohla nesmát, když je v téhle místnosti tolik štěstí?
Spokojeně se usměju, když slyším, že mě chce hlídat. Tak je to správné - profesoři se přece musí starat o své žáky. A kdo by byl lepší než profesor Snape? Jen jedna věc mi dělá starost... "Nemůžete ležet na zemi," vysvětlím mu jako malému dítěti. "Nastydl byste. Můžete mě hlídat ze své postele anebo z mé postele a já si lehnu na zem." Zní mi to dokonale logicky. Na konci se shovívavě usměji výrazem, jaké bych věnovala tříletému dítěti při vysvětlování, že není vhodné, aby si sahalo na dortovou svíčku, i když je tak pěkná.
Zkusmo vyprostím jednu ruku zpod hlavy a natáhnu ji přes okraj lůžka. Zadívám se na profesora, jestli se bude opičit, a v koutcích mi zase cuká.

(Severus Snape)

"O prázdninách bych dal každému tisíc bodů nahoru už jenom za to, že na něj nemusím koukat," vysvětluji rozzářeně. Začíná mi to usmívání jít. Zřejmě už jsem to někdy před tím zkoušel. "Ale s tím modrým králíkem, slečno havranice, nevím nevím. Myslím, něco mi říká, myslím, že modré králíky vidí jenom úplní cvoci. Je mi líto. Odkud jste říkala, že jste? Už vím - našel jsem vás na schodech. Typické, opravdu typické."
Zamyslím se.
"Děti se přeci rodí tak, že je rodiče najdou na schodech. Nebo je snad nosí havrani? Už si nevzpomínám. Možná je na ty schody donese havran."

Když vidím, že změnila polohu, honem ji změním též. Omylem zrcadlově a hned svůj omyl zbrkle napravuji. Trestuhodná neopatrnost!
"Vy máte pravdu," sdělím, jako bych objevil něco ohromujícího, nečekaného... něco jako kámen mudrců přiložený k Dennímu Věštci coby přílohu ke speciálu o potřebách pro domácnost. "Na zemi bych se nastydnul! To by se Tom zlobil. Ale Albus by mi dal bonbón. Citrónový." Podrbu se ve vlasech. "Nemám rád bonbóny," postěžuji si. "Žádné, a citrónové nejmíň. Pořád mi je strká. Ne, raději nenastydnout. Posuňte se, vy nedovtipná osobo." Štouchnu do té holky, aby se trochu posunula ke zdi a vešli jsme se vedle sebe.

Uložím se pohodlně a neobratně si zastrkám překážející vlasy za uši. Nejsem zvyklý ležet na břiše, ale povinnosti učitele někdy zahrnují i takové věci. Nechám si zvýšit plat. "Nikomu to neříkejte, ale když to nikdo nevidí, češu se jako modrý králík. Albus mě jednou nachytal a málem mu zaskočil bonbón."

(Vanja Grishamová)

"Vy mě vidíte nerad?" zeptám se zhrozeně, ale vzápětí se rozesměju, jako by šlo o dobrý vtip.
"Tom je váš táta? Má taky tak veliký nos?" zeptám se, než mě Snape přeruší s citrónovými bonbóny. Zase se rozzářím. "Tak mi ty bonbóny můžete dávat, já je mám ráda!" navrhnu mu se šťastným úsměvem. Připadá mi to ohromné, vždycky na lektvarech dostat bombón. Ostatní puknou závistí, když jim Snape nic nedá.
Uvolním mu kus postele a zatvářím se spokojeně. Naslouchám tomu klidnému hlasu a vychutnávám si teplo vedle sebe. "Když jsem byla malá, mohla jsem spát s rodiči v jejich posteli. Teď už nemůžu," prohlásím smutně bez souvislosti. "Tohle je fajn."
Uvolním se a zavřu oči.
Je to příjemné.
Není to sice táta, je to profesor Snape... Něco ve mně se začíná ozývat. Snape, Snape... Snape? Nevím, nemůžu to uchopit.
Prostě na to přestanu myslet, to pomáhá.
Zahihňám se a otočím se na záda.

(Severus Snape)

"Víte, studenti jsou tak hluční a protivní..." řeknu spokojeně. "Vůbec se nesnaží dělat věci pořádně. Víte, že si pletou špikování a flambování? Mám rád modré králíky."
Ostře jí pohlédnu do očí a ukážu prstem. Jsme si tak blízko, že jí skoro ťuknu do kořene nosu. "Jinak modré. Víte, králíci jsou chlupatí." Povzdechnu si. Má to znít zkroušeně, ale dopadne spíš rozkošnicky. S úsměvem od ucha k uchu se nelze pokoušet o zkroušená povzdechnutí. "Je to v poznámkách pod čarou. Určitě jste je nečetla. Dalších tisíc bodů dolů a za trest sníte všechny ty bonbóny."

"Otec měl nos červený," vybavím si. "Vlastně vypadám po mamince. Byla tak krásná..." Absurdní prohlášení. A nebo ne? Kdyby si někdo s hodně bujnou fantazií zkoušel představit, jak se rysy skládají poněkud jinak, ostré vrásky zjemní a zvykl si na ten úsměv...
"Myslím, že jsem s rodiči v posteli určitě nespal," dumám. "Nebudete v noci kopat?"
Čekám, až se uloží v nové poloze, pečlivě si prohlédnu, jak leží, a také se obrátím na záda. Tentokrát trefím polohu na první pokus. Vejdeme se rázem podstatně hůř.
"Nemáte horečku?" ptám se překvapeně a se zájmem si prohlížím místo, kde se dotýkají naše nahé paže.

(Vanja Grishamová)

Sleduji Snapeovu tvář, která je velmi, opravdu velmi blízko, a usmívám se. Znepokojující myšlenky jsem upozadila hodně hluboko a je mi teď mnohem lépe.

"Nevím, jestli v noci kopu. Jak bych to mohla vědět, když v noci spím?" Povzdechnu si, ale i já se přitom tlemím, takže pokus nijak nedopadne. "Vážně, pane profesore. Zasloužil byste si tisíc bodů ze Zmijozelu dolů. Odečítají se body i profesorům, že ano?" dodám podezíravě.
Chvíli je ticho, které přeruší opět profesor. "Horečku? Nikdy mi nebylo líp," odpovím bezstarostně. "A vy?"

Snape, Snape... snaží se onen tichoučký hlásek dál v náhlém tichu mých myšlenek. Pokusím se ho vypudit, ale tentokrát už se nedá.
Tak co je?! vyjedu na něj v duchu.
Je to Snape, Snape, profesor Snape... uvědomuju si dál.
Zamračím se a pokouším se soustředit.

(Severus Snape)

"Je mi úplně hodně dobře," přiznám bezelstně. "Nikdy mi nebylo líp. A neradujte se, já vás vidím! Vy se radujete! Profesorům se body neodečítají. To koukáte, co?" Vítězoslavně se zakřením. Dostal jsem ji!
Pak se zatvářím, jak hrozně přemýšlím, a přitom se směju do hrsti. "Ne ne ne, je mi opravdu úplně nejlíp. Škoda, že v noci spíte." Výraz usilovné snahy o přemýšlení se přemění na ryzí ohromení.

"Vy...v noci... spíte? Opravdu spíte?" Zavrtím nevěřícně hlavou. "Asi bych vám jinak sebral body, co?" dodám chápavě. "To vážně spíte celou noc a nevíte, jestli kopete?" Znovu potřesu hlavou. "Možná bychom se měli zeptat modrého králíka. Ti zmetci ví všechno." Položím si hlavu a trochu se zavrtím, abych ležel pohodlněji.

"Možná vám nějaké body nechám, když mě nekopnete. Ve sklepě ve skutečnosti není zima, ale když v noci spíte, tak to nemůžete vědět. Také občas v noci spím. Víte, když o tom tak uvažuji, možná taky kopu. Nebo ne? V noci se pracuje! Je třeba všechny modré králíky dostat z Bradavic pryč. Obtěžují v noci studenty. Kradou jim přikrývky, víte? Chtějí zjistit, jestli kopou." Znovu se zasměju. Uvolněně, spokojeně.

"Nerad chodím z Bradavic pryč," svěřím se. Nemluvím už tak zřetelně jako před chvílí, zřejmě se propadám do malátného polospánku. Hlas začíná znít monotónně a zřejmě budu schopen mluvit do konce věků.
"Občas si mě zavolají a musím poslouchat ty nejhloupější řeči, jaké si dovedete představit. Věděla jste, že Bellatrix musela nosit mudlovská rovnátka? Ze záhadných důvodů na ni neúčinkovalo to správné zaklínadlo. Mluvila o tom pořád. Luciuse to hrozně vytáčelo." Oči mi zlomyslně zablýskají.
"Víte, Tom nemá rád modré králíky," tečou si myšlenky pomalu dál. "Taky nemá rád, když mu někdo říká Tom. On mu vlastně Tome ještě nikdo neřekl. Možná by se mu to líbilo? Hm. Jak není někdo bílý králík, chce ho obarvit na zeleno. Dává vám to smysl?" Široce zívnu a přijde mi to k smíchu. Zívnu si honem ještě dvakrát.

(Vanja Grishamová)

Monolog, který se ozývá vedle mě, nechávám proplouvat svou hlavou, aniž bych se na něj pořádně soustředila.
Je to Snape... profesor... v Bradavicích. Leží tu vedle mě v posteli...
Je obtížné se soustředit, myšlenky jsou příliš ospalé.
Co je na tom špatného?
Mračím se a dívám se na obličej vedle toho mého.
Odebral naší koleji příliš mnoho bodů. Přepadl tvoji rodinu... chránil tě.
Začíná se nořit to, po čem celou dobu pátrám, mám to na dosah, jen to zachytit...

Poznání mě takřka uhodí.

Mlha myšlenek se rozplyne v šoku, když pochopím, co se to tady děje.
Až se vzbudí, zabije mě. Možná by bylo lepší spáchat sebevraždu, dokud je čas, dokud je omámený.
Pokusím se sednout si tak, abych ho nevytrhla z vyprávění - zrovna mluví o zelených králících - a zároveň se snažím zabalit do peřiny. Není to jednoduché, při tom, jak málo je tady místa.
"Pane profesore, asi byste měl spát," zkusím to tiše a velmi nejistě. Přikazovat Snapeovi? Až se vzbudí, zabije mě.
Začnu se soukat k nohám postele, abych mohla utéct pryč a přitom nemusela lézt přes něj.
Ano, zabije mě.
Pusa se mi roztáhne od ucha k uchu. Když mě zabije, není důvod si neuložit tyhle okamžiky do paměti na věky věkův. Asi by nebylo dobré se o tom šířit... ale za dlouhých zimních večerů bych se jimi mohla bavit přímo famózně.
Ty drogy, nebo čím nás to omámili, asi ještě působí, uvědomím si náhle, když zjistím, že se začínám chichotat nahlas.
Stojí mě dost sil se ovládnout a pokusit se překonat poslední kousek postele, abych dosáhla kýženě svobody.
Kdo ze studentů asi viděl kdy Snapea nahého a zfetovaného? Ha, prvenství!
Pryč z postele, pryč!!

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu