Kráska a Smrtijed - Dilema slečny Grishamové

8. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Po mé odpovědi následuje další rána a já opět vykřiknu. Bolí to, ačkoliv normální fyzická bolest je po neviditelném cruciatu a vnitřním dušení... úleva přímo ne, ale je to něco, na co se dá zaměřit, něco, s čím se dá bojovat, čemu se dá vzdorovat.
Stejně křičím. Je to tak snesitelnější.

Když přijde jeden ze smrtijedů s dalším nápadem, přikrčím se v očekávání věcí příštích. Mám strach, celou dobu. Jen se ve vlnách zintenzivňuje a jedna z těch vln přišla právě teď.
Potom se něco stane - opět. Vnímám, jak se na mě kácí obrovský kus nábytku, vnímám, jak na mě padá jeden ze smrtijedů - jsou všichni stejní, nedokázala jsem si udržet přehled v tom, který je který. Stejně je to jedno.
Zakryje mě obrovské tělo a já se zazmítám, abych se ho zbavila - marně. Jsem rozbolavěla, vysílená, vystresovaná a v neposlední řadě o polovinu lehčí než on.

Něco třeskne.
A kolem je denní světlo.
Konečně se osvobodím ze slábnoucího sevření a okamžitě se překulím co nejdál. Ostražitě pozoruji temnou postavu, která se nehýbe... za světla je maska stejně hrozivá jako za tmy.
Instinkt mi velí utéct, skoro bolí, jak se ho snažím umlčet. Utéct do bezpečí, pryč, prostě jenom pryč.
Ale jsem nahá, netuším kde a hlavně jsem tu sama, bez rodičů. Rodiče jsou stále v moci těch psychopatických bláznů, kteří je chtějí mučit a zabít.
Rozhodnu se, ačkoliv mě to stojí obrovské přemáhání. Nikdy jsem nedělala nic tak... statečného? Možná spíš pošetilého.

Přistoupím k ležící postavě a rychlým škubnutím jí seberu hůlku. Uleví se mi, když se nadále nepohne.
Přestože s cizí hůlkou, petrificus totalus zvládnu napoprvé. Tep se mi trochu zklidní.
V první řadě sejmu z tváře masku. Chci vidět tvář toho netvora, chci vědět, koho zabiju... nebo nechám zabít.
Na vteřinu mě ochromí, když spatřím tvář svého profesora. Parchante! Kdybych neklečela, možná bych si kopla. Je to zbabělé, ale to by bylo to poslední, co by mě v tuhle chvíli trápilo.
Co teď? Vrátit se - to je jediná moje myšlenka. Jenže Snape je v bezvědomí a sama se přemístit neumím.
Přitáhnu si kolena pod bradu a zahryznu se do kůže na jednom z nich. Bolí mě celé tělo, záda mám zbičovaná, po cruciatu se mi stále podlamují nohy. Cítím se neskutečně zranitelně. Jsem nahá, nemám nic, co by mě dělilo od okolního světa.
Sevřu ruce v pěst a odhodlám se znovu sáhnout na bezvědomého smrtijeda. Tentokrát mám před sebou obtížnější úkol - svléknout z něj hábit.


Trvá to dlouho. Profesor je těžký a zkamenělý a já zesláblá. Po úspěšném boji je ale překvapivě málo švů roztrhaných, ačkoliv jsem si nebrala servítky. Okamžitě se do něj zabalím, když náhle pocítím na boku něco... hůlka. Tátova hůlka, poznala bych ji kdekoliv, mám téměř stejnou, jen kratší. Lipové dřevo a žíně z jednorožce. Kdyby to bylo ve stínu posledních hodin možné, usmála bych se. Takhle se mi do očí natlačí jen slzy.
Hůlka. Táta. Rodiče. Co je s nimi?
"Ty parchante, vstávej! Vzbuďte se, slyšíte?! No tak vstávejte!" Můj křik je doprovázen bušením pěstí do bezvládného těla a přerušován hlasitými vzlyky. Chci zpátky. Chci za rodiči. Hned.

(Severus Snape)

...několik dlouhých chvil bezbřehé hrůzy jenom přemýšlím, co se stalo, hledám jakýkoli záchytný bod pro tápající mysl, snažím se zakotvit v prostoru a čase, až mi rozbolavělá hlava třeští o to víc.
Nevím, kde jsem, co se stalo a nemohu se pohnout. Skvělé.
Dívčí hlas slyším už nějakou dobu, ale trvá dlouho, než mě napadne, že bych ho mohl začít poslouchat. Patřičné kulisy zajedou na své místo s razancí úderu pěstí. Fakta se skládají z drobných střípků, jako rozbitý pohár po kouzlu reparo.
Vím vše... a nevím to hlavní. Co se pokazilo. Kde jsme.

Otevřu oči a až díky tomu, že nemohu nic víc, mi naplno dojde, že jsem pod kouzlem petrifikus totalus. Ležím na trávě a je den - buď jsem strávil v bezvědomí víc času, než jsem si sám myslel, nebo můj poslední vjem byl správný a přemístili jsme se někam hodně daleko.
Pohlédnu na slečnu Grishamovou. Vypadá to, že se mi ji opravdu podařilo udržet naživu. Zajímavé. Opravdu bych na to nesázel. Možná je naživu až moc, říkám si, když ucítím její pěsti. Poznám díky nim, na jaká všechna místa jsem to dostal nějakou těžkou knihou. Mám dojem, že úplně na všechna. Cruciatus je ve skutečnosti horší, než dostat narvanou skříní, ale ne o moc.

Dívka vypadá, vzhledem k okolnostem, v poměrně dobrém stavu.
Má můj hábit. V pořádku, to je projev zdravého rozumu.
Má mou hůlku! Zabiju ji.
Hledím na ni a tiše čekám, až jí to dojde. Ostatně je to to jediné, co mohu dělat.

(Vanja Grishamová)

Vidím, jak Snape otevřel oči, a spolehlivě mě to umlčí. Najednou nevím, co říct, a hlavně netuším, co dělat. Je mi jasné, že nemůže mluvit, jenže nemám odvahu ho pustit. Což je dost bezvýchodná situace.
"Chci, abyste nás vrátil za mými rodiči, hned. Prosím." Poslední slovo dodám takřka proti své vůli velmi tichým hlasem. Připadá mi nesprávné přikazovat něco profesoru Snapeovi, a to i přesto, že se na mém těle nedávno svíjelo jeho přičiněním asi padesát hadů.
Zvednu se na nohy a zavrávorám. Pět kroků, které udělám, je víc dílem roztržitosti přírodních zákonů, které nestihly zareagovat včas, a složím se dřív, než bych chtěla. Ale pět kroků od Snapea je... dostatečné. Možná. Možná taky ne. Jestli ne, asi mě zabije. Ale v tuhle chvíli se mi všechno zdá natolik nereálné, že to prostě zkusím. Když to nevyjde... uvidíme.
"Finite incantatem," mávnu tátovou hůlkou. I po pronesení kouzla na svého profesora ale nepřestávám mířit, v očích mám směsici hrozby, strachu a zoufalství.
"Zůstaňte tam, pane profesore. Jen mi řekněte, jestli mě přemístíte zpátky, když vám vrátím vaši hůlku." Můj hlas zní podivně prosebně - podivné na někoho, kdo drží v ruce hůlky všech zúčastněných osob.
Oči prosí i poté, co umlknu a stísněně čekám na odpověď.

(Severus Snape)

Ztěžka vydechnu. Získat vládu nad vlastním tělem nebyla zvlášť velká výhra. Pomalu se posadím a sevřu si rukama hlavu. Ucítím na prstech něco lepkavého a když na ně pohlédnu, spatřím krev.
Mohlo to být horší.
Pořád ještě to může být horší.
"Jste si jistá, že chcete zpátky, slečno Grishamová?" Jízlivost v mém hlase je nezaměnitelná. Jsem to opět já, oblíbený učitel, jásejte a tleskejte, děti moje. "V tom případě jste si brala ten hábit zbytečně."

Rozhlédnu se kolem nás. Louka u lesa. Ničím zvlášť zajímavá, patrně ani faunou; obyčejné letní odpoledne. Odpoledne? Přesto bych se nerad dočkal nějakého zubatého - nebo ohůlkovaného - překvapení. "Vraťte mi mou hůlku," pronesu nevrle. "Než si s ní vypíchnete oko. Jedna by vám měla stačit." Zamračím se.
"Předpokládám, že jste schopna čarovat s hůlkou svého otce?" Ta rána do hlavy na mně musela nechat větší následky, než jsem si myslel. Samozřejmě, že je schopna. Toho, aby seslala petrificus totalus bez hůlky, se patrně nedočká; a té nehorázné drzosti, aby čarovala s mojí, se snad nedopustila.

(Vanja Grishamová)

Mlčím a polykám slzy. Opět. Je mi zle. Opět.
"Nemůžu tam rodiče nechat! Já... nemůžu!" Cítím se mnohem slabší než před chvílí, to když mi dojde, že sama toho pro rodiče mnoho udělat nemůžu a vrátit smrtijedovi jeho hůlku je jistou jízdenkou na věčnost.
"Proč jste nás přišli zabít?! Proč zrovna nás? Co jsem vám kdy udělala? Co vám kdy udělali moji rodiče?!" Možná to byl pokus o křik, ale skončil ve vzlycích. Pohrávám si láskyplně s hůlkou svého otce, hýčkám si ji, jako by to bylo mé jediné pojítko s ním, a slzy z mých očí už vytékají zcela nekontrolovatelně. Zase.
Výzvu, abych mu vrátila hůlku, nechám bez odpovědi. Sedím a dál na něj upírám pohled, snažím se vymyslet, co mám proboha dělat dál. Původně pominu i otázku na čarování s tátovou hůlkou, ale potom si to rozmyslím; snažím se tím získat respekt, snažím se zapůsobit alespoň natolik, aby se po mně ten člověk prostě nevrhnul. Nevím, jestli bych se ubránila. Nevím.
"Jsem schopná čarovat s oběma," upřu na Snapea oči a čekám, jestli se na mě vrhne. Jsem ve střehu jak jen můžu v současném stavu být, další petrificus mám na jazyku, kdyby se přece jen rozhodl zkusit to bez hůlky.

(Severus Snape)

Chová se iracionálně a nelogicky. Od někoho z Havraspárské koleje bych čekal... Je to jen malá holka. Pohlédnu pozorněji na její tvář. Malá holka. V duchu si povzdechnu.
"To kouzlo obsáhlo celou místnost," řeknu mírně. Vím, že můj hlas umí znít i uklidňujícím způsobem - jen už jsem to hodně dlouho nezkoušel. "Je docela dobře možné, že vaši rodiče byli také někam - přeneseni."
Nad posledním slovem zaváhám. Nevím přesně, co se stalo. Neměl jsem stejný pocit, jaký mívám při přemístění, ale také je pravda, že už velice dlouho jsem sebou nikoho nenesl. Jen doufám, že otázka přemístění kamkoli nepřijde nějakou dobu na přetřes.

"Vaše rodiče jsem nikdy před tím neviděl, neslyšel o nich a vaše výsledky v lektvarech vás neaspirují do seznamu těch, na které bych rád použil zakázané kletby." Do hlasu mi pronikne ostří, které se vzápětí opět - marně - snažím zmírnit. "Samozřejmě nejste někdo, komu bych měl v úmyslu skládat účty."
Vstanu, mnohem malátněji, než bych měl v úmyslu. Neudělám nejmenší náznak, že bych se k ní chtěl přiblížit. Bez hábitu se necítím pohodlně, i když čerstvý vzduch na tváři je překvapivě příjemný. Počasí je dokonalé, pokud je někdo příznivcem procházek či pikniků. Osobně nejsem ani jedno.
Jak si okamžitě uvědomuji, s vlasy slepenými krví a bez zmíněného hábitu je mnohem těžší pouštět hrůzu. Pohlédnu na ni přimhouřenýma očima. Kdybych k ní prostě přistoupil a hůlku si vzal... ne, je příliš vynervovaná, mohla by začít vyvádět. Moc se jí toho nestalo, ale i tak to bylo příliš - stále Brumbálovi říkám, že by studenti měli být připravenější.

"Sama si přeberte, jestli jsem se vám v kterémkoli okamžiku pokusil ublížit," řeknu s pečlivě skrývanou zlostí. Mojí vlastní hůlkou!"A zařiďte se podle toho. Nebo na mě pro mě za mě sešlete imperio, avadu, nebo co vás napadne." Je těžké to neříct posměšně. Takové kletby se na škole neučí a těžko by je dokázala použít napoprvé. "Každopádně tento status je neúnosný."
Cítím vzrůstající netrpělivost s její nerozhodností. Alespoň něco bychom měli začít řešit hned.
"Sáhněte do kapsy hábitu," vyzvu jí neochotně. "Vnitřní kapsa vpravo. Je tam několik malých ampulí. Vezměte dvě červené. Opatrně s nimi, jsou tam jenom ty dvě."

(Vanja Grishamová)

Poslouchám pozorně, co Snape říká. Jeho hlas je pro mě teď pojítkem s realitou, moc dobře si uvědomuji, že stávající situace je nadále neudržitelná a já netuším, co si mám počít. Nemám ponětí, na čí straně Snape je. Tedy - já v tom mám jasno, jenže on zní... přesvědčivě. Takže váhám.
Je to smrtijed. Zabíjí. Jenže... jenže. Mně opravdu nic neudělal a rodičům - nevím. A... co je s dědou? Zabil ho? Nevím, jestli se chci ptát. Teď ne. Potom - možná.

Když se Snape postaví, vyděšeně sebou cuknu a sevřu hůlku pevněji. Tátovu i tu jeho.
Na jeho slova kývnu - už před okamžikem mi došlo, že on mi opravdu nic neudělal, nepočítáme-li tu epizodu s hady... která byla neškodná. Polknu. Ta svíjející se těla... tolik těl... na holé kůži, pod oblečením... křik... Tohle není to, na co bych právě chtěla vzpomínat. Nic z toho, co se stalo v té místnosti.
Ušklíbnu se, když mě vyzve k zakázaným. Samozřejmě, že bych je nedokázala seslat, a to ani se svou hůlkou. Poznávám v tom jízlivost svého profesora a vrátí mě to na zem, zpátky z té místnosti, kde táta visí u stropu a máma se choulí nahá na zemi... bič práská... a dost!

Odložím vedle sebe Snapeovu hůlku, svoji stále třímám v pravačce připravenou k použití. Nahmatám ampulky a pokusně jednu vytáhnu - červená. Sáhnu do kapsy znovu a když se netrefím barvou lektvaru, zkusím to do třetice - opět červená.
"Co je to?" zeptám se a snažím se, aby se můj hlas chvěl co nejméně. Připadá mi nesmyslné dávat Snapeovi cokoliv, stejně tak mi ale připadá nesmyslné si od něj cokoliv brát. V prvním případě ho to může zneviditelnit, zesílit nebo co já vím co, v druhém případě to může být jed.
Co teď?

Strašně bych si přála mu věřit. Jenže to nejde, pořád vedle něj leží smrtijedská maska a co víc, já mám na sobě - jeho - smrtijedský hábit.
Pořád nevím, co s ním mám dělat. Prostě seslat petrificus a nechat ho tu, sama potom jít někam pro někoho? To nezní jako špatný plán... problém je v tom, že se bojím zůstat sama. Je to tak nepochopitelné, že raději budu s masovým vrahem a tyranem, než abych utekla?
Sleduji každý jeho pohyb, cokoliv, co by značilo, že se mi chystá něco provést. To rozhodování by potom bylo o tolik jednodušší...

(Severus Snape)

Nepřestávám ji pozorovat a snažím se moc nemračit nad tím, jak zoufale pomalu prochází všemi nezbytnými fázemi úvah. "Promerlina, slečno Grishamová! Myslíte si, že kdybych byl na straně Pána Zla, je Harry Potter ještě naživu?"
Až vzápětí si uvědomím, že jsem to řekl nahlas. Musím být opravdu mimo víc, než jsem si myslel. Taková přeřeknutí zpravidla stojí víc, než chvíle crucia pro pobavení... a já před ní nechtěl vyslovit nic, co by se dalo použít jako důkaz proti mě. Jestli nás najdou, budu ji snad nakonec muset zabít sám.
Na okamžik zavřu oči, jak přemáhám prudké vzedmutí žaludku.

"Měla byste to poznat podle vůně," řeknu a znovu na ni pohlédnu. Snažím se nedělat moc prudké pohyby, dokud vypadá tak napjatá. "Probírali jsme je už ve druhém ročníku. Univerzální léčivý lektvar. Není tak účinný, jako lektvary specifické, ale - namátkou - účinky crucia mírní poměrně uspokojivě."To mi můžete věřit.
Znovu se mi přihlásí žaludek. Těžce polknu. Cítím svědění ve vlasech, jak mi z rány na hlavě stále vytéká krev. Rozhodně to dodá mému hlasu na naléhavosti.
"Jeden vypijte, jeden mi dejte. Pokud vám to připadá jako přehnaná důvěra, mohu vypít z každého polovinu."
Nezdržím se netrpělivého gesta, ale hned ruce zase svěsím. Touha po ní skočit, sebrat svou hůlku a vrazit jí pohlavek je sice silná, ale odolám alespoň do doby, než si budu jist vlastní rovnováhou.

(Vanja Grishamová)

Když Snape zmíní Harryho Pottera, přikývnu. Napadlo mě to už taky... jenže předpokládám, že to taky může být plán. Plán na co? To je jedno, nejsem Voldemort, nemám ponětí. Prostě plán.
Pomalu otevřu jednu ampulku s lektvarem a opatrně přičichnu. Ten lektvar poznávám - nejen z druhého ročníku, ačkoliv tam jsme je opravdu probírali. Máme jich zásobu doma, táta je má z nemocnice. Několikrát už jsem ho použila.
Může to být lest... Jsem paranoidní. Rychle obsah lahvičky vypiju a okamžitě pocítím úlevu. Netušila jsem, jak příjemný účinek mohou mít... je mi dobře. Ne, to asi není - ale je mi o tisíc procent líp než předtím.

Znovu se zadívám na Snapea. Co dál?
Stisknu rty. Teď mi pomohl, je tak možná asi řada na mně. Spoutat ho můžu kdykoliv i potom.
"Wingardium leviosa," namířím tátovou hůlkou na druhou ampulku s lektvarem a vznáším ho ke svému profesorovi. Objektivně musím říct, že Snape nevypadá dobře. Jenže subjektivně mi to dělá velmi, velmi dobře. Ať už je na jakékoliv straně.

Stále ještě nevím, co mám dělat dál. Hůlku mu ale vracet nehodlám.

(Severus Snape)

´Zjevně na tom nejste tak špatně, aby jste nerozeznala červenou od ostatních barev.´ Spolknu tu poznámku a jenom si poznamenám do paměti, že za tu nehoráznou neopatrnost - vypila lektvar první - jí později dám ještě pěkné kapky.
Teď ale jenom čekám; uvolnění, patrné na celém těle a úleva ve tváři, jsou dostatečně výmluvné. Lektvar účinkuje, jak má. V šoku zřejmě není. A duše... ta si časem poradí sama.

Shrábnu lahvičku a ustoupím mimoděk krok dva zpět v jakési nesmyslné potřebě soukromí. Odzátkuji ampulku a příliš sladká vůně je to poslední, co můj žaludek snese.
Stihnu ještě udělat pár kroků stranou za zcela nedostatečný trs houští a dobudu si tu potupnou žaludeční záležitost.
Obliviate vám udělá dobře, slečno Grishamová. Rozhodně udělá dobře našemu budoucímu vztahu učitel-student. Nebudu mít takovou potřebu odebírat Havraspáru desítky bodů, kdykoli vás spatřím.

Nemusím být lékař, abych věděl, že mám otřes mozku a že ampule lektvaru, do které jsem zatím v rychlosti vrazil palec, abych ji nevylil, pomůže jenom částečně.
Chvíli se rozdýchávám a když jsem si takřka jist, že to snesu, rychle vypiju lektvar.
Ano, ta úleva je veliká. Bolest ve svalech odezní beze zbytku a hlava výrazně zmírní.

Zachmuřený a vzpřímený se vrátím zpět na své místo pár kroků od nerozhodné studentky. "A co teď, slečno Grishamová? Budeme se tu na sebe dívat a čekat, kdy nás někdo objeví? Nebo mi vrátíte hůlku a začneme pracovat na tom, abychom se oba vrátili, kam patříme?"

(Vanja Grishamová)

Sleduji scénu před sebou a neodvrátím se ani, když profesor vrací obsah svého žaludku zpět na světlo boží. Místo úšklebku nebo výrazu odporu se mi na tváři usadí jen přemýšlivý výraz.
"Pomůže ten lektvar při otřesu mozku?" zeptám se a ignoruji jízlivou poznámku co teď.

(Severus Snape)

"Předvádíte tu svou zcela nepřípadnou indiskrétnost, nebo do nebe volající neznalost základních lektvarů?" zavrčím a založím ruce na hrudi.
"Nebo se snažíte odvést pozornost od otázky, kterou jsem vám položil dostatečně polopatickým způsobem, abyste na ni mohla bez potíží odpovědět?" Jestli jsem se pokusil před tím být méně nepříjemný, než obvykle, pro tuhle chvíli jsem na to dle všeho zapomněl.

(Vanja Grishamová)

Zhluboka se nadechnu. Tolik tedy ke vzájemné spolupráci - dost by mě potěšilo, kdyby se tu zase složil, ale to bych chtěla asi moc.
Následkem cruciata a bičování a hadů mi neslouží paměť... proč že bych vám měla věřit, že se mě nepokusíte zabít, až vám vrátím vaši hůlku?
Tohle neřeknu, ačkoliv mám chuť. Příliš jízlivé - na studenta. On samozřejmě může.
Nenávist a zlost na chvíli přehluší i stesk a strach o rodiče.
Nadechnu se znovu. Tak ráda bych na okamžik zavřela oči, jenže nemůžu - vím, že bych na to doplatila.
"Pane profesore, prosím, vysvětlete mi, proč bych vám měla věřit. Že mě nezabijete v tu chvíli, kdy vám vrátím vaši hůlku."
Nečekám nic jiného než jízlivost, ale třeba to bude podnětné - něco, co jsem přehlédla... A když ne, budu mít aspoň víc času na přemýšlení.

(Severus Snape)

Potřesu hlavou v gestu beznaděje, obvykle vyhrazeném jenom na longbottomovské lektvary. (Navrhl jsem tento pojem do oficiální klasifikace pro případy, kdy nestačí jako známka T. Jednání dosud nejsou u konce.) Okamžitě toho zalituji. Znovu na okamžik zavřu oči a mírně skloním hlavu. Spoléhám na to, že vypadám prostě zamyšleně.
"Slečno Grishamová, nedovedu si představit, že byste byla tak naivní a věřila tomu, co bych vám tu napovídal. Pokud jste, mohu se samozřejmě o nějakou pohádku pokusit. Rád bych držel svoji hůlku v ruce dřív, než na nás z toho lesa něco vyběhne." Postoupím krok k ní, bezděčný krok, gesto v konverzaci. Připadá mi už klidnější - brzy si budu moci pro svou hůlku dojít a ona mě nebude s to proklít.

Dlouze se nadechnu. Nemálo mě popouzí, že se musím pokoušet o důvěru studentky, navíc takové, kvůli které nasazuji krk. Ne že by to bylo něco nového.
"Pokud vám nestačí, že jste dosud naživu, neznásilněná, mimo dosah smrtijedů a se všemi končetinami na patřičných místech, nevím, co dalšího by vás mělo přesvědčit." Možná jsem jí přeci jenom měl podstrčit ten druhý lektvar. Chyba v odhadu - opravdu jsem věřil, že mě nechá vypít z každého svou část.

(Vanja Grishamová)

Na Snapeův krok vpřed reaguji okamžitě: Odsunu se dál a podniknu druhý pokus postavit se - tentokrát mnohem úspěšněji než prve. Ten lektvar vážně pomohl.
Stejně se cítím slabá jako moucha.
"Mimo dosah smrtijedů nejsem," namítnu, když domluví. Jeden stojí přímo přede mnou a jeho maska se stále válí na zemi. Odhodlaně se jí vyhýbám pohledem.
Nebudu dodávat, že až něco vyběhne z lesa, já svoji hůlku mám. Základní zaklínadla stále umím. Nechci slyšet nic o své neschopnosti nebo nerozumu, ne od Snapea. Ne teď.
"Jakto, že se mi snažíte pomoct, jak tvrdíte, když pracujete pro... Pána zla?" Připadá mi to jako docela zásadní otázka. Na výsměch si asi budu muset zvyknout.

(Severus Snape)

Řeči, řeči, řeči. Takhle bychom tu mohli postávat opravdu přinejmenším do rána; na to prostě nemám náladu. Její labilitu nahradilo odhodlání - to je rozhodně lepší, ale ne pro mé momentální potřeby. Snad jí vydrží i později, nehodlám se zabývat hledáním cesty zpět s ufňukanou troskou.
Trochu se ušklíbnu při jejích slovech. Odpověď na tyhle otázky zná jediný člověk a já jejich okruh nehodlám rozšiřovat.

"Přeci se nebudu připravovat o práci," řeknu ironicky. "Nevíte, že Bradavice dostávají příspěvky od ministerstva závislé od počtu studentů?"
Znovu pokročím k ní, tentokrát zcela cíleně - byť pomalu.

(Vanja Grishamová)

"A Brumbál ví," začnu, když tu se ke mně začne Snape blížit... Ustupuji stejným tempem, jakým on se blíží, a zrovna když znovu začnu vyslovovat "Petrifi-", se znovu zastaví.
Poodstoupím ještě pár kroků a znovu zalovím v kapse hábitu, kde byly lektvary. Jeden po druhém si prohlédnu a opatrně - velmi opatrně - si ke každému čichnu.
První je čirý a vůně neříká zhola nic; znovu jej pečlivě zašroubuji a vrátím do hábitu.
Další dva - modré - voní jako posilující lektvary. Ale ta barva...?
Žlutý mi neříká nic a tak putuje k onomu průhlednému.
Poslední dva jsou zelené. Vůně mi připomíná bezesný spánek, ale... ne tak úplně... Kdo by taky mohl čekat od profesora lektvarů jednoznačné určení?
Tedy, co dál? Zadívám se na profesora a ušklíbnu se.
"Pane profesore, jestli je tohle váš způsob, jak mě dostat blíž, abyste mi vzal svoji hůlku, tak se vám nepovedl. Pokud se zase pohnete, zakouzlím na vás petrificus a naleju do vás jeden z těch lektvarů. Třeba ten modrý..." Nedořeknu a odmlčím se. Čekám, co bude.

(Severus Snape)

"Na ty modré lektvary nesahejte. Vlastně na žádný z nich nesahejte."
Postavím se s gestem, jako bych si upravoval imaginární hábit. Desítky let zvyku nelze smazat za pár desítek minut. A pak prostě jdu pryč - obejdu ji dostatečně širokým obloukem a zamířím k lesu. Jdu beze spěchu... a ani se po slečně Grishamové již neohlédnu.

(Vanja Grishamová)

Hledím na profesora v očekávání věcí příštích. Jen se mi oči trochu zúží, když promluví o mé minulé hlouposti. Netvrdím, že nemá pravdu, ale při mé bezradnosti to bylo to nejlepší, na co jsem se zmohla. Co se mu vlastně nezdálo?
A potom odejde. Tak dobrá. Nebudu za ním cupitat jako pejsek, bez hůlky se nevzdálí daleko. Opravdu si myslí, že jsem TAK hloupá?
"Hůlku už potřebovat nebudete, pane profesore? To je milé, předám ji bystrozorům, aby vám ji mohli zlomit, až vás budou posílat do Azkabanu."
Snape se ani neohlédne.

Nějak snadno si získal moji důvěru. Tohle ne...

"Pouta na vás!"
Sleduji, jak se profesor kácí k zemi asi dvacet kroků ode mě.
"Já se omlouvám, pane profesore," prohlásím kajícně, když dojdu až k němu. Příčí se mi jít proti dospělému, ke všemu proti někomu, kdo mě čtyři roky vyučoval. "Vždyť nemůže být nepochopitelné, že... si nejsem jistá, proti komu vlastně jste, nebo ne?"
Ne, ani nadále nevím, co mám dělat. Nevím.

Sedím asi krok za profesorem tak, aby na mě neviděl, a čekám, jestli odpoví. Myslím, že bych nesnesla jeho pohled - vím, že bych tam našla výsměch a pohrdání. Necítím se, že bych to snesla.

(Severus Snape)

Jistí nedospělci by na sebe potřebovali zbrojní pas.
"Tak už jste se konečně rozmyslela, co chcete?" posmívám se, nepohodlně zkroucený na překvapivě tvrdé zemi. "Jak vidím, přecenil jsem vás. Čeká nás zjevně další tiráda na téma ´nerozhodnost´?"
A mě osobně na téma jak vytočit slečnu Grishamovou. Už mi pomalu docházejí dosud nevyužité komunikační módy... tedy ty, které jsem ochoten použít. To, že si sedla mimo mé zorné pole buď znamená, že si je velmi jistá, nebo velmi nejistá. Tipuji to druhé. Opět mě začíná bolet hlava, aktivity poslední doby jí neprospěly.

Nasadím trpělivý výraz, odhodlaný k tomu, o čem jsem mluvil již dřív. Čekat. Nic jiného, jak se zdá, nezbývá. Buď ona dostane rozum... nebo já naberu dost sil, abych se mohl pokusit kouzlit bez hůlky.
Uvidíme, co nastane dřív; už dávno nejsem takový optimista, abych si nebyl takřka jist, že ta pravá bude třetí možnost a nebude se líbit ani jednomu z nás. Ne každý les je sice tak nebezpečný, jako ten kolem Bradavic, ale... ležím tu jako králík na porážku.
Bude krájet tlustočervy po celé první pololetí. Pro druhé vymyslím ještě něco horšího.

(Vanja Grishamová)

"Co jste udělal s mým dědečkem?" zeptám se zcela nelogicky mírným hlasem. Možná... až příliš mírným a klidným. "Zabil jste ho? Nebo někdo z vašich kolegů?"
Zcela nelogický dotaz, zcela bez souvislosti.
Jestli neodpoví... tentokrát bych mohla odejít já. A on tu zůstat spoutaný.

(Severus Snape)

Že by konečně dostala rozum? Buď to - nebo je na pokraji hysterie. Na takový dotaz však nevidím důvod neodpovědět pravdivě. "Naše informace nesdělovaly, že v domě bydlí někdo kromě vás tří." Hovořím bez zaujetí, chladně.
"Neprohlížel jsem osobně celý dům, ale ostatní ano. Pokud by ho našli - přivedli by ho dolů. Divadlo je tím působivější, čím více obětí se ho účastní." Nebráním hořkosti, aby mi pronikla do hlasu. Je to však příliš jemné koření - pochybuji, že by si toho všimla.

(Vanja Grishamová)

Nebyl tam? Kde jinde by byl? Navzdory všemu ale nevidím důvod, proč by mi měl lhát. Nevidím důvod, proč by ho zabíjeli rovnou, když ho opravdu mohli připojit k nám.
"To je zvláštní, večer si šel lehnout do své ložnice," prohlásím jízlivě. Stejně nevím, co si o tom mám myslet.

Co dál?
Mám velikou touhu se Snapea zeptat, jestli ví o jeho aktivitách Brumbál, ale je mi jasné, že by mi neodpověděl.
Fajn. Co dál?
Předpokládám, že neví o nic víc než já, kde jsme se to ocitli. Takže by asi ani nevěděl, kam se přemístili rodiče.
Co dál?
...
Nevím.

"Finite incantem," zašeptám tiše.
Když se Snape pomalu postaví a otočí ke mně, podám mu jeho hůlku.
"Co bude teď? Zabijete mě?" Hlas mám tichý a dívám se mu do očí. Největší risk, který jsem kdy udělala.
Je mi špatně. Znovu na mě dolehla únava a záda mám v jednom ohni.
Zabije mě? Asi bych se ani nebránila.
Je mi smutno.

(Severus Snape)

Mlčím a čekám. Když konečně mohu vstát, je to... úleva. V první chvíli hlavně fyzická, v dalším okamžiku si začnu uvědomovat, že došlo k nějakému zlomu a projede mnou vlna úlevy. Když cítím známé zachvění magie v mé hůlce, málem se usměju.
"Budu muset Brumbálovi navrhnout, aby modifikoval hodiny Obrany proti černé magii. Vaše chování bylo možná teoreticky pochopitelné - někomu - ale velmi vzdálené tomu, jak jste se chovat měla. Možná by to chtělo zcela nový předmět? Accio lektvary." Hovořím překvapivě mírně. Tedy nevrle, ale ne vztekle. Lektvar se nepovedl, ale je vzdáleně podobný tomu, jak znělo zadání.
Nastavím dlaň a drobné ampulky, které v ní přistanou, nastrkám do kapes u vesty.

"Reducto," mávnu k Vanje hůlkou. Absurdně velký hábit, který má na sobě, se zmenší na mnohem přiměřenější velikost. Předpokládám, že teď by měla být schopná chodit bez toho, aby o něj zakopávala.
"Alverix-Orcus Transfrogamorphus calceus scholaris. Obujte se." Objeví se před ní obyčejné černé nazouvací botky.
"Jdeme."

(Vanja Grishamová)

Pohledem vydržím sledovat Snapeovu tvář do doby, než si přivolá lektvary z mého hábitu. Potom sklopím oči k zemi zadívám se na velmi zajímavé stéblo trávy vedle mé nohy.
Jsem unavená - nespala jsem ani tři hodiny - a vyčerpaná. Úplně.
Spadla ze mě obrovská tíha rozhodování, co dál, a to způsobem, který se mi ani trochu nelíbí - své jednání považuji za zkratovité. Byla to bezmoc, co mě k tomu dohnalo.
Teď ale, když se můj mozek oprostil od jednání, které mi zachraňovalo kůži, jak jsem se domnívala, má naprostou volnost v myšlenkách... a vzpomínkách.
Co je s mými rodiči?
Tahle otázka na mě dolehne plnou vahou.
Táta u sebe nemá hůlku, mám ji já. Jsou bezmocní, nemohou se bránit. Jestli se přemístili někam spolu se smrtijedy, neubránili by se. Těžko jsou to všechno převlečení dobráci jako Snape.

Přede mnou se objeví boty. Nezdá se, že bych si jich všimla. Hledím stále do jednoho místa, pohled mám obrácený do sebe.

Co je s rodiči? Jak to můžu zjistit?
Je tu Snape a navzdory všemu, co se stalo, to nevypadá, že by mi chtěl ublížit. Navzdory tomu, jak jsem se chovala já... stydím se. Dokáže někdo tak egocentrický jako on pochopit, že to bylo nutné, že jsem opravdu nemohla vědět, na které straně je a co chce udělat?

"Nemohl byste nás přemístit zpátky? Někam... na ministerstvo, policii nebo někam."
Chci vědět, že jsou mí rodiče živí, dokážete to pochopit, profesore?
Obličej stále nezvedám. Nechci, aby byly vidět slzy, i když by to nebylo poprvé. Mám pocit, že je teď situace jiná. Teď už nemám nárok.

(Severus Snape)

Ale ona nejde.
A já nemám v úmyslu přiznat fakt, že se ve svém momentálním stavu nejsem schopen přemisťovat.
"Nevíme, kde jsme," řeknu proto nakonec, když vidím, jak úpěnlivě čeká na odpověď. "Zapůsobilo na nás několik zaklínadel zároveň a jejich účinek je nepředvídatelný. Rozhodně jsme se neměli dostat na opačnou polokouli - vezmeme-li v úvahu, že je odpoledne. Napřed proto zjistíme, kde jsme. Nicméně není bezpečné setrvávat na místě, kde jsme se objevili." Hovořím svým oblíbeným učitelským hlasem vyhrazeným pro tupější prváky, kterým je nutné po páté vysvětlit, že kotlík nad ohněm pálí a není radno na něj sahat.
Nerad bych se opakoval a znovu ji vybízel, aby mě následovala, ale zdá se, že slečna Grishamová se právě začíná skládat. Za normálních okolností bych jí dal školní trest a vyhodil ze třídy. Ale teď a tady...?

(Vanja Grishamová)

Přikývnu, jako že souhlasím se vším, co Snape řekl.
Ale nezvedám se.

Myšlenky - jedna tragičtější než druhá - se na mě valí ve vlnách, neustávají a neustávají. Jedna věc je smířit se se svou smrtí - a já si myslím, že už jsem s ní smířená byla - ale něco zcela jiného je vyrovnat se se smrtí někoho jiného.
Jenže oni nejsou mrtví. Nemusejí být. Možná.

Polknu a pootevřu pusu, abych mohla zhluboka dýchat. Snažím se uklidnit, snažím se veškeré myšlení potlačit.
Nezvedám pohled k člověku, který se tyčí nade mnou. Bojím se, že uvidím výsměch - a nejsem si jistá, jestli bych to ustála.
Strašně moc bych se chtěla svalit někam do křoví, být sama a brečet. Jenže nemůžu.

Stále s pohledem upřeným k zemi se zvednu na kolena a pomalu si stoupnu.
Obuju si boty.
A čekám.

(Severus Snape)

Promluvím zvolna a pokouším se potlačit netrpělivost. "A teď pojďte za mnou." Mám v úmyslu se vydat podél lesa a pokusit se – mimo jiné - najít vodu. Napůl uvažuji, že bych jí dal jeden ze svých rezervních lektvarů. Ale kdo ví, jak dlouho budeme na cestě; nechám ho, kdyby bylo ještě hůř. Sám ho občas užívám, když Pán Zla trvá na tom, abych byl jedním z diváků při jeho hrátkách s mudly. Znecitlivuje mysl, ale netlumí intelekt.
Vidím v její tváři únavu a sám bych tak rád na chvíli zavřel oči... ale na to teď samozřejmě není čas. Už jsme ho ztratili příliš mnoho.

(Vanja Grishamová)

Znovu přikývnu. Pohled upřený k zemi je teď prázdný - už ne zahleděný do sebe, prostě jen prázdný.
Proti myšlenkám bojuji apatií. Předtím to fungovalo, bude to fungovat i teď.
Počkám, až Snape udělá první dva kroky, a teprve potom vyrazím za ním. Jdu pomalu a nezdá se, že by se mi chtělo zrychlovat, že bych se chtěla přizpůsobovat.
A mlčím. Nepřemýšlím. Od toho je tady - konečně! - někdo jiný. Kratiknot by ze mě neměl radost...

(Osud)

Procházíte po voňavé louce a po vaší pravé ruce se tyčí vysoký a temný les.
Je teplo. V trávě cvrkají cvrčci a skákají kobylky, od lesa se nese zpěv ptáků a šumění stromů. Vše působí ospalým dojmem pozdního odpoledne letního dne.

Náhled před sebou spatříte podivný výjev.
Skupina králíků se plouží trávou a nijak vás nebere na zřetel. První jde malý bílý albín s červenýma očima, teprve za ním jde zjevně nejsilnější z celého houfu.
A potom ostatní. Může jich být k dvacítce, možná víc. Neutíkají, vypadají vyčerpaně, nebo možná odevzdaně.
Neutíkají, přestože pokud nezpomalíte své tempo, budete je moct klidně zašlápnout.

(Severus Snape)

Zamračím se na podivný výjev před námi a zastavím. "Stůjte," houknu na slečnu Grishamovou, která mechanicky kráčí dál. Nehodlám šlapat přes králičí hřbety a zároveň nemám v úmyslu pominout jejich podivný stav. Je samozřejmě možné, že se najedli blínu, nebo vypili zkaženou vodu... ale všichni?
Jedno je jisté - musíme se vyhnout směru, z kterého přišli... a zvýšit opatrnost.

(Vanja Grishamová)

Zastavím se na krok od Snapea a pohledem plným nezájmu přelétnu scénu před sebou.
"Co je s nimi?" zeptám se profesora vedle sebe, ale vypadá to, jako by mi bylo jedno, jestli mi odpoví, nebo ne. Spíš to vypadá, jako bych si ani neuvědomovala, co se děje kolem mě... a ono to tak opravdu je.

(Severus Snape)

Z výšky na ni útrpně shlédnu. "Čekáte, že provedu rovnou na místě vivisekci - nebo se jich snad mám běžet zeptat?" utrousím navrčeně.
Když nás králíci minou, prostě jdu dál, i se svým natvrdlým stínem. Utěšuji se, že by to mohlo být daleko horší. Mohl bych tu být kupříkladu... mimoděk jsem se začal zaobírat seznamy studentů, mezi kterými Grishamová zaujímala prostor v šedivém středu, a dělit je na snesitelné a nesnesitelné. Nebyl jsem si jist, jestli je technicky možné objevit někoho, kdo by spadal do první skupiny.
Výhled na les byl neuvěřitelně fádní.

(Osud)

Krajinou se šourají dvě postavy v černém - ta vyšší rázuje pevným krokem, jako by na tom závisel život, a ta menší se šourá dva kroky za ní, černý hábit podivně zplihlý v horkém bezvětří.

Je opravdu čím dál tepleji? Cvrkot utichá, vzduch se chvěje horkem, králíci za vašimi zády dosáhli lesa.

Sluneční svit zezlátl, vzduch ztěžkl natolik, že o každé nadechnutí musíte bojovat, a myšlenky se vám pletou, i když minimálně jeden z vás by to nikdy nepřiznal nahlas.
Svaly máte jako z olova, další krok už udělat nejde, dýcháte žhavý plyn a plíce máte v jednom ohni...

(Vanja Grishamová)

Táhnu se za svým profesorem a je mi čím dál tím hůř. Rozšvihaná kůže na zádech pálí jako čert a v krku mám vyschlo. Chtěla bych pít, ale soustředím se čím dál hůř a kouzlit bych v tomhle stavu prostě nebyla schopná.
Proč ne? Šlo to předtím...

...něco se změnilo.

Dýchá se mi hůř, každý krok mě bolí, vím, že daleko nedojdu. Hledat vodu? Směšné.
Nezabývám se tím, co je špatně, jen vím, že nedokážu to, co se po mně chce.

Co se po mně chce?
...
Hledat vodu, vzpomenu si náhle.

"Pane profesore," ozvu se slabě a je mi jedno, že nevím, co říct dál, protože se v tu chvíli ponořím do černého bezvědomí a skácím se k zemi.

(Severus Snape)

Proklínám v duchu ten nápad s knihovnou a díru ve své hlavě. Muselo mě to zasáhnout víc, než jsem si myslel - ovládnout se je čím dál těžší. A nemělo by mi být takové horko. Ochlazovací kouzlo je přeci tak primitivní... jen kdyby stálo za to udělat ten k zešílení složitý pohyb, jakým je zvednutí ruky s hůlkou. Svírám ji pevně, v obavách, že mi vyklouzne z prstů, zatímco bojuji se schopností se soustředit na další krok.
Nevím, jestli ještě opravdu dokážu jít dál.
Otočím se po slečně Grishamové a je mi rázem jasné, že to nebyl jen subjektivní vjem. Vypadá přesně tak špatně, jak já se cítím.
Neschopen zasáhnout sleduji, jak se kácí k zemi.
A za zvláštně dlouhou, nebo snad jen nepatrnou chvíli, se mi svět rozplyne před očima.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Dilema slečny Grishamové ambra di avena 08. 10. 2008 - 20:21
RE: Kráska a Smrtijed - Dilema slečny Grishamové hermione007 10. 10. 2008 - 12:05
RE: Kráska a Smrtijed - Dilema slečny Grishamové mae 13. 10. 2008 - 12:04