Kráska a Smrtijed - Kdo se skrývá pod maskou

6. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola druhá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Když dopadnu definitivně na zem, vydechnu bolestí - a při té příležitosti pochopím, že zase můžu mluvit. Jenže v tuhle chvíli si netroufám nic říct, mám obrovský strach. Ten se ještě znásobí, když promluví táta - tak ráda bych mu řekla, aby byl potichu, že to bude dobré, ale že musí být zticha... vlastně nevím, kde beru jistotu, že je mlčení lepší než slova. Asi je to všechno jen strach.
Když prosí, aby ho zabili a nás nechali jít, znovu se mi do očí natlačí slzy a tentokrát je již nedokážu spolykat, stékají mi po tváři a já se snažím nepopotahovat nosem. Neupozorňovat na sebe. Jak bláhová je naděje, že by mě mohli přehlédnout, nechat být. Tři smrtijedi, tři stvůry.
Vím, že táta nikdy nekývne na to, aby nás zabil. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne - bojím se; bojím se o sebe i o své rodiče, ale ve své dětské sebelítosti asi přece jen víc o sebe.
Co mám dělat? Umřu? Noviny jsou více než výmluvné. Všechno se točí kolem naší školy a proto zprávy čtu pozorně a se zájmem. Abych byla připravena, kdyby se zlá část světa chystala sáhnout i po mně... jak bláhová jsem byla. Strašně, strašně naivní.
Umřu. Vím to. Cítím uvnitř sebe obrovskou prázdnotu, obrovskou nejistotu. Umřu. Co bude potom? Další myšlenka mě zasáhne jako blesk: A co bude předtím? Další cruciatus? To nepřežiju... kéž by.
"Mám vás ráda," zašeptám sotva slyšitelně. Obličej mám stále natočený k tátovi, takže on a snad i máma má slova uslyší. Mám je ráda. Nenapadlo mě nic důležitějšího, co bych chtěla v tuhle chvíli říct.
Zavřu oči. Slzy mi z nich vytékat nepřestávají.

(Severus Snape)

Grisham hledí zmateně, viditelně se snaží na něco přijít. "To... to myslíte vážně?" vypraví ze sebe pracně.
Znechuceně se ušklíbnu. Ten muž je průhlednější než sklo. Přemýšlím, co je zač. Lékař u svatého Munga, vybavuji si to dobře? Ještě že tak - jako právník by se rozhodně neuživil. Nyní si je však nepochybně lépe než mnozí jiní vědom, co jeho i celou rodinu čeká... občas někdo omylem přežije a takoví tráví u Munga času rozhodně více, než bývá obvyklé.



"Copak bych lhal?" řekne Carwick ublíženým hlasem. Už jsem si jist, že je to on. Nehraje divadlo jenom tady, neumí už být jiný, ani když odloží masku a plášť. Ten muž se doopravdy minul povoláním. Mám pocit, že ve skutečnosti pracuje s inzeráty, což je mimořádně suchopárná práce a...
Zarazím myšlenky, které se hrozí rozutíkat na všechny strany a soustředím se na scénu před sebou. Obě ženy se snaží nepoutat na sebe pozornosti víc, než je nezbytně nutné, alespoň tak. Ne že by to něco změnilo.

"Možná... možná bychom se nějak mohli domluvit." Grisham se trochu zvedne, sedí s pokrčenými koleny a podpírá se rukama, zřejmě si netroufá vstát, ale snaží se zapůsobit na Carwicka, kterého nyní mylně považuje za nejdůležitější osobu zde. Důsledně se snaží nepohlédnout na ženu ani dceru. Docela by mě zajímalo, jestli ty dvě chápou, o co se pokouší.
"Tak se mi líbíš," pochválí ho Carwick. Avery se rozvalí v křesle, nohu přes nohu, poklepává si hůlkou o dlaň druhé ruky. Vidím ale na něm, že je neustále připravený zasáhnout.

"Udělám to," zdvihne Grisham hlavu. "Pokud mají zemřít tak jako tak..." Pokrčí rameny. "Mě ještě život neomrzel." V duchu mu krátce zatleskám. Výkon je to stále velice slabý, ale teď se opravdu snažil a zlepšení bylo znát. Přizpůsobil se situaci a začal přemýšlet.

(Vanja Grishamová)

Když táta odpoví, jen krátce zalapám po dechu. Vpíjím se pohledem do otcovy tváře, snažím se najít známku toho, že to nemyslí vážně... Jistěže to nemyslí vážně! Snaží se nás zachránit! Vím to, vím to moc dobře! Otec nás příliš miluje, než aby nám ublížil! Riskuje vlastní život, aby nás zachránil! Jenže... jenže. Červíček kdesi hluboko uvnitř hlodá a nedá si pokoje.
Vzlyknu a kousnu se do rtu, aby ten zvuk byl to poslední, co ze mě vyjde. Je mi strašně.
Mám vás ráda. Sotva neznatelný pohled od matky, otec se na mě ani nepodíval, když to slyšel. Mám-vás-ráda. Udělám, co budete chtít. Nechci, abyste umřeli. Nechci, abych umřela já.
Dívám se na otce zčásti šokovaně, zčásti zrazeně. První emoci předstírat nemusím... a tu druhou také ne. Nedokázala bych to, ne po tom, co se stalo tam nahoře. Zlomilo mě to? Možná. Červíček uvnitř mě hlodá. Co když rodiče také mučili? Co když to táta myslí vážně?
Nemyslí! Prostě... nemyslí. Snaží se nás zachránit. Nebo sebe, je to jedno. Umřeme všichni. Kdyby přežil aspoň on, přála bych mu to z celého svého srdce. A přežil-li by zradou mě a maminky, nezapomněl by na to, co by byl živý.
Mám strach a myšlenky se mi pletou. Nevím, čemu mám věřit. Nebo možná je to tak, že vím, čemu bych měla věřit, jenže ono to nejde. Ne tváří v tvář smrti.

Máma stále vzlyká a choulí se do sebe po tátově boku. Neodvažuje se cokoliv říct a skoro by se dalo předpokládat, že tátu neposlouchala, když souhlasil s vyjednáváním. Stále vzlyká, stále beze změny. Jen se už přestala pokoušet na mě podívat - stačil ten jediný pohled po mých slovech.

(Severus Snape)

Avery se zasměje. "Zřejmě teď přetéká nadějí, že jsme tak nesmírně hloupí," pronese líně.
"...že se chytíme na tuhle malou hru..."
"...a nad čeká, že mu teď opravdu dáš do ruky jeho vlastní hůlku?"
"Stejně nevěřím, že ovládá nějaké opravdu zajímavé kletby. Třeba... Grishame, jestlipak bys dokázal seslat imperio, hmm?"

Ti dva už rozhodně dělali spolu, to je mi jasné. A zjevně vzájemně dokáží svoji společnost ocenit. Grisham jenom svěsí hlavu. Samozřejmě, že si dělal takové naděje. Lidé jsou nepoučitelní.

"Grishame, zabij je, a jsi volný. Ale! Zabij je holýma rukama. A můžeš jít! Kam jen si budeš přát, volný jako pták."
Ticho. Vzduch jím přímo vibruje, hlasitě hučí tím tichem. Já vím, co bude dál; Grisham to ví také, i Avery. Carwickem, paní Grishamovou a Vanjou naopak probíhají prudké emoce, vidím je v jejich drobných gestech, způsobu, jakým drží ramena. Ti netuší, že Grisham se jenom honem snaží vymyslet, co by mohl dělat dál, hledá cestu - ale nenachází, nemůže najít. Dlouze vydechne zadržovaný dech a celý se napůl zhroutí do sebe. Tvář si přikryje dlaněmi.

"Škoda," řekne Carwick a zní to, jako by toho doopravdy litoval. "Budeme se muset o zábavu postarat sami." Vstane a lehce přistoupí k Vanje. Ano, už je nepochybně dost stará na to, aby mu přišla zajímavá.
"Nedal by sis líbit? Můžeš jít první," pohlédne na mě s nabídkou, která má zcela jednoznačný význam.

(Vanja Grishamová)

Teď už vím. Tatínek - zlatý tatínek se nás opravdu jen snažil chránit. Jenže ani po té myšlence nenásleduje úleva, zbývá jen strach.
Prý - škoda. Připadá jim jako škoda, že táta nezabil holýma rukama svoji ženu a dítě. Jsou to zrůdy, jsou to monstra. Jak se z někoho mohlo něco takového stát?
Jedna z postav postoupí ke mně a mně v tu chvíli opět naskočí husí kůže, celé tělo se mi nekontrolovatelně roztřese. Jen na chvíli, na chviličku. Potom přestane. Tiše zírám na masku a přemýšlím, jestli taková zrůda vůbec může mít obličej. Pociťuji hrůzu z toho, co by mohlo následovat. Co bude následovat. Proč si dělat naděje?
Znovu se otřesu.
Bojím se cokoliv udělat. Bojím se prosit, bojím se brečet. Slzy mi nadále stékají po tváři, oči mám rozšířené strachem, ale jsem zticha jako pěna. Možná to je pro mě pojítko se zdravým rozumem, možná bych se jinak zbláznila hrůzou. Kdybych křičela, kdybych prosila. Kdybych si připustila naději.
Smrt mi přece neublíží; snažím se to brát vědecky. Po ní už nic neucítím. A před ní? Bude to trvat jen chvíli, jen chviličku.

Moje pracně budované sebeovládání se zhroutí v jediném okamžiku. Místnost protne výkřik, hlasitý a plný zoufalství, a pohledy všech tak na sebe na okamžik přitáhne moje maminka. "Ne!" Snaží se zvednout na kolena, snaží se plazit k nejbližšímu smrtijedovi, chce prosit... za můj život. Chce prosit tak, jak jsem já neměla odvahu. "Nechte ji, nechte moji dceru... Cokoliv... Prosím... Nechte..."
Blábolení přerušované prudkými vzlyky je nesouvislé, je ale jasné, co chce. Že prosí, že nabízí sebe.
Sevře se mi srdce.
Mám vás ráda.

(Severus Snape)

"Troufám si říci..." Netrpělivým gestem hůlkou zklidním tu ženu. Zhroutí se, vyčerpaná a neschopná křičet, ale vnímá, vnímá všechno a je schopná se trochu hýbat. Úlitba bohům bolesti.
"Troufám si říci, že mám trochu lepší vkus, než abych musel sáhnout na tohle nedomrlé stvoření," pronesu chladně. Neboť jsem promluvil poprvé, nepochybuji, že má studentka právě zažívá nepěkný šok.

"Myslím, pánové, že nás čeká později mnohem přitažlivější společnost. Vidím tu však zajímavou příležitost..." Postoupím trochu kupředu a protočím v prstech svou ebenovou hůlkou.
Avery nesouhlasně potřese hlavou. "Jen do toho," vybídne mě. "Přece bys ji nechtěl zklamat." Zdvihnu mírně paži, aby mě nechal domluvit.

"Existuje mnoho kouzel, o kterých se lze dočíst v knihách černé magie," řeknu a vložím do hlasu jistou žádostivost, o které doufám, že bude sdostatek nakažlivá. "Žel jen málo příležitostí je vyzkoušet v praxi."
Okamžik se soustředím a hůlka mi v ruce zavíří ve složitém gestu. Slova, která k tomu přidávám, jsou takřka neslyšná. Dívka je rázem pokryta hady. "Pocta našemu pánovi." Svíjí se na ní snad desítky těl, hladkých, hebkých... asi to neocení, řekl bych. Křič, přesvědčuji ji v duchu. Teď jim ukaž tu zábavu, kterou chtějí. Nebo si ji najdou sami.

Zatímco Grisham vyjekne a začne holýma rukama hady shazovat dolů z těla své dcery, řeknu hlasem, ve kterém nechám zaznít lehké zklamání: "Zajímavé. Podle té knihy by se mělo jednat o jedovaté zmije Aštanovy, ne drobné neškodné škrtiče." Má poslední slova zaniknou ve výbuchu Carwickova smíchu. Je nadšený z paniky těch dvou, kterou mé kouzlo vyvolalo; a nepochybuji, že i z mého komentáře. Co potěší takového červa více, než drobný neúspěch neoblíbeného kolegy?

(Vanja Grishamová)

Teď jsem to já, kdo vykřikne. Slabě, velmi slabě, jako bych svůj výkřik chtěla vzít na poslední chvíli zpátky; to když poznám hlas, kterým dosud tichý smrtijed promluví.
Zrádce! Parchant! Nenávidím ho... Nedokážu přijít na jiné pojmenování než "zrádce". Jak mohl Harry Potter přežít, když měl zmiji tak blízko sebe?
Slyším jeho slova, slyším, jak mnou pohrdá. Nejsem mu vděčná, tomu ničemovi, který zradil Brumbála a lidství, ale možná se mi trochu uleví. Možná. Opět to proradné možná! Jenže - co si připraví dál?

Potom mé tělo pokryjí hadi.
Výkřik hrůzy protne vzduch, když vidím ta svíjející se těla, a okamžitě se vymrštím do kleku a rukama je ze sebe začnu smetat. Panika zaplavuje mé útroby, když se hadi nechtějí nechat a chytají se, kde se dá. Jeden mi vklouzl pod kabátek pyžama, jiný do nohavice. Křičím, panicky ječím.
Vyskočím do stoje, abych z nohavice vyklepala jedno svíjející se tělíčko, a téměř okamžitě se pode mnou podlomí nohy, které mě stále ještě nechtějí poslouchat. Do jedné mě znovu chytla křeč a myslela-li jsem si, že po tom, co se stalo, už mě nic bolet nemůže, nebyla to pravda. Propnu špičku, aby křeč ustala, a zároveň se snažím rukama dostat hada pryč. Povede se mi to - nakonec. Ten zpod kabátku mi vypadne sám, když razantně vytáhnu lem z kalhot a zatřepu jím.
Je mi špatně. Tátovy ruce se mi pletou, bojím se, aby hady nerozdráždil, aby mě nekousli...
Snapeův hlas, který mi sděluje, že nejsou jedovatí, jako bych neslyšela. Je mi zle. Vadí mi i dotyky táty, je mi prostě zle. Chtěla bych přeskočit následující hodinu svého života, ať už by potom následovalo - nebo nenásledovalo - cokoliv.

Máma leží na zemi a dusí pláč. Táta panikaří, snaží se mi pomoct. Já panikařím v záplavě malých tělíček na mně a kolem mě. A tři postavy se dobře baví.
Ten zrádce. Takový pocit zklamání jsem snad nikdy nezažila - Bradavice pro mě byly poslední destinací klidu, pevností, kde nebylo třeba se bát... a teď zjišťuji, že přímo v jejich srdci byl zrádce.
A když zemřu, nikdo se to nedozví. To je snad první myšlenka na očekávanou smrt, která není sobecká.

(Severus Snape)

Pozoruji hlavně Averyho a Carwishe - další výhoda masky je, že není přesně znát, kam směřuje váš pohled. Ti dva se opravdu baví. V duchu si slíbím, že dvojčatům Weasleyovým pro příště odpustím nějaký drobnější trest. Jejich smysl pro humor mi v této chvíli připadá vyzrálý, duchaplný a vyloženě osvěžující.
Avery zřejmě usoudí, že situace vyžaduje drobné vylepšení a hůlkou zdvihne Grishama do vzduchu. Marně se natahuje po dceři. Neslyším přes ječení slečny Grishamové, jaké kouzlo Avery použil, ale zavěsí muže kousek pod stropem v něčem, co vypadá jako obří pavoučí síť. Má tak dokonalý výhled na to, co se bude dít dál.

"Ty přijdeš na řadu až jako poslední," ujistí ho Avery v nepatrné chvíli, kdy se dívka nadechuje k dalšímu křiku. Brzy takto nepochybně přijde o hlas, což bude vyloženě úleva.
Hadi se začínají rozlézat všude okolo. "Finite incantatem."

"To bylo slušné," chechtá se Carwish, zatímco dívka osvobozená od hadů na zemi lapá po dechu. Až příliš rychle přijde s vlastní invencí. "A tohle znáte?" Pronese kouzlo, které umožňuje člověku dýchat pod vodou. Snese je na obě, matku i dceru - pod vodou by jim bylo jistě dobře, ale tady se začnou cítit rázem... jako ryby na suchu. Protočím panenky a v duchu začnu odpočítávat minutu. Víc by ve svém současném stavu bez následků nevydržely.

(Vanja Grishamová)

Když je táta zavěšen na strop a hadi zmizí, nedokážu udělat nic víc, než se svalit na zem a hlasitě vzlykat. Tatam je mé sebeovládání, teď nejsem nic víc než uzlíček nervů.
Schoulená do klubíčka a se zavřenýma očima - připadám si tak méně zranitelná.

Náhle zalapám po dechu a vytřeštím oči. Nejde to, nemůžu dýchat! To je tedy ono? To je způsob, jakým zemřu?
Vzlykání ustane, nepokouším se mluvit, snažím se jen uklidnit - nechci přicházet kvůli panice o víc vzduchu, než je nebytně potřeba. Nehýbu se, dokonce ani neotáčím hlavu ke svým mučitelům - pohyb je vzduch. Já jsem havraspárka, a havraspáři jednají logicky, rozumově. Nepanikaří.
Lapám po dechu a přestávám se soustředit i na jakékoliv myšlenky, zdá se mi to příliš náročné. Nemůžu dýchat a je to věru šeredný pocit.
Obličej se mi zkroutí bolestí, když už se mi zdá, že víc nesnesu. Bolest ale neustává, plíce mám v jednom ohni, rukama a nehty se začnu drásat do krku, snad aby jiná bolest odpoutala pozornost od umírání, možná proto, abych si vytvořila nový otvor pro vzduch. Naštěstí mám krátké nehty a příliš malé odhodlání k sebeničení - není z toho víc, než rudé škrábance.
Dusím se. Strašlivý pocit. Slzy mi opět tečou z očí, ačkoliv dělám co můžu, abych tomu zabránila - to totiž taky zvyšuje potřebu dýchat.
Pomalu mě obestírá milosrdná tma...

Máma je na tom podobně. Z vyčerpané letargie na zemi ji vyrušil nedostatek vzduchu a její chování je obdobou toho mého, snad až na drásání krku. Svíjí se na zemi a dusí se.
Ticho pocházející od nás dvou je takřka hmatatelné.

(Severus Snape)

"Finite incantatem," pronesu již podruhé v krátké době. Carwish si pohrdavě odfrkne, Grisham nad našimi hlavami úlevně zaúpí.
"Ještě by to vydržely."
Zavrtím hlavou. "Bylo by nepraktické je příliš vyčerpat předčasně."

Avery pomalu přistoupil blíž. Ano, teď byl na řadě on. Stál těsně nad paní Grishamovou, špičky nohou se dotýkaly jejího těla. Nevnímala to. Lapala hladově po vzduchu, nedokázala se hned vzpamatovat.
"Něco tomu chybí. Nebo snad přebývá?" pronesl a vyslovil jen docela jednoduché kouzlo. Obě ženy se rázem ocitly jenom ve spodním prádle. "Se zbytkem počkám na další kolo."

Ocitli jsme se patrně v nějaké absurdní soutěži Ukaž, co umíš? Teď jsem tedy "na řadě" opět já. Ne, to bylo předčasné - Avery zřejmě usoudil, že jeho kouzlo byla jen maličkost, což skutečně byla. Sáhl na křeslo pro jeden z ozdobných polštářků a přeměnil si ho na bič.
"Možná bych se rád zeptal..." Dvojí rychlé, ostré prásknutí ukázalo, že to s touhle svou hračkou opravdu umí. Na zádech obou Grishamových se objevily krvavé pruhy.
"Svěřte se nám se svými názory na Pána Zla. Začni třeba ty, maličká..."Prásk.

(Vanja Grishamová)

Náhle se cosi stane a mé plíce zaplaví vzduch. Temnota neochotně ustoupí a můj pohled se po chvíli zaostří na prknech podlahy. Užívám si ten čerstvý vzduch - prosycený strachem, potem a stále páchnoucí po moči - a na krátký okamžik nepřemýšlím, co bude dál, žiju jen tou nejaktuálnější přítomností.

Potom zmizí mé pyžamo. Zachvátí mě panika, ale zatím se necítím na to, abych křičela. Na to jsou mé plíce příliš unavené.
Těžce polknu. V mých očích to znamená jediné a já se nehodlám smířit se znásilněním. Smotám se do klubíčka ještě víc než předtím, abych koleny zakryla svá prsa - mám na sobě jen kalhotky, jinak nic. Ustrašený pohled zarývám do podlahy, k smrtijedovi jsem zády a strach mě paralyzoval natolik, že bych se nedokázala otočit, ani kdybych chtěla. Což bych nechtěla. Je mi dobře tak, jak jsem. V rámci možností.

Náhle pocítím na svým zádech prudkou ránu a vykřiknu. Bolestně, nahlas. Tak tak, že nevykřiknu, když se ozve rána znovu, ačkoliv nic necítím. Výkřik mé maminky mi jasně prozradí, kam dopadla.
Otázka, rána. Výkřik. Prudce lapám po dechu, abych byla schopná odpovědět. Jenže - co? Mozek mi neslouží - tváří v tvář takové bolesti nejsem schopná dát dohromady lež, ani když mi může pomoci. A pravda?
"Neznám ho," špitnu tiše, tak, aby mě bylo slyšet. Prostě mě nic jiného nenapadlo.

(Severus Snape)

Avery na okamžik nevěřícně zazírá. Jsem si tím jist - celý jeho postoj o tom vypovídá a už jen to vědomí mi udělá dobře. Malá Grishamová tímto získala dvacet bodů pro Havraspár, ať už si je vybere sama, nebo někdo jiný.
Pak jí však prudce šlehne znovu. "Naučím tě..."

Carwish luskne prsty. "To je ono! Poučíme slečnu o všem, co by měla znát." V jeho případě to zní jako by se na ní chtěl okamžitě vrhnout. Místo toho ale zdvihne ze stolku Denního Věštce a hodí ho po ní. List jí přistane na nohou.
"Vzpomněl jsem si na jedno skvělé zaklínadlo..."
Povytáhne si mírně rukávy, jako pouťový kouzelník, když chce ukázat, že žádného králíka uvnitř neskrývá. Poklepe si hůlkou o dlaň a já pozdvihnu mimoděk tu svoji. Není nijak skvělý čaroděj a nestandardní kouzlo v jeho rukou může provést nepředstavitelné věci.

Pak začne mluvit a já pochopím, o co se pokouší. A také pochopím, že nadešla moje šance. Možná jediná. Mít jen o trochu víc času se zamyslet, víc, než jen zlomek vteřiny...
Pokud by kouzlo provedl správně, všechno, co bylo vytištěno ve Věštci - tedy i nemálo zpráv o útocích smrtijedů, což patrně bylo poučení, které měl na mysli - by se promítlo na Vanjinu kůži. Získala by tak velmi originální tetování.
Ve skutečnosti ale to kouzlo bylo velmi podobné jinému... a stáli jsme velice příhodně tak, že za mnou byla knihovna, přede mnou obě ženy a Carwish za nimi.
Za mnou knihovna.
Za mnou knihovna.
Šílenství. Musel jsem se zbláznit.

Zaklínadlo je poměrně dlouhé a on na jednom slově nepatrně zakolísá. Udělám gesto, které naznačuje, že ho neříká správně a pokročím kupředu, jako bych se chystal něco říct. Ve skutečnosti už drmolím vlastní kouzlo. Svaly na zádech se mi napínají v očekávání nárazu, který přijde již za okamžik - to až se na nás ta obrovská skříň plná knih zřítí. Vzápětí by nás ale mělo zaklínadlo poponést oba - protože dívku musím stačit pevně chytit - několik desítek metrů ven na zahradu. Pokusím se ji nechat utéct, chvíli budu zdařile předstírat bezvědomí a o další chvíli později výbuch vzteku nad Carwishovo nevydařenou magií.

Jak dokonalý plán.
Už jsem zmiňoval, jak rád bych měl víc než slabou vteřinu na jeho vymýšlení?
Místností proběhne vlna magie. Skočím kupředu a přímo fyzicky cítím, jak se ten těžký kus nábytku za mnou kácí. Stihnu ještě předstírat, že zakopávám a padám přímo na slečnu Grishamovou. Obejmu ji oběma rukama a zakryji vlastním tělem, cítím její nahou kůži, ale teď není čas se starat, jestli se mé ruce dostanou do míst, kde nejsou vítány - bylo by nesmírně hloupé dostat ji pryč od smrtijedů a pak nechat zabít několika dřevěnými policemi - a rychle vyřknu pár posledních slov.
Zároveň ale domluví i Carwish. Zaklínadla slabě třesknou, když se spolu střetnou.

Něco je špatně.
Náraz je mnohem silnější, než jsem očekával. Hlava se mi snad rozskočí bolestí, ale ještě se v poslední chvíli pokusím přemístit.
Venku by měla být tma a noc, ale z nějakého důvodu mám pocit, že kolem svítí slunce a snad zahlédnu stín lesa. Určitě jsme se nemohli přemístit tak daleko, ne ve stavu, v jakém se nacházím. Ale jsme jinde, to je to důležité... ruce mi povolí a dívka se překulí vedle mě do trávy. A já se propadnu do milosrdného bezvědomí.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Kdo se skrývá pod maskou hermione007 07. 10. 2008 - 17:44
RE: Kráska a Smrtijed - Kdo se skrývá pod maskou mae 07. 10. 2008 - 21:37