Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět

13. září 2008 | 21.22 |

Maipe bloudila Bradavicemi jako tělo bez duše. Těšila se zpátky do školy z mnoha důvodů, nejen kvůli Severusovi, ale zdaleka nebyl ten nejmenší. Brala jako fakt, že tu bude, jednu z mála jistot v náročném posledním ročníku. Nedokázala si představit, co se muselo stát, aby nenastoupil do školy.

Nakonec se rozhodla vydržet tři dny, v naději, že se třeba se jenom někde zdržel – věděla, že je to nesmyslné, ale začátek roku sebou přinášel hodně zmatků a ona doufala i v to, že pak se nad jejími otázkami budou schopní všichni spíše zamyslet. Jednu naději ale ztratila už dřív. Hned druhý den si na ni počkal Avery.

"Ne, od nás neví nikdo, kam se ztratil, tím jsem si jist," mračil se zklamaně, když mu řekla, že stejnou otázku měla ona na něj. "Docela jsem spoléhal, že ti dal vědět. Divné. No nic, měj se." Dřív se nemohli vystát, teď ale na ni docela přátelsky mávnul, než zmizel za svými zmijozelskými. Z nějakého důvodu ji to znepokojilo ještě víc.

"Pane profesore," zastoupila konečně ve vhodné chvilce cestu Křiklanovi, hlavě Zmijozelské koleje. "Ráda bych se vás na něco zeptala." Promluvila ostřeji, než měla v úmyslu, ale byla si skoro jistá, že se jí ten muž vyhýbá.

"Nepočkalo by to na příští hodinu?" tvářil se zaměstnaně.

"Nejde o lektvary," odmítla a šla rovnou k věci. "Víte něco o Severusovi, pane?"

"Vím jen to, že hrubě porušil školní řád tím, že nenastoupil do školního vlaku," odsekl nevrle a pokoušel se jí obejít. "Neráčil ani poslat sovu. Pokud se ho rodiče rozhodli do školy dále neposílat, je to jejich věc. Naše odpovědnost začíná okamžikem, kdy nastoupí do vlaku."

"Ale on nebyl..." ztichla. Neměla pocit, že by Křiklan lhal, ale kdo ví? Byl koneckonců Zmijozel. "Děkuji vám," řekla chladně, otočila se na patě a šla pryč. Měla na Křiklana vztek. Byla si skoro jistá, že profesor, známý tím, jak dokáže kličkovat mezi problémy, si zkrátka nechtěl přidělávat práci. Což vzhledem k tomu, že se jednalo o jeho oblíbeného studenta a hlavně člena jeho koleje...

"Krucinál!" kopla do zdi.

"No no," ozvalo se za ní. Profesor Kratiknot, hlava její vlastní koleje, na ní zahrozil svým malým prstíkem. Bylo to jeho oblíbené gesto a měla podezření, že si sám uvědomuje, jak směšně to vypadá, ale také že tu směšnost užívá jako zbraň.

"Dobrý den," pozdravila slušně jeho i Brumbála, se kterým tu procházeli směrem k Velké síni. Rychle se rozhodla, že jejich přítomnosti využije.

"Pane profesore, mohla bych..." Dostalo se jí dvou tázavých pohledů a Maipe ještě v poslední chvíli svůj plán změnila. Kratiknot byl milý a ochotně by ji vyslechnul, ale Brumbál měl v sobě něco, co se nikdy nevzdávalo.

"Mohu s vámi na chvíli mluvit?" promluvila proto k Brumbálovi. Nevypadal překvapeně, když přikývl a jenom řekl: "Půjdeme do mého kabinetu?"

To místo se jí líbilo a připadala si tam dobře. Připomínalo jí to tam babičku – stejná, zdánlivě nepřehledná změť věcí, u kterých se mohla jen dohadovat, k čemu slouží, při bližším pohledu ale uspořádaná. Povzdechla si, když na stole spatřila hromadu jejich letních domácích úkolů.

Brumbál jí podal šálek čaje a Maipe zjistila, že vypráví o Severusovi víc, než vlastně chtěla říct. O jeho pochybných stycích s Malfoyem a jeho plánech na léto... i zvláštním tónu jeho posledních dopisů, které nesmírně důsledně nevypovídaly nic o tom, kde je a co vlastně dělá.

"Pan Snape je bohužel plnoletý," řekl Brumbál zamyšleně, když ztichla. "Předpokládám, že s profesorem Křiklanem jste se o něm pokusila promluvit?"

Už z formulace té věty jí bylo jasné, že Brumbál ví, jak to mohlo dopadnout. Jenom si pohrdavě odfrkla.

"Dobrá tedy. Spojím se s Luciem Malfoyem."

Náhlé ostří v jeho hlase ji uklidnilo víc než slib samý. Neměl Malfoye rád – to bylo v pořádku.

"Pane profesore," odhodlala se ještě, ale hned se zarazila.

"Ano?" Měl v očích vlídnost a ujištění, že bude všechno to, co mu řekne, brát vážně.

"Prosím vás... nechci, abyste si myslel, že je Severus špatný člověk," řekla nakonec neobratně. "Chci říct, že... že ho Malfoy určitě..."

Natáhl se k ní a poklepal ji po ruce. "Já vím," řekl tiše. "Já vím."

Školní rok se rozběhl tak rychle, jak jen dokázali profesoři srovnat své svěřence roztěkané po prázdninách. Maipe se vrhla na učení, jako kdyby šlo o život, jenom aby nemusela myslet na to, co je se Severusem. Stýskalo se jí a nesmírně jí chyběla jeho vytrvalá přítomnost.

"Mluvil jsem s ním, je v pořádku," řekl jí Brumbál po několika dnech. "Bohužel vám nemohu říci víc. Jestli se vrátí do školy teprve uvidíme."

"Škoda, že není v mé moci něco provést s Křiklanem," řekla a bojovně pozvedla hlavu. Neptal se, co má na mysli. "Ve vaší ne," pousmál se a ona mu úsměv vrátila. Skvělé! Měla tohoto starého kouzelníka ráda. I když byl tak hrozně starý, že člověk občas přemýšlel, jak to, že si ještě nedal pokoj s učením.

Maipe si pomalu zvykala na to, že je sama, a střídavě propadala sebelítosti a zlosti. Kdyby se s ní alespoň normálně rozešel! Ale tohle? Ten týden, kdy byli spolu, byl tak skvělý... škoda, že jejich vztah nenechala dojít o kousek dál, vždyť to bylo tak úžasné, když ji držel v náručí - a už dávno nejsou děti. Ale změnilo by to něco? Možná by jen nenáviděla sebe samu o to víc.

Odploužila se na další hodinu. Tentokrát s Nebelvírem, to zase bude radosti...

Pobertové si však už po pár dnech důsledné ignorace dali pokoj.

A ona začala ze všech těch emocí být unavená. Nedokázala žít v neustálém strachu a očekávání, s nočními můrami plnými temných očí. Vyčerpávalo ji to a pomalu už ztrácela samu schopnost cítit tak intenzivní emoce, jako by jich už v ní víc nezbývalo. Nechtěla a nemohla pokračovat takhle dál. Je to přeci láska, říkala si, ale nikdy nebyla romantická tím poblázněným dívčím způsobem, který by jí dodal jistotu, že láska je středobodem vesmíru; nevěřila, že je smysluplné se ničit. Byla si jistá, že dva lidé spolu mohou být šťastní i bez lásky, ale že je hromada dalších věcí, které jsou nezbytné. Vzájemný respekt, úcta, jistota... a ne všechno jí Severus dával. A hlavně tam bylo to ošidné slůvko "vzájemný". Opravdu nebyl způsob, jak se s ní spojit? Jak alespoň napsat "jsem v pořádku, myslím na tebe"?

Pomalu samu sebe uvedla do zvláštního stavu klidu, jako by se jí duše rozdělila na dvě půlky. Jedna půlka se starala o běžný život – začala se zase smát, učila se, trávila svůj čas s kamarádkami a temné stíny pod očima se pomalu vyhladily. Druhá, plná prudkých emocí a stesku, se sbalila a ukryla. Nedokázala se s tím smířit. Tak to nechala na později, nějaké neurčité později, přesvědčená, že když nějaké konkrétní "později" nepřijde, všechna ta bolest se vstřebá a zmizí sama od sebe, nakonec.

Jen bylo těžké si přiznat, že utišila nejen bolest, která přišla až teď, se začátkem roku, ale hlavně radost a hluboké, z hlouby duše pocházející uspokojení, že ji Severus miluje. Nebo miloval?

Občas toužila začít hlasitě křičet.

Připadala si jako pouhý odraz v zrcadle, loutka, která reaguje jak má, ale uvnitř je prázdná a vyhaslá.

Uběhly dva měsíce. Maipe přišla do Velké síně na snídani a jen ze zvyku pohlédla ke zmijozelskému stolu. Severus seděl na svém obvyklém místě a Maipe zalapala po dechu. Jako ve snách došla na svoje místo – nohy se pod ní trochu podlomily a kdyby ji Sereny pohotově nepodepřela, asi by se překotila z lavice na zem.

"Co vyvádíš... ach."

Obě dvě – a nejen ony – zíraly na mladíka, který si s výrazem kamenné sochy mazal topinky a naléval čaj.

"Vypadá... jinak," zašeptala Sereny a Maipe jenom přikývla. Vypadal o hodně starší, než na začátku léta, rysy tváře se podivně zostřily a buď seděl velice vzpříma, nebo jeho už tak vysoká postava ještě povyrostla. Hlavní rozdíl ale byl jinde a Maipe ho nedokázala pojmenovat.

"Maipe, pusť ho k vodě," řekla Sereny rychle.

"To předpokládá, že jsme dosud pár," odpověděla Maipe konečně. "A to nevidím zdaleka tak samozřejmě." Měla pocit, že v ní něco exploduje. Vší silou se držela své ulity.

Ke stolu přišli nějací zmijozelové a zaslechla překvapené hlasy, shlukli se kolem něho a chvílemi se jí ztrácel v chumlu spolužáků. Takže překvapení pro všechny? Pohlédla k profesorskému stolu. Brumbál už seděl na svém místě, upíjel kávu a zamyšleně hleděl ke zmijozelům. Cítila s jistotou, že Severusův návrat je jeho zásluha, ale také, že je něco špatně. Opřela si hlavu o ruce. Nepotrpěla si na předtuchy – dávala přednost logice. Pokud jí připadá, že je něco špatně, musí k tomu být důvod.

Brumbál vypadá velice vážně. Dobrý důvod.

Severus se s ní nepřišel přivítat. To může znamenat cokoli.

Vypadá jinak... nu ovšem, je oblečený do šatů, které by si dříve nemohl dovolit. Nic až tak nápadného, naopak, jednoduché a strohé. Ale několik let se Sereny ji ovlivnilo a už dokázala poznat, co je práce dobrého krejčího. Je samozřejmě možné, že mu jeho letní práce tak vydělávala, ale Maipe nevěřila, že by sám byl ochoten investovat do něčeho takového.

Když potom Severus vstal a odcházel, ještě s Averym, sledovala, jak spolu hovoří, Avery mu něco vykládá, rozkládá při tom rukama a dělá jakési gesto směrem k havraspárskému stolu... znehybněla, když se k ní Severus napůl ohlédl, lhostejně a beze stopy poznání, něco prohodil, po čem Avery znechuceně potřásl hlavou a vyšli ze dveří ven.

Už věděla, v čem je ten hlavní rozdíl a proč Severus vypadá o tolik starší. Rád vypadal klidně, nikdy nesršel emocemi, pokud si dokázal pomoct. Ale často se neovládl, zvlášť když ho někdo provokoval; a před ní se nijak zvlášť ovládat ani nepokoušel. Teď bylo ale všechno to vření pod povrchem pryč, lhostejnost jeho tváře nebyla maska. Jeho pohyby, gesta, mimika – chybělo tam všechno to napětí, patrné sebeovládání. Něco v něm se změnilo.

Znovu pohlédla na Brumbála, ten ale hovořil s ředitelem a její pohled buď nezachytil, nebo zachytit nechtěl.

Uvědomila si, že na ní už Sereny delší dobu mluví.

"Promiň, zamyslela jsem se," řekla Maipe. Tušila, že by potřebovala mnohem víc času, aby to promyslela a neudělala něco, čeho by mohla litovat.

"Kdy máme nejbližší společnou hodinu? No ovšem, po lektvarech."

Uvažovala, jestli by mělo smysl pohovořit napřed s Averym. Byli přece kamarádi, ne? Nebo alespoň něco, co se tomu při Severusově samotářství blížilo.

Jenže na jejich společnou hodinu – historii – dorazili ti dva na poslední chvíli. Severus vypadal stále stejně povzneseně, šepotu a pohledů kolem sebe si nevšímal.

"Předpokládám, že doženete všechnu látku, kterou jste zameškal, nejpozději do Vánoc," řekl mu profesor Binns přísně. "Dám vám pak seznam esejů k vypracování."

"Děkuji, profesore, vynasnažím se," odvětil Severus a posadil se.

Sereny do ní strčila a Maipe odlepila pohled od Severuse. Na lavici před ní poskakoval složený kousek pergamenu. Rychle ho připlácla dlaní a při první příležitosti rozbalila.

´Nedostanu z něj nic – kde byl, ani o tobě,´ četla. Ač dole chyběl podpis, byla přesvědčená, že je to od Averyho. Překvapilo ji to. Že by o ní měl takovou starost? Spíš o Severuse – což bylo divné jen o málo míň. ´Ocením, když dáš vědět, pokud by ses něco dozvěděla.´

´Ještě si nejsem jistá, jestli se chci o něco pokoušet,´ odpověděla po zralé úvaze slovy, kterými se k ničemu nezavazovala a nechala lístek odcupitat zpět ke svému odesilateli. Už se neozval a Maipe se snažila vnímat slova o Reformě kouzelnických zákonů z roku 1307. Marně.

Úspěšně se jí vyhýbal až do druhého dne, kde ho pilnou detektivní prací – prostě požádala jednoho prcka ze zmijozelu, aby se na něj zeptal ve společenské místnosti – našla v knihovně. Seděl v zastrčeném koutě a ještě si přetáhl stolek tak, aby na něj za policemi plnými knih opravdu nebylo vidět. Ale Maipe byla odhodlaná to vyřešit, celé nějak uzavřít, i když neměla sebemenší plán. Sama nevěděla, co řekne a udělá, až ho uvidí.

"Také tě ráda vidím," řekla nakonec, když proti němu usedala. Navzdory všem předsevzetím se jí trochu zachvěl hlas.

Zdvihl hlavu a krátce na ni pohlédl. "Promiň, ale mám hodně práce. Musím dohnat ty dva měsíce."

"Tohle může být rychlé," odpověděla. "Jen bych ráda věděla, jestli spolu chodíme. A pokud ne, kdy jsme se vlastně rozešli?"

Bez toho, aby znovu vzhlédl, odsunul zvolna pergamen a brk, zavřel lahvičku s inkoustem, založil knihu a odložil ji na hromádku... zůstal zírat na svoje ruce. "Nevím, co na to říct."

Okamžik byla tiše, ale vzápětí jí došlo, že tahle stará taktika už na něj zabírat nebude.

"Nepopírám, že bych ráda věděla, co se stalo," řekla. Divila se sama sobě, že jí to za to stojí. Zvykla už si pomalu na život bez něj. Stačilo ale příliš málo – pohled do těch černých očí – milovala je, i když v nich zrovna hřálo pramálo vřelosti. Byl navíc příliš blízko, než aby si nebyla vědomá jeho vůně. Měla co dělat, aby k němu prostě neskočila a neobjala ho. Strašně moc chtěla zpátky to, co bylo.

Natáhla se a opatrně položila dlaně na jeho ruce. Jenom položila, nesnažila se je uchopit. Cítila, že se lehce zachvěl. Kůži měl chladnou, příliš chladnou.

"A asi bych byla ráda, kdybys mě ujistil, že jsi mi byl věrný a tak. Ale když budeš chtít mlčet, je to jen na tobě. Chyběl jsi mi. Nevím, jestli ještě chceš být se mnou, ale já tě stále chci, chci být s tebou." Plácala a věděla to. Říkala věci, se kterými by asi normálně nesouhlasila, a jen pomalu si uvědomovala, proč to vlastně říká.

Protože mu věřila. Věřila, že by s ní nezůstal, pokud by udělal něco, o čem by věděl, že je proti jejímu přesvědčení. Holka, máš to v té hlavně nějak překombinované, povzdechla si sama nad sebou.

Nepohnul se. Cítila v něm vzrůstající napětí.

"Stačí ale jediné slovo a nebudu tě... obtěžovat." Proti její vůli se jí do hlasu vplížilo trochu trpkosti.

Pomalu otočil ruce a vzal její dlaně do svých. "Byl jsem si jistý..." Stále na ni nepohlédl. "Dej mi čas, prosím," řekl skoro proti své vůli. "Nečekal jsem, že se sem vrátím."

Jemně se vymanila z jeho sevření, pohladila ho oběma dlaněmi po hlavě a dala mu pusu do vlasů.

"Budu na tebe čekat," řekla tiše. Ale nechtěla si udělat ze života peklo a dodala, snad inspirovaná dnešní hodinou historie: "Do Vánoc." I to byla mnohem delší doba, než si dokázala představit, že v pohodě zvládne.

Pak odešla. Přiměřeným tempem a vzpřímená.

Vydržela se nerozbrečet až do chvíle, než se zhroutila na postel a tvář zabořila do polštáře.

Stačil jediný pohled na něj, jeho vůně, jeho dotyk... a byla tam, kde na začátku. Úplně v háji.

Bude to mít Severus opravdu tak jednoduché?
Dojde mu včas, o co by přišel?
Bude o něj Maipe ještě stát?
Nebo už toho na ní bude moc?
A hlavně - co se s ním sakra dělo?
Čtěte v dalších dílech!

Další díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět nerla 14. 09. 2008 - 14:15
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět ivik.bublik 14. 09. 2008 - 18:13
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět polgara 14. 09. 2008 - 18:30
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět mae 14. 09. 2008 - 22:32
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět nerla 03. 02. 2013 - 15:14
RE(2x): Jak Snape potkal Maipe - dvacet pět mae 03. 02. 2013 - 19:51