Kráska a Smrtijed II. - Na pokraji zkázy

19. březen 2009 | 12.00 |

Kapitola padesátá devátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.




(Vanja Grishamová)



"Co se děje?"
Zabořím se do křesla ve společenské místnosti a zamyslím se. Možností, proč mi dneska Snape zavřel dveře před nosem, je několik a já si nejsem jistá, která z nich je správná. Snad měl jinou práci, vaření lektvarů nebo povinnou schůzku pedagogického sboru či soukromé setkání s Brumbálem. Možná už má po krk mých pramalých pokroků, o nichž sama dobře vím, jak pomalé jsou. Možná už ho začal nudit průzkum mého dosavadního života od A do Z, nejlepší pasáže viděl snad desetkrát. Možná měl špatnou náladu. Možná se mu chtělo jít dřív spát.
Nevím.
"Snape mi dneska zrušil trest," protáhnu se a uvědomím si, že volný večer jsem neměla od posledního víkendu. Jak s ním naložím?
"Záchvat lidskosti v těle netopýra?" podiví se Peggy a sedne si naproti mně. Krb příjemně hřeje.
"To bych neřekla." Nevím, čím to je, ale těžko tím, že mě chtěl nechat odpočinout. To by mi minule neříkal, ať přijdu.
"Možná dostal tip na astronomickou věž a teď si to jde vyřídit s mrzimory, kteří se tam po nocích scházejí."
"Možná se tam chce sejít s Hoochovou," připojí se k nám Adenah.
Jakmile jde o Snapea, diskusní kroužek se obvykle rozrůstá o několik set procent řádově v desítkách vteřin.
"To jsou jenom fámy. Na věž nikdo nechodí, na to tam příliš často hlídá Filch," zvedne hlavu od knížky Suzan a zatváří se netrpělivě. "Nevím, kde se takovéhle zkazky berou. Stejně jako že jí Brumbál citrónové bombóny a že je Harry Potter skrytý gay. Promiň, Vanjo."
"To se tvrdí?" O tom jsem neslyšela - z pochopitelných důvodů, zřejmě.

Harry.
Do Prasinek už jsem po prvním víkendu nikdy nešla, bála jsem se, co by se mohlo stát. Harry tam byl s Hermionou a Ronem a přinesl mi kokosová slunka z Medového ráje.
Chodili jsme spolu ven. Hned poté, co Hermiona pochopila, jak je to s havranovým přemisťovaním, jsem se před Harrym přestala zdráhat učit nová společná kouzla s havranem. Každým opakováním se naše souhra lepšila a byla kouzla - dokonce snad dvě - která jsme ovládli lépe než Harry.
Havran odmítl vzít Harryho na vědomí. Zatímco Snapea neměl problémy poslouchat, před Harrym se choval jen o málo jinak než obyčejný krkavec.
Něco mi u Harryho chybělo, snad ochranná náruč, protože nebyl zas o tolik vyšší než já, snad částečná tvrdost a autorita. Ale byla jsem s ním ráda.

"Vyvrať to," šťouchne do mě Sheela a vrátí mě tak definitivně do reality.
Zrovna na tohle ale můžu jen těžko odpovědět.

I kdybych měla co, mlčela bych. "Jestli si dobře vzpomínám, ještě jsem na Harrym neviděla růžové tričko," ušklíbnu se nakonec k všeobecnému smíchu.
"Suzan, a že je Snape skrytý gay je taky jenom zkazka?" obrátí se na dívku Aileen nevinně a já se málem udusím, když to slyším. K tomuhle se vyjadřovat opravdu nebudu.
Nebo alespoň nechci.
"Vanjo," není mi ovšem luxus mlčení dopřán. "Trávíš se Snapem nejvíc času. Viděla jsi ho někdy jinak než v černé?"
"Obsahem Snapeova šatníku se probírám jen výjimečně, to kdybyste chtěly slyšet něco o anatomii tlustočervů, jsem váš člověk," pohlédnu do plamenů krbu, aby mě neprozradily oči. Snape? V aztéckém obětním rouchu, v mágském hábitu s nezbytným fialovým špičatým kloboukem, v hereckém ohozu, v indiánském oblečení, s bílým melírem ve vlasech a v neposlední řadě také nahý. Nebo je snad libo výčet jednotlivých těl, počínaje malou mořskou vílou a konče mravencem?
Mlčet a nesmát se.
Zvláštní je, že se při vzpomínkách ani smát nechci. Podivný čas, mezidobí, které ve mně místo smutku nebo pobavení zanechalo jenom nespecifikovatelnou lítost a touhu.
"Stejně mi to připadá zvláštní," nenechá se Sheela vykolejit. "Dovedete si představit, že Snape někde bydlí? Otevře doma skříň a z dvaceti černých obleků si vybere svůj oblíbený?"
"Dovedete si Snapea představit, jak vaří čaj?" rozesměje se najednou Aileen a vzápětí zkroutí tvář do zlostného šilhání, aby napodobila jeho tvář. "Dvacet sedm miligramů čaje na dvě stě padesát sedm centilitrů vody, zamíchat dvakrát po směru, jednou proti, nechat louhovat sto devadesát pět vteřin."
Nemůžu se smát, ze solidarity.
Ačkoliv v rámci maskování vlastně musím - odůvodním si poté, co se přes veškerou svou vůli připojím k všeobecnému veselí.
Několik sedmaček se po nás pohoršeně ohlédne.
"Jsem si skoro jistá, že si musí vařit čaj z tlustočervů. Vanja jich už musela nakrájet na několik let dopředu, za tu dobu, co tam chodí."
To vypadá, že je čas přejít na ušenky - jestli budou hodiny pokračovat. O tom Snape nic neřekl. Možná bych měla cvičit sama, když mám čas. Jenže jak můžu - v tomhle?
Nehledě na to, že holky změnily téma a od Snapea překročily k drbání Filche.
V tuhle chvíli se prostě odejít nedá.


 

Voldemort(Severus Snape)



Špatně, Asch-ade... všechno špatně.
Citát z knížky, na jejíž titul bych si dávno nevzpomněl, který mi ale rezonoval pamětí se stejnou naléhavostí, jakou do hlasu nikdy neslyšené postavy vložila má tehdy dětská mysl. Chlapec bojující proti démonům, Asch-ad, který s prázdnýma rukama stanul proti Nepojmenovanému. Fascinovalo mě, že proti vší logice dětských knih, ale zcela v souladu s beznadějností situace, chlapec svůj život prohrál.
Jako já teď svůj.
Všechno špatně.
Hlasy démonů jsou mámící nebo výsměšné, nic mezi tím.
Všechno špatně.
Dokázal jsem se přemístit, ale v tom nepatrném okamžiku těsně před tím, takřka neměřitelně krátkém, jsem byl zasažen stejně jako Voldemort; výbuch mne i po přemístění odhodil několik dalších kroků zpět a mrštil mnou do udusané hlíny na okraji cesty.
Nevím, jestli jsem vykřikl. Nevím, jestli vykřikl on. Usilovné soustředění na sled přemístění explodovalo do závěje bolesti pohlcující veškeré ostatní vjemy. Doufal jsem, před tím, kdysi, v jiném životě... doufal jsem, že pokud přijde, že ji dokážu snášet důstojně, odsunu ji kamsi na pozadí mysli, to všechno s vědomím, že je to jen malá cena za Voldemortovu smrt. Nyní mi však celá syrovost té situace ani nedovolovala myšlenky na statečnost. Byla to jenom krev a prach a bolest. Nic, o co bych se mohl opřít. Nic... ušlechtilého.
Všechno špatně!
A z dálky krutý smích.

Mám otevřené oči? Je taková tma... na samém pokraji vědomí je mi vlastně docela dobře; nebo alespoň lépe než před chvílí. Jsem si takřka jist, že v hrudi mám zabodnutých několik ostrých střepin, rozbitou tvář, ruce polámané, možná roztříštěné. To všechno se mi ale míhá hlavou jen mimochodem, na pozadí neostrých, ale utkvělých myšlenek, nesmyslnějších s každou další kapkou krve.
Pokusil jsem se zabít Pána Zla. Nejspíš jsem to i dokázal. Pocit vítězství... měl bych ho snad cítit. Připravoval jsem to dlouho - přesto jako bych se s tím teď nedokázal smířit. Jako by bylo nepatřičné dokázat takovou věc. Ano, nepatřičné! Zbavil jsem svět tyrana a dlužím omluvu za tu troufalost, za to, že jsem nedostál své roli špeha a ochránce povolanějších.

Samozřejmě, že mám otevřené oči. Je pozdě v noci a hvězdy se ukrývají za mraky. Bradavický hrad nevidím přes koruny stromů u nedaleké brány. Není tu nic dalšího, co by mohlo vydávat světlo. Do temnot kráčím temnotou.
Několik osamělých stébel mě bolestivě bodá do rozjitřené tváře. Krev, která ze mě vytéká, se vsakuje do lhostejné hlíny, jako by ani neměla žádnou cenu. Umřít teď a tady bude tak –
Křičel bych, kdybych mohl? Snad nad zbytečností vlastního života.
Nepochyboval jsem nikdy, že zemřu Voldemortovou rukou, v prachu pod jeho nohama. Místo toho ze mě uniká život za branami Bradavic, v místech, která nikdy nebyla zajímavá ničím víc, než že se tu rozjaření studenti konečně dostávali z dohledu profesorů při cestě do Prasinek.
"Krrrá! Krrá!"
Posel smrti se vznáší nad mou hlavou.
Ale já nechci zemřít. Vzepřu se tomu hlasu, který mne volá do říše mrtvých, i když ho nedokážu odehnat rukama ani zakřičet. Zbývá jenom vůle bez opory naděje.
To je málo.
A tolik zůstalo nevyřčeno.




(Vanja Grishamová)



Debata se dávno změnila v hádku.
"Ať už je Filch jakýkoliv, rozhodně nemá žádný poměr k tlustočervům, ušenkám a jiným slizkostem nutně užívaným do lektvarů!"
"Jenže když se tě dotkne, jseš prokletá slizkostí samou!"
"Dámy, dámy, pořád může být ještě hůř. Představte si, že máte trest s Trelawneyovou!"
Na okamžik místností exploduje zděšené ticho. Ta představa je sama o sobě příliš absurdní... ne, snad bych opravdu volila leštění pohárů ve Velké síni. Třeba i od zmrtvýchvstalých veteránů páté bitvy o svobodu ušenek v Bradavicích.
Náhle něco narazí do okna a sklo se roztříští, sprškou střepů proletí Havran, kráká rozčileně a naléhavě.
"Co se děje?"
"Krrrá! Krrrá!"
Ještě nikdy se netvářil tak rozrušeně, ani jsem netušila, že je to u krkavce možné. Ale ono je.
"Accio plášť!"
"Vanjo, kam jdeš? Je po večerce!"
Podívám se na Peggy, neřeknu nic, sama nevím, kam jdu. Snad to souvisí se Snapem, na nikoho kromě mě není Havran tak vázán jako na něj. Zrušil dnes hodinu – proč? Nevím to a možná souvislost mě ničí. Byl snad u Voldemorta, stalo se mu něco? Přišel Voldemort na jeho zradu, přišel na naše příbuzenství, chtěl ho snad jen pro pobavení zabít?
Havran to ví. I já to musím vědět.
Jak by se mi v tuhle chvíli hodil neviditelný plášť! Ve své poctivosti jsem ho dnes Harrymu vrátila, když ho u mě po poslední noční toulce zapomněl.
"Krrá!"
"Zmlkni, Havrane!" okřiknu ho co možná tiše. Po hodinové debatě o Filchových trestech by bylo případné dopadnutí to poslední, oč bych stála.
Chodbami hradu projdeme bez potíží, ani je neočekávám, děje se cosi důležitého a vím, že v takovou chvíli by osud nešel proti mně.
Mám vůbec právo si myslet něco takového, po tom, co se stalo u nás doma?
Ve svém nekonečném sobectví a snad i díky postupnému zapomnění mám nyní pocit, že je tohle důležitější.
Pocity stranou.
Cesta přes hradní pozemky je neskutečně dlouhá. Ne poprvé se přesvědčuji, že potmě jsou všechny vzdálenosti delší, a protože se neodvažuji rozsvítit hůlku, nejednou zakopnu a upadnu.
Havran letí přede mnou a jen občasné zakrákání mi udává směr, běžím a děsím se, co najdu na konci.
Ironií by bylo, kdyby to byl třeba had útočící na jiného havrana. Jenže to nebude a čert ví, kde jsem vzala svoji jistotu, když jsem jasnovidectvím celý život jen opovrhovala.
"Krrrá! Je to potomek havrrrranů magicky svázaných s rrrrodem Snapeů!"
Havran sedí na zemi u ležícího těla. Poznám Snapea, ačkoliv je měsíc zrovna za mraky a já vidím jen matnou siluetu.
"Pane profesore!"
Havran poskočí a v jeho pohledu čtu výsměch nad mou úzkostí.
"Havrane, okamžitě leť pro Brumbála a madame Pomfreyovou, doveď je sem co nejrychleji!" Na pouhý okamžik se zamyslím nad možným nebezpečím, než zašeptám zaklínadlo. "Lumos." Slabé světlo mi odhalí tělo přede mnou v celé jeho příšernosti a mně ztuhne krev v žilách, když si uvědomím, že je jen mizivá pravděpodobnost, že by mohl kdokoliv takováhle zranění přežít. "Salubo! Salvo plaga! Salubo!" Má kouzla mají jen minimální efekt.
Žije?
Ačkoliv si zakazuji propadat panice, bezradnost a zmatky nemají v tuhle chvíli povolený vstup, otázka, zda se nesnažím zbytečně, mě takřka ochromuje v další snaze. Jako by mohl Snape umřít! Je to nesmysl, to se nemůže stát, nesmí!
"Verificosolidus!" mávnu nakonec hůlkou v jediném gestu, které si vybavím.
LXXI, hlásají ohnivá písmena nad onou troskou a já se málem rozvzlykám úlevou.

---

"Nepřibral jste, profesore! Bála jsem se, že snad ze stresu, z šoku... odolal jste Lupinovi s jeho čokoládou i madame Pomfreyové s babičkovským syndromem, zůstal jste svůj a já vám teď mohu říci, že vás miluji! Snad naposledy, snad teď zemřete... miluji vás, Severusi Snape!"

---


"Salubo! Salvo plaga! Salvo plaga!" začnu znovu mířit na jednotlivá zranění na jeho těle, která mi připadají nejnebezpečnější, a protože teď už vím, že Snape žije, neboť má ještě nevyhaslé magické jádro rozpoznatelné průměrným kouzlem, kouzlím a čaruji s novou vervou. Dokáži prohlížet tělo před sebou bez zhnusení, rukama stírám krev, abych našla další a další rány, zájem mám teď ryze praktický, pragmatický a profesionální.
Havran se vrátí o nespecifikovatelnou dobu později a posadí se vedle mě. Pozoruje mě korálkovýma očima a naslouchá, aby jen o krátký okamžik později spojil svou magii s mou. Cvičili jsme spolu jen jediné léčebné kouzlo, ale i to teď stačí, účinek je mnohonásobně lepší, než když jsem tu byla sama.
"Ustupte, slečno," vyzve mě Brumbálův hlas a já si teprve v tu chvíli uvědomím, že tu už nejsem sama, že Havran opravdu přivedl ty, pro které jsem ho poslala. Uchopí mě za ramena, když hned nereaguji, protože chci dovést poslední kouzlo do konce, a zvedne mě ze země, nasměruje mě pryč. "Je něco z toho vaše krev?" Otázka je zcela nepřípadná, proč by měl mít na sobě Snape moji krev, není důvod!
"Ne," zavrtím hlavou a vytrhnu se mu. Nechci překážet, jim Snapea svěřím bez obav, ale není důvod ztrácet čas nesmyslnými řečmi.
Madame Pomfreyová už dávno kouzlí jedno kouzlo za druhým, neznám žádné z nich, a Brumbál se k ní vzápětí přidá.
Cítím se náhle zbytečná, jen Havran je se mnou, nikdo jiný mě nepotřebuje.
S naléhavou neúprosností se do mě zakousne ledová zima a já si teprve teď uvědomím, že mám oblečení promáčené krví, že se mi lepí na tělo a nepříjemně přisychá.
Cizí krev.
Jako bych náhle vystřízlivěla a vrátila se do svého těla z onoho povzdálí, kde jsem setrvávala celou tu nezbytně dlouhou dobu, uvědomím si, co znamená scéna a obrazy přede mnou.
Udělám jen několik kroků stranou, než vyzvrátím vše, co jsem ten den snědla. Po tvářích mi bez mého vědomí začnou téct slzy, ačkoliv jsem daleka tomu, abych vzlykala, abych opravdu brečela.
"Pojď, Vanjo, vrátíme se do hradu," dotkne se mě Poppy, uchopí mě, aby mě podepřela, a nasměruje mě za Brumbálem. Ve svitu jeho hůlky se před ním vznáší bezvládné tělo, mrtvolně bledé v bílém příšeří.
Cesta do hradu trvá děsivou věčnost. Brumbál jde jistě, to i já, na rameni mě uspokojivě tíží váha havrana. Poppy průvod uzavírá, nepotřebuji, aby mě někdo vedl, potřebuji jen vidět Snapea, vědět, že dosud žije, dosud dýchá.
Jdu spolu s nimi na ošetřovnu, Poppy do mě cosi nalije a ještě na mě sešle jakési kouzlo, dostanu lektvar, který mám vypít až těsně před spaním. Potom kouzlem vyčistí můj hábit, povzbudivě se na mě usměje a pošle mě spát.
Snape už je tou dobou dávno v jiné místnosti s Brumbálem a já si mohu jen domýšlet, jak na tom asi je.
"Havrane, leť na ošetřovnu. Budeš sedět u Snapea a hlásit mi, jak mu je. Budeš mi opakovat všechno, co u něj bude řečeno. Nenecháš se vyhnat nikým. Chraň ho třeba svým životem, Havrane."




(Severus Snape)



Před očima se mi míhají obrazy a tváře lidí. Bolest ustupuje a zůstává jenom prázdnota, pokojná a smířená; vím, že umírám a jsem s tím srozuměn. Vznáším se v podivném bezčasí, vědomí zastřené následkem ztráty krve a možná i utišujících kouzel.
Někdo na mě mluví a po chvíli se s tím hlasem a rozmazaným oválem tváře spojí i jméno - Brumbál. Přítel. Nebo snad ne přítel, protože si nejsme rovni; a příliš si ho vážím, je mi snad jedinou skutečnou autoritou. Ani on mě však teď nevytrhne z hlubin, kam se propadám. Nechci ho vnímat, snad ani nemohu. Co je teď není zdaleka tak důležité, jako to, co předcházelo konci mého života.

"Přistup blíž, můj věrný Severusi."
Já a Pán Zla, nikdo jiný nezůstal v bezejmenné proláklině uprostřed vřesoviště. Měsíc, kterému chybělo jenom pár dní do úplňku, vykresloval ostrými stíny obrysy velkých kamenů kolem shromaždiště, jakoby úmyslně nakupených v parodii Stonehenge. Výpravná scéna přichystaná k poslednímu dějství.
"Můj pane." S uctivě sklopenou hlavou popojdu několik kroků.
"Naznačoval jsi něco o zradě jednoho z mých blízkých. Běda ti, Severusi, jestli nebudu s tvým hlášením spokojen."
Schází tak málo.

22700Vzpomínka na Voldemortovu hadí tvář se prolíná s přítomností zarmoucených Brumbálových očí. Možná bych mu měl říct, že nemusí mít strach, že neumírám zbytečně, ale kdo už by to měl vědět než on, pověstně vševědoucí?
Zdá se mi, že rozpoznávám prostředí bradavické ošetřovny, spíše podle povědomé vůně čistoty a bylin než zrakem. Na okraji postele sedí havran a jsem si jist, že nebude muset čekat dlouho. "Chrrraň ho třřřeba svým životem, Havrrrane," prohlásí pták a skloní hlavu na stranu. Celou věčnost mi trvá pochopit význam jeho slov a jsem takřka zklamán, že ten havran není mým průvodcem do podsvětí, že tu cestu podstoupím sám. Za další věčnost si pak uvědomím, že je naopak poutem se živými, se současností a budoucností, s mojí – myšlenky se rozutečou, protože náhle nevím, kdo je Vanja. Patří ke mně, usoudím nakonec, to stačí.
Znovu se někdo pokouší upoutat mou pozornost, Poppy, můj anděl strážný, tentokrát nemusím pochybovat, že se nespokojí jen s vyčítavým pohledem a krabičkou masti na další ráno. Odpusť, Poppy, nemám ti co říct. Kingsley vám vysvětlí, co se stalo, až odvede svůj díl práce.
Já už chci jenom spát.

"Můj pane." V duchu si přísahám, že je to naposledy, co ve svém života předstírám úctu, kterou necítím. Vyslat signál Kingsleymu mi zabere zlomek vteřiny. Není nač čekat.
Svůj plán, důkladně vymyšlený a v rámci možností nacvičený, musím provést rychle a nedat Voldemortovi prostor pro podezření. Už teď jsem tak blízko něj, že mohu s jistotou říct, že ho ochranná kouzla nevarovala. Mé řešení je tak ryze mudlovské, až mě samotného znovu přepadají pochyby, zda vůbec může něco takového vyjít – ale musí, teď už musí.
Prásk!
Přemístím se přímo před Voldemorta.
Jako by se čas zpomalil, vnímám jen pomalu se měnící výraz jeho tváře, probouzející se zběsilost. Nestačí ale udělat vůbec nic, když odpálím nálože, které mám upevněné kolem těla, pod hábitem neviditelné. A znovu se přemístím, tak rychle, jak je to jen možné, přesto vím, že pozdě; zachytil mě jenom počátek exploze, protože vesta s výbušninami zůstala na místě, ale... nestačilo to.
Prásk!
Ve svých vzpomínkách znovu ležím v prachu cesty.
Účel nesvětí prostředky.
Zasloužím si zemřít za způsob, jakým jsem se pokusil zabít jeho, a vím to.




(Vanja Grishamová)


Probouzím se ztěžka, chtěla bych ještě spát, cítím se malátně a mysl mám otupělou. Snad je to následek včerejšího lektvaru, který jsem dostala od madame Pomfreyové, nebo spíš jeho kombinací s bezesným spánkem, který stále užívám.
"Vanjo," ozve se váhavě Peggy a já si teprve teď všimnu, že už sedí oblečená na své posteli, v rukou drží Denního Věštce a tváří se zkroušeně.
Nezajímá mě nic, co by mohlo být v novinách. Zajímá mě jen, kde je můj havran, chci slyšet, jestli Snape ještě žije. Stačí mi vzpomínka na včerejší noc a zvedá se mi žaludek z toho, jak vypadal, v jakém byl stavu.
"Smrtijedi zaútočili na Munga," říká Peggy, která zjevně ještě nepochopila, že na ni nemám náladu. "Je mi to líto, Vanjo. Nepřežil nikdo z personálu ani pacientů."
Podívám se na ni, abych učinila zadost odpovědi, když se mi do mysli pomalu probije obsah toho, co mi řekla.
"Ano?" I tohle jediné slovo mi náhle připadá zcela nepatřičné, zní mi cize.
"Tady máš noviny," podá mi je Peggy a sedne si vedle mě. Je patrné, že neví, co má dělat. Také to nevím.
Smrtijedské řádění v nemocnici Sv. Munga, hlásá titulek na titulní stránce. Pod ním je fotka trosek, které kdysi bývaly rozsáhlým komplexem budov, a dlouhý článek.
"Můžu si je nechat?" zeptám se Peggy, která jen přikývne.
Uložím noviny do tašky, abych si je mohla přečíst později, a s údivem pozoruji, že se mi třesou ruce.
"Jdu na snídani," oznámím, když se obléknu, a nikdo se mě moudře nerozhodne následovat.
Zamířím na ošetřovnu.
Madame Pomfreyová vypadá unaveně a rozhodně se na mě neusměje.
"Můžu dál?" zeptám se tiše, ačkoliv mi náhle připadá troufalé něco takového chtít.
Madame Pomfreyová zaváhá, než odstoupí ze dveří, abych mohla vejít. Jsem jí za to vděčná.
Snape leží na svém lůžku, dýchá pravidelně a všechny rány jsou už zhojeny, ačkoliv mu ještě nezmizely jizvy. Je bledý a rty mají modravou barvu; nebýt pravidelných nádechů, nevěřila bych, že se ještě může uzdravit.
Havran sedí vedle něj a tentokrát v jeho očích výsměch nenajdu. Je to jen sugesce, tváří se pořád stejně.
Opatrně za sebou zavřu dveře a otočím se k madame Pomfreyové, která čeká, až odejdu a nechám ji pracovat.
"Bude pan profesor Snape v pořádku?" položím otázku, která mě zajímá nejvíc.
Mlčí dost dlouho na to, abych pochopila, co mi neřekne. "Přežije to," prohlásí nakonec, ačkoliv její hlas nezní zrovna přesvědčivě.
"Můžu ještě přijít? Zítra?"
Přikývne, ačkoliv nepříliš nadšeně.
Teprve na chodbě mi dojde, že ona bude z Bradavic jistě první, kdo se o útoku na Munga dozvěděl, vždyť je také lékouzelnice. Nevím ale, na co bych se jí ptala.
Ve Velké síni je překvapivě málo lidí. Pohlédnu k nebelvírskému stolu, očima vyhledám Harryho. Naklání se k Longbottomovi a spolu s dalšími mu něco naléhavě říká.
Odvrátím se od nich, vlastně ani nevím, jestli teď chci být sama nebo ne. Pocity se ve mně neurčitě mísí a já se zatím cítím jen trochu ukřivděně, snad. Nedokážu to přesně identifikovat.
Rozložím noviny a začtu se.
Článek je dostatečně barvitý, aby se mi už před polovinou znovu rozklepaly ruce. Při líčení zohavých těl mi s náhlou věrností vyvstanou před očima obrazy mých rodičů, poslední vzpomínky na ně.
Komu asi patřila dědova poslední vzpomínka? Chápal vůbec, co se tam děje? Byl dobrý kouzelník, mocný. Dokázal by utéct, kdyby pochopil, oč jde?
"Ahoj, Vanjo," přisedne si ke mně Aileen, snaží se znít vesele a zoufale jí to nejde.
Kdy tahle noční můra skončí?
Znovu se ohlédnu a můj pohled se konečně setká s Harryho. Ještě něco řekne Nevillovi a potom se zvedne, zamíří ke mně.
Když spolu vyjdeme do deště - bez ohledu na výuku a cokoliv jiného - a já konečně začnu brečet, jsem poprvé opravdu ráda za to, že ho mám.




(Severus Snape)



Čas se kolem mě skládá v úhledných vlnách minut a hodin, nerušený mým chvatem ani netrpělivostí čekání. Jsem udržován ve spánku; občas k němu povznášen u hlubin bezvědomí, chvílemi mě do něj Poppy vrací z chabého uvědomění, ke kterému se samovolně probírám. Cítím ale pramalý vděk, vždyť jsem byl předurčen ke smrti – na představu dalšího života si budu muset teprve zvykat. Iracionálnost skutečnosti, že jsem udělal vše, abych přežil, a vzápětí se sám v sobě odsoudil do nebytí ve svém stavu ocenit nedovedu. Je to zkrátka tak; ať už byla příčinou bolest z potrhaného těla či pevná víra, že tohle nelze přežít.
Vzpomínky podobné spíše snům se mi míhají před očima. Nedávají smysl a vím to, nepokouším se o nic, ani o nalezení významu, byť některé z nich v sobě mají otazník.
"Severusi..."
Možná to kdysi bylo mé jméno.

"To je všechno, co zbylo?"
Dva muži se sklání nad stolem, na kterém v dlouhé plechové misce z ošetřovny leží mužská paže, s prsty podobnými křečovitě zaťatým spárům a dlouhými, ostrými nehty. Většina kůže je porušená a na místě, kde byla oddělena od těla, trčí roztříštěná kost a cáry masa.
"Snad ještě nějaké kousky tkáně a krev. Albusi, hodně pečlivě jsem se snažil odlišit Vy-víte-koho krev a Severusovu. Vypadalo to tam... věř mi, neměl jsem tušení, co měl Severus v úmyslu! Tohle bych nedopustil."
"O tom jsem přesvědčen, Kingsley."
"Rozhodně nemohl být Vy-víte-kdo ve stavu, aby se přenesl pryč sám."
"Kolik času ti zabralo se dostat na místo?"
"Bohužel skoro čtvrt hodiny. Byl jsem zrovna s ministerským předsedou na jednání, skutečně to nešlo nijak urychlit. I tak mě čekají potíže. Je mi líto, Albusi."
Starý kouzelník lehce mávne hůlkou a ruka se otočí. Zírá na ně nyní znamení zla, zmrtvělé a nehybné, prosté vší magie.
"Tohle není tak málo," zamumlá Brumbál. "Bude mít nyní velké potíže, aby dokázal svolat všechny své smrtijedy. Důležité je, že je již více nemůže mučit na dálku. V nejmenším nepochybuji, že to někteří z nich využijí k dezerci."
Kingsley v pochybách potřese hlavou. "Stejně nechápu, jak se mohl dostat pryč. Neodhalil jsem přítomnost nikoho dalšího."
"Vím, že existuje zaklínadlo, které na sebe může seslat mocný kouzelník a které mu zajistí přemístění na předem vybrané místo v případě, že upadne do bezvědomí. Není nepravděpodobné, že Voldemort něco takového použil. Vždy byl velmi – opatrný." Brumbál zamumlá kouzlo a kolem paže jako by se na okamžik rozzářil vzduch. Vypadá nyní jako pokrytá průhlednou fólií. "Možná se ještě bude hodit." Dalším máchnutím hůlky odešle nádobu do přihrádky ve stěně.
Kingsley ji sleduje zamračeným pohledem. "Jak je Severusovi?" zeptá se skoro nerad, protože ve skutečnosti nechce slyšet očekávanou odpověď.
Brumbál chvíli mlčí. "Poppy je přesvědčená, že to přežije," řekne nakonec. "Teď se však musíme pokusit najít Voldemorta, dokud je bezmocný – jestli přežil, samozřejmě."
"Malfoy Manor?"
"Ne, to se mi nezdá..." V krbu zahučí a objeví se hlava bystrozora Westenda. "Pane!" zvolá a sotva Brumbál popojde do jeho zorného pole, vychrlí ze sebe: "Smrtijedi napadli Munga! Strašlivý masakr..."
Muži na sebe pohlédnou zbledlými tvářemi.
"Proč... o co jim šlo?" vyrazí ze sebe Kingsley, ale vzápětí jeho tváří probleskne poznání.
"Ano," přikývne ponuře Brumbál a náhle vypadá nesmírně staře. "Hledali Severuse."
Ti tři, kteří se vzápětí přenesou do trosek nemocnice – v noci naštěstí o poznání prázdnější než během všedního dne – ale brzy zjistí, že smrtijedi měli i jiný cíl. Většina lékouzelníků bude nalezená mrtvá. Několik těl však schází.

Z jedné z řídkých chvil, kdy jsem chápal, co se kolem mě děje, si vzpomínám jenom na světlo svíčky a tichý pláč zoufalé Poppy. I když jsem v té chvíli netušil, že se pročítá seznamem mrtvých z nemocnice Svatého Munga, mezi kterými pochopitelně nacházela blízká a známá jména, bezútěšnost jejího hlasu mě naplnila hlubokým zoufalstvím.




(Vanja Grishamová)


"Tady máš úkoly na obranu," zatřepetá se přede mnou pergamen. "Na bylinkářství si máme nastudovat magické účinky fleše z Yin Zhen. Suzan tvrdí, že největší magií je, že i po několika litrech louhu v noci usneš."
Za okny prší, pomalu se šeří. Brzy přijde zima, teplých dnů už je pomálu.
"Vanjo," povzdechne si Adenah a sedne si vedle mě.
Není to tak, že bych se propadala do bezedných jam smutku a procházela si peklem, které by mi na duši zanechávalo nesmazatelné jizvy. Jen se cítím ještě prázdnější a mám strach, co bude dál, kdo bude další, jestli v započaté řadě budu pokračovat já nebo Snape.
"Pojď za námi."
Nemám náladu. Sedět v posteli, opírat se o sloupek a zírat z okna mi připadá jako ucházející program pro dnešní deštivý večer. Celá příroda pláče nad tím, co se stalo.
Matrace se pohne, jak se Adenah zvedne a odejde z pokoje.
I já vstanu, vytáhnu zpod postele neviditelný plášť. Harry mi ho půjčil, nabídl mi ho sám, abych mohla chodit za Snapem na ošetřovnu. Možná by to neudělal, kdyby věděl, jak moc se o Snapea starám. Možná ano.
Škola je tichá, většina žáků se hřeje u krbů a nalhávají si veselí v houfech, do kterých se sdružují. Pokrytecky, neupřímně. Mají strach?
Já mám strach.
Stín u dveří ošetřovny se pohne.
Je to jen další z výklenků, kterých jsou bradavické chodby plné, zčásti zakrytý sochou učence z patnáctého století. Protože dost dobře nemůžu pod pláštěm otevřít dveře na ošetřovnu, pokud by to někdo viděl, pokračuji dál a jdu ještě tišeji, nechci být prozrazena. Dneska chci u Snapea zůstat déle, dlouho, celou noc. Těžko by mě tam madame Pomfreyová nechala, jenže jestli něco v tuhle chvíli opravdu chci, tak je to mnohahodinové sezení v křesle nebo na tvrdé zemi v malém pokoji ošetřovny.
"A když někdo přijde?" zaslechnu tichý hlas, spíš jen šepot, který se chvěje napětím.
"Blaise bude hlídat. Znehybní ho a já to vyřeším. To už jsme probrali s Blaisem." Hlas je nepochybně Malfoyův. Co tady chtějí?
Při pohledu do výklenku zjistím, že vůbec nejde o výklenek, ale o neosvětlenou úzkou chodbu, které jsem si nikdy předtím snad právě kvůli soše nevšimla. Co je ale zajímavější, uvnitř není nikdo, ačkoliv podle hlasu by měli být sotva pár kroků ode mě.
"Nelíbí se mi to," zahuhlá hlubší hlas nešťastně.
"Goyle!" okřikne ho tiše Malfoy.
Na moment se celá chodba ponoří do ticha a já se neodvažuji ani dýchat. Minuty plynou, pomalu se začínám bát, že snad zmijozelové odešli, přesto si jsem jistá, že bych v takovém případě alespoň něco zaslechla.
Náhle se ozve ostré zasyknutí. "Otec - dal mi znamení. Ševellissimo!"
Dále už neslyším nic, ale v Malfoyově hlasu zněla špatně potlačovaná panika a hrůza. Co chystají, co mají z rozkazu Malfoye staršího udělat? Souvisí to se Snapem? Samí smrtijedští potomci - houfují se před ošetřovnou necelých čtyřiadvacet hodin poté, co byl zničen sv. Mung.
"Expeliarmus!" rozhodnu se ve vteřině a namířím hůlku směrem, ze kterého přicházely hlasy.
U mých nohou přistane hůlka, ozve se zadunění, objeví se plavovlasá hlava jednoho ze zmijozelů, snad Notta.
"Protego!"
Ze tmy na mě vyletí několik kleteb, uskočím a dávám si pozor, abych neztratila plášť, pod kterým jsem stále schovaná.
"Mdloby na vás!" zakřičím a vzápětí mě málem smete spojená kletba ze tří hůlek, které se nakrátko objeví.
Znovu ustoupím blíž dveřím k ošetřovně, praštím do kliky, dveře se pootevřou.
Ozve se rána a na zemi se objeví Goyle, vedle něj se válí plášť, snad obdoba toho Harryho.
"Mdloby na tebe!" Tentokrát zasáhnu a mám alespoň o jednoho soupeře méně.
"Protego!"
Štít sice kletbu zachytí, ale její síla mě odhodí několik kroků nazpět a já tvrdě narazím do zdi.
"Everte startin!"
Je skoro s podivem, že se dokážu bránit tak dlouho, když ani nevím, kolik mám doopravdy protivníků.
Dveře se rozletí a na chodbu vletí Havran.
Dva hlasy jen o okamžik později vykřiknou společnou kletbu, které se tak tak ubráním. Havran sedí na zemi a nedělá nic.
"Vulnus scissum!" ozve se náhle Malfoyův hlas a kletba mě zastihne zcela nepřipravenou, ochromenou posledním útokem.
"Prrrotego!" pokusí se její účinky zmírnit Havran, ale jeho samotné zaklínadlo je příliš slabé. Cítím, jak se do mě zabodává neexistující nůž a trhá mi kůži i maso, projíždí mi tělem, tříští kosti i orgány. Udiveně sleduji výtrysk krve, který zbarvuje podlahu kolem mě. Náhle je pro mě sekunda nekonečnem a přítomnosti se nechce do minulosti věda, že by v ní už mohla zůstat navždy.
"Dodělej to, nemůžeme se zdržovat!"
"Jasně..."
"Petrificus totalus!"
"Draco, dělej!"
Vteřina ticha, vteřina klidu. Připadá mi jako věčnost, to protože vím, jak málo života mi zbývá. Vím, k jaké kletbě Nott Malfoye pobízí. Když jsem se sama sebe ptala, kdy budu následovat dědu, nečekala jsem, že to bude tak brzy.
Má mrtvola tu bude hnít pod neviditelným pláštěm navěky.
 

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu