Jak Snape potkal Maipe - dvacet šest

16. září 2008 | 13.24 |

Severus se sice vrátil do Bradavic, ale to neznamená, že je všechno vyřešené.

* * * * * * *

"Slečno Dahlová?" Brumbál se trochu usmíval – stále se usmíval, občas to bylo vážně spíš k zlosti! – a pokýval na ni, aby šla za ním. Za chvíli opět seděla ve známém kabinetě v křesle a s hrnkem čaje.

"Pane profesore...?"

Chvíli mlčel, jako by rozmýšlel, kde začít. "Nemyslím si, že by bylo správné mluvit studentům do jejich osobního života," začal. "Přesto okolnosti... občas to vyžadují."

Bez hnutí zírala na jakýsi strojek ze zlatého kovu, ve kterém se do nekonečna proplétalo několik ozubených koleček. Nemohla přijít na to, k čemu je to dobré.

"Vy chcete, abych se vzdala Severuse?" řekla tiše.

"Naopak, slečno," odvětil Brumbál a prsty si probíral své dlouhé vousy. "Pan Snape se teď bude chovat patrně trochu hloupě. Mladým mužům někdy trvá srovnat se se změněnými skutečnostmi. Ale věřte, že jste byla hlavní důvod, proč se vrátil. Potřebuje vás a ještě víc vás potřebovat bude. Nechci vás nabádat, abyste s ním byla, pokud o to nebudete stát. Snad jenom říci – pokud ho máte ráda, nevzdávejte to. I když je to těžké a jeho povaha složitá."

Mírně řečeno, pomyslela si a zpytavě se zahleděla do Brumbálových očí.

"Nezavolal jste si mě přeci proto, abyste mi řekl tohle," řekla trochu vzdorně. Nevěřila, že by se Brumbál pletl studentům do života zrovna takovým způsobem. Ne, tohle by si dokázala představit třeba od... no, Křiklana nebo O´Brianové, ale ne od Brumbála.

"Je pravda, že je toho víc," pokývl Brumbál. "Přesto jsem chtěl, abyste to věděla."

Sklopila hlavu. "Děkuji vám," zamumlala.

"Přijďte mi říct, pokud by se s ním dělo něco nezvyklého," pokračoval Brumbál. "Nevím, jaké to bude povahy, ale jak ho znám, nebude to chtít nikomu říct. Přesto by hodně pomohlo, pokud budeme moci zakročit včas."

"To zní hodně neurčitě," svraštila obočí nesouhlasně. "Opravdu mi to nemůžete alespoň trochu vysvětlit?"

"Setkal se s netradičními druhy magie," řekl Brumbál zvolna.

Rychle a ostře na něj pohlédla. "Myslíte, že se zabýval černou magií?"

"Myslím, že lidé kolem něho se jí zabývali docela určitě," odtušil Brumbál. "A já bych Severuse velice rád, slečno Dahlová, udržel na naší straně."

"S mou pomocí."

"S vaší pomocí."

"Vy věříte, že takové věci, jako.

.. zamilovanost, partnerské svazky... mohou někoho, jako je Severus Snape, dlouhodoběji motivovat k tomu, co má a co nemá dělat?"

Brumbál na ni hleděl se smutkem v očích. Bylo jí šestnáct, nečekal tak realistický přístup k mužům. Hlas se jí chvěl, ale oči měla suché a tvář klidnou.

"Jsem přesvědčen, že pan Snape má duši badatele," odpověděl. "Nemyslím, že by toužil po moci, ne víc, než kterýkoli jiný mladý muž, který si touží získat respekt. Je třeba ho jen nasměrovat tím správným směrem. Máte pravdu, nevěřím, že by se kvůli vám zcela změnil, to kvůli sobě lidé nedělají – nebo jenom na chvíli. Ale on se nepotřebuje změnit. Pouze nesejít z cesty. Obávám se, že jeho sklony zabývat se černou magií... zůstanou. Ale vymyslet prudký jed je něco docela jiného, než ho někomu nalít do dýňové šťávy."

"Myslím, že vím, co máte na mysli," řekla těžce. V ruce jí praskla přezka brašny, se kterou si celou dobu mimoděk pohrávala a stiskla ji víc, než mohla vydržet. Nechápavě na ni pohlédla.

"Reparo," mávl Brumbál hůlkou s mírným pousmáním.

"Ach... děkuji. Slíbil Severus, že zůstane ve škole?"

"Ne v pravém smyslu slova. Souhlasil s tím, že pro něj bude nejlepší, když dokončí své vzdělání."

"On sám, nebo ho sem Malfoy poslal? Chci říct, byl přeci u Malfoye, že ano?"

"Můj rozhovor s panem Malfoyem v tom patrně hrál svou roli."

Maipe se zhluboka nadechla, na okamžik zadržela dech a pak dlouze, dlouze vydechla.

"Děkuji vám," řekla a vstala. "Oceňuji, že jste byl ochoten mi tohle všechno říct. Opravdu jsem uvažovala o tom, že už je toho... příliš. Ale stojím o Severuse, to ano."

"A, slečno Dahlová..."

"Ano, já vím. Dám vám vědět, kdyby něco."

Vracela se na kolej zmatená a trochu omámená. Ačkoli Brumbál naznačil mnohé, zdálo se jí, že za tím vším byl nějaký složitější záměr, který nedokázala odhalit. Ano, staral se vždycky o studenty, ale až tak? Nebo ho Malfoy zatáhl do něčeho tak vážného, že Brumbál považoval za nutné využít všechny možnosti, jak ho udržet ve škole... včetně toho, že využije i ji?

"Jak by to bylo všechno snadný, kdybych si našla normálního kluka," povzdechla si nahlas, když přišla do ložnice a plácla sebou na postel.

"A co ti brání?" ozvalo se od okna. Sereny seděla na parapetu a se soustředěným výrazem si upravovala nehty.

"Severus nasadil příliš vysokou laťku všech těch věcí, jako je..." Maipe se rozlil po tváři zasněný úsměv. "Jako je charisma, přitažlivost, tajemnost, něha, zvláštnost..."

"Alespoň že netvrdíš, že je hezký."

"Mně se líbí!"

"Co ten nos?"

"Je to mužné."

"Není vůbec milý."

"Na mě je. Nebo alespoň byl... ach jo."

"Jsi beznadějný případ. No dobře, na stole máš dopis."

"Od něj?" Maipe se vymrštila a popadla obálku nadepsanou známým rukopisem. Vlna radosti rychle opadla. Zjistila, že má strach ji otevřít. Nepsal jí dopisy, když se měli někde sejít, nebo si vyměnit jenom pár slov; zpravila si posílali lístečky při hodinách, nebo předávali vzkazy o přestávkách. Dopis působil tak... oficiálně.

S povzdechem otevřela obálku. Zevnitř ale místo listu pergamenu vyklouzlo ptačí pero. Než ho Maipe stačila zachytit, sneslo se zvolna na zem. V okamžiku, kdy se dotklo podlahy, zazářilo a rozprsklo se v hejnu třpytivých jiskřiček. Na zemi teď ležela dlouhá, jemně pletená šála v jejích oblíbených odstínech rezavě hnědé.

"Páni," udělala Sereny. "To bylo opravdu hezké kouzlo! A ta šála je překrásná."

Maipe okamžik váhala, pak se ale pro nečekaný dárek sklonila a vzala ho do rukou. Látka byla neuvěřitelně příjemná. "Ještě jsem prve ve výčtu zapomněla, že umí opravdu příjemně překvapit."

"A to u toho není ani slovo?" podivila se Sereny, vytáhla jí z dlaní obálku a několikrát ji obrátila sem a tam.

"Myslím, že je to jasné pozvání na procházku," usmála se Maipe a přehodila si šálu kolem krku. "Do momentálního počasí je akorát. Uvidíme se u večeře!"

"Blázne," ozvalo se za ní ještě, ale tmavovlasá havraspárka už skákala po schodech dolů a pospíchala ven, až na schodech si zapínala kabát a usmívala se mnohem šťastněji, než za hodně dlouhou poslední dobu.

Cesty kolem hradu byly prázdné. Jemně mžilo a vzduch byl příjemně svěží. Maipe, napůl přesvědčená, že se sama vemluvila do procházky se Severusem, o které on ani neví, pomalu procházela po pěšině směrem k jezeru, kudy většinou chodívali.

Pak se po jejím boku objevil tichý stín a dál kráčeli spolu.

Neohlédla se po něm, nezvedla hlavu. Mimoděk se pousmála.

"Děkuju za dárek," řekla konečně, když se spolu zastavili pod rozložitým habrem na svahu nad jezerem. Dívala se na šedivou vodu.

"Sluší ti," odvětil tiše. "Jsem rád, že jsi přišla."

"Pár slov by rozhodně tu pravděpodobnost zvýšilo," neodpustila si.

Povzdech. "Asi jsem se tuhle chvíli snažil oddálit," řekl nakonec. "Nedovedu si představit, jak bys mi mohla odpustit posledních pár měsíců."

"Pro začátek by pomohlo prosté ´promiň´," zašeptala.

"Ano, snad... chci říct... promiň, Maipe."

Jeho hlas zněl přesně tím způsobem, kdy bylo jasné, že se do toho začne zamotávat. Obrátila se k němu a dva páry černých očí, tak stejných a tak nesmírně odlišných, se zahleděly do sebe. "Všechno má svůj čas," řekla a natáhla se k němu, jejich rty se dotkly napřed jen zlehka, ale polibek se rychle prohloubil a objali se, pevně přitiskli k sobě. Dívka si uvědomila, že jí začaly téct slzy. Sama nevěděla, jestli úlevy, štěstí, nebo zkrátka z přemíry emocí. Příliš dlouho to všechno držela v sobě a teď, konečně v bezpečné náruči, mohla uvolnit všechny zábrany a být chvíli tím, kdo potřebuje podržet... plakala dlouho a usedavě; Severus ji držel tiše a trpělivě, objímal ji silnýma rukama a vdechoval její vůni. Žasl nad zvláštností té chvíle. Dosud snad neviděl Maipe plakat a sám byl překvapen tím, že místo podráždění cítí jenom touhu utišit ten žal. Cítil, jak slzy odplavují napětí z jejího těla, jak vláční a celá unavená se choulí do jeho náručí. Bodl ho lehký osten lítosti, že nedokáže vlastní bolesti ulevit podobným způsobem.

"Má milá," zašeptal. "Má milá Maipe. Čas bez tebe byl šedivý a prázdný."

Bylo to vlastně jako dřív. Severus musel dohnat studium, takže trávili spoustu času v knihovně a neměli mnoho času na povídání, ale byli tam spolu, dotýkali se nohama pod stolem, nebo drželi za ruce, když si každý četl svou knihu... společná jídla, chvíle o přestávkách, lístky se vzkazy... krátké procházky v okolí hradu.

Všechno bylo jako dřív.

Jako dřív.

Jako... dřív.

Maipe byla sama sebou zklamaná, že necítí ten naprostý klid a pohodu, jaká je provázela ke konci minulého školního roku. Čas, který strávil Severus kdo ví kde, mezi nimi ležel jako balvan, přes který bylo možné natáhnout ruce, ale který nešlo obejít. Nevyřčená tajemství a představy patrně děsivější, než jaká mohla být skutečnost. Severus sám se navíc změnil způsobem, který sice byl sice k lepšímu, ale nepůsobil na ni přirozeně.

Aniž si to sama zpočátku uvědomila, začala se mu trochu vyhýbat.

Severus, jako by to čekal, nebo to považoval za zasloužený trest, to nijak nekomentoval. Stáhl se ještě víc do sebe a místo aby o ni začal bojovat, svým skoupým jednáním ji ještě víc odrazoval.

Nebelvírská partička si rychle všimla, že je jejich oblíbená zmijozelská kořist častěji k zastižení sama a možná poprvé to bylo k něčemu dobré. Záležitost, které Maipe sice nebyla svědkem, ale několik ochotných spolužáků ji ochotně informovalo – časem přibývaly čím dál méně pravděpodobné podrobnosti - ji konečně pohnula k tomu, aby místo podivného přežívání jejich vztahu začala něco dělat.

Onu bitku začal Sirius – utrousil směrem k Severusovi pár obvyklých popisných nadávek a když se nedočkal reakce, začal hlasitě a ne příliš zdvořile vykládat o jeho vztahu k Maipe. Všichni tři se přitom postavili tak, aby kolem nich nemohl projít a měl možnost se leda potupně vrátit stejnou cestou, jakou přišel.

Severus udělal rychlé kouzlo a před nebelvíry vyrostla ohnivá stěna. Jak kráčel kupředu, stěna před ním postupovala, takže Siriusovi a jeho společníkům nezbylo než couvnout, nebo se nechat popálit. Severus je tak zatlačil do jedné vedlejší chodby, stále mlčky a bez jediného ohlédnutí prošel kolem nich, a pokračoval svou cestou. Oheň vzápětí beze stopy zmizel a nechal za sebou jenom vzteky rozpálené Poberty a několik náhodných svědků. Historka obletěla školu rychlostí blesku, nejenom proto, že šlo o dost neobvyklé kouzlo, a Maipe usoudila, že je čas na důkladný rozhovor.

Prozradí Severus konečně, co se s ním dělo?
Nezjistí Maipe, že to vlastně ani nechtěla vědět?
Chce se Severus vrátit tam, odkud přišel?
Půjde Maipe s ním?
Čtěte v dalších dílech!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet šest jarmik®pise.cz 16. 09. 2008 - 13:33
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet šest mae 16. 09. 2008 - 13:35
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet šest nerla 16. 09. 2008 - 15:11
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet šest ivik.bublik 16. 09. 2008 - 18:02
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet šest mae 17. 09. 2008 - 23:53