Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů

4. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola první.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.


Nejprve byl nápad, potom nějakou dobu nic... a potom realizace. Začaly jsme tvořit jakýsi příběh, každá v něm máme svoji stálou roli a střídáme se o post neutrálního vypravěče.
Jde o příběh z prostředí Harryho. Mae vystupuje za Severuse Snapea, Nerla za jeho studentku Vanju, která právě dokončila čtvrtý ročník v Bradavicích a je doma na prázdninách.

Píšeme pro povídku netradiční formou, střídáme se v příspěvcích... kdo zná dračí doupě, které nám bylo volnou inspirací, ví, oč jde. Samy nevíme, co si na nás osud vymyslí (že je to pěkný prevít netřeba dodávat). Přejeme příjemné počtení :-)




(Severus Snape)


Gravesova ulice, číslo popisné 133. Malý domek s úhlednou předzahrádkou, jeden z desítek a stovek na předměstí. Žijí zde Almos a Marika Grishamovi s dcerou Vanjou. Je třetího července, chvíli po půlnoci, vysoko nad střechami jasně září měsíc a před domem na chodníku stojí tři postavy v dlouhých pláštích a smrtijedských maskách.

Ne poprvé jsem za masku rád. Ne že by se v mých rysech dalo něco vyčíst, na to jsem už příliš starý. Přesto je úleva to vědět - žádný z těch dvou, o kterých nepochybuji, že mě pozorně sledují a ukládají si do paměti každé mé gesto, si nemůže povšimnout záchvěvu odporu či nechuti, neochoty. Protože to, že jsem zde, v nejmenším nebylo mým přáním a mohu se jen dohadovat, proč se Pán Zla tak rozhodl. Zdánlivě nahodilá volba, já však vím, že musím dokázat svou věrnost; a protože nevěřím na náhody, nemohu než ocenit Voldemortovu vychytralost.
Samozřejmě, že se tu dívku pokusím zachránit, i když je to naděje bláhová. Už z principu si nemám v úmyslu nechat vybíjet studenty, ačkoli jsou z Havraspáru a o lektvary jeví zájem spíše povinnostní. Její rodiče patrně zemřou, čistě proto, abych si z rozkazu svého Pána ušpinil ruce krví a okázale předvedl svou loajalitu. Nejspíš i ona, protože nevidím žádný použitelný způsob, jak ji dostat pryč. Nebylo kdy je varovat a pokud to bude třeba k tomu, abych si udržel svou pozici věrného smrtijeda, zabiji je sám.
Jsou dny, kdy svůj život skutečně nenávidím.

Ozvěna trojího prásknutí se hlasitě rozlehne tichou ulicí. Přemístili jsme se se vší tou smrtijedskou sebedůvěrou přímo před dům, stačí udělat pár kroků a staneme u dveří. Jeden z mých společníků mi pokyne a já se pustím do eliminace ochranných zaklínadel. Jsou směšně primitivní. Je bolestně patrné, že ti naivní hlupáci ani v nejmenším neočekávali jakýkoliv útok. Tím bere za své jeden z mých plánů - ´omylem´ spustit některé z obranných kouzel domu.
"Alohomora," řekne muž a jsem si takřka jist, že je to Avery, má odedávná Nemesis. Zámek cvakne a jsme uvnitř, tak málo stačí. Jestli Grisham dnešek přežije, zabiju ho za tu lehkomyslnost sám.
"Lumos," udělám raději, než abych sahal po mudlovských vypínačích. Ten třetí z nás zbrkle pokročí kupředu a z botníku shodí něco, co hlasitě a pronikavě zařinčí na dlaždicích vstupní haly.
"Pitomče!"
Nevšímám si jich. Jsou skoro dvě hodiny ráno a není pravděpodobné, že by někdo z Grishamů nebyl v posteli. Schody z haly se točí v pohodlném oblouku vzhůru a bez váhání se po nich vydám, našlapuji zlehka, aby mi nevrzaly pod nohama. Doufám, že její pokoj poznám už podle dveří. Většina děvčat má sklony obklopovat se zbytečnostmi v převážně pastelových barvách. Tentokrát by nebylo od věci, aby taková zbytečnost visela na dveřích.
Slyším, že ti dva jsou těsně za mnou. "Pohrajeme si."
Jejich tlumený smích mi nepříjemně zní v uších, zní v něm odpudivá žádostivost.

Plán je jasný i bez předchozího domlouvání.
Všechny svázat. Odtáhnout dolů. Pár vhodných tišících zaklínadel a nikdo ze sousedů nebude tušit, že tu v mukách umírá několik lidí.
Grisham, ten zrádce čisté krve, přijde na řadu jako poslední.
Jsem si jist, že tou dobou už bude o smrt zoufale žebrat. Avery svou práci dokonale ovládá. Ve skutečnosti ji ovládá tak dobře, že po ní budu toužit i já, jenom abych to nemusel vidět až do konce.
Čtvero dveří, všechny stejné, všechny zavřené. Koupelna, ložnice, dětský pokoj, pokoj pro hosty nebo možná pracovna. Loterie. Pokud se netrefím hned napoprvé...
Chodba je vymalovaná hřejivou okrovou barvou a i obrázky na zdi svou mírumilovností působí nepatřičně, skoro provokativně. Množství z nich je mudlovských a jenom připomínají, proč jsme tady.
Když loterie, tak loterie. Odevzdej svou duši osudu, děvče, protože jenom když vejdu do správných dveří, mohu tě přeměnit v kočku a předstírat rozhořčení nad faktem, že nejsi doma. Avery má kočky rád; když neutečeš dost rychle, nepochybně tě bude drbat za ušima, zatímco se tví rodiče budou svíjet pod cruciatem. Ještě hezkých pár let z toho budeš mít noční můry - věř mi, vím, o čem mluvím. Ale budeš žít. Nezbude ti nic jiného.

Několika jednoduchými gesty si ukážeme, kdo kam půjde. Mělo by to být směšně jednoduché, zvláště s přihlédnutím k faktu, že Grishamova manželka je mudla.
Mávnutím hůlky otevřu dveře a vejdu do pokoje. Maska se leskne ve světle pouliční dopadajícím oknem, plášť naopak musí působit jako díra hlubší černoty v tmavé noci. Zhmotnělá noční můra.
Pokoj je prázdný.



(Vanja Grishamová)


Nevím, co mě to náhle uprostřed noci vzbudilo. Byla jsem unavená a na tom se nic nezměnilo, měsíc mi září oknem do pokoje a já mohu jen odhadovat, že je to sotva hodina, kdy jsem odložila knížku zpátky do knihovny a potichu se vykradla do svého pokoje, abych šla konečně spát.
Můj pokoj se mi zdá podivně cizí od doby, co chodím do Bradavic. Chybí mi tu výzdoba havraspárských ložnic, chybí mi tu zabydlenost, kterou pokoj v pouhých dvou měsících v roce nemůže získat. Na stěnách mám stále obrázky, které jsem si tam pověsila před pěti lety, ve skříních leží složené staré oblečení. Ale i přes tuto cizost mi předchozí dvě noci nedělal spánek problémy. Co mě tedy vzbudilo?
Domem se ozve zarachocení plechového kbelíku s nahnilými jablky a já sebou na posteli trhnu.
Děda, bleskne mi hlavou. Rodiče mě na to upozorňovali, nejen když jsem přijela, vyprávěli mi o tom už v dopisech, které jsem od nich dostala do Bradavic. Děda stárne, senilní, zapomíná. Často se zatoulá někam ven, většinou se vrátí sám, občas ale zabloudí a nemůže si vzpomenout, kde bydlí. Děda, vedle kterého jsem ještě před pěti lety spokojeně sedávala na gauči a který si nechával vyprávět knižní světy, jak je vidím já, a sám pro mě potom maloval ilustrace, které vlepoval do mých knížek. Děda, dříve uznávaný malíř, jeden z mála, který umí rozpohybovávat své obrazy.
Zadívám se na měsíc, trochu se chvěje a jdou přes něj slabé mráčky, okem téměř neviditelné.
Pomalu se propadám zpátky do spánku, ve kterém stále vnímám svět okolo sebe, ale duchem jsem již nepřítomná.

Dveře do mého pokoje se rozletí. Nestačím vykřiknout, když spatřím postavu v černé kápi s bílou maskou na obličeji, nedokážu udělat nic. Znehybňuje mě strach, měsíční světlo dodává masce hrůznost a sadistický lesk očí pod ní mě zcela paralyzuje.
Postava mávne hůlkou jednou, podruhé. Cítím, že nemohu mluvit, nemohu křičet, a tak jen v hrůze sleduji, jak jde ke mně ona postava blíže, jak si vychutnává můj strach, jak se baví.
"Copak se ti zdálo hezkého, ty malá mudlovská šmejdko?" zachechtá se ten muž a mávne hůlkou, peřina odletí pryč. "Jsi moc roztomilá holčička... poslouchej mě a nic se ti nestane..." Je odporný ve svém pobavení.
Pokročí blíž, vztáhne ke mně ruku, chce mě chytit a odvést. Trhnu sebou, spadnu z postele do relativního bezpečí kouta pokoje a zůstanu ležet.
Z domu zní otvírání dalších dveří, je zjevné, že tu onen člověk - smrtijed, o tom není pochyb - není sám. Vím, co se děje s lidmi, kteří se stanou obětí smrtijedského řádění, Denní věštec si nebere servítky při popisu pozůstatků domů a lidí.
Smrtijed vzdychne, zdá se, že ho můj odpor baví, že si to užívá. Nechci vědět, co bude dál, mám strach a ve svém strachu nedokážu dělat vůbec nic. Znovu mávne hůlkou, vysloví zaklínadlo. Ztuhnu. Nemohu se hýbat a tentokrát je to dílem kouzla, nezbývá mi než bezmocně zírat, jak se ke mně muž blíží.
"Něco jsem ti říkal, mudlovská šmejdko," skloní se ke mně a v jeho hlasu cítím úsměv. Je mi zle.
V celém domě je náhle ticho, ale myšlenka, co je asi s rodiči, mi hlavou proletí zcela nepovšimnuta. Nezajímá mě v tuhle chvíli osud jiných, zajímá mě, co bude se mnou. Jestli to přežiju. Nebo jestli umřu rychle.
Chci žít.
S náhlou určitostí vím, že chci žít. Ať to stojí cokoliv; nemůžu uvěřit tomu, že by můj život měl skončit právě téhle noci. Je to zvláštní přání, touha, iracionální jistota - první určitost, kterou cítím od chvíle, kdy se otevřely dveře do mého pokoje.
Smrtijed mávne hůlkou a mě omotají provazy, zároveň mi je ale vrácena možnost pohybu.
"Crucio!"
Veškeré mé myšlenky v tu chvíli shoří na prach.
Svaly se mi roztřesou v neovladatelné křeči, hořím a mrznu zevnitř, někdo do mě bodá tisíci noži a drtí mě tunami kamenů.
"Crucio!"
Pomalu odeznívající bolest se vrátí, znovu stejná a přece větší, chtěla bych křičet a řvát a prosit, jenže nemůžu. Ta bezmoc je pomalu stejně strašlivá jako kletba, která mi láme všechny kosti v těle a trhá kůži, odpařuje krev a drtí vnitřnosti.
A náhle je konec.
Studená podlaha nikdy nebyla tak vítaná, ona vteřina klidu je vytouženou věčností po nekonečných mukách, která byla a která skončila. Skončila a už nebudou, nesmějí být, chtěla bych raději umřít než tohle přestát znovu.
Bílá maska se ode mě odvrátí a v tu chvíli i já uslyším kroky, které se ozývají na chodbě. Ne, slyšela jsem je už déle, jen nevnímala, byly mi kulisou trpnosti a bídačení.
Zavřu oči. Nechci nic vidět.
V tu chvíli muž vyřkne další kouzelnou formuli a já vznesu se do vzduchu, pluji jím pryč, rána o futra dveří do roztřesených svalů bolí, přestože je ta bolest skoro vítaná, protože je obyčejná, fyzická, známá. Taková, kvůli které by se dalo brečet, kdyby mi to strach dovolil.



(Severus Snape)


Na druhý pokus je už podle letmého pohledu jasné, že jsem se ocitl v ložnici rodičů, úhledné, elegantní... ryze mudlovské. Stěží potlačím chuť hlasitě zaklít. Muž je napůl vzhůru, zřejmě ho probudil ten rachot dole – rozespale zamžiká, ve tváři výraz člověka, který ve skutečnosti nevěří vlastním očím. Rukou zabloudí k nočnímu stolku, kde leží jeho hůlka.
Mávnu tou svou a vyslovím patřičná slova. Silencio. Pouta na tebe. Pouta na tebe...
Je to až příliš snadné.
Konečně mu dochází, že by mohl začít křičet. I když slyšel mé silencio a ví, že se bude snažit zbytečně, z jeho brunátné tváře a otevřených úst je patrné, že se o to stále pokouší.
Ženu probudila až pouta, pevné provazy, ze kterých by se snad jen vlkodlak v plné síle mohl dostat ven. I ona se snaží křičet a oba se zmítají v děsu, oči vytřeštěné, tváře k nepoznání zhrůzněné; taková je moc smrtijedské masky.
Nechci to protahovat. Nevyžívám se v tom, co se děje, a nechápu, nikdy jsem nepochopil, co na tom mají někteří mí ´kolegové´. Smrt může být účelná. Ale tohle?
"Accio hůlka!" Ještě než opustím ložnici, Grishamovu hůlku ukryji ve svém hábitu.
"Mobilicorpus."
Chci je protáhnout dveřmi a seslat po schodech do přízemí. Nepochybuji, že dívka už byla také nalezena a patrně se potkáme na chodbě. Žena sebou zmítá tak zběsile, že na ni použiji mírné ochromující kouzlo, aby se nepotloukla o futra dveří.
Zbytečnost, vhledem k tomu, co ji čeká - stejně jako její neustálá snaha něco křičet.
Až na vyslovená kouzla jsem zticha. Nemám v úmyslu přehánět svou roli zde za nezbytné minimum a nepochybuji, že výhružek a posměšků zazní i tak dost.

Spatřím vycházet dvě temné postavy z vedlejších dveří, za nimi spoutané tělo dívky. Jenom pokývnu a jdu dolů - bude tam víc místa na to malé divadlo, ze kterého jsou naši ubozí smrtijedi celí pryč.
"Tady je máme," ozve se za mnou hlas, zní pobaveně a přitom zůstává krutý a chladný. Pohrdavé odfrknutí druhého na sebe nenechá dlouho čekat.
"Grishame, ty zatracený pitomče. Udělal jsi chybu, zradil vlastní krev," začne deklamovat Carwick – je to on, nepochybně - a přechází od dívky k otci.
"Víš, že za chyby se musí platit? Víš to?" nakloní se k němu, zatímco se jeho tělo poslušně vznáší kousek nad podlahou.
Zadívá se na matku a prudce mávne hůlkou. "Taková ubohost! Neříkám pobavit se, možná dřív vypadala k světu. Chm."
Odvrátím se a kráčím dolů po schodech. "Ale mísit kouzelnickou krev s mudly?" slyším ještě. Konečně i jeho přestane bavit tísnit se v úzké chodbě a pošle spoutané postavy dolů. Slyším, jak něčí hlava poskakuje po schodech.
Jako často v podobných případech, kdy musím být přítomen mučení, cítím podivné rozdvojení osobnosti. Část odpluje kamsi daleko, snaží se necítit, nevnímat... sleduje vše přes tlustou zeď nucené apatie. Zároveň však vnímání zostří, intenzivní soustředění na roli, které se nesmím vzdát.
Ani teď ne. I když to bude jenom horší.

Těla jsou snesena dolů a v obývacím pokoji odhozena na zem. Otočím se k nim zády, poodstoupím k oknu a několika vhodnými zaklínadly zajistím prostor tak, aby nebylo ven nic slyšet ani vidět. Potom rozsvítím světla... a nelze to oddalovat. Otočím se zpět a hledím na ty tři, co se chvějí na zemi.
Carwick jim zatím sňal pouta a vrátil hlas - patrně si chce užívat jejich chabých pokusů o únik. Kočka a myš. Uvědomím si, že dívka se ani tak nechvěje, jako má svalový třas. Patrně se nemohli dočkat a začali s cruciatem už nahoře.
"Co od nás chcete?" vyrazí ze sebe Grisham přerývavě. Snaží se zdvihnout na pouty odkrvených nohou. "Peníze? Dáme vám všechno... nechte je jít, prosím..."
Avery do něj zlehka kopne a muž se opět skácí k zemi. Jeho žena ze sebe vyráží tlumené vzlyky, snaží se zahalit do potrhané košile. Asi už pochopila. Zoufale se ohlíží po dceři, ale netroufá si přiblížit se k ní - otec je mezi nimi uprostřed.
"Peníze?" zasměje se smrtijed a není v tom stopy veselí. "Neslyšel jsi? Udělal jsi chybu, velikou chybu. Teď za ni zaplatíš, ale ne zlatem. Tak kým začneme?" Ukáže hůlkou na Vanju. "Touhle? Nebo snad..." Natočí se k její matce. "Mudlovskou šmejdkou? Neuvěřitelné, jak někdo může hluboko klesnout... tc tc tc..."
"To byla moje chyba, udělal jsem ji já... zabijte jen mě,"
blekotá muž nesmyslně, jako by snad nikdy nečetl Věštce. Reportáže o tom, co zůstává po smrtijedských návštěvách, bývají poměrně podrobné.
"Tvá slova jenom dokazují, že jsi to stále ještě nepochopil," řekne Carwick s hranou lítostí. "Ale máš pravdu, snad bychom se domluvit mohli. Zabiješ je sám, co ty na to? A my tě necháme jít. Hmm?"
Stojím s rukama založenýma na hrudi, nehybný. Ač nečekám, že bych dostal ještě nějakou příležitost ohledně Vanji Grishamové, stále nějakou hledám. Doufám jen, že nebudou trvat na tom, abych se účastnil. Dost možná ne - vypadá to, že jsou šťastní, když si na nich mohou užít. Jaké ale mají pokyny od Pána Zla, netuším.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů jarmik®pise.cz 05. 10. 2008 - 08:52
RE: Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů ambra®pise.cz 05. 10. 2008 - 12:11
RE: Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů mae 05. 10. 2008 - 13:52
RE: Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů nerla 06. 10. 2008 - 08:50
RE: Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů hermione007 06. 10. 2008 - 10:16
RE: Kráska a Smrtijed - Příchod Smrtijedů mae 07. 10. 2008 - 21:37