Můj nepřítel - díl patnáctý

25. srpen 2008 | 12.01 |

Zde je tedy poslední díl o tom, jak Snape a Lupin ku vzájemné snášenlivosti došli. :-)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Druhý den se Lupin vydal na ošetřovnu hned po poslední vyučovací hodině – byl zvědav na Alici Spinnetovou, věděl, že tam bude ředitel a chtěl vědět, co se podnikne ohledně jejich společného problému. Během dopoledne už stačili se Severusem na sebe v jednu chvíli vylít dýňovou šťávu, ve vyučovací hodině zakročit stejným zaklínadlem proti neschopnému studentovi, který se málem sám připravil o hlavu – byť v jednom případě kvůli explodujícímu lektvaru a ve druhém nezdařeným zaklínadlem proti tůňodavům – a srazit se ve dveřích Velké síně. Lupin nebyl vůbec zvědavý na to, jak budou jejich shody pokračovat dál. Cítil, že je nevrlý a má sklony k jízlivosti, kterým zpravidla nepropadal, a zaslechl studenty, kteří si stěžovali, že je nezvykle přísný. Na druhou stranu, z lektvarů odcházeli s tím, že proběhly mnohem lépe, než obvykle... Lupin se vážně zamýšlel nad tím, jestli se může spolehnout na vlastní hlavu.

Zatímco za chůze mechanicky odpovídal na pozdravy, probíral se svými pocity. Co v něm ještě patří jemu a co je Severusův otisk? Zjišťoval, že s trochou soustředění to dokáže odlišit. Motivy a dojmy trochu jiné, než na jaké byl u sebe zvyklý... ale ne tak jiné, jak by předpokládal. Oba byli uzavření, byť Lupinova maska byla jemná zdvořilost a Snapeova zatvrzelá nevrlost. Nikde tam ale nenacházel tu nenávistnou odtažitost, jakou by očekával od někoho, kdo se tak důsledně izoluje od ostatních. Ani zášť a odpor, nebo alespoň ne tak silné. Spíš – nechuť zabývat se tím, co si kdo myslí? Odhodlané samotářství? Ponurost, která se zrodila zvykem a okolnostmi?

Nemělo by mě překvapovat, že Severus je normální člověk, říkal si. Nemá důvod nebýt. Jen velmi důsledně pracuje na tom, aby to nikoho ani nenapadlo. Pokud to samozřejmě všechno není jen můj vlastní výklad náhodných souvislostí...

Lupin zahlédl Harryho a pár dalších Nebelvírských, kteří společně šli na další hodinu a projela jím nechuť vůči tomu chlapci. Napřed ho to zarazilo, potom se nad tím pousmál. Opravdu nejvyšší čas mít svoje myšlenky jen pro sebe.

Ke dveřím ošetřovny dorazil zároveň se Snapem. Ne že by to jednoho či druhého překvapilo. Severus vypadal jako vždy a Lupina napadlo, že je praktické být bledý jako stěna od přírody, protože pak na vás probdělá noc nezanechá stopy horší, než sotva znatelný stín kolem očí.

"Prosím," zavrčel Snape a ukázal Lupinovi, ať jde první. A do toho hned ve dveřích vrazil uragán v podobě hromady dlouhých tmavých vlasů a zmatených díků.

"Pane profesore, děkuju," objala ho Alice šťastně. "Matka mi řekla, co jste pro ní udělali.

" Pustila Lupina a se stejným nadšením objala Snapea. Ten ztuhnul, naprosto neschopen reagovat a Lupin měl co dělat, aby se nezačal smát. "Opravdu děkuju... nedoufala jsem už..." Smála se i brečela zároveň a když ji Snape neobratně poklepal po zádech a snažil se odtáhnout, Lupin si všiml, že hledí vztekle na ředitele, který stál vedle lůžka paní Alice.

Ten nevesele přikývl. Lupin byl na okamžik zmatený, než mu došlo, že Alice v žádném případě nesmí vědět, kdo její matku zachránil. Bylo by to pro ní – a pro ně, samozřejmě – příliš nebezpečné.

Alice konečně pustila svého nenáviděného profesora lektvarů a sklonila se opět nad matkou. Lupin si uvědomil, jak moc jsou si podobné, i když hlava na polštáři byla pohublá a vyčerpaná.

"Pojď se mnou na okamžik, Alice," řekl ředitel a odváděl si dívku pryč. Ta se na ně ještě usmála, než se za ní zavřely dveře. Lupin měl napůl pocit, že slyší ředitelovo: "Obliviate!"

"Nemusíte mít obavy," řekl Snape, "pan ředitel ovládá paměťová kouzla perfektně." Sám se nad svými slovy zamračil a Lupin měl znovu co dělat, aby se nezačal smát. Ovšem. Tohle měl přeci říct on.

"Vím, že je to nutné," řekla paní Alice trochu chraptivým hlasem. "Omlouvám se, že jsem jí to vůbec řekla. Nebyla jsem ještě... nebyla jsem ještě plně při sobě. Přesto..." Jemně se usmála. "Alespoň vám mohla poděkovat. A já chci také. Děkuji vám, profesore Lupine, profesore Snape. Byla jsem si jistá, že zemřu. Čas, který jste mi dali navíc... nikdy jsem si plně neuvědomila, co doopravdy znamená zachránit něčí život. Znamená to úplně všechno." Vyčerpaně ztichla. Snape se odvrátil a hluboce zamračený zíral z okna, ruce založené na hrudi, lehce nahrbená záda s napjatými svaly. Lupin se zachvěl, i když navenek se snažil usmát a jemně jí stisknout ruku. "Neděkujte," řekl jenom. Připadal si příšerně. Nešli by tam, kdyby nepotřebovali zachránit... sebe. Byl si jist, že Snape myslí na to samé. "Bylo nám potěšením připravit panu Malfoyovi překvapení," dodal, aby trochu odlehčil atmosféru. Pousmála se a zavřela oči.

Brumbál se vrátil a zlehka nad ní mávl hůlkou. Její dech se prohloubil a zpravidelnil.

"Už jsem zjistil dost o zaklínadlu, které vás dva opět oddělí," řekl spokojeně. "Naštěstí potřebujeme pouze fyzickou účast paní Spinnetové. Čím méně bude vědět, tím lépe. Severusi, prosím? Postavte se každý z jedné strany lůžka a chyťte se za ruce."

Pohled, který mu Snape věnoval způsobil, že tentokrát už se Lupin neudržel a vyprskl smíchy.

"Neprotahuj to, Lupine," zavrčel Snape.

"Pro mě za mě můžeš držet Lupina třeba za nos, Severusi," pravil ředitel vesele. "Je nutný fyzický kontakt, není specifikováno, jakého druhu."

Z Lupina málem vyletělo, že vzhledem k velikosti Snapeova orgánu by bylo mnohem lepší, kdyby držel na nos on jeho, ale pud sebezáchovy ho zarazil včas. Snape ho zpražil pohledem, jako by mu četl myšlenky a věděl, na co myslí, a beze slova přistoupil k lůžku. Lupin záhy zjistil, že Snape má ruce překvapivě drsné, a také chladné a suché a trochu se uklidnil. Drželi se pravicemi nad spící paní Spinnetovou a Brumbál začal odříkávat dlouhou litanii kouzla.

Lupin se ho chvíli snažil sledovat, ale řeč nepoznával a bylo to opravdu zdlouhavé. Navíc se mu začala točit hlava a zmocnil se pocit, jako by se nořil do hluboké vody, se vší tou tísní a touhou se zhluboka nadechnout. Cítil zřetelně, že kouzlo se zaměřuje nejprve na něj a byl skoro vděčný Snapeově ruce, že se o ni může opřít, vnímat ji jako kotvu v tom podivném prostoru magie, pevný bod ve vesmíru... Brzy necítil nic víc, než teplo i chlad té ruky, pevně svírající jeho prsty... otáčel se ve víru hořkosladkých, hlasitých barev, nekonečně dlouho, než se zvolna vrátil zpět na zem. Trochu zalapal po dechu, nejistý, zda vůbec dýchal po ten čas. Zamrkal, aby vyhnal mlhu z očí a střetl se se zkoumavým Severusovým pohledem. To už se ale kouzlo přesouvalo k němu a Remus viděl, jak se Snape vzdaluje z tohoto světa, jeho pohled se ztrácí a upírá do docela jiných sfér a stejně byl Snape kotvou pro něj, cítil Lupin, že ho musí udržet zde, aby se neztratil někde v té mlze vlastního já. Sevřel pevněji své prsty, když cítil, jak mu Snapeovy vyklouzávají, když povolil stisk, trochu zavrávoral, ale Lupin držel pevně.

Pak v jediném okamžiku jako by praskla napjatá struna a zazněl vysoký tón, bolestivě se prodírající myslí... Remus ucítil, že je sám, víc sám, než kdykoli před tím, přišel o někoho ve své mysli, o tom neměl ani tušení, to, co považoval za pouhý stín Severových myšlenek bylo vytrženo pryč a on teprve teď viděl, jak obrovský kus a jeho samého to byl. Plný bolesti z prázdnoty vnímal vzdáleně Severovu ztrhanou tvář, a snad jen to, že se vzájemně drželi zabránilo zoufalství, aby ho pohltilo.

Brumbál pokračoval ve své litanii, obešel lůžko, aby se dostal k jejich rukám a jemně na ně zatlačil, aby klesly dolů a dotkly se postupně Alicina čela, rtů a hrudi v místech, kde bilo její srdce.

Posledních pár vět... a bylo ticho. Jen postupně Lupinovi docházelo, že je po všem. Snape se vzpamatoval o něco dřív a pustil ho a Lupinovi se zahoupal žaludek nad tou ztrátou.

"Běžte si oba lehnout," řekl Brumbál. "Jste vyčerpaní." Sám vypadal unaveně a snad i střapce na jeho plášti visely zplihleji než obvykle.

Snape se beze slova otočil a odešel z místnosti. Lupin, který rázem ztratil potřebu se tvářit hrdinsky, klesl na židli. "To bylo... neuvěřitelné," zachraptěl. "Nikdy bych..." Potřásl hlavou.

"Jaký je to pocit, být jediný na světě, kdo opravdu zná Severuse Snapea?" řekl Brumbál s nádechem humoru v hlase. Lupin k němu zdvihl hlavu a s podezřením se zahleděl do těch bezelstných modrých očí.

"Jiné," řekl Lupin po chvíli. "Úplně jiné." Kývl směrem k Alici. "Co si bude pamatovat?"

"Všechno, až na vaši totožnost," řekl Brumbál. "Viděla vás ostatně jenom chvíli. Bude to snadné."

Lupin přikývl. "Myslím, že... že půjdu pozvat Severuse na skleničku."

"Na máslový ležák si moc nepotrpí," poznamenal Brumbál a Lupin přikývl. "Jo, já vím..." Vzápětí ho to lehce vyděsilo. Brumbál, když spatřil zmatek v jeho tváři, se znovu pousmál. "Paměť," řekl vlídně. "Nic víc."

"Ach... jistě. Pane řediteli..."

"Remusi."

Lupin se rád vydal rovnou do postele. Kdo by také odporoval řediteli.

* * * * * * *

Na večeři ve Velké síni Snapea neviděl a Brumbál na jeho tázavý pohled jenom pokrčil rameny. Možná ještě spí, usoudil Lupin, jemu samému se dosud trochu klepaly nohy a v jídle se jen ponimral. Přesto se s láhví skřetí pálenky vydal do sklepení, jak si usmyslel.

Jenom kdybych věděl, proč to vlastně dělám, dumal cestou neradostně. Snape mě vyhodí, jestli se vůbec bude namáhat otvírat dveře, a možná mnohem horší představa je, že nevyhodí a budeme se pokoušet o konverzaci, která nutně dopadne špatně... ty bláznivý vlkodlaku, co sis to sakra usmyslel? Že si budeš hrát na samaritána? Že nějak vytrhneš Snapea z jeho samoty? Zrovna ty? Zrovna JEHO? A to jenom proto, že jste si náhodou na chvíli vlezli do hlavy?

Skoro proti své vůli Lupin zabušil na Snapeovy dveře. Snape otevřel tak rychle, jako by za nimi už čekal a mračil se přesně tak, jak Lupin předpokládal.

Výborně, zatím tedy jde všechno podle plánu.

"Mám tu něco mírně ilegálního, co by bylo dobré sprovodit ze světa, než se to dostane do nepovolaných rukou," pozdvihl Lupin láhev s pálenkou. Snape na něj hleděl okamžik zcela nevěřícně, pak ale ustoupil stranou.

"Další záchranná mise?" řekl a pokývl hlavou ke křeslům před krbem. "Musím něco dodělat."

Jistě. To by nebyl Snape, aby mu na stole něco nebublalo, neměnilo barvy a nedýmalo naprosto nepravděpodobnými způsoby. Lupin se usadil a pootočil křeslo tak, aby na něj viděl. Snape soustředěně odměřoval další přísady a odříkával potřebná kouzla.

"Zajímavé, připomíná mi to vlkodlačí lektvar," řekl Remus a trochu se při těch slovech ušklíbl. Vlkodlačí lektvar byl všechno, jenom ne dobrý.

"Také to je vlkodlačí lektvar," odvětil Snape a ztlumil plamen pod skleněnou baňkou.

"Ale úplněk... myslel jsem, že se musí vařit vždy čerstvý?"

"Speciální recept." Snape se pousmál tak, že by z toho omdlely hrůzou ještě i čtvrťačky. "Nějakou dobu musí zrát. Vážený pan Malfoy si zaslouží speciální zacházení."

Lupin ztichl. Nechtěl se Snapea ptát, co to má znamenat – nebyl si jistý, že chce znát odpověď. Snape po něm střelil pohledem, zřejmě zklamaný, že nedostal příležitost někomu předvést, co dokázal. Trochu zúžil oči, když hleděl na zaraženého vlkodlaka. "Vždy připraven očekávat to nejhorší," ušklíbl se.

Lupin mu oplatil úsměvem. "Od tebe? Zásadně. Jsem si jist, že přidáváš do lektvaru pelyněk jenom proto, abych si pocvičil sebeovládání, když se ho pokouším vypít."

Snape vypadal za takové nařčení víc než spokojeně. "Ve skutečnosti jsem tvůj lektvar za dobu, kdy ti ho vařím, nemálo vylepšil, ty tupé zvíře."

Ano, Snape. Urážky pronesené přesně v takovou chvíli, aby se na ně nedalo pádně odpovědět. Lupin to beztak napůl tušil – mohl doufat, že jeho rekonvalescence po úplňku je rychlejší díky tomu, že je starší a lépe se ovládá, nebo snad že se již dlouho nemusel měnit bez lektvaru, ale vylepšená receptura to vysvětlovala sama o sobě.

"Tupé zvíře tě zahrnuje nehynoucím vděkem," opáčil Lupin. "A Malfoy?"

"Když jsem ošetřoval Malfoye po návštěvě Pána Zla, schoval jsem si jeden zakrvácený obvaz. Zkoušku jsem dodělal dnes odpoledne. Jsem si jist, že z něj vlkodlak nebude." Z Lupina zavanula takřka hmatatelná úleva. "Tohle," zaťukal Snape prsty na stůl, "ho ale přesvědčí o opaku. Prodělá velmi nepříjemný úplněk se vším, co znáš. Přidám tam ještě jistý měsíční návykový výluh – pokud si ke mně pro další lektvar nepřijde, bude mu následující úplněk tak zle, že si ani neuvědomí, jestli měl vlkodlačí příznaky nebo ne."

Lupin potřásl hlavou. Přes všechnu úlevu mu zároveň přejel mráz po zádech. "Jsem rád, že jsme na stejné straně," řekl a nebyl si jist, jestli ještě někdy vypije vlkodlačí lektvar ve stejném klidu, jako dosud. "Co jestli si Malfoy ty zkoušky nechá sám provést?" A sám si hned odpověděl: "Ale neudělá to, protože by podle krve vyšla najevo jeho totožnost a navíc jsou příliš náročné. Bude ti věřit."

Snape přikývl a tvářil se samolibě. Usedl do křesla vedle Lupina a máchnutím hůlky přivolal dvě skleničky.

Lupin si uvědomil, že příměří bylo tímto opravdu nastoleno. A také mu plně došlo, ano, věděl to už před tím, ale teď si do opravdu uvědomil - nejen on poznal Snapea... bylo to oboustranné. Ať už si ten zatracený smrtijedský špeh přečetl v jeho hlavě cokoli, zřejmě ho to s ním smířilo – tak moc, jak byl při své laskavé povaze schopen.

"Tak na příští úplněk," pozdvihl Lupin skleničku s pálenkou a trochu se ušklíbl. Snape nebyl na večeři, takže si mohl být takřka jist, že ho pár skleniček položí mnohem rychleji, než jeho samého. Bude to pěkná příležitost ho trochu setřít... Lupin se skoro zakuckal, když si tu myšlenku plně uvědomil. Zřejmě v něm zůstalo ze Snapea víc, než si myslel.

"Na úplněk," souhlasil Snape a než se napil, pozdvihl sklenku proti plamenům krbu a vychutnával si okamžik hru světel v hedvábné tekutině.

Strávili příjemný večer proklínáním neschopných studentů.

A ano... Snape odpadl první. Asi o deset vteřin. Strávili noc v křeslech před krbem, aby se ráno rozlámaní pokoušeli před studenty tvářit, jako by nic. Tentokrát v tom ale nebyla žádná magie. Jen něco jako přátelství - alespoň tak, jak ho byli oba odvěcí nepřátelé schopni.

Nad Bradavicemi chvíli pršelo a chvíli svítilo slunce a o slovo se pomalu hlásila další dlouhá zima.

- KONEC -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Můj nepřítel - díl patnáctý lusiennne 26. 08. 2008 - 17:48
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý ivik.bublik 26. 08. 2008 - 19:05
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý kvik 26. 08. 2008 - 20:56
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý niki* 27. 08. 2008 - 16:01
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý mae 27. 08. 2008 - 16:31
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý niki* 27. 08. 2008 - 17:45
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý mae 27. 08. 2008 - 18:00
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý polgara 29. 08. 2008 - 22:48
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý kvik 30. 08. 2008 - 14:03
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý nerla 07. 09. 2008 - 22:00
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý mae 08. 09. 2008 - 10:15
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý hermione007 11. 09. 2008 - 10:48
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý kvik 14. 09. 2008 - 22:30
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý jitka 03. 10. 2008 - 20:10
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý mae 03. 10. 2008 - 20:12
RE: Můj nepřítel - díl patnáctý amabell®pise.cz 09. 12. 2013 - 01:51
RE(2x): Můj nepřítel - díl patnáctý mae 09. 12. 2013 - 09:43