Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene

17. květen 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



(Severus Snape)


Po odchodu slečny Grishamové si připadám být vyprahlou pustinou, jenom nic potažené kůží ve tvaru člověka. Nečekal jsem, že prožívat znovu celou bitvu bude tak bolestné; bojoval jsem přeci, na mnohem pasivnějších dívčiných vzpomínkách mě nemělo nic zaskočit. Přesto obrazy z mé vlastní mysli vyvstaly o to ostřeji a tváře mrtvých pohlížejí na živé s nevyslovenou výčitkou, zřetelnou v jejich očích.
I z Vanji čišel splín. Ačkoli jsem měl v plánu si s ní důkladně vysvětlit pojmy jako "neopouštět hrad" a záležitosti typu "nezbytnost verbálního vyjadřování v magické společnosti", nakonec jsem to nechal být. Uklidňující lektvar byl přesně to, co potřebovala.
Můj vlastní má jantarovou barvu a pije se z čiré sklenky.
potion"Severusi."
Proč jsem ji vlastně nenechal za dveřmi?
"Co chceš, Rolando?"
Je to nezdvořilé, ale zůstanu sedět v křesle, jen rukou mávnu k baru, kde si může nalít, co je libo. Bez váhání toho využije. S broušenou skleničkou v ruce klesne do křesla vedle mě.
"Chtěla jsem se ti omluvit..."
"Už zase?" Pozorně na ni pohlédnu s povytaženým obočím v náznaku nevěřícného pobavení.
Nepatrně se pousměje. "Asi je to hloupost... promiň. Ne, to jsem nechtěla říct! Zapomeň na to. Prostě jsem přišla na skleničku."
Musela by jich vypít víc než tu jednu, co ji drží v ruce, aby mě dohnala, ale po láhvi whisky je mi to lhostejné.
"Mám to chápat tak, že jste se domluvili s Kingsleym, že mi zpustošíte veškeré zásoby?" přeptám se. Alkohol vyhnal tupou bolest a nechal jenom všeobjímající vlídnou lhostejnost ke světu a čemukoli v něm.
Zasměje se a náhle zjišťuji, že nesedí v křesle, ale na zemi u mých nohou, ruce složené na kolenou a tvář zvednutou k mé. Mimoděk zdvihnu ruku a prohrábnu jí vlasy, fascinuje mě jejich hebkost, jsou podobné chmýří malých sov a její oči svítí zrovna tak, napůl dravec, napůl odevzdaná vstřícnost. Přejedu jí špičkami prstů po tváři, jemné kůži místo peří.
"Pojď do ložnice, Severusi,"
Váhám, dravec a kořist, jsem si jist tím, jaké jsou naše role?
Její tělo sálá žárem a slibuje podělit se o něj, možná je to způsob, jak zahnat chlad z duše a vypovědět vzpomínky tam, kam patří, až na samé dno paměti... pozoruji sám sebe, jak vstávám a zdvihám ji k sobě, svírám v náručí a líbám, až bez dechu vláčně spočívá v mých rukou, odnáším ji do ložnice, bez skutečné myšlenky a s touhou, kterou v sobě dokáží probudit dvě těla, těžko kdy mohu držet v náručí něco krásnějšího, než tu vláčnou a hebkou spanilost.

..

"Severusi?"
"Hmm."
Držím ji v náručí, potácím se na samém okraji spánku. Lehce jí prsty pročesávám vlasy a cítím, jak spokojeně ty dotyky přijímá. Nedovolím si začít přemýšlet a tak je ta chvíle dosud blaženou; co bude později v této chvíli pomíjím, i když nepatrná část mysli se už teď ušklíbá a mává mi před očima dlouhým seznamem výčitek.
"Slib mi, že toho nebudeš litovat. Že mě zítra nezačneš nenávidět."
Hlas tišší než šepot, pouhý dech.
"Nebudu." Ne, ji ne.
Ruka mi sklouzne, těžká a bezvládná, vlastně už spím a chybí překročit jen hranici tenkou jako vlas, aby odešla i poslední špetka vědomí, když tu mě vyburcuje něco – něco...
Prudce se vymrštím, popadnu Rolandu a mrštím ji stranou, dosud zmatený a omámený alkoholem i únavou. Vím, že útok přišel od ní, ale trvá několik vteřin, než si srovnám souvislosti a pochopím, co se stalo. Z podlahy se ozve tupý náraz a překvapené vyjeknutí, okamžitě ale vyskočí na nohy a aniž by se starala o svou nahotu, přikrčená a připravená se bránit na mě ostražitě pohlíží.
Jsem nešikovně zamotaný do přikrývky, ale oba víme, že ve fyzické rovině bojovat nebudeme.
"Rolando," řeknu těžce, "promerlina, co tě to napadlo na mě zkoušet nitrozpyt?"
Uvolní se a narovná, s omluvným výrazem se posadí na okraj postele. "Odpusť mi to, Severusi," říká a natahuje ke mně ruku, kterou prudce odstrčím stranou, "já... je to hloupé, promineš mi to? Byla jsem nesmírně zvědavá, na bitvu a co se všechno stalo, ale byla jsem si tak jistá, že bys mi nechtěl nic vyprávět – chtěla jsem se jen podívat... zlobíš se?"
Zkroušený hlas, lítost tak věrohodná...
"Accio," přivolám si její hábit a když pochopí, vrhne se ke mně a snaží se ho vzít si zpět. Já však už vím, co hledám. Ukážu jí čirou lahvičku určenou k přechovávání vzpomínek, kterou jsem vytáhl z kapsy.
"Pro koho?" zeptám chladně, připraven si odpověď vynutit třeba násilím. Jestli se spojila s uprchlými smrtijedy, jestli...
"To není tak, jak si myslíš," brání se, "jenom náhoda, opravdu."
Pozorněji si prohlédnu lahvičku a rychle na broušené zátce objevím malý obrázek, logo, každému kouzelníkovi dobře známé. "Denní věštec." Teď už to celé dává dokonalý smysl. "Doufám, že ti slíbili opravdu štědrou odměnu."
Chvíli mlčí, už se nesnaží bojovat. "Ano, slíbili." Opře se o stěnu a s povzdechem hledí na nešťastnou lahvičku v mé ruce. "Budeš mi věřit, že i tak jsem chtěla, aby se tohle stalo?"
Ušklíbnu se. "Vypadni."
"Severusi..."
"Upozorňuji tě, že nemám v úmyslu řešit přes Věštce svůj soukromý život. Jestli v něm uvidím naše jména vedle sebe, vylije se mi omylem vhodný lektvar bez chuti a zápachu do tvé ranní kávy." Jsem znechucen sám sebou, těmi ubohými, přímočarými výhružkami.
Jsou však účinné, zmizí rychle a beze snahy mě dál přesvědčovat. Jsem jí vděčný alespoň za to.
Pro jistotu ještě změním heslo na dveřích a neochoten zabývat se vlastní hloupostí, jen chvíli se vydržím v posteli pokoušet o spánek, obklopen Rolandinou vůní a vzpomínkou na dotek její kůže. Raději se vrhnu do laboratoře, zarputile pokračuji v započatých experimentech, dost náročných, aby mi nedovolily odvrátit pozornost k sobě samému. Jen nerad s nimi končím kvůli tomu, že je čas zabývat se bandou stupidních studentů.
Nenávidím všechno a všechny a nejsem dalek toho, abych prvního, kdo provede při lektvarech nějakou pitomost, proklel na věky.



(Vanja Grishamová)


"Pojďte honem, to jste ještě neviděly," vřítí se Adenah do společenské místnosti a mávne k nám rukou. Jen nerada odložím učebnici a na druhém konci místnosti vzhlédne Peggy od šachovnice, nad kterou si špitá s Laorou a jen nedostatečně to maskuje hrou.
"Co?"
Je deštivé dopoledne a my teď máme volnou hodinu před přeměňováním. Adenah svým vpádem narušila příjemně ospalou náladu, která tu panovala.
"Prostě pojďte!"
Jdeme všechny. Adenah div neutíká, když nás vede do vstupní haly, kde je umístěná tabule s kolejními body.
"Není rozbitá?" zeptá se po chvíli tiše Laora, aniž by odtrhla oči od toho, co se před ní děje.
Adenah zacukají koutky. "Lektvary."
"Jakto, že body mizí i Zmijozelu?"
Oběma kolejím ubývají body neuvěřitelným tempem. Každý odečet je spojen se jménem, Potter, Longbottom a Weasley se opakují s minutovou frekvencí, nikdo nezůstává ušetřen.
"Co se tam může dít?"
Když se otočím na Peggy, takřka impulsivně ji popadnu, protože se tváří, jako by měla každou chvíli omdlít. Ve tváři je bledá a trochu se chvěje. "Trest," špitne a zavře oči. "Dneska večer."
Možná je dobře, že nemůžu mluvit. Nejsem si jistá, jestli by Peggy vzala jako útěchu, že jí bude s krájením tlustočervů pomáhat celý šestý ročník Nebelvíru.
Sledujeme tabuli s body do konce hodiny. Potom kolem nás začne proudit dav studentů a mně se s trochou námahy podaří zastavit Harryho. Vypadá děsivě, ani v bitvě nebyl v obličeji tak zelený. Hermiona vede Nevilla, který by se bez její podpory zhroutil na zem, a za nimi klopýtá Ron. "Neříkej nic," zakvílí Harry a ohlédne se na tabuli s body. Z druhého místa se Nebelvír za posledních devadesát minut posunul na poslední příčku.
"Vanjo, máme přeměňování, pospěš si!" křikne na mě kdosi z davu.
Kouknu na Harryho, tváří se zdrceně. Chtěla jsem... Chtěla. Dokážu to ale? Připadá mi to nelidské. Ne teď, ne uprostřed chodby plné lidí.
"Uvidíme se večer?" podívá se na mě a ačkoliv se snaží, v jeho obličeji stále ještě něco z výrazu 'spráskaný pes' zůstává.
Přikývnu.
"Tak po večeři?"
Vidím, jak se po nás otáčí Ron a Hermiona ho volnou rukou táhne dál, ačkoliv chce Ron počkat na Harryho. O kousek vedle nás pozoruje ještě někdo - Ginny Weasleyová. Když zachytí můj pohled, zaškaredí se a jde dál za svým bratrem.
Znovu kývnu.
Harry se usměje.

Den pokračuje ve své němé fádnosti až příliš rychle. Nevím, co Harrymu řeknu. Nevím, co si předepsat na pergameny, které mu dám přečíst.
3V nejvyšším zoufalství si nakonec připravím dvě varianty. V první mu dávám košem a mimochodem se mu zmíním o Ginny a jejích přednostech. V druhém případě bezvýznamně tlachám a přidám pár poznámek, které by ho snad mohly rozčílit a on by potom mohl dát košem mně.
Harry na mě čeká u vstupní brány a zubí se od ucha k uchu. O několik kroků dál na něj zlostně nahlíží Filch, ale protože je do večerky ještě dost času, nemůže říct ani popel.
Vyjdeme na setmělé pozemky.
Venku je klid, všichni jsou raději v teple svých společenských místností než v nečasu pozdního podzimu. Pod nohama nám křupá tráva, kterou v noci spálil mráz, a vítr se opírá do korun stromů. Je to podivné místo a podivný čas.
"Půjdeme se podívat na jezero?" otočí se ke mně Harry.
Půjdeme. Jdeme těsně vedle sebe zachumlaní do svých plášťů a mezi námi panuje přemýšlivé ticho. Najednou se mi nechce nic řešit, nic říkat, nebudu nic řešit a nic říkat. Mlčí se mi s Harrym dobře, co mi u něj vlastně chybí? Jen několik vlastností a do toho doroste, tomu věřím.
"Podívej," přitáhne si mě před sebe a já se mu podvolím a opřu o hruď. Za několik dní bude úplněk, Harry ukazuje na východ, kde světlá obloha a kde se už jen za malou chvíli vyloupne nad obzor Měsíc.
Přitáhne si mě blíž, otočím se k němu a chvíli tak setrvám, fascinuje mě světlo v jeho očích. Rukou mi projede vlasy a já nepotlačím zachvění, ačkoliv to není nepříjemné. Trhnu sebou, když zpozoruji pohyb za jedním ze stromů u jezera.
"Už vychází," řekne v tu chvíli Harry s pohledem upřeným na obzor.
Než se stihnu otočit, něco těžkého mě zavalí a já náhle nemohu dýchat, někdo mi vyrve srdce z těla a já ztratím vědomí.



(Severus Snape)


Jak si Filch poradí se všemi studenty, které jsem mu dnes poslal kvůli trestu, nevím, nezajímá mě to a nemám nejmenší chuť se jimi zabývat sám. Soustředěně přidávám přísady do lektvaru, který postupně nabírá nezvykle výrazný odstín blankytné modři, a nehodlám věnovat myšlenky čemukoli jinému. Fázi, kterou se právě pokouším projít, se mi dosud překonat nepodařilo; a nikomu za posledních 673 let. Jsem však přesvědčen, že jsem problém odhalil a Krokova zhouba se stane velkým triumfem.
"Severusi... Severusi!"
Domníval bych se, že kouzlo, které znemožní komukoli bušit na mé dveře, je dostatečně výmluvné pro kohokoli, kdo za nimi stojí.
"Severusi, otevři! Je to důležité!"
Hoochová mě dnes během jídel ve Velké síni pozorovala s výrazem spráskaného vlčáka, ačkoli jsem ji ostentativně přehlížel, a jestli je to ona, kdo se právě snaží dostat do mé pracovny, udělám z ní sadu cenných přísad do lektvarů a hromádku kompostu. Ženský hlas zní tlumeně a protože by to stejně tak mohla být McGonagallová nebo třeba svatá Anna, s tlumeným zaklením zmírním oheň, stabilizuji kotlík a uvolním dveře. Dovnitř vpadne Pomfreyová s nezvykle zděšenou tváří.
"Severusi, příště prosím tě neuzavírej krb!" vyčte mi na úvod. Než se stačím ohradit, chvatně pokračuje: "Pan ředitel tě žádá, abys okamžitě přišel k jezeru. Stalo se něco hrozného!"
Ze tří vět má smysl jediná. Typické.
Hodím si přes ramena plášť a rychlým krokem spěji za Poppy, která netrpělivě popobíhá vpředu, klapot jejích podpatků se hlasitě rozléhá chodbou. Je dávno po večerce a chodby jsou prázdné – až na Weasleyovou a Grangerovou, které sedí vedle sebe hned u vchodu. "Já jsem to neudělala," brečí zrzka a Grangerová ji ochranitelsky svírá kolem ramen. "Vždyť bych to ani neuměla!"
"Slečna Weasleyová je objevila," sdělí mi Poppy tlumeně. Možná už bych se rád dozvěděl, o co vlastně jde. "Hledali Harryho, když se dlouho nevracel. Tudy, Severusi..."
Projdeme branou, noc je černá, Měsíc i hvězdy se ukrývají za hradbou mraků. Na cestu si musíme svítit hůlkami. Netrvá dlouho a na pozadí tiché hladiny jezera si mám možnost prohlédnout vskutku unikátní obrázek – Grishamovou a Pottera ve vzájemném objetí proměněné v kámen.
Srdce se mi na okamžik zastaví a po nekonečném bezhlesém okamžiku rozbuší o to prudčeji.
"Co tomu říkáš, Severusi?" řekne tiše Brumbál, tváří se vážně, zřejmě už se o nějaká protikouzla marně pokoušel. Obejdu sousoší několikrát dokola, prohlížím detaily, které mi napoví více o způsobu, jakým ke zkamenění došlo.
"Jejich vzájemná pozice je velmi nekorektní," konstatuji mimochodem. "Budu s nimi muset pohovořit na téma slušného chování."
"Navíc po večerce, že," uchechtne se McGonagallová skoro hystericky. "Musím tě zklamat, Severusi, odešli dávno předtím, v podvečer."
Na něco takového ani nemám potřebu odpovídat.
Těla jsou zkamenělá v překvapivých detailech, došlo jen k mírné deformaci rysů způsobené hrubší strukturou kamene. Dokonce jsou zřetelné výrazy v jejich tvářích, Potterův podobný tokajícímu tetřevovi, Vanjin přetékající oddaností, jak už to u Potterových fanynek bývá.
Pokud Brumbál čeká na můj názor, znamená to, že neexistuje žádné kouzlo z bílé magie, které mohlo něco takového provést. Bohužel mě nenapadá ani žádné, které by spadalo do oboru magie černé; možností je tam ovšem neskonale více a rozhodně se nad tím budu muset zamyslet s pomocí své knihovny.
"Poppy, běž uklidnit slečnu Weasleyovou a odveď děvčata na kolej," zaslechnu Brumbála, "my tři tu budeme stačit."
Na to, abychom od nich odháněli hysterické ptáky, by stačil i slaměný strašák. Havran slečny Grishamové právě dorazil, zběsile zaklove do kamene a když se ho McGonagallová pokouší odehnat, vrhne se mi na hlavu.
"Magicky svázaný! Magicky svázaný!" kráká sotva srozumitelně a nakonec jsem ho nucen odrazit razantním expeliarmem. Zůstane sedět přikrčený na zemi a vyčítavě klape zobákem.
"Vypadá, jako když se ti snaží něco říct, Severusi," řekne McGonagallová a tím se zařadí na špičku žebříčku v nevyhlášené soutěži o nejzbytečnější výrok týdne.
"Zřejmě usoudil, že bez očí se mi vylepší sluchové schopnosti," zavrčím. "Nechte mě chvíli v klidu." Zkusím nějaká jemnější detekční kouzla, nepochybně táž, která již praktikoval Brumbál, postupně složitější a komplexnější, která by měla odhalit způsob provedení kletby. Nic, vůbec nic.
Frustrovaně svěsím ruku s hůlkou a zamračím se. Nerad si přiznávám porážku, byť dočasnou, protože jsem zdaleka nevyčerpal všechny možnosti. Netoužím však mít svědky, až se pustím do méně legálních zaklínadel.
"Jisté je," pronesu k McGonagallové, protože to je koneckonců její studentka, kdo se ve Vstupní síni obviňuje, "že tohle neudělal žádný student."
"Je možné, aby se tu skrýval uprchlý smrtijed?" vysloví něco, co bude nepochybně zítra vykládat celá škola bez ohledu na absurdnost takové věci.
"Minervo, to je velice nepravděpodobné," ušetří mě Brumbál odpovědi. "Kdyby se tu objevil někdo tak schopný, aby prošel ochrannými kouzly, nepochybně by je rovnou zabil. Tohle dokážeme zvrátit, i když to možná bude nějakou dobu trvat." Poslední slova směřuje ke mně, nesmyslně, protože já po útěše nevolám...
"Magicky svázaný," nadhodí havran a vytrhne mě tak účinně z propadání se do obav ohledně možných následků.
"Odlevituji je dovnitř," zavrčím, "tohle není pohled pro studenty."
"Jen ať jdou po svých," pousměje se McGonagallová nevesele. "Piertotum locomotor!"
Obě sochy se pod pohyby její hůlky rozpohybují, vymotají se ze vzájemného obětí a poněkud strnule vykročí kupředu. Uzavírám ten malý průvod procházející temnou zahradou, zafouká vítr a na kůži zastudí několik kapek v příslibu deště. Přesto se mraky na chvíli roztrhají a velký Měsíc, kterému ještě znatelný kus chybí do úplňku, vykreslí ostré stíny a ozáří všechno svým sinavým přísvitem, stvoří zcela nový svět, jen zdánlivě skutečný.
Náhle nejsem schopen udělat další krok, snažím se zavolat na postavy mizející ve tmě přede mnou, ale marně. Trvá to jen okamžik, nepatrný, ale děsivý ve své neodvratnosti – po vědomí a rozumu nezůstane nic než prázdno.

ozivla socha"Pozor, už!" zaslechnu a náhle uvolněné tělo se začne hroutit k zemi. Čísi paže mě pevně zachytí a uloží do křesla. Začínám konečně dobře vidět, uvědomuji si, že je to Hoochová, kdo mě drží, a podaří se mi ji odstrčit. Bez odporu ustoupí, nemohu si však nevšimnout, že ve tváři má zaujetí a úlevu. Otočím hlavu, vůle se mi rychle vrací, necítím bolest, jen nepohodlnou strnulost, připadám si dezorientovaný. Vedle mě se právě vzpamatovává Potter a Grishamová, jejich komické snahy zaujmout důstojnější pozice mě nechají si uvědomit, jak nejapně nyní musím sám vypadat. Kolem nás stojí mírně pozměněná noční sestava - Brumbál, Hoochová a McGonagallová, všichni se zřetelnými stopami nevyspání ve tváři.
"Sluneční paprsky," zamumlá Minerva a sama se napůl zhroutí do posledního volného křesla v Brumbálově pracovně, "nepochybně." Unaveně si promne čelo. "Severusi, slečno Grishamová, pane Pottere. Nevím, jestli si to uvědomujete, ale strávili jste noc jako kamenné sochy. Jste to někdo schopen objasnit?"
Stačí mi jediný pohled na jejich tváře, abych nemusel čekat na odpověď. Vanja se ušklíbne, jako by ji už nemohlo překvapit ani to, kdyby se náhle začala spontánně proměňovat ve vinný sklípek, a Potter nasadí svůj soustředěný výraz, kterým obvykle zakrývá dokonalou bezradnost. Vyhledám pohledem Brumbála. "Kingsley," vyslovím nehlasně pouhým pohybem rtů a on okamžitě pochopí. Naškrábe na pergamen pár slov, zamumlá zaklínadlo a hodí pergamen do krbu. Náročné kouzlo, dle mého však plně opodstatněné naléhavostí situace.
Dál není příliš co řešit – v krátkosti na mé osobě vyzkoušíme, zda zůstaneme ve stávající podobě i mimo denní světlo v temnotě uzavřené chodby, a jsme propuštěni.
"Minervo, doprovoď prosím slečnu Grishamovou a pana Pottera na ošetřovnu," požádá Brumbál, "jenom pro jistotu."
"Nic mi není," vyletí dle předpokladu Potter okamžitě a rychle pohlédne na slečnu Grishamovou, která se zřejmě nemůže rozhodnout, jestli má hlavou souhlasně kývat nebo vrtět, každopádně celým svým vzevřením naznačuje totéž.
"Právě se rozednilo, stihnete i snídani," vyhání je Brumbál. "Kdybyste si na cokoli vzpomněli, dejte mi okamžitě vědět. Kdykoli."

"Severusi, lze očekávat, že se to bude opakovat." Napůl otázka, napůl konstatování.
Pokrčím rameny. "Počkejme, co je s Kingsleym. Jestli ho postihlo to samé, budeme vědět, jakým směrem pátrat. Každopádně doufám, že mě případně přemístíte mimo dosah studentů. Nemám v úmyslu se probudit pokreslený rádoby humornými slogany."
Brumbál při té představě viditelně ožije a neúspěšně se to snaží zakrýt rozpačitým zakašláním. "Jistě, jistě. Rolando, doprovoď prosím Severuse do jeho pokojů."
Hlas nepatrně významnější, než bych rád, mě nenechává na pochybách, že se svou obvyklou jasnozřivostí tuší, že se mezi námi něco děje. Nepokouším se nic namítat. Zbavit se jí mohu mnohem účinněji, jakmile se ocitneme mimo Brumbálův dohled.
"Do vlastní ložnice ještě trefím," rozloučím se nad schody a obrátím se k ní zády.
"Severusi," ozve se slabě, napůl s povzdechem, napůl rozhodně. Dravčí oči jí září, když se po ní ohlédnu. Přes to, o co se pokusila, cítím zbytky starých sympatií - pro vitalitu, jaká z ní vyzařuje, takřka neženskou pragmatičnost, příjemnou pružnost, s jakou se pohybuje, pro hebkost stříbřitých vlasů... dost.
"Líbilo se mi být s tebou," řekne, "nechci, aby to skončilo takhle."
Mlčky na ni hledím. Oba víme, že využila vhodnosti chvíle, následků láhve whisky. Oba víme, že neodpouštím. Ona se však nepokouší se žvanit o citech. Těžko však lze předpokládat, že by se zhlédla v mé tváři, která je všechno, jenom ne přitažlivá, či že ji zaujaly mé milenecké schopnosti. Nechápu její motivaci a to mě popouzí.
Možná je důvod prostý – je dlouho sama a Bradavice nejsou místo, kde by měla příliš na výběr. Nebyla by první, komu boje a umírání připomněly, že život je třeba žít, dokud je příležitost.
"Přijď večer," slyším sám sebe říkat, do poslední chvíle přesvědčen, že ji odmítnu, "promluvíme si."
Přikývne, prostě a bez emocí, jen nepatrný úsměv jí probleskne tváří. Už mě dál nepronásleduje, odejde směrem k havraspárské koleji a já do sklepení. Blankytně modrý kotlík, ponechaný příliš dlouho sám sobě, dávno explodoval a zdemoloval půlku laboratoře. Ani mě to v té chvíli nerozčílí. Do první vyučovací hodiny mi zbývá ještě dost času, aby stálo za to začít se probírat knihovnou a zjistit maximum o zaklínadlech, která dokáží zkamenět člověka. Sotva si stačím vybrat patřičné knihy, když ke mě přiletí z krbu vzkaz: "Kingsley je další postižený. Nyní bez následků."
Tak to bychom měli.



(Vanja Grishamová)


Do Velké síně vejdeme s Harrym společně. Na marodce nám madame Pomfreyová s kamennou tváří sdělila cosi o kamenném zdraví a pražádných následcích a vyhnala nás pryč. McGonagallová se ještě chvíli zdržela a když na nás potom volala, už jsme byli příliš daleko, než abychom ji slyšeli, samozřejmě.
Ve Velké síni se ohlédnou všichni. Zmijozelové s hraným nezájmem, mrzimoři s chápavými úsměvy, nebelvíři rozchechtaně a moje spolužačky s významným pohihňáváním.
Jistě. Celou noc mimo školu, spolu.
"Kde jste byli?" položí mi Peggy otázku, když mi vedle sebe více než ochotně dělá místo. V obličeji má nevinnost samu a podle jemného trhnutí akorát pod stolem kope Mitsuke, která je v obličeji nezvykle rudá.
Než se odhodlám jakkoliv odpovědět, oknem do místnosti vletí Havran, několikrát mi zakrouží nad hlavou, přistane na podivně citlivém rameni a důrazně mě do něj klovne. Bezhlesně vykřiknu a smetu ho na stůl do talíře se šunkou. Chvíli na mě ukřivděně kouká, potom si všimne, na čem to stojí, a ukořistí jedno kolečko.
Přihlíží skoro celá kolej.
Bodne mě osten lítosti, že tomu ptákovi nemůžu jaksepatří vynadat. Co ho to popadlo?
Pohodí si šunku v zobáku a dvakrát mávne křídly.
Nehnu ani brvou a pozoruji mraky, které se honí po zakletém stropu v místnosti.
Havran přešlápne a jakoby omylem mě přetáhne křídlem přes ruku.
Natáhnu se pro mísu se salátem a naberu si sousto.
Havran několikrát pohne hlavou, jako by si rozmýšlel, zda mi do kůže vyklove své iniciály hned nebo to nechá na později, a nakonec jen uraženě pohodí hlavou.
"Můžu si ho pohladit?" zeptá se nějaká prvačka, která sedí naproti, a natáhne k němu ruku. Vzápětí na vlastní kůži pocítí ostrý zoban a polekaně se stáhne.
Jen omluvně pokrčím rameny a snažím se skrýt cukající se koutky.
Havran znovu mávne křídly a když ani tehdy nereaguji, vzlétne a zamíří zpátky k východu. V okně se málem srazí s malou sovičkou, kterou nečekaný proud vzduchu odhodí proti rámu, a proletí ven.
Pocítím lítost a lehké výčitky svědomí. Od bitvy jsem Havrana neviděla, nevím, kde se toulal, a nemám si ho jak zavolat.
Jen o několik minut později je ale zpátky, v zobáku mi nese noviny, které obvykle nechává na posteli, a tváří se kajícně. Nemá proč. Pocuchám mu letky a on se s blaženým výrazem zatváří pohoršeně, jakkoliv podivně to zní, a ukradne mi další kousek šunky.
Jen těžko se s ním mohu před ostatními domlouvat, kdy a kde se setkáme. Zkusím to po škole vyřešit přes Harryho, snad to půjde. Když Havran odletí, cítím se o mnoho lépe.
Přestože projednou pozoruje více lidí mě než Harryho.
Zarazím se, když si uvědomím, co vidím, a vrátím se k němu pohledem. Vedle Harryho sedí Ginny a podle všeho brečí, Harry ji drží za ruce a Hermiona se dívá přes místnost na mě. Snídaně mi zhořkne v ústech a já se zvednu, abych se šla připravit na vyučování. Peggy, která se ke mně připojí, jen taktně mlčí.

"Vanjo, počkej na mě!" zavolá Hermiona, když dupu po schodech ven z hradu. Vyučování skončilo, na kouzelných formulích se mi povedlo očoudit konec své vlastní hůlky a kdykoliv jsem na dějinách přestala dávat pozor, Binns si toho všiml a pátral po příčině.
Skvělý den.
Otočím se na ni a zatvářím se ještě o stupeň hůř, než se ve skutečnosti cítím, protože doufám, že bych tak mohla zůstat sama.
"Říkal už ti někdo, jak vás vlastně u toho jezera našli?" ignoruje Hermiona odpočet atomové bomby a připojí se ke mně, když se znovu rozejdu. "Ginny se šla projít a viděla vás zkamenělé. Teď si všichni myslí, že vás proklela ona - jako by to dokázala! Nechápu, co si vlastně myslí..."
Odmlčí se a zastaví se, když jdu ale dál, zase mě dohoní.
"Ginny je z toho zoufalá. Snaží se všechny kolem sebe přesvědčit, že to neudělala, ale kromě profesorů jí nikdo nevěří." Pátravě se na mě zahledí. "Ty si nemyslíš, že to byla ona, viď?"
Mlčím.
"Já jen... chtěla jsem..." Poprvé vidím, jak jí dochází slova. Nakonec si povzdechne a zavrtí hlavou. "Je už od prváku zakoukaná do Harryho, ale Harry si toho nikdy nevšimnul, mluví jenom o tobě. Jen abys to věděla."
Zastavím se a opřu o strom. Jsme na tom samém místě, kde jsme stáli s Harrym, jen nyní zbývá do setmění ještě spousta času. Otočím se k Hermioně, která náhle neví, co má dělat, když mi řekla vše, co měla na srdci, a tak hledí na jezero a rukama žmoulá lem hábitu.
Vytáhnu z kapsy pergamen a olůvko, začerním, co jsem naposledy psala Peggy, a dám se do odpovědí na Hermioninu řeč. Ačkoliv ještě nejsem rozhodnutá, co jí vlastně chci říct, ruka se mi po pergamenu pohybuje sama a píše řádky, pod které se nakonec jsem ochotná podepsat.
Ginny se byla projít kolem jezera náhodou na tom samém místě, kde jsme byli my. To tak ráda pozoruje lidi? Trpí sebemrskačstvím? Představuje si sebe na mém místě?
Hermiona mi kouká přes rameno a už už se nadechuje, aby začala hájit svoji kamarádku, když ji zarazím. Nehodlám poslouchat omluvy. Z Ginny mi je zle a tohle ze mě muselo ven, tím ale téma považuji za uzavřené.
Zavoláš mi Havrana, prosím?
Hermiona se bezradně rozhlédne kolem sebe. "Jak?" zeptá se nakonec.
Ušklíbnu se. "Havrane!", napíšu na papír a ještě dopíšu: nahlas.
Poprvé se nejspíš stydí křičet nahlas, když ale vidí můj pobavený výraz, zakřičí tak, že se v Brumbálově pracovně nutně musejí roztřást všechny jemné detekční přístroje a Binnse vlny jejího hlasu odvanou o dvě místnosti dál.
Podívá se na mě, trochu rudá ve tváři, jako by čekala výsměch. Kdo kdy křičí opravdu naplno?
Jen jí kývnutím hlavy poděkuji.
Havran přiletí o několik minut později, zakrouží mi nad hlavou a sedne si na rozbolavělé rameno.
Řekni mu, že zkusíme avis, pobídnu Hermionu, která se zatváří velice neurčitě. "Zkusíte avis," otočí se na ptáka neutrálně. Asi ho nepovažuje za dostačujícího partnera k diskuzi.
"Avis," zakráká Havran, načež se objeví jediný modrozlatý ptáček. Sednu si ke stromu a pobídnu Hermionu, aby učinila totéž. Dychtivý zájem pozorovat naši spolupráci prozrazuje každým svým pohybem a já nemám důvod jí to upírat, snad až na svoji hrdost, která si pro tenhle podvečer bude muset vzít dovolenou. Nečekám kdovíjaké zázraky.
"Avis," zakráká Havran znovu a opět v jinou dobu, než se o kouzlo pokusím já. Šťouchnu do něj hůlkou a naznačím tři klepnutí, poslední důraznější.
"Avis," vysloví zaklínadlo projednou ve stejný čas, jako já uvolním svou energii, a kolem nás náhle létají... dva ptáčci. Chabý, příliš chabý výsledek.
"Zkuste lumos," pobídne mě Hermiona a z hlasu se zdá, že je naším výsledkem ohromená. Raději jí neřeknu, že dva ptáčky zvládá Havran sám, když má dobrý den.
"Lumos," zakráká Havran a z mé hůlky vytryskne oslnivý proud světla. Daleko lepší než předtím. Tohle kouzlo už neverbálně zvládám obstojně i sama, tohle ovšem... hlas pro naše spojení rozhodujícím faktorem není.

O dvě hodiny později se vracíme do hradu a Havran zmizí ve smrákajícím se nebi nad Zapovězeným lesem.
Ráda si jdu lehnout, jsem unavená a potřebuji spát.
O to větší šok pro mě je, když mě uprostřed noci něco probudí. Do krku se mi zarývá cizí hůlka a nad sebou vidím člověka v temné kápi. Smrtijedská maska ve tmě září a zbavuje mě schopnosti cokoliv udělat. Křičet nemohu.

deatheater_mask

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene evi 17. 05. 2009 - 12:33
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene nerla 17. 05. 2009 - 13:01
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene zrzka 17. 05. 2009 - 23:01
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene nerla 18. 05. 2009 - 23:54
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene eleyne®pise.cz 19. 05. 2009 - 13:07
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene nerla 19. 05. 2009 - 20:06
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene mae 23. 05. 2009 - 15:43
RE: Kráska a Smrtijed III. - Srdce z kamene amabell®pise.cz 23. 10. 2013 - 01:52