Kráska a Smrtijed - Časné jitro v Ankh-Morporku

21. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Zpočátku jsem nejvíc ze všeho - překvapen. Napůl jsem očekával, že se slečna Grishamová z mé, uznávám, že přinejmenším nezvyklé, žádosti vymluví. Další v řadě předpokladů byly banální historky ze školy, v krajním případě pokus o převyprávění nějaké knihy. Ať už si to uvědomila, či jen mimoděk, zvolila optimální téma – výklad o mé skutečné práci v Bradavicích účinně potlačuje tu stěží ovladatelnou potřebu účastnit se závodu rychlých dvoukolových vozů pro černé oči madame Felicity.
Odolám touze slečnu Grishamovou na patřičných místech opravovat, natáhnu své dlouhé nohy do vhodné mezery mezi pasažéry na opačné straně vozu a v rámci možností se uvolním. Nyní je to dívčí hlas, kdo vkládá obrazy do mé mysli. Není to tak... jednoduché, jako podléhat hypnotizujícímu zvuku kliky, který ze záhadných důvodů zní i tady, ale shledávám v tom jistou podobnost s odoláváním kletbě imperio.

Když mě chytí za ruku, dokonale ztratím nit hovoru. Neohlédnu se na ni - cítím, jak se mi svaly křečovitě napínají a připadám si proto trochu hloupě. Už včera v noci jsem přijal jako fakt, že součástí péče o mladou dívku je jisté emoční zázemí, neodmyslitelně spojené s fyzickým kontaktem, který na ni zjevně působí uklidňujícím dojmem. Zřejmě se toho přihodilo dost na to, aby tuto útěchu potřebovala znovu, nebo snad ještě stále; možná bych měl vzít za uspokojivý fakt, že ke mně necítí odpor po té, co byla svědkem třícívkovitého víru revoluce. Zde, mezi lidmi, mi její gesto ovšem připadá krajně nevhodné a je jen malou útěchou, že okolo sedí samé literární fikce. Hlas jí také v té chvíli zřetelně znejistí - ale za pár okamžiků, když se neodtáhnu, sebejistěji pokračuje dál.
Napadá mě fantaskní myšlenka - neudělala to snad proto, že se domnívala, že bych tuto stabilizaci nyní potřeboval já sám?!
Nesmysl. Nemůže být tak naivní.
Je to každopádně ještě účinnější, než vlna adrenalinu, která se mi po těle rozlije kdykoli slyším jméno Harryho Pottera.
Trvá velmi dlouho, než se uvolním, a než se mi podaří přestat vnímat nedůstojnost té situace.

Jsem si ovšem jist, že kdybych mi teď pohlédla do očí, nenašla by v nich už po zlatých jiskrách ani stopy.

Malou chvíli si dovolím oddat se úlevě nad skutečností, že jsem se konečně vymanil z vlivu této cizí magie, pak se ale, zatímco nechám slečnu dál tlachat její banality, ponořím do záhady způsobu, jakým jsme se sem dostali. Doufám, že přejdeme záhy do knihy, kde mi bude fungovat má magie - Merline, musí být takové, hned ta první byla taková! – a se znalostí zaklínadla, které nás dostalo sem, bych ho mohl dokázat zvrátit. Přehrávám si tu scénu stále dokola, mám pocit, že jsem na stopě něčemu důležitému... kéž by se mi přestalo do myšlenek proplétat vědomí, že jsem ještě nedávno líbal krásnou ženu a byla to v té chvíli ta nejsprávnější věc na světě. Už dávno jsem se rozhodl, že o ženský element ve svém životě nestojím a nehodlám na tom nic měnit.

Vůz zastaví a podle ruchu venku je jasné, že jsme konečně ve městě. Možná trochu prudce vymaním svou ruku, zpříma na slečnu Grishamovou pohlédnu a řeknu: "Zázemí máte připravené příliš podrobně, byl by problém vměstnat ho do jediné knihy. Představený cechu spisovatelů ale bude potěšen vaším odpovědným přístupem."
Nemám nejmenší tušení, jestli bylo vůbec potřeba nabídnout vysvětlení kolem sedícím lidem - a nelidem - a jestli vůbec existuje cech spisovatelů.
Nicméně s trochu lepším pocitem vyskočím z vozu - a uvědomím si při té příležitosti, že jsem se nepřevlékl z šatů, které jsem dostal na natáčení.
Stačí ale letmé rozhlédnutí po tomto barvitém místě a je mi jasné, že bych dokonale zapadl i oděn v kůži mamuta.

AMhrosi(Vanja Grishamová)

Konečně zastavíme.
Nechápavě zírám, když se na mě Snape otočí s cechem spisovatelů... Aha! ...a když vystoupím z kočáru, nemám odvahu se na něj podívat.
Zdá se, že se vzpamatoval.
Asi ne zcela, stále ještě mě nesjel za to, co si to dovoluji.
Ačkoliv, za poslední téměř-tři dny se jeho chování změnilo dost neuvěřitelným způsobem - skoro si nevybavuji, kdy byl naposledy jízlivý.
Možná jsem si prostě už jen zvykla, ale faktem je, že mi jeho společnost přestala být nepříjemná. Většinu času. Občas.

Toto je Ankh-Morpork, město tisíce překvapení (jak se praví v Průvodci městem Cechu obchodníků). Je třeba říkat ještě něco víc? Obrovské místo, domov skoro milionu lidí, největší z měst Zeměplochy, rozkládající se po obou stranách řeky Ankh, vodní cesty tak blátivé, že vypadá, jako by tekla dnem vzhůru.
A návštěvníci říkají: Jak vůbec to velké město existuje? Co ho udržuje v chodu? Když má řeku, která se dá žvýkat, kde vlastně bere pitnou vodu? V čem leží základ jeho městské sociální politiky? Jak to, že proti všem zákonům pravděpodobnosti funguje?
Návštěvníci to ale zase tak často neříkali. Obvykle říkali takové ty věci jako: Kudy bych se dostal, no víte, k... do... no tam... k těm mladým dámám, víte, co myslím?
Ale kdyby v těch okamžicích alespoň chvíli mysleli mozkem, muselo by je něco takového napadnout.


Oči mi mírně zesklovatí, když vylezu ven z kočáru. Na mé čichové buňky zaútočí příliš velké množství vjemů, které sice čekám...
...ale chápejte, něco jiného je o tom číst a něco jiného je to opravdu cítit.
Kolem je tma, jak se světlo už před dlouhou dobou odebralo tempem hustého sirupu svítit někam jinam, a měsíc se na obloze tváří, že je velice rád, že ho od města dělí taková vzdálenost.

Nevím, kde jsme. Dobrá, mám doma mapu Ankh-Morporku, ale nikdy jsem si ji pořádně neprohlížela. Nemám tušení, kde jsme a kam máme jít.
"Promiňte, kudy se dostaneme k Neviditelné univerzitě?" stihnu zastavit obtloustlého muže, než zmizí ve stínech.
Mávne kamsi neurčitě rukou.
Pokrčím rameny a ohlédnu se na Snapea. Jeho oči jsou zase temné tak, jak by měly být, ačkoliv se je neodvažuji zkoumat déle. Tahle cesta... to filmování... to jsou další události, ke kterým se nikdy nebudeme vracet.

Vykročíme naznačeným směrem ve svorném mlčení.
Vzduch kolem je vlhký a na pach města si nejde zvyknout. A je tu podivné ticho.
Nedělám si naděje, že bychom mohli jít správně, to když už podruhé přecházíme Ankh a já si nejsem vědomá toho, že šlo jít mezi oběma mosty někam jinam.
Upřímně doufám, že nás kočí vysadil dostatečně daleko od Stínova. Nechci být znovu zavražděná.
Ticho zintenzivňuje a mám pocit, jako by mi na rukou vyskakovaly malé jiskřičky.
To je statická elektřina. Sama tomu příliš nevěřím.
Ulice, již patřičně široká, nás dovede k podivné budově. Je dřevěná a má nádherně zdobené průčelí. Dovnitř vedou rudé koberce a zevnitř se linou zvuky varhan podbarvené tichým klikaklikakliaklikaklikaklik.
Ohlédnu se na svého profesora. Chci jít dál, naskakuje mi z toho místa husí kůže, především proto, že si pamatuji, jak se Věci dostaly na svět. Doufám, že on nebude chtít nahlédnout dovnitř...
Opětuje mi pohled, aniž by se zastavil. Ve tváři se mu nehne ani sval.
Úleva v mé tváři musí být jasně patrná.
Mineme dům a pokračujeme dál. Ulice jsou vylidněné. Jak to? Jestli si dobře pamatuji, tak tenhle jev v Ankh-Morporku nikdy nenastává. Nikdy.
"Něco je tu špatně. Měli by tu být lidi," pronesu nahlas.
"Opravdu nevím, proč by měl zrovna sem chodit kdokoli, kdo má trochu soudnosti," zazní naštvaná odpověď.

"Myslím celkově, tady, ve městě," namítnu tiše, protože mi Snape dal odpověď, kterou jsem potřebovala slyšet. Zrovna sem. Zrovna sem, na pohyblivé obrázky.
Proč? Protože je to v knize. A ta kniha se blíží ke konci.
"Jsou čtyři hodiny ráno, slečno Grishamová."
"To v Ankh-Morporku nic neznamená, pane profesore," řeknu, ale duchem jsem už někde jinde.
"Chystáte se navrhnout, že je budeme hledat?" řekne kousavě. "Patrně bychom byli svědky toho, jak se davy baví na popravě či podobné... záležitosti. Je to vaše kniha - zkuste se lépe zamyslet."
Kousnu se do rtu a už nepromluvím. Tma na mě působí podivně stísňujícím dojmem.

Najdeme ji. Najednou se tyčí před námi v celé své monumentalitě, tak, jak jsem si ji vždy představovala.
Snape na sobě nemá mágské roucho a já - jsem holka. Dojde mi to teprve teď. Nepustí mě dovnitř.
Co se dá dělat, musíme to zkusit, když už jsme tady.
Hlasitě zabuším klepadlem na zavřená vrata a ten zvuk mě vyděsí, že málem nadskočím.
A čekáme.
A ono nic.

(Severus Snape)

Neviditelná univerzita vyhlíží mnohem působivěji, než jsem čekal - i když její název nutí k zamyšlení. Po probrání několika možností mi zbudou dvě. Buď je to název čistě na efekt a má odradit zvědavce představou skrytých hrůz... nebo i v tomto vesmíru dostatečně ovládají práci s magickým prostorem a v budovách je mnohem více místností, než by odpovídalo běžné mudlovské matematice.
Obojí mi může být ukradené.

Když klepání nepřinese patřičný účinek, položím ruku na vrata a pokusím se o nějaké magické působení - jediným výsledkem je, že se mi po těle rozběhne spousta barevných jiskřiček, které mou mizernou náladu ještě rozdmýchají, a vlasy povstávají na hlavě, takže rázem vypadám jako černé Taraxacum officinale.
Vysvětlím vratům několika květnatými latinskými slovy, co si o nich myslím, a o krok ustoupím. Rychlým gestem si uhladím vlasy a pohlédnu na slečnu Grishamovou.
"Je tu nějaký další vchod?"
"Ano, v jedné z postranních uliček jdou vyndat nějaké cihly ze zdi... Jenže tímhle popis v knížce končí."
Je zjevné, že netuší, o kterou z postranních uliček se jedná.
"Takže budeme muset počkat do rána," konstatuji očividný fakt.
Jenom přikývne. Má alespoň tolik slušnosti, aby se tvářila rozpačitě.

Otočím se k vratům zády a rozhlédnu po prázdném náměstí. Není tak docela prázdné... natáhnu se po slečně Grishamové, uchopím ji za rameno a otočím tak, aby se dívala patřičným směrem. Přes náměstí se poměrně svižně žene obrovitý lidoop. "To je on?"
"Ano!"

"Počkejte!" zvolám dřív, než se stihnu rozhodnout, co mu vlastně povím. "Knihovníku!"
Postava připomínající chlupatý boxovací pytel se zastaví a rozhlédne. "Ook," prohlásí, když nás spatří.
Slečna Grishamová se tváří, jako by očekávala, že mu odpovím. Její důvěra v mé nekonečné schopnosti mne sice blaží, nicméně je v této chvíli zcela neopodstatněná.
"Také vám přeji dobré ráno," zavrčím.
"Ook?" zeptá se značně udiveným hlasem a přijde blíž. V duchu si povzdechnu.
"Možná bychom se mohli dohodnout, které ook znamená ano, a které ne?" navrhnu s jen docela malou porcí ironie v hlase.
"Ook?" podívá se pozorněji a potom se otočí na slečnu Grishamovou.
"Vy mu nerozumíte, pane profesore?" ozve se nejistým hlasem.
Co byste podle dosavadního průběhu konverzace odhadovala?"Ne. Vy ano?" Nepřekvapilo by mě to. Studenti a opi k sobě mají velice blízko.
"Ano. Tedy... no, vím, co tím myslí... tak nějak. Ano, rozumím mu," souká ze sebe odpověď, jako kdybych se ptal na optimální náhradu rohu jednorožce do lektvaru proti stařecké demenci.

"Zeptejte se ho... ne, on mi rozumí, že?" obrátím se s posledním slovem na to zvíře.
"Ook."
Okamžik na něj hledím mlčky, nejsem si jist, co mohu prozradit, a vím o tomto světě příliš málo, než abych mohl úspěšně předstírat. Nakonec rozhoduje skutečnost, že... je to knihovník. S lidmi této profese vycházím pozoruhodně dobře. Mívají rozumné priority.
"Myslím, že jste jediný, kdo nám zde může opravdu pomoci," řeknu a dál upírám pohled do té nečitelné tváře. "A proto vás o pomoc žádám. Nepocházíme z tohoto světa. Doufal jsem nalézt v magické knihovně odpovědi. Bylo mi řečeno, že kromě vás se v ní nikdo doopravdy nevyzná."
"Ook?"
zeptá se a pohlédne na dívku po mém boku.
"Ptá se, co přesně potřebujeme, protože se potřebuje vrátit na promítání," dostane se mi tlumočnických služeb. "Šel si pro další buráky."
"Myslím, že by zcela stačilo prostě nás pustit dovnitř,"
navrhnu bez valné naděje na úspěch. "Zorientovali bychom se."
"Ook. Ook."

"Samotné nás tam prý nenechá." Což jsem předpokládal. "Máme prý počkat, až se podívá na ten nový film."
"Ook."
"Říká..."
slečna Grishamová se viditelně topí v rozpacích. Neklamné znamení, že uslyším něco, co se mi nebude líbit. "Ať prý jdeme s ním. Že... že se nám to bude líbit."

Nehnu brvou, ale připadám si, jako kdybych měl právě skládat OVCE z věštění a jenom na tom výsledku záviselo připuštění ke zkouškám z lektvarů.
"Zbylo nám dost peněz na vstupenky, slečno?" zeptám se k dokonalosti dotaženým hlasem duševně zcela vyrovnaného a příčetného člověka. Důležité je neztratit toho opičáka s mozkem sýrové topinky z dohledu. Zbytek je nepodstatný.
"Máme tolar," odpoví dívka a pohlédne tázavě na opa. Mám pocit, že se jí trochu chvějí ruce. Nepochybně si připadá jako na velmi tenkém ledě.
"Ook!"
"Prý ho nebudeme potřebovat. On... hned se vrátí."


Čekáme v napjatém tichu, než knihovník zmizí za rohem - zřejmě v oné zmiňované uličce, kde se dá odstranit pár cihel ze zdi - a za chvíli se vrátí s pytlem buráků. Vypadá nadšeně, jak to jen hromada chlupů dokáže. Popadne nás za ruce - oba! - a vleče za sebou. Po několika marných pokusech se vykroutit nechám svou namoženou ruku odpočívat a snažím se přesvědčit všechny zúčastněné bohy, že právě nastala ta jedinečná a pravá chvíle, abychom se opět přenesli pryč, někam hodně daleko, nejlépe do atlasu okrasných pokojových květin.

(Vanja Grishamová)

Tlumočení mezi knihovníkem a Snapem se mi ani trochu nezamlouvá, především proto, že si knihovník nebere jakékoliv servítky. Kdybych se snažila přeložit Snapeovi všechno, co řekl, strhl by Neviditelné univerzitě - knihovnické koleji - tisíce bodů a v případě další kolize bych pravděpodobně přišla o průvodce knižním světem. Knižním světem mé knihovny, ne zdejší univerzity.
Dobře jsem pochopila, o čem má být ten film, na který knihovník tolik spěchá. Ta horká novinka, kterou přivezli dneska v noci dostavníkem, protože uchvátila celý filmařský štáb natolik, že nepočkali ani na namalování plakátů. Film, který dostal přednost před filmem s Dolores de Syn a Viktorem Grýnbaumem.
Ve velmi pochmurné náladě se nechám táhnout knihovníkem a pokouším se ignorovat fakt, že budu mít brzy na ruce slušivé tetování pěkně vybarvenou modřinou od železného stisku lidoopa.

Tempem, kterým nás vleče, to netrvá k budově kina dlouho.
"Třikrát?" zeptá se starší žena v pokladně a zamrká na nás očima pomalovanýma válečnými barvami.
"Ook?" zeptá se knihovník a nakloní hlavu na stranu.
"Och. Jistě. Tak dvakrát?"
"Oook!"
Cuknou mi koutky.
Paní v pokladně se zatváří bezradně. "Samozřejmě, vážení hosté chodí zadarmo..."
"Ook," pustí mě knihovník na tak dlouhou chvíli, aby protáhl ruku okýnkem a poplácal paní po hlavě. Židle pod ní hlasitě zaskřípala a ženě se poté usídlil ve tváři dezorientovaný výraz.
"Ook?"
"Jistě," odpovím mu a smích mě přejde, když si uvědomím, co bude následovat.

Vejdeme do sálu. Je větší, než se zvenku zdálo, skoro jako moderní britská kina.
Vepředu je natažené plátno a lidé na sedadlech už netrpělivě očekávají začátek představení.
Knihovník nás dovleče do první řady a usadí do dvou, náhle záhadně vyprázdněných, sedadel, zatímco třetí si uvolní vzápětí sám.
Za námi se vzmáhá šum.
"Aristokrat..."
"Je to on..."
"Vypadá jinak, tamten byl charismatičtější..."
Snažím se to nevnímat, jen po očku mrknu na Snapea, jestli si toho všiml také. I když, bylo by naivní čekat, že ne.
Zachrání nás náhlý kužel světla, který ozáří plátno vepředu. A potom...

Klikaklikaklikaklikaklikaklik...

...film běží.
Na plátně se míhají obrazy v rychlém sledu, Snape němě vzdychající nad dopisy, Snape na koni, Snape bojující, Snape milující.
Fascinovaně hledím na plátno, znovu vidím tentýž neuvěřitelný příběh, se svým profesorem, s člověkem, kterého běžně držím na ruku, pláču mu na rameni a on mě po těžké práci nosí v náruči. Záviďte, fanynky! On je můj!
Kdyby se mi kdokoliv podíval do očí, spatřil by v nich plát nepříčetné zlaté jiskry.
Jenže nikdo takový zde není. Všichni upírají oči na plátno fascinovaní příběhem stejně jako já a jediný zvuk, který se kromě kliky ozývá, je chroupání buráků.
A film nekončí.

(Severus Snape)

Sedím v křesle před stříbrným plátnem a tisknu jeho područky tak silně, že do krajnosti namáhané dřevo slabě praští. Můj předpoklad, že jsem podobný někomu, kdo se běžně zabývá natáčením pohyblivých obrázků, že to byl ve skutečnosti i původní podnět k tomu, abych byl přijat na tu práci, byl - chybný. Ty výkřiky o velkém milovníkovi patří mně a i když se pro jistotu tvářím tak, že v okolním vzduchu třaskají kousky ledu, iracionální šílence kolem mě to od jejich žvástů neodradí.
Ale ano - svým způsobem bude úleva vidět, co se skutečně dělo při natáčení. Představa tak výrazné mezery v mé paměti byla znepokojující. Zároveň ale vím, že to vidět nechci, že toho budu litovat. Že se tím pouze probudí bolest, pečlivě smetená pod koberec lhostejnosti.

Sedím, hledím strnule před sebe, do začátku filmu zbývá několik mučivě dlouhých minut. Probdělá noc se neblaze projevuje na mé ochotě snášet lidskou společnost.
Přečkat zbytek noci v kině je samozřejmě rozumné - s mladou dívkou se nemohu jen tak potloukat po ulicích a rozhodně ji nemám v úmyslu vodit do zdejších nočních podniků. Ztratit z očí knihovníka by také nebylo moudré, možná ale brzy zmizí pod závějí slupek z burských oříšků. Musím uznat, že jeho způsob, jak nás dostat dovnitř, byl působivý. Přesto bych s radostí někomu zaplatil za to, aby v promítací kabině škrtnul sirkou.

V sále se setmí a film konečně začíná. Nevěřícně zírám na sebe sama. Nepoznávám se; představa, že se takto veřejně předvádím, je mi zcela cizí. Přesto mě děj začíná pohlcovat a znechucení je odplavováno zaujetím.
A tohle... tohle už si nepamatuju. Nevěděl jsem, že umím jezdit na koni a že kamenného trola lze porazit plechovým mečem. Ne, díval jsem se špatně. Jiskřícím mečem ze španělské oceli... A ona je opravdu krásná. Znovu cítím pod prsty její hebkou kůži, její dech na mé tváři. Znovu ji toužím sevřít v náručí.
Jak jsem mohl být takový hlupák?
Musím... musím ji najít.
Slabounký hlásek, ozývající se kdesi hluboko, hluboko v podvědomí, který sarkasticky vykřikuje něco o tom, že příště, až budu potřebovat pár tolarů, bych měl raději začít krást, nemá tu nejmenší šanci být vyslyšen.

(Vanja Grishamová)

"Ook."
...
"Oook!"

Za paži mě uchopí silná ruka. S nenávistí pohlédnu na děsivé monstrum vedle sebe, které mi do obličeje cení zažloutlé tesáky a chce mě zničit, chce mi upřít onen zážitek obrázků...
"Oook!"
...prudce se rozmáchnu volnou rukou a praštím ho do hrudi. Ten pocit je podobný, jako kdybych praštila do boxovacího pytle - jen mírně se pod mou rukou pohne a nijak ho to nevyvede z míry.
"Oook!"
Stisk povolí a já si konečně můžu dál vychutnávat film bez vyrušování.

Klikaklikaklikaklikaklikaklik. Klik.

Místnost potemní.
Vášnivý polibek se přeruší, Snapeovy citlivé prsty přestanou hladit hebkou kůži krásné Mercedes, už nikdy se nedozvíme, jestli spolu opravdu odejdou v záři zapadajícího slunce...
"Oook!" Knihovníkův hlas přicházející odkudsi zezadu se rozlehne po celé místnosti. "Ook."
Zlaté jiskry v mých očích pohasnou. Zblednu.
A potom...
"Ook?"
Vrhnu pohled na Snapea. I on se probírá z transu. Pevně zavřu oči, abych se zbavila vize, jak líbá svoji milenku. Na to teď není čas.
"Ook!"
"Měli bychom jít," nakloním se k profesorovi. "Promítat se už nebude."

(Severus Snape)

Světlo pohasne a já... náhle přicházím o něco velice cenného. Něco, co potřebuji, bez čeho nejsem úplný. Nemohu dál dýchat, pokud to nedostanu, možná je to moje krev, co mi dosud proudila v žilách, ale teď mi ji někdo odvádí pryč, možná jenom moje vůle k životu, hladově vysávána.
Zalapám bolestně po dechu. Někdo mi vyrval polovinu duše a nechal mě zbitého a rozervaného v odpadcích na ulici.

Vedle mě zašeptá ženský hlas... nerozumím slovům, ale znám ho, patří ke mně. Je to ona - ta, kterou musím chránit přede všemi. Prudce se k ní otočím a uchopím ji za ruce, vyklouznu tím pohybem z křesla s nyní před ní klečím, svírám její malé dlaně, hladově vstřebávám dotyk hebké kůže, o tolik jemnější, než je ta má. Tak křehká krása...
Zdvihnu tvář a zadívám se do jejích očí. Jsou modré, docela jako Borago officinalis, které používáme k výrobě lektvaru proti zánětům sliznic...
Merline...

Prudce vstanu, pustím její ruce tak rychle, že zbavené opory spadnou jí do klína.
"Ta magie - stejná jako v Hollywoodu," řeknu chladně, jako bych se již dokázal přenést přes fakt, že jsem jí ještě před okamžikem klečel u nohou. "Musíme ven, okamžitě."
Nestarám se v té chvíli již o knihovníka, nepochybuji, že ho v nejhorším najdeme druhý den v knihovně. Nedovedu si představit nikoho, kdo by se o sebe uměl lépe postarat.
Namlouvám si, že nyní jsem již i já imunní a všechen ten stesk je jen vzpomínka na právě prožité emoce, nezvyklé... a krajně nežádoucí.

(Vanja Grishamová)

Ta vize stále trochu působí a já mám pocit, že se topím. To když v slabém světle spatřím siluetu svého profesora, jak klouzá z křesla na zem a kleká si přede mě, jak bere mé ruce do svých...
Kdy jsem tohle zažila? To já jeho brala za ruku, to já se jemu choulila na rameni. Tenhle dotyk, to sevření je tak naléhavé, tak prosebné!

Profesor náhle odskočí. Kousnu se do rtu, jak je mi to líto, tolik bych chtěla, aby se mě dále dotýkal-
Ne!
Doširoka otevřu oči, když si uvědomím, co se právě dělo. Oh...
"Jistě, kromě toho se zdá, že se to tady chystá knihovník nechat lehnout popelem."
Teprve když to slyším, byť ze svých vlastních úst, mi dojde pravý význam sdělení a také to, že ostatní se již hrnou k východu.
Knihovník umí být v argumentaci přesvědčivý. Koneckonců to můžete být právě vy, na kom se rozhodně předvést, že to myslí vážně.
Zvednu se ze sedadla a přidám se k davu. Pod nohama mi zakřupají slupky z buráků.

Těsně poté, co překročíme práh domu, se ozve výbuch a uvnitř domu začnou šlehat plameny. Vzápětí se za námi vynoří zčernalá postava lehce ohořelého knihovníka, který nás oba jemně, ale razantně posune dál od východu.
"Ook," prohlásí slabě.
Zatvářím se lítostivě. "To od nich nebylo fér," prohlásím účastně. Knihovník se víc než co cítí ukřivděně, zatímco kohokoliv jiného by to zabilo. "Nikdo mu prý neřekl, že osmocelulóza nejen hoří, ale především vybuchuje," vysvětlím Snapeovi.
"Vzal byste nás teď prosím do knihovny?" obrátím se zpátky k lidoopovi.
"Ook."
"Opravdu?" Stisknu rty, jako bych nevěděla, jak pokračovat. "Nechápejte to špatně, ale my chceme především zpátky domů. Ale jestli vám to pomůže, tady všechno skončí dobře."
"Ook," zatváří se knihovník uraženě a odmlčí se.
Poměrně ráda bych se bezradně podívala na Snapea, aby mi nějak pomohl, ale za prvé nemám odvahu a za druhé stejně asi neví, o čem jsme se bavili.
Ach jo.

Neviditelná univerzita je stejná jako dřív.
Knihovník nás zavede do jedné z postranních uliček, vyndá pár cihel - v duchu si umíním, že si zapamatuji, která z uliček to byla - a provede nás ztichlými chodbami až k obzvlášť těžkým dřevěným dveřím.
A otevře.
Obklopí nás magie knih. Není tichá, je nervózní, ustrašená, divoká; taková, jakou by nikdo v bradavické knihovně nenašel.
Toto nejsou knížky o magii, toto jsou magické knížky. A jsou jich tady tisíce, statisíce, možná více. Místnost se ztrácí ve tmě a ozvěna kroků se rozléhá velice neobvyklým způsobem, jako by ten prostor byl nekonečný, uzavřený jenom stropem.
"Ook," postrčí nás jemně dál.
Tahle knihovna... tady bych dobrovolně strávila zbytek života.
Jsem ohromená.
Knihovník si zájem nás obou prohlíží se spokojeným úsměvem.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře