Kráska a Smrtijed II. - Banální bitevní bojování

6. duben 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá druhá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



znameni zla(Vanja Grishamová)



Přehodnocuji svůj názor - v tuhle chvíli se Havran vrátit nesmí.
Kolem malých soušek, v jejichž naprosto nedostatečném skrytu postupně difunduji do mechu pod sebou, duní kroky a já se modlím, aby nikoho nenapadlo rozsvítit hůlku nebo odbočit stranou z cesty.
Mozkomoři už prošli a oproti všem zákonitostem šli jinudy. Jejich bezdušství sice dosáhlo až ke mně, někteří z nich pojedli trochu mých vzpomínek, ale lákadlo celé nepřátelské armády pro ně bylo silnější než jedna krčící se troska. Nevšímali si mě.
Za mými zády se ozve zašustění a k mé úlevě to je opět jen Havran. "Vrrrať se za ní, Havrrrane. Petrrrificus totalus! Ech... Prrrotego! Krrrá!"
"Zmlkni!" okřiknu ho šeptem, ačkoliv v okolním dunění nohou nás jen těžko může někdo slyšet. "Zůstaneš teď se mnou, obludo. Půjdeme do hradu, jasné? Připrav se na kouzlení."
Havran mě jen jemně klovne do ramene a vyskočí mi záda. Jeho váha uklidňuje.
"Mám strach, Havrane," zašeptám do hluku, který se kolem ozývá, takřka neslyšně. Potřebuji to říct nahlas. "Je Snape v pořádku?"
Havran poskočí, slétne mi k tváři. "Skutečně! Sectusemprrra!"
Zabořím tvář do hlíny a ruce sevřu v pěst. Mám strach, bojím se, náhle je mi smrt bližší než kdy dřív. Tohle už není jen o ní, tady se jedná o peklo. Zatímco k nám domů smrtijedi pouhý očistec, sem nakráčeli s Luciferovými pohůnky a celou posmrtnou parádou, aby se bojovníkům neumíralo snadno.
Kdo to přežije? Harry, Snape, Brumbál? Spolužáci? Kdo může přežít?
Nikdo.
"Krrrá!"
Nechce se mi zvedat tvář. Je snad rozdíl, jestli umřu už nyní nebo až za desítky minut?
"Krrrá!"
Tentokrát už klovnutí není vůbec šetrné, cítím vlastní krev, která mi stéká po rameni a vsakuje se do rukávu.
Zvednu tvář k Havranovi, několik větviček mi z ní spadne zpátky na zem. Havran sedí odhodlaně přede mnou a za ním se tyčí mozkomor, visí ve vzduchu a čeká.
Tváří v tvář jednomu z azkabanských strážných mě opustí veškerá odvaha. Dobrá, zemřu tedy o něco dříve a to ne smrtí zrovna příjemnou a snad ani definitivní. Beztak nemám šanci se ubránit.
"Krrrá!"
Havranův hlas zní naléhavě a - bolestně, teprve nyní si to připustím. Konečně pochopím, co se děje; mozkomor se nyní věnuje Havranovi místo mě, vysává teď jeho duši, to Havran je nyní mučen. Kvůli mně.
"Expecto patronum!" vykřiknu okamžitě zaklínadlo, které mě v posledních měsících tak intenzivně učil Harry. Z hůlky mi vyletí chomáč stříbřité páry a na okamžik obklopí Havrana. Mozkomor couvne.
"Havrane!" křiknu na ptáka, který stojí stále na svém místě. "Teď! Expecto patronum!"
Nyní vyřkneme zaklínadlo zároveň. Stříbřitá mlha opět obalí Havrana a tentokrát na něm setrvá. Havran se otřepe a vykročí proti mozkomorovi. Ten couvne.
Znovu klesnu obličejem do hlíny. Jsem vyčerpaná, především z neustálého strachu. Tohle byl jeden - co když jich přijde víc? Co bude potom? Pochybuji byť jen o tom, že bych zaklínadlo dokázala použít znovu na jediného, natož na dva či více.
"Krrrá!" Havran se vrací sám a v očích má pohled vítěze.
"Děkuju," potlačím slzy, které se mi derou do očí. Teď na to opravdu není vhodný čas, ať už se cítím jakkoliv.
Peklo se ke mně poslední scénou ovšem zády rozhodně neotočilo, jak jsem se bláhově domnívala.
O okamžik později nedaleko nás vybouchne červené světlo, kolem létají úzké kmínky, jehličí a peří a já se jen snažím odkulit dále od středobodu toho všeho, hůlku pevně sevřenou v ruce. Jediné pouto se životem.
Přestože v posledních dnech hodně pršelo, vyschlé stromky chytí okamžitě.
"Havrane!"
Zakrákání se ozve ze změti větví a kořenů opodál a mně na krátký okamžik napadne ho tam nechat, zachránit jen svůj vlastní život, utéct.
Vrhnu se k němu, ztratím několik drahocenných vteřin odhazováním všeho, co se mi dostane pod ruku, obdržím další ostré klovnutí, když spolu s klacky zmáčknu i Havranovo křídlo, ale nakonec svírám ptáka levou rukou a zatímco ležím přitisknutá k zemi, snažím se prohlédnout stíny za plameny a spatřit nepřítele.
"Expulso!" nenechá na sebe další kletba dlouho čekat a roztříští strom po naší levici. Zůstanu ležet a ani se nehnu, když se na nás sypou třísky a úlomky kůry.
Poprvé ho spatřím, muže v bílé masce. Zůstal tady sám, překvapeně si uvědomím, když se lesem kromě hukotu plamenů rozšíří ticho. Naslouchá on a nasloucháme my, neodvažuji se dýchat a jen se vroucně modlím, aby i Havran chápal závažnost naší situace a byl zticha.
Minuty se vlečou. Možná to jsou jen vteřiny? Nedokážu to říct, není nic, čeho bych se mohla přidržet. My i on připomínáme nehybné sochy.
A potom se otočí a odchází za svou družinou.
Napadne mě zcela šílená myšlenka - zaútočit zezadu. Mohu? Je daleko a je tma, nemusím se trefit a pokud se netrefím, těžko to přežiju.
Slíbila jsem Snapeovi, že se nebudu pokoušet o žádná hrdinství. Copak bych s tím ale mohla žít? Tenhle člověk může zabít kohokoliv od nás, když ho nezastavím.
Jednu dlouhou vteřinu jsem paralyzována nerozhodností; pro tu ale v bitvě není místo. Tak jen pokynu Havranovi a zamířím na vzdalující se postavu. "Petrificus totalus!"



(Severus Snape)


Rozsévám zkázu mezi nepřítelem kamkoliv vkročím a ten pocit je opojný a zároveň podivně otupující. Připadám si jako mechanická věc, bez myšlenky a bez rozumu, uhýbám před kletbami, tisknu se do rozměklé půdy a šplhám po kamení; mávám hůlkou v předem daném rytmu útoků nepřátel. Dávno jsem už odhodil roztrhaný, ohořelý plášť. Ne jednou, snad stokrát mi někdo zachrání život, ne jednou, ale stokrát to oplatím. Už nepočítám mrtvé, kteří po mně zůstávají. Tohle je válka, nepřemýšlím, jestli jsem vrahem. To až potom, jestli zůstaneme naživu a ubráníme hrad plný dětí. Merline, častokrát jsem si v duchu opakoval, že jsem se neměl stát zrovna učitelem. Nic to však nemění na mém bezvýhradném a naprostém vědomí odpovědnosti za ně, strašlivém pocitu naléhavosti, mrazivé hrůze ukryté hluboko v srdci.
Rudě se mi zableskne těsně očima, to když někdo odrazí na mě mířenou kletbu, a já, na okamžik oslněný, zalehnu za jednu z puklých vrb u okraje potoka. Chci najít Malfoye a Voldemorta a jsem si jist, že mířím správným směrem. Vlkodlaci, skřeti a další bestie útočí na různá místa zdi a jednotlivci pronikají i za naši obranu, chaoticky a bezhlavě. Tady však vládne disciplína a protivníkem jsou mi dobře vycvičení kouzelníci. Nevím, kde je Voldemort naverboval, jejich osmahlé tváře mají svůj původ patrně někde na jihu. Je jich však mnoho, jsou odhodlaní a jejich kletby účinné. Smrtijedi ve svých bílých maskách se mezi nimi míhají jako přízraky.
Využiji několika vteřin bezpečí, které mi můj provizorní úkryt poskytuje, a rychle sáhnu do kapsy pro malou lahvičku posilujícího lektvaru. Únavu odplaví spolehlivě a i když slabý tlak na spáncích varuje před další dávkou, předávkování bude po bitvě mým nejmenším problémem.
Seběhnu podél potoka obloukem k dřevěnému mostku v naději, že si tak nadejdu houfku nepřátel trochu stranou od hlavní bitevní vřavy; vyšvihnu se na vyvýšený břeh a přímo přede mnou se z dosud zelených keřů vynoří dvě známé postavy. "Co tu děláte?" zařvu na ně bez sebe zlostí. Theodore Nott a Vincent Crabbe na mě zírají a oči se jim lesknou.
"Bojujeme za lepší budoucnost," odpoví Theodore povzneseně a já si v té chvíli připadám jako dokonalý a naprostý hlupák. Sám jsem se připravil o potřebný čas – oni přeci dávno nejsou na stejné straně. Nikdy nebyli.
"Expeliarmus," pronese zároveň s jeho slovy Vincent a švihne hůlkou. Podaří se mi uskočit stranou a pár kroků za mnou se ozve bolestné zaúpění následované zvukem padajícího těla. Je vůbec možné mít takové štěstí? "Za lepší budoucnost," opakuje Vincent tupě a já znovu, zcela nesmyslně, zaváhám. Jsou to děti, jsou to děti, jsou to...
"Ach, Severusi, konečně," zapřede ten tolik známý hlas. Jako by svět náhle strašlivě zpomalil a já sám sebe pozoroval z nezúčastněného odstupu: vidím, jak se otáčím, zdvihám ruku s hůlkou, otvírám ústa, abych mohl vyřknout zaklínadlo.
"Pouta na tebe," prohodí Lucius skoro líně a běh času se vrátí do starých kolejí. Tvrdě dopadnu na zem, hůlka mi vyletí z ruky, částí tváře se zabořím do bláta.
"Ten patří nám!" vykřikne Theodore a zdvihne hůlku.
"Petrificus totalus!" zahrne Luciusovo zaklínadlo bez potíží oba chlapce naráz. "Budete si muset najít jiný způsob, jak přijít k Pánově přízni, chlapci," posmívá se a popojde tak, abych na něj dobře viděl. Bílé vlasy mu ve tmě září, podle jeho dokonale upravené vizáže je jasné, že se hlavních bojů zatím neúčastnil.
"Jak cenná kořist," skloní se mírně nade mnou a pohled má chtivý a krutý. "Náš Pán má s tebou úžasné plány, Severusi. Budeš poctěn jeho velmi soustředěnou pozorností po dlouhý čas."
Neodpovím.
"Otče!"
Střelím očima k přibíhajícímu Dracovi.
"Ach, ty jsi zde?" Lucius se zdá poněkud rozladěn. "Měl jsi zůstat uvnitř hradu."
"Musím bojovat za lepší budoucnost," odpoví Draco a při těch slovech mě zamrazí. Něco není v pořádku, jejich slova, jejich horečnaté tváře, ta náhoda prve, kdy Vincentovo kouzlo zasáhlo mého protivníka, to vypadá skoro jako –
"Expeliarmus!"
Lucius, s úžasně překvapeným výrazem ve tváři, odletí několik kroků a rozplácne se na zemi.
"Finite incantatem," pokračuje Draco s osvobodí své dva zmijozelské společníky.
"Musíš ho zabít, Draco," pronese Vincent a s ublíženým výrazem si tře petrificem ztuhlá zápěstí.
"Já vím," odpoví plavovlasý chlapec, ale s hůlkou napřaženou na Luciuse stále váhá.
"Draco!" vykřiknu s Luciusem unisono a vlastně oba chceme totéž. Nedělej to, Draco.
Soustředím se, strašlivě se soustředím. Ovládám zčásti bezhůlkovou magii, funguje však mnohem lépe, pokud lze proud magie směrovat alespoň jemným pohybem prstů. Lucius se ztěžka, otřeseně zvedá, já konečně s vypětím všech sil prolomím zaklínadlo a mohu se znovu hýbat.
"Sám jsi mě ho učil, otče," ušklíbne se Draco a zřejmě se dobral svého odhodlání. Lucius klečí v bahně a hledá zběsile svou hůlku, ve tmě takřka neviditelnou. Buď se mohu pustit do hledání stejně jako on – o to marnějšího, že má hůlka je z velice tmavého dřeva – nebo se pokusit o něco jiného.
"Avada –" začne Draco a Lucius strne s vytřeštěnýma očima upřenýma na syna.
"Draco!" zařvu a vrhnu se vpřed.
"- kedavra!"
Svou vahou snadno srazím chlapce k zemi, překulíme se v jednom chumlu a kletba se neškodně, s hlasitým prásknutím, roztříští o zem.
Draco pode mnou přidušeně zasténá. Nahmátnu jeho hůlku a pokouším se mu ji vyškubnout z ruky. Je zcela dezorientovaný, hůlku však svírá křečovitě.
"Avada kedavra!" ozývá se nad našimi hlavami ze tří hrdel. To Nott a Crabbe se rozhodli sami zabít Luciuse – neměli a nemohli však mít šanci proti někomu jako je on. Těla obou chlapců se bezvládně sesunou k zemi a Lucius se se vzteklým zavrčením vydá směrem k nám.
"To by stačilo."
Odstrčím Draca stranou a dosud vsedě na zemi zdvihnu tváři k Luciusovi. Nastal okamžik dokonalé nehybnosti, kdy si jen zíráme do očí.
"Později mě bude možná zajímat, proč jsi to udělal," ušklíbne se nakonec starší Malfoy.
"Draco není a nebude vrah," odseknu odpověď bez otázky. "Pořád jsi jeho otec. Tebe zabiju já sám!"
"Jak ušlechtilé," posmívá se mi Malfoy a prostým accio si přivolá mou hůlku. "Povinnosti kmotra do poslední chvíle. Dojemné, vskutku. Pouta na tebe." Podruhé v krátké době jsem znehybněn primitivní magií, podruhé v krátké době si spílám nad vlastní hloupostí. Měl jsem nechat oba Malfoye, ať se vyřídí mezi sebou. Pro podobná gesta není ve válce místo; to zjištění mě bude stát cenu nejvyšší.
Rychle zjistím, že zlomit Luciusovo kouzlo podruhé není zdaleka tak prosté jako předtím. Tentokrát si dal záležet – na rozdíl ode mě se poučit umí.
"A ty, drahý synu..." Lucius se tyčí nad chvějícím se Dracem, který se před ním krčí se skloněnou hlavou, a zamyšleně si poklepává hůlkou. "Zklamal jsi mě, velice jsi mě zklamal."
Teď už mohu leda čekat na zázrak.



(Velká síň a to, co po sobě zanechala)


Velká síň byla de facto rozdělená na dvě části – ty, kteří hltali každé slovo, a ty, kteří velmi intenzivně nenaslouchali.
"Harry Potter," zakvílela Trelawneyová a zakryla si rukama oči. "Och Merline, Harry! Harryyy!"
"Co se stane, paní profesorko?"
třásla svou křišťálovou koulí zuřivě Levandule a snažila se zahlédnout cokoliv kromě bílých vířících vloček a nápisu "Zimní Bradavice".
"Harry Potter," ztlumila učitelka dramaticky hlas a obhlédla své nejvěrnější, kteří se kolem ní tísnili na spacácích a ukládali do paměti každé slovo. "Harry Potter tuto bitvu-"
Náhle sebou trhla, když zachytila varovný pohled Pomony Prýtové.
"Ehm, Harry Potter přežije. Zabije Vy-víte-koho a nastolí světu zpátky jeho řád."
Plíce Velké síně se vyprázdnily, jako by byly jednou.
"Paní profesorko," ozvala se po chvíli ticha Parvati. "Jestli Harry tuhle bitvu vyhraje, zachrání tím celý kouzelnický svět." Spokojeně se rozhlédla po všech, kdo jí naslouchali. "Měli bychom to oslavit. Ne, ne," přerušila chystanou námitku mladší havraspárky, "není brzy. Musíme být připraveni na každou eventualitu. A jestliže je vítězství potvrzeno věštbou, je to jasné. Vyzdobíme Harrymu Velkou síň."
Velká síň vybuchla v ohromeném tichu a utekla se schovat do sklepení. Žáci zůstali viset v podivném bezčasí a zmateně se po sobě rozhlíželi.
"Přeměňování barev je záležitostí třetího ročníku – do toho! Pastelky! Vodovky! Tempery!"
O chvíli později byli studenti rozděleni do dvou skupin – jedna kreslila transparenty se srdíčky a druhá se tvářila, že tam vůbec není, ačkoliv jim mohly oči vypadnout, když viděli Filche malujícího usměvavá sluníčka.
Velká síň začala pomalu docházet k přesvědčení, že sklepení není špatným místem k pobytu.




bitva(Vanja Grishamová)


"Pán Zla vstoupí do bitvy, až bude prolomena jižní obrana a západ se oslabí stažením pomocných jednotek. Mozkomoři napadnou severní věž a pokusí se jí dosáhnout až do Velké síně, nebudou-li žáci na svých kolejích. Dolohovova jednotka do té doby musí najít Brumbála. O Pottera se postarají mozkomoři, než bude mít Pán Zla čas."
"Zvítězí ti lepší."
"Jsme rádi za vaši nečekanou pomoc, Mulcibere."
Cizí patron prolétne kolem mě a já mohu jen doufat, že neexistuje způsob, jak by o mně mohl předat zprávu svému pánovi.
Počkám několik nekonečných minut, než se oba muži rozejdou. Smrtijed v masce míří stejným směrem jako já, k bojišti; temná postava, z níž jsou v temnotě noci vidět jen oči a zuby, zmizí v hloubi lesa.
"Havrane," šeptnu ptákovi, který sedí na zemi vedle mě. "Zopakuješ celý plán Brumbálovi. Potom poletíš k jižní linii a řekneš to tomu z profesorů, který tam bude. Když cestou potkáš Snapea, řekni to i jemu. Tohle je důležité."
Havran pohne hlavou v jakési parodii přikývnutí, nemá se ale k odletu.
Koukám na něj a on kouká na mě, nemůžu se dovtípit.
"Expecto patrrrronum," pronese nakonec, když pochopí, že verbální komunikace bývá v mnoha případech lidem srozumitelnější.
Jistěže - na poli už jsou mozkomoři a není cesty, jak by mohli Havrana přehlédnout.
Když vyčaruji patrona, vystavím se tím příliš velkému riziku, to bych si rovnou mohla vzít hořící pochodeň a transparent.
"Slečno Grishamová, život kohokoli stojí za to, aby byl Voldemort poražen. Můj, váš... dokonce Brumbálův. Jeden život by byla malá cena za budoucnost."
Slyším v duchu Snapeův hlas a veškeré ostatní úvahy vytlačím do pozadí. Nic není důležitější.
"Expecto patronum," namířím na Havrana hůlkou.
"Expecto patrrronum," splyne jeho hlas a kouzlo s mým. Černé tělo se obalí stříbrnou mlhou, vypadá jako skutečný patron; to je také jeho jediná obrana. Na mlžný tvar nikdo útočit nebude.
Sama si tím ovšem tak jistá nejsem.
"Vrať se co nejdřív. Pokusím se zatím někam schovat."
Cítím se bezbranně, když osamím.
Nakonec mi po několika drahocenných minutách poslouží za útočiště koryto potoka, kde až na samém dnu teče čůrek vody. Skryji se pod napadanými větvemi a zatímco čekám na návrat svého rádce, snažím se potlačit veškeré emoce.
Není to jednoduché.
Je to sotva půl hodiny, co jsem opustila kouzelníka znehybněného petrificem. Je více než pravděpodobné, že ho pohltí plameny, které dosud neuhasly. Ale ač je to více než jistotou, zdá se mi to iracionální - ležet na zemi a hořet, nedělat nic. Něco takového se nemůže stát.
Nezabila jsem ho, jen znehybněla. Nedokázala bych ho zabít, nikdo mi nebude moci tvrdit, že jsem ho zabila.
Je válka a ta si žádá své mrtvé.
Lesem se ozve zavytí.
Neubránila bych se, kdyby mě napadl vlkodlak.
Vzápětí zaslechnu kroky. Mnoho a mnoho, nejspíš kolem prochází další bojový oddíl. Nemám touhu se jít podívat.
V jejich hluku ovšem přeslechnu jiné kroky, tišší, kroky člověka, který ví, kam jde.
Když se pohne větev, pod kterou se krčím, pochopím, že jsem prohrála. Proti temnému pozadí se rýsuje ještě temnější postava v bílé masce a míří na mě hůlkou. Těžko se dá něco dělat.
"Mudlovská šmejdko," vyplivne z úst znechuceně.
Vím, kdo to je. Ten hlas těžko kdy zapomenu. Avery ve své vlastní osobě; pošle mě nyní tam, kam poslal mé rodiče.
Umřu, pokud to bude nezbytné, ale nechci umřít jeho rukou.
Připadá mi fascinující, že se v odpověď mému blížícímu se konci začíná chvět země. Pukne a pohltí mě, až bude konec, půjdu rovnou do pekla, protože skonám rukou vraha.
Avery se překvapeně nadechne, potom se zhroutí k zemi. Ze zad mu trčí šíp.
Kolem běží kentauři, jeden z nich mě přejede pohledem plným nezájmu, než se přidá k ostatním. Až v běhu si zpátky věší luk.



(Minerva McGonagallová)


"Diffindo!"
Všichni bystrozoři byli předem upozorněni, jaká kouzla budu používat, přesto jeden z nich uvázl v bažině. Nepřátel nepočetně více – nemohla jsem s tím nic udělat. Přesto.
"Diffindo!"
Smrtijed, který se dosud skrýval za linií svých bojovníků, vzápětí přemění bažinu zpátky na pevnou zem. Lidé, kteří v ní zůstali uvěznění, se už ven bez pomoci nedostanou.
"Vlkodlaci!"
Přeměňování kovů je příliš obtížné na běžné užívání v bitvě, byť nejde o zlato. Nepřítel tedy těžko může čekat, že by tady mohl narazit na podobný odpor.
"Tonksová! McIntyre!" Ve chvíli, kdy oba přiskočí, přestanu vnímat bitvu a soustředím se na zaklínadlo.


___

Stříbřitá těla vlkodlaků se ženou proti hrstce bystrozorů a jsou si dobře vědomi aury strachu, která se kolem nich šíří. Skok – skok – skok. Utrhnout hlavu jednomu bojovníkovi, kterého pohltila země, a nechat se opájet vůní krve.
Čerstvá krev a syrové maso. Pro takové zítřky stojí za to bojovat.
Když tu náhle, myška z bříška, vyskočila proti prokletým bestiím... kočka. Mourovatá, malá, s upjatým držením těla a podivnými černými kruhy kolem očí.
Smrtijed, který velel své armádě, nikdy dost dobře nepochopil, proč se ve vteřině tlupa vlkodlaků rozštěkala a jako jeden muž vrhla nesmyslným směrem pryč z bitvy.
Už se nevrátili a jestli neumřeli, bloudí v Zapovězeném lese dodnes.

___
 

"Diffindo aes argentum!"
Toto není kouzlo, které by umělo mnoho lidí. Tráva před naší linií se zatřpytí v měsíčním světle a lesklý nádech už jí zůstane, i když přes měsíc přejde mrak.
Vlkodlaci v předních liniích zaskučí, když se dotknou postříbřené země. Jejich zlobné vytí se rozlehne okolo a vzápětí začnou padat pod útokem kleteb.
"Oh. Tohle už jsem dlouho nedělala."
Někdo mě podepře, když se zapotácím. "Bez vlkodlaků neprorazí," řekne, než se vrátí do boje.
Zůstanu sedět za velkým kamenem. Jsem vyčerpaná a není to jen fyzickým vyčerpáním – poslední kouzlo bylo příliš náročné. Do obličeje mi spadá několik vlasů a neskutečně mě tak znervózňují – zpevňující kouzlo na vlasy povolilo se všemi ostatními, když jsem proměňovala zemi na stříbro.
Stříbrný patron v podobě havrana se snese k zemi. Chvíli mi trvá, než si uvědomím svůj omyl – tohle není Severusův patron, je to živý pták obalený patronovou mlhou. Zcela unikátní, nikdy jsem nic takového neviděla.
"Pán Zla vstoupí do bitvy, až bude prrrolomena jižní obrrrana a západ se oslabí stažením pomocných jednotek. Mozkomořřři napadnou severrrní věž a pokusí se jí dosáhnout až do Velké síně, nebudou-li žáci na svých kolejích. Dolohovova jednotka do té doby musí najít Brrrumbála. O Potterrra se postarrrají mozkomořřři, než bude mít Pán Zla čas. Zvítězí ti lepší. Jsme rrrádi za vaši nečekanou pomoc, Malkiberrre."
Toho ptáka znám už z Brumbálovy pracovny, ačkoliv stále nevím, čí je. Mohu jen předpokládat, že to ví Albus či Severus.
"Dobře," kývnu hlavou.
Havran schýlí na okamžik hlavu a jeho stříbřitá aura vypadá jako svatozář.
"Vrať se za ní," zopakuji Severusova slova, ačkoliv mohu jen tušit, o kom mluvil.
"Mám strrrach, Havrrrane. Je Snape v pořřřádku?" nepřestane na mě ten pták upírat korálkově temné oči.
"Leť."
Když zamává křídly a vzdálí se pryč, soustředím se na vyvolání vlastního patrona.
Mourovatá kočka jen o chvíli později vyrazí s cennými zprávami k hradu.
Zdvihnu se a vrátím se do boje.



sevi(Severus Snape)


Nevidím toho mnoho, Lucius přenáší mé tělo tváří dolů těsně nad zemí a před sebou mám jenom lem jeho pláště, oči se přivírají před travou a šlahouny roští. Vím, že za mnou se vznáší spoutaný Draco, vím také, kam jdeme, a tu a tam podle význačnějších maličkostí poznám, kudy. Směřujeme k Zapovězenému lesu; buď ještě Voldemort se svým nástupem vyčkává, nebo si nás chce Lucius někde ukrýt na později. Zvuky bitvy se vzdalují, les kolem nás je tichý a napjatý, snad i stromy vyčkávají věcí příštích. Potřebný zázrak se stále nekoná.
"První ze tří," komentuje Malfoy svůj úspěch, zatímco mne stříbrnými provazy poutá k širokému kmeni dubu. "Zrádce, senilní dědek a pubertální kluk. Dostal jsi se do čela žebříčku, Severusi. Temnému Pánovi trvalo několik hodin, než mi pověděl o všem, co má pro tebe přichystáno."
Zdálo se mi to, nebo se za Luciusem něco pohnulo? Snažím se nezírat na roští za jeho zády, i když houpající se větvičky pohled neodolatelně přitahují.
"Uděláš to samé svému dobře vychovanému synovi, Luciusi?" vyplivnu pohrdavě. "Zdá se, že kariéra olizovače bot Pána Zla mu nepřipadala tak přitažlivá jako tobě."
Lucius kupodivu neodpoví cruciatem, jak napůl čekám, jen do mě vztekle kopne. "Já přijdu na to, co za tím vězí," pohlédne na chlapce zlostně, "a jestli zjistím, Severusi, že jsi na něj začaroval imperio, přidám ti k tomu všemu, co tě čeká, tisíc let pekla."
"Mohu ti přísahat," řeknu zcela a naprosto pravdivě, "že jsem nikdy nepoužil zakázanou kletbu." Kdo ale mohl Draca zaklít je mi naprostou záhadou.
"Ty jsi nebyl jenom zrádce, ty jsi byl zatracený špeh ve službách –"
Zázrak má černé vlasy, kulaté brýle, nesmírně provinilý výraz ve tváři a kromě hlavy je z něj vidět jenom paže. "Petrificus totalus!" mávne hůlkou Potter, Lucius se skácí k zemi a vypadá snad ještě zaskočeněji, než když ho napadl Draco smrtící kletbou.
"Pane profesore," řekne Potter nešťastně, "já vím, že se nemá útočit zezadu, ale..."
"Přestaňte žvanit nesmysly, Pottere," smetu jeho nebelvírské představy ze stolu, "jen je škoda, že nespal. Rozvážete mě laskavě, nebo se chystáte mi napřed udělat přednášku na téma čestného boje? Nemáme zrovna času nazbyt."
Potter moudře spolkne jakousi poznámku, která mu vyskočila na jazyk, a ne zcela optimálním, ale dostačujícím kouzlem mi sejme pouta. Vstanu, protáhnu ztuhlé končetiny a skloním se k Luciusovi pro svou hůlku. "Má vůbec smysl ztrácet čas otázkou, kde je Temný Pán?" prohodím a zahledím se mu do očí. Jsem v nitrozpytu mnohem lepší než on a Lucius to ví. Ve tváři mu probleskne panika. "Kde je Pán Zla?" zašeptám, protože vím, že jeho mysl bude na ta slova reagovat, ať už chce nebo ne – a vzpomínky tak blízko vědomí přečtu snadněji.
"Avada kedavra!" ozve se náhle jasný chlapecký hlas. Prudce uskočím před zeleným zábleskem. Ne, já nebyl cíl – to Luciusovo tělo se prohnulo v křeči a Malfoy, pravá ruka zla, zemřel. Bylo to tak náhlé a nečekané, že jsem v první chvíli nebyl schopen slova. Malfoy je mrtev. Mrtev! Chybělo jen málo, abych se dozvěděl více o Voldemortovi, a...
"Malfoyi!" zaječí Potter. "Co – co to sakra děláš!?"
"Musel zemřít pro lepší budoucnost," pronese klidně Draco a zamyšleně se zahledí na mrtvolu svého otce.
"Proč jste ho pouštěl?" štěknu na Pottera, který tu stále stojí s většinou těla pod neviditelným pláštěm a to, co je z něj vidět, se tváří tupě.
"Já – viděl jsem ho – bojoval za nás," koktal Potter.
Pomalu vydechnu. To, co se stalo, bylo krajně nešťastné, ale nyní již podružné. Potter bude nakonec bojovat s Pánem Zla, v tom se všechny předpovědi dojemně shodují. Kdyby to skutečně mělo být již dnes a ne v nějaké vzdálenější budoucnosti, jak v zájmu nás všech doufám, a on tu bude podléhat své obvyklé adolescentní labilitě, nebude mít šanci.
"Jdu do bitvy," oznámí Draco přes rameno a vykročí směrem k bradavické zdi.
Napřáhnu hůlku... a nechám ji klesnout.
"Je pod imperiem," prohodím a Potter znovu zalapá po dechu.
"Kdo mu to – jak to?" vyrazí ze sebe. "To ho necháte jen tak jít?"
"Ano," přikývnu a nenamáhám se vysvětlovat své skutečné důvody. "Nepřátel je přesila. Ať už ho očaroval kdokoli, Draco teď zabíjí smrtijedy. Pottere," zabodnu do chlapce pohled, "vy se okamžitě vrátíte do hradu."
"Já musím najít Voldemorta," odpoví chlapec prudkým nesouhlasným gestem.
"Co si myslíte, že uděláte?" zavrčím vztekle. "Začarujete na něj klopýtací kletbu a pak si dáte partičku kouzelnických šachů?" Než stačí odpovědět, zdvihnu prudce paži, aby byl zticha. Kupodivu poslechne. Jsem si jist, že nejsme sami, ale ve skutečnosti ani nevím, který ze smyslů mě na cizí přítomnost upozornil.
"Zmizte," syknu a Potter si okamžitě přes hlavu přetáhne plášť. Pozdě. Z křoví vyrazí dlouhé, hladké tělo stříbřité Nagini a bleskovým pohybem se naněkolikrát omotá chlapci kolem celého těla. Paže mu zřejmě tiskne k tělu, protože kromě přidušeného sténání se neozývají slova žádné kletby. Pohled na hada, který svírá ve vzduchu cosi neviditelného, je skutečně zvláštní.
"Krrrá! Pán Zla vstoupí do bitvy!" ozve se mi nad hlavou.
"Šokující odhalení," zavrčím, protože skutečnost, že Voldemort a jeho had jsou si neustále na blízku, se málem vyučuje v prvním ročníku. Bohužel na něj nemohu seslat kletbu tak, abych zároveň nezasáhl Pottera, takže musím blíž, a...
Havran zaklape nespokojeně zobákem. "Bez vlkodlaků neprrrorrrazí," zkusí ještě.
Možná ta informace má nějakou hodnotu, v téhle chvíli jsou mi ale bližší hadí zuby. Doslova.



(komiksová vložka Kingsleyho Pastorka v textové verzi)


Hop!
Bum!
Prásk!
Táhni, ty prasečí ksichte! Tu máš!
Řach, vžum, svist!
Hoooop!
Chrocht!
Tvoje matka z tebe nepozná ani ty nejzachovalejší kousky, až s tebou skončím!
Prásk!
Bum!
Whoooop!
Žer železo!
SALTOOO!
Nééé!
Táhni do pekel ke svým přátelům!
Cink!
Bang, bang!
Uááááááá!

Jauvajs! Moje střeva!
Čvacht!
Křach!
Himl, moje ledvina!
Blemc.
Gruááá!
To byl MŮJ žaludek!



(Vanja Grishamová)


Skrýš, před kterou se válí mrtvola, není dobrou skrýší. S hůlkou v pohotovosti se vydám dál lesem, připadám si neskutečně zranitelná, jenže není co jiného dělat.
Zatím mě celou bitvou doprovázelo neskutečné štěstí, je jen otázkou času, kdy se situace zvrátí. Je zvláštní pocit jít lesem, jen tak se procházet a nic nedělat, ačkoliv za každým stromem může číhat nebezpečí a smrt.
V lese panuje tma. Světlo měsíce a hvězd je zcela nedostatečné a rudá záře, která značí místo mého prvního střetu se smrtijedy, mi pomalu mizí za zády. Jen Znamení zla nad hradem zůstává neměnné ve své zelenkavé příšernosti.
Prudce se nadechnu, když lépe rozeznám nerovnosti, které jsou přede mnou. Zmasakrovaná těla, šípy, krev, rozrytá zem, bílé pahýly stromů, naprostá zkáza. Kentauři už dohnali armádu kouzelníků, kterou jsem slyšela projít, a tohle jsou výsledky. Maně mě napadne, zda se v případě války dají zlými označit jednotlivci, kteří bojují za špatnou stranu, nebo jestli je zlo jen ideou, pro kterou umírají nevinní lidé.
Náhle, tváří v tvář hromadné zkáze, se mi nechce věřit, že by byli všichni tito lidé vinni.
Mrtvé ticho přeruší sten. Jen podle odlesků očí poznám, že mě jeden z přeživších, ačkoliv raněných kentaurů pozoruje. Kentauři jsou ti, kteří způsobil tenhle masakr. Přesto jsou to ti dobří.
Pojmy dobro a zlo tváří v tvář tolika úmrtím ztrácejí význam.
"Salubo!" namířím na kentaura hůlku, byť jen s pramalým účinkem.
"Co to děláš?" ozve se pohrdavě, hněvivě.
"Léčebná formule." Chytám se pronést další, když se mi kolem ruky s hůlkou sevře jeho zápěstí.
"To stačí. Běž."
"Jste zraněný!" Skutečně nemám čas vysvětlovat tvrdohlavému mezkovi, proč není dobrý strategický tah zůstat ležet zraněný uprostřed lesa jen kousek od zuřící bitvy.
"Řekl jsem – běž!"
Odstrčí mě od sebe a prudce se nadechne, jak zadržuje bolest.
"Mohla bych-"
"Dost!"
Cítím se strašně, když odcházím a za zády mi zůstane ležet zraněný muž, který si nenechal pomoci.
Zvuky bitvy pomalu sílí.
Cítím se bezbranně.
Ve vzduchu se ozve pleskání křídel. Nadobro jsem již ztratila přehled o času, nevím, jak dlouho byl Havran pryč, přesto cítím až nepřiměřenou úlevu, když ho vidím. "Šokující odhalení!" kráká mi nad hlavou, zatímco s úlevou ruším patronovo zaklínadlo, které mi stále odčerpávalo magické síly.
"Co jsi viděl?"
"Snape!"
Nevěřím, že by setkání se Snapem mohlo přinést něco dobrého. Co udělá s potulujícím se studentem na pozemcích Bradavic? Pravděpodobně se dotyčný probere až po hodně dlouhé době, jestli vůbec.
Zcela nepřípadná a neskromná myšlenka mě přepadne vzápětí – a co udělá se mnou? Nejsem jen nějaký student, jsem už dávno něco víc.
Anebo ne.
S Havranem v těsné blízkosti procházím lesem dál, Havran mě vede. Zvuky boje jsou nepřeslechnutelné. Snape?
Když konečně prohlédnu mezi stromy na mýtinu měkce osvětlenou měsíčním světlem, spatřím skutečně Snapea. Špička jeho hůlky modře opalizuje a září.
Bojuje proti obrovskému hadu a já teprve teď doopravdy docením, co Harry slovem "obrovský" myslel, když popisoval Nagini.
Hadí tělo se svíjí v podivných smyčkách a teprve po důkladnějším pohledu pochopím, že se ovíjí kolem Harryho, zpola zakrytého neviditelným pláštěm.
Nemám jak zasáhnout do boje. Nemohu kouzlit, ani Snape neútočí kletbami, aby Harryho nezasáhl. Nemůžu dělat nic.
Mám se jen dívat?
Cítím se až trapně kvůli pocitu bezmoci, který mě pohltí.
To, co předvedl Snape ze svého šermířství ve Třech mušketýrech, je jen slabým odvarem toho, co předvádí nyní. Zasazuje Nagini rány s takřka chirurgickou přesností a sám zatím zůstává nezraněn. Nagini také znemožňuje pohyb Harry, kterého svírá tělem.
Kdyby ho pustila...
Další hadovo jednání je takřka odpovědí na mé myšlenky.
Had se stáhne a vystřelí hlavou proti Snapeovi, který uskočí a ožene se hůlkou. Had udeří ocasem do země, natáhne tělo a vzápětí pod sebou málem rozdrtí Harryho, který dopadne na zem.
"Mobilicorpus!" mávnu hůlkou okamžitě, abych dostala Harryho do bezpečí. Vymanévrovat ho z dosahu hadích ran je náročné, ale povede se mi to. Odděleni pouhým křovím od probíhající bitvy – kde Snape konečně začne metat kletby – prohlédnu Harryho, který, ač není v bezvědomí, utržil mnoho ran.
"Salubo! Salvo plaga!" Děláme s Havranem co můžeme, abychom ho dali do pořádku, a Harry jen tiše přihlíží. Děsí mě to.
"To je... dobrý. Díky," promluví nakonec, kdy už na sobě žádná fyzická zranění patrná nemá, ačkoliv se podle toho nechová.
"Dobrý."
S obavami prohlédnu křovím na mýtinu. Podle všeho je vítězem protentokrát Snape, ačkoliv se Nagini stále ještě nevzdává.



(Severus Snape)


Dostat se k Nagini dost blízko je neuvěřitelně těžké a já využívám všechny své šermířské zkušenosti beze zbytku, tančím kolem hadího těla podoben více šílenému derviši než důstojnému profesorovi lektvarů. Působím hadovi špičkou očarované hůlky další a další zranění, snad bolestivá, ale nikoli nebezpečná. Dal bych mnoho za pořádný tesák, hůlka je příliš krátká a lehká, zatím však není zbytí. Kterékoli zaklínadlo dost účinné na hada by mělo pro chlapce fatální následky. Když ho had konečně upustí, takřka s úlevou – ačkoli mám co dělat, abych nyní unikal z dosahu ostrých zubů – vykřiknu dávno rozmyšlená zaklínadla.
"Expulso!"
Výbuch odmrští Nagini několik metrů stranou. Zasype mě sprška hlíny a kousků dřeva ze zasažených větví a lesního podrostu. Had se vzpamatuje rychle a reaguje bez váhání, snad se nyní řídí víc čichem než oslepenýma očima, vyrazí ke mně s jistotou. Mně však stačí vyslovit jediné slovo.
"Duro!"
Mířím velice pečlivě a k pohybu hůlky přidám závěrečnou elegantní kličku, která mi citelně ubere sil – zároveň ale také posílí účinek zaklínadla.
Rázem je po boji. Divoké křivky hadího těla strnou v postoji, v jakém je kouzlo zastihlo. Rozevřená tlama se už nikdy nezavře, jen oči jako by stále divoce žhnuly. Kamenná socha útočícího hada je působivým pomníkem mého vítězství.

Vzduch se citelně zachvěje záchvěvem magie a vzteklým zařičením Voldemortova hlasu. Pocítil skon svého služebníka – a zuří, nesmírně zuří. V noci a v lese nedokážu odhadnout vzdálenost, v jaké se nachází, ale nebude nám dáno víc než pár minut.
"Pro romantické schůzky doporučuji pro příště čajovnu madame Pacinkové," podřepnu vedle Pottera a slečny Grishamové na nepatrném prostoru mezi vzrostlými hustými keři. Jen stěží se mi podaří zastřít překvapení nad tím, že ji zde potkávám – možná na ni hledím o nepatrný okamžik déle, než je vhodné, ale bouře emocí v jejích očích mi nedovolí odvrátit pohled.
Natáhnu se k Potterovi, popadnu ho za ramena a vytáhnu ho do sedu. Vypadá částečně v šoku, ale nezraněný, nebo možná už vyléčený.
"Snape," zamumlá, vyděšeně zamrká a opraví se: "Pane profesore, já..."
"Enervate," mávnu mu hůlkou před očima. "Musíte oba okamžitě pryč. Za chvíli tu bude celá armáda smrtijedů."
Chlapec po posilujícím zaklínadlu viditelně ožije, otřepe se jako štěně a prohrábne si rukama vlasy. "Má k tomu dojít teď anebo za chvíli," řekne a pohlédne na slečnu Grishamovou. "Prosím tě, udělej to pro mě. Uteč odsud. Bude se mi mnohem lépe bojovat, když budu vědět, že jsi v bezpečí!"
"Jak dojemné," zavrčím.
"Můj bože," zamumlá dívka. "Zrovna hledat nebudou. O mě se nestarej."
"Půjdete oba," oznámím nekompromisně. "Pořád ještě můžete stihnout projít strží k okraji lesa a kolem skleníků k hradu. Tam se zatím nebojuje."
"Vždyť to všechno víte," hledí na mě Potter naléhavě, "musím ho zabít já. Raději mi pomozte, než abych musel bojovat i s vámi!"
Vidím jeho zoufale odhodlanou tvář a je mi jasné, že pokud ho nespoutám nebo neuspím, dobrovolně neodejde. Já se však s jejich těly zdržovat nemohu. Něco ve mně dojde k rozhodnutí – snad vzpomínka na mrtvé zmijozelské studenty – že jsou chvíle, kdy i ti, které bychom měli všemi silami bránit, musí bojovat. Má k tomu dojít teď anebo za chvíli? Nechci spoléhat na věštby a vím, o co bych se mohl pokusit; Harry Potter jako návnada pro plán Severuse Snapea je skvělá ironie.
"Budiž," řeknu s pohledem upřeným do jeho očí. "Možná přišla vaše chvíle. Vstaňte, Pottere."
Chlapec se postaví s hůlkou v ruce, hledí na mě trochu podezřívavě.
"Tergeo," zbavím ho nánosu krve a špíny, "a zastrčte si košili."
Zrudne, ale poslechne.
"Okulus reparo," spravím mu i naprasklé brýle a přelétnu ho kritickým pohledem. "Hodně štěstí. A vy," otočím se ke slečně Grishamové, ale jako by se mi náhle nedostávalo slov.
"A vy?" Hledí na mě, tvář má ve světle Měsíce bledou a v očích strach.
"Na rozdíl od vás jsem k tomuto boji plně kvalifikován," odpovím.
"Já vím," zamumlá nešťastně.
"Schovejte se, Vanjo, a pokuste se..." Odmlčím se a zdvihnu hlavu. "Už jsou tady," dodám vzápětí. Namířím hůlku na sebe. "Geminio," pronesu pevně, vzduch se zavlní a vedle mě stane má přesná kopie. "Běž," řeknu mu. Jenom přikývne a rozběhne se směrem, odkud přicházejí nepřátelé.
Krátce pohlédnu na své dva studenty.
"Dvacet bodů oběma kolejím dolů za ignorování mých příkazů."
Vzápětí se nechám pohltit nocí a tmou, neslyšně kráčím za svým beznadějným cílem.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu