Můj nepřítel - díl jedenáctý

18. červenec 2008 | 09.41 |

"... bude mi ctí tě doprovodit do sídla rodiny Malfoyů," pravil Severus.

"Ale," začal Lupin a Brumbál zdvihl paži, aby nechal promluvit jeho.

"Nelíbí se mi příliš představa, že bych mohl přijít hned o dva ze svých profesorů," řekl zvolna. "Těžko bych hledal náhradu za kteréhokoli z vás."

Snape se ušklíbl a Lupin řekl trochu nazlobeně: "Nikdo z Řádu není postradatelný."

"Rozhodně není mnoho členů Řádu, kteří kdy byli uvnitř," řekl Snape. "Leda snad ještě Black, před příliš mnoha lety. To logicky určuje jako vhodnou osobu mě. Ne že bych z toho měl to nejmenší potěšení."

"Přesto mi připadá přijatelnější představa, že je opuštěná kancelář na ministerstvu, než že jsou žáci bez profesora," vracel se Brumbál ke své původní myšlence. "Je to celé příliš nebezpečné. Možná ještě najdeme jinou cestu."

"Mohli bychom třeba Malfoye slušně poprosit," řekl Lupin s jízlivostí, která mu obvykle nebyla vlastní. Brumbál na něj zpoza brýlí zablýskal očima. "Zajímavé," zamumlal pro sebe a Lupin se zamračil.

"Pane, jsem v tom víc než osobně zainteresován. Severus by neměl jít sám – a koho chcete poslat s ním? Weasleyho? Tam nejde o opuštěnou kancelář, ale houf jeho dětí! Nebo Tonksovou? Je schopná, ale nemá dost zkušeností."

"Lupine, tvoje mesiášské sklony tě z podobných záležitostí předem vylučují," řekl Snape a pobavení v jeho hlase Remuse silně popouzelo. "Přesto musím tentokrát souhlasit," dodal ještě k jeho, a možná i Brumbálově překvapení. "Pokud nás objeví... mohu zkusit tvrdit, že jsem ho sledoval již z Bradavic, abych zjistil, co má v úmyslu," dodal s pohledem upřeným na Brumbála.

"To je velice slabá historka," podotkl Remus.

"Pokud nám dá pár minut k dobru," pokrčil rameny Snape, "pak je to lepší než nic. Z větší části sídla se nelze přemisťovat a jenom pár krbů je připojených k letaxové síti. Nicméně stačí skočit z okna – okolí domu je sice chráněné mnoha různými kouzly, ale přemístění bychom měli stihnout. S trochou štěstí."

Lupin na něj hleděl s přimhouřenýma očima. "To zní, jako bys to měl dávno promyšlené," řekl.

"Samozřejmě, že jsem to měl dávno promyšlené," štěkl Snape, "myslíš, že půjdu na večeři k jednomu z nejhorších Smrtijedů a nezjistím si, kudy ven?"

Brumbál je oba tiše sledoval a zamyšleně se probíral svými dlouhými vousy.

"Otázka zní ve skutečnosti jinak," pokračoval Snape. "Stojí mizivá možnost záchrany života jedné ženy za riziko, že budu odhalen a nebudeme mít u Voldemorta žádného špeha?"

"Nikdo tě nenutí," zaprskal Lupin. "Jsem si jist, že Sirius půjde víc než ochotně!"

"Nepochybně. Možná se samým nadšením zakousne do vlastního ocasu."

Lupin se v křesle napřímil a zhluboka se nadechl.

"Klid, Remusi," řekl Brumbál pokojně. "Jestli prokleješ Severuse rovnou, nedostanu příležitost zjistit, jestli je on ovlivněn tvou – obvyklou – mírností stejně jako ty jeho..." Nepatrně se usmál, když hledal vhodné slovo. "Výraznějšími povahovými rysy."

Lupin na něj zůstal zírat, pak se pomalu zase opřel do křesla.

"Bohužel, Severusi, parně jsi v této misi nepostradatelný. Rezonance by vás zničila s jistotou, tam máte alespoň nějakou šanci, jistě, dva velmi schopní kouzelníci. Upřímně doufám, že vám chvilkové rozepře neznemožní spolupracovat."

Oběma chvíli trvalo, než pochopili, že je Brumbál navzdory svým výhradám posílá společně.

"Co když už bude mrtvá?" vyslovil Lupin něco, na co se chtěl zeptat už dávno.

"Pak budeme hledat druhý konec provázku," natáhl se k němu Brumbál a poplácal ho po rameni. "Myslím, že nemá smysl vyrážet před půlnocí. A za chvíli vám začíná další hodina. Ještě se uvidíme." Vstal z křesla a laskavě se na ně pousmál. "Dejte si koláčky."

"Brumbál," ulevil si Severus, sotva za ředitelem zapadly dveře.

Lupin přikývl.

Chvíli na sebe hleděli.

"Předpokládám, že tímto je naše schůzka v osm pasé," řekl Remus. Připadal si opět zcela klidný... nechápal, co ho to popadlo.

"Zatím ano. Koneckonců," ušklíbl se Snape, "by mohlo tvému... svědomí... stačit, že se pokusíš o nemožné se Spinnetovou. Pokud ne – a my náhodou přežijeme..." Pokrčil rameny a vstal. "Musím se připravit na další hodinu."

"I já," zvedl se Lupin s povzdechem. "Vzhůru za ďasovci. Je s nimi mizerná práce."

"A to myslíš ďasovce, nebo studenty?" pozdvihl Snape obočí.

Lupin se jenom pousmál.

* * * * * * * * * * * * * *

Lucius Malfoy se na tu návštěvu nachystal jak náleží. Dal si záležet a vypadal, svým způsobem, oslnivě; sametová čerň a temná zelená jeho šatů výrazně kontrastovaly s bílými vlasy a způsob, jakým kráčel – ač byly jeho pohyby úspornější, než obvykle – by dokázaly rozbušit srdce nejedné ze starších studentek, pokud by se našla nějaká, která o něm ještě neslyšela a z nějakého důvodu se v noci toulala po chodbách.

Brumbál ho přivítal s potěšením, které nemusel předstírat. V tak šťastnou náhodu, že Malfoy za ním přijde tu samou noc, kdy dva členové profesorského sboru chtějí prohledat jeho sklepení, by se ani neodvažoval doufat.

"Čemu vděčím za vaši, pravda, poněkud pozdní, návštěvu?" usmíval se vlídně, když mu nabízel obvyklé křeslo. Malfoy se rozhlížel, jako by mu připadalo nepatřičné, že je pracovna beze stop nepořádku po vlkodlačím řádění.

"Chtěl jsem s vámi projednat jistou soukromou záležitost," začal Lucius. Hovořil stejným povzneseným tónem, jako vždycky, opíral se tím dokonale známým gestem o hůl, držel se vzpříma... ale Brumbál viděl v každém póru jeho těla strach. Pohodlně usazený v křesle, s kdo ví kolikátým šálkem čaje, čekal beze stop netrpělivosti na to, co mu přišel Malfoy říct.

Ještě před chvílí tu seděli Severus a Remus a dohadovali společně podrobnosti. Brumbál předpokládal, že touto dobou se blíží k cíli. Vědomí, že hledají ženu, kterou ten elegantní muž před ním možná vězní jenom proto, aby ji mohl mučit... Brumbál se zatahal za vousy a chvíli přemýšlel nad tím, jak prosté by bylo řešení, kdyby zapomněl na svou čest.

"Jste nejmocnější kouzelník v celé Británii," šel Malfoy rovnou k věci. Brumbál lehce pozdvihl obočí. "Zveličujete mé zásluhy," řekl zlehka.

Malfoy potřásl hlavou. "Falešná skromnost. Jste jediný, koho se Vy-víte-kdo bojí. To hovoří za vše. On... neplýtvá svým strachem."

Brumbál tiše čekal, co bude dál. Lucius se neklidně zavrtěl.

"Nabízím vám obchod, výměnu. Vaši magii za mé... informace."

Brumbál začal tušit, co přijde a musel si připustit, že toto rozhodně nečekal. Malfoy nebyl příliš statečný muž, to věděl; netušil ale dosud, jak moc se nechá ovládnout strachem. Nebo snad silnější než cokoli byly předsudky?

"Nechci se stát vlkodlakem, Brumbále. Udělám cokoli, rozumíte, cokoli, abych tomu zabránil." Lucius se naklonil kupředu a jeho hlas zněl naléhavě. "Existuje kouzlo, které by mi mohlo pomoci, četl jsem o něm ve starých knihách. Vysloveno před první proměnou může vyléčit toho, kdo byl čerstvě pokousán."

"Je mi líto," řekl Brumbál velice tiše. "Vím, které kouzlo máte na mysli, ale nemyslím, že by dnes žil někdo, kdo by ho byl schopen provést. Už staletí se nikdo takový nenarodil."

"Vy to dokážete," trval na svém Malfoy. "Zkuste to, Brumbále. Ani vy s vaší láskou k mudlům přeci nemůžete dopustit, aby zástupce čistého kouzelnického rodu..."

Brumbálův pohled nepatrně ztvrdl a Lucius nebyl tak hloupý, aby pokračoval. "Nabízím vám mnoho, Brumbále. Vše, co lze zjistit o Vy-víte-kom můžete vědět i vy. Dnes i do budoucna."

"Víte, že jste se právě před předsedou Starostolce přiznal, že jste Smrtijed?"

Lucius se chladně pousmál. "To jsem samozřejmě neudělal. Nabízím vám, že vyhledám Smrtijedy a přidám se k nim, čistě z úcty k zákonům, v zájmu celého kouzelnického světa, samozřejmě. Přijímáte?"

"Nemohu to přijmout, Luciusi. Není v mé moci provést kouzlo, které požadujete. Nezbývá vám než doufat, že jste nebyl nakažen. A pokud ano - s lektvarem můžete žít docela obyčejný život a - "

"Máte špeha ve svém nejbližším okolí, špeha, který vypráví Pánovi Zla o každém vašem kroku," vyrazil ze sebe Malfoy chraptivě. Oči mu žhnuly a nedalo se přehlédnout, že se mu chvějí ruce. "Nechcete vědět, kdo to je?"

Brumbál sklonil hlavu a v zamyšlení otáčel v rukou poloprázdným šálkem. Lucius se opět pomalu opřel v křesle a snažil se uklidnit. Brumbál se snažil nezačít usmívat – koneckonců, šlo o opravdu vážné věci – ale představa, že Malfoy by mohl donášet na Snapea, v sobě měla jakési neodolatelné kouzlo.

"Luciusi, nikdy jsem netoužil po vaší smrti. Už proto nemohu přijmout."

Zdvihl pohled a oba muži si několik dlouhých chvil hleděli do očí. Brumbálův vlídný pohled, který Malfoy chápal jako výsměch, se střetal se zmatkem, vztekem a zoufalstvím Luciuse Malfoye. Bylo neuvěřitelné, co tu dnes večer padlo, to věděli oba; nikdy nevyslovené se stalo jen pozadím pro zcela jiné věci.

"Víte.. víte, co mi říkáte?" zachraptěl Lucius.

"V zoufalství je člověk schopen změnit se," řekl Brumbál. Mluvil mírně a přívětivě, jeho hlas vracel Luciuse do dob, kdy byl studentem v Bradavicích. "Luciusi, jste mocný a schopný muž. Snažte se mírnit následky Voldemortovy krutosti a věřte, že to nebude nikdy zapomenuto."

"Co vy víte o opravdové moci, " vyskočil Lucius z křesla. "Jak se mu chcete vzepřít? Utlouci ho zdvořilostmi? Pán Zla zvítězí už jenom proto, že nikdy nedokážete použít jeho zbraně!"

"Luciusi," povzdechl si Brumbál, "jestli budete pokračovat, budu nucen - "

"Impe-" začal Malfoy, když jediným pohybem vytáhl hůlku ze své hole. Brumbál se jenom lítostivě pousmál.

"Soporo!" Sotva se Malfoy zhroutil zpět do křesla, hluboce spící, dodal Brumbál ještě: "Obliviate!" a se zavřenýma očima a mimoděk si pomáhající lehkým pohybem prstů, zahledal v jeho paměti vhodný okamžik, odkud spustit závěs zapomnění.

"Chcete říci, že ho okamžitě nepředáte soudu?" ozvalo se ze zdi pobouřeně. Brumbál se otočil k obrazu. "Nebylo by to co platné," řekl trpělivě, "jeho slovo proti mému. Má momentálně příliš velký vliv, pane Starmoone. A já si v naší situaci nemohu dovolit takový proces prohrát. Nerušte mě teď."

A pak udělal něco, proti čemu by polibek mozkomora v Azkabanském vězení byl možná milosrdenstvím.

Když o něco později Malfoy odešel, Brumbál dlouho seděl v křesle u krbu a hleděl mlčky do plamenů. Ještě před dvěma hodinami nepochypoval, že nikdy nevyužije zbraně, jakými bojuje Voldemort. Nyní si nebyl jist, zda nebyl nemilosrdnější, než Pán Zla sám. Voldemort byl ve své krutosti přímočarý a předvídatelný; strkal své oběti do náruče smrti s nekomplikovanou samozřejmostí. Nežádal však po svých obětech, aby si samy vykopaly hrob a zasypaly se hlínou...

"To jsi udělal dobře, chlapče," pochválil ho z obrazu jeden z bývalých ředitelů. "Každý by měl dostat šanci se polepšit."

Brumbál dlouze vydechl. "Snad, pane Dippete. Snad."

Dostanou se Snape a Lupin do sídla rodu Malfoyů?
Potkají tam někoho?
Jak silná je magie domácích skřítků?
Co udělal Brumbál s Malfoyovou myslí?
Čtěte v dalších dílech!


Další kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý polgara 18. 07. 2008 - 19:11
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý mae 18. 07. 2008 - 22:00
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý ivik.bublik 20. 07. 2008 - 13:09
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý mae 20. 07. 2008 - 22:08
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý akipa 21. 07. 2008 - 12:47
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý kvik 21. 07. 2008 - 13:20
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý mae 21. 07. 2008 - 13:37
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý hermione007 21. 07. 2008 - 17:38
RE: Můj nepřítel - díl jedenáctý mae 21. 07. 2008 - 23:29