Můj nepřítel - díl devátý

13. červenec 2008 | 10.53 |

Vážení čtenáři,
na začátku přijměte malou omluvu (a výmluvu). Příběh se mi poněkud rozkošatěl a ačkoli vím, jak jím pokračovat dál, není to technicky možné, pokud si nepřipustím, že to bude mít mnoho desítek kapitol. Což si připouštět nechci, protože se mi z toho dělá poněkud slabo v kolenou :-)
Původně to měla být povídka o tom, jak se Severus Snape a Remus Lupin pokusili skoncovat se svým nepřátelstvím. V té linii tedy budu pokračovat, samozřejmě též Lucius musí být vyřešen, ale všechny ostatní, jakkoli rozehrané či naznačené, půjdou do pozadí (a já to dokážu! Udržím je tam! Musím být... silná! :-)) a zůstanou otevřené. Nelze než doufat, že povětšinou byly naznačené dostatečně letmo, nebo již zapomenuty. :-) Přeji vám pěkné počtení, myslím, že tahle kapitola není zcela nepovedená. :-)



* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Severus Snape procházel chodbou a studenti se před ním rozlévali do stran, jako by byli jednolitou masou bez rozumu, soustředěnou jenom na to, aby mu nevstoupila do cesty. Mířil k učebně na první odpolední hodinu a z výrazu jeho tváře mohli havraspárští jenom těžko vyčíst, jestli je dnes naladěn obvykle špatným způsobem, nebo mimořádně špatným způsobem.
Pár kroků od dveří ho zaujala skupinka chichotajících se dívek. V jejich smíchu byla jakási nervozita; a Snape byl příliš zkušený učitel, než aby mu nebylo zřejmé, že ať se děje cokoli směšného, dívkám samým to ve skutečnosti vůbec nepřipadá v pořádku.
"Jsem si jist, že už máte být v učebně," řekl za jejich zády osvědčeně ledovým tónem a dívky se rozprchly, jako když do nich střelí. Předmět jejich zájmu se rázem objevil v celé své kráse. Na zemi seděl Remus Lupin a sbíral rozsypané pergameny. Na Snapea se rozzářeně usmál.
"Dobré popoledne, pane kolego!"

Snapeova tvář potemněla. Natáhl ruku a prudkým škubnutím postavil Lupina na nohy. Jeho poházené věci sebral jediným mávnutím hůlky.
"Zrovna jdu – učit, no samozřejmě, hodina začíná!"
Snape se rychle rozhlédl po chodbě. Většina studentů už byla ve třídách, ale za chvíli tudy projde houf nebelvírských druháků, kteří to mají ze skleníků daleko a na hodinu se dostanou na poslední chvíli... Snape si mohl jakkoli přát, aby se Lupin znemožnil, ale nehodlal z principu dopustit, aby žáci viděli někoho z profesorů v tak ostudném stavu. Nejbližší použitelná místnost byl jeho vlastní kabinet – což přijde vhod, usoudil Snape, a dovlekl Lupina za límec až ke dveřím.
"Tady mám hodinu?" podivil se Lupin.

Snape jenom vztekle zavrčel. Podle halasu v chodbě bylo jasné, že nebelvírští jsou tu za pár okamžiků. Rychle protáhl Remuse dovnitř a hodil ho do křesla.

"Žádné škody nenadělá, pokud se opíjí profesorka jasnovidectví," vyjel na Lupina vztekle, sotva za nimi zapadly dveře. "Její výuka se tak může leda vylepšit. Ale aby se opil učitel – obrany – proti – černé – magii!" Snape zvyšoval hlas a poslední slova křičel. Lupin se v křesle zatvářil zkroušeně. Snape se k němu sklonil, chytil ho za hábit a zatřepal s ním jako kočka s myší. "Lupine, to je příliš nebezpečné!"
"Tak já..." Remuse pomalu přecházela ta skvělá nálada, jakou měl ještě před chvílí, ale zdaleka se nepřehoupla do špatné. "Tak já... už to – neudělám?" zkusil navrhnout se zbytky nesmělého úsměvu.
Snape zjistil, že se mu nedostává slov. "Ty tady počkáš," zavrčel. Vyběhl z kabinetu a zajistil zámek, aby se Lupin nedostal ven; v obou bezprizorních třídách potom chvíli pouštěl hrůzu, zadal všem práci pro jistotu na celou hodinu a vrátil se zpět.
"Měl bych jít učit," přemítal Remus, který naštěstí zůstal, kde ho Snape nechal. Ten chvíli uvažoval, s očima přimhouřenýma a pohledem upřeným na police plné lahviček, pak jich pár vytáhl a namíchal nešťastnému kolegovi pití.
"Áách, tak jsi přeci dostal rozum," zaradoval se Lupin, když dostal skleničku a naráz ji vypil.

Snape počítal do deseti, aby si mohl být jist, že ho Remus vnímá. "Lupine, tohle může zůstat mezi námi," řekl pak tiše a výhružně, "ale za jediné podmínky, která je ti nepochybně zřejmá."
Remus vypadal jako někdo, kdo se z nejblaženějších míst bytí ocitl na samém dně. Zkroutil se v křesle a zalapal po dechu. "U Merlina, Severusi..."
"Aby fungoval střízlicí lektvar, musí se vypít předem, ne dodatečně. Aktivuje se pak vhodným zaklínadlem a projde bez následků. To ti sděluji pro případ, že bys to chtěl opakovat." Snapeův hlas byl velice chladný. "Po dodatečném požití nevolnost přejde asi za hodinu. Jestli dovolíš, půjdu teď dělat něco užitečnějšího."

Lupin si promnul oči. "Omlouvám se, Severusi. A děkuju. Nevím, co mě to..." potřásl hlavou v gestu tak jednoznačného zoufalství, že to Snapea zarazilo.
"Je už pár dní po úplňku. Měl bys být v pohodě."
"Pár dní po úplňku, ve kterém jsem málem zabil dva lidi," zašeptal Lupin. Z jeho hlasu bylo zřejmé, že těch pár dní ho ani zdaleka nepřiblížilo ke smíření. Navíc se nezdálo, že by se chystal z křesla vstát.
"Sakra, Lupine." Severus si znechuceně uvědomil, že se tomuto rozhovoru nevyhne a usedl naproti němu. "Byl jsi vystavený tolika zaklínadlům... nebylo divu, že jsi nebyl ve své kůži." Až vzápětí si uvědomil, že to nebyl nejšťastnější obrat.
Remus se hořce zasmál. "Nebyl, to je pravda. Kožich a drápy – co když jsem to skutečně já? Pokousal jsem člověka, Severusi. Pořád musím myslet na to, co se stane za měsíc..." Zabořil hlavu do dlaní.
"Ten člověk byl Lucius Malfoy, Lupine. Smrtijed, pravá ruka Pána Zla. Věř mi, že málokdo by to zasloužil tak jako on."
"Dej mi o příštím úplňku vyplněný adresář," řekl Lupin hořce, "určitě se těch zasloužilých najde víc. Málem jsem zabil Brumbála!"
"Lupine, okamžitě mi tu přestaň fňukat, nebo ti provedu něco, po čem teprve zjistíš, že máš proč," pronesl Snape zvolna a s rozmyslem. "Lucius si to zavinil sám a moc bych se divil, kdyby se Brumbál nebránil úmyslně. Jestli máš v úmyslu utopit se v ginu, je to tvoje věc. Ale netahej do toho studenty."
Lupin zavrtěl hlavou a koutky úst se obrátily do bezděčného pousmání. "Už to opravdu neudělám. Pane profesore."
"Dobrá," zvedl se Snape. "Pak je tu ještě otázka školního trestu."
Lupin pozdvihl obočí a už chtěl Snapea upozornit, že se nemá nechat příliš unášet.
"Je v tobě vina, Lupine, ale vinu lze odčinit. Večer ti přednesu jisté návrhy. Přijď sem kolem osmé." Od dveří se ještě otočil. "Tvé třídě jsem zadal teoretickou práci na téma zpracování cvrkolíků. Chci, aby mi ji hotovou odevzdali. Když budou hodně brečet," ušklíbl se, "můžeš je utěšit tím, že pro všechny ostatní je to úkol přes víkend." Otočil se k Lupinovi zády tím širokým, rozmáchlým pohybem, při kterém mu tak skvěle zavlál plášť, a odešel.

* * * * *

Lucius Malfoy ležel ve své posteli, ve svém domě, obklopen svými věrnými. Přesto se cítil nesmírně zranitelný... a sám. Hněv Pána Zla zanechal takřka stejně výrazné stopy jako vlkodlačí zuby a Lucius se právem obával, že nevyjde z domu dřív než za několik dní. Pochmurně sledoval prodlužující se stíny a naslouchal pomalému tikání hodin.
Už dávno přestal zuřit, nebo se snad jeho zlost dostala do stádia, kdy neměla kam kypět a přeměnila se v něco pevného a ostrého uvnitř hrudi, čekajícího na svůj čas. Kromě zlosti však uvnitř sebe cítil těžký balvan strachu a tak kombinace ho ničila, zadupávala do prachu každou rozumnou myšlenku.
Přehrával si v duchu poslední události stále dokola. Postupně došel k názoru, že jediné, co je tu opravdu podivné, je chování Severuse Snapea. Malfoy chápal Voldemorta – nečekal, že bude jednat jinak. Předvídatelný byl Brumbál a vlastně i Lupin.

Tak jednoznačnou podporu od Snapea ale nečekal. Ano, tvářili se vždy, že jsou přátelé, v mezích toho, že by se jeden ke druhému neotočil zády. Poslední události ale naplnily Luciuse nad tím člověkem stejnou měrou podezřením, jako uspokojením. Věděl, že Severus nemá sklony být zištný, a podezření tak zůstávala neurčitá a neuchopitelná. Uspokojení mělo konkrétnější tvar. Malfoy si sice mohl být nemálo jist, že Severus za poslední roky již nehledí na jeho peníze a styl s tak zřejmou závistí, jako kdysi, přesto nepochyboval, že tím vším musí být někdo, kdo je pouhým profesorem lektvarů, uchvácen.
Rozhodně však nebyl v nejmenším ochoten záviset na Severusovi v otázce vlkodlačího lektvaru.
Lucius zaskřípal zuby a pokusil se posadit. Aby se on, čistokrevný kouzelník z jednoho z nejstarších rodů, stal vlkodlakem – ne, to nepřipustí. Musí být nějaká možnost, prostě musí!
Zahleděl se na znamení na ruce. Bylo temné, velmi temné, a nikdy se nemohl zbavit dojmu, že se had nepatrně pohybuje. Dávno byla pryč doba, kdy to znamení vnímal jako čest.
Rozhodl se.

* * * * *

Lupin konečně nějak překonal následky střízlivějícího lektvaru a se zaťatými zuby se šel postavit tváří v tvář třídě, kde si již nepochybně stačili všichni povyprávět, co s ním bylo. Studenti ho sledovali obezřetně, ale nikoli bez sympatií. Uklidnil se postupně a jeho přednáška o speřetkách, ač poněkud zkrácená, začala nabývat na zajímavosti.
Vyrušil ho havraspárský student, který vtrhl do dveří bez zaklepání. "Pane profesore!" zakřičel přes celou učebnu. "Prosím – Snape, chci říct, pan profesor..." Měl v hlase tolik zmatku a naléhavosti, že Lupin nečekal, co ze sebe ještě dostane, a rozběhl se ke dveřím. Lektvary se vyučovaly jen pár metrů od nich, na protější straně chodby. Vtrhl do dveří – uvnitř panoval dokonalý zmatek. Část studentů se zjevně toužila ztratit z povrchu zemského, část se překvapivě nebojácně pokoušela přiblížit ke Snapeovi, který stál opřený rukama o první lavici, s hlavou skloněnou a tváří zcela zakrytou vlasy, a něco jednotvárně drmolil.

"Co se stalo?" zeptal se Lupin polohlasem jednoho ze studentů, který nevypadal tak zděšeně.
"Vybuchl mu do tváře kotlík s lektvarem," sdělil mu student rovněž tiše. "Kdo ví, co Silvie uvařila. Odstrčil ji v poslední chvíli." V hlase mu zaznělo trochu nevíry, jako by nechápal, že se někdo jako Snape namáhal pro neoblíbenou studentku. Lupina to, kdo ví proč, zabolelo. "Měl to být lektvar udatnosti, ale..." Škubnul sebou, když se náhle Snape prudce narovnal. Na části tváře měl ještě zbytek lektvaru, který si vzápětí rozmáchlým gestem otřel cípem pláště. Lupinovi se ulevilo, když viděl, že není poleptaný ani popálený. Oči mu horečnatě žhnuly, přesto bylo zřejmé, že nikoho v místnosti nevnímá.
"Tinkturu proskurníku opatrně vlijeme do medvedince, přidáme tři kapky zeměžluče, zamícháme třikrát po směru..."
Lupina to zarazilo, než si uvědomil, že Snape se patrně snaží ovládnout sám sebe. Ano, muselo to být ono – ten hlas byl příliš napjatý a usilovný.

"Běžte všichni ven," řekl. "Hned." Aniž si to hned uvědomil, použil na ně pohled, který dokonale znal od Snapea. Zabralo to. Zmizeli za dveřmi tak rychle, jako by je tam všechny naráz přemístil. "No vida," zabručel si Lupin a opatrně se přiblížil k muži před sebou.
"Severusi," řekl opatrně, "všechno v pořádku?"
Snape jako by se stáhnul do sebe. Ruce založil na hrudi a tisknul je k sobě tak pevně, že si byl Lupin jist, že za chvíli dostane do svalů křeč.
"Za tohle srazím havraspáru takových bodů, že se z toho nevzpamatují ani napřesrok," vypravil ze sebe Snape. Hlas se mu chvěl emocí, kterou Remus nedokázal rozpoznat, a navíc rezonoval vztekem. "Vypadni, Lupine."
"Těžko tě tu můžu nechat. Mám zavolat Poppy?"
"Ne!"
Snape ztěžka usedl na katedru a schoulil se do sebe. Kdyby šlo o kohokoli jiného, Remus by začal uvažovat, jestli ten člověk není k smrti vyděšený. "Třetí den po novoluní přelijeme výluh do flakónu ze zeleného skla a přidáme tolik kapek silvania, aby se zbarvil do zlatova..."
"Severusi..." Lupin ho chtěl chytit za ramena, ale tmavovlasý muž od něj uskočil jako uštknutý hadem.
"Lupine, vypadni sakra. Za chvíli to odezní."
Teď už si mohl být Remus jist – Snape byl opravdu k smrti vyděšený. Co říkal ten kluk – lektvar udatnosti? Jestli Silvie zaměnila zlatokořen za mandragoru a zamíchala to stříbrnou, místo dřevěnou vařečkou, mohlo to, pokud dokázal Lupin odhadnout, nabrat zcela opačných vlastností... a samovolně explodovat. V tom případě opravdu nezbývá, než počkat.

Lupin měl dost zkušeností s vyděšenými studenty, při jeho hodinách se nezřídka stávalo, že někoho právě probíraná obluda vystrašila víc, než je zdrávo. Něco mu ale říkalo, že u Snapea by obvyklé poplácání po zádech, pár povzbudivých slov a lehký vtípek mohly způsobit, že Lupina budou seškrabávat ze zdi.
"Pokud mi Silvii půjčíš ke školnímu trestu, měl bych pro ni výborný program na večer," prohodil Lupin konverzačním tónem. Trochu odvést pozornost od démonů uvnitř vlastního těla nemůže Severusovi uškodit. "Ještě že měl Brumbál ten nápad, že budeme speřetky vyučovat ve sklepení. Udělají opravdu neuvěřitelný..."
Snape něco zavrčel a nedokázal potlačit zachvění. Lupina napadlo, že mluvit o potvorách, které sice nemají víc než půl metru, ale z toho většinu těla tvoří tlama plná zubů, není nejlepší nápad.
"Už se na to nemůžu dívat," prohlásil Lupin po krátkém zamyšlení. "Levis soporus!"
Snape stihl ještě velice kratičký naštvaný pohled, než se pomalu složil na zem. Remus se spokojeně pousmál. "Pěkné sny," popřál mu. "Na chvíli se natáhnout po obědě nikdy neškodí."
Vyšel na chodbu, postávající havraspárské poslal pryč, uklidnil vzlykající Silvii, že ji Snape skoro určitě nepromění v nic slizkého, a v hlubokém zamyšlení nad událostmi poslední doby šel rovnou do ředitelské pracovny. Byl si takřka jist, že se oba stali součástí něčeho, co – snad – dokáže zastavit jenom Brumbál.


Koho se chystá zničit Malfoy nyní?
Proč půjde za Brumbálem?
Je Lupinovo podezření správné?
Co ještě pár slov o Alici Spinetové?
Čtěte v dalších dílech!

Další díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Můj nepřítel - díl devátý nerla 13. 07. 2008 - 13:04
RE: Můj nepřítel - díl devátý hermione007 13. 07. 2008 - 13:06
RE: Můj nepřítel - díl devátý hermione007 13. 07. 2008 - 13:07
RE: Můj nepřítel - díl devátý mae 13. 07. 2008 - 16:45
RE: Můj nepřítel - díl devátý polgara 13. 07. 2008 - 17:03
RE: Můj nepřítel - díl devátý nerla 13. 07. 2008 - 17:20
RE: Můj nepřítel - díl devátý mae 13. 07. 2008 - 18:00