Hranice příčetnosti - část první

19. únor 2010 | 22.13 |

Válka s Voldemortem skončila. Život by se měl vrátit do svých kolejí a ti, kteří přežili, s úsměvem na rtech vykročit do zapadajícího slunce vstříct své krásné nové budoucnosti. Severus Snape a Hermiona Grangerová - vy si snad dovedete představit ty dva jako reklamu na nekomplikovaný šťastný život?
Tahle povídka se měla jmenovat "Nejasná hranice příčetnosti" a taky "Tenká linie světla a stínu" a taky "Poznamenaní". Tak. A teď dokonale víte, o čem to bude. :-)

*  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *

Severus Snape zamrkal pod nečekaně ostrými paprsky odpoledního slunce a zůstal stát, shrbený, pohlcený nepřehledností hluku, barev a pachů rušné ulice. Dveře za ním se zaklaply tiše a neokázale, přesto s jakousi osudovostí. Podvědomě čekal ozvěnu, rachot závor a klíčů, důraznou tečku za jeho pobytem na druhé straně. Nic z toho se ale nemohlo ozvat; ne tady, v širokém prostoru plném lidí.

Jen vzdáleně si uvědomoval nepatřičnost svého oděvu. Strážní mu při odchodu vydali stejné šaty, v jakých ho zatkli, tedy prošívaný zimní hábit. Nikdo se ho po bitvě nenamáhal vyprat, samozřejmě, proč také, pro vězně, pro někoho, kdo sedí v cele pro nejhorší zločince... předem odsouzen k smrti. Všichni věděli, že to tak musí skončit. On to věděl.

Stál proto nyní na ulici v potrhaných šatech se skvrnami od dávno zaschlé krve, své i cizí, byl si jí neustále vědom, i když na černé látce se její podstata ztrácela; do očí ho pálilo slunce, stál s prázdnýma rukama a plný jakéhosi iracionálního zklamání. Byl připraven na smrt. Byl přeci vinen. Měl zemřít! Nemělo ho už potkat nic z toho, čemu náhle čelí – nutnosti rozhodovat a znovu bojovat s každou hodinou života. Kam půjde, kde si pořídí novou hůlku, co bude jíst, kde bydlet... Absurdní. Nepatřičné.

Zbytečné.

Jako by ho někdo postrčil, trhavě vykročil kupředu. Bez okovů, na jejichž váhu si poslední půlrok zvykal, bez pobízení kopanců. Měl přeci dům, kdysi dávno, v tom starém a dávno neplatném životě. Možná ho stále ještě má. Je to místo, kde za sebou může zavřít dveře. Ležet na posteli. Natočit si vodu do sklenice a naráz ji vypít.

Neuvědomil si plně, že opustit Ministerstvo znamenalo mimo jiné vstoupit do světa mudlů. Když proto zaskřípaly brzdy auta a začal na něj kdosi křičet – vysoký ženský hlas – ve kterém byla napřed starost, pak ale znechucení a zlost, byl to pro něj takřka šok. Rozhlédl se a došlo mu, že stojí uprostřed silnice a brání vozům pokračovat v cestě. Zmateně uskočil, ale hlasité zacinkání tramvaje ho přimělo znovu poskočit vpřed. Dokonale dezorientovaný a ohlušený klaksony aut se otáčel dokola, oslepený zmatkem a sluncem, vlastní nerozhodností.

"Zatracenej ožralo!" zakřičel na něj řidič otevřeným okénkem tramvaje a lidé ve voze za ním na něj zírali svýma rybíma očima, nebyl pro ně nic, ale zírali všichni, bylo to tu znovu, jako předtím –

"Dost," zašeptal a mimoděk vzepjal síly, bez hůlky a oslabený se však přemístit nedokázal. Pokus o kouzlo ho jen připravil o zbytky sil a srazil na kolena – znovu jako předtím – "Dost!" vykřikl a prudce se ohnal po těch pohledech, vlasy ho udeřily do tváře, přiměly přivřít oči, alespoň na okamžik.

"Pojďte se mnou, člověče." Kdosi ho uchopil za paži, hlas, který se vydělil z davu, zněla v něm autorita, i když kupodivu ne nenávist. Zběsile se otočil, mudlovský strážník byl už starší chlapík, kulatý obličej, rostoucí břicho, flegmatický poloúsměv, neškodný, neškodný...

Nechal se odtáhnout na chodník, kde ho muž pustil, mírně odstoupil a přejel ho pohledem. "Zřídit se takhle už před polednem," zavrtěl mudla nespokojeně hlavou, zřejmě váhal, nakolik se zabývat touto podivnou existencí. "Co doklady, máte?" zkusil a když mu bylo odpovědí naprosté nepochopení, ptal se dál: "Jak se jmenujete?"

"Severus Snape," zašeptal muž, aniž by přemýšlel, jestli vůbec chce odpovídat.

"Co ty doklady?"

"Strážníku...!" Ze spousty lidí proudících kolem nich se vynořila nepatrně udýchaná mladá dívka. "Jestli dovolíte, toho muže si odvedu." Sladký hlas a milý úsměv. Strážník se také usmál. Byla dost hezká a věděla, co dělá. Přesně to, co bylo potřeba, aby se zbavil problému jménem Severus Snape. "Když to říkáte," odpověděl pomalu, jak jím postupně pronikalo její kouzlo.

"Děkuji vám," dodala ještě dívka a strážník zjistil, že se otáčí a odchází pryč, protože, koneckonců, o jeho muže je postaráno jeho... neteří? Ošetřovatelkou? Něco takového. Je samozřejmě neštěstí mít takový případ v rodině a on měl hlavně být už dávno někde docela jinde.

"A vy pojďte, prosím," řekla dívka tlumeně a mnohem méně přátelsky ke Snapeovi. "Ještě že jsem přišla včas. Skládat za vás kauci a vyrábět doklady vždycky zabere spoustu času... jsem z ministerstva, z Odboru pro střet s mudlovskými zákony. No tak...!" Netrpělivě zasykla, když si uvědomila, že Snape na ni jen zírá. "Jste snad uhranutý?" utrhla se na něj. "Ze školy si vás pamatuji jinak."

To ho částečně probralo. Podíval se na ni pozorněji. "Tereza Pockleyová," pronesl hluše. "Chronická neschopnost rozeznat prášek z vlčího drápu od kasuářího."

"To mě skutečně těší, že si mě tak dobře pamatujete," odsekla upjatě. "Naštěstí mi vaše přesvědčení o mých schopnostech nezabránilo si najít skutečně zajímavou – alespoň obvykle – práci na ministerstvu. Ta mimo jiné spočívá v tom, že my dva teď spolu přestaneme budit pozornost na ulici." S viditelným sebezapřením ho uchopila za paži a zavěsila se do něj. Jejímu tlaku se bez odporu podvolil a společně se pak propletli do jedné z vedlejších slepých uliček, spíše úzké mezery mezi dvěma domy. Tereza ho napůl zamáčkla do výklenku po dávno zazděných dveřích a sotva se letmo přesvědčila, že je nikdo nesleduje, odstoupila od něho a znechuceným pohledem přejela od hlavy k patě. "Vypadáte, jako byste právě vylezl z Azkabanu," ušklíbla se. "Ale moment!" předstírala překvapení. "Vy jste vlastně opravdu právě vylezl z Azkabanu. Nové důkazy na poslední chvíli. Šokující výsledek procesu. Porota osvobozuje Brumbálova vraha!"

Zíral na ni mlčky, bez pohnutí, zatímco deklamovala novinové titulky.

"Kupte si dnešního Věštce," doporučila mu s úšklebkem, který nepříjemně hyzdil její hezkou tvář, "máte tam spoustu fotografií. O ničem jiném se vlastně ani nepíše. Slavný Severus Snape."

Když stále neodpovídal, mávla rukou. "Povinnost jsem splnila. Musím vás také upozornit, že při dalším zaviněném kontaktu s mudlovskou výkonnou mocí dostanete pokutu až do výše padesáti galeonů, v případě zatčení je pak posuzována jednotlivě. Přeji pěkný den." Poslední slova spíše vyplivla. Vzápětí se přemístila.

Severus Snape osaměl. Svezl se podél zdi, až seděl na špinavé zemi, staré cihly ho tlačily do zad. Věděl, že by se měl vzchopit, ale chyběla mu vůle, jakákoli, k čemukoli. Sám sebe s jistým zaujetím pozoroval, prostě proto, že tu byl – odkudsi zevnitř, hluboko ukrytý, neschopný proniknout na povrch, se zvědavostí menší, než s jakou by toužil dočíst špatný román. Nenapadalo ho ostatně nic, co by mohl pro sebe udělat lepšího, než tu chcípnout vedle popelnic plných mudlovského smetí.

Prásk! Prásk!

Zůstal zírat na popraskaný asfalt. Třeba tu nejsou kvůli němu. Třeba mu dají pokoj.

"Pořád je tady, šéfe." Trochu znechucený Terezin hlas a dvoje kroky.

"Dobře. Běžte."

Prásk!

Zvuk přemístění se nepříjemně rozléhal mezi zdmi.

"Snape." Do zorného pole mu vešly boty, tentokrát ne tak nenápadně mudlovské jako u dívky. Muž v kouzelnickém hábitu. Známý hlas. Weasley. "Sakra, Snape..." Muž, a byl to skutečně Weasley, si podřepl, aby mohl pohlédnout Snapeovi do tváře.

"Dostal ses mi do hlášení," řekl Arthur. "To bych u tak zkušeného kouzelníka nečekal." Hleděl na něj pátravě, trochu nejistě. "Slyšel jsem, jak dopadl soud. Gratuluji. Skvělý výsledek." Neznělo to upřímně. V hlase mu zůstala hořkost a zatrpklost. Jako většině Brumbálových přátel navždy zůstane; to Snape věděl s naprostou určitostí. Mohou být důkazy a fakta mluvící v jeho prospěch, ale ten základní fakt zůstává a nezmění se: on, Severus Snape, zabil Albuse Brumbála.

Tak to bylo.

"Máš hůlku?" zeptal se Weasley, když se mu nedostalo odpovědi. Snape jen zavrtěl hlavou.

"Podívej se na mě," rozkázal kouzelník a když se k němu černé oči poslušně zvedly, nespokojeně zasyknul. "Pořád říkám, že tyhle bachařské oblbováky by se měly postavit mimo zákon... no, časem to vyprchá... hm."

"Nevím, proč se staráš, Weasley," vyslovil Snape beze stop skutečné zloby a pohled mu zůstal viset někde v prostoru. "Nech mě být."

"Mám to v popisu práce," odvětil Arthur vstal. "Víceméně. I když možná ne zrovna revitalizaci propuštěných vězňů. Vážně nevím, proč nechají pod vlivem někoho, kdo je propuštěn. A navíc nevinný."

Skoro se při tom posledním slově ani nezarazil, zaznamenal Snape. Skoro. Postavil se a Weasley musel zaklonit hlavu, aby mu viděl do tváře. Byl vyčerpaný a měl pro to tisíc důvodů, teď byl ale volný a už nemusel nikoho o nic prosit. Ne, to byl špatný pocit – nikdy neprosil. Ale teď mohl konečně konat i něco sám, o něco usilovat... odmítal si připustit myšlenky na to, že je skutečně bezradný. Je samozřejmě rozumné nechat Weasleyho, aby ho odklidil někam stranou.

"Přidělává nám to v podobných případech práci... Přemístím tě domů," rozhodl se Weasley. "K tobě domů," dodal rychle pod úlekem ve Snapeových očích. "Dům ti zůstal, pokud vím. Asi nebude v nejlepším stavu, no, teď budeš mít spoustu času si ho dát do pořádku..."

Zmlknul a ohlédl se po ošuntělém bezdomovci, který nechtě narušil jejich soukromí. Mužík ostatně při pohledu na dva prapodivně oděné chlapy jen něco zamumlal a hleděl se ztratit.

"Pojď," řekl Weasley, sotva otrapa zmizel z dohledu. Snape se odtáhl.

"Máš to přes celý Londýn," upozornil ho Arthur, který jeho reflex špatně pochopil. "A takhle jsi nápadný. Je mou povinností se postarat, aby ses nedostal mudlům na oči." To už neznělo tolik jako projevená laskavost a oběma se nejasně ulevilo. Snape neudělal ani krok k Weasleymu, ale to nejhorší napětí z jeho těla zmizelo.

"Nezapomeň si říct o prémie," vypravil ze sebe, "když už děláš přesčasy jako opatrovatelka." Přesto nechtěl doopravdy odmítnout. Weasley měl pravdu, byl takhle nápadný a bez hůlky by hledal cestu domů celou věčnost; zvlášť když ani netušil, kde je.

Weasley ho uchopil za paži, neschopen se k němu přiblížit natolik, aby mu přemístění ulehčil těsnějším objetím. V úzké uličce po nich nezůstala jediná stopa, jen rychle odeznělé třesknutí magie.

Snapeovi už stačilo i to málo k tomu, aby se zhroutil. Podpírán neochotnýma rukama klopýtal posledních pár kroků k vlastním dveřím, k domu, který za dobu, kdy v něm nepobýval, podivuhodně zpustl. Přes staré listí a smetí naváté na několika schodech před vchodovými dveřmi, které se Weasley pokoušel marně otevřít běžnými kouzly, prokládanými tlumenými nadávkami, až ho napadlo položit na kliku Snapeovu dlaň. Konečně byli uvnitř. I v letním dni na ně dýchl sychravý, dávno nevětraný vzduch. Weasley dovlekl Snapea do obývacího pokoje a složil ho na pohovku. Příliš se nerozhlížel a příliš si neprohlížel ani jeho samého, byť vnímal, že má napůl zavřené oči, a slyšel jeho trhavý dech; cítil odpor a nechuť jakkoli se starat a zajímat o toho muže, s vědomím, že už teď udělal víc, než by po něm mohl kdokoli žádat. Cítil nejasnou obavu, že jakmile projeví účast, již se mu z ní nikdy nepodaří vymanit a sám se stane podílníkem na Snapeově případu. Sám sobě rychle vysvětlil, že Snape je pouze vyčerpaný po soudním řízení, trvajícím desítky hodin, během kterých obžalovaný prakticky neopouštěl soudní síň, zatímco se kolem něho otáčela kola procesu a stále nových svědků a žalobců... jistě, nejlepší nechat ho v klidu. On může jít; dopravil ho až do domu. To stačilo. Válka skončila. Nemají spolu již nic společného.

Severus Snape skutečně spal. Vyčerpání si vybralo svou daň až do dna a on se ani probudit netoužil. Jeho mysl nehledala ve spánku úlevu a povzbuzení, jenom naprostý únik. Spíše než spánek to bylo bezvědomí; ale i do něj si našly svou cestu sny, poskládané z nejtemnějších chvil, černé a rudé, a plné bezmoci.

"Dost..."

Nakonec ho zradilo vlastní tělo. Snažilo se fungovat dál, jak náleží, neúprosná setrvačnost dechu a tlukotu srdce; probudil se proto slabý, ale přesto silnější, hladový, se rty rozbolavělými žízní a kůží svědící potřebou po vodě a čistém oblečení. Nesmyslné přízemní věci, pro které se nenáviděl, ale přesto vstal a odpotácel se do koupelny. Voda kupodivu stále tekla – pil dlouho a žíznivě, s odporem pak shodil rozedrané oblečení a kostkou rozpraskaného mýdla se pokusil smýt vězeňskou špínu.

To přeci je lepší. Tohle je to, co je lepší. Tak to přeci mělo být – osvobodili ho, je opět ve svém domě. Krátká nepříjemná mezifáze, než sebe i dům uvede do použitelného stavu, ho těžko může rozhodit. Rozumem to věděl, tím analyzujícím rozumem ukrytým někde hluboko. Kéž by snad jen – kéž by jen cítil alespoň tu nejslabší motivaci se jedním či druhým vůbec zabývat.

Nahý vyšel z koupelny a přešel do ložnice. Až teď mu, podle paprsků dopadajících na postel, došlo, že spal až do druhého dne. Muselo být skoro poledne.

"Pane profesore!"

Otevřel skříň, kde dosud funkční kouzla udržovala oblečení bez prachu. Napadlo ho, že to bude asi jediné místo v domě, o které se momentálně neušpiní. Zatímco si oblékal čistý hábit, takřka s jakousi obřadností, vybavoval se mu příšerný dům Siriuse Blacka. Ten se však nevrátil po roce, ale po dvanácti. Návrat domů... to by mělo znamenat teplo, čisto, útulno. Vůně bábovky, květiny na stole, někdo v pozadí hrající na klavír a něžný dívčí zpěv. Z okna pohled na zahradu se zeleným trávníkem. Na něm se ve větru pohupuje vyřezávaná houpačka.

Ano? Tak? Po tom skutečně touží?

Možná by se měl cítit povzbuzen tím, že jeho mozek nevzdává obvyklý optimismus.

"Pane profesore!" Ne, to nebyl něžný dívčí zpěv – to bylo rázné zakřičení přímo pod jeho okny.

Nemuselo ale koneckonců patřit jemu.

"Pane profesore Snape!"

Ale měl snad on někdy štěstí?

Zalomcoval okny, které si snad nikdy neotvíral jinak než kouzlem, a pohlédl na dvorek. Stála tam Hermiona Grangerová a se zakloněnou hlavou si pátravě prohlížela dům.

"Otevřete mi, prosím?" zeptala se již normálnějším hlasem.

"Nevidím důvod," odpověděl a vlastní hlas mu zněl cize a chraplavě. Zabouchl okno.

"Pane profesore!"

Proč ho vlastně vůbec jenom napadlo, že by ji odradil jinak než dobře mířenou avadou? Ať už si umínila cokoli, pokud je zde, snadno se jí nezbaví. Byly chvíle, kdy s nebelvírskými takřka soucítil.

Beze spěchu sešel po schodech a otevřel dveře.

"Dobrý den," pozdravila Grangerová způsobně, až napůl čekal, že udělá pukrle. Zůstal na ni na okamžik překvapeně zírat – změnila se nesmírně za tu dobu, co ji viděl naposledy. Byla dospělejší, ne roky, i když i těmi; ale stála tváří v tvář smrti a byla svědkem příliš mnoha smrtí druhých, a už nikdy nemohla zůstat stejná.

Usmála se, i když někde hluboko v jejích očích uviděl propast. "Molly málem zbořila dům, když jí Arthur řekl, že vás tu nechal jen tak," řekla. "A zřejmě cítila jako svou povinnost vám to vynahradit zásobami jídla asi tak na čtrnáct dní. Neodmítejte, zpátky mě s tím nepustí!"

"Nevím, co vás vede k přesvědčení, že cokoli z toho potřebuji," začal a s praxí těch pár slov se mu postupně vracel hlas.

"Možná to, že vás včera propustili z vězení?" skočila mu Hermiona do řeči a pokročila vpřed. Pokud ji nechtěl fyzicky odstrčit, nezbylo mu, než ustoupit. Ustoupil. Najíst se nutně potřeboval. Neměl v úmyslu se přít tak aktivně, aby nakonec skutečně odešla.

Zamířila rovnou do kuchyně. Zavřel vchodové dveře a pomalu ji následoval. Každá z těch činností – mytí, oblékání, otvírání dveří, prostá chůze – ho stála nepřiměřeně mnoho úsilí, snad více psychického než fyzického. I proto jen stanul mezi dveřmi a mlčky ji pozoroval. Stála u stolu a z kabelky vytahovala zakryté mísy. Z některých se ještě kouřilo.

"Protože předpokládám, že jste pár jídel vynechal," pronesla se samozřejmostí, která tváří v tvář faktu, že byl viditelně nejméně o patnáct kilo lehčí, na něho působila ponižujícím dojmem, "začněte nejlépe tímhle, ať si žaludek zvykne, vždyť víte, ze Moly vaří prostě skvěle, začala s tím dneska brzy ráno, jen co kluky vypakovala z domu, je to polévka z..."

"Slečno Grangerová," pronesl zvolna, její chvatné žvanění bylo nepřirozené a protivné.

"Prosím..." ohlédla se po něm jen letmo a zatřepala rukou. "Moc prosím... berte to jako projev přirozené ženské starostlivosti, nemůžeme si prostě pomoct, chceme vám to trochu vynahradit, něco takového, ano? Myslete si o tom své, zařiďte se také podle svého a necháme to tak, jestli souhlasíte. Teď si ale sedněte."

Změnila se, velice se změnila.

Usedl. Prohrábl si vlasy, ze kterých mu stále ještě stékaly kapky vody, jak si náhle uvědomil, a s malým zaváháním se pustil do polévky, předem unavený bojem s každou lžící, kterou zvedl k ústům. Slečna Grangerová mu ponechávala maximální míru soukromí a ukládala zatím, otočená zády k němu, zbylé zásoby do skříňky v kuchyňské lince. Zaslechl tu a tam zamumlané čistící kouzlo a maně ho napadlo, že nemá ani tušení, jak vlastně chce dům uvést do pořádku, když má k dispozici jenom mudlovské způsoby. Uvědomoval si také, že polévka byla skutečně dobrá, horká a vydatná, cítil skoro odpor k úlevě, kterou mu přinášela, protože to bylo příliš banální; nechuť i k sobě za neschopnost bojovat, nechuť k neschopnosti využít okamžiku... změť deprese ztracená v mlze, mechanická snaha pokračovat v běžných věcech, únava z pouhého dechu.

Zatočila se mu hlava. Zíral okamžik do prázdného talíře a pak jej odsunul tak prudce, že jej smetl ze stolu. Střepy se rozlétly po podlaze a kovová lžíce hlasitě zacinkala.

Zdvihl hlavu k Hermioně. Už neuklízela a jeho poslední gesto ji nijak nezarazilo. Stále opřená o linku na něj shlížela se zvláštně smutným výrazem ve tváři. "Promiňte," řekla mírně, "nějak jsem si říkala, že to tak bude nejlepší."

Chtěl promluvit, ale jazyk se mu pletl. Co by vlastně mohl říci kromě konstatování očividného – že byl otráven?

Část druhá

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Hranice příčetnosti - část první nerla 19. 02. 2010 - 23:35
RE: Hranice příčetnosti - část první lilalila 21. 02. 2010 - 16:22
RE: Hranice příčetnosti - část první mae 21. 02. 2010 - 22:56
RE: Hranice příčetnosti - část první evi 23. 02. 2010 - 18:14
RE: Hranice příčetnosti - část první mae 24. 02. 2010 - 10:42
RE: Hranice příčetnosti - část první nerla 24. 02. 2010 - 16:02
RE: Hranice příčetnosti - část první mae 25. 02. 2010 - 10:32