Příslib - 4.

11. červenec 2008 | 00.00 |

Poslední díl. Lupin opravdu odešel k vlkodlakům a Snapeovi přinesl požadovanou krev. Jenže se něco zvrtlo - co to bylo? A co to způsobí dál?

Když se ráno Lupin probudil, nemohl se ani hnout. Na krátký okamžik propadl panice, že snad padl do zajetí dříve, než vůbec počítal, vzápětí se nad ním ale vynořil obličej Severuse Snapea. Zkontroloval zorničky, podíval se na nehty, bez rozpaků z Lupina strhl prostěradlo, aby viděl, zda již zmizely všechny vlkodlačí štětiny.
Potom se otočil a zamířil ke dveřím. Lupin sebou trhl, protože palčivě pociťoval svoji bezbrannost a možné nebezpečí, Snape se ale u dveří obrátil a mávl hůlkou. Lupin se uvolnil, mohl se náhle volně hýbat. Okamžitě se posadil, přetáhl přes sebe přikrývku a změřil si Snapea nenávistným pohledem.
"Přinesu ti hábit a jídlo," promluvil dotyčný s rukou na klice. "Co si dáš? Tatarák?"
Lupinovi se vydralo z hrdla temné zavrčení, ale překvapilo ho to samotného možná víc než Snapea. Pokusil se odkašlat si, ale artikulovaný zvuk se mu z hrdla vyloudit nepodařilo. Snape si ho měřil vyčkávavým pohledem s mírně nadzdvihnutým obočím, nakonec se ušklíbl a odešel.
Lupin dal v tu chvíli průchod své zlosti a zavrčel mnohem hlasitěji a mnohem upřímněji. Když zavřel oči, měl pocit, že je opět u toho domu, cítil někde blízko přítomnost lidí, měl chuť zabíjet. Předtím se ovládl, čert ví, jak se mu to povedlo, ale kdyby tu teď byl někdo - bez hůlky...
Křečovitě sevřel svoji deku a násilím otevřel oči. Byl v místnosti. Na policích stály flakónky, u stropu se sušily bylinky, podél zdi stály vyrovnané kotlíky. V jednom místě byly věci ze země odhrnuté a ležela tam místo nich matrace.
Dobrá, je v Řádu. To znamená, že mu Molly uvaří snídani a on si ji půjde do jídelny mezi ostatní sníst. Je v Řádu, kde je spousta lidí a jistě nikdo nečeká nebezpečí, a to tedy znamená, že by nemusel čekat, až mu někdo uvaří.
Vstal z postele a vydal se ke dveřím. Ty se v tu samou chvíli otevřely a stál v nich Snape s hůlkou v ruce. Naklonil hlavu na stranu a znovu se ušklíbl, když mu hodil složený hábit.
Tentokrát za sebou při odchodu zamkl.
Po krátké debatě se paní Weasleyová nechala přesvědčit a připravila jenom ovesnou kaši. Slaninu a salám jí Snape zakázal a tak mu s nesouhlasně stisknutými rty vrazila do ruky talíř s kaší a začala ostentativně utírat dávno suché nádobí.
Lupin se v tu dobu křečovitě držel postele a snažil se myslet na jediné - že je člověk a že ho neláká být znovu vlkodlakem. Snažil se srozumitelně artikulovat, což se mu povedlo jen z části, hlas měl hrubý a štěkavý.
Když se dveře znovu otevřely, odskočil až ke zdi. Ze všech sil myslel na to, že je člen Řádu, že by se odsud nedostal živý, kdyby se pokusil někoho zabít, a že se jeho lidské zuby k trhání syrového masa zkrátka nehodí.
Snape došel až k němu a dal mu do ruky talíř s kaší. Z poličky potom sundal jeden z flakónků, ke kterému přičichl a se skeptickým pohledem podal Lupinovi i ten.


Lupinovi se po něm trochu ulevilo. I z ovesné kaše, která ležela před ním, se mu přestal zvedat žaludek a on se do ní s hlasitým srkáním a mlaskáním pustil.
"Až se naučíš mluvit, budeme tě potřebovat," oznámil mu Snape s nepřeslechnutelným sarkasmem a zanechal Lupina v místnosti samotného.

Našel ho v knihovně nad svazkem pojednávajícím o černé magii. Překvapeně zdvihl obočí, když Lupina uviděl. "Na ten lektvar bys neměl pít," podotkl a jízlivě to znělo jen trošku.
"Musím ti říct - něco." Lupin vypadal nervózně a bledě. Tentokrát to ale nebylo zvířecími instinkty a kořistí sedící naproti v křesle, tenokrát to vypadalo - jinak.
Když Snape neodpověděl, posadil se a zalitoval, že si nemůže dát ani skleničku. "Fenrir se s Voldemortem spojit chce," začal a zabodl pohled do země. Snapea sice napadlo, že tohle by si měl nechat pro všechny členy Řádu, ale to, že se to Lupin rozhodl říct právě jemu, pozvedlo jeho ego natolik, že se to rozhodl nechat plavat.
"Je silný. Je neuvěřitelně silný i na vlkodlaka. Odmítl jsem zabít člověka. Stejně by umřel! Ale nezabil jsem ho a pak mu Fenrir prokousl krk. A potom ze mě vymlátil, proč jsem přišel doopravdy. Částečně to už tušil, nebyl jsem první, koho Voldemort poslal. Ale-" Zarazil se, když zvedl pohled a spatřil, jak se Snape tváří. Přikrčil se, zavřel oči, ale rozhodl se prozradit celou pravdu. Kdo jiný by to měl vědět, když ne Snape?
"Přinesl jsem ti vlkodlačí krev. Medailon sis už vzal...?" Teprve teď ho napadlo, že ho u sebe nemá, a na Snapea upřel tázavý pohled.
Snape přikývl. "Už ho má Pán zla," dodal ještě. Lupin se přikrčil ještě víc.
"Ta krev je moje," dořekl Lupin mdlým hlasem.
Snape se vymrštil z křesla, jako by ho uštklo. Z temných očí mu začaly sršet blesky, jak se nad Lupinem tyčil, a Lupin si unaveně pomyslel, že se možná ani nedočká povolání Voldemortem, že ho Snape zabije rovnou.
"Co sis myslel, když jsi to udělal?!" Ač otázka, znělo to jako výhrůžka.
"Nechci, aby se Fenrir připoutal k Voldemortovi natrvalo. Vlkodlaci jsou moc silní a nebezpeční, ale je dost silná naděje, že ho zradí."
Myšlenky obou se upínaly na to, co vlastně Lupin svým jednáním způsobil. Lupin věděl, že si pravděpodobně podepsal rozsudek smrti, Snape tušil, že to asi nebude všechno.

Brumbál po krátkém pohovoru se Snapem svolal všechny do jídelny, aby si mohli vyslechnout, co se u vlkodlaků stalo. Sám potom šel do knihovny, ve které stále čekal Lupin.
"Remusi?" oslovil postavu v křesle sedící zády k němu. "Mohl bys jít?"
Lupin se zvedl a otočil. Žluté oči měl podlité krví a stačil mu jediný skok, aby se vrhnul na Brumbála.
Než se ho dotkl, cosi ho srazilo k zemi. Brumbál se nad ním shýbl a kolem něj byla slabá stříbrná záře, která Lupina neuvěřitelně odpuzovala. "Remusi?"
V Lupinovi se střetly dva hlasy. Jeden chladný a pánovitý, který ho vyzýval, aby zabil všechno živé kolem sebe, a potom druhý, laskavý, který se snažil najít lidskou podstatu, který hřál a uklidňoval. Samotné Lupinovo já se krčilo kdesi v koutku a neodvažovalo se do souboje zasáhnout.
V tu samou chvíli vtrhl do místnosti Snape. Ignoroval celou scénu a hodil Lupinovi jeho hůlku. Potom se svou dotkl Znamení zla na zápěstí a přemístil se.
Když se Brumbál po Snapeovi ohlédl, studený a pánovitý hlas v Lupinovi převážil. Teď už nechtěl zabíjet, nyní byl rozkaz jediný - přijít ke svému pánovi, který ho volal, plazit se před ním a plnit jeho rozkazy. Ozvala se hlasitá rána a Brumbál v knihovně osaměl.

Ocitl se uprostřed půlkruhu lidí v temných kápích. Na kamenném stupni v jejich čele pak stál jediný, podivný člověk s bílou kůží a rudýma očima. Kolem nohou se mu ovíjel obrovský had a vztekle syčel.
Před touto postavou klečel Snape.
Všichni byli strnulí, všichni mlčeli, všichni čekali, až se pohne Pán zla.
"Pokoušel ses mě oklamat, Snape? Pokoušel ses mi podstrčit krev někoho jiného? Opravdu jsi mohl být tak naivní a myslet si, že si toho nevšimnu?" Hlas se zabodával do myslí přítomných jako nůž.
"Co to mělo znamenat, Snape? Dal jsem ti šanci, ale ta byla poslední!"
Když se zrak, proud čiré nenávisti, upřel na Lupina, Snape povolil ve své strnulosti a poprvé se opovážil nadechnout.
"A co je tohle? Vlkodlak, který slouží lidem? Troska, kterou nechtějí ani vlkodlaci, ani lidé?"
Lupin se neovládl a tiše zakňučel. Následný Voldemortův smích byl ještě horší než cokoliv do té chvíle.
Snape pochopil, že Voldemort neví, že Lupin slouží Řádu. Kdyby ano, mohlo by teď tak padnout všechno, o co se kdy s Brumbálem snažili, veškeré dosavadní riskování by bylo marné. Všechno kvůli tomu pitomém vlkodlakovi, co se snažil ve své naivitě přemýšlet a všechno zkazil! Snapea zaplavil pocit, že kdyby mohl, Lupina by na místě zabil.
Pán zla se zasmál. "Cítím nenávist. Snad se Severus nerozčílil? Chceš krev? Chceš zabíjet? Tak ho zabij! Zabij toho ochočeného ubožáka!"
Lupin vytáhl hůlku současně se Snapem. Jejich pohledy se střetly. Snape pohlédl do Lupinova vědomí a zatmělo se mu před očima. Spatřil tam myšlenku jasnou jako slunce, spatřil obraz Tonksové, jak se loučí s Lupinem a jak mu ještě klade naposledy ruku na své břicho, jak se naklání a něco mu šeptá do ucha.
"Zabít!" šlehl ho Voldemortův hlas.
Snapeova nenávist se obrátila proti tomu, kdo zabíjí lidi, kteří jsou milování, proti tomu, kdo zabil i jedinou jemu blízkou bytost. Raději by obrátil hůlku proti sobě, než aby zabil Lupina.
Lupin stál s hůlkou připravenou, přesto Snape věděl, že tak stát zůstane a nic neudělá ani tváří v tvář smrti. Remus Lupin nedokázal zabíjet. Znovu se odvážil pohlédnout do modrých očí naproti sobě a nemusel ani proniknout dál, aby pochopil, co se Lupin chystá udělat. Nepatrně zavrtěl hlavou, jen tolik, aby to nepostřehl nikdo, kdo by to nechtěl vidět. Jenže Lupin byl zaslepený rozkazy, byl posedlý touhou udeřit.
Když z jeho hůlky vytrysklo červené světlo, nedokázal se Snape ani pohnout. Jen někdo, kdo se nikdy nesetkal s Pánem zla, mohl být tak bláhový a pokusit se na něj zaútočit. Snape věděl, že udělat něco takového se rovná rozsudku smrti.
Voldemort nezaváhal a tak se Lupinův paprsek mířící na něj střetl s kletbou, která se nepromíjí. Ozvala se rána a potom okolí zalilo zelené světlo. Lupin padl na zem.
Rudé oči se obrátily na Snapea. Cítil tu zlobu, že neuposlechl rozkaz, a najednou si uvědomil, že umře. Bude tady stát a čekat, až Voldemort vyřkne ta slova-
Když Pán zla pozvedl hůlku, vrhl se Snape k Lupinovi a ve chvíli, kdy se ho dotkl, se přemístil. Jen o zlomek vteřiny později na to samé místo dopadla smrtelná kletba.
Severus Snape se stal štvancem.
 

PŘEDCHOZÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Příslib - 4. mae 11. 07. 2008 - 23:12
RE: Příslib - 4. polgara 12. 07. 2008 - 12:10
RE: Příslib - 4. nerla 12. 07. 2008 - 12:18
RE: Příslib - 4. mae 12. 07. 2008 - 12:39
RE: Příslib - 4. hermione007 12. 07. 2008 - 17:05
RE: Příslib - 4. kvik 21. 07. 2008 - 13:23
RE: Příslib - 4. amabell®pise.cz 09. 12. 2013 - 07:15