Příslib - 3.

10. červenec 2008 | 00.00 |

Minule Snape přednesl Lupinovi nemalou žádost. Jak se s ní Lupin vypořádá?

Nad lesem možná svítilo slunce, možná ale také ne. S nepatřičně hlasitou ránou se na popadané jehličí vysokých smrků přemístil kouzelník. Kromě zašlého medailonku na krku byl nahý a co bylo možná ještě s větším podivem, neměl u sebe hůlku.
Ve zlomku vteřiny se začal přeměňovat. Protáhl se mu nos a celá hlava, klesl na všechny čtyři a po celém těle mu vyrostla rezavě šedá srst. Táhle zavyl na měsíc, který za větvemi stromů na denní obloze mohl spíš tušit než vidět. Odpovědělo mu jen ticho. Byl sám, jako vždy.

Seděli u stolu, když se ozvala rána a někdo se přemístil do místnosti. Tělo mělo lidský tvar, ale bylo napůl pokryté srstí slepenou krví. Muž na okamžik zvedl hlavu a když kolem sebe spatřil tolik nohou, hrozivě zavrčel. Potom téměř ihned omdlel.
V místnosti vypukl chaos. Do popředí se protlačili Albus Brumbál a Severus Snape, který mávl hůlkou a vlkodlak se zvedl půl metru nad zem.
"Kam ho chceš dát, Severusi? Až se probere, může být nebezpečný," zastavil ho Brumbál, aniž by spustil oči ze zkrvavené trosky u svých nohou.
"Pokud vím, není tady nikdo jiný, kdo by dokázal právě tomuhle zamezit. Lektvar hotový sice nemám, ale dlouho mi to trvat nebude. Zatím bude u mě."
Potom vyšel ze dveří a tělo se vznášelo před ním.
Uložil Lupina na lůžku a medailon, který křečovitě svíral v ruce, mu co nejšetrněji vypáčil a odložil ho na stůl z dosahu. Několik mávnutí hůlkou stačilo, aby zapálil oheň a umístil nad něj kotlík, do kterého vylil obsah několika lahviček.
Potom mokrým hadrem začal otírat rány, které se zase ihned zalévaly krví. Snape vzal do rukou malý flakónek a do každé z nich nalil trochu lektvaru. Pomohlo to u většiny z nich, u těch dlouhých a souběžných, které byly způsobené drápy. Rameno měl ale prokousnuté až na kost a stehno zrovna tak. Další šrám, na které tonikum nezabralo, byl na tváři a zajížděl až do vlasů - Snape si chvíli pohrával s představou, že Lupina ostříhá, aby ho mohl pořádně ošetřit, ale když si představil, co by na to řekla Tonksová a s jakými vlasy by pak chodila ona, jen se ušklíbl a nechal toho.
Lupin sebou zaškubal a prudce se ohnal drápy, které mu na rukou ještě zůstaly. Snape ho jemně přitlačil rameny k posteli, aby si neublížil, a chvíli ho tak držel, dokud tělo opět neznehybnělo.
Nevšiml si, jak Lupin pootevřel krví podlité oči a jak se v nich žlutě zablýsklo. Když za Snapem netrpělivě zabublal kotlík a on chtěl vstát, vymrštil se a zahryzl se Snapeovi do paže.
Snape zařval a vrhl se po hůlce. Ve chvíli, kdy švihl hůlkou, se Lupin vymrštil z postele a skočil po něm. Kouzlo ho zachytilo v letu a obrátilo vzhůru nohama, kde tak zůstal viset, opět v bezvědomí. V tu samou chvíli vtrhl do dveří Brumbál a za ním se sbíhali ostatní.
Snape po nich blýskl očima a znovu mávl hůlkou. Jak se dveře zabouchly a zamkly, málem Brumbála porazily. Ignoroval volání a bušení zvenku, ignoroval i visícího vlkodlaka.

Skočil k polici, kde měl připravený lektvar pro Lupina na další úplněk mezi lidmi, a vylil jeho obsah na svoji ránu. Potom zůstal se zavřenýma očima stát. Existovalo několik možností a jedna z nich by pro něj byla katastrofa.
Nakonec se rozhodl a přistoupil k Lupinovi, který stále visel hlavou vzhůru. Drápy měl poloviční, než by měl mít jako bestie, oči mu zůstaly zvířecí, tělo se ale proměnilo. A zuby...? Poodhrnul rty a kdyby na jeho místě stál kdokoliv jiný, úlevně by vydechl. Snape jen chvíli zůstal stát na místě a jeho tvář se nepatrně uvolnila. Potom přemístil Lupina nad postel a mávl hůlkou, aby spadl dolů.
Sundal kotlík z ohně a přidal několik přísad. S hůlkou stále u ruky otevřel Lupinovi pusu a nalil mu do ní ještě horký lektvar jako akt své malé osobní pomsty.
Nakonec se soustředil na zbývající šrámy na Lupinově těle. Nanesl na ně mast, která rozhodně nevoněla, a obvázal je kusem plátna.
Když se zadíval na svoji práci, nemohl být nespokojen. Sebral ze stolu medailon, schoval si ho do kapsy a mávnutím hůlky opět odemkl a vyšel z pokoje. Ohlédlo se po něm nemálo lidí. "Bude člověk a bude žít. Víc toho pro něj udělat nemůžu."
"Severusi, na slovíčko," blýskl po něm očima Brumbál.
Následoval ho do knihovny, která byla prázdná. Snape si s hořkostí pomyslel, že ačkoliv tu byla jedna z nejlépe vybavených knihoven, které kdy viděl, nikdy tu nikoho neviděl něco číst.
"Co se v tom pokoji stalo?" vytrhl ho ředitelův hlas a on se zadíval do těch dobrácky modrých očí.
"Lupin se probral a zaútočil," pokrčil rameny Snape.
"A?"
"Bude v pořádku."
"Severusi, teď jsem se ptal na vás," vybídl ho ředitel laskavě a Snape si v tu chvíli uvědomil, proč má Brumbála tolik rád. Cítil se u něj v bezpečí, ctil ho jako otce.
"Také jsem v pořádku," kývnul hlavou.
Brumbál se usmál a v tom bylo všechno: uklidnění, poděkování, důvěra. Nedělal si nic z toho, že oči, které se na něj upíraly, nevyjadřovaly žádné emoce. Brumbál existoval pro celý svět, ale v tuhle chvíli ho nikdo nezajímal víc než muž, kterému nejspíš věřil jen on sám, a byl zde jen a jen pro něj.
Snape se otočil a odešel zpátky do svého pokoje.
Když spatřil Lupina, ušklíbl se. Nestávalo se často, že by mu ležel v posteli nahý muž. Přehodil přes něj zbytek prostěradla plandajícího přes okraj a vydal se hledat matrace do dosud neobydlených místností.
Ustlal si dost daleko na to, aby stihl nahmátnout hůlku, kdyby se Lupinovi zdálo o nočním lovu. Potom konečně vytáhl z kapsy medailon a otevřel ho. Uvnitř byl malý útržek látky nasáklý krví. Snape se na něj chvíli fascinovaně díval, zatímco mu hlavou letěly myšlenky, co by s ním mohl udělat on sám. Krev divokého vlkodlaka byla v lektvaru neobyčejně vzácnou přísadou. Vlkodlak živící se masem, ideálně lidským, takový, který není nakažený civilizací, byl mimořádně silný a mimořádně silná byla i jeho krev.
S povzdechem medailon zase zaklapnul. Chvíli přemýšlel, jestli má jít za Voldemortem hned, a nakonec usoudil, že to bude lepší.
Zamkl dveře od svého pokoje a jen hlasité prásknutí oznámilo lidem v domu, že se Snape přemístil pryč.

Objevil se s hlasitým prásknutím v jídelně o pouhé dvě hodiny později. Pakliže se minule vrátil jako troska, dnes vypadal jako vítěz dokonce dřív, než cokoliv řekl.
Když se ostatní shromáždili v jídelně, stručně jim vypověděl, jak setkání s Voldemortem proběhlo.
Předal mu medailon s Fenrirovou krví, kterou pro něj - jak Pánu zla řekl - ukořistil bezvýznamný ochočený vlkodlak ovládaný kletbou imperius. Nemohl mu ovšem s největší lítostí o vlkodlacích nic říct, protože onen bezvýznamný vlkodlak se vrátil v bezvědomí a Snape nečekal, až se probere, tolik dychtil svému pánu posloužit co nejdřív. Pán zla si samozřejmě informace ověřil nitrozpytem a Snape mu nabídl pohled na krvavého Lupina zkrouceného na zemi, který v ruce svírá medailon.
Brumbál vyslovil uznání za skvěle odvedenou práci a ostatní se váhavě připojili. Mít někoho mezi Smrtijedy bylo neocenitelné a to, že se tam Snape udržel, více než užitečné.
Snape pochvalu nepotřeboval, aby se cítil skvěle. Když se přemisťoval z domu Řádu, věděl, že existují jen dvě varianty - buď se vrátí do přízně Pána zla, nebo zemře. I proto nikomu neřekl, kam se chystá, ačkoliv na to tentokrát měl čas, protože se přemisťoval o své vůli, protože ho nikdo nevolal. Pravděpodobnost, že by ostatní už nikdy neviděl, byla nemalá a on nechtěl, aby to kdokoliv zjistil. Kdokoliv? Spíš Brumbál.
Když se později vrátil do pokoje, Lupin ještě spal. Kdyby ne, nejspíš by si nedokázal sám odemknout, nebyl-li by úplným člověkem.
S jistou nevolí mu Snape znovu namazal rány. Mast páchla opravdu ohavně a spát v tom nemohlo být příjemné. Potom je převázal čistými obvazy a po chvíli váhání dal Lupinovi pod hlavu polštář.
Lupin si ze spaní něco tiše mumlal. Byla v tom poznat jednotlivá slova, byl tedy na dobré cestě stát se znovu člověkem. Život se smečkou byl obtížný a málokomu se potom podařilo vrátit se zpět. Bylo přece tak jednoduché žít nespoutaně a svobodně, děsit všechno živé a nemít zábrany lovit! Oč horší bylo vrátit se k lidským zásadám a morálce.
Než Snape zhasl, pohlédl Lupinovi do tváře - zračila se v ní odevzdanost a bolest.

Na les padla tma a Lupin dostal hlad. Podrážděně zavyl na měsíc, ale odpovědělo mu jen hluboké ticho.
Náhle ze stínů cosi vyskočilo a dopadlo to přímo na něj. Nepotřeboval pátrat, okamžitě poznal bestii, která z něj udělala vlkodlaka, když byl ještě dítětem. Stál na něm Fenrir Šedohřbet a sliny z jeho mordy na Lupina odkapávaly z nepříjemné blízkosti.
Mávl tlapou, jednou, podruhé a potřetí. Lupin jen odevzdaně kňučel, když se jeho srst stále více a více zbarvovala krví.

Snape seděl ve tmě s hůlkou v ruce. Jakkoliv dobře na pohled proměna probíhala, to, jak se ze spánku Lupin choval, bylo děsivé. Házel sebou na lůžku, kňučel a vrčel. Snape si dost dobře dovedl představit tohoto tvora v nočním tichu, jak vraždí své oběti.

Lupin běžel vedle Fenrira jako stín. Oba pluli lesem neslyšeni, překonávali vzdálenost k nejbližší vesnici. Fenrir odmítl přivést Lupina do smečky, dokud nedokáže, že to s odchodem od lidí myslí vážně. Jaká lepší pojistka může existovat než napadnutí člověka, přidání se k psancům, po kterých pátrá ministerstvo kouzel? Hnali se lesem jako vítr.

Ačkoliv se Lupin zklidnil, stále pohyboval rukama i nohama. Ve světle z hůlky nebylo těžké spatřit pot, který se mu perlil na čele a stékal pryč. V místnosti byla zima.

Muž zaječel, když ho obrovský vlkodlak povalil na zem. Lupin mávl tlapou, zraňoval toho muže a touha po jídle, touha zakousnout se a už nepouštět, byla téměř hmatatelná. Bolela, zraňovala ho!
Několikrát cvakl zuby u jeho obličeje a potom mu drápy rozerval tváře. Krev, čerstvá krev! Na poslední chvíli se odvrátil od té trosky pod sebou a místo něj zuby sevřel klacek, který ležel těsně vedle.
Když se k němu přiblížil Fenrir, sklopil uši a couvnul. Druhý vlkodlak pohlédl na Lupina se zvláštním leskem v oku, potom se jediným skokem ocitl na dosud žijícím muži a rozerval mu hrdlo.

V rámci bezpečnosti své i Lupinovy použil Snape uprostřed noci na proměňujícího se muže poutací kouzlo. Nechybělo mnoho a byl by si ve spaní rozbil hlavu o postel.

Doráželi na sebe, toužili jeden druhého zabít. Tančili kolem sebe tanec smrti, nevnímali nic kolem, chtěli vidět krev toho druhého.
Potom Fenrir zaútočil. Byl divoký, umění zabíjení přivedl k naprosté dokonalosti. Lupinovy reflexy byly proti němu směšně pomalé, věděl, že musí zemřít.
Když si napůl v bezvědomí uvědomil, že rány ustaly a Fenrir stojí opodál, pohnul se. Upřely se na něj zlé oči a potom mu byl přednesen návrh.
Nejhorší na něm bylo to, že to, zač mu Fenrir nabízel vykoupení, měl v plánu udělat už dříve.


 

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Příslib - 3. mae 11. 07. 2008 - 09:10
RE: Příslib - 3. nerla 11. 07. 2008 - 12:37
RE: Příslib - 3. mae 11. 07. 2008 - 12:54
RE: Příslib - 3. polgara 11. 07. 2008 - 14:51
RE: Příslib - 3. nerla 12. 07. 2008 - 12:20
RE: Příslib - 3. hermione007 12. 07. 2008 - 17:04