Příslib - 2.

9. červenec 2008 | 23.27 |

Druhý díl čtyřdílné povídky. Minule si neobvykle důvěrně popovídal Lupin se Snapem - co z toho bude dál?

Nešlo to přehlédnout. Po dvou dnech se Tonksová objevila znovu na ústředí, zestárlá asi tak o deset let od doby, kdy ji viděli naposledy. Nikdo nevěděl, kde byla, a nikdo nesebral odvahu se jí zeptat. Tváře měla propadlé a místo očí jen černé kruhy, pohled vyhaslý a hlas bez života.
Nešlo to přehlédnout a přesto se všichni tvářili, že si toho nevšimli. Když si sedali ke společnému jídlu, vešel do místnosti Lupin. Zarazil se a zůstal stát, pak se na patě otočil a odešel. "Remusi-" ozvalo se za ním slabě. Zacpal si rukama uši a rychle vyběhl po schodech k sobě do pokoje, kde padl na postel.
Nenáviděl se. Byl sám sobě odporný, věděl, že se zachoval hrozně. Ze strachu stále návrat za Nymfadorou odkládal, až přišla sama. A najednou, v té chvíli, kdy vešel do jídelny a viděl ji tam nešťastnou, ztracenou a opuštěnou, zjistil, že se jí nedokáže podívat do očí.
Byl zbabělec, věděl to. Jak bylo jednoduché zůstat ležet na posteli - zůstal by až do skonání světa, kdyby mohl. Bál se pohledů ostatních, bál se setkání s Nymfadorou, bál se sám sebe, další své reakce, kterou by všechno zkazil ještě víc, než se mu povedlo doteď.
Potom někdo rozrazil dveře od jeho pokoje a železným stiskem Lupina donutil, aby si sedl. Byl to Snape. Lupin vůbec nechápal, kde a proč se tu zrovna on vzal, ale nezmohl se na žádný protest. Snape se tvářil jako bůh pomsty, když se nad ním tyčil ve svém temném hábitu a očima propaloval díru do Lupinova mozku.
"Pofňukávání ti šlo, Lupine," procedil mezi zuby ledovým hlasem, "tak co aby ses teď pro změnu zkusil chovat jako chlap?" Když se mu nedostávalo odpovědi, pokračoval dál a slova mu z úst odkapávala jako olověné koule. "Právě jsem dal Nymfadoře lektvar, aby si dokázala odpočinout. Jestli jsi chtěl, aby o to dítě opravdu přišla, tak se ti to málem povedlo!"
Lupin se ani nepohnul, jen jeho obličej vyzařoval neskutečnou bolest.
"Kdyby přišla o den později, bylo by pozdě. Přišla by o svého syna. O tvého syna!" Snape se pohnul, jako by chtěl Lupinovi jednu vrazit. "Že jsi parchant jsem věděl už ze školy, ale že bys dokázal udělat něco takového-" Snape větu ostře usekl a nechal viset ve vzduchu. Potom se otočil a prásknul za sebou dveřmi.
Lupin zůstal sedět, i když se cítil, jako by měl každou chvíli padnout zpátky na postel a už nevstat. Tohle by tedy bylo. A teď buď může jít a říct Nymfadoře, že se zachoval jako sketa a poprosit ji za odpuštění, nebo jí říct, že je zbabělá sketa a že ji už nechce znát, a nebo si může zase lehnout a tvářit se, jako by nikdo takový, jako je Remus Lupin, nikdy neexistoval.
Třetí možnost byla bezpochyby nejlákavější, druhá... no a první byla ta jediná možná. Těžko by mohl zůstat v Řádu, těžko by si zachoval staré přátele, kdyby neudělal to, co udělat musel. Za chyby se platí a před tímhle zkrátka oči zavřít nemohl.
Zvedl se a vydal se zeptat paní Weasleyové, ve kterém pokoji Nymfadora bydlí. Odpověděla mu, aniž by řekla jediné slovo navíc, v pohledu ale měla všechno. Lupin nedokázal ani poděkovat.
Zůstal u Nymfadory přes noc. Hovor přes dveře díky kouzlu slyšet nebyl a stejně se nenašel nikdo, kdo by chtěl vědět, co se tam uvnitř vlastně děje.
Ráno sešli na snídani spolu a drželi se za ruce. Paní Weasleyová se na oba zářivě usmála. "Máte krásné vlasy, drahoušku," pochválila Nymfadoře krátký šedý sestřih, místo kterého měla včera neurčitou změť slámové barvy. "Díky, Molly," sklopila oslovená potěšeně oči a vzala si talíř s jídlem. Kdo ji viděl, mohl říct, že přímo sálá štěstím. Lupin vedle ní působil rozpačitě, jako by nevěděl, jak se má tvářit. Byl klidnější než v posledních dnech, ale rozhodně nezářil tolik jako jeho žena.
Když vešel Snape, ucuknul Lupin pohledem stranou, potom ale bázlivě jeho oči přece jen vyhledal. Byly přivřené, tmavé, neproniknutelné - byly jako vždy. Lupin náhle pocítil touhu vzít láhev whiskey a znovu se opít, touhu, aby tam přišel Snape a mohli spolu zase mluvit, stejně upřímně jako předtím.
Najednou se Snape ušklíbl. Bylo to nečekané, protože to bylo objektivně bezdůvodné. Lupin věděl, že to nepatřilo jemu, nebo spíš lépe, že to nepatřilo jeho momentálnímu jednání, tomu, že byl tam, kam ho Snape chtěl dostat - vedle Nymfadory. Tak proč ale?
Po snídani se Lupin a Nymfadora opět zavřeli do pokoje. Nikdo se neodvažoval hádat, co se tam vlastně děje, i když dvojčatům to paní Weasleyová pro jistotu připomenula. Dvakrát.
Po obědě zamířil Lupin do knihovny. Nezdál se překvapený, když tam spatřil sedícího Snapea s láhví v ruce. Zavřel za sebou dveře a posadil se naproti němu. Mlčeli. Ticho bylo naplněno mnoha významy a oba dva jej respektovali. Snape podal Lupinovi skleničku.
"Díky," promluvil Lupin po dlouhé chvíli. Potom zase mlčeli.
Snape se zvedl a začal přecházet sem a tam. Lupin dopil svoji skleničku, Snape mu dolil. Potom si opět sedl.
"Nymfadora zítra odjíždí," prohodil do ticha Lupin. Snape se na něj nepodíval, jen se natáhl pro vyprázdněnou skleničku.
"Severusi? Opravdu děkuju." Snad se chtěl Lupin ujistit, že to předtím nepovažoval Snape za prosté děkování za pití.
Ticho kolem nich bylo všeobjímající. Jen křesla tiše dýchala, jak na nich poposedávali, a z knih vycházel šepot vědění.
"Změnil ses od školy," prohodil Lupin. Setkal se se Snapeovým pohledem, který zůstával stále stejný - tvrdý, nepřátelský, neprostupný.
"Všichni se mění, někdo víc, někdo míň." Snapeův hlas zněl jízlivě, jako by poučoval žáka, že to, co právě řekl, je naprosto samozřejmé.
Nastalo ticho. Lupina napadlo, že by se to té místnosti hodily velké hodiny, které by pomalu odtikávaly čas, ale nechal si to pro sebe.
"Je špatné, že chci, aby Nymfadora odjela pryč?" zeptal se místo toho Snapea váhavě.
Ten k němu znovu zvedl svůj pohled - stále stejný... Byl vůbec někdy jiný? Bylo vůbec možné, aby se změnil? "Ptáš se na to mě? Mistra na společensky uznávané chování?"
"Jsme tu jen my dva, Severusi. Zkus se aspoň pro tuhle chvíli změnit."
Další nevraživý pohled, nesouhlasné mlasknutí rtů. Potom krátké ušklíbnutí, které snad mělo být pokusem o úsměv. Snape zvedl oči ke stropu a kousl se do rtu. "Ne. Potřebuje klid a jestli se o ni bojíš, pak je to správné."
"Díky, Severusi," sotva znatelně se zachvěl Lupin.
Snape zvedl ruku, aby mohl domluvit. "Jestli ji ale posíláš pryč jen proto, abys s ní nemusel být, tak to je špatně."
Nastalo ticho. Lupin zíral do podlahy, nevěděl, co na to říct. Snape nedokázal odtrhnout pohled od malé prasklinky ve stropě.
"Uvázal jsem si na krk břemeno větší, než dokážu nést," vypadlo nakonec z Lupina tak potichu, až si Snape nebyl jistý, zda to opravdu slyšel. "Je to závazek... příliš velký." Podal Snapeovi už delší dobu prázdnou skleničku a teprve po další loku dokázal znovu promluvit.
"Severusi? Co všechno Nymfadoře dlužím?"
Odpověď nepřicházela.
"Jsem sám sobě lhostejný," pokračoval tiše. "Je mi to líto."
Snape se zvedl a několika kroky překonal vzdálenost, která je oddělovala. Sehnul se tak, aby byl jeho obličej jen kousek od toho Lupinova, a ostře se mu zahleděl do tváře. "Něco jiného je dbát na bezpečí své ženy a něco jiného je pomáhat Řádu. Voldemort má přednost, i kdyby Tonksová čekala čtyřčata!"
Lupin ohromeně zíral na hákovitý nos a do uhrančivých očí, protože tohle v nejmenším nečekal. V jediném okamžiku pochopil, že to Snape ví.
"Jak?" zeptal se skoro něžně. Možná byl sám rád, že to nemusí dopovědět do konce.
"Moc se díváš lidem do očí, Remusi Lupine," narovnal se Snape znovu a odvrátil tvář. Lupin přikývl. Snape došel zpátky ke svému křeslu, do kterého ztěžka dopadl. "Potřebuju získat krev Fenrira Šedohřbeta." Nebyla to otázka, nebyla to prosba, bylo to jen oznámení, které nepřipouštělo námitek.
Lupin se málem utopil ve své skleničce, když to uslyšel. Do očí se mu natlačily slzy, jak zoufale se snažil nekašlat. "Proč?" dokázal ze sebe konečně vypravit.
Snape si dlouze povzdechl. "To nemusíš vědět, Remusi. Potřebuji ji a jedině ty mi ji můžeš sehnat. Fenrir není nezranitelný. Nemusíš se s ním porvat, abys ji získal. Můžeš mu ošetřovat rány, můžeš to udělat jakkoliv."
"Pokud mě vůbec pustí do smečky, pokud mě náhodou nezabijí, jen co se tam ukážu," ušklíbl se Lupin.
"Riskovat to budeš kvůli Řádu, vždyť už ses rozhodl. Tohle mi pomůže dostat se k Pánovi... opravdu blízko. Nebo alespoň o trochu blíž."
Lupin se nehýbal, stále zkoumal vzorek na koberci.
Snape se zhluboka nadechl a znovu si nalil. Bylo mu proti srsti sdělovat někomu své plány, dokonce i před Brumbálem se snažil hlídat, co všechno mu říká. Ale tady - jakou měl možnost?
"Vlastnit něčí krev znamená vlastnit něčí život. Voldemort se chce spojit s vlkodlaky, jak ti zajisté neuniklo. Vlkodlaci ale nejsou ochočení psi," ignoroval temné Lupinovo zavrčení, "a toto spojenectví by bylo mimořádně křehké a nejisté. Někdo, kupříkladu Řád, by mohl vlkodlaky přetáhnout na svou stranu. Když bude vlastnit krev nejdivočejšího a nejmocnějšího z nich, ovládne jeho a tak i všechny ostatní. Voldemort ji umí použít."
Lupin křečovitě zavřel oči, jako by nechtěl slyšet, co Snape říká. Hlavou mu zběsile probíhaly myšlenky jedna za druhou... "Řekni mi, na co zrovna myslíš, Lupine, ať vím, jestli s tebou můžu počítat, nebo jestli mě zradíš."
Hluboký nádech. "Chápu dobře, že ti mám pomoct zradit Řád, zároveň tak pomoct Pánu zla a zároveň tak zničit svůj úkol, který mě může stát život?" Hlas měl ostřejší než břitvu, když tohle říkal, a přece se nezdálo, že by se to Snapea nějak dotklo.
"Ano," potvrdil prostě, protože jeho přikývnutí Lupin vidět nemohl. "Ano, přesně tak."

Tonksová odcházela smutná, ale ne zoufalá. Lupin se jí nikterak netajil s tím, co ho čeká, a ona o něj měla strach, ale i přesto z ní vyzařoval vnitřní klid.

Snape byl povolán k Pánovi zla a po návratu byl ještě bledší, zamlklejší a nevrlejší než obvykle. Odmítl vypovídat před shromážděním, co zjistil, a teprve když po několika hodinách znovu vyšel ze svého pokoje, dalo se s ním mluvit.
Čekali na něj všichni.
S úšklebkem jim vyprávěl, jak mu Nagini na rozkaz Voldemorta prokousl rameno, jak byl mučen kletbou cruciatus, jak byl podrobován nitrozpytu znovu a znovu. Taky o tom, že si bude muset sehnat suroviny na další léčivé lektvary, protože po dnešku mu jich mnoho nezbylo.
Upíraly se na něj oči všech, kdo byli v místnosti. Když se kolem sebe rozhlédl, měl chuť se divoce rozesmát, tak vyděšeně všichni vypadali, tak vyděšeně a nechápavě.
"Bylo to první shromáždění od doby, co jsme dostali pana Pottera do bezpečí. Pán zla nebyl rád, že jeho plán nevyšel, a měl pocit, že za to můžu já. Příště mě na shromáždění zabije, pro výstrahu ostatním."
Brumbál na okamžik zavřel oči. Většina se dívala do stolu, jen aby nemuseli pohlédnout do tváře toho, kdo na ně nyní mluvil. Jediný Lupin upíral zrak do čela stolu, do temných očí, a věděl, co bude následovat.
"Můžu mu dál sloužit, pokud mu přinesu důkaz, že pracuji opravdu jen pro něj. Pokud ne, najde mě a zabije."
Brumbál se pohnul a v půlměsícových brýlích se zableskl odraz lampy. "Co to má být, Severusi?"
Nastalo ticho, jen okamžik, v němž nikdo nedýchal, a v jehož houstnoucí atmosféře bylo skoro slyšet, jak se střetly a vzájemně propletly dva pohledy. "Pán zla chce krev Fenrira Šedohřbeta."
Všichni se ohlédli po Lupinovi, který stále fascinovaně zíral do Snapeových očí.
"Remusi," začal Brumbál a mohl to být úvod k tomu, aby souhlasil, stejně dobře jako k tomu, aby odmítl, ale Lupin nečekal. Přikývl.
Snape pohnul hlavou, jako by děkoval. Potom odešel pryč.

Opět knihovna, dvě postavy a zlatavá tekutina.
Opravdu, tikání hodin by zde bylo dobrou kulisou pro mlčení, napadlo Lupina, když v tichosti popíjel ze své skleničky.
Později se Snape zvedl a Lupina napadlo, že je to vlastně on, kdo by měl jít spát. Zatímco Snape stále zůstával před svým křeslem, Lupin se otočil a zamířil ke dveřím.
"Remusi-" ozvalo se za ním tiše, bez jízlivosti, bez posměšku. Otočil se. Snape došel až k němu a podal mu ruku. "Nezklam mě, prosím."
Bylo zvláštní dívat se do tmavých očí a nevidět v nich nic než svůj vlastní odraz, přestože slova zněla upřímně. Lupinovi naskočila husí kůže, když si uvědomil, že to Snape myslí vážně.
"Přinesu ti vlkodlačí krev," slíbil tiše a pevně stiskl ruku.
Když odvrátil oči a mohl se přestat soustředit na nitrobranu, začal sám sebe nenávidět.
 

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Příslib - 2. ivik.bublik 10. 07. 2008 - 08:52
RE: Příslib - 2. nerla 10. 07. 2008 - 09:45
RE: Příslib - 2. mae 10. 07. 2008 - 09:51
RE: Příslib - 2. polgara 10. 07. 2008 - 10:58
RE: Příslib - 2. kvik 10. 07. 2008 - 11:59
RE: Příslib - 2. mae 10. 07. 2008 - 13:18
RE: Příslib - 2. hermione007 12. 07. 2008 - 17:03