Můj nepřítel - díl sedmý

7. červenec 2008 | 18.57 |

Mám jisté obavy, že si takovým tempem vydávání beznadějně rozmazlíme čtenáře. Ale když už je další kapitola hotova – přeji příjemné počtení :-)



* * * * * * * * * * * * * *

Ačkoli Snape doufal, že bude moct mluvit s Malfoyem ještě ten večer, ke Svatému Mungovi se dostal až po půlnoci a přes veškeré přesvědčování a pouštění hrůzy ho odmítli pustit dovnitř. Čarodějka s nosem ostrým tak, že by na něj mohla napichovat motýly, se na něj z recepce dívala přezíravě přes obroučky svých brýlí a až po nějaké době se uvolila mu sdělit alespoň nějaké informace.
"Váš přítel je dosud v bezvědomí," sdělila afektovaně. "Ale stejně k němu nemůžete. Je úplněk. Všechna podobná zranění se musí důkladně prověřit. Přijďte ráno. Nebo raději v poledne. Možná nejlépe pozítří."
"Jsem profesorem v Bradavicích," rozhodl se Snape zkusit nasadit nejtěžší kalibr. Bradavice se obecně těšily velké vážnosti. Čarodějka opravdu nerozhodně zamrkala. "A říkám vám, že to nebyl vlkodlak. Vyřiďte to laskavě léčitelům. Přijdu ráno." Nezbylo než doufat, že Malfoy sám nepřizná, že to vlkodlak opravdu byl... a který. Pohlédl na ni způsobem, který si obvykle šetřil pro Longbottoma.
"Vyřídím," souhlasila neochotně, ale mnoho z její nadutosti nezbylo.

Snape vyšel z nemocnice a až na prázdné a tmavé ulici začal přemýšlet, kam vlastně půjde. Vracet se do Bradavic už nemělo smysl, k Děravému kotli se mu nechtělo, ale byla to patrně nejlepší možnost. Snad kromě Grimaudova náměstí – tam by ale jeho příchod mohl ostatní probudit, pokud tam vůbec kromě Siriuse někdo byl. A zkrotlého Blacka si může vychutnat jindy.
Nakonec skončil u Děravého kotle a nemalou část noci strávil úvahami nad tím, jak celou tu nepravděpodobnou historii předložit Pánu Zla tak, aby přežil on i Lucius. Malfoy byl jeden z nejlepších nepřátel, jaké Snape měl a neměl v úmyslu ho nechat jen tak zabít.
Navíc kdyby Voldemortovi přišlo zajímavé nechat ho zabít zrovna jím, Snapem...
Severus se proti své vůli lehce otřásl. Dosud se dokázal vyhnout tomu, aby někoho zavraždil, a neměl v úmyslu to měnit. Vzpomněl si na Alici Spinnetovou, která málem byla první; dosud byla oficiálně mezi pohřešovanými a její rodina žila v marné naději. Sklouzl ve svých úvahách k její dceři, která teď zcela pomíjela školu a chodila jako tělo bez duše... a s myšlenkami na studenty a plány dalších hodin konečně usnul.

"Luciusi." Snape s úsměvem, ve kterém bylo pramálo vřelosti, vešel do pokoje. Ani tentokrát ho nechtěli pustit, ale s tím si příliš hlavu nelámal a prostě počkal na vhodný okamžik, kdy bude moci proklouznout.

V ranním chaosu to nebylo nic složitého.
Malfoy byl bledý, ležel takřka bezvládně a kdyby šlo o kohokoli jiného, Snape by řekl, že v jeho očích vidí strach. Dostal samostatný pokoj, velmi dobře zařízený – byl to, koneckonců, Malfoy – ale Snape nikde neviděl jeho hůlku a dveře byly jištěné kouzlem.
"Severusi," vydechl. Neuměl pozdravit jinak, než arogantně. Ale dnes v tom bylo i mnoho naděje a to z něj dělalo takřka jiného člověka.
Malfoy a Snape mezi sebou měli velmi zvláštní vztah. Byl to Lucius, kdo kdysi mladého Severuse přivedl k Pánovi Zla a postaral se o jeho výcvik. Snape tu a tam navštěvoval Malfoyovo sídlo na účelem čistě přátelského posezení a přes všechnu tu nabubřelost, která Luciuse provázela na každém kroku, nebylo nepříjemné mít možnost promluvit s někým o věcech, o kterých bylo jindy třeba jenom mlčet. Přesto se mezi nimi vyvinula zároveň silná rivalita. Pán Zla svou přízní... velice šetřil. Snape ani Malfoy nebyli ti, kterým by vyhovovalo klidně postávat v jeho stínu.
"Až mě tu najdou, budu muset odejít," řekl Severus. "Musíme rychle. Řekl jsi jim, co tě pokousalo?"
Lucius zavrtěl hlavou. "Jenom že to nebyl vlkodlak... probral jsem se před chvílí. Myslím, že mi nevěří. Severusi..."
"Řekneš jim, že jsi v noci po rozhovoru s ředitelem odcházel z Bradavic a na hranici pozemků, nedaleko brány, tě pokousal obří pavouk. Žijí v Zakázaném lese a ten tam přiléhá nejblíže. Obvykle nevycházejí, ale úplněk je patrně rozdivočil." Snape mluvil rychle a naléhavě, byť jen polohlasem. "Rány po vlkodlačím kousnutí se hojí výrazně pomaleji, ale to ty pavoučí také. Já jim to potvrdím. V nejhorším bych byl schopen sehnat i potřebnou mrtvolu. Stačil jsi poslat patrona, takže jsme tě našli včas. Mohu tě ujistit, že Brumbál ani Lupin ve vlastním zájmu nic neprozradí."
"Severusi, stane se ze mě..."
"Nevím. Odpověď zní nevím. Je to ale samozřejmě velice pravděpodobné. Během nejbližšího úplňku by ses měl rozhodně držet dál od svých příbuzných, Luciusi." Snape se narovnal a s pohledem upřeným do Malfoyovy tváře nepatrně přimhouřil oči. Vidět strach v jeho očích bylo - uspokojující.
"Existuje prý nějaký lektvar...?" Malfoy se vlastně obdivuhodně ovládal. Kdyby ho Severus tak dobře neznal, nepoznal by ani, jak příšerný strach teď má.
Snape mu mírně pokynul hlavou. "O ten budeš mít samozřejmě kdykoli postaráno. Je dost náročný a musí se vypít čerstvý. Zaznamenám si do kalendáře, že tě přijdu navštívit." Pohled nemohl zabíjet, takže se neskácel k zemi a mohl si v klidu vychutnat, jak se Malfoy propracovává ke zjištění, že bude na Snapeovi každý měsíc závislý. Pak se bělovlasému muži ve tváři objevilo podezření. "Proč ten lektvar neděláš pro Lupina?"
Úsměv na Snapeově tváři by vyděsil každého, kdo kdy vsadil na jeho lepší stránky. "Luciusi, u Merlina, proč bych to dělal? Postaral jsem se, aby ho – řekněme - špatně snášel."
Vstal, přitáhl si černý plášť k tělu. "Bude lepší, když mě tu nikdo neuvidí. Stavím se ještě odpoledne. Myslím, že bych v Obrtlé sehnal něco, díky čemu zjistíš, jak jsi na tom."
S výtečnou náladou pak opustil Malfoye, překypujícího zoufalstvím.

Půlden nečekaného volna strávil Severus v Obrtlé uličce několika drobnějšími nákupy, neboť byly přísady do lektvarů, které při nejlepší Brumbálově vůli nemohl jménem Bradavic objednat; v časném odpoledni se opět vydal za Malfoyem. Předpokládal, že se měl dost času srovnat se svou situací a mohli by si pohovořit i o důležitějších záležitostech.
Třeba úkolu, jaký dostal Lucius od Voldemorta. Snape o něm takřka nic nevěděl, jenom že se týká kohosi na ministerstvu a jejich Pánu na něm velice záleží. Dalo se předpokládat, že momentální stav Malfoyovi znemožní se ho zhostit... Severus byl víc než ochotný svému příteli pomoci.
Nedostali se však ani přes úvodní formality, když se Malfoy chytil za levou paži a zbledl.
"Půjdeš?" Severus se zachmuřil. Voldemort si vybral mimořádně nevhodnou chvíli. "Mohu tě u našeho Pána omluvit."
"Pochybuji, že by přijal nějaké – omluvy," ušklíbl se Malfoy a začal se hrabat z postele. Nebýt výrazu tváře, byly by jeho neohrabané pohyby, nešikovné díky obvazům na půlce těla, směšné. Snape se ani nemusel rozhodovat, zda je toto vhodná chvíle na půtky mezi nimi. Vytáhl hůlku a začal sesílat zaklínadla tak rychle, jak dokázal: posilující, aby se Malfoy vůbec dokázal přemístit, pak další, které přeměnilo polštář ve smrtijedskou škrabošku... svou hůlku už naštěstí Malfoy dostal zpět. Snape mu hodil přes ramena plášť a jen tak tak odolal otázce, zda si Lucius nezapomněl kapesník. Nevyměnili si již jediné slovo, když se Lucius konečně přemístil.


Jak zvládne Malfoy návštěvu u Voldemorta?
Kdy bude povolán Snape?
Neobviní léčitelé u Sv.Munga Snapea z únosu?

Co se nebude pozdávat Siriusovi tentokrát?
Čtěte v dalších dílech!

Další díl

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Můj nepřítel - díl sedmý kvik 06. 07. 2008 - 22:51
RE: Můj nepřítel - díl sedmý polgara 07. 07. 2008 - 06:13
RE: Můj nepřítel - díl sedmý ivikbublik®pise.cz 07. 07. 2008 - 08:06
RE: Můj nepřítel - díl sedmý mae 07. 07. 2008 - 11:02
RE: Můj nepřítel - díl sedmý hermione007 07. 07. 2008 - 14:11
RE: Můj nepřítel - díl sedmý mae 07. 07. 2008 - 23:04