Kráska a Smrtijed - Na studium je čas vždycky

7. prosinec 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá devátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

kordillery(Severus Snape)

Nakonec to bylo tak snadné - stát se součástí nekonečna. Snad mě jen překvapilo, že se může mořské pěně špatně dýchat...
Otevřel jsem oči, ale svůj omyl si uvědomil už před tím. Voda byla pryč a já měl opět své tělo. Své tělo! I s oblečením, a vzápětí jsem sevřel v ruce svou hůlku. Pocit k nezaplacení. Stále se mi však špatně dýchalo. Ležel jsem na kamenité zemi, vyprahlé a chladné, kolem se ve větru kývalo několik tvrdošíjných stromů a tu a tam hrst ostré trávy. Strmé svahy okolo údolíčka, ve kterém jsme se ocitli – slečna Grishamová vstávala pár kroků ode mě – se zdvihaly kamsi vysoko do mraků, na vrcholcích byly pokryté sněhem. Ne až tak vzdálených vrcholcích.
"Spiroxygenum!" zakouzlil jsem na nás na oba. Zanedlouho to zaklínadlo bude nutné zopakovat, ale prozatím přineslo potřebnou úlevu. Bylo jisté, že potíže s dechem způsobila vysoká nadmořská výška.
Shlédnu na nešťastnou studentku. "Ocenil bych, kdybyste příště více důvěřovala mému úsudku, slečno Grishamová." Necítím však skutečnou zlost, spíše nejistou rozmrzelost, že daná věc je stále na pořadu dne. Těžko mohu zuřit nad někým, kdo nabídl svůj život za můj. Možná to nebylo ze zcela správných a nezištných pohnutek, ale stalo se tak.
"Nevěděla jsem, že je něčím podložený," zamumlá.
Nu ovšem, havraspárka. "Nebyl," konstatuji po chvíli pravdivě, sám napůl zvědav, jestli se to přiznání ukáže být chybou. Dívka jenom sklopí oči. Okamžik na ni ještě hledím, přemýšlím, jestli zůstat sama a v mužském těle pro ni bylo opravdu osudem horším než smrt... 
"Půjdeme," vyzvu ji a pomalu se otáčím dokola, jak prohlížím svahy rozryté potoky vody. "Nemá smysl tu zůstávat." Konečně vyberu jeden směr a vyrazím vzhůru do srázu. O pár desítek kroků výš jsem si tam všiml vhodného zlomu, který by nás po vrstevnici mohl odvést pěkný kus cesty. Zpomalím poněkud, když si všimnu, jak začíná slečna Grishamová zaostávat, stoupám ale vytrvale vzhůru. Čas, který strávím čekáním na ni, mohu dobře využít důkladnou prohlídkou okolních svahů a hor a návazností mezi nimi. Marně však pátrám po stopě lidské přítomnosti.

(Vanja Grishamová)

Snape. Nedaleko mě vstává ze země Snape a v jeho tváři není nic znát. Je živý, je stejný jako předtím, tvář má bez emocí a jen oči chvíli prozrazují zmatek.
Dusím se. Cítím se slabě, nechce se mi vstávat, jen bych si lehla zpátky na kamenitou zem a zavřela oči, nechala si zdát sny, které by nebyly hrozivé, sny, které by mě uspávaly více a více.
Snape pronese zaklínadlo a mé plíce se zaplní vzduchem. Zakašlu a potom se konečně zvednu na nohy.
Snape. Vedle mě stojí Snape.
Nepřijala jsem ještě myšlenku toho, že by měl umřít, přesto mě to udivuje. Nepřijala jsem myšlenku jeho smrti, ale očekávala jsem, že zde budu sama. Ale nejsem. Je tu Snape.
Snape, který mi vzápětí vytkne mé chování v Malé mořské víle a jeho hlas projednou postrádá obvyklou příkrost. Stejně mu poskytnu odpověď, která je pravdou jen částečně a o které vím, že by ji mohl přijmout. Je to odpověď a otázka zároveň a on mi na ni odpoví.
A tak vím, že byl připravený zemřít, že to byla sázka, která náhodou vyšla.
Obětoval sebe místo mě, sám se rozplynul do neexistence, než aby se zbavil studentky, kvůli které tohle všechno podstupuje.
Tohle je všemi nenáviděný Snape.
Stoupám za ním vzhůru do kopce a v hlavě si znovu a znovu přehrávám vše, co se dělo u moře. Snažím se vybavit si každé zachvění lístku na stromě, každou čepičku mořských vln, která olízla břeh, každé zrníčko písku odhrnuté drobným vílím rukopisem.
Stoupám a opožďuji se. Snape je stále v dohledu, přesto je pohled na jeho záda, která jsou výš snad o sto metrů, deprimující. Cítím se unaveně a slabě a nejsem si jistá, zda dokážu jít tak dlouho, jak bude potřeba.
Nakonec se Snape zanoří za jakýsi hup a já jsem sama v obrovských horách.
Na chvíli se zastavím, několikrát se nadechnu, abych dobrala síly. Bylo by jednoduché si tu sednout a odpočinout si, jenže já neutíkám.
A tak jdu dál.
O mnoho minut později se vyškrábu na jakousi římsu. Snape tam je, čeká. Donutím svaly, aby si mé tělo sedlo a ne se zhroutilo, a snažím se dodýchat.
Klid vydrží asi půl minuty. "Nepůjdeme dlouho," oznámí mi Snape.
Podívám se na něj, přikývnu, snažím se ze svého obličeje vymýtit všechny známky zničenosti. Postavím se a když se rozejde, začnu se ploužit za ním.
Ve skutečnosti není cesta dál tak náročná. Jdeme takřka po vrstevnici a i když má ona pěšinka vzniklá nejspíš sesunem půdy do cesty hodně daleko, nemám pocit, že bych měla každou chvíli plivat plíce.
Kolem nás už sem tam roste tráva a nízké zakrslé stromky. Ačkoliv nemohu říct, že bych tohle všechno nevyměnila za pohodlnou postel, scenérie kolem nás je úchvatná. Hory, sníh, kameny, nedotčenost, velikost. Kde jsme?
"Tady na chvíli zastavíme." To místo vypadá, jako by nějaký obr zabořil lžíci do svahu a vykrojil pár kroků široký ďolík.
Přikývnu. Jsem unavená a bolí mě svaly a tak krátkou příležitost k odpočinku uvítám. Slezu si dolů do stínu jednoho z oněch zakrslých stromů a pohodlně se tam uvelebím, zády se opřu o stěnu dolíku a zavřu oči. Relaxuje se mi dobře. Velmi dobře.
"Tohle vypijte." Polekaně se napřímím, když si uvědomím, že jsem málem usnula. Snape stojí nade mnou a podává mi jeden z modrých lektvarů, které má u sebe a které jsem předtím určila jako posilující, ačkoliv k nim neseděla ta barva.
Odšroubuji flakónek a přičichnu si. Můj názor se nemění, nenapadá mě jiná varianta. "To je posilující lektvar?" zeptám se Snapea. V hlase není po nedůvěře ani stopy, je to čistě vědecký zájem, pro který se ptám.
"Mimo jiné. Bude vám po něm lépe."
Pokrčila bych rameny, kdyby to nebylo tak namáhavé. Jedním douškem vyprázdním celý flakónek, který mi vzápětí málem vypadne z ruky, jak mě náhle přepadne spánek.
"Nakonec," slyším ještě z dálky, ale už si dávno nepamatuji souvislosti a nechce se mi přemýšlet, kdo to vlastně říká.
Sesunu se do leže, schoulím se do sebe a usnu, projednou tvrdě a beze snů.

(Severus Snape)

Vymaním opatrně slečně Grishamové flakónek z ruky a schovám ho zpět do kapsy. Zakouzlím pak na ni zahřívací zaklínadlo a několik ochranných, kdyby se sem zatoulalo nějaké zvíře, a vyrazím na malý okružní výlet. Chci se trochu porozhlédnout a naplánovat další cestu, pokud možno tak, abychom se nemuseli vracet ze slepých uliček.
Rychlost, s jakou zvadla, byla vcelku zábavná. Neuvědomil jsem si hned, že lektvary jsou mi připravené na míru, takže na její drobnější postavu budou účinkovat rychleji a trochu déle. Užíval jsem je zpravidla po setkání s Voldemortem – tvrdý spánek beze snů, celková fyzická regenerace a utlumení negativních emocí – jeden z mých vydařenějších receptů. Časem jsem ho chtěl doladit a zveřejnit jako lektvar vhodný pro první pomoc obětí katastrof... ano, až se vrátíme, rozhodně bych na to neměl zapomenout.
Vyšplhal jsem šikmo po svahu a projednou mi skutečně nevadilo, že nemám svůj hábit. Normální chůze zde nebyla možná, neustálá podpora rukama nezbytná. Otevřelo se přede mnou další údolíčko, tentokrát hustě porostlé zelení. Nechtěl jsem ho celé přecházet, abych se nedostal příliš daleko od slečny Grishamové, ale když jsem tak klouzal po svahu, všiml jsem si jisté rostliny – pětikrásky nevelké. Rázem mi bylo jasné, že jsme se přenesli do Jižní Ameriky, hory kolem nás se nazývají Kordillery a vzhledem k tomu, že rostlina byla magicky označená jistým speciálním způsobem, začínal jsem tušit, že se vyplnilo mé letmé přání při jednom z našich dřívějších zastavení a ocitli jsme se v atlase rostlin, léků či něčem podobném.
Ano, člověk by si měl dát pozor na to, co si přeje. Šplhání po nehostinných horách má do pohody a odpočinku hodně daleko.
Na druhou stranu – je to mnohem lepší varianta, než kdybychom měli ve stopách hrdinných horolezců vyšplhat na nejvyšší vrchol. Byla by to jistě zajímavá výzva, s naším zcela nedostatečným vybavením však spolehlivá sebevražda.
Opatrně jsem utrhl pětikrásku nevelkou, pod ochranou zaklínadla ji nechal vznášet za sebou a začal se pozorněji rozhlížet kolem. Záhy se mé úlovky rozrostly o pětikrásku nejmenší, spocka modrokvětého, rostly tu všechny tři světlonošky a byl jsem si skoro jist, že o kus dál je trs trifidů. Fascinující.
S náručí květin, tedy obrazně řečeno, protože v ruce jsem držel jenom lilii přepestrou, která nesnáší magický přenos, zato kvete skutečně působivým způsobem, jsem se vydal zpět za slečnou Grishamovou. Střežil jsem se jenom pomyslet na to, které z těch rostlin jsou si příbuzné a jaká jsou jejich specifika, natož abych se je pokoušel nějak roztřídit. Byl jsem si skoro jist, že pokud se nemýlím a jsme skutečně v atlasu, právě tato činnost by měla vést k cestě dál.
Došel jsem dál, než jsem si myslel, a cesta zpět byla únavná. Nemusel jsem však rozhodně pospíchat, slečna Grishamová nepochybně ještě spala a výstražné zaklínadlo kolem jejího těla zůstávalo neporušené.
Vanja Grishamová. Přestával jsem si být jist, co si o té v mnohém předvídatelné dívce mám myslet. Nechtěl jsem, aby se pro mě vyčlenila z davu, v dobrém ani ve zlém. Chtěl jsem ji co nejrychleji odevzdat do jakýchkoliv jiných odpovědných rukou a na celé dobrodružství zapomenout. Ona se ale skutečně snažila, abych ji mohl ocenit. Úspěšně - stala se obstojně snesitelnou společností. Nedovedl jsem si představit moc jiných studentů, natož studentek v jejím věku, se kterými by se tato pouť dala vůbec absolvovat. Jednou z ní možná vyroste působivá osobnost...
Ale ona chce, abych ji měl rád, abych ji respektoval. Ta představa mi byla skutečně nepříjemná. Ztrácel jsem své pevné přesvědčení, že její náklonnost je způsobená čistě faktem, že jsem její jedinou kotvou se skutečností. Začínala být schopná úspěšně čelit mé nevrlosti; a zažila mě ve chvílích, které ji zřejmě přesvědčily, že ani profesor lektvarů není jenom tím, kdo stojí před třídou plnou studentů. Šok z toho zjištění patrně způsobil zkrat jejího myšlení, které usoudilo, že ve skrytých hlubinách své duše jsem schopen takové pošetilosti, jakou nepochybně je náklonnost ke studentce. Naštěstí nemám sklony k pošetilosti a už vůbec ne v takové míře. Neměl jsem v nejmenším úmyslu probouzet emoce, o které jsem nestál a které jsem považoval za zbytečné; ani je předstírat.
Nabídla svůj život za můj.
Byl bych raději, kdyby se mi takové věci nestávaly.

(Vanja Grishamová)

Spala jsem tvrdě a dlouze a beze snů. Nejprve se to podobalo komatu nebo bezvědomí, neprobudil by mě nikdo. Pozvolna se ale nořím blíž k hladině bdělosti, pod kterou ještě pár příjemných chvil setrvám. Jsou to ty chvíle, které vám zaručují, že vstanete s úsměvem a ať vás bude v nejbližší době čekat cokoliv, pustíte se do toho rádi.
Konečně se proberu. Ještě okamžik setrvat se zavřenýma očima, abych si uvědomila, kde jsem a co uvidím, až otevřu oči.
A pak je otevřu.
Kráčí ke mně Snape - možná to byly jeho kroky, co mě probudilo - a v ruce nese nádhernou květinu. Není ostatně jediná, v houfu se za ním vznášejí další obklopené stříbřitými bublinami ochranného kouzla a pokud mohu tvrdit, tak naživo jsem ještě neviděla žádnou z nich, ačkoliv mi jsou povědomé.
Snape dojde až ke mně a sedne si vedle. Beze slova mi ukáže květinu, kterou nese v ruce, a vyčkávavě na mě hledí. Je to zcela určitě nějaká lilie, to se nesplete. Rozhodně to ale není žádná z těch, které znám. Ačkoliv - okvětní plátky na sobě mají zespodu u stonku barevné skvrnky, každý trochu jiné...
"To je lilie přepestrá," řeknu udiveně. "Jsme v Jižní Americe? Tohle jsou Andy?" rozhlédnu se kolem sebe. Nic nechápu, netuším, proč všechny ty květiny, ačkoliv mám pocit, že především z vědeckého zájmu. Protože konkrétně lilie přepestrá se vyskytuje jen v Jižní Americe a nikde jinde.
"Ano," přikývně Snape. "Flóra tomu rozhodně odpovídá." V očích mu probleskne něco, co může být stejně dobře úsměv jako zlomyslnost. "Dokážete je určit?" mávne rukou a bubliny se nahrnou blíž.
Neodpovím a svoji pozornost zaměřím na květiny.
Měla jsem pravdu, opravdu jsem žádné z nich nikdy nedržela v ruce. Přesto mi jsou povědomé, znám je z atlasů.
"Barevník," ukážu na první z nich. "Barevník barevnatý, Aztékové ho používali jako barvivo. A tohle je barevník nepestrý a barevník obecný." Začínám těmi, kterými si jsem jistá. Zrovna o barevníku jsem četla právě v legendách o Aztécích a tak jsem si ho vyhledávala podrobněji i s účinky. Také květina, která se vyskytuje jenom tady.
"Tohle jsou pětikrásky," ukážu na dalších šest květin. Pětikrásek je více druhů a některé rostou i u nás. Podrobněji je určit nedokážu, poznám z nich jen jedinou. "Tohle je pětikráska sedmidolinná," ukážu na ni a přejdu k dalším.
"Baobab?" prohlásím udiveně při pohledu na další. Všechno tomu napovídá, všechno až na rozměry a místo výskytu. Nejsem si tím ani trochu jistá, ale Snape nehne ani svalem, takže nejspíš ano.
"Tohle je chudobník podléška," ukážu na další rostlinu. Je chráněná, léčivá a téměř zázračná. Ve svatém Mungovi je jí akutní nedostatek, protože zkrachoval dodavatel.
"Mnoholičník," ukážu na další. Tady spíš hádám, ale tvar listů by odpovídal. Barva květu naopak neodpovídá vůbec, všechny, které jsem kdy viděla, byly fialové, a tenhle je červený.
"Tohle vypadá jako trifid," ukážu na další. Je to další z těch, kterými si nejsem jistá, ale které odpovídají popisu, který jsem kdysi četla. Snape mlčí, tak pokračuji.
"Jestli existuje lamožrafka obří, tak by tohle mohla být ona." Je to něco mezi jistotou a bezradností, autoři se stále nemohou dohodnout na tom, jestli opravdu existuje. Ti, kteří tvrdí, že ano, ji popisují neurčitě a nikde nejsou žádné její obrázky. Ale podobně jsem si ji představovala, až na velikost a tvar květu.
Další květiny už jsou pro mě záhadou.
Pozornost zaměřím na prázdnou bublinu, která se vznáší jen kousek ode mě, a podívám se na Snapea, který se stále tváří velice neutrálně. "Světlonošky jsou neviditelné, že?" zeptám se ho.
"Ano, jedna z nich. Dívejte se pozorně." Ukáže na bublinu a zamumlá kouzlo. Květina se rozzáří a na několik vteřin vypadá jako pečlivě vyvedený obrázek. Vzápětí ji ale světlo zničí a bublina s tichým pop zmizí. "Světlonoška neviditelná."
Sleduji to užasle, nic takového jsem nikdy neviděla. Květina je ale velmi charakteristická a má společné znaky s minimálně dvěma dalšími z hejna. "Tohle jsou tedy taky světlonošky?" ukážu na ně.
"Přesně tak. Světlá a tmavá. Vybavíte si, k čemu se užívají?"
Zjevně si musel počkat, až dojdu k těm květinám, které neznám.
"Mají lehce halucinogenní účinky," vybavuji si matně střípky toho, co jsem zaslechla. "Když se povaří ve vodě, halucinogeny se uvolní a světlonoškám zůstanou jen jejich sekundární vlastnosti." I kdybych se rozkrájela, nevybavím si, jaké ty sekundární vlastnosti jsou. Jediné, co o nich vím jistě, je to, že o nich ve škole nikdy nepadla ani zmínka.
"Hodně napovídá jejich název," naváže Snape klidně. I on hledí na květiny se zjevným zájmem. "Používají se při výrobě lektvarů povzbuzujících regeneraci zrakových center v mozku."
Začínám si vybavovat, že jsem o nich už opravdu četla. Nebo to zmiňoval táta? Možné je obojí.
Přede mnou zůstává posledních pět květin.
Jedna z nich je mi trochu povědomá. "Tohle vypadá jako oměj," ukážu na ni a neurčitě pokrčím rameny. Květina má podivný květ, okvětní plátky jsou úzce zarolované a výsledný dojem je, že kalich květu obtáčí had.
"Oměj morsmort," doplní Snape. "Ve skutečnosti nemá žádné léčivé účinky, i když se dlouho považoval za povzbuzující. V současné době se od jeho užívání upustilo."
Přikývnu. Je jasné, proč ten název. Ten, kdo jej pojmenovával, nemusel mít velkou fantazii, aby viděl v tvaru květu znamení zla.
Takže už jen čtyři.
Znalosti i fantazie už mi ale došla, ty dohromady nedám. Stejně se cítím dobře za to, co všechno jsem poznala, přestože jsme většinu z nich ve škole nikdy nezmiňovali.
"Tyhle neznám," podívám se na Snapea a čekám, zda mi i o nich něco poví. Kdy se koneckonců zase dostanu do Jižní Ameriky s odborníkem na botaniku?

(Severus Snape)

"Pokud vím, většinu těch rostlin jste dosud nebrali. Patnáct bodů pro Havraspár, slečno." Nevšímám si překvapení v její tváři a gestem ruky rozdělím ochranné bubliny do několika pomyslných skupin. Vedla si lépe, než jsem čekal, přesto zůstalo mnoho k dořečení.
"Trifidy," ukážu na pětici na pohled příbuzných rostlin. "Jsou specifické tím, že aplikuje-li se v určité růstové fázi vhodné zaklínadlo, jsou schopni se sami přemisťovat jakousi chůzí po kořenech. Při dovozu do Británie podléhají registraci, protože jsou agresivní a nedají se nijak ‚ochočit‘. Divoký, jedovatý, obecný," ukazuji jednotlivé exempláře. "Je možné je využít, ale pro většinu jejich účinků jsou lepší varianty. Trojúponný se používá jako náhrada pro lektvary lidí alergických na šerbetku. Zajímavý je trifid popínavý. Lze z něj totiž vyrobit jediný lék na slepotu způsobený ostatními trifidy." Takové věci si jen těžko mohu odpustit a navíc se mnohem lépe ukládají do paměti. Počkám si na nezbytné vylekané škubnutí ramen slečny Grishamové a dodám: "V mobilní fázi plivají jed, jinak jsou neškodné."
Pošlu trifidy pryč a jejich místo mezi námi zabere barevný trs pětikrásek. "Pětikráska drobná, pětikráska menší, pětikráska nejmenší, pětikráska nevelká, pětikráska obecná. Pětikrásku sedmidolinnou jste poznala správně, je z nich nejužitečnější a uchytila se i u nás. Všechny se, byť specificky, užívají pro účely kosmetických operací, nikoli postarších marnivých žen, ale při skutečně vážných případech deformací a nehod. Jejich esence je citlivá na emoce toho, do jehož kůže se vsákne, a usilovně se ho snaží potěšit tím, že pracuje na vytvoření jeho vytoužené podoby. Je proto problematicky skladovatelná, drahá a jak tušíte, magicky velmi citlivá. Jediný lék, který lépe působí na pesimisty."
Barevník, světlonošky a chudobník odsunu rovnou stranou, o těch jsme již mluvili. Na okamžik zaváhám nad omějem morsmortem. "Snadno se zde zamění příčina a následek," řeknu hlasem o odstín chladnějším. "Na starých obrazech se vyskytuje stylizován v podobě znamení, které později přijal Pán zla za své. Dnes si nejmladší generace kouzelníků často myslí, že naopak byla rostlina pojmenována po něm." Jako další přivolám rostlinu, která na nás zacvaká ostrými zuby. "Domnívám se, že jste to odhadla dobře, toto je lamožrafka obří." Zatvářím se pohrdavě. "Autor měl fantazii. Využití – pro zaplnění přední dvoustrany Jinotaje."
Další. "Toto je skutečně baobab, baobab asimilovaný. Má ten nejunikátnější způsob šíření, jaký byl v říši botaniky pozorován. Je závislý na přenosové magii. Jsou-li semena přemístěna spolu s kouzelníkem, uchytí se v cílové oblasti a vytvoří nový endemický druh. Převážen běžnými způsoby se odmítá uchytit."
Zpozoruji, že slečna Grishamová nějak ztěžka dýchá, a vzápětí si uvědomím, že ani já se nemohu nadechnout tak snadno, jak bych rád. "Spiroxygenum!" pronesu proto s patřičným, poměrně komplikovaným zakroužením hůlky. Baobab se ve vlně magie doslova načechrá a jako by povyrostl. Zvláštně tím připomene příšery z Podzemních rozměrů.
"Spock modrokvětý. Je součástí léku proti přehnané citové labilitě, při předávkování způsobuje naprostý emoční chlad a apatii. Jeho zvláštností je, že lépe působí na modrooké."
Zdvihnu ruku, abych gestem naznačil slečně Grishamové, že na následující exemplář rozhodně nesahat. Zlatá jemná kvítka se tváří jako vzor něžnosti. "Bylinka neškodná. Při doteku způsobuje puchýře, je prudce jedovatá, kouše a pokud byste ji měla ve váze v uzavřené místnosti, snadno byste si způsobila otravu její vůní, ačkoli je na první dojem příjemná. V květomluvě kupodivu znamená ‚dlouhé manželství‘." Ušklíbnu se a nechám ji zmizet.
Zbývá poslední rostlina. "Zákeřník podlý. Jeho využití brání malé rozšíření, ale je to vynikající antidotum. Svému názvu vděčí tomu samému botanikovi, který pojmenoval bylinku neškodnou." Pohlédnu na slečnu Grishamovou s tázavě pozdviženým obočím. "Vy jste si snad nepsala poznámky?"
Než však stihla ona začít propadnout panice, případně já laskavě naznačit, že jsem skutečně nic takového neočekával... svět se zavlní a zmizí. Stačím si jenom pomyslet, že je příjemné mít pravdu – a už je opět všechno jinak.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu