Kráska a Smrtijed - ...všichni za jednoho

27. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá čtvrtá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

s000278(Vanja Grishamová)

D'Artagnan mě pustí a na rozloučenou ode mě dostane lehký polibek, kterému bych tak jako tak neušla a takhle mám alespoň možnost ovlivnit jeho průběh. "Miluji tě, drahá Constance," zašeptá mi na rozloučenou a mě maně napadne, že to není v posledních dnech poprvé, co mi někdo - ať už dobrovolně či nedobrovolně - vyznává lásku.
Když zmizí za dveřmi, pohledem vyhledám Snapea a začnu se nenápadně přemisťovat k němu, když tu se ke mně se svou vrozenou bodrostí připojí Aramis a galantně mi nabídne rámě. Vyzval by mě na souboj, kdybych ho nepřijala?
Mušketýři jdou do hospody a já s nimi, ačkoliv mám pocit, že to není v této společnosti obvyklé. "Tři korbely piva... tedy... čtyři sklenice a víno, které pamatuje hostiny Ludvíka třináctého!"
Využiji Aramisovy chvilkové nepozornosti a vysmeknu se mu a potom rychle přistoupím ke Snapeovi a zavěsím se do něj, ačkoliv on mi rámě nenabídl. "Znáte Tři mušketýry?" zeptám se ho tiše.
"Teď už patrně ano. Opravdu tři?"
"Tak se ta kniha jmenuje, ačkoliv toto je nejspíš nějaká parodie."
"Ke stolu!" zavelí náhle Aramis a já tak tak uniknu jeho pokusu posadit si mě vedle sebe. "Co si nestihnete dopovídat nyní, jistě stihnete v noci. d'Artagnan je velkorysý muž." Proto se tolik snažil; ironie z jeho hlasu přímo odkapává - ač do Snapeovy úrovně má ještě hodně daleko - a hledí na nás varovným pohledem.
Tohle mi nestojí za odpověď; ne tak ale Snapeovi. "Sklapni, Aramisi!"
Opravdu je to Snape? Sklapni?
"Vskutku, Aramisi, dnes v noci má náš drahý Athos plány jiné! Sličná ošetřovatelka ran, které utržil v dnešním souboji-"
"Můžu nějak pomoct?" nabídnu tiše během Porthosova žvanění, aby to slyšel jenom Snape, ačkoliv si jsem jistá jeho odmítnutím.
"Máte snad s sebou lékárničku?" zavrčí na mě nevlídně. Větší ústupek, než jsem čekala - do háje mě ještě neposlal.
"Předpokládám, že si pro něco můžu nechat poslat," odpovím mu a doufám, že to tak doopravdy je.


"Pokud nám tu poskytnou trochu soukromí..." Snape mluví příliš, opravdu příliš nahlas. Tak, že to zalehne až k sluchu Porthose, který, jak je jeho zvykem, nenechá něco takového bez povšimnutí.
"Drahá Constance, opravdu si zahráváte s ohněm. Znáte možná d'Artagnana jako dobráka, ale jestli ho rozčílíte..." Nedořekne.
"Ničemu nerozumíte, Porthosi," usadím mušketýra chladně. "Jestli si myslíte, že je ošetřování zranění příliš nemravné, můžete nám jít dělat garde." Což se mi ani trochu nehodí, ráda bych se Snapem probrala, co dál, protože nás okolnosti asi nenechají o moc déle spolu... ale jestli se tu v této knize máme zdržet, bylo by to nejlepším řešením.
"Athosi, opravdu si necháš ujít možnost skácet se u těch pravých dveří?!" vzkřikne Porthos a otočí se přitom na Snapea.
Ten ho probodne pohledem. "Město je plné gardistů. Až se budu chtít kácet u těch správných dveří, vím, kam si zajít pro další vhodnou ránu."
Je to Aramis, kdo se nad námi smiluje. Mávne na kyprou servírku, která ihned přiběhne, a požádá ji o volný pokoj a nějaké masti. Potom vážně pohlédne na mě i na Snapea a kývne rukou, ať jdeme. "Ty ne, Porthosi. Věř trochu našemu příteli."
"Muži možná, ale ženě nikdy," zavrčí ten nerudně.
Zavěšená do Snapea odcházím za servírkou, která je plná dobrosrdečných úsměvů a pochopení.

(Severus Snape)

Jestli ti tři - Porthos, Aramis a d'Artagnan - mají být moji nejlepší přátelé, bude stačit pár dní a pořídím si kocoura jenom proto, abych ho mohl pojmenovat Lucius Malfoy a tiše při pohledu na něj snít o skvostném charakteru, vytříbeném chování a kvalitním vínu jeho kouzelnického jmenovce. To, co nám předhodili v hospodě k pití, se má k vínu asi tak vzdáleně jako pojem "snesitelný" pro mušketýrskou povahu.
"Drahý Porthosi," řeknu mohutnému mušketýrovi, když vstávám od stolu. "Přiznej mi, prosím, alespoň tolik rozumu - těžko bych sahal po milence přítele tak okatým způsobem. Ale raději věř mé cti." Konečně zmlknul.

Servírka s přehnaně bujnými tvary a oblečením, u kterého si nedokážu ani přibližně představit, jak bez pomoci kouzel může držet na svém místě, nás odvede do nevelkého pokojíku, chudě zařízeného úzkým lůžkem, rozviklaným stolem a židlí s vyřezávaným opěradlem. Zkušeně nanosí nějaké hadry, obvazy a umyvadlo s vodou a přátelsky se usmívá na slečnu Grishamovou.
"Kdybyste potřebovala pomoct, zavolejte," řekne jí a konečně zůstaneme sami.

"Ta rána mnoho nepotřebuje," oznámím, zatímco si sundávám kabátec. Nedaří se mi to, již se přilepil zasychající krví. "Zdálo se však rozumné využít příležitost."
"Ano," odpoví a sama se pokusí pomocí vlhkého hadru co nejšetrněji odlepit látku z rány. Vzdám se svých marných snah, posadím se obkročmo na židli, ruce si položím na opěradlo a nechám slečnu Grishamovou, ať se mi pomocí ocelového kartáče, který patrně používá, pomstí za všechno.
"Co je zač ten Athos? Nezdá se, že by se divili tomu, jak se chovám."
Cítím, jak na okamžik ustala v práci.
"Nejsem si jistá, jejich povahy si už moc nepamatuji. Athos dost pije - možná proto."
"Vždy jsem toužil stát se alkoholikem."
"Je to ještě horší. V knížce odjedete do Londýna, všichni čtyři. Constance zůstává tady."
"Nevíme, v jaké části děje jsme se ocitli. Možná to už mají za sebou."
Hlava se mi ztrátou krve točí a musím se soustředit, aby to nebylo znát na mé řeči. Nakonec opřu čelo o ruce a jen odevzdaně čekám, až slečna Grishamová skončí. Vlasy mi spadnou známým způsobem do tváře - jediná povědomá věc tady.
"Umíte jezdit na koni, abyste nás mohla následovat?"
"Neumím,"
řekne po pravdě, i když je znát, jak ráda by odpověděla jinak.
"Já také ne. Patrně za nimi poběžím do Británie po svých. Duchu této knihy by to odpovídalo docela dobře."
Cítím z pohybu jejích rukou, jak krčí rameny. "Nevím, co je to zač, Dumasův originál to opravdu není. Jste zraněný ještě někde jinde?"
Pouze mé ego. "Neřekl bych."

Přikývne a poodstoupí, obhlédne úhledné obvazy kolem mého těla – zjizveného, byť docela jinak, než mé pravé - a posadí se na lůžko. Dlouhou sukni rozprostře kolem sebe v gestu, které připomene, jaké dítě se v tom těle ženy skrývá. Cítím zvláštní intenzitu jejího pohledu. Už si nejspíš zvykla na mé rozličné podoby a vnímá mě skutečně jako svého profesora, ať vypadám jakkoli.
"Pane profesore, nenapadá vás, co bych měla dělat s d'Artagnanem? Jestli tady budeme přes noc - nevím." Vypadá opravdu bezradně a, koneckonců, jsem ten poslední člověk, na kterého by se kdokoliv obracel s takovými problémy. Tím jsem si jist, pracuji na své reputaci celé roky.
"Jste vdaná?" Na okamžik překvapeně zamžiká a já pevně stisknu rty.
"Jsem, mám pocit, že za d'Artagnanova domácího, nějaký starší obchodník... asi. Docela bohatý." Nevypadá moc jistě.
"Takže zde nemáte žádné zaměstnání?"
"Práci mám, šiju pro královnu. Nechává si pro mě často posílat, věří mi."
"Děti?"
"Ne!"

Promnu si dlaní čelo a snažím se přemýšlet.
"Vidím dvě základní možnosti. Mohu vás vašemu milému – odloudit se tuším říká. Nebo řeknete, že dnes musíte domů, případně za královnou, a zůstanete u mě. Jestli se mi ovšem podaří zjistit, kde bydlím."
"D'Artagnan je velmi dobrý šermíř, stejně tak i ostatní. Vyzval by vás na souboj, myslím, že ani ráno tomu nebyl daleko. Takže mu řeknu, že zůstanu doma,"
oznámí jako hotovou věc. Má neschopnost se sžít s kordem tedy neunikla ani jejímu zcela laickému oku. Takové maličkosti povzbudí.
"Rád bych měl pořádný meč," zamračím se, ale nedokončím tu myšlenku. Ano, nemusel bych pak řešit, jestli se bude chtít zamilovaný mladík mstít za domnělá příkoří. Neměl bych nutně navrch, ale naše šance by byly přinejmenším vyrovnané. Ale já ho především nechci zabít; a nejen proto, že by to podle knihy má být můj přítel.
"Tady se bojuje kordy," podotkne slečna Grishamová, zřejmě v dojmu, že mi tato drobnost unikla.
"Neříkejte."
"A řekla bych, že máte sluhu,"
pokračuje rychle. "Ten by vás měl zavést domů. Zároveň mě ale určitě prozradí sluhům ostatních."
Zavřu oči a odpočívám před náročným aktem oblékání. "Nevidím žádný způsob, jak zařídit, abychom zůstali spolu, aniž bychom šli zcela proti duchu knihy," konstatuji.
"Zkusím se d´Artanana zeptat, co se chystá. Jestli se někam pojede, bylo by to jednodušší - spát všichni pohromadě... ačkoliv nevím, jak to funguje v této společnosti. Jet můžeme kočárem." Odmlčí se. "Nevím, co se bude dít, neznám tuhle verzi knížky. Třeba bude stačit jen pár bitev..." Vypadá naprosto bezradně.
"Horší než naše svatba to být nemůže," ušklíbnu se.
Tu skvělou chvíli si vybral d'Artagnan, aby vešel do pokoje a doslova zkoprněl ve dveřích nad mými slovy, která tak vhodně vyslechl.

(Vanja Grishamová)

"Constance... Athosi! Věděl jsem, že je to pravda! Jak jste mohli?" D'Artagnan nevypadá, že by si chtěl nechat něco vysvětlovat, a jen šok mu zatím brání tasit a na místě nás oba probodnout.
"Vadí ti, že se tvá milenka propůjčila k tomu, aby mi ošetřila zranění, které vzniklo díky tvé neschopnosti vydržet v klidu při pohledu na kardinálovy gardisty, nebo že jsme zjistili, že jsem kdysi byl na svatbě jejích rodičů?" pozdvihne Snape tázavě obočí. Vstane ze židle, na které sedí, a ačkoliv nemůže budit respekt vlajícím hábitem - tedy vůbec žádným hábitem - vlnící se svaly na hrudi... pokud nebudí respekt, pak minimálně d'Artagnanovu žárlivost ano.
"Opravdu mi tak málo věříš, d'Artagnane?!" vzkřiknu já plna rozhořčení a uražené pýchy.
D'Artagnan vstoupí do místnosti a zavře za sebou dveře. "Hlupáka ze mě dělat nebudete! Vyřídíme si to spolu, Athosi, na místě!" Pohledem obsáhne budoucí kolbiště - malou a stísněnou komůrku s nedostatečným osvětlením, nicméně alespoň takřka nerozbitným nábytkem.
"Ne!" vykřiknu tak, jak by správná milenka měla... ať už se bojím o svého rádoby-pravého milého nebo toho rádoby-smyšleného.
"Vzpamatuj se, d'Artagnane!" zamračí se na něj Snape a pokročí blíž. "Jestli je s někým tvá milá v bezpečí, pak se mnou. Nebudu přece bojovat s někým, kdo je pro mě jako vlastní syn, kvůli dívce, která by mi mohla být dcerou!"
Otce, ne milence.
"Skutečně, d'Artagnane, jak si myslíš, že někdo tak starý... po tobě?" Jen doufám, že udělat z toho všeho frašku bude v téhle knížce stačit. Že to opravdu není ten Dumas.
"Nepleť se do toho, Constance! S tebou si to vyřídím později! To Athos je teď ten, s kým chci mluvit... prostřednictvím kordů!"
"Opravdu chceš zahodit věrné přátelství muže a oddanou lásku své milenky pro pouhé zdání? Probůh, d'Artagnane, není to nic než tvá horká mladická krev! Nikdy bych si neodpustil, kdybych tě musel zabít. Máš mé slovo mušketýra!" Z očí Snapeovi srší blesky a nápadně připomíná jistého šlechtice z pohyblivých obrázků. Tentokrát i se zvukem.
Dveře se pootevřou a dovnitř nahlédne Porthos. Když přehlédne celou scénu, vzrušením mu zasvítí oči. "Tady ne, ale vzadu je šikovný dvorek..." Zjevně není proti myšlence, že se mu zde pobijí dva nejlepší přátelé.
Vrhnu se k němu. "Ach, drahý Porthosi, udělej něco, vždyť oni se zabijí!"
Nezdá se, že by s ním můj srdceryvný výkřik nějak pohnul. Dokonce ho ani nedojalo ono nezbytné a v běžné realitě nevyslovitelné "ach" na začátku.
"Nerozumíte záležitostem mužské cti a pýchy, drahá Constance," odvětí mi přezíravě a vstoupí do místnosti, aby udělal místo Aramisovi. "Normálně bych řekl, že d'Artagnan na Athose nemá. Na Athose! Pořád je nejlepší. I když jsem ho samozřejmě spoustu fint naučil já. Jestli ale bude Athos šermovat jako ráno - copak nejste Constance ani trochu zvědavá? Nejmíň jeden vám na ošetřování zbude."
"Obešla bych se bez toho. Athos je zraněný! Šetřete si raději síly na kardinálovy muže!"
Ohlédnu se po Snapeovi, který až podezřele dlouho mlčí. Obléká se - to je tedy jeho příspěvkem do diskuze. Copak to chce nechat celé na mně? V pohledu má odhodlání a ještě něco jiného, co se mi vůbec nelíbí. "Můžeme jít," praví náhle chladně a dopne si kabátec. Na mladíka pohlédne tak, že být d'Artagnan citlivější duše, je v té chvíli po souboji. "Tady je poněkud přeplněno. Špatně se mi ten vzduch nabitý upřímným přátelstvím dýchá."
Bezradně se zadívám na podlahu. Podlaho, podlaho, co mám podle tebe udělat, aby se nezabili? A podlaha mlčí.
Vydám se k východu, snažím se protlačit blíž Snapeovi, ani nevím proč... jistě, vím - to kvůli přenosu. Samozřejmě. Upřímně.
Za paži mě chytne cizí ruka. "Počkej, Constance," osloví mě d'Artagnan naléhavě.
"d'Artagnane, zastav to, ty můžeš! Nechci o tebe přijít, jsi pro mě vším! Prosím!" vrhnu se mu kolem krku. Můj obličej, který není tak plný rozrušení, jak by snad mohl můj milý předpokládat, tak unikne jeho pohledu... a přiznejme si, ono vřelé lidské objetí po všech těch příšerách a sadistech z minulých knížek není zas tak nepříjemné.
"Pro mou čest, lásko. Mou i tvoji."
To už je horší, ačkoliv mi to lichotí.
Ani lichotka není po všech těch knížkách s jedním sarkastickým a jízlivým člověkem nepříjemná.

(Severus Snape)

Od chvíle, kdy pochopím, že všechno spěje k tomu, abych podstoupil souboj s d'Artagnanem, přestanu se pokoušet o vzletné promluvy a začnu uvažovat nad vlastní ctí. Protože i já jsem šlechtic – titulem i výchovou – otec mě nikdy formálně nevydědil a i když jsem se dlouhé roky snažil na svůj původ zapomenout, v podobných chvílích výzev a protivenství nutně vyplouvá na povrch všechno to modré snobství.
Čest.
Rozumné by bylo zapíchnout d'Artagnanovi kus ocele do zad, shodit ho ze schodů, popadnout slečnu Grishamovou a zmizet zadním vchodem po anglicku, což by vzhledem k naší skutečné národnosti nebylo nevhodné. Jsou to pouhé literární postavy. Neměl bych riskovat, že zemřu v nesmyslném souboji a odsoudím tak zároveň slečnu Grishamovou k životu pařížské měštky.
Žel všechno se ve mně takovému pragmatickému řešení vzpírá. On je živý – svým způsobem – těžko bych dokázal obhájit sám sobě, čím je můj život hodnotnější než ten jeho. Nevím, jestli mě snad neovlivňuje tělo, ve kterém přebývám, či fakt souboje jako takového. Napůl se podezřívám, že tak probleskuje na povrch chuť zbavit se frustrace z bezmoci, jakou pociťuji, když jsem vláčen náhodou a magií jednotlivými svazky knihovny. Protože boj, boj – ta špinavá, krvavá záležitost – je zároveň neuvěřitelně očistný.

Jiná věc je, jak si stojí naše vzájemné šance. Kord je možná elegantní doplněk k mušketýrské uniformě, ale je to ryze bodná zbraň a svou délkou příliš nebezpečná pro obyčejné pouliční souboje, ze kterých by měli protivníci odcházet po svých. Není tak dobře ovladatelný jako zbraně, kterým dávám přednost, a je příliš lehký, než abych ho nesl s jistotou. Zvlášť pro tělo, které nyní mám – silnější, než mé pravé, byť o něco menší – by byl těžší meč mnohem vhodnější. Co stojí na mé straně? Rozvaha, vytrvalost, preciznost. Samé pěkné a chvályhodné ctnosti. Na jeho každodenní praxe v soubojích a pár dalších maličkostí... nevím, co si namlouvám. Zdejší Athos je možná lepším šermířem a pomůže mi, že d'Artagnan to bere jako fakt. Ale mým cílem by mělo být ten souboj alespoň přežít.

Sestoupíme do lokálu a spatřím Porthose, kterak se ohnivě domlouvá s hostinským. Patrně o přístup na zmíněný dvorek. Hostinský se brání, chytá za hlavu, tluče čelem o výčepní pult, Porthos mu cosi strká do rukou a zřejmě je to účinný lék, protože hostinský změní barvu ze vztekle rudé na potěšeně začervenalou a konec estrády již nevidím, protože mě zaujme muž u jednoho ze stolů. Má totiž meč . Má ten správný meč. Také má chlupatou vestu, na hlavě přilbici s dvěma volskými rohy trčícími do stran a o stěnu opřené dlouhé pádlo - tyto unikátní módní doplňky mě však nechávají chladným. Má ten správný meč .
O dvě minuty později, chudší o kord a všechny peníze, které jsem našel po kapsách, a které byly patrně dostatečné hodnoty, protože chlapík zmizel jako pára nad hrncem s poněkud skelným pohledem a bez pádla... třímám v ruce gotický jedenapůlruční meč a trochu předčasně si připadám, jako bych se podruhé narodil.
"Ty jsi se zbláznil," zašeptá mi Aramis. "Budeš s tím příliš pomalý. Půjč si můj kord, škrábni toho nerozvážného kluka a až mu Constance bude v ložnici měnit obklady, udobří se."
Fantastické. Takže v očích ostatních to navíc vypadá, že jsem se sám znevýhodnil.

"Ve skutečnosti je sice meč náročnější na koordinaci pohybů a přesnost techniky," odpovím pomalu zatímco zkouším, jak mi zbraň sedne do ruky, a napadá mě, jak se ona potřebná koordinace slučuje s několika metry obvazů na rameni, "ale dá se s ním i sekat, je delší a ocitne-li se v rukou odhodlaného muže ochotného něco obětovat, nemá zbrklý mladíček příliš mnoho šancí."
Aramis potřese hlavou. Je na něm vidět, že to považuje za gesto, kterým chci s d'Artagnanem vyrovnat naše šance. A má pravdu.
"Nechceš ho ale zabít?" ujišťuje se ještě.
"Ne," odvětím rozhodně a pravdivě. Vzápětí mě napadá... "Aramisi," vyrazím ze sebe chvatně, protože Porthos se již s hostinským dohodl a Constance se takřka osvobodila z ne zcela nedobrovolného sevření své životní lásky. Budu s ní muset vážně pohovořit.
"Kdyby se se mnou něco stalo, chci, abyste se postarali o Constance. Ať dostane z mého majetku všechno, co bude možno."
"Není to přehnané, po tak krátké známosti?"
praví Aramis poněkud odtažitě. "Příteli, tys nikdy neměl možnost získat odolnost vůči ženám, jakou s sebou přinese jen mnohá zkušenost. Věř mi, že..." Jeho tváří probleskne podezření.
"Či jste tak obratně za d'Artagnanovými zády?"
"Aramisi, zjistil jsem čerstvě, že je to má příbuzná. Nikdy bych se jí nedotkl, je pro mě dítětem. Ale má čest velí se o ni postarat a kdybych to už nestihl –"
"Probůh, Athosi! Řekni to d'Artagnanovi, pochopí to."
"Teď už je pozdě, cokoli pro něj bude jen vytáčka. Dychtí po boji."
"To je pravda,"
uznal Aramis a dýchl na prsten, který měl navlečený na rukavici, aby dosáhl dokonalého třpytu. "Udělám, co budu moci, příteli."

Bylo teprve poledne a já už mám jeden souboj za sebou a druhý před sebou. Slunce nepříjemně pálí do našich hlav a opět cítím, jak se mi točí hlava. Musím to skončit rychle. Se svou lehkou zbraní nebude mít d'Artagnan možnost vykrýt přímý prudký výpad; nicméně já ho opravdu nechci zabít a nechci se ani nechat zranit víc, než je nezbytně nutné. Takže chvíli budu hledat příležitost a pokud ji nenajdu dřív, než pozbudu sil, prostě ho probodnu a budu doufat, že to oba přežijeme.
Krátce pohlédnu do očí slečny Grishamové – malé sbohem.
Kdesi nad našimi hlavami se rozezní zvony.
"Do střehu, pánové!"

(Vanja Grishamová)

Teprve když vidím malý a špinavý dvorek, když ucítím horký vzduch a když uslyším znít kostelní zvony, mi dojde, že tohle je myšlené vážně. Že to není parodie, že to už není legrace. Zraněný Snape proti mušketýrovi, o kterém je napsaná kniha.
Krátký pohled z očí do očí. Věnuji ho jemu, ačkoliv se d'Artagnan zjevně snaží být favorizován sám. Sbohem, profesore. Na vaše bradavičnaté lektvary budeme vzpomínat navždy - obzvlášť na ten, který Susan vybouchl a polil tak celou třídu.
Muži si stoupnou několik kroků od sebe a zkříží zbraně. Vypadají nepoměrně, mínění všech se ale přiklání na stranu kordu. Jenže já vím, že se Snape snažil získat výhodu a že je pro něj tedy těžký meč asi lepší volbou. Pomůže mu?
Porthos mávne svým kordem mezi nimi a začne.
Oba se měří pohledem, hodnotí odstíny svých očí, d'Artagnan možná přemýšlí nad tím, zda to byly tyto oči, co mi tak uhranulo, a Snape možná přemýšlí... dobrá, oba asi přemýšlí, jak toho druhého porazit.
d'Artagnan se pohne první. Vyrazí dopředu a složitě zavíří čepelí. Snape ustoupí o krok dozadu a mečem zatím nijak nepohne, vyčkává.
d'Artagnan po něm sekne, chce vidět reakci, chce vidět způsob obrany. Snape jen nastaví meč a kord lehce odskočí. D'Artagnan si za to vyslouží jeden z hodně ošklivých pohledů a z bodovací tabule zdejších mušketýrů ubude alespoň tisícovka.
"Bavíte se, drahá Constance?" ozve se vedle mě klidný Aramisův hlas. Ohlédnu se po něm - tváří se vyrovnaně a nevzrušeně, jako by sledoval dostihy. Porthos alespoň nabízí sázky; bohužel pro Snapea.
"Bavit se? Mohou se zabít - jen pro vaši zábavu!" ohradím se prudce. A bez Snapea se nedostanu z této knihy a budu zde trčet do skonání světa, dodám v duchu racionálně, ačkoliv si jsem schopná připustit, že to není jediný důvod, proč mám o Snapea strach.
Já jsem totiž zjistila, že je člověk. Kdo to ví ještě? Možná Brumbál, možná taky ne. A já. A pochybuji, že někdo jiný.
d'Artagnan znovu zaútočí, rychle a pružně, a tentokrát lehce zavadí o Snapeovu hruď, která se vzápětí zbarví krví. Vykřiknu a Aramis mi stiskne paži. To je v Paříži tak málo žen?
Snape se konečně rozhoupe k útoku. Klame doleva, přitom ale zaútočí zprava. Jak se tam čepel jeho meče vzala nemám ponětí, zdá se ale, že d'Artagnanovi to neuniklo a pokusí se ránu vykrýt.
V Snapeových očích rozeznám odhodlaný výraz - buď, anebo.
A vrhne se vpřed. Těžkou zbraní si vynutí mušketýrův ústup, ovšem kord ho zraní znovu. Zároveň si všimnu, že obvazem na rameni mu opět začíná prosakovat krev.
d'Artagnan prudce uskočí vzad, na tak pádný útok nemá odpověď. Kord proti meči nemá pražádnou šanci, pokud se týká síly - boj ve zdejším kraji je postaven na rychlosti a obratnosti.
d'Artagnan uskakuje dozadu a klopýtá, padá na zem. Snape přiskakuje a klopýtá též, kácí se přímo na tělo mladého mušketýra. Na jeho tělo a zbraň. Pád si měkčí čepelí meče, kterou stihne nasměrovat pod sebe. Zvuk, který se ozve, když zajede do spodního těla, nelze popsat.
"Ne!" zakřičím a vrhnu se k nim. Jsou u sebe, nemusím volit, kvůli kterému z nich budu hysterická. "Ne!"
Chytnu Snapeovo tělo a odvalím ho na bok. V tu samou chvíli ucítím, že svět kolem nás mizí a že se objevují kulisy jiné, od těchto diametrálně odlišné.
Můj poslední pohled patří d'Artagnanovi. Leží a nehýbá se, jen z rány v hrudi mu vytéká krev. Meč nešel do srdce, to poznám; ale nakolik vážné zranění je a přežije-li vůbec neví asi nikdo.
Pevně sevřu Snapeovo tělo a zavřu oči, aby šok z přechodu do jiného světa nebyl tak prudký.

(Severus Snape)s000264

Mnohokrát jsem bojoval o svůj život. Vždy jsem ale při tom držel v ruce hůlku, byla to záležitost ducha a přibývající léta znamenají pro trénovanou mysl i vyšší moc. Boj s mečem proti skutečnému protivníkovi je však tak obrovsky jiný, že až v té chvíli skutečně chápu, že cizí tělo je víc než jen převlek, jiné šaty - plně si uvědomuji, jak zpětně ovlivňuje a formuje mysl. Ano, i po odchodu z domova jsem se věnoval průběžně tréninku s chladnými zbraněmi. Udržoval jsem se tak ve formě a perfekcionismus, který ze mě dělal mistra lektvarů, se dobře zúročil i v tomto cvičení. Je ale obrovský rozdíl tnout plnou silou proti někomu, komu se přes všechna ta ochranná kouzla nemůžete dostat na kůži, a proti mladému klukovi popletenému přehnanými představami o povinnostech šlechtice.
Nyní však toužím po boji, po tom prostém, jednoduchém řešení všech problémů, po ryzí fyzické únavě a pocitu vítězství. Lesk slunečních paprsků na ostří našich mečů a lehké povrzávání kožených součástí oděvů, pach potu a osudový zvuk poledních zvonů z blízkého kostela, to všechno tvoří kulisy, které nedovolují nic jiného než se oddat duchu mušketýrů.

Tíha meče v rukou je uspokojující, stále jen stěží mohu doufat ve vítězství, ale chci z celé té záležitosti vyjít se ctí. Oč je horší zemřít zde, v boji, než před Voldemortem na kolenou? Když už si mohu vybrat...
Brumbál mi jednou řekl, že mám v sobě touhu zničit sám sebe za to, kdo jsem; že to není odvaha, díky čemu se stále dokola vystavuji nebezpečí v podobě tuctů smrtijedů metajících kletby na potkání a stále novým třídám nepozorných dětí. Poprvé jsem se ochoten nad jeho slovy alespoň zamyslet.

Boj pokračuje, já se stále držím na nohou a d'Artagnan ztrácí mnoho ze svého sebevědomí. Pochopil už, v čem spočívá rozdíl mezi našimi zbraněmi, ale nedokáže se mu plně přizpůsobit. Čas se mi krátí spolu s krví, o kterou jsem přicházím... nezbývá než pokusit se to celé rozhodnout jediným, dostatečně razantním výpadem.
Možná jsem však vyčerpanější, než jsem si myslel, snad nešťastná náhoda zapracuje proti mému přání, ale náhle s hrůzou zírám na hrot svého meče pronikajícího mladíkovým tělem.
Sám padám na zem, kdesi daleko křičí dívčí hlas, který znám, ale dokážu vnímat jenom vytřeštěné oči nemoudrého d'Artagnana, jeho bolestí zhrůzněnou tvář, krev prýštící z rány a bezohledně se vsakující do oblečení nás obou.
Dosud jsem dokázal bojovat proti tomu nejhoršímu, co naše časy přinesly, i díky tomu, že jsem nenesl na svých rukou krev. Byl jsem jiný než oni, přes všechno to poblouznění kdysi v mládí. Dneškem se to změnilo a už nikdy to nepůjde vrátit zpět. Zabil jsem.
Čísi ruce mě táhnou od těla umírajícího chlapce a nedovolují mi sevřít jeho dlaně ve svých, poddat se naší společné bolesti. Cizí, nevítané tělo, plné života, se tiskne k mému, chci odhodit pryč tu dívku, protože jsem si jist, že se stanu i její zhoubou, že jsem prokletý; svět se však rozpadá v myriádu drobných barevných střípků a už nikdy nebude stejný.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - ...všichni za jednoho koktejlka®pise.cz 27. 11. 2008 - 17:02
RE: Kráska a Smrtijed - ...všichni za jednoho mae 27. 11. 2008 - 21:07
RE: Kráska a Smrtijed - ...všichni za jednoho hermione007 02. 12. 2008 - 12:03
RE: Kráska a Smrtijed - ...všichni za jednoho nerla 02. 12. 2008 - 14:03