Kráska a Smrtijed - Pocta bohyni Coatlique

16. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola šestá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Probuzení je pomalé, malátné, ospalé. Několikery ruce mě staví na nohy, z nějakého důvodu jsme si se slečnou Grishamovou vyměnili lůžko, ale nemám čas nad tím přemýšlet. Ty ruce mě strkají ven na chodbu, čísi dlaň mi skloní hlavu, než mě protáhnou úzkými a nízkými dveřmi, mozek si jen pomalu skládá tvary a barvy do patřičných souvislostí. Nemohu se zbavit dojmu, že s tím mají co do činění modří králíci, a ten pocit je silně matoucí, brání mi pevněji uchopit realitu. Zoufale mi chybí hůlka, dlaně se jen svírají naprázdno. Ze všech rozkolísaných vjemů je nejzřetelnější bolest v paži, o mnoho slabší než jindy - avšak dotěrná dojmem, že ji v žádném případě nesmím pominout. Volají, mě, musím... a nemohu, odsud ne. Cizí ruce mě uchopí pevněji, když klopýtnu. Volání v malátnících vlnách odeznívá a já vím, že i když mu schází intenzita rozžhaveného železa, není to proto, že by vůle za ním byla vlídnější než dřív.

Podlaha a strop nakonec přijaly své pevné místo, stejně tak stěny a lidé. Ženu s velkými zlatými náušnicemi jsem už viděl. Výhled z okna na jezero je mi novinkou. Slečna Grishamová zůstala patrně v našem původním pokoji a to mi nepříjemně omezuje možnosti. "Musíme vás připravit na slavnost," usmívá se žena. "Jste trochu vyšší, ale to nevadí, jistě najdeme vše potřebné." Pokládá na stolek štos barevných látek a zacinkají zlaté plíšky. Zatvářím se odmítavě, ale oba muži, kteří jsou ženě k ruce, významně pošoupnou nohama směrem k nám. K čertu s nimi se všemi.

"Setkáte se s naším králem," zazní v proudu ženiny řeči konečně něco smysluplného a je to zároveň věc, která mě přiměje k vlažné spolupráci. Místní panovník by mohl být dostatečná autorita k tomu, aby se vysvětlilo toto trapné nedorozumění a my dostali možnost si odejít po svém. V ideálním případě oblečení a nezfetovaní amatérskými lektvary. Doba, po kterou musím strpět její ruce, kterýma mi omotává kolem paží a nohou řemínky s ozdobami, je ovšem nekonečná.

V pruhované suknici si připadám mimořádně nedostatečně oblečený, nevylepší to ani kilogram či dva cinkavých doplňků a jakási karikatura na plášť, skládající se převážně z peří. "Tak to má být," prohlíží si mě ta osoba zálibně. "Bohové budou potěšeni." Nějak pochybuji, že bude to potěšení vzájemné.

(Vanja Grishamová)

Jen vlažně se pokouším odporovat, když si krásné aztécké ženy odvádějí Snapea pryč. Nemám koneckonců mnoho času na vlastní myšlenky, protože se vzápětí místnost naplní dalšími lidmi, kteří mi přinášejí poněkud vzdušný úbor a nádherné šperky.

"Oblékni se, paní," usmívá se na mě dívka jen o málo starší, než jsem já. "Je to nutné, aby se ti mohlo dostat nejvyšší pocty - aby tě mohl přijmout náš král. Už dlouho nám bohyně země neseslala cizince."

Usmívám se na ni nazpět a bez odporu si oblékám krátkou sukni a dlouhou volnou halenu, vyšitou barevnými symboly. "Co to znamená?" zeptám se té sympatické dívky, protože jsem četla už mnoho různých výkladů aztécké symboliky. Dva soustředné ovály protnuté pěti čarami by měly symbolizovat pokoru a odevzdání, si myslím.

"Tohle? Ach," mávne dívka rukou, "bábi prostě miluje ten nový mayský orloj. Mám za to, že je spíš zakoukaná do mistra Ashazuatly – však víš, jejich vyslance," zasměje se vesele, "ale podobně tvarované výšivky cpe na všechno, co šije."

"Nový mayský orloj?" zeptám se zmateně.

"Nevíš o něm? Je to teď veliká věc – ale oblékej se přece, ať to stihneme – a mluví o tom úplně všichni. Znalost pohybů planet a hvězd nám bohové dali do vínku již při našem stvoření, protože bychom jim jinak nemohli přinášet oběti ve správný čas. Jeden z nejváženějších mayských astronomů proto nedávno pojal plán vytesat je do kamene i pro následující generace. Je to velkolepý projekt, pracuje na tom mnoho nejzručnějších kameníků a prý v tom budou pokračovat, dokud jim nedojde kámen."

"Alier, jste už hotovy?" přeruší nás starší žena, která dosud kontrolovala šperky. "Král je již připraven a její společník," pokyne ke mně, "též. Honem, šperky!"

"Prý pojme pět tisíc let," špitá dál Alier potichu, zatímco mi vyčesává vlasy do působivého drdolu. Tak zručně se mi ho nikdy umotat nepovedlo. "Začíná narozením Venuše a dneska k poledni bylo nejvíc sázek uzavřeno na rok 2000 jako na poslední datum, které se na kalendář vejde."

V tu chvíli ji už příliš nevnímám. Zlato, které na mě věší, je bezpochyby pravé a v sytě žlutém světle odpoledního slunce se kouzelně blýská. Je to nádherný svět, tak odlišný od předchozího. Pohled z okna mi bere dech, okrové stavby působí tajemně, a přece příjemně. Je mi tu dobře. Je to dobrý svět. Jen rodiče...

Málem se rozbrečím.

(Severus Snape)

Znovu kráčíme chodbami puebla, jsou úzké, klikaté a vládne jim šero. Přesto mám pocit, že přede mnou i za mnou přibývá stráží a tiché našlapování jejich nohou se vrací šelestivou ozvěnou. Vyjít náhle do slunce znamená na chvíli oslepnout, a snad i proto zpočátku slečnu Grishamovou nepoznávám. Vyhlíží starší a vyšší a jenom to, že zjevně není indiánka, mě přiměje na ni pohlédnout podruhé.

"..." Nadechnu se, abych něco řekl, ale včas nějaké to zjevné "tady jste" zase zahluším. Není nic, co bych jí mohl říci. Naše naprostá nesvoboda znemožňuje držet se u sebe, pokud se tak naši věznitelé rozhodnou, a na ničem jiném momentálně nezáleží.

Nedaleko nás musí být velké shromáždění lidí, šum jejich hlasů a zvuk stovek těl je nezaměnitelný. Nás však vedou úzkým úvozem podél vysoké hliněné zdi, ze které visí šlahouny popínavých rostlin. Nevidíme nic, strážní se chovají profesionálně a ženy se obracejí jen s rozzářenými úsměvy, beze slova. Zamlouvá se mi to celé čím dál méně.

Projdeme další temnou chodbou a vynoříme se na úpatí obrovské kamenné pyramidy. Proti slunci není vidět tolik detailů, kolik bych rád, ale je zřetelně patrné, že středem jedné strany vede dlouhé schodiště k jejímu vrcholu. Po schodišti zrovna začíná stoupat menší procesí. Kdo z nich je král, se dá snadno vytušit. Nechtěl bych být na jeho místě - množství zlata na jeho těle musí vážit více než masivní středověké brnění. Monotónní zpěvavá litanie, která k nám slabě doléhá, jeho cestě dodává na působivosti. Lidé lemující pyramidu, stovky a stovky lidí, jsou sice oblečení všichni velice podobně, nehledě na jejich uniformitu tmavých vlastů, černých očí a snědých tváří, množství barev v nezvyklých kombinacích však ten dojem popírá a jenom zdůrazňuje exotičnost celé situace. Podivný, živý obraz, se kterým je těžké se ztotožnit.

"Jste součástí slavnostního průvodu," promluví slavnostně naše starší průvodkyně. "Tady Gor vás povede. Musíte jít stejným tempem jako král a jeho doprovod. Nebude to problém?" Když si uvědomím, že hledí na mě, jenom suše odvětím: "Ne, nebude." Na trase mezi sklepením a Astronomickou věží napočítám schodů spolehlivě více. Působím tak staře...?

"Pozdravte mým jménem bohyni," zašeptá ještě žena s rozzářenýma očima, ale než se stačím ohradit, Gor a jeho pohůnci nás postrčí kupředu.

(Vanja Grishamová)

Krátká sukně náhle přijde vhod, neboť schody, po kterých kráčíme, jsou vysoké. Profesor jde přede mnou, nastrojený podobně jako já, byť na jeho postavě úbor působí mnohem komičtěji – na sebe pohlížím zálibně. Kdo by si nechtěl vyzkoušet zajímavé šaty a bohaté šperky a být přitom ospravedlněn nutností toho úkonu?

Schod a schod. Jen matně mi připomínají schody, které jsem zdolávala nedávno, schody, na kterých jsem padala vyčerpáním... a netopýr přede mnou, smrtijed, modrý králík v aztéckém úboru mě zachraňoval, ačkoliv k tomu neměl sebemenší důvod.

Otřesu se, když si vzpomenu, jak jsem mu spočívala v náručí.

Náš průvodce se náhle zastaví, tak tak že nešlápnu na plášť tomu, o kom zrovna přemýšlím, a němě kyne k průvodu před námi, v jehož čele jde král. To gesto je jasné – připojíme se na konec, nyní musíme čekat. Snažím se lépe vidět panovníka, který se mi zdá mnohem mladší, než jsem já sama, ale slunce se pomalu kloní k západu, což je přesně směr, kterým kráčíme.

"Buď statečná a hrdá," špitne mi náhle dívka, nejspíš Alier – ztratila jsem ji z očí a nyní mi připadají všechny stejné.

"Proč bych měla... Co nás čeká?" zeptám se jí stejně potichu, ale ona mi už jen pokyne na rozloučenou a zatímco se já znovu dávám do pohybu, ona zůstává stát vedle schodiště.A opět další schody nás vedou vzhůru, jako bychom se měli setkat se sluncem, které nám jde vstříc. Zlatavý kotouč, který stíní jen neznatelná silueta králova.

"Kráčejte hrdě!" zavelí náhle průvodce a ustoupí stranou. Ani on s námi nedojde až na vrchol pyramidy.

V tu chvíli zazní zavíření bubnů, postupně zvolňující do pravidelných, slavnostních úderů. Snape se krátce ohlédne a očima přejede po zástupech pod námi, na které jsem se já dosud neohlédla, ačkoliv o nich vím; nehodí se to přece k té chvíli. Potom jeho pohled vyhledá mě, ale nerozumím tomu, co mi chce sdělit – jeho oči jsou nicneříkající; možná tajemné, možná prázdné. Učiní krok kupředu dříve, než se otočí zpět, a potom zase jdeme, nyní už jen my dva a značně prořídlý zástup před námi.

Konečně staneme na vrcholu a zařadíme se k mužům před sebou. Ne, ne, nejsou to jen muži, nyní vidím i ženy s malými dětmi. Král sedí na trůnu naproti nám a kotouč slunce je již jen kousek nad ním, zdola už musí jistě splývat. Jeden ze svalnatých mužů, stojící vedle panovníka, zdvihne ruku a dopředu pokročí zástup tolika strážců, kolik je nás.

"Pane!" zvolá náhle Snape hlasitě. "Naši bohové nejsou stejní jako ti vaši. Nejsme tu proto, abychom tu pro ně prolili svou krev!" Patrně by pokračoval, kdyby nedostal od jednoho ze strážců ránu do břicha a nebyl povalen na kolena. Dav dole nespokojeně zahučí, akustika je tu patrně výtečná.

A já si konečně vzpomenu na knihu, ve které jsem o Aztécích kdysi četla. O bohyni, které se obětovávali zajatci, o vyřezávání srdce za soumraku, kdy i den umírá, o králi, který je pokreslen krví obětí na znamení božského vyvolení, o stružkách na krev...

...které tady na zemi skutečně jsou.

Všichni zajatci náhle padnou na kolena, patrně na nějaký příkaz, který jsem já přehlédla, a naši kati uchopí foukačky.

Snape se pokusí zdvihnout, zuřivý pohled upřený na mě, a strážce ho znovu srazí k zemi. Protáhnu se kolem toho muže a padnu na zem k Snapeovi, který se na mě vrhne, aby mě zaštítil vlastním tělem, chvějícím se vynaloženou námahou, a já náhle pochopím, že vůbec nejde o nesmyslné gesto, ale že se nás snaží přemístit, bez hůlky, bez magie...

Poslední, co vidím, než zavřu oči, jsou odulé tváře zpolá skryté za foukačkami a ozdobné dýky, rozkošně se lesknoucí v krvavém západu slunce.
 

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Pocta bohyni Coatlique evi 23. 01. 2012 - 20:33
RE: Kráska a Smrtijed - Pocta bohyni Coatlique kvik 23. 01. 2012 - 23:06