Kráska a Smrtijed - Za tvé věrné služby

21. leden 2009 | 12.00 |

Kapitola čtyřicátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde

(Severus Snape)

Cítím se vyčerpaný - spíše psychicky než fyzicky - unavený z věčného boje se záležitostmi, které jsou mi cizí a vzdálené, znechucený a roztrpčený náladovostí slečny Grishamové, které jsem vystaven. Nejspíš by nebylo těžké odkázat ji do patřičných mezí několika vhodně zvolenými větami, ale zbylo mi ještě dost sebeúcty, než abych se pouštěl do slovních přestřelek s tak chabým soupeřem. Nicméně jestli nedá pokoj...
Dítě zakňourá a já pevně sevřu opěradla křesla. Dřevo nepatrně zapraští. Přemístění... přemístit se TEĎ! Mé přání bylo vyslyšeno a známý pocit závrati a rozpadajícího se světa mě přiměl zavřít oči a upnout se na naději návratu.

Bradavice. Opět. Pracovna ředitele nepatrně jiná, než na jakou si vzpomínám; ale na detaily se nemám kdy soustředit. Já ve svém těle, vlastních šatech, se svou hůlkou v rukou. Přede mnou slečna Grishamová ve školní uniformě, ve tváři zděšení a zmatek. Vidím, jak se jí oči zvětšují šokem, jak se ve tváři prohlubuje úlek, jak ruce tápou po dítěti, které ještě před chvílí svírala.
Přiskočím k ní a pevně ji popadnu za rameno, svůj pohled zabodnu do jejích očí. "Obliviate," zašeptám a soustředím se na obrazy v její paměti, nemám dost zkušeností, abych se dostal příliš daleko a dávno jsem vzdal plán, na který jsem kdysi spoléhal, totiž že zapomene na celou tuhle pouť. Nechci ale, aby si pamatovala tu poslední knihu. Porodit dítě a vzápětí o něj přijít - žádná dívka by neměla dospívat se vzpomínkami na něco takového.
"Hej... Snape?! SNAPE?!?"
Prudce otočím hlavu ke dveřím. Moody, zděšený tak, jak bych si u něj nikdy nedovedl představit, stojí ve dveřích a zírá na mě. "Pusť ji!" vykřikne konečně a vrhne se vpřed, hůlku napřaženou v předzvěsti útoku. Za ním se do dveří hrnou další - Tonksová, Kingsley a někdo z Weasleyů, koho jsem v tom zmatku hned nerozpoznal - a nezdá se, že by byli ochotní ztrácet čas řečmi.
Upustím bezvládné tělo slečny Grishamové na podlahu a vstanu. Zdá se, že nezbývá než bojovat.
13-001"Takže žiješ, ty bastarde," zachrčí Moody vzteky bez sebe. "Vrahu... mozkomorův polibek je pro tebe příliš lehká smrt!"
"Protego!" vykřiknu jenom v odpověď Kingsleyho kletbě. Na rozdíl od Moodyho útočí bez váhání a bez řečí. Kouzla se srazí a záblesk na okamžik oslepí všechny přítomné. Co je tohle promerlina za knihu? Další studentská recese, jenom temnější a pomstychtivější?
"A ještě jsi měl tu drzost! Vrátit se! Sem!" řve Moody.

"Reducto!"
"Pouta na tebe!" slyším i hlas Tonksové a hlubší Kingleyho: "Mdloby na tebe!"
"Protego!" opakuji, ale oni jsou tři a já je ve skutečnosti nechci zranit. "Řekněte mi," začnu v té nepatrné chvilce, než část kouzel pronikne mou bariérou, "proč..." Napůl v bezvědomí se skácím k zemi neschopný se pohnout a přesto vnímající.
"Ty zrádče," objeví se nade mnou Moody. "Zaplatíš za všechno, to mi věř. Ani nevíš, jak jsem rád, že zprávy o tom, že jsi tam chcípnul, byly falešné. Brumbálovu smrt... on ti věřil!" Schytám pár ran pěstí, než ho, s pramalým nasazením, zastaví Tonksová.
"Nech ho soudu, Alastore," řekne mírně, ale pohled, který na mě vrhne, je vražedný. "Raději mi řekněte, kdo je tohle? Všichni studenti z Havraspáru by měli být ve své koleji," skloní se nad slečnou Grishamovou. "Možná si vzal Snape rukojmí?"
"Nebo je to nějaký jeho poskok a mnoholičný lektvar,"
zavrčí Moody. "Zatknout! Zjistíme to, až se probere."
Je to šílené, neuvěřitelné, postavené na hlavu... ale jen chvíli po té, co se ocitneme v Bradavicích, jsem eskortován do vězení za zločiny, o kterých nemám nejmenší tušení.

  

(Vanja Grishamová)

Procitnutí není příjemný pocit. Bolí mě hlava a nemůžu se ani hnout, doslova. Jen otevřít oči, ale kromě stropu nevidím nic.
"Je vzhůru," zazní místností cizí dospělý hlas. Skloní se nade mě žena, zkontroluje zorničky a vzápětí pocítím účinek nějakého drobného kouzla.
"Tři hodiny, dvacet osm minut," ozve se zase někdo. V hlasech, které kolem sebe slyším, zní únava a netrpělivost, možná vztek a rozhodně i příměs nenávisti. Co se děje, kde jsme? Kouzla, tedy kouzelnický svět. Tím se ale výběr příliš nezužuje.
"Už to donesli, tady," prohlásí zase někdo a já opět hledím do očí oné ženě. Lehce mávne hůlkou. "Parteto finite," řekne a mně se náhle vrátí možnost hýbat hlavou, obličejem, mohu mluvit.
"Co se děje? Kde to jsem?" využiju toho okamžitě.
Žena se ohlédne na někoho za sebou a vrátí se ke mně. Odzátkuje ampulku a její obsah mi nalije do pusy, polknu, abych se neutopila.
Kolem mě se stáhnou další lidé, dívají se, čekají...
...a čekají...
"Tohle k ničemu není!" nevydrží to náhle jeden z nich. "Snape je mistr lektvarů, kdo ví, jak to upravil!"
Tak tedy cosi podle reálného světa nebo snad přímo - návrat? Ale ne, to rozhodně ne.
"Kde je pan profesor Snape? Co se děje?"
Pamatuji si jen tu neskutečnou zimu, která mi byla, a také hlad, který mě sužoval. Hrubost, se kterou mě Snape donutil jít na hostinu, a potom přenos. Objevila jsem se tedy tady na stole před třemi hodinami a dvaceti sedmi minutami? Jsem já vůbec já? Asi ano, jestli je Snape Snape. Ale o co tady jde?
Nikdo mi neodpoví, někdo odběhne.
"Co jsem provedla?"
Opět bouchnou dveře a nade mnou se skloní další člověk a tentokrát mám co dělat, abych nevykřikla. Obličej má pokrytý jizvami a zatímco má jedno oko malé a hnědé, druhé mě prohlíží nezávisle na prvním, mám pocit, že mi vidí pod kůži, že může vidět i mé myšlenky. Ochotně bych mu je koneckonců ukázala, aby viděl, že jsem neprovedla nic zlého, ať už mě tu viní z čehokoliv.
"Pane, prosím vás, kde je pan profesor Snape?" zkusím to znovu s nadějí, že mě tenhle člověk ignorovat nebude.
Vycení zuby, jsou žluté a některé chybí. "Soud bude zítra. Měli bychom zjistit co nejvíce o téhle," řekne a ačkoliv ze mě nespouští pohled, mluví k ostatním v místnosti.
Možná někdo přikývne, nevím, můj pohled se právě soustřeďuje na to děsivé oko, které hledí do lebky toho muže, ale zaslechnu kouzlo a náhle jsem zase volná, mohu se hýbat.
Muž se odtáhne a já se posadím.
Jsem v malé místnosti útulné zhruba stejně jako nově zařízený nemocniční pokoj. Prázdné bílé stěny, dveře vyztužené ocelovými pruty a nejspíš magicky chráněné. Uprostřed je moje lehátko a někteří lidé si přinesli židle, jinak tady není nic.
"Kdo jste?" ozve se rázný hlas právě ve chvíli, kdy se zase hodlám začít ptát, protože nemůžu dělat nic jiného.
"Vanja Grishamová," ohlédnu se po muži, který mi stojí za zády a tváří se nesmlouvavě. I jemu hyzdí tvář několik jizev a na jedné ruce mu chybí tři prsty.
"Ptám se vás naposledy, kdo jste!" ztiší hlas a mně přeběhne mráz po zádech.
"Jmenuju se Vanja Grishamová! Bydlím v Londýně a studuju v Bradavicích, půjdu do pátého ročníku!" Nevím, co víc mohu říct, jak ho uspokojit - stačí letmý pohled na sebe samou, abych zjistila, že tohle jsem opravdu já ve svém těle. Staré rány ze začátku naší pouti mě ještě trochu pálí.
"Máte zastaralé informace," ušklíbne se Moody. "Vanja Grishamová studuje již šestý ročník. Proč se vydáváte zrovna za ni?"
Nevím, kde jsme se ocitli, ale zjevně jsem tu já i mé knižní já a to je hodně špatné. Mohu říct pravdu? Snad ano.
"Jsem Vanja Grishamová. Vysvětlím vám, jak to je, prosím."
"Přesně o to vás žádám, 'slečno'," převezme roli vyslýchatele člověk za mnou. Mám strach, ale věřím, že to dobře dopadne, vždyť si to všechno mohou ověřit veritasérem!
"Druhou noc letních prázdnin nás doma napadli smrtijedi, mezi nimi i pan profesor Snape, který ale ve skutečnosti dělal špeha panu profesoru Brumbálovi. Snažil se mě chránit a zablokovat jedno zaklínadlo, které se ale jen pozměnilo a dopadlo na nás oba. Odeslalo nás do knih z knihovny, která na nás spadla, a od té doby jimi procházíme, naposledy jsme byli v Hobitovi od Tolkiena. Na zádech mám ještě jizvy od těch smrtijedů, můžete se přesvědčit!" Zní to nevěrohodně, sama slyším, jak moc.
Moody se uchechtne. "Myslíte si, že když bude vaše historka dostatečně podivná, že jí spíše uvěříme? Ale pokračujte. Stále to nevysvětluje, jak jste se ocitli v Bradavicích v pracovně ředitele. Ani čí bylo to mrtvé tělo se Snapeovou podobou!"
"Tohle je jen další knížka," sklopím pohled. Jaké asi je dozvědět se o sobě, že jste jen literární postava? "V pracovně ředitele jsme vůbec nebyli, probrala jsem se až tady!" Odmlčím se, ale zatím mě snad chtějí nechat domluvit. "Stejně jako já tu mám své knižní dvojče, pan profesor Snape také - starší o stejnou dobu jako já to své." Mrtvý? Snape? Proč? Kde to jen můžeme být?
"To vypadá spíš jako případ pro Munga," řekne zamyšleně žena. "Kdo ví, jakým kouzlům byla vystavená. Má to v hlavě celé pomotané."
"Jsem v pořádku a ověřte si třeba veritasérem, že vám říkám pravdu." Jaké by asi bylo dostat se k Mungovi? Pracuje tam i v téhle realitě táta, je naživu?
Přítomní si vymění pár výmluvných pohledů.
"Mnoho ze smrtijedů uteklo," přiblíží ke mně Moody tvář a jeho oko výhružně zarotuje. "Jestli jsi některý z nich... já to zjistím."
Pokrčím rameny a přikývnu. Pokud dodrží presumpci neviny, nic mi nehrozí.
"Myslím, že fakt, že byla se Snapem, stačí sám o sobě k zadržení," řekne muž, který byl dosud zticha. "Každý lektvar nakonec vyprchá. Za pár dní se ukáže, co je zač."
Tohle je absurdní. "A co provedl pan profesor Snape?" neudržím se. "Co provedlo jeho já v této knize? Ať už to bylo cokoliv, sami jste řekli, že jste ho našli mrtvého! Snape, kterého jste chytli, je někdo jiný! Ověřte si věk, uvidíte, že bude mladší!" Tam v džungli, formule 'verificosolidus'. Není to příjemná vzpomínka.
"Co provedl?" Moody zuřivě potřese hlavou. "Jak dlouho chceš předstírat svou nevědomost? Celý kouzelnický svět ví, že zavraždil profesora Brumbála!"
Poklesne mi brada. Tohle jsem nečekala... opravdu ne.
"Nevěděla jsem to," zašeptám potichu. Brumbál byl ten, kdo mi pomohl vrátit paměť, Brumbál byl ten, kdo při mě celou dobu stál v mé knize. Ale to bylo jeho jiné já stejně jako je tohle jen fiktivní postava. Není to skutečné. "Opravdu jsem to nevěděla, promiňte. Ale znovu vás prosím, ověřte si verificosolidem nebo nějakou lepší verzí, jestli existuje, ověřte si, že říkám pravdu. Že není tak starý, jak by měl být. Prosím!"
"Chm," udělá Moody pohrdavě. "Nakonec ti uvěřím, že jsi vážně děcko. Odvolávat se na tak snadno ovlivnitelná kouzla... odveďte ji!"
Neřeknu nic. Odvedou mě.

  

(Severus Snape)

Cela je malá, lůžko úzké a příliš krátké, než abych se na něj mohl pohodlně natáhnout, nezaskleným oknem dovnitř bez zábran táhne chlad předjaří. Navzdory Moodyho výhružkám jsem místo do Azkabanu převezen na ministerstvo a uzavřen v jedné z cel pro předběžně zadržené. Nevím, co se bude dít, vlastně vím, výslechy, jistě. Mají mne za vraha a nejhorší je, že se skutečně cítím vinen... za všechno, čemu jsem kdy nedokázal zabránit, dokonce za životy, o které jsem někoho připravil v navštívených knihách.
Netuším ale, za co mám být souzen teď a tady, stále to netuším.
Hodiny ubíhají jedna za druhou, zase jednou jsem nucen vyčkávat v nečinnosti. Je to stále těžší, hladina mé trpělivosti hluboce poklesla a snáším to nedobře. Občas zaslechnu zvenčí kroky, většinou se zastaví u mých dveří a špehýrkou dovnitř nahlédnou anonymní oči.
K jídlu a pití nedostanu nic.
Moody mě nikdy neměl rád, vlastně nikdo z Fénixova řádu, budou mi házet klacky pod nohy - Brumbál je jediný, kdo mi věří. Až se dozví, že jsem zde... co se právě děje, vyslýchají slečnu Grishamovou? Nepochybně jim řekne pravdu i bez veritaséra. Oni buď usoudí, že se zbláznila nebo to skvěle hraje nebo je obětí černé magie... nic z toho pro ni není dobré.
Tři a půl kroku od okna ke dveřím.

Kroky, špehýrka. Tentokrát i klíč v zámku a zavrzání dveří. "Tak polez, ty šmejde." Bez pohybu hledím na nevzhlednou tvář neznámého kouzelníka, který jako by chtěl ztělesnit všechna klišé o vězeňských dozorcích.
"Chci vědět, z čeho jsem obviněn," řeknu, i když jsem si jist, že to nemá smysl.
Jeho pohled je skoro zaskočený. "Ty jsi opravdu neskutečnej hajzl," odplivne si. "Padej, nebo to půjde po zlym."
Jdu a za chvíli už sedím na židli, ruce hrubě přivázané mudlovskými provazy, začínám chápat a je mi zle.
"Proč jsi zabil Brumbála?" ptají se mě stále dokola.
Nezabil jsem ho! Já ne...
Mlčím.
Nemám co říct, pravdu těžko; a neznám souvislosti, abych stvořil věrohodnou lež. Z otázek pochopím, že Voldemort byl v tomto světě poražen a já byl považován za mrtvého. Že ještě předtím jsem zabil Brumbála a následně dělal ředitele v Bradavicích... to je absurdní, jak mohla vůbec nastat taková situace? Copak zde Voldemort ovládl ministerstvo, získal tak velkou moc?
Tělo se chvěje bolestí z ran fyzických i způsobených kouzlem, mozek začíná zaostávat za skutečností. To je chvíle, kterou si mí věznitelé zvolí pro veritasérum, zřejmě v naději, že se mu již nedokážu účinně bránit. Mají pravdu.
"Předával jsi informace Voldemortovi?"
"Pracoval jsi jako jeho špeh a plnil jeho rozkazy?"
"Připravoval jsi pro něj zakázané lektvary?"

Účelové otázky, odpovědi, nad kterými každý soud zaplesá radostí.
Všechno je tak... jasné.
"Odneste ho."
Ležím na chladné podlaze své cely, nakonec se dovleču k lůžku a opřu se o něj alespoň rukama, abych ulevil při dýchání potlučeným žebrům. Mé já zde zabilo Brumbála, existuje řada svědků, nikdo o tom nepochybuje. Nemám zbraně, kterými bych mohl bojovat, mám jen břemeno odpovědnosti za slečnu Grishamovou, o které se - kupodivu - nikdo nezmínil.
Co bude dál? 

(Vanja Grishamová)

U Svatého Munga to vypadá stejně jako vždycky. Pokoj s mřížemi a kovovým lůžkem mě přivítá holými stěnami a jen tác s jídlem vyčnívá z jeho strohé jednobarevnosti, přispívá interiéru slizce zelenou barvou špenátové omáčky a nepřirozenou žlutí knedlíků. Kousek ryby naopak zapadá do celkového ladění interiéru barvou myší šedi takřka virtuosně.
"Počkejte tu," řekli mi, jako bych snad mohla odejít.
Od lůžka je to k oknu osm a půl kroku a trvá mi mnoho desítek cest na této trase, než se mi povede protáhnout krok právě tolik, aby to bylo přesných osm kroků.
Okno vede do parku. Částečně je zelený a právě tak krásný jako ve skutečnosti, ale část, vzdálenější roh, je spálený na uhel, ze stromů zbývají pahýly a tráva na tom místě ještě asi dlouho neporoste.
Vypiju vodu a z dlouhé chvíle nakonec i sním většinu toho, co mi tu dali.
Měřím svůj pokoj, je to deset kroků od stěny ke stěně, pokoj má čtvercový půdorys. Z rohu do rohu je to čtrnáct kroků, po čistém obvodu čtyřicet. Pakliže se počítá obvod s narušením čtverce lůžkem, je to čtyřicet čtyři kroků. Připočetli-li bychom také obvod tácu s jídlem, je to čtyřicet čtyři kroků a deset délek dlaní. Obvod talíře jsou přibližně tři dlaně a průměr jedna. Výška místnosti metr devadesát plus výška postele, což jsou čtyři dlaně.
Pořád nikdo nejde.
Nemůžeme zůstat každý jinde, kvůli přenosu nemůžeme.
Zkusím mříže, jak pevně drží ve zdi, a pomyslím si, jaký je paradox, že narozdíl od ostatních, kteří to tu kdy zkoušeli, to já dělám proto, abych je neponičila. Unesou mě a tak zkusím, kolikrát se zvládnu přitáhnout - jednou a to jen stěží. Už už se málem uchyluji ke krajní možnosti zabíjení času, tedy k fyzickému cvičení, když se otevřou dveře a dovnitř vkročí muž a za ním další dva.
Není to můj táta. To je to nejdůležitější, co musím mít v následujících chvílích na zřeteli.
"Nemá to v hlavě v pořádku," snaží se ho uklidnit druzí dva, když se ke mně blíží hrozivými kroky.
Dojde až ke mně, napřáhne se, vlepí mi facku. To můj táta nikdy, nikdy neudělal.
Zakloním hlavu a pohlédnu na strop. Je tam jedna ze čtrnácti největších prasklin, které jsem v pokoji objevila. Šklebí se na mě a tvarově nepřipomíná vůbec nic.
"Kdo jsi?" zeptá se mě tiše a hrozivě, hlasem, který jsem od něj nikdy neslyšela.
"Vanja Grishamová z jiné reality," pohlédnu mu do očí, abych mohla odhodlaně čelit jeho zlobě.
"Ptám se tě, kdo jsi!"
"Řekla jsem vám to, nelžu. Nevím, co se tady dělo, ale my tady jsme teprve několik hodin. Neprovedli jsme nic."
Zhluboka se nadechne a vlepí mi ještě jednu. Potom se otočí, okamžik hledí na své dva kolegy a odejde z místnosti pryč.
"Vypijte tohle," podá mi jeden z mužů v bílých pláštích flakónek.
Zeptám se, co to je, a když mi neodpoví, vypiju ho. Nestane se nic.
"Vypijte tohle."
Už se neptám. Opět bez zjevného účinku.
"Tohle."
Mají různé barvy, je jich sedm. Možná mají zakázané podávat pacientům smrtelné jedy a tak se mě rozhodli předávkovat k smrti lektvary jinak zcela neškodnými.
"Endospecto," mávne jeden z nich náhle hůlkou a zadívá se mi do očí. Není to stejné jako u nitrozpytu, je to slabší verze, ale já mu ráda ukážu události poslední doby. Trochu neochotně to, co se dělo u nás doma, a následně skoro všechno z cesty.
"Pořád nic," odvrátí se po okamžiku, do kterého se vešlo celé naše putování, a zůstane nerozhodně stát zády ke mně.
Podceňují mě. Kdybych byla opravdu vrah, za kterého mě tu nepochybně mají, mohla bych teď utéct nebo se o to alespoň pokusit. Neudělám nic.
Druhý přikývne. "Měla jste možnost říct pravdu." V hlasu je ostří uspokojení a souhlasu.
Pokrčím rameny. Nezájem se hraje dobře, dokud nevím, o co jde.
Odejdou.
A přijdou jiní. Pláště mají černé.
"Slyšela jste už o vymýtání ďábla, slečno?"
Na to nemám co říct.
"Jestli jste pod vlivem černé magie, dostaneme ji z vás a nebude vás to tolik bolet. Jestli ne..." Nedořekne.
Znehybní mě zaklínadlem, nechá mě ležet na zemi, ačkoliv je postel nedaleko.
Skrz kuklu vidím jen oči, sadisticky přivřené, oči s přídechem zla.
Zazní první zaklínadlo a tělem se mi rozhoří bolest. Nemohu se hýbat, nemohu ani křičet.
Další zaklínadlo a potom další, každé z nich tu bolest stupňuje, mám pocit, že hořím zevnitř, mám pocit, že jsou uvnitř mého těla brouci, kteří mě požírají, mám pocit, že mě proplachují ledovou vodou.
Mám strach, že se mi bolestí zastaví srdce, a děsím se toho, jak dlouho bude tohle trvat.
Jsou to roky, další z dosud nepoznaných bolestí.
Sedne si na mě obkročmo, aby mohl kouzlit nad mým obličejem pohodlněji, a další zaklínadla stíhají jiná, všechna jsou nepříjemná a jeho váha mi znemožňuje dýchat. Dusím se, dusím se!
Jedno z těch kouzel mi zasáhne oči, mám pocit, jako by se mi protočily několikrát dokola, urvaly se z nervů, které je držely v očních důlcích, nevidím nic.
Potom náhle příliv nových muk ustane. Někdo něco řekne, bouchnou dveře, zarachotí klíč a já zůstanu sama.
Můžu se hýbat, ale nehýbu se. Také nekřičím. Bolelo by to.
Zůstanu, kde jsem.
Spánek se dostaví nedlouho poté. Nikdy nebylo nevědomí tak sladké.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře