Kráska a Smrtijed - Kde je naděje a kde jsem já

10. říjen 2008 | 12.00 |

Kapitola čtvrtá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



(Osud)

Vzduch zavířil, z horkého se v okamžiku změnil do ledového a potom se teplota navracela pomalu zpět...
Okolí se zavlnilo, ale nebyli svědci, kteří by to mohli vidět.
Všechno, co bylo kolem, se odtáhlo od dvou ležících postav a potom náhle, jako by to bylo na gumičce, se začalo neuvěřitelně rychle přibližovat. Ne jednotlivé předměty, spíš kulisy, jako by šlo o namalovaná plátna...

Před bezvědomými se tyto vjemy rozdělily na dva proudy a potom každému natekl jeden do hlavy.

A to byl konec.
Falešné kulisy byly odklizeny a to, co zůstalo kolem, vypadá mnohem reálněji než pikniková louka, na které jste byli před chvílí.
Stojí však někdo o takovou realitu?

"Vstávat, okamžitě, vy dva!" probere vás křik a vzápětí rána bičem.
Jste v jakési kotlině... ne, v dolu. V lomu. Povrchová těžba kamene, jak si vzápětí uvědomíte. Kolem vás je mnoho lidí, všichni s propadlými tvářemi, nafouklými břichy a s očima bez života, a všichni na sobě mají tytéž šedé pytlovité hadry jako vy.
Vypadáte pořád stejně, ale oblečení se změnilo... a nemáte u sebe nic, co jste měli předtím. Nic. Ani hůlky.
Bič na sebe nenechá dlouho čekat a znovu poznamená vaše záda.
Rány pocházejí od člověka s ostře řezanou tváří, plamennýma očima a nenávistným obličejem, který má na sobě zelenou košili a kalhoty, zjevně nějaký druh uniformy.
Lidé - otroci - se kolem vás začínají odtahovat, jako by se báli, aby se i oni nepřipletli do hněvu tohoto tyrana, a jen málokdo si troufne pohlédnout vám do očí.
Před každým z vás leží kámen, sotva takový, abyste ho unesli.
Dvacet metrů jedním směrem je vagón, kam ostatní kameny nosí, třicet metrů druhým směrem je skalní stěna, pod kterou leží mnoho dalších takových kamenů.
Člověk v uniformě se napřahuje k další ráně.

 

(Severus Snape)

"Už se to nebude opakovat, pane," vyrazím ze sebe. Měl jsem to nejspíš říci uctivěji, pokorněji... ale to, co vidím kolem nás, je tak neskutečné, a šok z toho, že nemám hůlku, tak veliký, že jsem se nezmohl na víc, než tento chraplavý výkřik.
Ostatně... tohle umím dobře. Plazit se před někým s bičem.
Očima sklopenýma ve zdánlivém gestu odevzdanosti rychle propátrávám zem, jestli mi hůlka někam nespadla. Ale zdá se, že se změnilo vše kromě těl nás samých. Oblečení zejména. Na okamžik mi oči utkvějí na znamení zla, nyní vystaveném pohledům všech. To patrně znamená, že jakmile zmizí dozorce, zabijí mě ti dobráci okolo. Skvělé vyhlídky.

Natáhnu ruku po slečně Grishamové a jediným škubnutím ji postavím na nohy. Držím ji, dokud si nejsem jist, že stojí sama od sebe. Bohužel nejsem s to před ní skrýt vlastní tetované předloktí... ale to zdaleka nebude to nejhorší, co bude muset zvládnout.
"Už pokračujeme, pane. Promiňte."
Její ruku sevřu až příliš pevně, abych jí zabránil v jakýchkoliv slovních projevech.

 

(Vanja Grishamová)

Proberu se jen o chvíli později než Snape, ačkoliv zůstanu ležet na zemi, dokud mě nezvedne na nohy. Cítím se velmi, velmi malátně, a ke všemu se cítím velmi, opravdu velmi... neskutečně.
Co se to děje?

Nepokouším se analyzovat, co se stalo, mám jen snahu přežít a uniknout ranám, které na mě dopadají.
Stačí mi pohled okolo, abych pochopila, v jaké situaci jsme se ocitli a co se od nás čeká.

Nepřemýšlet. To je má jediná obrana.

Jen letmo zahlédnu Snapeovo znamení zla. Nereaguji, ale ten obraz se mi vryje do paměti.
Pomalu se shýbnu a pokusím se zvednout kámen, který leží pode mnou.
Je těžký. Je opravdu velmi těžký.
Zasténám, když se opět zvedám, a jen se ohlédnu po svém profesorovi, jestli i on pochopil svoji úlohu.

Úlohu?
Svoji budoucnost.
Možná jen na chvíli, je to snad jen další rafinovaný způsob, jak mě týrat; nic netrvalo dlouho. Hadi - okamžik. Cruciatus - věčnost, ale přece skončilo. Bič - okamžik. Dušení - okamžik. Tohle je prostě jen další v řadě, další způsob deptání a ponížení.
Vlastně mohu být ráda, že tu rodiče nejsou.

S kamenem v rukou udělám první těžký krok směrem k vagónu, kam míří i ostatní.
Na Snapea už se neohlédnu.

 

(Severus Snape)

Skoro mě překvapí, když se dívka začne chovat, jak má. Vypadá sice duchem mimo, ale to není nic, čím bych se byl ochoten zabývat. Zdvihnu jeden z kamenů a aniž bych se ještě ohlédl po našem trýzniteli, vleču se za ostatními - otroky?
Balvan je nesmyslně těžký. První z mnoha...

Nevěřil bych, kolik bídy je možné spatřit na jediném místě. Kolik utrpení se vejde do lidských tváří... Snažím se, abychom se se slečnou Grishamovou nerozdělili, hledím vyzývavě do tváří, které ji sledují pohledy, jež by mohly znamenat problém. Naštěstí se nezdá, že by někdo chtěl riskovat konflikt. Alespoň zatím.

Marně se snažím přijít na to kde jsme a jak jsme se tu ocitli. Naslouchám útržkům rozhovorů, ale málokdo je při práci vůbec schopen říct víc než pár slov.
Tuším, že kolem jsou samí mudlové, protože na mé znamení, které mi připadá nápadné přinejmenším stejně, jako kdybych měl zlaté vlasy do pasu, nikdo poplašeně nereaguje. Konečně se začíná šeřit - sotva se mi podaří narovnat si záda, když táhlé zahoukání oznámí konec směny.

 

(Vanja Grishamová)

První kámen, který nesu, donesu až na místo určení, ačkoliv jen tak tak.
Druhý mi upadne kousek před vagónem. Zatnu zuby, když ucítím ránu bičem, a po tvářích mi začnou stékat slzy. Zapřu se, stáhnu se zcela do sebe a pokračuji v práci.
Bylo to mé jediné klopýtnutí. Až do večera pracuji už bezchybně - stejným tempem jako ostatní, se stejným výrazem jako ostatní, po stejných trasách, které se vyhýbají sadistům, kteří trestají jen proto, že mají tu moc.

Jsem přizpůsobivá.
Jinak bych nikdy neprošla čtyřmi lety lektvarů bez jediného trestu.

Čas od času zahlédnu Snapea. Nevšímám si ho, je mi lhostejný - je tu jedním z davu. Víc pozornosti věnuji svým kamenům. Naučila jsem se vybírat si takové, které unesu, ale které nejsou moc malé, aby to bylo důvodem k dalšímu bití. Velmi záhy pochopím, jak tvarovaný kámen musí být, aby vypadal větší, než ve skutečnosti je.
Tohle všechno dokážu bez toho, abych o tom přemýšlela. Pravděpodobně si to ani neuvědomuji.

Když se ale ozve houkavý zvuk sirény odkudsi shora a všichni se zastaví a snaží se protáhnout si bolavé svaly, je to ten okamžik, kdy se složím na zem. Ne v bezvědomí, jen únavou, bolestí, žízní. Tohle vytržení ze stereotypu je to poslední, co snesu.
Však co se mi může stát, když budu chvíli ležet na zemi? Jen pár sekund, možná minutu.

Nezdá se, že bych si všímala dozorce, který se ke mně blíží s výhružným šklebem ve tváři.

 

(Severus Snape)


Chvíle optimismu nad schopností slečny Grishamové zvládnout situaci se rychle rozplývá ve chvíli, kdy se dotyčná slečna složí na zem. Nedokáži se však ani rozzlobit. Na to jsem příliš unavený; a hlavně cítím, že kdybych tu byl sám, kdyby mi na bedrech neleželo břímě starosti o studentku... stalo by se mi patrně to samé.
Poprvé v životě se mi chvěje i ten poslední kousek těla vyčerpáním a není to z cruciata.

Spatřím blížícího se dozorce a dochází mi, že konec směny neznamená konec teroru. Zdvihnu rychle slečnu Grishamovou a v náručí ji odnáším s proudem odcházejících lidí. Přesto se mi ještě dostane dozorcovy nežádoucí pozornosti.
To máme... dvacet bodů Havraspáru dolů za každou ránu bičem.

Oči se mi rozšíří nevěřícně, když spatřím to dlouhé schodiště, po kterém máme vystoupat z lomu. Lidský had se šine potácivě vzhůru s jistotou, která mi nedává na vybranou. Zatřesu s dívkou, ale z jejího skelného pohledu a pootevřených úst je jasné, že je mimo.
Tak to máme... dvacet bodů za ránu bičem, bod za každý schod.
Přehodím si ji přes záda a na bolest ran reaguji jenom zamrkáním. Zvyk je zvyk.

Po zhruba sto padesáti schodech zvedám bodové hodnocení na dva body za schod a o další chvíli později na tři.
Počítání mi zabraňuje podlehnout prosté touze se položit a zavřít oči; plánuji způsoby, jakými budu moci Havraspár připravit o tolik bodů a vychází mi, že je to záležitost na mnoho let dopředu.

Skoro si ani neuvědomím, že schody konečně skončily.

 

(Vanja Grishamová)


Ve chvíli, kdy mě cizí paže zdvihnu do vzduchu, na okamžik ztuhnu a hned zase zhadrovatím.
Mým mundůrem na zádech prosakuje krev.
Oči mám otevřené a občasné mrknutí je jedinou aktivitou, kterou vyvíjím.

Při změně polohy ani nemrknu. Je to takřka stejné, jako by Snape nesl člověka v bezvědomí - nedokážu se ani držet, abych nesklouzávala dolů, všechno je na mém profesorovi.
Upřeně sleduji schody pod sebou, do zorného pole se mi občas ze strany dostane něčí noha zabalená do hadrů, většinu času ale sleduji žulové podloží.
Je krásně monotónní.
Teplo vycházející z těla pode mnou na mě působí uklidňujícím dojmem.

Uvědomím si, že náhle přestalo podivné drncání - schody to asi byly - a krok onoho člověka je náhle mnohem pravidelnější.
Mým tělem projede třes a já nepatrně ztuhnu. Vědomí se navrátilo. Oněch patnáct minut odpočinku stačilo, abych se probrala.
Potlačit myšlenky. To především. Potlačit vzpomínky, potlačit myšlení, soustředit se na banality.

Někdo mě nese. To asi nepotřebuji.
Se sebezapřením zdvihnu hlavu. Připadá mi, že nic výraznějšího udělat nedokážu, abych naznačila, že jsem schopná jít sama.
Věřím, že Snape - jestli je to on - to pochopí.

 

(Severus Snape)


Drobný pohyb mého břemene naznačí, že mysl a tělo opět jedno jsou. Pokleknu, nebo spíš upadnu na jedno koleno a dá mi opravdu práci si uvědomit, kterým koncem mám slečnu Grishamovou složit na zem. Jistě, nohama. Což znamená... ano. Nakonec se mi to i podaří.
Nechám ji sklouznout ze svých ramenou a ustálím ji ve svislé poloze. Rozejde se kupředu zvláštně mechanickým způsobem, který vzbuzuje pochybnosti o její příčetnosti.
Ale jde a sama a to je teď to důležité.

Dívám se za ní, s nepochopením hledím na cestu vedoucí k dřevěné bráně. Je to jakýsi tábor - nízké baráky, kolem zeď a ostnatý drát, kterým bych si netroufal prolézt. Nad tím vším se tyčí nesmyslně vysoký komín. Tam přeci nemůžeme jít, odtamtud se nedostaneme pryč... ale proud lidí směřuje neúprosně vpřed, s ním i má studentka, není kam uhnout na téhle bahnité pláni.
Nesmím ji ztratit z očí, musím...

Ale nedokážu vstát. Napůl klečím, napůl sedím, zírám před sebe a v hlavě mi hlasitě hučí krev a tluče srdce. Ta bezmoc, strašlivá a stravující hůř, než pouhá fyzická bolest. Cítím v sobě plamínek magie, plápolá a čeká, až ho uchopím. Ale já nemohu, nemám možnost. Musím snášet to, co přichází, absurdní svět mudlů. Zabíjejí se vzájemně ještě pomaleji a rafinovaněji, než Pán Zla sám.

Někdo mě zezadu uchopí pod pažemi - otřesu se odporem při tom dotyku - a postaví na nohy. Až za chvíli mi dochází, že ani nevím, kdo to byl a že bych měl snad poděkovat; ale to už zase kráčím vpřed, loutka, vlastní stín.

 

(Vanja Grishamová)


Mé nohy se ocitnou na zemi - rozejdu se.
Krok, krok.
Krok, krok.
Žulový kamínek. Jak to jen udělat, aby se mi po něm nesmekla bosá noha? Zamyšleně ho pozoruji a překvapí mě, že mi krok vyjde přesně za něj.
Krok, krok.
V duši mám zvláštní klid. Je mi dobře.
Cítím, že nedávno jsem byla kvůli něčemu smutná - co to bylo?
Vždyť nebe je modré a žula žlutá.
Krok, krok.

Zarazím se o člověka před sebou. Kolem mě dav zhoustl, vepředu někdo křičí příkazy.
Je tam brána do jiného světa. Lidé jí proudí na druhou stranu - co mě tam čeká? Bude tam taky modrá obloha?
Postupuji spolu s davem a usmívám se. Nevšímám si toho, že jsem jediná.

Projdu bránou.
Je dřevěná, zabudovaná v bytelné zdi. Vedle jsou věže, ve kterých jsou okna, a z těch vyhlížejí přísní lidé se samopaly v rukou. Na zdi nad branou také někdo stojí.
Dozorci zezadu tlačí dav vězňů k rychlejšímu pohybu a nešetří přitom ranami řemeny a nadávkami.
Za bránou je mnoho ubikací, kam až okno dohlédne, had vězňů se ale svorně táhne kamsi doprava. Zanedlouho pohyb ustane úplně a čeká se.
Stále se usmívám. Čekám.

 

(Severus Snape)


Chvílemi pozoruji svoje nohy - je opravdu zajímavé, v jakém stavu ještě mohou být schopny kráčet dál. Hlavně ale sleduji dívku před sebou. Chvílemi mi mizí mezi lidmi a myšlenka, že ji ponechávám osudu a starám se jenom o sebe, je mámivě útěšná.
Zlost nad tím, že se trochu víc nesnaží mě držet, alespoň věci neztěžovat, když už jim nepomoci - co si představuje, že dělá? - mě probírá z nejhoršího. Není to nutně klad. Se soudností se probouzí i bolest, ve svalech, v nohou. Kráčím po střepech, které jenom předstírají, že jsou udusanou hlínou.

Jen s největším sebezapřením projdu branou. Nemusím pochybovat nad tím, že muži rozestavění po zdech se zbraněmi v rukou by je neváhali použít, pokud bych se pokusil uhnout stranou. Všechno je mi vzdáleně povědomé, spíš dojem, než konkrétní fakta - není nic, čeho bych se mohl zachytit. Že nejsme v Británii jsem si jist, ale hovoří přeci anglicky...
Znovu musím myslet na setkání s Pánem Zla. Důležité je na sebe neupozornit.
V houstnoucím davu začínám dívku ztrácet a tak se usilovně prodírám kupředu, dokud konečně nestanu vedle ní. Rozhodně jí k tomu něco řeknu. Za chvíli.
Právě teď se nemusím hýbat a rozhodl jsem se to nazvat odpočinkem.

(Vanja Grishamová)

Stojím v houfu, když tu cítím, jak někdo někoho odstrčí a sám stane na jeho místě, vedle mě.
Ten člověk je mi povědomý. Tvář je vyčerpaná, ale oči... pohled... černý upřený pohled... asi ho znám, rozhodnu se nakonec.
Vrhnu na dotyčného oslnivý úsměv.

Ze záhadných důvodů se onen člověk zatváří vyděšeně.

Houf kupředu postupuje pomalu. Trvá dlouho, než se dostaneme k budově, před níž na lavicích stojí veliké hrnce a všichni tam fasují dvě plné misky - jednu s jídlem, druhou s vodou.
Odeberu si ty své a na člověka, které mi je podá, se zářivě usměju.
Zatváří se zmateně.
Odejdu kousek dál.
Teď už ale není dav, který by mě vedl, lidé se trousí po hliněných cestách mezi dřevěnými budovami a posedávají, kde se dá.
Jsem zmatená a zatvářím se nešťastně. Dobře, obloha je pořád modrá a to je dobré. Ale sluníčko asi co nevidět zapadne, a to dobře není. No a kromě toho tu není žula. A není tu dav. Cítím se ztraceně a bezradně.

"Ty to jídlo nechceš?" ozve se náhle hlas odnikud. Ne, ti lidé stojí za mnou.
Otočím se, ale už se neusměju. Chybí mi dav, cítím se opuštěně.
"Je na tobě vidět, že ho nepotřebuješ. Nejsi tak slabá. Dej nám ho."
Jsou tři, mluví z nich ten největší.
Tvářím se zmateně, dívám se na své jídlo a přemýšlím, proč bych jim ho měla dát. Že by to tak mělo být? Třeba ho mám dát jim a sama si dojít pro nové...?

(Severus Snape)

Z úsměvu slečny Grishamové zamrazí.
Těch pár vět, které jsem jí chtěl říct, mi uvázne v hrdle - místo toho jenom bezmocně zavrčím: "Co si myslíte, že děláte?" Neodpoví. Dívá se někam skrz mě a stále se usmívá. Rozhodně se musím dostat ke své hůlce. K jakékoli hůlce! Nebo alespoň ke svým lektvarům.
Bezmoc.
O chvíli později vyděšeně hledím na tu parodii jídla, kterou nám předloží. Můj žaludek hlásí čas snídaně, a i když za sebou máme několik hodin tvrdé práce, rozhozený biorytmus volá naléhavě po kávě a toustu.

A ona zase zmizí. Opravdu jí musím nějak vštípit, že se mě musí držet. Stalo se, čeho jsem se obával - snadná kořist láká lovce.
Krokem, který se snaží působit nenuceně - tedy zoufalým pajdáním, kdy za mnou snad musí zůstávat krvavé stopy - přijdu až k ní, těm třem věnuji jen zběžný pohled, nedávám najevo, že jsem slyšel jejich předchozí slova.
"Pojďte, už na nás čekají," oznámím a ukážu bradou k jednomu z větších houfků u zdi baráku.
Rovnou vykročím. Dívka za mnou... k mé nemalé úlevě to trojice mužů vzdává. Snad poprvé dnes máme v něčem štěstí.

Ti lidé u zdi vypadají jako příbuzní, jsou si nějakým nejasným způsobem podobní, muži a ženy, vychrtlé děti. Pozdravím, to pro případ, že by nás ti muži ještě sledovali a postrčím dívku ke zdi.
"Sedněte si a jezte."
Poslechne. Okamžik zírám na svou porci, ale jsem si jist, že přes všechnu nezbytnost jídla tohle nedokážu pozřít. Přeliju svou porci do její misky a vypiju alespoň vodu. Nejspíš nebude moc čistá, ale v té chvíli chutná úžasně.

Jeden z mužů nás pozoruje - když vidí, že zachytím jeho pohled, chápavě pokývne hlavou.
"Vaše dcera?" zeptá se, zatímco pokračuje ve vlastním jídle.
Zkoumavě na něj pohlédnu. Vypadá inteligentně.
"Ne, jen... mám za ni odpovědnost," odpovím nejasně. Čekám na nějaké ušklíbnutí nebo nevhodnou narážku. Ale nic z toho nepřijde. Jenom další pokývnutí plné pochopení. V pořádku.
"Rád bych se vás zeptal, kde jsme," řeknu o něco tišeji, nic pro další uši. "Oni..." Přejedu si rukou po čele. Bude slovo ´zatkli´ na místě? "Přivezli nás v noci," zkusím.
"V Mauthausenu," odvětí ten muž bez údivu a dodá uklidňujícím tónem: "Jenom pracovní."
Z jeho odpovědi je jasné, že bych měl být plně v obraze. V tomto případě je to obraz mlhy na blatech. Protože to, co evokují jeho slova, prostě není možné.
"Děkuji." Usadím se vedle slečny Grishamové a upřímně jí závidím její sladké nevědomí.

(Osud)

Slunce se kloní k západu a vše kolem dostává načervenalý nádech. Jinde by to snad bylo pěkné, ale ostnaté dráty zalité rudou září vypovídají mnohé - náhle si lze mnohem lépe představit zkrvavená těla prostřílená ranami z pistole, popálená od elektrického proudu nebo možná roztrhaná psy, která jsou do nich zapletená.

Vanja ještě dojídá svoji dvojitou porci večeře, když se ozve zvuk houkačky a odněkud se opět vyrojí dozorci.
Muž pohlédne pátravě na Snapea. "V jakém jste bloku?" Dozorce blížící se podél zdi je zatím daleko, proto muž stihne ještě dodat: "Na áčku - nevím kde - předevčírem bonzli tři... málem se jim povedlo utéct. Dejte si pozor na práskače, je jich tu dost. Nestěžujte si nahlas. Hodně štěstí."
Žena na onoho muže hledí nesouhlasně a je jasné, co se jí nelíbí - že tohle říká úplnému cizinci, i když neví, co je zač. Že Snape sám může být jedním z práskačů.
Potom se všichni otočí a odcházejí na druhou stranu.

"Hej, vy!" ozve se dozorcův hlas. Nezní tak sadisticky jako ty, které jste slýchali v dole. "Noví? Na áčko - tam byl úbytek. Á dva. Tam," mávne rukou směrem, ze kterého přišel, a čeká, že vás doprovodí.

(Vanja Grishamová)

Tvář mám absolutně bez výrazu, když jím své jídlo. Něco nesouhlasí, něco je strašně špatně, cítím to hluboko ve své hlavě, ale je to pohřbené a nemůžu se k tomu dostat...
Svoji misku rýže do sebe soukám bez zájmu mechanickými pohyby, stále se snažím přijít na to, co mi tu nesedí.

Z rozjímání mě vytrhne zvuk sirény.
Zmateně se rozhlédnu kolem, vidím, jak se všichni začínají pohybovat, ačkoliv velmi chaoticky, a přemýšlím, co mám asi dělat já.
Možná bych to věděla, kdybych nebyla tak zmatená. Cítím, že všechny odpovědi jsou potlačené hluboko ve mně a mám nejasný pocit, že je to možná lepší...
...jenže všichni přece vědí, že jistota je lepší než nejistota, a proto se k nim snažím propracovat.

Onen muž se zamračeným pohledem, co mi byl tak povědomý, s někým odchází, a tak kráčím za ním.
Procházíme mezi jednotlivými ubikacemi, do každé se může vejít tak padesát lidí, velkými a špinavými okny jsou vidět palandy, které zabírají naprostou většinu prostoru uvnitř.

Míjíme uličku, která vede k domu s oním vysokým komínem. Line se z ní nepředstavitelný puch hnijícího masa... raději nevidět tu hromadu, která před domem leží. Je velká a to, co na ní leží, už v nejmenším lidi nepřipomíná. Pach krve a moči je nezaměnitelný.

Nakonec projdeme téměř na opačnou stranu tábora, kde muž ukáže na jednu z mnoha stejných budov. "Tady. Pokrývky jsou na postelích." S tím odchází.
Čekám, co bude dál, co udělá ten muž, co je se mnou.
Znám ho. Odkud jenom...?

Vykročí a jde dovnitř - jdu s ním, krok za ním.
Přivítá nás zima, pach zpocených těl a hluk. Palandy jsou všude, ve změti jich a lidí se dá jen obtížně projít.
Jedna palanda - s oběma patry volnými - je nedaleko nás. Přikrývky na ní neleží.

(Severus Snape)

Jsem... ano, měl bych si to připustit. Jsem blízko stavu, který by se dal označit jako šok. Všechno odpovídá, každá jednotlivost, ti lidé, jméno tábora, způsob, jakým je střežen, ti... mrtví; všechno, všechno.
Až na to, že ještě nikdo neprokázal, že by mohla existovat kouzla, která člověka přenesou v čase. Nemluvě o drobném detailu - angličtině... Musíme být v Americe - časový posun a jazyk tomu odpovídá. Pochybuji, že bych přehlédl počátek válečného konfliktu, byť na vedlejším kontinentu. Dějiny se sice opakují, ale nikdy ne tak doslova... takže nejpravděpodobnější je, že jsme se dostali do sféry moci šílence, ke kterému by mohl jít Pán Zla do učení.
Jak povzbudivé.

Nemluvě o tom, že na nás museli použít paměťové kouzlo - těžko bychom se jinak ocitli uprostřed lomu a převlečení.
Cítím, že bych se měl dostat v úvahách o kus dál, ale na to jsem příliš unavený. Už se ani nemusím snažit, abych našemu průvodci nezačal odporovat - prostě ho jenom následuji.

Bez nadšení pohlédnu na místo, kde bychom měli strávit noc. Davy lidí snáším špatně a mohu si být jist, že si v noci určitě neodpočinu.
"Vylezte si nahoru a pokuste se usnout," řeknu slečně Grishamové, ale pak zopakuji důrazněji v nejlepší tradici profesora lektvarů: "Lehněte si a spěte." Jak se zdá, na povely je schopná reagovat dostatečně.
Tedy... relativně. Nakonec ji prostě popadnu a posadím na horní patro postele. Připadá mi bezpečnější a bude tam tepleji. Rozhlížím se po přikrývkách, ale nezdá se, že bychom měli šanci nějaké získat bez konfliktu.

"Už dnes...?" zaslechnu muže na vedlejší palandě. Jsou čtyři, hlavy u sebe...
"Všechno je připraveno a venku dostali znamení - budou na nás čekat s autem za remízkem."
Mé ustrnutí bylo příliš nápadné - jeden z mužů se na mě otočí a zamračí se. "Co okouníš?" vyjede.
"Hledám naše přikrývky," odpovím mírně a pomalu kráčím dál. Obejdu tu místnost, abych měl představu o jejím vnitřním uspořádání a vrátím se na pryčnu.
Ležím, ale práce v lomu snad byla snazší, než snaha tady usnout.

(Vanja Grishamová)

Zastavím se před palandou a chci si sednout na dolní postel, když mě někdo vyzve, abych si vylezla nahoru. Bezradně hledím na kovový žebříček, po kterém bych nebyla v žádném případě schopná vylézt, a přivítám pomoc, když mě někdo popadne a prostě nahoru vysadí.
'Spěte.' Dobrá, tedy spát.
Schoulím se do klubíčka a snažím se při nejlepší vůli nevnímat zimu, která se do mě dá.
Zima... horko. Zima... Tváře mi hoří, je více než zjevné, že odpolední pobyt v lomu na sluníčku v kombinaci s předchozím vyčerpáním a zdravotním stavem mi neudělal nejlépe.
Zima... horko.

A potom usnu.

Probudím se, když je venku tma.
Dech mám zrychlený a po tváři mi stékají slzy, sedím v posteli a objímám si kolena.
Ještě stále si dobře vybavuji, co se mi zdálo - to mozek se rozhodl, že bylo dost sladkého nevědomí, a vrátil mi veškeré mé vzpomínky uplynulých hodin v plné síle.
Chvěju se strachem, odporem, záští, bezradností, studem a v neposlední řadě zimnicí.
"Maminko..." Nikdy bych si nemyslela, že ještě použiji tuhle zdrobnělinu. Teď ze mě vyplynula zcela sama. Snažím se potlačit vzlyky, které se ze mě derou, protože si dobře uvědomuji, kolik lidí kolem mě chce spát.

Věci v tu chvíli naberou spád.

"Co je to tam?!" zařve někdo ode dveří a tmu místnosti protne světlo baterky. Neomylně zamíří mým směrem a já si jen tak tak stačím lehnout, abych nevyčnívala.
Rozzuřený dozorce projde mezi palandami až k té naší...
...kužel světla sklouzne na dvě palandy za námi, které zejí prázdnotou...
...ozve se zvuk píšťalky, přibíhají další lidé se světly, ozbrojení, se psy...

Ležím ve své posteli, bez přikrývky podivně zranitelná, oči doširoka rozevřené, a ani nedutám. Slzy se mi z očí valí proudem, mám strach a chvěju se, ale mlčím.
Mám veliký strach.

(Severus Snape)

Probudí mě štěkot a křik... naprosto zmatený se rychle posadím, abych vyběhl udělat pořádek mezi studenty a pak sebou ještě rychleji hodím zpět, když si uvědomím, že rozhodně nejsem v Bradavicích. Rozbitá chodidla, kterými jsem prudce udeřil do podlahy, si k tomu řeknou své.
Neupozornit na sebe.
Připadám si velmi dezorientovaný. Nečekal jsem, že dokážu usnout a hlavně jsem usnout nechtěl. Rozhodl jsem se, že se pokusím o útěk s těmi muži, že zkrátka půjdu s nimi a jim nezbude nic jiného, pokud bych neměl ztropit poplach... Vanja by neměla šanci a já nutně potřebuji hůlku, se kterou bych se pro ni mohl vrátit.

Necítím se ani v nejmenším odpočatý tím krátkým bezvědomím, je mi zima a proti své vůli se začínám silně třást. Vím, že bych se měl pokusit meditovat, ovládat své tělo je součást nitrozpytu. Nejsem ale překvapený tím, jak nemožným se to zdá, když kolem naší postele běhají muži se... samopaly? v rukou.

(Osud)

Brzy si i na okolních lůžkách začnou lidi sedat, zmateně přihlížejí, co se děje.
Je to jasné - čtyři lidi nejsou ve svých postelích a to je něco, co se tady netoleruje. Křik dozorců zní výhružně a ozývá se již z celého tábora.
Okny lze zahlédnout obrovské kužely světla světlometů z věží, které jsou součástí zdi po celém obvodu tábora, a ozývá se siréna. Psi vyjí, někde zaštěká krátká dávka ze samopalu.
A potom znovu, tentokrát se ozývá déle. Z toho zvuku běhá mráz po zádech...

Dozorci přestanou běhat mezi palandami, nyní se shluknou okolo oněch prázdných postelí a o něčem diskutují.
"Ty! S náma!" natáhne se jeden z nich k Vanje a z postele ji prostě stáhne - na podlahu dopadne na všechny čtyři a bolí ji zápěstí, jak se snažila zachytit pád.
Není jediná, koho vyzvali s sebou. Lidé jsou vytahováni z okolních postelí, podezřelí z toho, že o tom věděli - a kdo je tady podezřelý... Soucitných pohledů okolo si nejde nevšimnout.
V člověku, který přišel k vaší posteli vzápětí, poznáváte muže, který vás sem vedl. Zamračí se, když vidí, že ani jeden nemáte na své posteli pokrývku, ignoruje Vanju u svých nohou a pokyne Snapeovi. "Pojď taky."
Další z uniforem se otočí k vašemu známému a zavrčí otázku, které dobře nerozumíte. Slyšíte odpověď: "Přišli dneska spolu, ona nebude vědět nic, co by nevěděl i on."
Netrvá dlouho, než vás vytáhnou na nohy a připojí k houfu vystrašených probuzených.

Odvádějí vás pryč z budovy, pryč z bloku A2.
Světla přestala křižovat táborem - ustálila se na plotu nedaleko vás. Vidíte pokrývky přehozené přes ostnaté dráty, vidíte tři zkroucená těla pod plotem.
Jste odvedeni do zděné budovy, kde vás zamknou v místnosti a s jedním namátkou vybraným člověkem odejdou.
Nezbývá než čekat.

(Vanja Grishamová)

Nejde si nevšimnout, že se chvěju. Tváře mi hoří, oči mají podivně skelný výraz - a konečně se do nich vrátilo vědění, je v nich vše: strach, zoufalství, bolest i únava.
Když klečím vedle jeho postele, ohlédnu se po Snapeovi a ve tváři mám ustrašený výraz. Zdá se, jako by můj strach směřoval ale přímo na něj, jako by nešlo o to, co se kolem děje.
Bolí mě zápěstí, ale to je to poslední, co mě teď trápí.
Způsobila jsem to já. Tahle myšlenka způsobuje v mé mysli naprosté zoufalství a nevím, co s ní mám dělat.

Když nás odvádějí, jdu mechanicky a tentokrát už se držím těsně u svého profesora. Vypadá to, jako bych se úmyslně vyhýbala jeho pohledu - ani ve škole jsem si nikdy nepočínala takhle ustrašeně.
"Přemístěte nás, pane profesore, kamkoliv..." ozve se ode mě najednou tiše, tak, aby to dozorci neslyšeli. V hlase je slyšet propukající zoufalství a notná dávka strachu.
Na Snapea se ale ani při této žádosti nepodívám.
Mám strach.

(Severus Snape)

Kdybych spatřil kohokoli s hůlkou, asi bych mu ji vyrval z rukou, i kdybych ho měl při tom zabít. Narůstá ve mě vlna hněvu a nenávisti tak silná, že mě hrozí pohltit, smést... je těžké sebou nechat vláčet sem a tam, snášet neurvalost našich strážců.
Na tváři slečny Grishamové vidím, že, k její škodě, je otupělost pryč. "Víte, kde jsme?" zeptám se tiše, ale nesnažím se tu otázku zopakovat, když se k nám přiblíží dozorce a ona nemá příležitost odpovědět. Možná je nevědomost lepší.

Zato její otázka... stisknu rty a vrhnu na ni vražedný pohled.
"Myslíte si, že kdybych mohl, že jsme ještě tady?" vyjedu hlasem sice tlumeným, ale plným vzteku. Ale přesto se o to brzy pokusím - vím, že se o to pokusím, protože všechno je lepší, než zůstávat tady.
V místnosti, kam nás přivedou, se posadím ke zdi a zavřu oči. Vlasy mi zakryjí tvář, když sklopím hlavu a snažím se soustředit, rozehnat tu mlhu, vrátit věcem okolo správné barvy. Je mi zle - nedomnívám se, že by bylo technicky možné se přemístit v takovém stavu, aniž by nedošlo k nežádoucím následkům. Jsem však ochoten to risknout a slečnu Grishamovou břemene rozhodování ušetřím.

Klapnou dveře. Muže, kterého odvedli, zpět nepřivedou, jen se ozve: "Teď ty." Slyším vedle sebe vyděšené zajíknutí a prudce otevřu oči. Dozorce zírá přímo na slečnu Grishamovou a netrpělivě jí ukazuje, ať jde ze dveří.
Vstanu také a natáhnu se po ní, jako bych ji chtěl obejmout na rozloučenou. A vlastně to udělám - čím ji budu mít blíž k sobě, tím lépe se budu moci soustředit na přenos.
Až na to, že... se nestane vůbec nic. Poslední, co bych čekal je, že na tak ryze mudlovské místo bude chráněné – připravený o poslední možnost nějak ovlivnit náš osud se v návalu slabosti po vydané energii opřu o dívku plnou vahou. Než nás má nešikovnost oba shodí na zem, dozorce přikročí blíž, popadne mě za rameno a hrubě odhodí.
"Dočkáš se," ušklíbne se a postrčí slečnu Grishamovou ke dveřím.
Mé poslání selhalo.

(Vanja Grishamová)

Vstanu pomalu a neochotně, tuším, že tady mě jen tak jít nenechají. Ohlédnu se po Snapeovi, který se tváří, jako by nevnímal, že se kolem vůbec něco děje, a vydám ze sebe přidušený zvuk, který snad měl být slovem, které si to v poslední chvíli rozmyslelo.
Každopádně profesora to probralo. Vstal, natáhl se... objal mě?
Tohle je ta poslední věc, kterou bych od tohoto člověka čekala. Člověk, který by měl plné právo mě nenávidět - kryl mě svým tělem před padající knihovnou, sebrala jsem mu hůlku, několikrát ho spoutala, hábit mu ukradla, v tom lomu mě nesl, jídlo mi dal... vybavuje se mi všechno a v šoku z právě zažitého to ani nemá tak palčivý podtón.
Stojím strnule, neschopná čehokoliv. Tolik mě ten dotyk konsternoval... Není v něm nic útěšného, není v něm nic lidského, je to jen Snape. Nedokážu se přimět k ničemu.
Náhle se o mě profesor opře plnou svou vahou a málem mě povalí.
Jaký blázen jsem byla, když jsem si myslela, že má o mě snad starost! Příspěvky od ministerstva, nic osobního! Tohle byl jistě pokus o bezhůlkovou magii... neznám nikoho, kdo by ji ovládal, ale on zjevně alespoň ví, jak by fungovat měla. Možná to přemístění?
Když se naposledy ohlédnu ve dveřích, profesor zírá do země.
Tolik ke starostem o pouhé havraspáry.

(Osud pro Severuse Snapea)

Trvá to podezřele krátký čas, než si po Vanje přijdou i pro tebe. Dozorce se zle usměje, když ti ukazuje do otevřených dveří.
Po zádech ti přeběhne mráz.

V místnosti se na židli krčí Vanja, v rozích stojí ozbrojení muži. Před Vanjou je kovová postel, ke které jsi veden. Po odpolední dřině, se zraněním a vzhledem k celkovému rozpoložení se nedokážeš efektivně bránit, když ti strhnou oblečení a přivážou tě k ní.
Kov nepříjemně studí.
Vanja se neopovažuje zdvihnout oči.
Bez varování se do tvého těla zakousne bič - rána je vedena přes hruď až po břicho.
"Co o tom víš, čubko?!" ozve se křik a jen tak tak si uvědomíš, že to není na tebe.
Vanja se třese a zakrývá si oči rukama, jako by se chtěla distancovat od veškerého dění zde.
Další rána.
"Mluv!"
Vanja prudce zvedne hlavu a zoufale zakřičí: "Já nevím! Nebyla jsem vzhůru, protože bych-"
"Byla vzhůru, zaprotokolujeme to," ohavně se jeden z nich usměje, nikdo ale nic nepíše.
Další rána.
"Ne!" Hlas je nepochybně Vanjin, zní velmi zoufale. "Zdálo se mi o tom, jak mi vraždí mé rodiče! Jak je mučí! Tři smrtijedi vnikli k nám a prostě je mučili... zabili... on mě zachránil!" ukáže na tebe a panikou takřka křičí. Hlas se rozléhá nepříjemně hlasitě v malé místnosti bez oken. "Prostě jsem jen brečela! Nevím, co se dělo kolem nás! Vždyť tu jsme chvíli!"
Muži se na sebe dívají pobaveně tím náhlým divadlem.
Vanje po tvářích stékají slzy.

Do místnosti vtrhne další z dozorců a prohodí pár tichých slov s jedním z přihlížejících mužů. Ten zavrčí a znechuceně na vás oba pohlédne.
"Do sprch," zavrčí nevrle.
Chopí se vás silné paže a jste taženi jinými dveřmi pryč z této místnosti hrůzy.

Pronesou vás chodbou jen nahrubo vyzděnou cihlami, kde se podél stropu táhne změť trubek.
Místnost, do které jste surově vhozeni, jsou opravdu sprchy, plánované nejspíš pro masovou očistu. Kropítka jsou umístěna v pravidelných odstupech u stropu, nemají ale kohoutky. Zbytek stropu pokrývají další trubky.
V místnosti už leží muž, kterého odvedli jako prvního.
Zanedlouho bouchnou dveře a jsou přivedeni najednou další tři - jste tedy všichni, kdo byl odveden z postelí.

V trubkách zahrčí a něco začne syčet.

(Severus Snape)

Snažím se distancovat od svého těla, ponořit hluboko do sebe, nevnímat, nevnímat... je to zvláštní; vlastně jsem napůl čekal, že po zkušenostech s Pánem Zla bude přečkání mudlovského výslechu hračka. Nemusím se dokonce ani soustředit na nitrozpyt. Já objektivně vím, že ta bolest je menší, než z cruciata. Čistě subjektivně z hlediska jejího prožívání se však o tom přesvědčit nedokážu.
Možná je to i tím, že mě nečeká návrat do Bradavic, vlastní postel a tichá spolupráce Poppy, která už po těch letech dobře ví, jak být užitečná a přitom nepřekážet.

Takže mlčím a snažím se nevnímat neblahý stav slečny Grishamové. Již není nic, co bych pro ni mohl udělat. Možná jen ze zvyku analyzuji, co si asi mohou vybrat z jejích řečí. Patrně to, že jsem jí neprozřetelně pomohl před jejich vlastními lidmi... Ne že by to nebylo jedno - čeká nás smrt a nebude to milosrdně rychlá avada kedavra.

Asi jsem nikdy skutečně nepochopil, proč se červi s trochou moci tolik vyžívají v ponížení druhých.

Na okamžik mě lehce překvapí představa očisty ve sprchách, byť musím spolknout další vlnu ponížení při představě, že se chystají tam společně odvést muže i ženy. Vzápětí si ale vzpomenu, jak je to ve skutečnosti v těchto "sprchách" a zcela mimoděk se ještě jednou pokusím o přemístění. Samozřejmě marně, jediným výsledkem je, že mě musí dovnitř prakticky dovléct.

Oděný jenom vlastní krví sedím na zemi a opírám se o ruce, abych alespoň neležel, když už ve chvíli smrti nemohu vzpřímeně stát. Ze všech možných způsobů umírání, kterým jsem v průběhu větší části života čelil, mi nikdy nepřišlo na mysl nic alespoň vzdáleně podobné tomuto.
"Zvláštní," řeknu, vzhlédnu vzhůru a rty se mi zkřiví v něčem, co je vzdálený náznak úsměvu. Nejsou to zrovna ta nejpamátnější poslední slova.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu