Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva

13. červen 2008 | 23.04 |

V usilovné snaze zavděčit se maximu čtenářů - a s vědomím, že tím pádem budou oba tábory nespokojené - se v dalším díle objeví jak sebezpytování hlavní hrdinky, tak trocha akce. ;-)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *


Maipe nikdy nepřipadala postel tak nepohodlná, jako dnes. Vyzkoušela už všechny polohy, ale v žádné nevydržela déle jak minutu. A to si tu minutu zkusila odpočítat a násilím se přimět neošívat.
No dobrá... asi bylo naivní předpokládat, že by po dnešku dokázala jen tak snadno zavřít oči, i když byla unavená. Možná by bylo lepší, než se snažit usilovně na nic nemyslet, si to dopodrobna probrat. S trochou štěstí usne nudou nad detaily.

Tak tedy. Zdvihla hůlku proti Severusovi. Vrazila facku Lily. Dozvěděla se o Ulrichovi. A ještě měl Severus dnes náladu pod psa. Co z toho ji opravdu nenechává spát?
Maipe se sama pro sebe uchechtla a hned se vylekaně zakousla do peřiny, když si uvědomila, jak hystericky to zaznělo. Tak to ne, holka, nakázala si a krátce zauvažovala nad tím, jestli je v pořádku říkat sama sobě "holka". Pěkně se nad tím zamysli, jedno po druhém. Do rána času dost.

Snadno došla k tomu, že Severusovy záchvaty nabručenosti jí nevadily.
I v těch nejhorších chvílích se k ní choval stokrát slušněji, než k většině lidí za těch nejlepších okolností. Ten zvláštní pocit, že je rád, že jsou spolu, i když mu zrovna zlostí nad kdo ví čím šla pára z uší, dělala z podobných chvil jakousi symbolickou zkoušku. Mám tě ráda takového, jaký jsi. Maipe dělala možnost se přenést přes jeho nenálady prostě dobře.

Vytáhnout proti sobě hůlku, to je jiná.
I když se to samozřejmě nedá počítat, jako by vytáhla hůlku na něj. Ve skutečnosti bránila Severuse před následky jejich provokací.
Sama pro sebe se usmála nad takovou ukázkou něčeho, čemu říkala ženská logika. Nemusela ale pro sebe hledat omluvy, protože on se nezlobil. Neznala zaklínadlo, které odrazila svým štítovým kouzlem, ale byla si dost jistá, že to nebyla maličkost... nejspíš byl rád, že to tak dopadlo.

Vstala z postele, důkladně si natřásla polštář a protřepla peřinu, protáhla se. Podlaha zastudila do bosých chodidel, bylo příjemné skočit zpátky. Kromě skoro neznatelného oddechování ostatních dívek v ložnici bylo naprosté ticho.

Maipe se zavrtala do přikrývky a spíš než zimou se otřásla, když si vzpomněla, jak udeřila Lily.
Patřilo jí to!
Uvažovala horem dolem, jestli na ni opravdu měla vztek. Nebo si tak vybíjela zlost, kterou cítila k těm dvěma zatraceným nebelvírům.
Jenže ono jí to patřilo.
Nejspíš ani jedno. Prostě jí to patřilo.
Úplně jinou otázkou je, jestli jí to Lily bude chtít vrátit. Pro Maipe byla stále napůl hádankou. Netroufala si odhadnout, co udělá Lily dál, jaké má motivace.

Ve skutečnosti je jediným problémem z toho všeho Ulrich. Jestli opravdu někdo šíří školou fámy – museli je slyšet s Lily v knihovně, jinak to není možné – bude to ještě problém. Před vnitřním zrakem jí narůstaly možné následky do obludných rozměrů. Jak brzy se to dozví profesoři? Jsou lidé schopní uvěřit, že Severus někoho zabil?
Samozřejmě, že jsou, odpověděla si v duchu okamžitě. Asi by tomu tak nebylo v Bradavicích, tady se přeci podobné věci nestávají. Ale v Kruvalu je možné všechno. Hlavně tam je možné všechno! Fám o této čarodějnické škole bylo snad víc, než kolik lidí tam kdy studovalo. Severus sám tomu nepřidá. A ne že by protivník připravený o paži byl o moc lepší.
Maipe se zabrala do úvah na téma "jak léčit zranění způsobená kletbou", až málem dokázala i usnout.
Ale! vytrhl jí ostře z polospánku nespokojený vnitřní hlásek. Severus to vyprávěl s takovým nadšením... není ti to divné?
Ne, není! zarazila toho šťourala v sobě dřív, než se stačil moc rozjet. Každý muž má v sobě kus bojovníka. To neznamená, že by ho to nemrzelo. Není zlý, je jen tak strašně zaujatý magií.
Pche! udělal hlásek. Proč je všechna ta magie, kterou je tak zaujatý, tak podezřele temná?
Na to Maipe odpověď neměla. Přebírala tu myšlenku ze všech stran a nakonec zjistila, že ani necítí potřebu ji najít. Doma často viděla otce nadchnutého nejabsurdnějšími záležitostmi, které na první pohled mohly vypadat všelijak. Vždycky tvrdil, že není nebezpečných znalostí, jenom hloupých lidí.

Tak, a je to. Konečně měla pocit, že může v klidu usnout.
Kéž by mohla usínat v Severusově náručí...
Milovala jeho vůni.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Kdo jsi?
Jsem... kouzelník.
Opravdu?
Ano, to vím. Snad... dobrý kouzelník.
Jsi si jist?
Určitě, já... tolik chci...
Kdo jsi?
Jsem – já nevím.
KDO JSI?
Já...
KDO JSI?
Severus... Severus Snape.
Jsi živý, Severusi Snape?

Prudce otevřel oči a zalapal po dechu. Chvíli jenom soustředěně oddychoval, ruce i nohy se mu třásly... pak se konečně alespoň posadil a rozhlédl se kolem sebe. Trvalo, než pochopil, co vidí – nečekal ani v nejmenším, že se ocitne v obyčejné jídelně jakéhosi domu. Pravda, ne tak úplně obyčejné, tady z každého detailu dýchaly peníze, spousta peněz a okázalý vkus, kolem stolu se muselo vejít několik tuctů lidí, ale po tom všem –
"Co se stalo?"
Ani si neuvědomil, že tu otázku vyslovil nahlas.
"Objevili nás."
Hlas Luciuse Malfoye přetékal obvyklou arogancí, ale i on byl zastřený vyčerpáním posledních chvil. Severus si promnul oči. Luciuse spatřil ležet o pár kroků a dvě židle s lvími tlapami místo nohou dál a zřejmě i on sbíral síly k tomu, aby se zvedl. "Ale jsem si skoro jist, že tam nikdo nezůstal."

"Nechápu..."

"Přenašedla, která jste měli u sebe, jsem měl možnost aktivovat v kterékoli chvíli," řekl Malfoy netrpělivě. "Pojistka pro podobné případy."

Severus stále nechápal skoro nic, ale mlčel. Zahleděl se na jeden z portrétů v životní velikosti visících na zdi jídelny. Uvědomil si, podle nesporné podoby, že to musí být nějaký Luciusův příbuzný. Jsou snad v jeho sídle?

"Obvykle se po cestě přenašedlem necítím jako něco, co domů přinesla kočka," zavrčel. Nejraději by si zase lehnul a zavřel oči.

"Obvykle při začátku přenosu neschytáš několik kleteb," odvětil zlehka Malfoy.

Severus se skoro zastyděl, že mu to nedošlo, ale vlastně nevěřil, že je někdo opravdu napadl.
"Kde jsou ostatní?"
"Ve sklepě. Tu chvíli, než je odešlu zpátky, tam vydrží."
Severus sice netušil, čím si vysloužil pochybnou čest speciálního zacházení, ale byl dalek tomu si stěžovat. Hustý, neuvěřitelně měkký koberec byl rozhodně pohodlnější, než kamenná podlaha.

Kdo jsi?
Nikdo.

Přitom všechno začalo tak dobře. Rozloučil se s Maipe, která šla do Prasinek s nějakými uhihňanými holkami a o chvíli později, když už měl jistotu, že se nepotkají, se vydal na cestu sám. Jemu stačilo dojít na hranici Bradavických pozemků. Znal dokonale bod, od kterého opět fungovala přenašedla.
Objevil se spolu s ostatními ve velké temné síni, obvyklém místě schůzek. Netušil, kde by to mohlo být. Okna byla zakrytá těžkými závěsy a nikde ani nejmenší nápověda. Sám pro sebe se dohadoval, že to musí být nějaký starý hrad nebo tvrz. Kamenné stěny působily bytelně.
Postavili se do kruhu v očekávání příchodu Mistra. Objevil se se slabým zahřměním – Severus velice ocenil to drobné vylepšení kouzla – a pozdvihl paže, aby zahájil dnešní setkání. Potom... potom si už nebyl jist ničím, jenom žíhaným vzorem koberce pod svýma nohama. Šlo to příliš rychle a zmateně.

"Kdo byli ti lidé?" zeptal se a v té chvíli mu to došlo. Bystrozorové. Severus se zamračil. To nemají na práci nic lepšího, než se honit za houfem studentů? Nic hrozného přeci nedělají. Provinile si připomněl lahvičky s lektvary ukrytými dosud pod pláštěm a nespokojeně nakrčil obočí. Ty lektvary mohly být nebezpečné leda pro úplné tupce; nebo v rukou šílence. Seznam ilegálních přípravků byl zbytečně úzkostlivý. Snape si rozhodně nemyslel, že Lucius by byl jedno nebo druhé.

"Hlupáci," konstatoval Malfoy a jediným plynulým pohybem se zvedl na nohy. Severus, který už nečekal odpověď na svou otázku, zmateně potřásl hlavou. "Považovali nás za někoho jiného. Pojď."
Zapomenout zatím na další otázky. Vyškrabat se na nohy a pospíšit si za Luciusem, který rozráží velké dveře v čele síně a bez váhání pokračuje chodbou. Tušení o tom, kde se ocitl, se mění v jistotu.
Procházet kolem mnoha dveří – pocit lehkého omráčení z okázalosti toho místa – do Malfoyovy pracovny.

Být jediným gestem odkázán do úžasně pohodlného křesla. "Čekej."
Čekat... napnutý jako struna, i v měkkých čalounech nepohodlně zkroucený.


Co chce Malfoy Severusovi?
Byli to opravdu Bystrozorové?
Objeví Severus během čekání v pracovně něco zajímavého?
Stihne se vrátit do Bradavic?
Čtěte v dalším díle!

Další

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva ivik.bublik 14. 06. 2008 - 02:20
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva nerla 14. 06. 2008 - 10:25
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva graveyard®vzpomina.cz 14. 06. 2008 - 14:12
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva nerla 14. 06. 2008 - 14:53
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva graveyard®vzpomina.cz 14. 06. 2008 - 15:02
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet dva kvik 14. 06. 2008 - 22:15