Jak Snape potkal Maipe - dvacet

6. červen 2008 | 23.53 |

Úvahy Severuse Snapea a mnohá odhalení.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Severus stál nad jezerem a vážně hleděl na jeho hladinu. Mimoděk hledal v jeho vlnách čeřených větrem nějaký smysl, vzor – nenacházel, nemohl najít – a místo klidu mu to přinášelo další vlnu podvědomé frustrace. Věděl, že by se měl vrátit do hradu dřív, než za svou přítomnost mimo koleje bude nějak postižen, ale netěšil se na zvědavé zmijozelské, kteří tam na něj nepochybně čekají.

Ne, to nebylo ono... vlastně mu byli lhostejní.
Na hlavu se mu snášelo šero jako pavučina utkaná z hedvábí.

Lucius. To byl ten pravý důvod, proč si nyní tak potřeboval pročistit hlavu, přijít na to, co dál...? Obdivoval toho muže. Měl všechno, po čem on sám jenom tajně toužil. Chtěl by být jako on. Toužil po tom, aby ho Lucius nazýval svým přítelem. Jen cítil určitou nejistotu – Malfoy měl nepochybně své vlastní cíle, o kterých nemluvil, jakkoli předstíral upřímnost. Snape si nebyl jist, zda ty cíle nebudou o kus dál, než je ochoten zajít.
Pousmál se způsobem, ve kterém bylo pramálo radosti. Těžko to mohl Malfoyovi vyčítat. On sám by udělal – a dělal – to samé.

Byl tu ale ještě ten znepokojivý rozhovor s Dipettem. Kladl ohledně Kruvalu s nepředstíraným zájmem spoustu předvídatelných otázek. Ale také pár takových, které naznačovaly, že ví víc, než se zdá. Skoro určitě věděl o souboji s Ulrichem, ale přímo nezmínil nic. Severus byl navíc přesvědčen, že ho Dipett poměrně důrazně varoval před Malfoyem. Nebo je snad zbytečně paranoidní a všechno to byly nevinné poznámky...? Ano, Dipettovi se muselo přiznat, že se uměl člověku zahnízdit v hlavě.

Severus pomalu sešel až k jezeru a usadil se na velkém kameni těsně u břehu.
Vzpomínal na poslední sešlost vyvolených a při té vzpomínce cítil, jak se mu zrychluje tep a krev čerstvě proudí v žilách. Bylo jich osm – zatím – věděl, že Mistr chce časem ustálit jejich počet na dvanácti. Mistr? Malfoyova impozantní osobnost se nemohla skrýt pod žádným hábitem. U ostatních mohl jenom hádat. Byl si skoro jist, že jsou tam dvě dívky. Také tušil, že je tam z nejmladších a ostatní jsou studenti z vyšších ročníků... nevěděl, kdo ho do Kruhu ohnivé ještěrky doporučil, ale byla to čest větší, než mohl doufat.


Byla to již neodmyslitelná součást jeho života. Před výletem do Prasinek zpravidla našli ve svých brašnách nějakou maličkost s načrtnutým symbolem ještěrky. Zatímco ostatní studenti se dětinsky přehrabovali pamlsky v Medovém ráji, jejich přenašedlo se v pravou chvíli aktivovalo a přeneslo je na místo, o kterém patrně nikdo kromě Mistra netušil, kde se nachází.
Severuse to fascinovalo. Setkávání členů Kruhu v dlouhých hábitech a maskách, které tomu celému dodávaly zdání neskutečna. Obřady, kterým On dokázal vdechnout mystickou majestátnost. Úkoly, drobné i větší, kterých se každý pověřený student snažil zhostit co možná nejlépe. Odměny v podobě uznání, informací, ne zcela legálních maličkostí, nově nabývaných znalostí.

Severus mohl být právem hrdý na to, jak zvládl své pověření v Kruvalu. Několik zaklínadel, nepovolených, zapomenutých nebo jenom příliš speciálních, než aby se daly snadno nalézt kdekoli jinde; pár receptů na lektvary, nad kterými ho už tam svrběly prsty. Informace o lidech nebo dávno minulých událostech v napůl rozpadlých svazcích psaných archaickým písmem.
Severus si byl takřka jist, že minimálně část úkolů, které dostal, byla pouhá zkouška, nebo snad zástěrka pro jediný důležitý z nich; neodhalil ale, který by to mohl být. Byl však odhodlaný se osvědčit a navíc se tam naučil příliš mnoho, než aby tu cestu nevnímal jako zisk samu o sobě.

Od jezera zafoukal ledový vítr a Severus se zachvěl náhlým chladem.
Nesmírně toužil zjistit, proč Malfoy loví mezi nadanými studenty, jak jim říkal, když spolu hovořili na skrytých místech ve škole. V takových chvílích povzbuzoval zdání pouhého posla, Severus si ale byl jist, že on a Mistr jsou jedna osoba. Ta elegantní gesta byla nezaměnitelná.
Celý Kruh byl sice působivý, ale nedělali nic doopravdy důležitého. Budilo to spíše dojem jakési přípravy na něco většího... a on u toho chtěl být.
Lucius se o něj přes nevelký věkový rozdíl zajímal takřka otcovsky a Severus tomu svým způsobem podléhal. Uvědomoval si to – a nevadilo mu to. Vědomí, že se mu někde dostává uznání, jaké jeho schopnosti zaslouží, bylo příliš neodolatelné a už by se toho nedokázal vzdát.

Severus došel k poznání, že tím rušivým prvkem v jeho mysli byla ve skutečnosti Maipe. Nesouhlasila by s tím vším, tím si byl jist. Neměla jeho schopnost chápat, jak relativní jsou pojmy "dobro" a "zlo". K jeho hlubokému zájmu o temnější stránky magie přistupovala zatím s opatrností někoho, kdo nechce sáhnout na rozpálenou plotnu holou rukou. Z několika jejích poznámek na to téma usoudil, že to považuje za klukovskou hru, laškování s něčím nepovoleným a tajemným. Neměla vůbec představu, jak daleko jeho vědomosti pokročily.
Vzdát se jí ale?
Být s Maipe, to byla cesta za zrcadlo... do světa, kde měl své místo pokoj a klid a láskyplná pozornost. Neměl tomu nikdy podlehnout, to cítil. Ale stalo se.

Nakonec, na břehu jezera a s prvními hvězdami nad hlavou, Severus Snape došel k rozhodnutí, které bylo jeho povaze dokonale cizí, v této chvíli ale nejrozumnější.
Neřešit.
Maipe ho zjevně miluje a – alespoň zatím – není překážkou jeho plánům. To stačí.
S něčím, co se v jeho tváři dalo označit skoro jako spokojený úsměv, se Severus vydal zpět do hradu.

Co chystá Lucius Malfoy?
Bude mít Maipe na Severuse dostatečně dobrý vliv?
Pokusí se Dipett zabránit verbování studentů?
Umí Severus použít kletby, které se nepromíjejí?
Čtěte v dalším díle!

Další

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet kvik 07. 06. 2008 - 00:58
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet nerla 07. 06. 2008 - 13:53
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet ivik.bublik 07. 06. 2008 - 17:29
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet mae 07. 06. 2008 - 18:36
RE: Jak Snape potkal Maipe - dvacet nerla 07. 06. 2008 - 20:45