Snapeův boj - třináctý díl

31. květen 2008 | 00.00 |

To, co se právě děje... lze to považovat za štěstí, nebo neštěstí?

Byla hluboká noc, přesto v nebelvírské koleji nespali minimálně tři žáci.
James Potter myslel na to, co udělal, co neudělal, a co udělat měl. Přemýšlel, jestli to bylo opravdu jen jeho sobectví, že se pokoušel získat Lily pro sebe a dopouštěl se přitom i krádeží.
Carol ležela v posteli a snažila se slyšet Lilyin dech, chtěla vědět, že její kamarádka v klidu spí. Cítila se trochu provinile, i když nevěděla, co mohla dělat víc. Měla Lily upřímně ráda, chtěla pro ni jen to nejlepší, ale dobře věděla, že se v poslední době vymkly věci z rukou více lidem. Mohla tomu zabránit - snad. Ale jak?
Nebylo divu, že Lilyin dech slyšet nebylo. Nespala ani omylem, ale snažila se být co nejtišeji. Děly se s ní podivné věci, nevzala si před spánkem lektvar - žádný neměla - a nyní se cítila podivně prázdná. Na čele jí rašil pot, bylo jí neskutečné vedro a hlava se jí točila. Před očima se jí míhaly podivně pokřivené obrazy tu Snapea, tu Pottera, náhle před ní klečela Carol a zoufale ji prosila o život, ale náhle odněkud přiletěla sova, celý svět se rozmazal... Prázdnotu teď vyplnily barevné kruhy, blikaly čím dál rychleji, Lily měla pocit, že jí pukne hlava, oči měla dokořán, ale v černočerné tmě neviděla nic jiného než ty blikající kruhy, bylo to strašlivé a nešlo to nijak zastavit, nepomáhalo zavřít oči, nepomáhalo si oči zuřivě protírat, bylo to tady pořád...
"Carol! Carol, spíš?" ozvala se Lily potichu a v hlase se jí ozývala panika a pláč.
Carol okamžitě odhodila peřinu a vrhla se k Lily. Objala ji a začala šeptat uklidňující slůvka, říkala jí, že je s ní a že se jí nic nemůže stát, snažila se Lily vnuknout pocit, že je všechno v pořádku. Nepomáhalo to tolik, jak by si Lily přála, a ani jedna z nich už v noci neusnula.
Lily vypadala ráno strašně. Když se oblékly a sešly spolu do společenské místnosti, byli tam všichni Pobertové. Nepatrným zavrtěním hlavy zabránila Carol tomu, aby k ní přišel Remus, a Lily se s prosbou podívala na Jamese, který pochopil a zůstal stát. Jen Sirius na celou scénu přihlížel se sarkastickým úšklebkem na rtech, ale zjevně byl Poberty zpracován natolik, že neřekl ani slovo.
Dívky sešly do Velké síně, Lily byla jako bez ducha. Jen zavrtěla hlavou, když jí Carol začala nandavat jídlo, a spokojila se s hrnkem hořkého čaje. Carol zachytila pohled profesora Dippeta a pokrčila rameny. Nevěděla, co má s kamarádkou dělat, srdce jí pukalo žalem nad stavem, v jakém byla, ale neexistoval lepší lék než čas. Brumbálovo místo u stolu bylo prázdné.
Než ho stačila Carol zarazit, přiběhl k nim Potter. "Lily, promiň. Můžeš mi nafackovat, jestli chceš, za to, jak jsem se choval. Připadám si... hloupě. Chtěl jsem se ti jen omluvit, opravdu mě to všechno mrzí."
Lily k němu zvedla unavené a podivně prázdné oči. "Ty za nic nemůžeš, Jamesi. Minulost necháme minulosti, ano? Carol," otočila se k druhé dívce, "prosím, mohla bys nás nechat? Moc ti děkuju.

Za všechno." Carol přikývla a zmizela. Lily se obrátila zpátky k Jamesovi. "Prosím, doprovodíš mě zpátky na kolej? Minulost patří minulosti. Nejde s tím nic udělat."
James Potter nevěřil svému štěstí, kterého ho náhle zaplavilo, když ta uplakaná, nevyspalá, bledá a neupravená dívka vsunula svoji dlaň do jeho a pokusila se na něj usmát. Sama, bez povzbuzujících dryáků.
Následující dny pro něj nebyly lehké. Stal se pro Lily oporou, dokonce větší, než byla Carol. Snažil se ji utěšit, jak jen mohl, dotykem ruky na ni přenášel svůj klid, snažil se jí předat něco ze světa lidské lásky svým objetím. Neodvážil se jí narušovat její soukromí víc, než mu ona sama dovolila. Rány byly příliš čerstvé, Lily stále nevěděla, co vlastně chce. Potter si byl nicméně jistý, že jako určitá položka na seznamu přání figuruje i on.
Dny plynuly - jeden, druhý, třetí, pátý, sedmý. Jenže neštěstí se nechtělo vzdát svých obětí jen tak... nebo to bylo štěstí?
Když přišla po týdnu do Velké síně Lily s Jamesem, překvapil je nečekaný šum. Všichni hleděli ke zmijozelskému stolu, kde...
Pod Lily podklesly nohy a kdyby ji Potter nezachytil, upadla by na zem.
Seděl tam Severus Snape, ještě o trochu bledší než obvykle, s vlasy ještě více neupravenými, hábitem potrhaným, ale stále se svým obvyklým ledovým klidem, a ládoval se jídlem. Kolem něj byla na lavici mezera, jak nikdo nechtěl sedět vedle člověka, který údajně zabíjel lidi.
Od profesorského stolu se ozvalo zatleskání. Profesor Dippet stál a tvářil se velice vážně. "Prosím o chvíli klidu," zaburácel místností kouzlem zesílený hlas a šum ustal. "Jistě neunikl vaší pozornosti návrat jednoho z vašich spolužáků. Ať už jste o něm slyšeli cokoliv, doufám, že se mu od vás dostane vlídného přijetí, protože to, čím si prošel, by jistě nechtěl zažít nikdo z vás. A prosím," zaburácel Dippetův hlas ještě hlasitěji, "ušetřete dotyčného studenta veškerých dotazů. Od toho jsme tady my."
Snape se tvářil, jako by se o něm právě nemluvilo, a zcela nezúčastněně jedl dál.
James odvedl Lily pryč, protože vypadala, že každou chvíli omdlí. Když vycházeli ze dveří, bylo to poprvé, co se Severus Snape ohlédl. Výraz v jeho tváři se ale nezměnil.

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Snapeův boj - třináctý díl graveyard®vzpomina.cz 31. 05. 2008 - 23:54
RE: Snapeův boj - třináctý díl kvik 01. 06. 2008 - 11:20
RE: Snapeův boj - třináctý díl mae 01. 06. 2008 - 12:16
RE: Snapeův boj - třináctý díl mae 01. 06. 2008 - 12:17
RE: Snapeův boj - třináctý díl kvik 01. 06. 2008 - 12:20