Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět

4. duben 2016 | 17.38 |

Kapitola sto třicátá devátá, a tedy poslední.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Sáhnu do portálu: držím se na samém jeho okraji tak, abych nepropadl do skutečného světa, ale už mohl využít jeho magii; vnímám i toho, kdo tak vstřícně posloužil Kingsleymu jako médium a v malé jasnozřivé chvilce poznávám Gabrielinu magii. Začnu mluvit, slova, která ze mě vycházejí, jsou v jasném světle jako temná mlha, špína rozlévající se ve sklenici vody; magie černá jako noc. V duchu se omluvím Minervě za množství problémů, které jí svou akcí způsobím, ale to už Gabrielu prudce uchopím kolem pasu, napřed jen éterickou, ale jak pokračují slova zaklínadla, i hmotnou a hmatatelně skutečnou, a prudce ji strhnu k sobě. Portál je bez magického média stabilní asi jako nálada šestnáctiletého nebelvíra. Mluvím rychle a pekelně se soustředím, abych se nepřeřekl, musím udržet Gabrielu a přitáhnout blíž Kingsleyho, který se zatím nebrání, protože možnost, že bych se pokoušel o cokoli jiného než návrat, je pro něj nepředstavitelná; ale až porozumí slovům, bude po spolupráci.
Využívám veškerou magii, kterou mám v dosahu, magii portálu i Gabrielinu, bez zábran se vydávám z posledních sil a i to sotva stačí; až se konečně přemístíme. Úplně náhodně, protože nechci dopustit, aby nás Vanja dokázala sledovat. Jenom doufám, že osud bude tak milosrdný, abychom neskončili v některé z mých knih černé magie.
A i když nejmám nejmenší tušení, kam nás kouzlo mohlo odnést, jisté je jen to, že jsme se všichni čtyři dokázali do další knihy přenést dřív, než mi Kingsley zvládnul zlámat vaz nebo Gabriela vyškrábat oči. Ne že bych se jim ubránil, pokud by v těchto bohulibých snahách pokračovali. Klečím na kolenou, vyšťavený a před očima mžitky, v uších mi nepříjemně hučí, i když mi po chvíli dochází, že většina z toho je Lambertův ječák a zbytek se rovným dílem skládá z Kingsleyho nadávek a černomagického rezidua, a jen tupě zírám na bělostnou podlahu pod sebou.
"Máš co vysvětlovat," zavrčí Kingsley a strčí do mě nohou. Ne, nekopne doopravdy; i tak přepadnu na záda a zůstanu ležet s rozhozenými rukama.
"Chceš se opravdu vrátit do toho, čím jsi byl?" zachrčím a asi mě slyší, i když konec věty zanikne v Gabrielině zběsilosti; naprázdno pohne rty a v očích mu zaplane.
"Sebrals mi mou magii!" vykřikne mi Gabriela do tváře a notně se mnou zatřepe. "Ty...!"
"Nesebral," popřu tak jednoznačně, až ji to zarazí. "Máš ji pořád - bylo nezbytné... Kingsley, nešlo by udělat něco, aby přestal tak řvát?"
"Co já?"
ohradí se. "Je to tvoje dítě!"
"Dej mi ho,"
štěkne Gabriela a navzdory prudkosti svých slov si převezme Lamberta s velkou péčí.

Když vidím, s jakou samozřejmostí se k němu má, napůl mi spadne kámen ze srdce. Její nečekaná přítomnost by mohla vyřešit velkou část našich - tedy zejména mých - problémů.
"A je to tvoje dítě?" přeptá se Kingsley trochu vyděšeně. Zaváhám.
"Máte pravdu," vyhrabu se na nohy s elánem větším, než jaký ve skutečnosti cítím. "Mám co vysvětlovat." Stačí mi krátký pohled na stojany s bělostnými plátny a předkreslenými vzory, a hromady barev a štětců kolem, aby mi došlo, kde jsme. Nu což, mohlo to být horší.
"Vážení, první věc, kterou musíme vyřešit - tady jsme bez magie, protože je to mudlovská kniha, a pro Lamberta mám v termosce vodu jenom na jednu várku mléka. Takže chopte se štětců, ať jsme co nejdřív pryč. Vysvětlovat mohu i při práci. A držte se blízko sebe! Je to důležité."
Omalovánky pro dospělé, které jsem dostal od mrzimorské koleje, byly dost nejapným vtipem už pod vánočním stromečkem, ale teď působí jako úmyslná ironie. Silně pochybuji, že by moji dva nedobrovolní průvodci plně docenili možnost relaxace při tom všem, co jim vyprávím.
Netajím nic o průchodu knihami - o nutnosti naplnit jejich potenciál, abychom se pohnuli dál - o tom, že se už nevrátíme zpět. A proč. Kingsley, který díky bohu prochází podobnou katarzí jako já po příchodu do zasněžené chaty, se střídavě zamlkle ztrácí ve vlastních myšlenkách, střídavě chrlí otázky. Připadá mi až podezřele klidný, na svůj obvyklý temperament, ale možná ten pravý výbuch teprve přijde. Zatím se jeho nálada projevuje jenom tím, že si zabral všechny plechovky s černou barvou.
Gabriela, jediná skutečná oběť okolností, dostává vší své bezvadné pověsti. Po tom kratičkém výbuchu na začátku, kdy se bála o svou magii, se stáhla do sebe a s bohorovným klidem se pustila do vybarvování pláten. Na jedné ruce zklidnělého Lamberta, v druhé štětec, tu a tam rozumná otázka - v jejím přístupu je naděje, že se nějak dokážeme srovnat. Známe se vzájemně už hezkých pár let a jsme zvyklí si věřit, sneseme se. Obskurní spolek dvou dobrých přátel, kdy jeden stojí o ni, ona stojí o toho druhého, ale ten druhý tu běhá s uneseným novorozenětem na ruce, byť v současné chvíli jenom obrazně, a propadá existenciální krizi. 
Společně jistě zvládneme udělat drama i z dětské kuchařky.

(Vanja Grishamová)

V následujících dnech jsem toho stihla víc než v předchozích pěti letech dohromady. Prioritou se stalo porodit dítě, přiměřeně magicky mocné, přiměřeně malfoyovsky vypadající, přiměřeně novorozené a samozřejmě chlapce. Chtěla jsem takové ukrást ve Francii, ale žena, na jejíhož potomka jsem měla zálusk, porodila jako naschvál o půl dne dřív a tím celý můj plán zhatila. Další dítě, které by připadalo v úvahu, se ve Francii mělo narodit až za týden, a protože jsem tak dlouho odmítla čekat, měl můj malý Sebastian skandinávský původ. Byl krásně blonďatý.
Samotný porod se odehrál pouze v mysli přítomného lékaře a asistujících sester a dítě směli Draco i Narcisa spatřit až o několik hodin později. Během té doby se ze mě stala matka. Věřila jsem vždy v sílu chladné logiky, v moc vzdělání a v čistý rozum, ale ten tvoreček, tak absurdně malý, si mě omotal kolem prstu ve chvíli, kdy jsem s ním konečně spočinula v posteli a zadívala se mu do tváře. Můj syn.
V následujících týdnech na něj budu muset uplatnit několik přísně zakázaných zaklínadel, které z něj magicky a pokrevně udělají mého a Dracova syna, ale v tento okamžik to bylo moje dítě. Takové, jaké se narodilo, se vším, co podědilo po svých rodičích. Moje a Dracovo dítě.
Narcisa zářila, když ho spatřila, ačkoliv nevyvinula nejmenší snahu si ho pochovat. Draco se na Sebastiana díval dlouze a naprosto klidně, a když vzal jeho hlavu do svých rukou, vypadal tím okamžikem zcela pohlcený. Po nezbytných dvou týdnech soukromí začaly do sídla proudit davy gratulantů se svými dary. Mezi prvními přišel Harry a radoval se tak upřímně, jako by na světě nebylo nic víc než on, já a moje dítě. Přišla Peggy, která mě objala, lehce zatahala spícího Sebastiana za ruku a zahájila interview pro Denního věštce. Přišla i Petra, moje milá kamarádka, na níž jsem se v průběhu života provinila snad nejvíc, protože všechna ta mysl ovlivňující zaklínadla, která mi na sobě dobrovolně umožňovala cvičit, jí způsobila pomalý rozpad osobnosti. Zjistila jsem to teprve před měsícem a ona sama o tom ještě nevěděla.
Narození mého syna sledoval celý kouzelnický svět. Byl to první potomek hrdinů Bitvy o Bradavice a v politické bouři, která se strhla po zmizení ministra kouzel a ředitele Bradavic, to byl záblesk jasné budoucnosti, kterou lidé potřebovali vidět.
Ředitelkou Bradavic se stala Minerva McGonagallová, která dělala zástupkyni oběma předchozím ředitelům. Nechala se slyšet, že je to pozice, o kterou nikdy nestála, ale že když vidí ostatní kandidáty, nedopustí, aby tuto funkci vykonával někdo jiný. Protože škola i nadále fungovala jako dříve, bylo to nepochybně dobré rozhodnutí.
Na ministerstvu to tak snadné nebylo. Pastorkovi příznivci tvrdili, že několik dní nezvěstnosti pana premiéra ještě nejsou důvodem k novým volbám, jeho odpůrci tvrdili, že by se měly prohledat jeho kanceláře ve snaze nalézt stopy, kam se poděl (a nepochybně také nějaké inkriminující materiály), a prostý lid volal po prošetření celé události. Bystrozorové se rozprchli křížem krážem po kraji, takže až na tu krátkou chvíli u malého Sebastiana jsem se nemohla sejít ani s Harrym.
Váhala jsem, jak moc bych se měla vložit do politického dění. V tento okamžik nebyl v celé Británii nikdo, kdo by mě dokázal zastavit, ať už bych se rozhodla podniknout cokoliv. Mohla jsem si podrobit kohokoliv, mohla jsem si podrobit i celé davy a pořád by mě lidé nedokázali usvědčit, protože má zaklínadla byla příliš vzdálená běžnému lidskému myšlení.
Dlouho (tedy asi tři a půl dne) jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych ministrem kouzel udělala Harryho, kterého bych snadno dokázala ovládat. Jenže - co bych z toho měla? Já nebyla politik a společenské dění jsem sledovala jen okrajově a Harry by se tam vyjímal jako slon v porcelánu.
Nakonec jsem se rozhodla nechat věcem volný průběh. Všechno vlastně mohlo dopadnout stále ještě dobře - volby bylo potřeba připravit, takže jsem měla dost času si zjistit všechno o možných kandidátech, a v případě, že by měl náskok někdo zpátečnický nebo jinak nevhodný, pošoupnout veřejné mínění lepším směrem. Na to jsem ani nepotřebovala kouzla, stačilo se vyjádřit v novinách a k témuž přesvědčit i Harryho.
Také jsem si zavčasu udělala čas, abych se podívala do Pastorkovy kanceláře a bytu. Naštěstí bylo obojí na ministerstvu pěkně při jednom. Snad bylo dobře, že byl Gurme skoro před rokem unesen a od té doby se po něm slehla zem, protože by tu pro něj už nebylo místo. Posbírala jsem nějaké listiny, které mi přišly důležité, a to samé jsem udělala na Snape Manor, které teď ostatně patřilo mně.
Občas před spaním mě ještě popadala nesmyslná naděje, že by se všichni tři - vlastně čtyři - mohli vrátit, že to třeba bylo celé jinak, než jsem vydedukovala, ale na to mé prožití vlastní osobnosti v knize bylo příliš jednoznačné. Ale třeba... přece... mohli by si to rozmyslet?
Jednou jsem plakala, ruce zaháknuté o ohrádku Sebastianovy postýlky, tělo se mi otřásalo vzlyky a já se zalykala steskem, vzpomínkami a bezmocí. To bylo jednou, naposledy. V přítomnosti nebyl čas na minulost. U nohou mi ležel krásný nový svět, a se Severusem a Kingsleyem v pasti knihovny a s Harrym věčně za hranicemi ostrovů byl teď už doopravdy jenom můj.

(Severus Snape)

I když je přenos záležitostí takřka neměřitelně krátkou, stačím si vysnít tucet hororových scénářů. Kdysi po cestě s Vanjou Grishamovou jsme byli ledasčíms: mušketýrem, stromem, kresleným mravencem, Malfoyem i malou mořskou vílou - a zdaleka ne o všech svých inkarnacích jsem ochoten Kingsleymu a Gabriele vyprávět - ale problémy v okamžiku, kdy sebou máme pár dní staré dítě, mohou narůstat geometrickou řadou i v mnohem obyčejnějších vtěleních.
Když se proto objevíme ve vlastních podobách a všichni pohromadě a ve vzduchu dokonce ucítím dotek magie, první se ozve úleva. Bohužel hned potom stěží zaměnitelný zvuk výstřelů z pistole.
Gabriela vyjekne a skrčí se bleskem za hradbu jakýchsi mudlovských strojů, nejspíš výstupů klimatizace. Je jich tu několik metrů dlouhá řada v pevných drátěných klecích, takže ji pro tu chvíli pouštím za hlavy; Lamberta kryje i vlastním tělem a pro tuhle chvíli beztak nic lepšího nemáme. Jen útržkovitě mi utkvěje kaskákada vjemů: je noc, Měsíc v úplňku, jsme na střeše vysokého domu, snad i mrakodrapu, a pod námi se všemi směry rozprostírá jasně osvětlené město; působivý výhled vkusně doplňují dva nebo tři blížící se vrtulníky. Gabriela má na sobě černou přiléhavou kombinézu a široký opasek se zbraněmi, ta kombinéza je opravdu velmi přiléhavá a pozdrží můj pohled o nějakou tu setinu okamžiku déle, než jsem chtěl. Ohlédnu se po Kingsleym. I on vypadá jako akční hrdina bez bázně a hany, v jedné ruce meč, ve druhé pistoli, široká ramena a působivě vyrýsované svaly, vysoké boty se silnými podrážkami mu ještě dodávají na výšce. Přelétnu pro jistotu pohledem i sebe, aby nás náhodou osud nepostavil proti sobě; ale ne, můj model i s patřičnými emblémy na rukávech zcela odpovídá oběma mým kolegům, byť naštěstí není tak upnutý, ani obdařený tak hlubokým výstřihem.
Vytasím meč a dřív, než stačím na opasku najít pistoli, nepřátelé jsou tady. Neuvěřitelně hbité humanoidní postavy ženoucí se po střeše, s úžasnou, nelidskou lehkostí přeskakující překážky. Blíží se rychle a ve světle úplňku i reflektorů za jejich zády vidíme dlouho jen siluety - štíhlá těla a chlupaté, zvířecí hlavy, podivně dlouhé ruce, občas se zalesknou tesáky a drápy - Kingsley zcela mimoděk pokročí vpřed a meč pozdvihne k výpadu.
"Ne!" stačím ještě vykřiknout, protože teď už mám jasno, ale přes jejich poštěkávání a vytí a motory vrtulníků mě nemůže slyšet. Vrhnu se kupředu několika dlouhými skoky a ke svému úžasu zjišťuji, že i mně byla dána nebývalá pružnost a síla, až samým šokem klopýtnu, ale tohle tělo umí padat, a i když pod sebou mám štěrk, hladce dokončí kotoul a pokračuje v běhu.
Kingsleyho ještě stačím odhodit včas. Srazím mu ruku s mečem a oba skončíme na zemi. Vztekle vykřikne a v prvním okamžiku mě v domění, že jsem jeden z nich, nečekanou silnou odmrští. Dobrá. I jemu se vylepšila kondička.
"Nech je," vykřiknu, "jen utíkají!"
Společně padneme do stínu za nízkou zídku, tmavé oblečení splní účel - za pár chvil je po všem. Ta podivná parodie na vlkodlaky zmizela o střechu dál a podle vzdalující se střelby můžeme odhadnout, že pronásledování, do kterého jsme se omylem připletli, zdaleka nekončí.
"Gabrielo?" zavolám a její klidný hlas mi vzápětí odpoví. Lambert jí spí v náručí - dozvěděl jsem se tak úplně novou věc o uspávání dětí - a ona sama vypadá nezraněná. Koneckonců, na nás nikdo nemířil a minulo nás jenom pár náhodných kulek.
"Byl jsem si vážně jistý, že proti nim máme bojovat," řekne Kingsley. "Podle všeho, cos o těch knížkách vykládal - už jen ten boj nás mohl posunout dál."
"No právě. Vím, kde jsme - poslouchejte mě chvíli a zkuste se skutečně zamyslet nad tím, co vám chci navrhnout."
Dvojí slabé přikývnutí mi naznačí, že jsem dostal svou malou šanci. "Odhadl jsi to přesně, Kingsley. Jsme lovci vlkodlaků."
"Chm,"
udělá sebevědomě, protočí meč a naznačí výpad. "Hračka."
"Tu knihu napsal čaroděj, je zrcadlem našeho světa. To město pod námi je New York."
Gabriela sebou trochu trhne a podle jisker v široce rozšířených očích tuším, že s ní to budu mít snadné.
"Je tu magie, i když slabší než ta, kterou známe, s trochu jinými zákonitostmi. Ale cítím ji, jsem ji jist, že ji zvládneme." Lusknu prsty a na dlani se mi zatočí koule oranžového ohně. Ubohá ukázka, ale dostatečná. "A pozor, vážení - je slučitelná s mudlovskou technikou. Jsme schopní, jsme slušně finančně zajištění, jeden z těch domů tady kolem je náš. Tohle je místo," obsáhnu gestem ruky město pod námi, "kde bychom mohli žít."
"V čem je háček?"
zeptá se Gabriela váhavě.
"Skoro v ničem," pokrčím rameny. "Nesmíme zabít vlkodlaka, aby nás kouzlo neposunulo o další knihu dál."
"Neměl by být takový problém nezabíjet vlkodlaky,"
ušklíbne se Kingsley. "Ale opravdu chceme zůstat zrovna tady? Našli bychom i něco lepšího."
"Kdybychom si mohli vybírat, pak nepochybně. Ale po tom všem, čím jsem prošel, ti Kingsley přísahám, že naprostá většina možností byla horší. V řadě knih bychom patrně nepřežili, minimálně Lambert ne, a já se obávám, že se můžeme přesouvat pouze všichni naráz. Tady jsme alespoň lidé, máme vlastní těla, ta jsou v perfektní kondici - "
"Jo jo, pochopil jsem,"
řekne Kingsley znejistělým hlasem.
"Nemusíme přeci rozhodovat hned," vloží se Gabriela jemně. "Porozhlédneme se tu a uvidíme. Oba umíme vařit vlkodlačí lektvar, Severusi. Možná budeme užiteční..."
"Tak moment,"
zatváří se najednou Kingsley. "Tohle je nějaká mládežnická slátanina! Od kdy ty čteš takové věci?"
"Zabavená literatura, nepochybně,"
zasměje se Gabriela. "Z hodin mám také pár literárních skvostů. Ale třeba máš na té samé hromádce i nějaké pohádky?"
"Nic není horšího než pohádky,"
řeknu smrtelně vážně. "Věř mi."
"Takže... ale nebudu muset pořád nosit tohle?"
ukáže ke své kombinéze.
"Ale mohla bys," nadhodí Kingsley nenápadně.
"Jenom do akce. A protože nechceme zabíjet vlkodlaky..."
"Jsou tu i upíři?"
"... civilní oblečení bude další bod k dobru, jak se včlenit mezi obyčejné lidi."
"Nejsme třeba my upíři?"
"Kingsley!"
okřiknu ho.
"Ale já to beru vážně," ohradí se. "Jen jsem si ještě nevybral svojí porci hysterie. Promiň, ale ještě před hodinou či dvěma jsem spal ve vlastní posteli a nic nenapovídalo tomu, že se budu muset uchytit v docela novém světě a smířit se s představou, že jsem masový vrah!"
"Jestli si ji hodláš vybrat nejapným vtipkováním, budiž ti přáno,"
odvětím suše. "Ale do sebeobviňování se nepouštěj. Mám v tom mnohem delší praxi než ty."
"Nechte toho oba,"
zamračí se Gabriela. "Byli jste prokletí a využili jste první příležitosti, jak tomu uniknout. Je tu snad prostor pro nějaké sebemrskačství?"
"Spousta,"
ujistíme ji jednohlasně.
Zafouká vítr a nažene nám vlasy do tváří. Lambert se nespokojeně zavrtí.
"Máme tu pro něj vůbec něco? Brzy bude mít hlad," pohlédne na mě Gabriela tázavě. Jen zavrtím hlavou. 
"Naše věci se nepřenesly."
"Takže tím musíme začít. Plínky a mlíko."
"Přesně takhle si představuju skvělé entrée v novém světě,"
řekne Kingsley pochmurně. "Vyhnout se boji a jít shánět plínky. Ale třeba bych se mohl stát starostou, nebo co tu mají."
"Mohlo být hůř,"
ujistím ho.
"Nevěřím!"
"Jednou jsem byl kreslený mravenec."
"Chci to s veškerými detaily, každý večer před spaním kousek. Pro útěchu, víš."
"Plínky! Mlíko!"
"Jo jo... hele, nejsou tohle klíčky od auta? Já řídím! Jednou jsem seděl vedle řidiče, vím o tom všechno."

Dívám se na město hořící tisíci světly, poslouchám to přátelské hašteření mezi dvěma lidmi, na které jsem měl neuvěřitelné, nezasloužené štěstí, a náhle věřím, že to zvládneme. Koneckonců, svět nám leží u nohou.

Konec.

Předchozí

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět heji 04. 04. 2016 - 23:04
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět evi 23. 04. 2016 - 18:09
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět annaliese 02. 05. 2016 - 13:08
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět mandelinka 11. 05. 2016 - 16:09
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět lilalila 25. 05. 2016 - 01:39
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět kvik 26. 05. 2016 - 07:06
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět xvona 29. 05. 2016 - 00:45
RE: Kráska a Smrtijed IV. - Nový svět juanita 14. 07. 2016 - 15:16