Kráska a Smrtijed IV. - Nepopsané stránky knihy

28. březen 2016 | 07.00 |

Kapitola sto třicátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Tiše stojím v dětském pokojíku, se světle modrými zdmi a bílým stropem, s dřevěnou kolíbkou u velké postele, se světlým kobercem s vysokým vlasem, a vnímám budoucnost tak jasně, až mě to překvapuje. Vidím batole, které si hraje s hračkami, vidím první krůčky svého chlapce, police zaskládané učebnicemi, plakáty, které si bude na zdi lepit v době prázdnin, dívčí fotografie v rámečku, oznámení zásnub... mám před očima celý život svého syna a bezděky se usmívám, protože to bude dobrý život. Položím si ruku na břicho a cítím nový život, který se počal v jiné realitě a který brzy spojí svůj osud s mým. Můj chlapec. Můj a Severusův syn.
Jsem zaskočena sílou citu, který se ve mně sbírá, protože mé nastávající mateřství je jen fiktivní, nic z toho není skutečné, jediný styčný bod je dítě, které na konci budu mít. A přesto se už nyní cítím být matkou.
Cítím se šťastně.
Vrátím se do svých pokojů a usednu na sofa. Skřítek zapálil svíčky a v jejich mihotavém světle se zdá pokoj větší než obvykle. Je to můj domov. Bezpečí. Klidný přístav v neklidných vodách současného světa a mé moci.
Zdvihnu ze stolku karafu s vodou a sklenici a v ten okamžik se ozve zvuk tříštěného skla. Pootevřeným oknem vletěl do místnosti můj Havran a křídlem rozrazil okenici tak, že se roztříštila o zeď. "Nikdy víc!" krouží kolem mé hlavy a kráká rozčileně. "Nikdy víc!"
Severus si ho půjčoval, když odcházel pro našeho syna, a to tedy znamená, že je již zpět. Domluvili jsme se, že porod zahájím, až budu mít svého syna v rukou, protože se nedá říct, co všechno se pokazí, ale stojí mě všechny síly, abych se nerozběhla pro porodníka a jeho asistentky, abych neběžela za Dracem, abych nezačala slavit počátek svého mateřství. Napjatá čekám, kdy mi ochrany sídla oznámí, že máme návštěvu, a Havran jako by cítil to drama, protože stále kráká své: "Nikdy víc!"
Jenže vosk svic ubývá, sídlo se noří do tmy a nikdo nejde.
Severus se nehlásí.
Ráno zkontroluji své zdroje a zjistím, že se magické kontinuum vůbec nepohnulo. Může to znamenat, že Severus s sebou Havrana nakonec nevzal, nebo že se zvíře vrátilo samotné, ale rozhodně není možné, že by se vrátil i Severus s dítětem nebo bez něj.
Aniž bych se starala o to, jestli je již společensky přijatelná hodina, přemístím se na ministerstvo kouzel a vyhledám komnaty Kingsleyho Pastorka.
Nevídáme se často. On ve svých rukou svírá moc celé kouzelnické Británie a důvěřuje jen lidem, které zcela ovládá, a zvláštní druh důvěry panuje i mezi ním a Severusem. Mě s ním žádné pouto nepojí a velice dobře si uvědomuji, že se mě na určité úrovni bojí. Nezasahuji do jeho sféry vlivu a konání, ale nemá přehled nad mým životem, neví, čím se zabývám a jaké dělám pokroky.

Samozřejmě jsem obklopena jeho informátory, jenže můj výzkum je z tak velké části individuální, že mu nemohou říci mnoho.
Přijme mě ve své pracovně oblečený do hábitu, byť mám pocit, že pod ním má pyžamo.
"Kingsley, máš nějaké zprávy o Severusovi?" vypálím na něj ihned po příchodu a nezbytné sadě kouzel proti odposlechu.
Zůstane na mě hledět prázdným pohledem.
"Předpokládám, že víš, že se vypravil do knih, aby přinesl jeden z artefaktů, které jsme tam spolu kdysi zanechali?" specifikuji.
Opře se v křesle, a přestože potlačí zívnutí, vypadá zaujatý. "Nevím. Viděli jsme se naposledy před pěti dny... kdy tam odešel? Co se stalo? Proč jsi tady?"
Najednou se cítím hrozně malá. "Myslela jsem, že se ti svěřil. Bojím se, že se něco nepovedlo, že tam uvíznul. Měl s sebou mého Havrana, který ustálil průchod a bez něhož se nemůže dostat zpět, a ten se v noci vrátil sám."
"Co jste to provedli?"
zeptá se Kingsley konsternovaně. "Co bylo tak důležité, aby nesmyslně riskoval?"
Mlčím.
V místnosti se objeví skřítek, a zatímco ministr dostane kávu, mně nalije ovocný čaj. Jeden z drobných ústrků nastávajících matek.
"Potřebuji informace. Víš, kde má poznámky k výzkumu? Formule, lektvary, zaklínadla, cokoliv, co k tomu potřeboval?"
Oba víme, že mu musíme pomoci. Pro Pastorka je Severus Snape důvěrník tak velký, jakého dokáže mít, a pro mě je osobou blízkou. Už dávno jsem se rozhodla tento vztah blíže nezkoumat.
Trvá další dvě hodiny, než Pastorek zajistí, aby v jeho nepřítomnosti nevypukla válka, a potom se spolu přemístíme na Snape Manor.

(Severus Snape)

Za okny tma, pokoj slabě osvětlený žhnoucími poleny v krbu; vytrvalé pobrekávání novorozeněte, které se utiší jenom v náručí. Neodvažuji se usnout, abych ho neupustil, ale asi bych to teď ani nedokázal. S hromadou naskládaných polštářů za zády a s dítětem položeným na hrudi musím vypadat jako ubohá parodie na mateřství.
"Je mi líto, paní Malfoyová," vyslovím do tmy. "Neodvážím se vám předat vašeho syna. Příliš dobře si vzpomínám, co děláte se svými pacienty, o kterých tak přesvědčivě tvrdíte, že je zbožňujete." Po dni s Lambertem mi sebevědomí sice značně pokleslo, ale zdaleka není na nule. Stále ještě jsem přesvědčen, že i má chabá péče pro něj bude lepší než Vanjiny pokusy. Jinak řečeno - nepředám svého syna duši pokroucené Voldemortovou kletbou - nikdy!
Je těžké nad všemi souvislostmi přemýšlet... objektivně. Mám moc, skutečnou, nefalšovanou moc, vládu nad svým životem a životy mnohých. Respekt, uznání a vliv. Má nová magie mi umožňuje bojovat způsobem, kterého bych s její běžnou měrou nikdy nebyl schopný. Dokázal jsem ve škole prosadit změny, které už dávno potřebovala. Bradavické ochrany mne přijaly za svého a ochotně sytí mou už tak obrovskou sílu. Co je proti tomu těch pár zničených životů...?
Ani nevím, kde skončila Grangerová, napadá mě náhle. Přestal jsem se o ni zajímat ve chvíli, kdy jsem odhalil její potenciálně nebezpečný komplot a nechal ji bystrozorům. Longbottomovy věštby - další skvrna na mém štítě, ten mladík už léta tráví na uzavřeném oddělení svatého Munga - byly účinnou pomocí proti veškerým konspiracím... Bylo hluboce uspokojující zažívat stále dokola úspěchy jenom díky dobré organizaci a magické síle. Všechno ve mně zoufale křičí, že se toho nemám vzdávat.
Kdo ví proč mi vytane vzpomínka na Rolandu, hebkost její kůže a jantarový třpyt očí. Zdaleka jsem se proti ní neprovinil tolik jako vůči jiným, náš vztah byl krátký a neobratný, strašně špatně načasovaný. Snad jen připomínka normálna, dozvuk chvil, kdy jsem ještě naposledy zatápal po obyčejných lidských věcech...
K čertu s tím! Rozhodnutí stačí; smířený být nepotřebuji.
Kingsleymu jsem popsal dva možné způsoby, kterými po mně může sáhnout. Jsem přesvědčený, že bude dostatečně zvědavý a sebevědomý, aby přišel osobně. Musím brát v úvahu, že je mohutnější a fyzicky silnější a že bez magie ho stěží zaskočím sofistikovanou pastí. Zdejší prostředí na něj možná nebude mít takový vliv jako na mě a tedy ho ani neumluvím. Jenže dostat ho pryč z ministerstva, z Británie, z povrchu planety... prostě musím; protože my dva jsme ti, na kom záleží osud světa.
Vanja je sice nesmírně mocná, ale nikdy neměla politické ambice. Nebude z ní druhý Voldemort: bude z ní šílený čaroděj na vysoké věži sršící blesky a děsící své okolí obskurními experimenty. Narcisino prokletí, kterým ji připoutala k Dracovi, tu paradoxně poslouží dobré věci - zaměstná ji. Ani Harry v sobě nemá potenciál stát se vládcem světa. Shromáždí kolem sebe nepochybně množství lidí, když bude chtít, ale spíš než politická síla to bude partička superhrdinů nadšených z páchání dobra - i když si to vlivem prokletí bude to dobro představovat trochu neortodoxně. Jeho působení bude omezené, nechá se příliš snadno zaujmout novými výzvami.
Ne, důležité je, abychom zmizeli Pastorek a já. Bez našeho tlaku se svět mágů nepochybně vrátí do pohodlnějších kolejí starých tradic a zvyků a naše vyhrocené, do vzletných slov obalené ideály rychle vyblednou a ztratí na přitažlivosti. Ani jeden z nás dvou neměl skutečně odhodlaného nástupce, to naše vůle ovlivňovala okolí. Kéž bych mohl osobně předat školu, promluvit s Jakubem, napravit... zavřu oči a ne poprvé mi chybí možnost fyzicky ze sebe dostat všechen vztek. Lambert zakňourá, snad znejistělý mými napnutými svaly a vibrujícími nervy.
Pak se stane něco neuvěřitelného. Uprostřed místnosti se začne rozlévat zlatá záře. V prvním okamžiku čekám, že znovu uvidím obrys Havrana, že se nějak dokázal sám vrátit, i když to prostě není možné. Ale je to žena, k mé nemalé úlevě s viditelně štíhlým a netěhotným pasem a možná i vyšší než Vanja, nepoznávám ji honem; a z toho světla se vyloupne Kingsley Pastorek, trochu zamrká, zaskočený náhlým šerem a také upřímným úžasem. 
"Dobře, tak tohle jsem vážně nečekal," prohodí nonšalantně. "A to jsem si myslel, že jsem připravený na cokoli. Tvoje tajné doupě?"
Kde jsou mé tři dny? Nejsem připravený!
"Pospíšil sis," řeknu a vstanu, trochu ztuhlý, hodně nevyspalý a stále ještě bez plánu.
"Vanja mě zburcovala, a když už jsme pobíhali po Snape Manor a třískali dveřmi, skřítek mi tvůj dopis předal dřív," osvětlí Kingsley. "Záhada objasněna."
Ani zdaleka, oponuji v duchu, protože já přece nikomu neřekl, do čeho se pouštím!
Ale to teď není důležité; ať už mě Vanja nechala sledovat, nebo něco dokázal prozradit Havran, to všechno je pasé. Musím se obracet jenom k budoucnosti a na definitivní rozhodnutí mám pár vteřin. Žádný prostor pro chyby. Žádný pro váhání. Bohužel ani žádný pro přemýšlení; jenom pro akci.
"Jen si vezmu pár věcí." Nechám Lamberta sklouznout na lůžko a vstanu. Ozve se nespokojené zakňourání a Kingsley, jak jsem očekával, s lehce vyděšenou fascinací přistoupí blíž, aby se na něj podíval.
"Čí to je?" zeptá se s dosti nepřípadným despektem bezdětného muže. 
"Dlouhá historie," odpovím a ani nemusím předstírat, že sbírám věci kolem stolu, abych se mu dostal za záda. Věří mi; promiň, Kingsley. Třeba jednou zase budeš. Portál je na dosah a vyvěrá z něj slabý proud magie, je jako závan čerstvého vzduchu; zaváhám, ale jen na okamžik. Nechci a nesmím se vrátit do světa, kde by do mě znovu vstoupilo prokletí cizí zlovolné vůle.
"Zvedni ho a pojď sem, ať projdeme naráz," prohodím, jako by o nic nešlo, protože potřebuji volné ruce a chci věřit, že Kingsleyho tlapy Lamberta udrží i během přenosu, který nás čeká. Protože jestli ne... překonám své vlastní mety v obětování čehokoli pro vyšší dobro a dám si dost důvodů nenávidět se do konce věků. V duchu se jen hořce ušklíbnu.
"To se asi nenosí za kůži na krku?" zavrčí člověk, o kterém naštěstí vím, že má půl tuctu neteří a synovců. Však se taky mohu rychle přesvědčit, že ho zdvihá obratněji než já sám.
Ale teď zase jednou méně rodinné a více světodějné události: chopím se toho ubohého čůrku magie prosakujícího z oceánu za portálem a ty své slavné znalosti a zkušenosti, na které jsem byl tak hrdý, se pokusím využít všechny naráz.

(Vanja Grishamová)

Mám co dělat, abych se do vytvořeného portálu nevrhla za Kingsleym a Gabrielou, tolik chci zajistit, aby se vrátili, a mám absolutní víru ve své schopnosti, že bych to dokázala. Jenže Kingsley je dostatečně mocný a Gabriela dostatečně racionální, aby to zvládli beze mě, a já před nimi dvěma nechci prozradit, že ve skutečnosti nejsem těhotná. Ačkoliv s miminem, které snad má Snape u sebe, bude těžké vytvořit věrohodnou historku. Zvládla bych se všemi svými znalostmi provést drobné úpravy mysli na někom takovém, jako je ministr kouzel?
Hledím do portálu a doufám, že z něj co nejdřív začnou proudit lidé do mé reality, a až bolestně dlouho se nic neděje.
A potom se portál uzavře.
Stane se to tak rychle, že nedokážu nijak zareagovat. Zůstanu stát připravená, s hůlkou v ruce, nakročená a zcela dokonale bezmocná v pokoji, kde není náhle vůbec nic zajímavého.
V náhlé bezmoci mi mozek nabídne seznam:
Priorita: Porodit v termínu Dracovo dítě.
Priorita: Zachránit Severuse.
Snaha: Zachránit i mimino, pro které Severus šel, a porodit ho.
Alternativa: Pokud nezachráním mimino, pro které Severus šel, získat jiné dítě, které budu moci porodit.
Termín porodu mám stanovaný za dva týdny - bylo žádoucí porodit předčasně v případě, že všechno půjde dobře, místo po termínu, kdyby se něco pokazilo, protože by mě hlídal tým lékařů a nic bych nezmohla, a nyní se tato prozíravost ukázala jako velmi dobrá.
To když jsem přivolala svého Havrana, když jsem sepsala dlouhý dopis pro Harryho, který se měl odeslat v případě, kdybych se v dalších několika hodinách nevrátila, a když jsem znovu prozkoumala Severusovy poznámky ve snaze odhalit chybu, kterou mohl jak Severus, tak Kingsley udělat, když se vydali na pouť do knihy.
Otevřít portál bylo jednoduché, protože jsem patřičnému zaklínání asistovala už u předchozího průchodu, a za chvíli je přede mnou otevřený průchod do cizího světa. Do světa, jímž jsem procházela ve svých patnácti letech.
S napřaženou hůlkou a s Havranem na rameni projdu světlem do zasněžené horské chaty. Očekávám nebezpečí, jsem připravená i k útěku, kdyby byl problém v samotném portálu a jeho nestabilitě, ale kolem je ticho a prázdno a jen hořící krb dává najevo, že tu nedávno někdo byl. A rozházené oblečení a výbava pro dítě všude kolem.
"Severusi, co se tu stalo?" zašeptám slabě, protože vím, že zde nikdo není. V této chatě, v celém tomto světě, v této knize jsem úplně sama.
Klesnu do křesla a složím hlavu do dlaní. Ruce mám opřené o kouzlem zvětšené břicho a necítím z něj vůbec nic. Kouzlo mateřství pominulo. Přišla jsem o dítě, přišla jsem o Severuse, kouzelnická Británie přišla o ministra a Bradavice o skvělou učitelku.
Gabriela byla skutečně skvělá učitelka. Rozuměla dětem a chtěla pro ně to nejlepší. Dalo se to samé říct i o Kingsleym a o Severusovi? Najednou vnímám realitu dvojím pohledem, dichotonní optika dvou různých osobností, které obývají moje tělo. Moje vědomí se potýká s nevítanou přítomností vědomí takového, jaké jsem měla v době, kdy jsme touto knihou procházeli při své knižní pouti se Severusem, zoufale se snažící dostat se zpátky do reálného světa, přivést své životy k normálu. Tehdy jsem byla ustrašená, vykolejená smrtí svých rodičů, plná obav z muže vedle sebe, plná odhodlání a ideálů do života. Byla jsem dítě.
Pomalu začínám rozumět tomu, co se mohlo stát. Vím všechno o lidské mysli a stejně dobře, jako znám mysl svou, znám i mysl Severusovu. Své staré vědomí, které zde potkal, snad očištěné o Voldemortův vliv, mylně považoval za hlas svého svědomí a rozhodl se obětovat pro dobro světa. Neunesl svoji roli osvíceného diktátora, kterou spolu s Kingsleym zastávali, přestože to bylo to nejlepší, co mohlo kouzelnickou Británii potkat, a tak odvedl sebe i Kingsleyho hlouběji do knižního světa, aby se již nikdy nemohli vrátit.
Bylo to absurdní. Od nich dvou pramenilo veškeré dobro. Nepopulární změny, které bylo potřeba vykonat, a drastická rozhodnutí, které si jen oni dva se svou mocí a postavením mohli dovolit provést.
Idealista Severus.
Můj život se změnil k lepšímu. Dosáhla jsem všeho, čeho jsem dosáhnout chtěla, a ještě mnohem více. Magicky jsem zesílila, našla jsem užitečný obor, ve kterém jsem akademicky vynikla, dosáhla jsem skvělého společenského postavení, které mi pomáhá na cestě životem.
V mém životě není nic, pro co bych musela zpytovat svědomí.
Ani ve tvém nebylo, Severusi, ty naivní hlupáku.
Zdvihnu se z křesla a vrátím se do světa, kam patřím.

Předchozí     •     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu