Kráska a Smrtijed IV. - Dvakrát do stejné řeky

21. březen 2016 | 07.00 |

Kapitola sto třicátá sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Týdny příprav, spřádání teorií, průzkumu mého vlastního i delegovaného řadě čarodějů tak, aby si žádný z nich nedokázal poskládat celek; dlouhé úvahy nad všemi variantami, které mohou nastat. Dokonce i dopis určený Kingsleymu, který bude odeslán, pokud bych se příliš dlouho nevracel. Detailně jsem mu v něm popsal, jakými všemi způsoby mi v této nejnovější šílenosti může zachránit krk. Všechno je teoreticky přichystané tak rozumně a přiměřeně opatrně, jak si jen kdo může přát.
Koneckonců, nejde jenom o mě.
Přesto váhám a zbytečně odkládám poslední inkantaci dávno završeného obřadu. Cítím se podivně bezbranný při vědomí, že se ocitnu v knize - znovu, opět - zbavený své magie, a pokud jsem ve svých plánech udělal chybu, i odkázaný na pomoc druhých. Celá ta záležitost je plná proměnných, které jsem snadno mohl opomenout dát do vzájemné souvislosti, a vzpomínka na bezmoc, kterou jsem tam cítil, je stále živá.
Sám nevím, co je pošetilejší. Jestli hloupý risk při snaze přivést dítě, což se dalo vyřešit i jiným způsobem, nebo pochybnosti nad vlastními schopnostmi. Dítě slečny Grishamové a moje - už dávno si nenamlouvám, že tomu tak není. Nevyzpytatelnost magie a osudu nechala vzniknout něčemu, co by bylo bláhové a snad i nesprávné nechat ležet ladem; ale možná ještě bláhovější a nesprávnější pokoušet se z něj udělat skutečnost.
"Štěstí pchřřeje přřřřiprraveným!" zakráká havran, snad aby dokázal, že ví přesně, o co tady jde.
Přísně na něj pohlédnu. Přiletěl na mé vyzvání, to ho ctí. Ale nejsem jeho pán a on mi to rád dokládá svou drzostí. Přesto je optimálním společníkem pro magické rituály, jeho podstata magického zvířete mu umožní zůstat rozkročený mezi oběma světy, být mi mostem a spojnicí, pevným lanem s realitou, médiem; můj vlastní havran je na takové věci příliš mladý. Nemusím tak zasvěcovat žádného člověka, nikoho navíc, komu bych pak musel upravovat paměť či spoléhat na jeho diskrétnost. Jistě, slečna Grish... Vanja by byla dostatečně schopnou pomocí a o její mlčenlivost bych nemusel mít obavy. Jenže tohle bylo naprosto nevyzkoušené kouzlo bez jakéhokoli precedentu. Podle svého nejlepšího vědomí jsem vstupoval do okamžiku, ze kterého jsme odešli; měl jsem najít novorozeně, které si ani nestačilo všimnout, že zůstalo samo. Stejně tak jsem ale mohl najít hromádku kostí, odrostlého kluka, který už bude pevnou součástí svého světa - nebo se dokonce ocitnout znovu na počátku celé té modelové situace: a žádné z posledních tří situací jsem ji nechtěl vystavit.
"Začneme," vstanu z křesla a vstoupím do kruhu vykresleného z magických znamení, též poskládaného z přiměřeného množství svíček, magických artefaktů, vonných i nevonných bylin, několika kusů magii stabilizujících nerostů a řady dalších propriet, které mají pojistit zdar mého počínání.

Jeho podoba dokonale vystihuje havranovo prohlášení, a když za mnou, mnohem zkrotlejší a pokornější, vlétne do kruhu, usadí se bez dalších poznámek na rukavici, kterou jsem si pro tu chvíli natáhl.
Poslední okamžiky před kouzlem; odpočítávání! Chvíle pro poslední kontrolu - všeho. Ale nepotřebuji ve skutečnosti příliš věcí a ani teď není proč váhat. Batoh s mudlovskou výbavou pro dítě, kdybychom se nemohli vrátit obratem, nesu na zádech. Všechno ostatní je pevnou součástí mé paměti, veškerá zaklínadla i postup, znalosti, a především zkušenosti. Jsem jedním z nejmocnějších mágů, mám toho za sebou tolik, že by to jiným stačilo na několik životů. Není nic, co by mě mohlo skutečně překvapit.
"Innin agish xashrun. Innin! INNIN!"
A přesto se přesně to stalo - políček přehnané sebedůvěře, nebo snad právě její míra, s jakou jsem vyslovil zaklínadlo a přenesl se - čím větší jistota na začátku, tím hlubší pád. Protože když se konečně ocitám v zasněžené chatě kdesi v mudlovské knize, staré emoce, které jsem vůbec nebral v úvahu a zcela je pominul, mě zavalí jako horská lavina.
Jsem tu, jako bych nikdy neodešel; možná dokonce vidím mizející stíny našich někdejších já. Jak se okamžitě přesvědčím, dítě leží na posteli a spí, je v naprostém pořádku. Opalizující koule tvořená světlem a siluetou havranova těla se vznáší vprostřed místnosti, s roztaženými křídly, a přesto nehybný vyčkává, až popadnu dítě a vrátím se jeho prostřednictvím do skutečného světa. Celé to klidně může trvat jenom pár vteřin. Nemýlil jsem se v ničem.
Jen kdyby... kdyby ta vzpomínka nebyla tak intenzivní. Čtyřiadvacetileté tělo patnáctileté studentky, se kterým jsem tu uvízl ve vánici a odrodil pak její - naše - dítě. Jako bych se v té chvíli srazil se svým tehdejším já, prolnuli jsme se do sebe v náhledu tak bleskovém a bezprostředním, že jsem se ani nestačil nadechnout.
Ten kontrast obou mých osobností je propastný. Byl jsem tak dokonale někdo jiný, až sám váhám nad svou identitou, nad oběma identitatmi, protože obě se zdají náhle stejně nepravděpodobné a stěží spojité. Nebyl jsem připraven setkat se se svou někdejší odevzdaností, nesměřující ke slávě a moci, ale ke smrti, neochvějně a bez pochybností; a přesto schopné podlehnout trapně ubohé sentimentální potřebě po jiném člověku či hůř, snad jen po té oddanosti a náklonnosti, kterou s sebou ten člověk přinášel. Řídil jsem se pouze vědomím povinností, pečlivě utříděným katalogem větších a menších zel a cizích potřeb. Hloupě neochotný připustit si, že i já mám duši, ustrnulý ve své pýše, přesvědčený o tom, že ryzí účelnost mého bytí je dostatečnou ctností.
Vanja Grishamová, jejíž přítomnost tu skoro fyzicky vnímám, byla někým jiným ještě více než já. Jistě, byla tehdy přesně ve věku, kdy se z dítěte stává žena, se vší rozkolísaností, ublížeností, nejistotou a patosem; čerstvě osiřelá a zdeptaná nebezpečím. Přesto prokázala mnoho odvahy a svou touhou zavděčit se překonala řadu mých zábran. Poznala by se vůbec...? Ta introvertní, opuštěná holka se záblesky potenciálu, kterým se mi dostala pod kůži - stojící před pohádkově bohatou, okouzlující mladou ženou s vášní pro zakázanou magii a manželem, se kterým právě završila devátý měsíc manželství?
Devátý měsíc... Znovu jsem se zahleděl na dítě. Severus. Měl bych přestat zpytovat svou minulost, popadnout ho a odnést na Malfoy Manor, hned. Dřív, než mě přemohou pochybnosti. Co na tom, že jsme se všichni vydali novými, dříve netušenými cestami - tomu se říká život.
Ztěžka dosednu do křesla. Není žádný důvod k pochybnostem. Copak mě ta chvilková absence magie dokázala tak vyvést z míry?
A přeci...

(Vanja Grishamová)

Magické kontinuum našeho světa se jemně zachvěje, přesně šesti body z dvaceti tří na Rotwinkelově stupnicii stability. Tuto skutečnost zaznamená očarovaný brk v malé, stíněné místnosti na Falklandských ostrovech a o tři hodiny později je pergamen spolu s dalšími záznamy teleportován do úřadu pro vyhodnocování odchylek magického jsoucna. Mladá sekretářka zanese údaj do patřičné tabulky, kterou o další hodinu později dostane její nadřízený. Ten se lehce poškrábě na bradě a na okamžik zaváhá, než jej vyhodnotí jako dostatečně výrazný, aby byl zařaditelný do zvláštní zprávy. Zprávu dopíše večer a nechá ji na hromadě papírů určených k odnesení na sekretariát, kde bude zařazena do ministerské pošty.
Tři lidé v tomto řetězci mi jsou oddaní, a tak se mi donese zpráva ještě dříve než Kingsleymu.
Severus se vypravil pro mé dítě a realita zareagovala. Musel hodně zapracovat na kouzlu, kterým prošel mezi světy, jestliže to byl opravdu jen stupeň šest; dala jsem si tu práci a dohledala jsem mnoho let starý násilný průchod, který nás uvrhl do knižní pouti, a tehdy magickým jsoucnem otřásl stupeň třináct.
"Půjdu se projít," nakouknu do pokoje, kde spolu tráví čas Narcisa a Draco.
Narcisin pohled se stočí na mé břicho, těhotenstvím patřičně narostlé. Nebo možná velice pokročilým iluzionistickým kouzlem, kdo by to rozlišoval. "Buď na sebe opatrná. Vezmeš si s sebou skřítka?"
Drobně zaváhám, ale nakonec přisvědčím a dodám: "Budu celou dobu mezi lidmi, nemusíte si o mě dělat starosti." Draca na rozloučenou políbím, na Narcisu se usměju. Ona se na oplátku usměje na mé břicho. Mé očekávání potomka ji v mnohém změnilo, ale již jsem se přesvědčila, že jí to ani trochu neubralo na inteligenci, ostražitosti a pozornosti. Cvrlikání nad očekávaným dítětem se stalo součástí její osobnosti stejně jako dýchání, což znamená, že to nijak neomezilo její další přirozené vzorce chování, jako jsou zbožňování syna, intrikování na vysoké úrovni, pohrdání všemi na nedostatečné společenské výši a snaha udělat ze mě ji.
Skřítek mě přemístí do Londýna před Nemocnici svatého Munga. Přestala jsem zde pracovat před dvěma měsíci, ale stále ještě si udržuji otevřené dveře na soukromý výzkum. Personál mě má rád. Usměju se na sestru na recepci a zamířím na porodní a neonatální oddělení. Zbývá mi zařídit posledních několik věcí. Samozřejmě že mám zajištěný porod v soukromí svého sídla a zamluvenou nejlepší léčitelku, která jej bude provádět, ale chci si ještě zajistit i značně nepravděpodobnou, ale přesto možnou variantu scénáře, že se něco pokazí.
Dítě bylo ponechané samo svému osudu. Může být podchlazené z nevytápěné chaty, pokud uplyne více času mezi naším zmizením a Severusovým objevením. Může být podvyživené. Může mít vrozenou nějakou vadu, kterou bude nutné okamžitě řešit. Mohlo být zraněno při porodu, protože byli přítomni pouze dva zcela nekompetentní lidé. Mohlo se stát cokoliv a dítě může potřebovat odbornou péči, které by se mu na Malfoy Manor nedostalo. A já nemohu potřebovat, aby první lepší lékař, kterému by se dostalo do rukou, pronesl: "Ale jejda, to dítě v sobě nemá ani kapku malfoyovské krve, není to zvláštní?"
Uvítá mě sám primář nemocnice, který na patře zrovna pobývá. Trochu se podiví, co tam dělám, když mi jeho nejlepší odborník pomáhal zajišťovat ideální prostředí pro porod v domácích podmínkách, a zatímco nezávazně konverzujeme, on lapený do mého úsměvu a pohledu, jemně mu manipuluji s myslí. Pokud přinesou mé dítě, bude se soustředit pouze na jeho zdravotní stav. Nebude vyhodnocovat jeho DNA, nebude zkoumat vzorce magie, nebude se zabývat jeho krví na jiné rovině než při výzkumu deseti nejčastějších dětských onemocnění. Upravuji v jeho mozku cestičky, kterými se bude ubírat myšlení při pohledu na mé dítě a při vzpomínkách na mé dítě, není to nic drastického, jen malé úpravy, nic, co by bylo zaznamenatelné sebedokonalejším nitrozpytem. Pokud bych ho neprováděla já, samozřejmě.
Udělám potom ještě zdvořilostní kolečko po oddělení, při němž se pozdravím se všemi, kvůli nimž jsem přišla. Stačí, abych si položila ruku ochranitelsky na břicho, a lidem měkne mozek, zatímco jim oči září potěšením nad krásnou budoucností hrdinky kouzelnického světa.

(Severus Snape)

"Havrane," vypravím ze sebe ztěžka a ptačí hlava se po hlase otočí s trpělivostí u zvířete až nepřirozenou. Vím, co mu chci říct, ale také vím, že toho budu litovat. Jedna věc je riskovat sebe, ale úplně jiná dítě. Pořád ještě mohu malého poslat zpět, i když mimina obvykle přináší vrány, nikoli havrani - ale věřím, že by mi ten detail Vanja odpustila.
"Uzavři průchod a vrať se domů," řeknu nakonec. "Děkuji ti za všechnu tvou věrnost." Havran ještě chvíli váhá, jako by nevěřil vlastním uším, pak ale se slabým třeskem, podobným zvuku přemístění, zmizí. Místnost bez jeho světla potemní a snad se i ochladilo, i když tady je na vině spíše mé duševní rozpoložení. Tři dny. Kingsley mě odsud přijde vytáhnout za tři dny, protože dřív mu skřítek můj dopis nepředá. Tři dny bez magie v kůži svého starého já! Pocítím slabý úžas nad představou, že si takové věci dělám já sám - ale co mi zbývá, když nemám dostatečně silného nepřítele? Vzápětí dítě zakňourá a to je ta chvíle, kdy jsem plánoval začít litovat, že jsem ho neposlal pryč. Ano, přečetl jsem si pro všechny případy příručku o péči o novorozeně a vzal s sebou potřebné zásoby, spíše z pocitu povinnosti, než že bych věřil, že budou potřeba. Ostatně zjevně stačí jednou stranou nalévat mléko a druhou udržovat co možná v čistotě. Jenže bez magie a tváří v tvář tomu mrňavému nic mi začíná příručka připadat příliš stručná a nedostatečná.
"Jenže, milý Severusi - ne, takhle ti říkat nebudu." K nositeli toho jména cítím příliš silnou antipatii, než aby bylo moudré přenášet ji na dítě. "Časem na něco přijdu," slíbím. Kňourání se pomalu mění v poctivý brekot, i když nedostatek praxe je na něm dosud znát, takže na chvíli opustím své sebezpytování a připravím mléko. Jen pár lžic, které stěží stojí za námahu s nimi spojenou. "Jenže, milé bezejmenné, vůbec si nejsem jistý, co s tebou chci vlastně udělat." Postupně přijdeme i na vhodný způsob distribuce z lahvičky do žaludku, a když pak o slabou půlhodinku později, poněkud nepřiměřeně schvácený těmi prostými úkony, pochoduji s dítětem v náručí sem a tam, jsem si skoro jistý, že tohle je skutečný trest za všechny mé skutečné i domnělé hříchy. Severus Snape a mimino! A to mi bylo zatěžko zabývat se prváky. Utěšovat se mohu leda tím, že je to jen dočasně.
"V nejhorším tě dám na vychování vlčí smečce," oznamuji dítěti a to mě pozoruje překvapivě bdělým pohledem. Nebo minimálně hledí přibližně mým směrem. "Vcelku se to osvědčilo." Protože vlastní matka... Mimoděk zadržím dech, když si uvědomím, co se z ní stalo. Co se z nás všech stalo! Skutečně jsem si přes znamení zla zavázal skupinku smrtijedů? Způsobil smrt řady z nich, zbytek vycvičil a dal na povel Harrymu Potterovi? Způsobil jejich prostřednictvím smrt řady dalších lidí?
Kroužím kolem té myšlenky jen s nechutí, ale je hloupost si nepřiznat holá fakta: teď a tady jsem to já, Severus Snape. Jenom já. Bez Voldemortovy magie, kterou jsem byl zasažen, změněn a pokřiven, byť stále k obrazu svému. Každý z nás byl pokřiven... k obrazu svému. Je mi skoro fyzicky zle, když mi docházejí důsledky posledních několika let a strašlivých změn, které jsme díky své moci s Kingsleym prosadili. Za pilné pomoci Gurmeho, Harryho Pottera a nulových zábran.
V téhle chvíli je snad štěstí, že držím dítě, protože jinak bych asi začal řvát - ne, nezačal, je to jen stav mysli, mrazivé zoufalství a vztek. Nemám v sobě magii, která by způsobila škody na majetku, ani volné ruce. Měl jsem se vrátit s havranem, neváhat a zadusat pochybnosti v zárodku. Teď už vím přesně, co musím udělat, ale dosud nejsem ochotný se s tím smířit.
Začít ale musím něčím docela jiným. "Existuje pověra, která říká, že dokud dítě nemá jméno, snadněji na něj dosáhnou zlé síly. Samozřejmě nejsem pověrčivý - a vážně si myslím, že se ti tu nemusím obhajovat - ale každý by měl mít své jméno." Vzpomenu si mimoděk na jednoho stařičkého lektvaristu, se kterým jsem se kdysi, v počátcích své kariéry, setkal v Institutu. Byl to pevný, klidný a zásadový muž, rozvážný a postižený stínem brumbálovského humoru; samé vlastnosti, které by se dítěti, které je potomkem Snapeů, hodily do života víc než málo. "Lambert," vyslovím nahlas. "To jméno má dobrý zvuk. Pro mimino se moc nehodí, ale ty stejně většinu života miminem nebudeš... klidně bys mohl vyrůst hned teď, výměnu plenek bych oželel. Ne?" Malý Lambert zívne a zašermuje rukama. "Jistě, chápu. Mám spoustu času vymyslet si dobré důvody pro to, že ti upírám matku, otčíma přesvědčeného o tom, že je pravým otcem, a život v přepychu." V hrudi mi bodne osten vědomí, že právě rozhoduji o celém budoucím životě někoho, kdo nemá šanci ani naznačit, čemu by dal přednost.
A že jsem přesně tohle dělal posledních pár let s lidmi, kteří měli vlastního rozumu víc než dost.
"Možná se obávám zbytečně," pokračuji v řeči, protože zvuk lidského hlasu dělá Lambertovi zřejmě dobře. "Možná budeš mít dost magie k tomu, aby tě Vanja přijala s přiměřeným nadšením, a možná na tobě ani nebude páchat ty svoje pokusy s ovládáním mysli. Možná tě babička Narcisa bude rozmazlovat s větší vřelostí, než s jakou se chovala jako matka k Dracovi, a možná si tvůj ubohý podvedený otec někdy i všimne, že jsi poblíž. Ve Zmijozelu budeš mít velmi dobré postavení a vzhledem k inteligenci svých skutečných rodičů, patrně i velmi dobré výsledky." Nadechnu se. "A nebo nic z toho."
Tři dny a objeví se tu Kingsley. Pobavený mou nešikovností, dvojnásob až zjistí pravý důvod mé zdejší přítomnosti. Neměl bych spoléhat na to, že na něj náhlá absence magie bude mít stejné účinky jako na mě a že si budeme moci v klidu promluvit... a chci to skutečně? Copak musím znovu zachraňovat svět - když bych pro jednou raději zachránil sebe?

Předchozí     •     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu