Kráska a Smrtijed III. - Cílem je přežít

15. duben 2014 | 11.00 |

Kapitola sto třicátá třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Harry Potter)

"Podívej," položí přede mě Hermiona Denního věštce. "Další mrtví."
"To je to až na straně pět?"

Ron pochmurně přikývne.
Přelétnu pohledem text. Byla nalezena tři mrtvá těla s vypáleným Znamením zla na pažích. Mrtvým je připisovaný výbuch sídla Mirjam Friedové, členky opozice a zástupkyně vedoucího pro styk lidí a skřetů.
Zaostřím na podobizny mrtvých a v uších mi začne hučet. "Tohohle znám. A tenhle je mi taky povědomý." Vůbec nepoznávám svůj hlas.
"Z pouště?" ujistí se Ron.
"Z pouště," zopakuju hluše.
Najednou nikdo z nás nemá co říct. Je to už potřetí za posledních několik měsíců...
"Musím to říct Vanje," rozhodnu se - jako už tolikrát. "Že Snape..."
"Harry, Snape-"
"Hermiono, jestli řekneš, že je Snape na naší straně, asi začnu křičet."
"Chtěla jsem říct, že Snape je Vanjin příbuzný. Jediný příbuzný. Jestli v tom jede,"
ztlumí spiklenecky hlas, ačkoliv kolem nás nikdo není, "tak se Vanje nedá věřit."
"Takže lidi zodpovídají za skutky svých příbuzných a nedokáží vystoupit z jejich stínu?"
chci si to ujasnit. "Jako třeba já ze stínu Dursleyových?"
"Harry, tak jsem to-"
"Jdu najít Vanju."

Na chodbách je prázdno, nevlídné počasí zahnalo všechny do vyhřátých kolejí.
V havraspárské věži si vyslechnu další ze série absurdních otázek, které jsem nikdy nedokázal zodpovědět, a potom klepadlem důrazně zabuším do dveří. Kamenný havran se zatváří dotčeně.
"Harry-"
"Vanjo-"

Zůstaneme na sebe chvíli zírat. V hlavě mám prázdno, vůbec nevím, co mám říct. Je to rok, co jsme se rozešli, a přesto pokaždé, když ji vidím, musím myslet na její rty, jestli líbají pořád stejně vášnivě jako tehdy.
"Tady je moc živo, vezmu si kabát a půjdeme se projít, ano?"
Za chvíli přede mnou stojí znovu, vlídná a usměvavá.
"Je to prima, nemuset si hlídat měsíc, viď?" zeptá se a vykročí směrem ke galerii.
Chvíli kráčíme tiše.
"Děje se něco?" nevydrží to nakonec. "Vyhýbal ses mi."
"Jde o Snapea,"
pustím se do toho přímo. "O Snapea a ty smrtijedy, které si zavolal při letním zatmění. Čteš noviny?"
Přikývne, náhle vážná a trochu bledá.
"Musela sis toho všimnout. Někdo je zabíjí. A oni taky zabíjí, Hermiona tvrdí, že tam jsou ty souvislosti jasně patrné, ale že nejspíš někdo ovládá tisk, takže se o tom nepíše.

Vanjo, Snape dokáže ty smrtijedy přivolat. A vzpomeň si, jak se tam choval Pastorek. Chápeš to?"
Oči má do široka otevřené. Nevěděla o tom, jsem si jistý.
"Já vím, že za sebou máte dlouhou historii, ale Snape je na naší straně," promluví nakonec. "Snape tě chránil a pomohl ti zabít Ty-víš-koho..."
"Voldemorta!"
"To je fuk. Nevěřím, že by v tom byl skutečně namočený. Navíc škola je teď jako domeček z karet, pořád ještě. Zvládá ji udržet v chodu a k tomu učí, pochybuju, že mu zbývá vůbec nějaký volný čas. Harry, tohle je rána naslepo, vždyť tomu sám nemůžeš věřit."
"Viděla jsi ty fotky? Pamatuju si je, oni byli v té poušti!"
"Viděla jsem fotky. Neznám nikoho z nich. A uznej, že kdybych neměla dobrou paměť, nebyla bych v Havraspáru."

Na kolej se vracím v mimořádně pochmurné náladě.
"Harry!" zamává na mě Hermiona od schodů do chlapeckých ložnic. Neville sedí na posteli, Ron mu obvazuje ruku a na pelesti jeho postele sedí Fawkes.
"Jak to šlo s Vanjou?" zeptá se Ron.
Jenom zamrkám.
"Myslel jsem si, že když se nezapíšu na pokročilé lektvary, předejdu výbuchům," zaskuhrá Neville.
"Co se stalo?"
"Tys věděl, že když nakrájíš ďasovce napodél místo napříč, stane se v kombinaci s alkoholem prudce výbušným?"
"Cos prováděl s ďasovcem?"
"Trest. Snape po tom výbuchu prohlásil něco o tom, že jestli nedokážu předvídat ani svoji výbušnou budoucnost, nebude plýtvat prostředky školy na žádné kurzy. Čert ví, co tím myslel. Zůstane mi po tom jizva."
"Měl bys jít za madame Pomfreyovou..."

Je to spíš povzdech, evidentně to Hermiona nenavrhuje poprvé.
"Přiletěl za mnou Fawkes, Hermiono. Dokud nezjistím proč, tak se odtud nehnu. Mám pocit... nevím, je to jenom pocit..." Neville se s povzdechem odmlčí. "Asi bych ho měl odnést Snapeovi."
"Ne!"
"Ne že by se mi po dnešku chtělo..."
"Neville,"
řekne Hermiona chvatně a přisedne si na jeho postel, "o Fawkesovi nesmíš říct Snapeovi ani slovo. Je to důležité. Snape... Myslíme si, že možná není tak dobrý, jak se tváří?"
Neville zdvihne ovázanou ruku. "Snape - že se tváří jako dobrák?"
"Tohle není legrace, Neville."

Hermiona se podívá na mě a potom na Rona. Přikývneme. Neville těžko poběží za Snapem.
"Myslíme si, že Snape řídí smrtijedy, kteří přežili, nebo že si dokonce rekrutuje nové. Zabíjí. Dost možná ovládá ministra kouzel a tisk." Bezradně se rozhlédne kolem sebe. "Já vím, jak absurdně to zní, když sedíme v ložnici školy, kterou vede. Jenže ty věci se venku dějí... a jestli Fawkes přiletěl za námi, ačkoliv vždy patřil řediteli školy..."
Do pokoje zasvítí měsíční paprsky a zavrzají dveře, když vejdou Dean a Seamus.
"Máme mejdan?" zeptají se rozesmátě.
Ohlédnu se zpátky, Fawkes zmizel a v bledém světle vypadají všichni jako smrt. Nikdy to neskončilo, uvědomím si. Nikdy to neskončí.

  

(Severus Snape)

Brána na školní pozemky se přede mnou nehlučně otevře a já vykročím směrem k temné siluetě hradu, kde v tuhle pokročilou hodinu už dávno všichni spí a žádné rozsvícené okno neruší dojem hlubokého klidu. Vzduch vysočiny je svěží a ostře chladivý, po dusivému smogu Londýna nesmírně příjemný. Hlavu mám náhle lehkou a všechno vypadá snadné a hravě zvládnutelné.
Kolikrát jsem se jen vracel v podobnou hodinu ubitý a zbavený vší naděje...
Čerstvě napadaný sníh mi pod nohama tiše chrupe, spíš ze zvyku ho ztiším malým kouzlem. O pár kroků později ho málem zopakuji, než mi dojde, že ty kroky, které slyším, nejsou moje. Pokojná smířlivost se světem mizí jak mávnutím kouzelného proutku. Jestli je to nějaký student, postarám se mu o takový večerní program, že až do konce roku bude do postele padat vyčerpáním a na nějaké noční toulky si ani nevzpomene.
Protože dalším krokem bych vyšel ze stínu stromů na měsíční světlo, kde by byla má silueta na bílém sněhu dobře zřetelná, zůstanu stát a čekám. Jen o malou chvíli později se přede mnou objeví do hábitu zachumlaná postava.
Lumos.
"Pane bože!"
"Stačí pane řediteli."

Adriana Abruptová vypadá jako na pokraji infarktu. "Příšerně jste mě vyděsil," uleví si. "Co vy tady?"
"Co vy tady?"
"Taky pravda. Promiňte."
Zřejmě se konečně vzpamatovává. "Chtěla jsem se podívat do Zapovězeného lesa. Tolik historek okolo – tomu se dá těžko odolat."
Pokynu jí k hradu a vykročíme zpět společně.
"To jste měla vzít kolem Hagridovy boudy. Poloviční cesta a zajímavější část lesa."
"Chtěla jsem, ale je tam spousta navátého sněhu a neznám terén. Říkala jsem si, že než se tím probíjet, vyplatí se mi to vzít okolo."
Naznačí rozmáchlým pohybem plánovanou trasu a jen tak tak stačím ucuknout, než mi urazí nos.
"Něco vám ukážu. Posviťte." Zhasnu hůlku, ona rozsvítí svojí, a protože si z loňské bitvy se sněžnými červy a hlavně z následného hledání obětí pamatuji ještě pár užitečných kouzel, mohu jí během chvíle předvést a naučit velmi působivou záležitost: chození po sněhu. Netrvá dlouho a podobná černému rozevlátému přízraku skáče z jedné závěje na druhou směrem k temné hradbě stromů. Možná jsem jí měl říct, že na opravdu čerstvém sněhu někdy kouzlo nepracuje úplně dobře, ale podle překvapeného vyjeknutí a několika sněhem tlumených nepublikovatelných slov na to už přišla sama.
Jen ze zvyku cestou do vlastní ložnice uvažuji, koho vzít ráno s sebou, až se paní profesorka neukáže u snídaně. Snad tím spíš mi přijde jako špatný vtip, když se opravdu neukáže, a rychlé šetření potvrdí, že není na hradě. Letmo se dotknu myšlenkou bradavických ochran. Spojení s nimi už není tak snadné a bezprostřední, jako když jsem se stal čerstvě ředitelem, ale stále dostatečné k tomu, abych zjistil, že odešla a nevrátila se.
"Ransene," otočím se k němu, a protože zrovna nad něčím hluboce přemýšlí, zaskočí mu kousek topinky a chvíli bezmocně lapá po dechu, dokud mu vedle sedící Youthenn neposlouží ranou do zad. 
"Ta velryba to zvládla sama," řekne ještě poněkud chraptivě. "Já tam nebyl."
"To můžeme probrat cestou,"
tvářím se, že vím, o čem je řeč. "Učíš až třetí hodinu. Zajdeme si spolu na procházku do lesa."
"Na jahody?"
zakření se Ransen a ve tváři se mu objeví zájem.
"Pro Marušku," odpovím a vstanu od stolu. Minerva sice nepochytila kontext mudlovské pohádky, ale znepokojeně zvedne hlavu.
"Nějaký student?"
"Adriana,"
odpoví místo toho Gabriela. "Ta jediná tu dnes nebyla a včera se vyptávala na Zapovězený les."
"To tedy byla pořádně nedočkavá,"
řekne Aboney a bůh ví proč vypadá provinile.
"Však ty tvoje historky byly skutečně působivé," ozve se Helena.
"Půjdu s vámi?" začne se zvedat i Youthenn a Aboney nezůstává pozadu, ale oba jediným mávnutím ruky vrátím zpět na židli.
"Dva stačí, od noci nesněžilo a stopy budou dobře patrné. Nemohla se dostat daleko, nebudeme kvůli tomu rušit vyučování. Minervo, mohla bys, prosím, převzít její první hodinu? Martine, vy jste měl volno druhou." Oba přikývnou.
Za chvíli už šlapeme sněhem k opuštěné Hagridově boudě a dál k lesu, stejně spolehlivě vedení sledovacím kouzlem jako řetízkem stop.
"Kentauři?" nadhodí Ransen.
"Možná. Ale spíš ne - pochybuji, že by došla tak daleko."
"Pavouci budou přes zimu zalezlí, do úplňku daleko, na smrtipláště je moc sněhu,"
uvažuje Ransen nahlas. "Buď spadla do potoka a bídně zhynula pod ledem, nebo ji popadnul hejkal."
"V Zapovězeném lese není žádný takový potok... hejkal?"
"No co co co. Mohl by existovat. Skvělá postava."

Pak už mlčky vstoupíme do příšeří pod korunami stromů. Ransen nezdržuje, pohybuje se rychle a tiše, beze slov si rozdělíme role. Kryje mi záda, neplaší kvůli hloupostem, ale nedává se ukolébat zdánlivým klidem. Adriana není žádný vyjevený prvák. Pokud ji tu něco zadrželo, muselo to být buď silné, nebo mít mimořádné štěstí. Na obě ty věci si musíme dát pozor.
Zastavím a zvednu ruku. Poryv větru jako by ke mě přinesl závan ženského hlasu. Ransen natáčí hlavu jako netopýr, nasloucháme všem zvukům lesa, teď po ránu ostatně jen nemnohým, pak krátce přikývne a vyrazíme rychleji.
"... vážně nedůstojné," je konečně rozumět ochraptělému a únavou zpomalenému hlasu. "Jen počkej, ty bestie, uhryžu si nohu a hned potom ti uhryžu krk..." Ať už se Adrianě přihodilo cokoli, není zřejmě v bezprostředním nebezpečí.
Konečně vyšplháme kolem padlého obřího dubu, prolezeme mimořádně protivným roštím a před námi se rozevře vskutku malebný obrázek: Adriana leží na zemi s nohou v železech, kterých si v noční tmě nevšimla a které sama nemá sílu otevřít. Hůlka jí vylétla z ruky přesně tak daleko, aby na ni nedosáhla, a stejně tak daleko, jen o půlkruh dál, protože před hůlkou cítí respekt, postávají veverky. Aby nedošlo k mýlce: zdejší veverky nejsou žádná roztomilá huňatá stvoření s vlahýma očima a mánií na oříšky. Jsou to bestie větší než zajíc, s dlouhými ostrými zuby a věčnou chutí na maso, rychlé jako blesk. Čerstvá mršina je pro ně neodolatelným lákadlem, a tak tu tiše a trpělivě čekají srovnané v řadě, až konečně přijde jejich chvíle a oběť se přestane cukat. Přišli jsme právě včas. Brzy by se jich sešlo dost k tomu – i za tu chvíli, co jsme zde, jich několik přibylo - aby se odvážily přímého útoku. 
"Tohle je ale skutečně trapné," řekne Adriana a zvadne. "Chci říct, že vás ráda vidím," dodá ještě slabým hlasem se zavřenýma očima. To už ale v dokonalé souhře otvíráme železa, Ransen poznamená něco o ztrátě krve a už drmolí kouzla první pomoci a chystá tělo na transport. Veverky jsou viditelně zklamané a nespokojeně mezi sebou pohvizdují. Zdvihnu Adrianinu hůlku ze sněhu a schovám ji u sebe. Zato rovnou použiji svou: tahle železa tu nejsou náhodou a rozhodně tu nemají co dělat. Kentauři by mohli ocenit takovou zprávu, i když se budou čertit nad její formou.
Ransen se po mém patronovi zmateně ohlédne, ale pak jen pokrčí rameny a na nic se neptá.
"Přemístíme se k bráně," řeknu, "budeme odtamtud na ošetřovně rychleji." Můj společník s úlevou souhlasí a Adriana neřekne nic. Je silně podchlazená a náš příchod jí dal zjevně dobrý důvod konečně odpadnout. Přemístím se i s ní – a Ransen nikde. Až snad po dvou či třech minutách, kdy jsem již napůl rozhodnutý se pro něj vrátit, se konečně objeví, udýchaný a pocuchaný, na tváři má stopy po zubech a na sobě hned dvě veverky dosud pevně zakousnuté do pláště.
"Bestie mizerné! Jak jste zmizeli, rozhodly se, že jsou v přesile..."
Jedním dobře mířeným expelliarmem ho zbavím potvory na zádech, po druhé chvíli zuřivě kope, než přizná porážku a i na ni použije hůlku. "Neuvěřitelné," ulevuje si při tom, "jsou dobré alespoň na kůže?"
"Žádná nová liga na ochranu?"
pozdvihnu obočí.
"Ne!"
Rychle vykročíme směrem k hradu.
"To jsem se chtěl zeptat," nadhodí Ransen nápadně nevinně, když se před tím ujistí, že nás Adriana neslyší. "Taková věc jako mimořádné odměny za mimořádné zásluhy, to se v Bradavicích vede?"
"Preferuji spíš strhávání z platu za mimořádné průšvihy,"
odpovím. "Ale když všichni studenti udělají OVCE, jsem ochoten o nich uvažovat."
"Leda bych dostal povolení polovinu sedmáků postřílet,"
zavrčí zkušený pedagog. "Ne ne ne, směřuji do jiných legislativních koutů. Jen jsem si připomněl Kruval, to báječné místo pro všechny, kteří chtěli umět víc, ještě víc... občas víc, než měli..."
"K věci."
"Odhalil jsem v řadách studentů zločince,"
praví Ransen hrdě.
Tohle by mohl být dlouhý den. Jeho seznam možných zločinů proti lidskosti je skoro nekonečný.
"Někdo požil velrybího masa?"
"Řeč se vede, pane řediteli, o zakázaných kletbách."

Zastavím tak prudce, až do mě Adrianino vznášející se tělo narazí. 
"Kdo?" procedím mezi sevřenými zuby.
Ransen mi to řekne.
Netrvá dlouho a uzavřeme dohodu.
Ransen zapomene, co kde viděl, a nechá mě tu záležitost vyřídit osobně; a já zapomenu na tu záhadnou poznámku o velrybách.

(Helena Osadča)

"Jaké máme povolené ztráty?" zeptá se Rolanda se zájmem, zatímco hledá teplejší plášť.
"Zajímavé, taky jsem se ptala. Očividně to není téma, o kterém je ředitel schopen žertovat. Ale jestli se všichni vrátí bez jediného zranění, prý mi prémie za leden nesebere."
"Předpokládám, že tady nastává ta chvíle, kdy se můžeš radovat, že je v Bradavicích tak málo způsobů, jak utrácet peníze?"
"Pojď už, stanovila jsem odchod za deset minut. Musím počítat s tím, že jich polovinu ještě pošlu zpátky pro zapomenuté čepice a rukavice."
"Kdyby šli bez nich, určitě by si je už nikdy nezapomněli..."
"...prémie..."
"Skrblíku."

Většina studentů už čeká ve Vstupní síni. Kolem nich nervózně krouží Filch a je trochu nápadné, že paní Norrisová není nikde v dohledu, ale ne, nikdo ze studentů na sobě nemá vestu z kočičiny, takže se mě to netýká.
"Vítejte na kurzu přežití ve volné přírodě... Jsme tu všichni?" zeptám se do hemžícího se davu. Nikdo si mě nevšímá. Zdá se, že studenti to vnímají především jako výlet za koulovačkou. To se asi budou ještě divit...
"Studenti - dvojstupy - seřadit - teď!" zakřičí Rolanda a účinek jejího vytrénovaného hlasu je nepopiratelně větší. Užasle na ni pohlédnu. "Fyzická přípravy na bystrozorské povolání pro starší ročníky nese své ovoce," mrkne na mě a předá mi slovo.
"Než dorazí zbytek vašich spolužáků, chci vědět, jestli všichni máte všechno, co máte mít. Teplé oblečení, čepice, rukavice, šály, náhradní ponožky?" Většina třídy se zatváří, jako bych z nich dělala neschopné pitomce. "Upozorňuji vás, že venku jsou dva stupně pod nulou, a až zapadne slunce, teplota se sníží o dalších deset nebo patnáct stupňů. Kdo si přijde postěžovat, že je mu zima, půjde se proběhnout do Zapovězeného lesa."
Ve vzduchu se zatřepotá ruka, druhá, třetí. Vzápětí vystřelí zpátky do svých kolejí, aby si vzali, co potřebují.
Rolanda protočí oči.
O malou chvíli později se přiřítí další skupinka studentů, ano, měla jsem hlášení, že mají vyučování na druhé straně hradu a že se trochu zpozdí...
"Harry! Harry! On neumřel! Trelawneyová zopakovala tu věštbu... on neumřel!"
Studentské hučení ustane jako mávnutím proutku.
"Slečno Láskorádová," oslovím dívku svým nejlepším snapeovským hlasem. Ještě mi to úplně nejde, ale pracuju na tom. "Jsem moc ráda, že jste se taky dostavila. Povězte nám, o čem to mluvíte?"
"Paní profesorko,"
zarazí se dívka a teprve potom si uvědomí, že ji poslouchá dalších čtyřicet lidí. "Já... můj ochočený muchlorohý chropotal, který žije doma... umřel... ale prý neumřel? Říkala profesorka Trelawneyová?"
"Profesorka Trelawneyová by měla vytvořit nějaký soubor svých věšteb. Prodávalo by se to samo. Nicméně vám gratuluji, že váš mazlíček... ať je to cokoliv... žije. Asi."

Dívka přikývne a nevinně se zadívá na strop.
Harry Potter, Ronald Weasley a Hermiona Grangerová se k ní začínají nenápadně přesouvat.
"Zapomněla jsem si rukavice!" zvolá Rolanda, nechá je zmizet a s hranou omluvou se na mě zadívá. "Doženu vás cestou. Nezapomeň naslouchat svým studentům."
Zajímalo by mě, co se tu děje. I když ne zas až tak moc.
Konečně vyženu děti ven. Obloha je zatažená a pravděpodobně brzy padne mlha. Kolik jich skončí nachlazených tentokrát? Minulý kurz se odehrával během nezvykle mírného podzimu a na konci zahrnoval i oheň a zpěv, a přesto to odstonali čtyři studenti. Jak že to Rolanda říkala...? Že tu není za co utrácet plat? Dobře, to by šlo. Schválně, jak dlouho mi ten optimismus vydrží.
"Harry!" uslyším za sebou syknutí.
Pošlu tím směrem naslouchací kouzlo.
Někdo ho neobyčejně zručně odrazí.
Ohromeně se ohlédnu.
Hermiona Grangerová propaluje pohledem hlouček zmijozelských a hůlku má připravenou v pohotovosti.
Vybočím kousek z cesty, abych mohla kouzlo znovu seslat na slečnu Láskorádovou.
"...jako jsi nám říkal tehdy na BA! Psala jsem si to... Hele... 'Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodil, když sedmý měsíc umíral...' Je to ono? Je to to samé, ne?"
"To není přesně... sakra!"

Grangerová znovu opíše hůlkou kruh kolem jejich skupinky a odrazí mé naslouchací kouzlo. Vzápětí vrhne další zlý pohled směrem ke Zmijozelu.
Propít bych ty prémie mohla! Sakra, na to jsem neměla přijít tak brzo... jenže ono by mě to stejně napadlo, nejpozději ve chvíli, kdy by za mnou přišel nějaký student, že-
"Paní profesorko, já mám mokro v botách..."
"Paní profesorko, mně je zima, ale já za to nemůžu, já nic teplejšího nemám..."
"Paní profesorko, já kvůli lektvarům nestihl oběd a mám hlad..."

Rolanda nás na koštěti dožene ve chvíli, kdy studentům ukazuji nezbytná ohřívací a sušicí kouzla. Kouzla aplikovatelná na sebe samotného, na někoho jiného, na uzavřený prostor, na část otevřeného prostoru... když Potter nedokáže vymezit prostor, který chce zahřát, začne obleva... sušicí kouzla na oblečení, tělo, vlasy, boty... když si Patilová zkusí vysušit vlasy, je natolik zhrozená účinkem na účes, že se málem rozbrečí... oheň rozdělávající kouzla, léčivá kouzla, posilující kouzla...
"Teď už si je přestávám pamatovat i já," nakloní se ke mně po nějaké době Rolanda.
Zamračím se. Má pravdu...
"Uvědomuji si, že jste dospělí, a proto by bylo pošetilé po vás chtít, abyste se koulovali. Předpokládám ale, že bitva s pomocí magicky očarovaného sněhu by mohla být v pořádku? Nerozpakujte se na sníh - a pouze na sníh - použít jakákoliv kouzla, pokud kvůli nim nebude vašim nepřátelům nebezpečný. Kdo bude na konci bitvy prochlazený nebo mokrý, dostane trolla. Havraspár a Mrzimor proti Zmijozelu a Nebelvíru - tři, dva, jedna, teď!"
Samozřejmě že to nakonec není Zmijozel s Nebelvírem proti Havraspáru s Mrzimorem, ale za to překvapení, kdy začnou Nebelvírům pálit jejich spolubojovníci do zad, mi to stálo. To máte za ty prémie... a vyzkoušet si pár léčivých kouzel v mrazivém prostředí také nebude na škodu.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu