Kráska a Smrtijed III. - Longbottom ví

31. březen 2014 | 06.00 |

Kapitola sto třicátá druhá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Ve chvíli, kdy do mě udeří ledový vítr, se zapotácím. Potom přijde ještě jeden silnější poryv a já skončím na kolenou, div že nesmetu někoho s sebou.
Když se řeklo 'Sibiř', představovala jsem si březové háje a nekonečnost jiskřivého sněhu, na který dopadají sluneční paprsky...
Ohlédnu se nad sebe zcela bez ambicí vstát, neudržela bych se na nohou. Snape něco říká, ale vichr mu rve slova od úst a odnáší je s sebou, aniž bychom je mohli zachytit. Nasadím si prsten a zalituju, že jsem doma nechala ptáka, při boji proti živlům budu potřebovat veškerou pomoc, kterou mohu dostat. Ale ne, Havran by tyhle podmínky nesnesl...
Pastorek se široce rozkročí, opíše kolem nás hůlkou kruh a jeho ústa se začnou pohybovat, jak vyslovuje zaklínadlo, které nemám šanci poznat. V dalším okamžiku vítr kolem nás zmizí. Fascinující.
"Nemáme dost času učit vás tohle kouzlo," otočí se Snape ke mně a trochu netrpělivě mi pomůže na nohy. "Musíte si nějak poradit, máme dvě minuty. Co budete dělat?"
Cože?
On je tady dospělý, proč to mám vymýšlet já?
"Sněhová stěna?"
"Nevydrží."
"Kráter po výbuchu zmražený mrazícím kouzlem?"

Snape se otočí na Pastorka. Ten přikývne. Trvá sotva minutu, než několika ničivými kouzly vyhloubíme do země potřebnou jámu s kolmými stěnami, které pokropíme vodou a necháme zmrznout. Pastorek vzápětí pustí svůj štít a do nás se opře nový poryv větru.
"Ta vichřice by mohla vadit," zakřičí na mě. "Musíte ji utišit. Jednoduchý štít by mohl stačit."
No jistě, poručíme dešti větru.
Zatímco se pánové rozestavují na potřebné pozice a začínají zaklínat zemi, kde by se mělo objevit Voldemortovo tělo, zaštítím vrchní část kráteru jednoduchým štítem... který je zcela nedostatečný, vítr jde skrz. Youthenn ale nedávno na hodině zmiňoval kouzlo, předchůdce dnešních štítů s mnoha nevýhodami a jednou zásadní výhodou - ten štít byl hmotný. S několika havraspáry jsme si ho pak v knihovně dohledávali a používali ho místo trampolíny, Thomas má pořád ještě podlitinu na žebrech...
"Alpo parmulo," zvolám a nad námi se objeví zlatavý příkrov. Vítr se okamžitě utiší.
Vítězně se ohlédnu po mužské části skupiny - nikdo mi nevěnuje sebemenší pozornost. Chm.
Není divu. Ve škvíře mezi Harrym a Snapem zahlédnu, jak se z čistého vzduchu materializuje něco oslizlého, kus hadru pokrytý tkáněmi, ve zlatavém světle podivně poetický. Jenom ten zápach je těžko snesitelný.
 Ze tří hrdel se ozve zaburácení společného zaklínání a na tvářích kouzelníků spatřím kapky potu. Je to tak náročné.

..?
Ale ne, dojde mi vzápětí. I já se hrozně potím v těžkých kožešinách, štít nepropouští vzduch ani teplo a magie, která je na spoutání Voldemortova těla i duše potřeba, sálá horkem...
Pohlédnu pod sebe. Stojím po kotníky v blátě, rozmáčená zem nemá šanci unést moji váhu. Koneckonců je více než pravděpodobné, že jsme někde uprostřed bažin... Jenže když pustím štít nad námi, náhlý poryv vichřice určitě naruší něčí koncentraci a celý obřad vyjde nazmar - a já sama jsem už jednou příčinou neúspěchu byla a nehodlám to opakovat.
Nejrychleji se do země propadá Pastorek, je z nás čtyř nejtěžší. Přesto zatím není hlouběji než do půli lýtek, to se musí stihnout. Ven se potom už nějak dostaneme vždycky, přemisťování je koneckonců velmi praktická dovednost.
Burácení složitého zaklínadla pokračuje, ostatky mezi čaroději začínají světélkovat.
Vzduch je čím dál teplejší.
Pastorek je v blátě po kolena. Já pořád jenom lehce nad kotníky, tak se moc nevzrušuju.
Zaklínání stejně už končí. Voldemortovo tělo se zvedne do vzduchu, roztočí se - něco z něj odlétává, ale trochu doufám, že je to jen voda a bláto - a vnitřní světo nabírá na intenzitě.
"Apage!"
Stylové zakončení obřadu.
Ostatky pohltí tma a tmu vzápětí pohltí světlo.
Pustím štít nad našimi hlavami.
"Sakra!"
Ignoruji tři rozzuřené pohledy a znovu obnovím mrazící kouzlo na stěny jámy, abychom tu nakonec nezůstali zavalení, už se k tomu schylovalo.
"Svěř úkol ženě..." zabručí Pastorek nevrle, nechá zamrznout kus země vedle sebe a přemístí se na něj.
"Dítěti," ucedí Snape a udělá totéž.
"Vanje," nezůstane Harry pozadu a s Pastorkovou pomocí se vyškrábe z bahna.
Jsem moc ráda, že jsem zapadla tak mělce, zdá se, že mně by nikdo chuť pomoct neměl.
"Takže - máme hotovo? Prokletí je pryč?" zeptám se konverzačně. Cokoliv odvede pozornost od mého selhání. Možná to bude chtít silnější téma, propocené oblečení je momentálně velice chabou ochranou před vichrem, který se do našeho kráteru dostane.
"To probereme doma," rozhodne Snape a natáhne ke mně ruku s přenašedlem. Vymrazím si k němu cestičku a za chvíli už jsme před branou Bradavic.

(Severus Snape)

"Ale já jsem ministr!"
"No a? To jen znamená, že nebudeš nikomu chybět. Já se musím starat o školu plnou studentů."
"Jsou prázdniny. Profesoři jsou v přesile. Jednu noc bez tebe vydrží."
"Jsem kompetentnější prostudovat případné následky."

Kingsley se nadechne. "Severusi. O co se tu hádáme? Pořád je tu ještě Potter a Grishamová."
Za chvíli už oba ty dobrovolné pokusné subjekty stavíme do širokých pruhů měsíčního světla dopadajícího na podlahu ředitelny mezi nebývale rozhalenými závěsy. Oba jsou tak umoření vražedně důkladnou péčí Poppy Pomfreyové, že ani neprotestují. A stejně jako Poppy v nich neobjevila nic zajímavého - kromě hraniční hodnoty Vanjiny chudokrevnosti a nezbytnosti pár diskrétních rad Potterovi ohledně jeho pokusných holících kouzel, alespoň pokud neplánoval přijít i o vlasy - nezjistíme nic pozoruhodného ani my. Chvíli je necháváme přešlapovat v měsíčním svitu i s těmi přihlouple nadšenými výrazy, které se z nevěřícných pomalu mění na šťastné, a pak je pošleme na kolej.
"Tak to bychom měli," shrnu to. Kingsley si počká, až definitivně odezní kroky obou studentů, a několikrát se sám projde v měsíčním světle sem a tam.
"Tak to bychom měli," řekne. "Jsem skutečně rád, že to máme za sebou. Ten obřad byl pěkně nechutná záležitost, toho smradu se jen tak nezbavím."
Na to existuje jen jediná odpověď. Z tajné skrýše spodní zásuvky ředitelského stolu vytáhnu obzvláště kvalitní ročník ohnivé whisky, jejíž odér spolehlivě zabije všechny čichové buňky, a jako bonus i chuťové a mozkové.
"Určitě jsi uvažoval nad tím, jestli přijdeme i o magii."
"Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlel,"
odseknu. "Netvař se, jako by ti museli uříznout nohu. To prokletí byla cizorodá součást v magické auře, ale naše posílení vyšlo z její přirozenosti. Zůstaneme silní. Všichni čtyři."
"Takže i Vanja?"
"Ano, její moc vzrostla skokově během prázdnin."
"Později než naše."
"Je nejmladší a její výchozí moc byla nejslabší. Nevím! Nemám dost testovacích subjektů."
"Naštěstí,"
směje se Kingsley, uvolněný a nadšený jako málokdy. "No tak, Severusi, přestaň se tvářit jako bubák. Skončilo to."
Vlastně má pravdu. "Asi si na to budu muset chvíli zvykat," připustím. Nosím s sebou ten balvan Voldemortovy existence tak dlouho, že ho nedokážu odhodit ani ve chvíli, kdy už je lehčí než pouťový balónek. Leží mi v cestě, překáží ve výhledu, ať už se otočím jakýmkoli směrem. V duchu k němu natáhnu pomyslný špendlík a balvan se s tichým puf rozprskne v hrst prachu.
"Na co myslíš?" doleje mi Kingsley sklenici a hodí si nohy na stůl jako vždy, když je v obzvlášť uvolněném rozpoložení.
"Posíláš mi čím dál obskurnější zaměstnance," odvětím.
Kingsley se jen směje. "Naše milá Adriana? Zapadne do toho zdejšího panoptika přímo ideálně. Jen nech být - nenechal by sis je, kdyby se ti nezamlouvali."
"Cíleně mi tu z toho děláš cirkus,"
obviním ho zcela vážně.
"Je zábava to pozorovat," přikývne ochotně. "Až mě začne nudit ministrování, otevřu si personální agenturu." Na můj nevěřícný pohled jenom vysvětlí: "To mají mudlové. Speciální poradny na vyhledávání zaměstnanců."
Jenom potřesu hlavou. "Ti by byli schopní tahat galeony z druhých za to, že jim poradí, kam na dovolenou."
"Ve skutečnosti -"
"Všechno jde příliš pomalu,"
vstanu prudce.
Kingsley zpozorní. "Nikdy jsi nebyl netrpělivý, Severusi."
Projdu se - vlastně poprvé - měsíčním světlem, zastavím se v otevřeném okně a nastavím úplňku tvář, skoro musím přivřít oči před jeho jasem.
"Tolik plánů a vizí - a ve všem překáží pomalost lidí, setrvačnost jejich myšlení a lpění na starých pořádcích! Chtěl bych se přes noc probudit do světa, který má zdravé, pevné základy, a je třeba ladit drobnosti a vymýšlet detaily. Ne teprve stavět první pilíře, stále znovu podkopávané hlupáky bez představivosti."
"Jaké je postavíme, takové je budeme mít,"
zarecituje Kingsley. "Máme fantastické podmínky i dostatečnou moc. Není důvod, abychom se nedostali tam, kam chceme."
Jenom přikývnu. Má samozřejmě pravdu, vím to, ta potřeba náhlého spěchu je jen prchavou touhou vidět hmatatelnější výsledky než dosavadní obezřetná provizoria a záplaty po činnosti našich předchůdců.
"Přesto je něco, s čím bych chtěl začít hned," řeknu. "Našel jsem všechna potřebná kouzla a promyslel snad veškeré možné problémy, které by mohly nastat." Kingsley zpozorní a příjemný opar whisky mu z očí rázem vyprchá.
"Vidím, že zlomení kletby je ti pro jeden den málo," řekne. Jen mávnu rukou.
"Když už tě tu mám... pohleď." Sáhnu do skrýše pro knihu, tu knihu, knihu, ve které je zapsán každý budoucí student, který pak v pravém čase obdrží pozvánku do Bradavic.
"Dürerovým se narodilo dítě minulý týden," řeknu. "Dcera. Není tu zapsaná a nebude. Zato je tu jistá Morgensternová, rodiče, prarodiče i širé příbuzenstvo mudlové. Obě mají velice podobný sociální status, takže žádná nespravedlnost."
Kingsley zdvedne oči od popsaných listů. "Zní to, jako bys plánoval dvěma rodinám ušetřit velkou hromadu starostí."
"Přesně tak. Žádní noví mudlové se nebudou muset dozvědět o našem světě. Motácké dítě nebude vyrůstat deprimované nesplnitelným očekáváním svých rodičů v marném čekání na magii. Seznam kouzel týkajících se podoby a vnitřních znaků mám tady..."

Strávíme probíráním veškerých detailů celou noc.

(Adriana Abruptová)

"Pane řediteli, máte chvilku?" zaklepu na otevřené dveře ředitelny.
Gestem mi ukáže na křeslo naproti svému stolu. "Co pro vás mohu udělat?"
"Mám trochu zmatek v ministerských osnovách k výuce,"
zdvihnu jmenovaný spis. "Konkrétně v podobě NKÚ a OVCE. Měla jsem za to, že je snaha směřovat k větší praktičnosti, ale zkušební otázky a úkoly tomu vůbec neodpovídají."
"Vskutku. Loňskou podobu zkoušek odhlasovalo ještě staré složení ministerstva. Jak to bude letos, by věděl snad jen pan Longbottom."

Zamrkám. "Prosím?"
"Máte další otázky?"

Zhluboka se nadechnu, než se pustím na tenký led. "Kingsley Pastorek zmiňoval zcela konkrétní představy, které o zkouškách má a které se pokusí prosadit. Prý má i bradavickou podporu...?" Pohled, který mi ředitel opětuje, je naprosto bezvýrazný. "Kdyby se něco podobného podařilo řekněme v horizontu dvou let prosadit, potřebuji začít s přípravou už nyní. Magické runy jsou v pořádku, ale mudlovská studia jsou zcela zanedbaný předmět. Jestli mají i čistokrevní studenti v budoucnosti obstát v mudlovském světě, je nutné je na to připravovat co nejdříve. Mám návrh -" rychle položím tenký spis na stůl mezi námi "- kurzů v mudlovském prostředí. Šlo by o několik víkendů... V současné chvíli by si nikdo z mých studentů nesvedl ani objednat kávu. Nedovedu si představit, jak by takoví zastávali funkce pro styk obou světů."
Skončím a několik chvil bez dechu čekám. Snape si přitáhne materiály a přelétne je pohledem.
"Připravte kompletní podklady, a to včetně formulářů pro rodiče. Škola si nebude moci dovolit něco podobného financovat, proto budete potřebovat přesné odhady částky, kterou od studentů předem vyberete. Vyberte si jednoho až dva kolegy jako doprovod, a i tak vám nedoporučuji brát všechny studenty najednou. Termín nesmí připadnout na žádnou jinou školní akci."
"Takže nejste proti,"
ujistím se.
Snape na mě zkoumavě pohlédne. "Svůj předmět učíte obstojně a jste plně kompetentní posoudit, co vaši studenti potřebují. Tato akce proběhne na vaši zodpovědnost a vy ručíte za hladký průběh. Pokud to tak bude... nejsem proti."
Strávila jsem tolik doby plánováním... oficiální povolení je skoro jako pochvala za vynaloženou práci.
"V rámci hladkého průběhu nedoporučuji s sebou brát kolegu Arajärviho," dodá Snape. "A kolegovi Aboneyovi vyřiďte, že má zakázány jakékoliv experimenty s elektřinou. Jsem si jistý, že i přesto bude nadšeným dobrovolníkem."
"Vyřídím,"
seberu ministerské osnovy, zatímco koncept kurzu nechám na stole.
Mám hroznou chuť to oslavit, a tak moje další kroky vedou pro víno a o patro výše. "Heleno? Neruším?"
"Pojď dál,"
ozve se z pokojů za kabinetem. "Děje se něco?"
"Martine!"
"Adriano."
"Vážně neruším?"
Probodnou mě dva nakvašené pohledy.
"Přinesla jsem víno. Nedáte si?"
"Helena by snad neměla-"
"Martine!"
"Jestli si to chcete vyříkat a ruším..."
Intenzita obou pohledů dosáhne maxima. "No dobře, skřítčí ovocné. Je lehké, Martine. Lepší než ohnivá whisky."
"Proč že jste oba vlastně u mě?"
rozčílí se Helena.
"A kde jinde bychom měli být?" zeptá se Martin.
"Existuje taková klubovna pro učitele, sborovna se jí říká!"
"To tady je?"
"Tam jsem byla,"
vložím se do rozhovoru, "několikrát. Vždycky tam seděla jenom McGonagallová a Červotočková. Zajímalo by mě, kde tráví čas ostatní."
V tu chvíli někdo zaklepe.
Helena zakleje a dojde otevřít. Vrátí se s Ransenem.
"Vy máte víno!" podiví se. "Taky jsem jedno přinesl."
Martin otevře ústa.
Helena ho umlčí pohledem.
"Co vlastně slavíme?" zeptám se Ransena, když všem naleje.
Nadšení z něj přímo sálá. "V Norsku probíhá referendum o zastavení lovu velryb. Kdyby dopadlo hodně dobře, možná by se to mohlo stát předstupněm pro úplný zákaz."
"Nech mě hádat,"
zamyslí se Martin. "Je to mudlovské hlasování a ty se tam chceš nenápadně přimíchat a trochu ovlivnit výsledky."
"To by mě ani ve snu-!"
"Kdo se bude hádat, půjde domů,"
zasáhne Helena. "Proč jsi vlastně přišla ty?" otočí se na mě, aby změnila téma.
"Snape mi schválil projekt. Můžu vzít svoje studenty na několik víkendů do mudlovského světa. Jsem z toho nadšená." Upiju ze skleničky. "Potřebuju doprovod."
"Já!"
vystřelí Ransen okamžitě.
"Myslím, že mám lepší kvalifikaci," prohlásí Martin odměřeně. "S radostí tě doprovodím."
"Tobě vlastně Snape vzkazuje, že kdybys jel, nesměl bys dělat žádné experimenty s elektřinou... a studenty... a tak."

Ransen se posměšně zašklebí. "Já jsem strávil v mudlovském světě deset let..."
"Ve vězení!"
"No a?"

Helena se na mě soucitně podívá. "To nebude lehký výběr."
Pobaveně doliju skleničky.
"Co vlastně má Snape pořád s tím Longbottomem?" zeptám se zvědavě.
"Potíže," odpoví Martin lakonicky. "Ten kluk je chodící katastrofa. On, Crabbe a Goyle jsou ti, kvůli komu tak nerad učím sedmáky."
"Ty ho prostě nemáš rád,"
obviní ho Helena.
"Nikdo ho nemá rád!"
"Já si na oblíbené a neoblíbené studenty nehraju. Jenom prostě víc křičím na ty, kdo se nechtějí umazat od hlíny."
"Snaha nehrát si na oblíbené a neoblíbené studenty u Longbottoma končí. Ten kluk nezvládne napoprvé ani kouzla z pátého ročníku!"
"No tak povídej,"
pokyne Martinovi Helena velkoryse a usadí se pohodlněji v křesle.
"Zrovna dneska! Tu ránu jste museli slyšet! Měli cvičit kouzlo na..."
V Bradavicích se mi líbí. Definitivně.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu