Kráska a Smrtijed III. - Přehodnocování vztahů

3. březen 2014 | 06.00 |

Kapitola sto třicátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape) 

Martin Aboney vypadá hodně nejistě, když vstupuje do ředitelny. Z držení těla a výrazu tváře soudím, že jde o něco, co se mnou řešit nechce, ale musí tam zřejmě být nějaký důvod, proč do toho mám být zatažen; je to patrně trochu nepříjemné a trapné a připadá si nepohodlně jako někdo, kdo musí veřejně ventilovat svou neschopnost.
Odložím brk. Tak do toho.
"Jde o Vanju Grishamovou," řekne. Ano, tak do toho bych skutečně měl být zatažen. Martin se usadí do křesla a nespokojeně poklepe prsty na opěrku. "Musím přiznat, že špatně odhaduji míru přísnosti, s jakou přistupovat k čerstvě osiřelým studentům."
"Domníváte se snad, že potřebují nějaké úlevy?"

Zamrká. "Vlastně ano. Citově deprimovaní havraspáři mají sklony ponořit se do probírané látky způsobem, který by zdecimoval zásoby pergamenu v Británii během několika týdnů."
Pokývu hlavou. Tak to potom ano.
"Přišel jsem za vámi, protože jste u ní uvedený jako kontaktní osoba."
Opřu se v křesle a zamyslím se, kolik mu toho chci říci, zatímco se propracovává větami o tom, že je situace na škole celkově nestandardní a že si uvědomuje, že takovou službu poskytuji i Harrymu Potterovi, a jestli je snad slečna Grishamová ve stejné situaci?
"Jsme vzdálení příbuzní," řeknu mu a Aboney se zatváří nepokrytě překvapeně. "Sděluji vám to pouze jako vedoucímu koleje a doufám, že tato skutečnost zůstane čistě mezi námi - existují dobré důvody, proč s tím neseznamovat veřejnost. Mám ji ve své péči, dokud nedosáhne plnoletosti."
"Ach tak..."
Krátce se zamyslí. "Nechtěl jsem na ni udeřit s přehnanou přísností, i když striktně vzato zmiňované rodinné ztráty nejsou zcela čerstvého data, ale její chování už překročilo všechny rozumné meze. Je nepozorná při výuce, v noci se toulá po hradě a její soudnost při snaze mě citově vydírat dosáhla nejhlubšího dna."
Musí to být dost špatné, pokud za mnou Aboney přišel. Odpovědět mohu tedy jen jediné: "Podívám se na to."
Tuším, snad víc než tuším, kam vedou její noční procházky. Draco už na okolí reaguje docela dobře; když se otevřou dveře, otočí se k nim. Pak je tam ta kratičká chvilka zklamání, když zjistí, kdo přišel... kdo nepřišel... z dílů skládačky se mi začíná v hlavě tvořit obraz, který se mi ani trochu nelíbí.
Není nic snadnějšího, než se prostě postavit do výklenku poblíž Dracových pokojů. Nemusím čekat dlouho. Už krátce po večerce zazní tichou chodbou lehké kroky, trochu nepravidelné, jak se jejich původce vyhýbá světlým obdélníkům měsíčního světla. Sotva slyšitelné alohomora, záblesk světla z otevřených dveří, Dracův hlas.
Chvíli ještě stojím a snad přemýšlím, nebo si to jenom namlouvám. V celé té situaci je něco hrozně v nepořádku, ale nedokážu to podchytit ani pojmenovat. Snad není nic zvláštního na tom, že Draco ochotně přijímá společnost dívky, která je jeho vrstevnicí. Předsudky vůči nečistokrevným v sobě měl sice hodně hluboce zakořeněné, ale bolest, kterou si prošel, mohla zasáhnout ještě hlouběji a změnit víc než to; navíc neměl zrovna na výběr. Proč by ale Vanja měla trávit tak přehnané množství času s ním, to mi smysl nedává. Těžko nějaký zisk - snad leda soucit. Nabízela by se možnost, že by parazitovala na závislosti, kterou v něm na sobě vypěstovala, ale na to je její zaujetí přílišné. 
Když vstoupím, dočkám se dvou zcela protichůdných reakcí.
"Severusi," řekne Draco spokojeně.
"Pane profesore," hlesne Vanja vyděšeně.
"Draco, jdi vedle."
Je zvyklý mě poslouchat a i teď se zvedne sice velice neochotně, ale bez odporu, a zvadle za sebou zavře dveře. Do poslední chvíle se oddaně dívá na Vanju a i ona na okamžik střelí pohledem k němu s nesmyslně intenzivní úpěnlivostí.
"Kdybych vás požádal, abyste sem už nechodila..."
"Prosím, to ne,"
řekne. Chvějící se hlas, skrytými slzami se lesknoucí oči.
"Uvědomujete si, že tím, že jste tady, porušujete nejméně pět bodů školního řádu?"
Na tváři jí vidím, že něco tak nesmírně nedůležitého jí ani nepřišlo na mysl.
"Proč jste tu," zeptám se, "proč sem chodíte?"
"Zvykli jsme si na sebe..."

Snažím se zůstat klidný, nezvyšovat hlas ani nezačít frustrovaně křičet. Vidím před sebou Narcisin výsměšný, sebevědomý pohled. A ty mi nic nechceš? Chci se mýlit; nechci najít důkazy pro možnost, která se tu logicky nabízí.
"Je čas si odvyknout."
"Ale já... já... já ho potřebuju!"
Vyskočí z křesla a rozhlédne se, jako by hledala něco, čím by mohla podpořit svá slova. Za krbem vyhlédne růžový jednorožec a pod mým pohledem se zase rychle ukryje. "Vyprávím mu příběhy," chytí se toho stébla Vanja chvatně, "dělá mu to dobře...?"
Dva kroky, zdvihnu ruku a přidržím si ji za bradu. "Dívejte se mi do očí. Legilimens!"
Okamžitě se začne bránit, napřed neuvědoměle, ale pak se sílící panikou. Její magie, která poslední dobou znatelně narostla, mi staví do cesty silné a pevné zátarasy, snaží se mě odhodit z její mysli. Ale na to, aby stačila na mě, samozřejmě nemá. Propracovám se rychle k místu, které jsem si chtěl prohlédnout. Kletba, tenkrát v Prasinkách uložená jí neznámým útočníkem do hlavy, bez zřejmého účelu... Smějící se Narcisa. Tajné výlety za Dracem a ta spousta ochoty pečovat o něj. Neschopnost navázat normální vztah s chlapci, kteří o ní jevili zájem... Zmatenost a nesoustředěnost posledních dní.
Je tam - cizorodý prvek uprostřed uspořádaných myšlenek, cizopasník, pečlivě prorostlý do celkové struktury nesčetným množstvím šlahounů. Vyléčit tuhle nemoc by znamenalo zničit celou mysl. Vyléčit posedlost Dracem...
Pustím ji a ustoupím o krok. Nevím, jak se tváří, jestli pláče nebo na mě křičí, jestli jenom překvapeně zírá. Snad udržím bezvýraznou tvář, ale přesto mi pár okamžiků trvá, než jsem s to uvědomit si rozsah a důsledky celé téhle záležitosti.
Narcisa to, ze svého úhlu pohledu, vyřešila vlastně obdivuhodně. Učinit dívku, kterou mám na starosti, plně oddanou svému synovi, na kterého již dohlížím příliš dlouho, než abych ho prostě zabil... stal jsem se jejím rukojmím a nemožnost vyřešit tuhle situaci mě paralyzuje a zbavuje dechu. 
Hlavou mi probíhá scénář té nejpravděpodobnější budoucnosti. Budoucnosti, ve které Draco získal dokonalou pečovatelku; Vanjiny léčitelské zájmy dojdou svého naplnění. Moje práce s ním tímto prakticky skončila, protože teď už mohl na jeho uzdravování dohlížet kdokoli. A Vanja... říct jí to, neříct? Ty možnosti mi hlavou jen prokmitnou, odpověď je jednoznačná. Nikdy se to nesmí dozvědět. Dokud bude mít Draca, bude šťastná, svým způsobem. On se nikdy nedostane do stavu, kdy by se jí byl ochoten vzdát. Ona jeho už vůbec ne. Dvě šťastné hrdličky ve svazku zrozeném ze vzájemné potřeby... dokud je smrt nerozdělí. Z bohatství rodu Malfoyů zůstalo dost na to, aby o ni bylo dokonale postaráno. Bude vypadat jako zlatokopka, společensky to bude katastrofa, a Narcise, blahosklonně dohlížející na svou malou rodinku, osobně urvu hlavu, jestli se k nim oběma nebude chovat náležitým způsobem; ale vlastně všichni budou spokojení. Vidím před sebou poklidný obrázek odpoledního čaje na Malfoy Manor...
Je mi zle.

(Vanja Grishamová)

Snape zbledne. Ne, vlastně vypadá pořád stejně, a i proto si všichni, kdo ho nikdy neviděli krvácet, myslí, že nemá v těle žádnou krev (ačkoliv studenti většinou dávají přednost výrazu, že nemá srdce), ale v tuhle chvíli... ano, Snape zbledne.
"Co se děje?" zeptám se neklidně. Nebývá koneckonců standardním postupem podrobovat studenty chycené po večerce mimo kolej nitrozpytu.
Upřeně se na mě zadívá. "Nic."
Nastane ticho, ve kterém na sebe zíráme.
"Já jsem-"
"Můžete-"

Znovu ta odmlka. Připadám si jako hmyz pod lupou, spalovaná intenzitou jeho pohledu. Milenec, příbuzný, opatrovník, profesor - za těma očima není nikdo z nich, jenom tvrdá skála bez špetky čehokoliv lidského.
"Já jsem," začnu znovu, "opravdu neměla pocit, že dělám něco špatného, je mi to moc líto! Tedy samozřejmě, byla jsem po večerce venku, moc se omlouvám, ale kdybych vám slíbila, že sem po večerce už znovu nepůjdu... mohla bych... Draco se tu sám nudí..."
Znovu ten pohled a rozvážná slova. "Můžete Draca navštěvovat, pokud dodržíte několik podmínek."
Dychtivě přikývnu.
"Budete sem chodit pouze odpoledne a nebude to na úkor vašich ostatních povinností."
Teď už přikývnu s mnohem menším nadšením. Vlastně je to více, než v co jsem mohla doufat...
"Okamžitě se vzpamatujete a začnete pracovat v hodinách tak, abyste neměla prospěch horší než v minulém roce. Jestli na vás dostanu od profesorů ještě nějakou stížnost, odstěhuji Draca pryč z hradu. Upřímně bych nečekal, že máte tak malé sebeovládání..."
Znovu kývnu, už trochu zahanbeně. Ano, možná jsem byla v posledních dnech trochu roztěkaná, ale kdo ne, teď, po prázdninách?
Snape na mě ještě chvíli zůstane zamyšleně hledět, než se otočí k odchodu.
"Jsem dnes mimo jiné zklamaný i z vaší úrovně nitrobrany. Tohle by svedl i pan Longbottom, a ujišťuji vás, že ten ode mě žádné zvláštní lekce nebral."
A je pryč.
Vzápětí už se tulím k Dracovi a ze stěny nás účastně pozoruje jednorožec.
"Nechápu, co ho to popadlo. Stejně dobře se mohl jít postavit k astronomické věži, jestli chtěl nachytávat potají se scházející studenty!" vybuchnu po chvíli podrážděně a Draco sebou trhne. "Nitrozpyt? Vážně? Je to vůbec legální? Zítra si pročtu bradavické řády... a britské zákony..."
Jednorožec souhlasně zařehtá a bojovně zahrabe kopyty.
Nic mi není jasné, popravdě.
Snape se bez debaty choval divně.
Ano, samozřejmě mohl v mé mysli spatřit Opravdovou Lásku Přetrvávající Prostor I Čas, před níž i on musel pokleknout, ale zas až tak moc romantická duše nejsem, abych tomu věřila. Ani Snape, řekla bych.
Spíš mi připadá, že je přepracovaný, z prázdnin pořád ještě trochu naštvaný a že si potřeboval upustit páru.
A ještě pravděpodobnější je, že se chtěl ujistit, jestli Dracovi nechci ublížit. Ta minulost, kdy chtěl Draco zabít Snapea a cestou zaútočil i na mě, je už strašně vzdálená a jakoby v mlze, ale stalo se to a Snape jako Dracův opatrovník před tím jen těžko může zavírat oči. A když v mé mysli našel pouze neukojitelný vypravěčský pud, rozhodl se, že je vlastně přítomnost některého z Dracových vrstevníků vítaná, a proto ustoupil z cesty...
"Máme svolení," prohlásím nahlas a Draco si položí hlavu na moje rameno.

(Severus Snape)

Narcisa se usmívá mírně, společensky přiměřeně a hlavně beze stop posměchu - nepochybně vedena pudem sebezáchovy, protože si musí uvědomovat, v jak nestabilním duševním stavu se momentálně nacházím. Na mé zavolání se dostavila okamžitě a bez předstírání.
"Přejdi rovnou k věci," řeknu místo pozdravu. Čas a místo jsem úmyslně zvolil tak, abychom U tří košťat neměli potíž se získáním salónku jenom pro naše potřeby. Nejspíš jsme se ale stejně dobře mohli sejít venku. Posadit se nemáme v úmyslu ani jeden a nemyslím, že naše rozmluva bude dlouhá. "Co s nimi máš v plánu?"
"Není předčasné se takhle ptát, když oba ještě chodí do školy?"
řekne a urovná si nepatrně pokrčenou rukavičku. "Příliš si mě démonizuješ, Severusi. Nemám vše naplánované do posledního detailu, jako ty míváš. Zvlášť poslední rok mě naučil plánovat jen velice opatrně a pružně."
"Oba víme, že jsi vytvořila svazek, který přetrvá."
"To už jsi stačil prostudovat knihovnu?"
podivila se neupřímně. "Udělal jsi to, že? Nepochybně."
"Věděl jsem o tom kouzlu už před tím. Ale nenapadlo by mě, že ho zná ještě někdo další - "
"Pocházím se staré rodiny, Severusi. Stará rodina, staré knihy."
"- a i kdyby, použít něco takového, zatáhnout do tak temné magie vlastního syna! Připomínáš mi, proč bylo upalování čarodějnic na hranici tak obecně rozšířeným zvykem."
"Ale Severusi, taková silná slova. Nikomu nebylo ublíženo. Jsi snad bez viny? Ukrýval jsi přede mnou mé vlastní dítě. Teprve nedávno jsem zjistila, jak na tom Draco skutečně je. Ranilo mě, že jsi tak závažné věci přede mnou tajil. Ale mé rozhodnutí by nebylo jiné, kdybych to věděla už dřív, naopak. Chtěla jsem si z té dívky stvořit zvěda - a dostala jsem mnohem víc."
"Takže znovu - co s nimi máš v plánu?"
Do Bradavic se dostat nemohla, Poppy by s ní nemluvila, Vanja neměla příležitost... skřítek. Ten zatracený skřítek, co patříval Malfoyům a ve kterém přetrval zbytek staré loajality. Nikdo jiný to prostě být nemohl, tím jsem si jist.
"Já v plánu?"
"Narciso, nemám trpělivosti nazbyt."

Protože oba víme, že ti dva budou potřebovat místo k životu, které bude chráněné a velmi soukromé. Snape manor by nejspíš posloužilo stejně dobře, ale také oba víme, že já o takovou společnost nijak zvlášť nestojím; a že školy se nevzdám.
"Tolik věcí se ještě může stát. Pokud ale půjdou tak, jak si představuji - postarám se o ně o oba, Severusi."
Vlastně jí to i věřím.
"Je to přeci i v mém zájmu..." dodá ještě.
"To mi věř, že je," zavrčím temně. Nesnesu pohled na ni. Otočím se k oknu a s rukama založenýma na hrudi se zahledím ven. Přes nízkou střechu sousedního domu vidím na vzdálená pole a cestu, která se mezi nimi vine směrem k lesu. Malebný obraz plný padajícho listí a žloutnoucí trávy. Není však nic dost poklidného, co by mě mohlo smířit s vědomím, že Narcisa připoutala poslední výhonek rodu Snapeů k Malfoyům.
"Draco byl v hodně těžkém stavu," řeknu zvolna. "Pochybuji, že bude moci mít děti. Připravila jsi právě o dědice hned dva staré rody."
"To zrovna tebe trápit nemusí. Jsi ještě dost mladý, aby sis našel ženu."

Otočím se opět k ní. "Udělám všechno proto, abych to pouto zlomil."
Nepatrně skloní hlavu na rozloučenou. "Jen do toho. Nebudu ti bránit."
Dveře se za ní zavřou a já zůstanu sám, naštvaný... a bezmocný.

(Vanja Grishamová)

Znovu se stanu vzornou studentkou. Mám dobrý prospěch, úctyhodný seznam zájmů rozvíjejících osobnost, neúčastním se války v naší ložnici a obecně mám veškeré předpoklady pro to, abych se stala miláčkem profesorů.
Jenže to nefunguje, samozřejmě.
Takže když konečně najdu uprchlého puntíkatého králíka a znovu na něj aplikuji oživovací lektvar, abych ho dovedla do Dracova pokoje, kam patří, shlíží na mě profesorský sbor poněkud nevraživě. Možná jsem si měla vybrat jinou dobu než oběd, když už z něj ten lektvar vyprchal zrovna ve Velké síni, ale když on se Snape z ředitelského křesla mračil tak děsivě, že jsem dost dobře nemohla předstírat, že s tím nemám nic společného...
Konečně bezbarvou tekutinou obtáhnu poslední kontury a králík srandovně nakrčí čumák. "Pojďte, pane Ušáčku," špitnu naléhavě a s hopkajícím zvířetem po boku opustím plnou síň.
Snape byl napoprvé poněkud zděšen, když přišel zkontrolovat Draca a spatřil pomalované zdi. Mnoho bílé na nich nezůstalo, ale oživovací lektvar jsem aplikovala s citem - jen na několik zvířat a na květiny, které se díky němu pohupují v pomyslném vánku. Což samozřejmě Snape neocenil, ale když jsem začala předem připravenou přednášku o výtvarné terapii, raději prchl a další den místo sebe poslal madame Pomfreyovou.
"Máte to tady moc pěkné, docela věřím, že to panu Malfoyovi pomůže," zhodnotila to tehdy. "Takový klid a mír..." Potom si tam sedla na židli, zahleděla se na lesní mýtinu plnou života a setrvala tak až do večera. Od té doby chodí za Dracem mnohem častěji.
Něco podobného by očividně potřeboval i Aboney. Nejsem si jistá, nakolik se dá věřit Lence, že jeho a Arajärviho zahlédla onehdy před ředitelnou pochodovat v kruhu s transparenty "zrušení přesčasů zlepší kvalitu výuky o 37,778 %" v Aboneyově a "stop otrokářství - chceme důstojné podmínky při práci" v Arajärviho případě, ale nesporným faktem je, že jsme v grafech na nástěnce našli už čtyři chyby a že jeho kruhy pod očima mu propůjčují vizáž nepříliš dobrého barového rváče.
Všechno vygraduje při snídani třetího týdne výuky, kdy sovy přinesou Denní věštce s článkem o nelidských podmínkách učitelů v Bradavicíh.
"V minulém školním roce zvolený ředitel Severus Snape," píše se tam, "válečný hrdina na jedné straně a obecně neoblíbený pedagog na straně druhé, vládne v Bradavicích železnou rukou. My se ale ptáme: Je to tak správné? Podprůměrnou úspěšnost studentů při závěrečných zkouškách NKÚ a OVCE mohou mít na svědomí tragické události, které se v průběhu školního roku staly. (Jejich stručný výčet viz str. 5-8.) Našim reportérům se ovšem podařilo zjistit šokující informaci o Monice Mahlerové, která po čtyřech měsících na bradavické půdě skončila na psychiatrickém oddělení v Nemocnici u sv. Munga. Nemůže být sporu, že v Bradavické škole čar a kouzel nepanují optimální podmínky pro růst našich dětí. Kdo skončí psychicky zhroucený příště? Jisté je, že ředitel Snape neponechává věci náhodě a snaží se  vybírat do pedagogického sboru psychicky odolné jedince, neboť jedním z učitelů je nechvalně proslavený Ransen Arajärvi, muž, který strávil dlouhá léta zavřený v mudlovských věznicích. (Krátké shrnutí jeho minulosti viz str. 9.)
Zvědavě se ohlédnu k profesorskému stolu, když se pročtu až sem. Snape se toho dne tváří obzvlášť nenaladěně. Arajärvi si maže toust marmeládou...
"Nedívej se na něj!" šeptne na mě Peggy naléhavě.
Pozdě. Arajärvi zachytí můj pohled a maniakálně se zašklebí. McGonagallová se tváří, jako by chtěla začít bít hlavou o stůl.
"Tohle dělá celé ráno?" zeptám se potichu.
Odpoví mi několik bezvýrazných přikývnutí.
"Zbožňuju tuhle školu," zadívám se na Arajärviho znovu.
Arajärvi se znovu zašklebí.
McGonagallová se nahne ke Snapeovi a něco mu tiše řekne. Ten mě vzápětí probodne nakvašeným pohledem.
Než sklopím hlavu, vidím, jak si Aboney něco zuřivě zapisuje do oranžového sešitu.
"Vážně. Jak někdo může školu nemít rád?"
Málokdo četl s opravdovou chutí Dějiny bradavické školy, pokračuje článek dále. V posledních několika letech začalo nicméně jít o strhující čtení plné děsivých událostí a heroických bitev jednotlivců i celých armád. To nejlepší vám dnes přinášíme na stranách 2-4. Seznam kvalifikovaných domácích učitelů a zákonů ohledně domácí výuky naleznete na straně 9.
Mrknu k učitelskému stolu.
Arajärvi se zašklebí.
Snape mě probodne pohledem.
Aboney si udělá čárku.
Růženka se za jejich zády postaví na zadní.
Báječná škola, vážně.
 

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu