Kráska a Smrtijed III. - Pod dohledem jednorožce

29. leden 2014 | 09.15 |

Kapitola sto dvacátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Svítá. První paprsky slunce se odrážejí od dláždění a několika širokých louží, trochu oslňují, a s pomocí dosud svěžího vzduchu snaživě předstírají, že Šikmá ulička je vlastně čisté a příjemné místo. Skoro je to pravda, kouzelníků tu prochází zdaleka nejméně za celý den, a protože ráno nepřeje paranoidním myšlenkám, ale ani přehnaně družným, sotva pohlédnou jeden na druhého.
Zaklepu na dveře dosud zavřené lékárny, ven vyhlédne rozježená hlava a mlčky mi do rukou strčí objednaný balíček s několika drobnostmi. Kývnu na pozdrav, též beze slov, protože krhavé zraky a zelený odstín pleti napovídají, že noc byla mimořádně náročná, a strčím ho do kapsy k malé lahvičce mnoholičného lektvaru. Na ten dojde až za chvíli, až se krbem přemístím do mudlovské části Londýna.
Skoro vzápětí padnu na osobu, kterou bych tu, zvlášť v tuhle hodinu, skutečně nečekal. Proti mě kráčí Narcisa Malfoyová, bezvadně upravená jako vždy, takže se trochu nabízí otázka, jestli vůbec šla spát, i když kouzla samozřejmě urychlí ledacos; tváří se povzneseně a člověk by skoro zapomněl, v jak obecné nemilosti se právě nachází.
Vyzývavě na mne pohlédne.
Trochu se zamračím. Co chceš?
Nepatrně zdvihne obočí. Co já chci?
Cuknu víčkem. ...je tu snad někdo jiný?
Pohne koutkem úst. Ty mi snad nic nechceš?
Hledím zcela nehybně. Od tebe?
Řasy se zachvějí. Tak až budeš chtít, víš, kde mě najdeš...
Skoro už se mi podaří bez konfliktu odevlát, když se ozve prásknutí, přímo přede mnou se objeví můj vlastní skřítek a se zoufalým zakvílením se mi vrhne pod nohy, omotá se rukama kolem kolen a neustále přitom skučí. Narcisa mě přehlédne pohledem, ve kterém nechybí všechen posměšný soucit, jaký jen je ochotna dát veřejně najevo, a já nedůstojně zamávám rukama ve vzduchu ve snaze udržet rovnováhu. Zatracená Malfoyová vzápětí odpluje a já si zvednu skřítka na úroveň očí. Za krk.
"Radil bych ti k tomuhle mít hodně dobrý důvod."
"Špatný skřítek, špatný skřítek..."
"Mluv!"
Fantazie mi maluje představy barvitých katastrof, po kterých nezůstal ze Snape Manor kámen na kameni, jenom z hlubokého kráteru stoupá dým a kolem trčí k sirnatému nebi torza polámaných stromů...
"Oni..." Pod rukama cítím, že ve strachu polkne. "Oni na mě zakouzlili evanesco!"
"Jsou všichni v pořádku?"
přeptám se pro jistotu.
"Ano!" pokouší se horlivě přikývnout.
Upustím ho na zem a zatvářím se obzvláště hrozivě. "Tak starý a údajně zkušený skřítek by si měl dokázat poradit s několika dětmi," řeknu ostře. "O trestu za tvé nehorázné chování si ještě promluvíme.

" Ovšem, Potter slavil narozeniny. Úplně jsem na to zapomněl. Asi mohu být rád, že to nedopadlo hůř, jestli opravdu nedopadlo. "Nyní se vrať ke svým povinnostem!" Jak se zdá, ani kus profesorského sboru v domě nezabrání puberťákům v páchání škod.
Schlíplý skřítek zmizí a já, zcela neochotný hrát pro veřejnost divadlo, se rychle ztratím směrem, kterým jsem mířil původně - k vhodnému krbu.
O chvíli později už stojím v mudlovském oblečení a v podobě nevysokého blonďáka na jednom ze střeleckých stanovišť a pokouším se přijít na kloub střelbě z pistole. O téhle mé kratochvíli ví jenom Kingsley; napřed se smál, pak ho to zaujalo a nakonec i jemu začalo připadat naprosto nezbytné připojit mezi své schopnosti též umění ovládat ryze mudlovské zbraně. Kdyby mu na poslední chvíli nepřišly do cesty nějaké ministerské povinnosti, dá mi teď, díky jakési nezbytné soutěživosti, mnohem víc práce udržet se v průměru - je překvapivě těžké nepomáhat si magií. Jenže já na sebe, kromě toho, že se chci umět obejít bez ní, nepotřebuji nápadně upozorňovat...
Ostatně, kdo potřebuje magii? Stačí si v dostřelišti představit Narcisu. Mechanismus míření je podobný jako u hůlky a nakonec se soustředím hlavně na ovládání zbraně. Chci mít na své straně naprosto každou výhodu, kterou si mohu poskytnout, pro všechna možná budoucí příští.
Narcisa mi nejde z hlavy. Je přesvědčená, že má navrch, a pokud tomu tak skutečně je, všechno ve mně volá na poplach. Až na to, že nemůžu přijít vůbec na nic, vůbec. Snad leda jestli některý z momentálních obyvatel mého domu podlehl jejím prosbám... nezdá se mi to.
Skoro násilím se vracím myšlenkami k železu ve svých rukou. Ta velmi pochybná účelnost celé téhle záležitosti je vlastně docela zábavná.
Jen chlápek v maskáčové bundě, který má náš kurz na starosti, se chová příšerně blahosklonně. Příště si do mnoholičného lektvaru vyberu někoho vyššího.

j: http://kvik.blbne.cz/201-nahled.html

(Vanja Grishamová)

V hlavě mi tepe a žaludek mám jako na vodě. Z obou stran se ke mně tisknou horká těla.
"Accio sklenička," zachraptím a do ruky mi vklouzne nádoba. "Aquamenti."
Je to znamenitá věc, tahleta voda.
Rozhlédnu se kolem sebe. Vlevo je do polštáře zabořená černá kštice - tiše pochrupuje - a zprava se ke mně tiskne Draco, a když se snažím vyprostit z peřin, nesouhlasně zamumlá.
Výtečné. Báječné.
Kde je Viktor? A Jakub? Co se vlastně dělo ráno, než jsme šli spát? Pamatuji si jen šedavé bílo za okny, když jsme načínali další láhev... u toho už vlastně Viktor nebyl?
Vyhrabu se z postele a do mnou vyleželého důlku v matraci sklouzne Draco, přitiskne se k Harrymu. Harry vzdechne a zaboří obličej do blonďatých vlasů.
Tohle mi nikdo neuvěří.
Projdu chodbou k Viktorově pokoji a před dveřmi chvíli počkám, než se svět přestane houpat. Pak zaťukám a vklouznu dovnitř.
V posteli spí Jakub, zelený v obličeji.
V mysli mi vytane vzpomínka... ale ne, to se nemohlo stát... vážně se mu Harry pokusil vkouzlit víno přímo do žaludku, když se s námi nechtěl napít? Podle barvy pleti se to stalo... Polije mě ledový pot, když si uvědomím, co by ta nejmenší chyba v kouzle mohla způsobit. Kdyby se Jakub v tu chvíli pohnul a alkohol skončil jinde, kdyby se Harry nedostatečně soustředil, kdyby...
Och, Merline.
Omámeně vyjdu z pokoje a opřu se o stěnu, aby se země pod mýma nohama zase ustálila. Všechno se točí... zavřu oči, ale nepomáhá to, točím se, pořád se točím. Musím... musím vypít hodně vody a sníst vajíčko. Nebo banán. Misku rýže. Dobře, postačí několik plátků suché veky. Otevřu oči a odhodlaně se zadívám do očí Snapeova prapředka. Jeho pohled mě spolehlivě vrátí do reality.
Zamířím do jídelny, prázdné v tomhle podivném bezčasí.
"Dribble?"
Nic.
Posadím se na židli, položím si hlavu na stůl. Tenhle večírek... o moc horší už to být nemohlo.
Z chodby zazní kroky, na prahu stane Viktor.
Vyskočím, tváří se vážně, tváře má zarudlé z venkovní zimy, cítím, jak se mi oči zalévají slzami.
"Promiň," zašeptám tiše. "Mám tě moc ráda."
"Neplač,"
dojde až ke mně a jemně mi zatlačí na ramena, abych se zase posadila. "Nezlobím se."
Jeho ruce zůstanou na mém krku, pomalu masírují ztuhlé svaly.
"Jsi o tolik jiná, než jsem si myslel..."
Já to vím, tak to neříkej!
"Mám tě moc rád."
Slzy mi začnou téct po tvářích.
"Nehodíme se k sobě."
Zdvihnu k němu pohled, dlaněmi mi osuší tváře.
"Naplač, Vanjo..."
Váha jeho rukou zmizí z mých ramen, místností zazní vzdalující se kroky. Klapnou dveře.
"Kouzlím," řeknu stěnám. "Můžu zase kouzlit, Viktore."
Pokoj zarytě mlčí.
Ticho mi šumí v uších, venku začíná pršet.
Když na chodbě zazní další kroky, tentokrát cizí, snad někoho z profesorů, uteču do nepoužívaného křídla sídla a zavřu se v pokoji plném nábytku pod přehozy. Hůlku jsem nechala v ložnici, ale nepotřebuji ji, moje kouzla jsou i bez ní mnohem silnější než kdy dřív, a tak si vykouzlím ze vzduchu jediného ptáčka, a ačkoliv si nejsem jistá, jak to dělám, ptáček odletí a po chvíli se vrátí s Havranem.
"Havrane," pohladím obrovského ptáka po hlavě a odnesu si ho z okna do pokoje, protože nechci stát na mrazivém vzduchu. "Všechno jsem zkazila..."
"Nikdy víc," poradí mi vcelku rozumně.
"Pokusím se..."
Sedíme tam spolu, dokud nemám od tvrdé podlahy otlačený zadek, a protože mám pocit, že slunce ten den už výše nevystoupá, vydám se na oběd.
"Je hezké, že jste se taky dostavila, slečno Grishamová," řekne Osadča upjatě, když proklouznu ke svému místu. Kolem prázdného stolu tam sedí všichni kromě Draca. "Byla byste tak laskavá a zavolala skřítka?"
Harry má pohled zabořený do stolu a tváře má rudé. Ostatní se na mě dívají, více či méně nezúčastněně, zvědaví, co udělám. Vlastně jsem zvědavá i já - možná bych mohla utéct.
Pak se rozlétnou dveře a dovnitř vplachtí Snape.
Pohledem zhodnotí všechny přítomné. "Dobré poledne," prohlásí potom. "Dribble, můžeš začít podávat oběd."
V tu chvíli se před námi objeví talíře, ačkoliv mám pocit, že já, Harry a Viktor máme porce o něco menší a jídlo rozvařenější, než je běžný standard.
"Něco nového?" zeptá se Snape konverzačně, než se pustí do své porce.
V jídelně na moment zapanuje napjaté ticho.
"Nemyslím si," řekne nakonec Osadča. "Snad jen, že Harry už je od včerejška plnoletý."
Snape na svého studenta krátce pohlédne. "Nedalo se ostatně čekat, že by to mohlo být znát."
Harry mlčí, ačkoliv se zdá, že by k tomu rád dodal své.
"Každopádně nás to přivádí ke správnému tématu," pokračuje Snape nevzrušeně dál. "Pevně věřím, že jsou všichni plnoletí schopní se o sebe po zbytek prázdnin již postarat sami?" Osadča a Youthenn přikývnou. "Patricku, pro vás mám připravené propouštěcí papíry."
Profesor zbledne.
"...z padovské věznice. Ačkoliv by možná bylo vhodné se nějakou dobu v Itálii neobjevovat. Pane Pottere, pokud mám správně rozepsaný harmonogram vašich prázdnin, čekají vás nyní dva týdny v Doupěti, Molly vás vyzvedne časně po obědě. Pane Drevere, vy máte vše domluvené, dostavte se na ministerstvo dnes kolem čtvrté. Viktore, jak dlouho se ještě plánujete zdržet...?"
"Dnes se vracím domů, pane profesore," odpoví Viktor zdvořile. "Velice vám děkuji za vaši pohostinnost."
"Než budete opouštět sídlo, budu muset pozměnit ochrany, tak mě nezapomeňte informovat."

Potom Snape zamyšleně pohlédne na mě.
Snad mě taky nechce poslat pryč?!
Snape odsune prázdný talíř. "Nezletilé studenty, nástěnné malby a neschopné skřítky rozdám až zítra. Dribble, kávu!"

(Severus Snape) 

Kvalita ticha, které vytváří prázdný dům, je naprosto odlišná od ticha, které si může kdokoli zařídit mávnutím hůlky. Velmi stojím o to první, skutečné ticho, protože teď bych měl mít celý den a půl pravou a nefalšovanou dovolenou; je ovšem pravda, že ideálu bych dosáhl leda po důsledné genocidě celých Britských ostrovů.
 Množství lidí přítomných na Snape Manor dostoupilo vrcholu kolem jedné, kdy se objevila Molly a svým vytrvalým verbálním tikem, jak jsem to ochoten z laskavosti nazývat díky dlouholeté známosti, zvýšila hladinu hluku skoro k nesnesení. Pak ale zmizela ona i Potter, rozloučila se Osadča, kterou podezřívám, že se chystá dělat v Bradavicích nenadšenou společnosti Arajärvimu, odešel Jakub a podezřele neokázale se vypařil i Viktor. Youthenn těsně po obědě usnul, takže se s mnohými omluvami vypravil až pozdě odpoledne.
Počítal jsem to třikrát, než jsem si byl jist, že nepotkám na chodbě nikoho nečekaného.
Nevěřil bych, že mi dva puberťáci a jeden růžový jednorožec budou připadat jako oslava soukromí a tiché samoty.
Náladu mi o pět minut později zkalí zjištění, že v balíčku, který jsem si ráno vyzvedl v Londýně, chybí pár nezbytných maličkostí. Na toho zatraceného ochlastu už vážně není spolehnutí... Jen nepatrně si ulevím odesláním razantně pojatého huláku, ale vzápětí zjišťuji, že mi někdo úřadoval ve skladu. A ten někdo měl dost drahý vkus.
"Pane profesore..." Mezi dveřmi se do laboratoře se protáhne Vanja s nezaměnitelně provinilým výrazem. "Já vám musím něco říct...?"
"Začněte tím, kdo si dovolil - a proč - sáhnout na mé soukromé zásoby,"
zavrčím.
Zmenší se rázem tak, že to snad muselo mít magické příčiny. "Ono to souvisí, obávám se," hlesne.
Založím ruce na prsou a nasadím pohled. Měl by naznačit, že na vysvětlení nehodlám čekat a nejsem zvědavý na žádné výmluvy.
"Já jsem totiž přišla o magii, tak jsme zkoušeli uvařit lektvar," vychrlí přičinlivě, zřejmě až příliš rychle, protože zaručeně špatně slyším. "Ale už ji mám zpátky a ten lektvar stejně vybuchl, takže si nemusíte dělat starosti?"
Jenom zamrkám.
"Mám se vás ptát, jak jste přišla o magii?" zeptám se zvolna. Těch možností je několik a v naprosté většině z nich hraje roli stupidita zúčastněných. Nehody či útok nemusím brát v úvahu - jinak by mi to řekla už dávno.
"Ne!"
Připadám si podivuhodně bezmocně a na chvíli plně soucítím se všemi lidmi, kteří si kdy pořídili děti. Školní trest jí dát nemůžu, zabít ji nemůžu... ale třeba by mě z toho Kingsley vysekal...
"Předpokládám, že jste se poučila dostatečně," vycouvám zbaběle.
"Ano. Rozhodně."
"Co dalšího bych měl vědět?"
A chci to vědět?
"Jsem teď magicky mnohem silnější," oznamuje se zřetelnou úlevou, že se z nebezpečných vod vzdalujeme pryč. "Bez hůlky teď můžu čarovat stejně jako předtím s ní. Nevíte, čím to je? Nemůže to být nebezpečné?"
Usednu do křesla. Zvolna a s rozmyslem, rozhodně se do něj nehroutím.
"Počkáme pár dní a uděláme nějaké testy," řeknu po chvíli. "Vy zatím zkuste vysledovat, jestli je vaše magie stabilní. I nadále používejte při kouzlení hůlku a předstírejte patřičné pohyby. Pokuste se moc nevžívat do svých emocí a pokud možno se nepokoušejte znovu zavraždit mého domácího skřítka."
Nadechne se, oči jako talíře, a vydechne. "Ale to bylo... ano. Pokusím se."
Merline, nechci nic víc než strávit odpoledne nad dokonale předvídatelným kotlíkem a věcmi, které dělají, co mají, když je rozkrájíte na kousíčky.

(Vanja Grishamová)

Ten večer se k jídlu dostaví i Draco a Růženka. Jednorožec do místnosti ve skutečnosti napřed nakoukne skrze škvíru ve dveřích, aby se ujistil, že už jsou všichni neznámí lidé pryč, a teprve když mu pohled oplatí - velmi vyrovnaně - Snape, vklouzne dovnitř i Draco. Oči se mu lesknou a ve tváři je trochu nazelenalý, ale to přece nemůže být ještě z toho vína večer?
"Draco," přivítá jej Snape tichým, uklidňujícím hlasem.
"Dobrou chuť," přidám se, a když se na mě chlapec ohlédne, najdu v jeho očích kus úsměvu, který se nijak neodráží ve tváři. Možná jsem si ho jenom vymyslela.
Po nějakém čase cinkajících příborů se Snapea zeptám, jestli se na Snape Manor zdrží déle než obvykle.
Dostane se mi odpovědi ve smyslu, že by nerad při některém ze svých dalších příchodů našel sídlo v troskách, a proto ano, zůstane den či dva, aby se ujistil, že v žádné ze zdejších laboratoří nepřipravuji výbušné lektvary nebo nepovedená kouzla.
Namítnu, že mně lektvary nevybuchují a kouzlo se mi s fatálnějšími následky nepovedlo jenom jednou, a to bylo během druhého měsíce v mém prvním ročníku v Bradavicích.
Odpoví, že na to nikdo z učitelského sboru jistě dosud nezapomněl.
Povzdechnu si a upřesním svůj původní dotaz, který směřoval k otázce, jestli by si pan profesor laskavě našel pár minut, aby mi vysvětlil určité nejasnosti z té úchvatně tlusté knihy bez desek, a tudíž i názvu, protože jsem jejím čtením strávila už dost času, a přesto mi některé souvislosti stále unikají.
"Růženka," vloží se do debaty Draco.
Snape se otáže, kde jsem k oné knize přišla, protože on neví o žádné knize bez desek ve své knihovně, a protože zná všechny knihy ve své knihovně, je to poněkud podezřelé a svádí to k domněnce, že někdy během adolescentního skotačení s dalšími studenty během posledních dní přišla některá z úchvatně tlustých knih k drobné nehodě.
Ohradím se, protože jsem knihu v tomto stavu již našla v knihovně na vrchní polici vedle kladívka, několika ohnutých hřebíků a hrnku s uraženým ouškem, a jediné, co jsem z ní odtrhala, bylo několik vrstev pavučin.
Snape se zatváří zamyšleně.
Snaživě nabídnu, že na přední stránce bylo zeleným inkoustem napsáno věnování: Darius své drahé Lavinii ku poučení i pobavení.
"Růženka!" vykřikne Draco.
Snape pobledne a vyzve mě, abych knihu neprodleně vrátila, kde jsem ji našla, a už se jí více nedotýkala.
Chvíli vydržím mlčet, ale pak mi to nedá a zeptám se, jak kniha přišla o své desky.
Snape mi věnuje dlouhý pohled a poté opáčí, že existují i takové bytosti, které se ke knihám chovají hůře než nebelvíři, a že něco takového potkalo i tenhle výtisk.
Zbytek večeře probíhá v tichu, jenom Draco se nervózně ohlíží na svého jednorožce, jako by se pokoušel na něco rozvzpomenout. Potom Snape zmizí v laboratoři a já strávím zbytek dne na špičkách na židli před poličkou, na kterou jsem vrátila knihu, a hltám text z jejích stránek, které otáčím pomocí hůlky, abych dostála slibu, které jsem Snapeovi dala. Tohle nedočíst by byl totiž hřích, na stránkách se ocitám v docela jiném světě... a ty ilustrace!
Z kraje noci se za mnou přišourá Draco, a protože jsem jen slabá žena, podlehnu skoro okamžitě jeho štěněcímu pohledu, zabouchnu knihu a odejdu mu vyprávět pohádky.
Předchozí noc něco změnila, alkohol Draca otrkal, a tak když sedím na jeho posteli opřená o zeď, stočí se mi na klín a nechá se drbat za uchem. Zmijozelský princ s korunou z bílého zlata svých vlasů...
"Stříbrný roh se zatřpytil a Rudý býk ucouvl. Krůček po krůčku couval před jednorožcem k moři, zachvácen náhlým strachem, neboť jednorožcovo odhodlání bylo veliké..."
Můj hlas Draca už dávno uspal a jeho pravidelné oddechování je natolik uklidňující, že se natáhnu vedle něj, jenom na chvíli, abych vstřebala kus toho nesmírného klidu, který se od něj šíří. Tohle jsem s Viktorem nikdy nezažila, a ani s Harrym, vždycky tam bylo napětí nebo očekávání... u Draca vím, že po mně nebude chtít nic víc než několik příběhů. A dobře, taky abych ho v noci hřála, ale to možná předbíhám, třeba nic neznamená, že se ke mně zcela samozřejmě tulí?
Mír, v celém pokoji je nekonečný mír, a tak se usmívám, když upadám do spánku.
Samozřejmě, bez pohledu na naštvanou tvář Severuse Snapea těsně po probuzení bych se docela dobře obešla.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu