Kráska a Smrtijed III. - Něco jako dobré skutky

30. prosinec 2013 | 06.00 |

Kapitola sto dvacátá šestá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Kingsleyho pohovka je překvapivě pohodlná, a když konečně otevřu oči, oknem svítí polední slunce, můj ranní alarm je vypnutý a na pokoji je položené tlumící kouzlo, které mě zřejmě udrželo ve spánku. Kingsley si zase jednou zahrál na opatrovatelku se vším všudy a zařídil všechno: přes židli je přehozený vyspravený a vyčištěný hábit a na stole připravená snídaně opatřená ohřívacími kouzly.
"Minul jsi se povoláním," řeknu, když otevřu dveře do jeho ministerské kanceláře. "Jako komorník bys nenašel konkurenci."
Kingsley napůl leží v křesle s obkladem na čele. "Ne tak nahlas," zasténá. "Nemáš u sebe dryák proti kocovině?"
"Ten u sebe nenosím,"
řeknu, "a protože mi bylo důrazně doporučeno nepřehánět svou péči o blaho lidstva, mohu tě směle odkázat na lékárnu v Příčné."
"Ty tvoje jsou mnohem účinnější,"
zahuhlá Kingsley a loupne po mně krhavým okem. "To mám za všechnu svou dobrotu?"
"Já vím, že ty moje jsou mnohem účinnější. Proto trávím tolik času nad kotlíkem. Neměls mi vypínat budík."
"Chm, kdyby ses včera viděl..."

Zalovím ve vnitřní kapse hábitu, kde mám pár pohotovostních lektvarů. "Zkus tohle. Už jsem ho vyzkoušel na Potterovi a na alkohol účinkoval velmi dobře."
"Pan lektvarový mistr nemůže mít jen tak nějaké pokusné králíky..."
Když se ale natáhnu, že si vezmu lektvar zpět, Kingsley po něm rychle chňapne. "Kdyby tě to třeba zajímalo, tak večer s italským ministrem, irskou whiskou a španělskými tanečnicemi dopadl výborně, i když bych ti možná doporučoval se tam chvíli neukazovat."
"Víc by mě teď zajímalo, jak to vypadá u mě doma. Osadča nebyla v zase tak špatném stavu, jak by mohla, ale nebyl to typ zranění, na které je můj skřítek školený."
"Kdyby něco, tak ji vezmou k Mungovi, ne?"
pokrčí Kingsley rameny.
Trochu si odkašlu. "Není to tam zařízené... na větší společnost," řeknu neutrálně. Kingsley pozvedne obočí. "Vlastně na jakoukoli společnost. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven."
Jen se uchechtne a nonšalantním gestem odhodí obklad z čela do koše. "Však oni si poradí, skřítci mají svoje metody - kdyby bylo nejhůř. Nikam mi neprchej, to na tvůj popud se dnes koná večeře u Dreverů. Chci si toho kluka prohlédnout zblízka."
Ke svému vlastnímu úžasu trávím následující více než dvě hodiny vyřizováním stále nových formulářů, které mi Kingsleyho sekretářka s neúnavným elánem přináší na stůl a které měla údajně škola dodat už někdy na přelomu roku, na jaře, začátkem léta.

.. když už pomalu doháníme poslední měsíc a podepsal bych jí patrně i darovací listinu na vlastní ledvinu, začínám si říkat, jestli se mi opravdu tak moc nechce vystavovat se davům ve vlastním obýváku.
S novou vervou namočím brk do inkoustu. Nechce.
Kingsley se mihne o něco později ve formálním hábitu, pronese něco neuctivého o Starostolci, konstatuje, že kdyby věděl, že mě stačí zavřít ve vlastní kanceláři a já dodám všechny papíry, udělá to už dávno, a omluvil se na večer, že prý mu mám jeho budoucího zaměstnance obhlédnout sám.
Nejsem si jist, jestli se toužím rekvalifikovat na zprostředkovatele práce, ale Jakub Drever mě zajímá. Talentů na černou magii je málo, zvlášť tak živelných. Dobře si vybavuji sílu, s jakou po mně opakoval řezací kouzlo v bitvě se sněžnými červy, ačkoli ho zkoušel poprvé v životě. V Mrzimoru skončil nepochybně díky pramalým ambicím; dobrý student se zdvořilými způsoby, nekonfliktní a klidný, zvídavý a také loajální. Byl by z něj dobrý zmijozel, kdyby byl průraznější. Ideální materiál na zaměstnance, který se nesnaží o křeslo svého šéfa. Kingsley se pokouší vytvořit si tým z nových tváří a já bych měl rád pod dohledem jeho magický potenciál.
Z těch všech důvodů proto stojím přesně o půl sedmé přede dveřmi úhledného domu úspěšného obchodníka, jakým Drever starší nepochybně je, a beru do ruky klepadlo. Než však stačím poprvé klepnout, dveře se otevřou. Stojí v nich můj bývalý student, bledý jako stěna.

(Vanja Grishamová)

Podlaha čvachtá, jak se blížím k Harrymu. Tváří se omluvně. Viktor ne, Viktor se snaží zastavit krvácení z ruky, do které ho podle všeho zasáhl šrapnel kotlíku.
"Tohle byla moje magie," ukážu na stěny kolem, na podlahu. "Neexistuje způsob, jak bych dokázala znovu sehnat všechny suroviny."
"V tom receptu ale bylo napsané -" začne Harry a já si jsem jistá, že kdyby ve mně aspoň ždibet magie zůstal, už by mu doutnalo oblečení.
"To byl recept na lektvar, po kterém čarodějka potratí dítě, ty pitomče!" zaječím z plných plic.
"Jenže to na té dvojstránce bylo otevřené!"
Chodbou se ozvou kroky.
Viktor se přestane snažit si obvázat ránu a místo toho mávnutím hůlky nechá zmizet zbytky lektvaru a odemkne dveře.
Za okamžik Youthenn vstoupí. "Děje se tu něco?" zeptá se bodře. Zní to dost falešně.
"Cvičil jsem jedno kouzlo a nepovedlo se mi, rozbil jsem jím kotlík a ten mě zranil," postoupí kupředu Viktor, když se Harry začne nadechovat k - nepochybně nebelvírsky pravdivé - odpovědi.
"To je ošklivá rána, mladíku," zhrozí se Youthenn. "Co to bylo za kouzlo?"
"Zkoušel jsem něco... kombinaci kouzel... podle Berharda Nadvakrátšíleného... už dlouho zkoumám jeho svitek... hm..."

Youthenn na něj vrhne zpytavý pohled, ale Viktor se ani nezačervená. Harry se tváří, jako by tam vůbec nebyl.
"Profesorka Osadča je v léčivých kouzlech zběhlejší než já, půjdeme za ní," rozhodne nakonec profesor a Viktora odvede pryč.
Pohlédnu na Harryho.
"Vážně je mi to líto," řekne tiše.
"Vždyť já vím. Jenom jsem... rozzlobená, protože je to jednodušší."
"Měla bys dát vědět Snapeovi, ten jeho skřítek ho určitě dokáže najít. On si bude vědět rady."

Jenže já ho tak strašně nechci zklamat...
Vyjdeme na chodbu.
"Co s tím budeš dělat?" zastaví se Harry u dveří do mého pokoje.
"Já nevím," přiznám tiše. "Já až doteď doufala, že to třeba přejde samo... je to nesmysl, viď? Ale četla jsem kdysi o ustalování magického jádra..."
"Na to se přece nemůžeš spoléhat..."
"Hrozně bych si chtěla zalézt pod peřinu a vylézt teprve ve chvíli, kdy by všechno už bylo v pořádku."
Podívám se mu do očí, ale uhnu pohledem dřív, než se v nich ztratím. "Už rok si tohle přeju. Celý strašně dlouhý rok."
"Rok,"
zopakuje Harry. "Nedošlo mi... Snape by tě určitě vzal na hřbitov, kdybys mu řekla. Nesmíš na ně zapomenout."
Neubráním se hořkému úsměvu. "Tys svoje rodiče neznal a stejně na ně nezapomínáš. Vážně si myslíš, že já bych mohla?"
Moje obrana je nemyslet na to, co se loni stalo, a když jsem ji teď po dlouhých měsících porušila, mám pocit, že mě pocity smutku a provinilosti povalí. A tak se rozesměju. "Víš, že Belatrix nosila mudlovská rovnátka?"
"Cože?"
"Mudlovská rovnátka. Prozradil mi to Snape, když ho zfetovali..."
Nemůžu se přestat smát.
Někde dál v chodbě bouchnou dveře. "Pojď dovnitř," vtáhne mě Harry do mého pokoje a zavře za námi. "Belatrix Lestrengová?"
"Je mrtvá, ne?"
ujistím se. "Teď už je to stejně jedno."
"Jo... Kdo zfetoval Snapea? A kdy?"
"Aztékové,"
odpovím zcela smysluplně. Takové věci se přece stávají každý den. "Měl na sobě takovou pruhovanou sukni a plášť z peří, a taky strašně moc zlatých šperků. To si musíš představit, nic tak vtipného jsi nikdy neviděl."
"Plášť z peří," ujistí se Harry. "Snape."
"Obětní roucho."

Chvíli zamyšleně mlčí, ale podle výrazu si Snapea v peří nepředstavuje. "Nepřemýšlela jsi někdy o tom," promluví nakonec, "jak je možné, že se takovéhle věci stávají právě nám?"
"Ty-víš-kdo,"
odpovím potichu. "Dokud si nevšiml mých rodičů, nestalo se mi nic horšího než odřená kolena a troll z věštění."
"Mám spolužáky, kteří mají naprosto normální život. Občas jim tak závidím..."
"Nojo, jenže oni nebudou mít co vyprávět svým vnoučatům."
"Zatímco já se možná svých vnoučat ani nedožiju. Anebo se jich dožiju a ona na mě budou každou měsíčnou noc čmárat sprosté obrázky."

Smích léčí.

(Severus Snape)

Hůlka mi skočí do ruky dřív, než se stačím zamyslet nad tím, co vlastně vidím před sebou.
"Promiňte, pane profesore," řekne Drever a očima sklouzne na hůlku. "Za můj nenadálý... výpad." Viditelně se snaží ovládnout. "Dobré odpoledne," dodá trochu nesouvisle.
"Dobré odpoledne," řeknu zvolna a hůlku nechám zmizet z očí. Ať se tu děje cokoli, není to záležitost kouzel.
"Musím se vám omluvit za... nenadálou změnu situace," řekne s přemáháním. Skloní se k zemi a zdvihne tašku, kterou si hodí přes rameno. "Právě jsem byl... mi bylo doporučeno..."
Drever letos dostudoval. Už není můj student. Nemusím se starat ani o to, kde skončí, ani jak se mu daří. Díky bohu.
"Nedaleko je tu docela slušná restaurace," řeknu. "Večeře nebude tak vytříbeně snobská, jaká by nás nepochybně čekala pod taktovkou vašich rodičů, ale vaří tam dobře a já poslední dobou vynechal příliš mnoho jídel. Můžeme si promluvit tam."
"Dobře,"
souhlasí spíš z bezradnosti, než že by plně docenil, co se vlastně děje.
"Přemístím nás," natáhnu k němu ruku. Ano, mohli bychom ujít těch šest kroků za protipřemisťovací bariéru, ale tím by Drever starší, který je nepochybně někde na dohled skrytý za záclonou, přišel o veškerou zábavu, až bude povolávat zaklínače, aby mu obnovili jeho údajně bezpečná domácí kouzla.
Za chvíli už sedíme v podniku, který kromě přijatelné kuchyně nabízí i dostečnou míru soukromí. Předpokládám, že to přijde vhod.
Dreverovi chvíli trvá, než se otřepe ze zjevně nenadálých událostí. Pozoruje vlastní ruce, položené na ubruse - nechvějí se - a mimoděk je tiskne v pěst. "Omlouvám se," začne.
"Už zase?"
"Nikdo si nezaslouží být vtahován do domácích půtek," zdvihne hlavu a slabě se usměje.
"Takové věci lze většinou druhý den napravit," nadhodím. "Až horká krev vychladne."
"Trvalo to příliš dlouho, gradovalo pozvolna, ale neodvratně, a závěrečná exploze byla patrně nevyhnutelná. Otec má samozřejmě pravdu v tom, že jsem si nedostatečně vážil střechy nad hlavou a prostředků vynakládaných na mé vzdělání - ta střecha mi teď bude chybět a budu litovat, že jsem nešetřil argumenty v naší poslední při."

Nezeptám se, o co šlo, ale on mi to stejně řekne. Navzdory svému klidnému vzevření je stále napůl v jakémsi šoku, slova se z něj valí jako velká voda, potřebuje je ze sebe dostat, a tak ho nechám, koneckonců kuchař měl dnes dobrý den a dobrodiní kvalitní večeře ke studentskému monologu je víc, než mi bývá obvykle dopřáno. Pravda, většinou se takové věci odehrávají v mém kabinetě a ten někdo naproti mně je zmijozel...
Příběh je banální. Rozkol v politických názorech se rozhořel z drobných půtek nad články Věštce do požáru pohlcujícího vše, co mu stálo v cestě; od postoje k tetičce Emmě do představ o délce tkaniček - až nebylo způsobu, jak by spolu dokázali promluvit normálně. Drever senior musel být skutečně neuvěřitelně konfliktní osobnost, pokud dokázal dovést zdrženlivého Jakuba do takového stavu.
Mírně mě pobaví, jak bezvýhradně stojím na straně svého bývalého studenta. Ale za těch pár let jsem ho stačil poznat dost na to, abych si byl jist, že vytočit ho muselo dát spoustu trpělivé a důsledné práce.
"Už víte, co teď budete dělat?" zeptám se ho nad zákuskem, když už jen, vyčerpán všemi těmi slovy a emocemi, které do nich vložil, lehce shrbeně sedí a tu a tam vloží do úst lžičku. Uklidnil se už, doopravdy, ne jen pózou. Bude z něj dobrý materiál na politika, za nějakých deset, dvacet let, pokud půjde správnou cestou.
"Vůbec," zatváří se omluvně, jako bych to měl být já, kdo skončí pod mostem. "Nemám prakticky žádnou hotovost, a i kdybych sehnal práci okamžitě... moc to nevychází. Budu se muset obrátit na některého ze svých spolužáků." Nadšení nad tím jeví asi takové, jaké bych jevil já sám. Z ryzí kolegiality se tak dostávám na nebezpečně tenký led ochoty vidět v něm zase na chvíli svého studenta.
"Kdybyste si mohl zvolit jakékoli povolání, co by to bylo?" Odpověď znám. Vyplynula z jeho monologu a zájmů jednoznačně. Ten se bude motat kolem ministerstva, i kdyby měl v šatně ukládat kabáty.
"Asi teď pokazím obraz pověstně mrzimorské skromnosti," probleskne mu ve tváři úsměv, "ale skutečně si myslím, že bych mohl být dobrý náměstek. Moc rád bych pracoval přímo pro Pastorka, ale takové naděje si nedělám. Víte, připravovat podklady pro jednání, koordinovat činnosti, domlouvat schůzky... jednou, až se trochu rozkoukám a nasbírám zkušenosti, chtěl bych se pohybovat v diplomacii. Uvědomuji si, že mé představy jsou patrně naivní..."
Ale vůbec ne. Tak přesný odhad o sobě samém v tak raném věku je skoro ohromující.
"Budete muset zapracovat na svém sebeovládání."
Sklopí oči. "Trochu spoléhám na to, že tak hluboko pod kůži jako vlastní rodiče se snad nikdo další dostat nemůže."
K tomu bych mohl říci svoje, ale Voldemort je koneckonců mrtev. V obyčejném světě jsou tím největším zlem opravdu jen naši blízcí.
"Dobrá tedy. Dnes už je pozdě, přespíte u mě." Lehce ho to překvapí. "Vzhledem k tomu, že se z mého domu stala za posledních několik dní veřejná noclehárna, nemusíte mít obavy, že byste snad rušil mé soukromí nebo měl nouzi o společnost. Zítra spolu zajdeme na ministerstvo. Bystrozoři mají svou ubytovnu, nic komfortního, ale než se rozkoukáte a zařídíte, bude dostačující - čirou náhodou vím, že místa mají dost, poplatek je jen symbolický a jsem si jist, že vám Šmajz vyjde vstříct." Pokud ne sám od sebe z dobroty srdce, budu mu muset kývnout na ten cvičný souboj. Ale předpokládám, že na něj Jakub udělá dobrý dojem sám o sobě. "Jakou konkrétní pozici vám Kingsley přidělí, vám zaručit nemohu, ale ví o vás a je ochoten dát vám šanci. Můžete ukázat, co ve vás je."
Navzdory pokročilé hodině jako by na protější židli vyšlo slunce. Skutečně bude muset zapracovat na svém sebeovládání.
"To je... skvělé!"
"Až podepíšete pracovní smlouvy, můžete si vyjednat zálohu na plat. To by vás mělo definitivně osamostatnit."
"Jsem vaším dlužníkem,"
řekne nadšeně a připomene tím, jaký je ještě kluk.
"Obávám se, že mám péči o studenty v popisu práce," odvětím. "Pokud však s vámi bude Kingsley spokojen, vyberu si tento údajný dluh na něm." Pokud to není náhodou tak, že vlastně dlužím já jemu za tu snídani dnes ráno a jeho italskou intervenci včera večer...  "Až budete znát své zařazení a možnosti," pokračuji, "domluvíme si pár lekcí magie." Nemusím dodávat, že černé, Jakub okamžitě ví, o čem je řeč.
"Neodvažoval jsem se vás o to požádat," řekne a je vidět, že z něj před chvílí spadlo veliké břemeno a ještě plně nedoceňuje, o čem teď hovoříme. "Vím, že máte málo času."
"Na tohle si ho udělám. Nemohu tu nechat pobíhat někoho, kdo má talent a přitom neví, co dělá."
"Nechci se stát zbraní,"
řekne náhle překvapivě vážně.
"Nebudete," ujistím ho. Ne mou. "Staňte se štítem."

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu