Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct

19. květen 2008 | 17.26 |

Zůstaňme ještě v Kruvalu... po souboji s Ullrichem Snape rozhodně neodešel po svých.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Kruvalská ošetřovna byla strohá, bíle vymalovaná místnost s přísně vyrovnanou řadou lůžek. Když si Severus konečně začal uvědomovat sám sebe, dlouho nechápal, kde by mohl být. Většina ran, které utržil, byla pečlivě ošetřená a necítil v nich víc než slabé poškubávání. Na hrudi mu ale palčivě tepala bolest, ostrá a neodbytná. Hezkou chvíli mu trvalo, než ji zvládnul potlačit natolik, aby dokázal otevřít oči... a další, než pochopil, co vidí. Nebylo toho mnoho a nejspíš to ani nestálo za tu námahu. Z jedné strany postele paraván, oddělující očividně prostor od dalšího lůžka. Z druhé volný prostor několika prázdných, pečlivě zastlaných postelí. Za okny tma a po stropě a stěnách řada bílých, jasně zářících koulí. Jen vzdáleně si uvědomil, že je pod přikrývkami nahý, ale zranění ho příliš zaměstnávalo, než aby dokázal cítit ostych.

"Pane Snape?" Léčitelka v bílé, škrobené uniformě byla tak neuvěřitelně mladá, že Severus v první chvíli podlehl dojmu, že je to některá ze spolužaček. Tvářila se však profesionálně, i když v očích spatřil stopy po účasti.

"Jmenuji se Alžběta a zkusím vám pomoci. Předpokládám, že stále cítíte bolest," dotkla se lehce na vlastní hrudi místa, které mu právě dělalo ze života peklo. "Řekněte mi, jaké to bylo kouzlo?"

"Di..." pokusil se promluvit, ale hrdlo měl tak vyschlé, že se mu to nepodařilo. Rozkašlal se a bolestí se mu zatmělo před očima. Léčitelka natáhla ruku a vzápětí jí do ní přilétl kalíšek s vodou. Opatrně, aby s ním moc nehýbala, mu dala napít.

"Zkuste to," povzbuzovala ho, "pak vám snad dokážeme tu ránu ošetřit."

I ta trocha vody bolela. Takhle nějak si představoval kletbu Cruciatus. Nevnímal pořádně, co mu Alžběta říká, obrácený plně do sebe. Snažil se nezačít křičet. "Diffindo," vyrazil ze sebe. Zaťal prsty do prostěradla. Záda se mu prohnula v křeči. Zaúpěl.

"Ach..." zarazila se léčitelka. "To je rozhodně... vydržte, pane Snape."

Po marném pokusu mu nalít do hrdla lektvar popadla hůlku a uspala ho vhodně zvoleným zaklínadlem. Nebylo tak účinné a nedalo se často opakovat, její pacient však potřeboval málo.

Náhle tichý, jako by to byl spánek poslední, se zklidněnou tváří... uvolnila mu prsty, kterými svíral prostěradlo a s povzdechem se na něj zahleděla.

Dělala by samozřejmě cokoli, co je v jejích silách, i kdyby se náhodou v ošetřovně nestřídali profesoři a nepřipomínali jí, jak je důležité dát toho chlapce urychleně dohromady, v zájmu vztahů s Bradavicemi. Cítila nad ním ale neobvyklou lítost. Byl strašně hubený – vedle zdejších chlapců obzvláště nápadně, neboť v Kruvalu se na fyzickou zdatnost dbalo až fanaticky. V poslední době zřejmě rychle vytahoval do výšky a vypadal jako ten do studia ponořený typ, co o sebe příliš nedbá. Samé faktory, které k uzdravení nepřispějí.

Nenapadalo ji nic, co by mohla udělat a ještě neudělala. Oddělovací kouzlo, vůbec ne určené k boji, mělo účinky, které dosud neodhalila.

Přestala hledět na spícího Severuse a přešla k druhému lůžku, za plentou. I Ullrich spal, zatímco se jeho tělo hojilo. Netušila, jestli bude mít tento chlapec v Kruvalu nějakou budoucnost, ale pochybovala o tom.

"Slečno Bathoryová... jak je na tom náš pacient?" vstoupil Udalov s úsměvem na ošetřovnu. Nijak se nesnažil hovořit tiše.

"Pan Ullrich..."

"Pan Ullrich mě nezajímá."

Zarazilo ji to; pár okamžiků nebyla schopná pokračovat. "Pan Snape byl bohužel raněn způsobem, který jsem dosud neodhalila. Říkal, že to bylo Diffindo."

Profesor Udalov pozdvihl obočí. "Originální použití," zamručel spíš pro sebe. "Ovšem značně nejisté." Opět jí věnoval zářivý úsměv. "Nuže, slečno, dejte mi vědět při jakékoli změně. Já zatím obstarám vhodného léčitele. Ne že bych měl důvod zpochybňovat vaše schopnosti. Je to jen někdo, kdo se na podobné věci – specializuje." Alžběta trochu překvapeně přikývla.

"Snape je úžasně nadaný student. Rozhodl jsem ho získat pro Kruval. Ten souboj," jeho tvář se poněkud zachmuřila, "přišel krajně nevhod. Ovšem zaklínadlo, které použil na Ullricha..." Odvrátil se od ní a ještě při odchodu vrtěl hlavou.

"Pane profesore!" napůl zavolala. "Měli bychom informovat Bradavice..."

Zarazil se na okamžik, ani se k ní neotočil. "Myslím, že se o to postarám sám," řekl přemítavě a zdálo se jí, že zaslechla: "Snad později..."

Alžběta si opět povzdechla, když se za ním zavřely dveře. Napůl se sama se sebou sázela, kdo přijde teď. Ředitel?

"Promiňte, slečno Bathoryová," ozvalo se ode dveří nešťastným dívčím hláskem. Ovšem, ta dívka z Bradavic. Vlastně bylo jisté, že se objeví i ona. Alžbětu napadlo, že tvoří dokonalý Snapeův opak. Krásně rostlá, viditelně zdravá, v dokonale padnoucích šatech... a jak léčitelka zkušenýma očima okamžitě odhalila, její zájem nebyl jen zdvořilostní.

"Já jsem Lily Evansová," představila se dívka mile. Nepatrně se chvějící hlas a ruce, jejichž prsty se neustále splétaly a zase rozplétaly, prozrazovaly její neklid. "Severusova spolužačka z Bradavic. Řekněte mi, prosím..." Sklíčeně pohlédla na spícího Snapea.

Alžběta usoudila, že na to má jakési právo a seznámila ji stručně s jeho stavem.

"Neměli bychom ho přemístit do nemocnice?"

"Raději bych s ním teď nehýbala," překvapila ji Alžběta. "Léčitel, který se specializuje na tato zranění, je jich na cestě." A s tím Lily, se spoustou protestů a proseb, vykázala ven.

Lily byla zoufalá a měla zlost. Nechápala, proč vůbec došlo na souboj – kvůli takové hlouposti! Celý incident s dopisem jí spolužáci už samozřejmě detailně popsali. A když už, proč hned došlo na tak hrozná kouzla. A ta Alžběta! Kdo ví, co je zač, v jejím věku snad ještě ani nemůže mít dostudováno!

Lily nebyla typ, který by kopnul do stěny nebo bouchnul dveřmi. Ale došla k názoru, že nadešla ideální chvíle k tomu, aby se to naučila.

O tom samém – tedy proč vlastně došlo k celému souboji – přemýšlel právě i Severus, ponořen do mámivého polospánku. Jeho představy, bližší snům, než bdělým myšlenkám, ho unášely po podivných cestách plných ještěrek plivajících oheň, bažin a osamělosti. Viděl sám sebe kráčet po úzké stezce mezi hlubokými tůněmi, pozorně vážící každý krok, proplétající se pod povislými větvemi smutečních vrb. Na chvíli ztratil koncentraci a zakopnul. Ještě než plně upadl, uchopily ho něčí ruce a pomohly vstát. Zdvihl hlavu a s neskrývaným překvapením hleděl do tváře Remuse Lupina. Ten si jenom přitiskl prst na ústa a zavrtěl hlavou. Ukázal někam stranou... stály tam obrovské hodiny a jejich kyvadlo se houpalo sem a tam. Severus na ně hleděl jako očarovaný. Sem, tam...

Sem a tam...

Sem... a... tam...

"No konečně... slyšíte mě, Severusi?"

Připravený na novou vlnu bolesti zalapal po dechu a křečovitě se zachvěl. "No no, chlapče, jen klid! Teď by to mělo být mnohem lepší." Hlas byl autoritativní a sametový, hlas starého laskavého muže zvyklého rozkazovat. "Otevřete oči. Podívejte se na mě."

Otevřel oči. Zamrkal, aby rozehnal mlhu a s námahou ostřil na tvář vznášející se někde v prostoru kolem něj.

"Tak je to správně. Jen se proberte, už jste spal dost dlouho."

Severus čekal nějakého uhlazeného léčitele, jak napovídal jeho hlas, starého. Starý byl, dokonce velmi starý, ale tím představy končily. S tváří dočerna opálenou a jasnýma očima, s vlasy i vousy šedivými a divoce pocuchanými, uzlovitými prsty a překvapivou silou v rukou – snadno nadzdvihl Snapea a posadil ho na lůžku, bezvládného jak hadrovou panenku. Za záda mu vrazil polštář a ještě ho okamžik držel, dokud zmatený mladík sám neudržel rovnováhu.

"Tak." Se spokojeným výrazem se narovnal, ale nevstal a zcela samozřejmě zůstal sedět na jeho posteli. "Bolí to ještě?" Poklepal mu stařec lehce na hruď klouby sevřených prstů.

Severus se, s úlevou, konečně zhluboka nadechl. Trochu zamrkal.

"Je to mnohem lepší, pane," zašeptal, protože hlas v sobě nenašel. "Děkuji."

"Můžu ještě pokračovat," řekl stařec, "ale nerad bych. Je spíše štěstím, než pravidlem, že se neprojevily obvyklé vedlejší účinky. Časem se vyléčíte sám. Je ta bolest taková, abyste ji zvládl?"

Severus se nad sebou zamyslel. Je? Pokusil se sám v sedě napřímit a jen zachvění v jeho tváři prozradilo, že to nebylo tak jednoduché. "Zvládnu ji," zachraptěl trochu hlasitěji než před tím. Cítil se nesmírně slabý a hlava se mu točila. Bolest se na hrudi držela ostrými drápy, ale... ano, tohle zvládne. Musí.

"Jenom nechápu – pane, co se vlastně stalo?"

"Pan Ullrich se vám tímto originálním způsobem pokusil vyrvat srdce z těla," vysvětlil stařec zlehka, jako by mluvil o počasí. "Naštěstí to kouzlo na to vskutku není uzpůsobené."

Snape na něj vytřeštil oči. "Proč?" vydechl. "Vždyť... ani o nic nešlo..."

Stařec zaváhal. "To nevíme. Někdo na něj užil paměťové kouzlo; zřejmě včera v noci, když šla slečna Alžběta spát."

Severus padl zpět do přikrývek. Vyrvat srdce z těla! Měl obrovské štěstí, že nebyl Ullrich trochu schopnějším čarodějem.

"Nechápu," opakoval Severus, "já to nechápu..."

Léčitel ho poplácal po rameni. "Možná žárlil na tu vaši Bradavickou krásku. To už přenechám zdejším profesorům. Musím jít, dávno jsem měl být někde jinde. Držte se, chlapče. Teď myslete hlavně na to, abyste pořádně jedl a začněte cvičit. Musíte zesílit, jinak vás ty bolesti budou trápit ještě dlouhé měsíce." Severus mechanicky přikývl.

Stařec vstal a přešel ke krbu. "Alžběto, mám uvolněný krb k přenosu?" zvolal. Léčitelka okamžitě přiběhla. Hleděla na staříka s tak neskrývaným obdivem a respektem, až to Snapea zarazilo. "Ano, pan ředitel byl tak laskav... děkuji, pane, že jste se toho chlapce ujal..."

"Byl to docela zajímavý případ," pravil stařík a postavil se do krbu. Na Severuse se ještě pousmál.

"Já... děkuju!" zvolal ještě Severus v poslední chvíli, zahanben, že si nevzpomněl dřív. Věděl ale, že to léčitel, než zmizel, ještě musel zaslechnout.

Alžběta se postavila k jeho lůžku a pozorně si ho prohlédla. "To byla neuvěřitelná ukázka kouzelnictví," řekla skoro toužebně. "Měl jste veliké štěstí, že pan Udalov má dobré vztahy s..." zaváhala. "Pane Snape, musím vás o něco požádat. Nehovořte nikdy o tom, že jste ho tady spatřil a co pro vás udělal. Prosím."

"Vždyť ani nevím, kdo to je," řekl Severus, dokonale zmaten již podruhé za krátkou chvíli.

"Pouze váš sen," usmála se Alžběta způsobem, který určitě léčil sám o sobě. "Accio! Tu máte, vypijte to. Ne naráz, pane Snape! Ležel jste tu tři dny. Žaludek si musí..."

Severus vyprsknul trochu té bílé břečky. "Tři dny?!"

S náhlým podezřením pohlédl vedle sebe. Plenta byla pryč. Všechny postele prázdné. Byl jediným pacientem. "Kde je Ullrich?"

"Pijte," řekla nesmlouvavě. "Na to bude čas později." Otřela mu ústa potřísněná vyprsknutým nápojem a ráznými kroky odkráčela do své pracovny.

Severus, ponechaný sám sobě, se propracovával ke dnu objemného hrnku, snažil se nevnímat bolest a hlavně se snažil přijít na to, co to má všechno znamenat.

Stín tušení... jako mžik v koutku oka. Nechápal. A nevěřil.

Nevymyslel nic.


Kdo byl ten starý čaroděj?
Potká ho Severus ještě?
Co se stalo s Ullrichem?
Kdo ho očaroval?
A hlavně - proč?!
Co s tím vším mají společné ohňomilné ještěrky?
Čtěte v dalším díle!

Další

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct ivik.bublik 19. 05. 2008 - 20:41
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct nerla 19. 05. 2008 - 21:17
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct mae 19. 05. 2008 - 21:28
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct jarmik®pise.cz 19. 05. 2008 - 22:48
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct mae 20. 05. 2008 - 08:25
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct keigi®pise.cz 22. 05. 2008 - 21:32
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct mae 22. 05. 2008 - 23:23
RE(2x): Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct keigi®pise.cz 22. 05. 2008 - 23:44
RE(3x): Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct kvik 22. 05. 2008 - 23:51
RE: Jak Snape potkal Maipe - čtrnáct hermione007 27. 05. 2008 - 17:42