Kráska a Smrtijed III. - Dobrodružka v nesnázích

2. prosinec 2013 | 06.00 |

Kapitola sto dvacátá čtvrtá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Helena Osadča)

Vzbudím se těsně před úsvitem s krutou žízní staženým krkem, a když se chci posadit, málem omdlím bolestí, která mi vystřelí skrze páteř do hlavy, kde vybuchne se sílou několika kilotun. Všechno v dosahu je provlhlé rosou, nacpu si cíp přikrývky do úst, ale nejsem schopná z něj vycucat ani kapku vody, jen spoustu písku. Sáhnu po čutoře a s údivem zjistím, že se mi ruce chvějí. Nemůžu ale přece být ještě tak dehydrovaná?
Klesnu zpátky na plachtu a znovu zavřu oči. Zaspím to, určitě to zaspím...
V uších mi začne pískat a za zavřenými víčky se mi zobrazují rudá kola.
Nezaspím to, vždyť vím.
Otevřu oči, krajina kolem je rudozlatá od vycházejícího slunce, které bodá do očí a neúměrně zvyšuje bolest hlavy. Nemůžu se pohnout, explodovala bych, kdybych to udělala. Zatnu prsty do země, ucítím ostrou hranu kamene, začnu si jí dřít zápěstí. Tahle konkrétní, přesně lokalizovatelná bolest mě trochu probere, konečně jsem schopná alespoň těch nejelementárnějších myšlenek.
Další den bez vody mě tu pravděpodobně zabije. Mám přenašedlo do Pekingu a sestřenice mě jistě ráda uvidí, konečně, po letech. Náhle mi to dojde, vždyť jsem ji neviděla od smrti rodičů, a přitom jí tolik dlužím.
Mám přenašedlo do Pekingu. V Pekingu je voda.
Dopiju poslední hlt páchnoucí vody z čutory a odhodlaně se posadím. Mám poslední den, pokud nenajdu pitnou vodu, skončím tady a grant propadne. Soustředím se, tohle kouzlo se musí povést...
"Hieraeete aspectio," zašeptám a zavřu oči. Rudá kola přestanou vybuchovat, místo nich z výšky vidím nekonečnou pláň, na níž se třpytí několik jezer, všechna v dáli, až na samém obzoru, zahalená ranním oparem.
 Vyčerpaně ukončím kouzlo a chvíli jen sedím, abych si odpočinula. Na tohle nemám dost magie, o kolik by bylo jednodušší zde přežít, narodit se magicky mocnější.
"Aquamenti," zašeptám nakonec a napustím čutoru vodou z nejbližšího jezera, které jsem spatřila. Vyčerpání! Míra magie, které je k tomu třeba, mě srazí k zemi, jen tak tak vodu nevyleji. Přičichnu si a do nosu mě uhodí zápach soli.
Poliji si hlavu a zavřu oči. Bolest mi v hlavě stále tepe, ale přesto usnu. Zdá se mi sen, v němž ke mně přijde obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít. "Je to velká úspora času," povídá. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden." Koupím všechny.
Proberu se, teprve když mám slunce v nadhlavníku. Existuje důvod, proč v poušti žije jen naprosté minimum kouzelníků - kouzlení tolik dehydruje!
Když vstanu, zatmí se mi slabostí před očima. V hlavě mi tupě tepe, je to bolest z žízně...
Matně se mi vybaví ranní slabost. Tak prudkou bolest hlavy jsem nepamatovala, snad už stárnu.
Udělám krok a země pode mnou se propadne. Zůstanu zabořená po pás v zemi, bez dechu, s hůlkou křečovitě sevřenou v ruce. Znovu ta bolest! Vystřelí mi páteří do hlavy, kde vybuchne s razancí granátu, může se mozek zkratovat?
"Expulso!" namířím hůlkou na zem před sebou, abych se uvolnila. Švih, skok, stojím na nohou, utéct alespoň deset metrů daleko!
A pak ho spatřím.
Byla jsem ještě skeptičtější než úředník, který mi grant podepisoval. Je to mýtus, báje! Mýtický tvor, který je napůl zahrabaný ne až tak daleko ode mě.
Olgoj chorchoj.
Obrovská, tmavě rudá žížala, s přední částí těla útočně zdviženou. Na pohled je odporný, slizký a jakoby naplněný krví, ale stále tmavne až do úplné černi. Kouzlem se zaštítím jen zlomek vteřiny předtím, než se ve vzduchu mezi námi objeví krátký záblesk. Elektřina.
Olgoj chorchoj zabíjí elektřinou.
Ale... to nemůže! Můj grant je psaný na výzkum kyseliny, kterou plive na své oběti!
Po svém útoku zesvětlá do barvy obyčejné dešťovky, přední část těla klesne do písku a příšera se odvalí stranou, zanechávajíc po sobě širokou stopu.
A já udělám tu hroznou chybu, že spustím štít.
Olgoj chorchoj zmizí pod zemí tak snadno, jako by se zanořil do vody, a já si svoji chybu uvědomím teprve ve chvíli, kdy ztratím pevnou půdu pod nohama.

(Severus Snape)

Připadám si tak trochu jako oběť nějakého kosmického vtipu. Spiknutí. Dramatu, který má za účel dohnat mě k šílenství, nebo alespoň za hranice vlastních možností.
Ale nezačnu nadávat ani tlouct hlavou o mříže, i když ani k jednomu nemám daleko. Vytáhnu hůlku, omráčím policistu – oba kriminálníci začnou jásat, plácat se po zádech a oblékat si poházené svršky, zjevně přesvědčení, že se chystá velký útěk – a jen co ho opatrně složím na zem, s vědomím, že jsem se před chvílí ohlásil vlastním jménem, a tak mě ještě různé zajímavé následky neminou, sáhnu do kapsy pro přenašedlo.
"Nenechám vás tady, vrátíte se se mnou do Británie," řeknu. "Hned teď. Já musím do Mongolska."
"Mongolska?"
vyjeví se a vzápětí se mu mihne tváří zděšení. "Profesorka Osadča? Půjdu s vámi!"
"To myslíte vážně?"
utrousím, zatímco se nořím do zdejších obranných kouzel. Alarm se už spustil, dveře pod schody se zabouchly s hlasitou ozvěnou a zaklapaly závory. Nehodlám se zdržovat snahou projít na ulici kolem kanceláří plných rozespalých policistů. Koule mi v kapse skoro hoří, cítím ji přes několik vrstev látky. Osadča musí být v akutním nebezpečí.
"Chyťte se." Vyhrnu si rukáv, abych vyloučil dotek s mřížemi, a prostrčím ruku s přenašedlem do cely. Dokonalá demonstrace první lekce z učebnice Jak nezacházet s přenašedlem. Ani nemluvím o tom, že je to levá ruka, protože v pravačce držím hůlku, a jestli Youthenna pohled na znamení zla příliš rozhodí, budeme tu ještě napřesrok.
"Nevím, jestli je správné odcházet - "
"Nemám čas na formality."
" -  ale snad bych vám měl alespoň pomoci?"
"Nezdržovat!"
štěknu. Pochopí a konečně spolu se mnou uchopí přenašedlo. "Hodně štěstí," řekne. Místní kriminálníci nespokojeně pokřikují, když pochopí, že mříže se před nimi neotevřou. Já zatím konečně najdu cestu ven zdejšími zaklínadly, která mimochodem nejsou nijak hvězdnou ukázkou magického umu, a vyslovím heslo.
Trochu mě překvapí, když se ocitneme před mým sídlem, vlastně jsme si s Kingsleym neřekli, kam přenos zacílí... ale je to stejně dobré místo jako jiné, volná postel se ještě najde a Viktor jeden otřes mozku zvládne.
Vrávorajícího Youthenna jenom bleskem prostrčím přes ochrany a sám se přemístím přímo do Kingsleyho bytu.
"Upřímně doufám, že máš pro tohle sakra dobrý důvod," vyjede naštvaně. Ještě se ani nepřevlékl ze županu a právě snídá, nohy na stole a Věštce rozloženého kolem sebe. Alespoň že nešel znovu spát. "Nezrušils mi právě všechna ochranná kouzla?" dodá ještě.
"Pak ti je obnovím," mávnu rukou. "Rychle, musím do Gobi."
"Neříkal jsi Padova?"
stáhne zmateně obočí.
"Youthenn je vyřízený, pak ti to... sakra." Vyhodím z kapsy kouli, ze které už se začíná kouřit, a rychle poplácám doutnající látku.
"Jednou jsem byl v Ulánbátaru," řekne Kingsley, "bude to stačit?"
"Musí. Rychle."

Znovu zahrabe ve své sbírce přenašedel, znovu pár světelných efektů.
"Můj život byl o tolik klidnější, když jsem se ještě nemohl honosit tvou důvěrou! Sakra, jsem vyšťavený... poslyš, nenapadlo tě třeba říct bystrozorům? Proč - "
Zbytek neslyším. Mongolsko je daleko a vjem cesty nečekaně silný. Přenašedlo mne vrátí na pevnou půdu na dvorku mezi slepicemi, které se poplašeně rozprchnou s divokým kdákáním. Trochu zatápám po rovnováze, pod nohama cítím nepravidelné kamenné dlaždice, v jednom z oken se na okamžik objeví tmavovlasá hlava nějakého dítěte a s překvapeným vypísknutím zmizí; do očí mi svítí jasné polední slunce. Na chvíli mě to rozhodí, zapomněl jsem, že mám očekávat výrazný časový posun. Navíc si ani nejsem jistý, jestli mi Kingsley nezacílil přenašedlo někam úplně jinam, venkovský dojem z pomalovaných domků a napůl vyvráceného plotu zarostlého kopřivami je velmi intenzivní. Průrvou mezi domy ale zahlédnu několik sklem a ocelí se lesknoucích mrakodrapů. Hlavní město, nepochybně. Neztrácím už čas; je to dobrých dvanáct minut od chvíle, kdy koule začala žhnout, a to je prostě příliš dlouho. Přemístím se naslepo, jenom po směru lokalizačního kouzla. Osadča je někde v poušti, neměl bych nikomu skončit na klíně... možná.
Dopadnu na písek z necelého metru, spočítat ruce a nohy, už musím být blízko, takže ještě jednou a velice, velice opatrně. Fakt, že je kolem jen přírodní terén, věci dost usnadňuje, ale i tak je to bez dalších pomůcek na hranici zdravého rozumu.
Ale když já skutečně nerad sháním nové profesory...
Prásk.
Slunce je příliš ostré a vyprahlý vzduch drhne v krku, zatoužím po vodě snad dřív, než dopadnu do písku. Tentokrát jsem neměl tolik štěstí, terén mi pod nohama strmě klesá a neudržím se, kutálím se nezadržitelně dolů a ostré kamení mi otlouká kosti. Že jsem na správném místě, to vím: to chraplavé volání o pomoc a následný výkřik bolesti zní hlasem, který znám.

(Helena Osadča)

Bolest, kterou cítím, je nepopsatelná. Mé nohy jsou neovladatelné, mohu se jen domnívat, že jsem dostala zásah zblízka, byť mírně zeslabený zeminou, která je mezi námi, ale nejhorší je, že jen těžko vládnu svou hůlkou. Napůl zasypaná, napůl na svobodě, jen těžko se orientuji, kde je nahoře a kde dole. Mám písek v očích a vykřiknu panikou, když se o mé tělo otře jiné a já nemám jak uhnout.
Pekingské přenašedlo. Pořád ho ještě můžu aktivovat. Vím to.
Jenže já tu neumřu, to vím taky. Našla jsem olgoje chorchoje a v zájmu vědy nesmím utéct. Přinesu svědectví, jeho podoba a způsob boje budou uloženy do myslánek po celém světě a já budu ten, kdo se zaslouží o to, že bude věrohodně popsán nový živočišný druh.
"Expulso," vykřiknu chraplavě a písek mi přitom zaskřípe mezi zuby. Na okamžik vsunu hůlku do pouzdra v rukávu, abych si uvolnila dlaně, a silným švihem se dostanu z hromady písku. Hůlku opět do ruky, něco černého se mihne okrajem zorného pole, ale v tu chvíli se pode mnou země opět pohne a já se na poslední chvíli přemístím, jen o kousek, deset metrů, nemůžu utéct.
Bylo to deset metrů špatným směrem, dostanu další zásah elektrickým proudem a hůlka mi vypadne z ochrnuté ruky. Olgoj na okamžik setrvá ve své neútočné světle růžové barvě ležet na zemi a já se modlím,  aby tak zůstal po zbytek věčnosti, abych ho omrzela, aby se bez zájmu odplazil pryč, ale bohové jsou toho dne asi někde jinde, protože se tělo naproti mně začne opět zbarvovat šarlatí a přední část se zdvihá do výše.
Tohle je ten čas.
Konec hrdinství.
Přenašedlo.
Zašmátrám levou rukou křížem přes tělo do kapsy, aktivační formuli mumlám celou dobu, ať už zafunguje, ať funguje...
Je pryč. Kapsa je protržená, vlastně celý vršek kalhot, které mám na sobě, na mysli mi maně vytane myšlenka, jak na mně asi drží?, jenže v tu chvíli je olgoj už černý a hrozivě vyplňuje celý můj obzor.
Já tu umřu, uvědomím si překvapeně.
Jak je možné, že si v okamžiku své smrti myslím, že je absurdní, abych umřela právě takhle? Nemělo by to být - já nevím - dramatičtější?
Olgoj se pohne ve smrtícím útoku.
"Circumprotego!" zaburácí v ten okamžik odněkud povědomý hlas a příšera se ocitne ve slabě opalizující kouli.
Ztěžka se převalím a nalehnu na svoji hůlku, uchopím ji do levé ruky, namířím na příšeru. A teprve potom pohlédnu na nově příchozího.
Ne že by mě překvapilo, koho spatřím. Když mám problémy, vždycky je u toho můj nadřízený, to už je taková jistota mého života. Pravda, experimentálně to ověřuji poprvé.
"Kolego Snape," pokusím se pozdravit, ale hlas, který mi vyjde z úst, je z větší části nesrozumitelný. Ochrnuly mi hlasivky? A neměl by elektřinou nejvíc poškozeným orgánem být náhodou mozek? Jaktože ještě funguje?
Snape mávne volnou rukou a štít se rozzáří modře.
Olgoj, dávno otočený k němu, vyplivne další várku elektřiny a ta se vpije do štítu. Modrá trochu pohasne. Od Snapea ke mně zalehne mumlání nějakého kouzla, ale vzápětí zanikne v šelestu písku, jak se červ zanoří do země.
Chce se mi vykřiknout varování, ale uvědomím si, jaký štít to Snape kouzlil - kolem olgoje je ze všech stran, i zespoda - a že on sám už určitě dávno pochopil, že tenhle tvor nežije přirozeně nad zemí, když modrá kupole pohasne úplně.
Písek před Snapem vybuchne a vzduch je náhle nabitý elektřinou. Vytřeštím oči, zásah natolik zblízka Snape přece nemohl přežít, jenže tam pořád stojí, s vlasy rozježenými na všechny strany a vypadá tak mimořádně nepatřičně. Růžový olgoj po svém útoku skončil u Snapeových nohou a místo nového útoku se snaží odkutálet pryč, jenže to se konečně Snape pohne a dotkne se příšery zeleně zářícím hrotem své hůlky.
Olgoj nezmizí, i když to tak vypadá. Jen se zmenší na tisícinu své velikosti, a potom se milionkrát zvětší.
Ačkoliv mám hůlku v ruce, zaštítit se před zbytky toho živočicha nedokážu, a tak jimi skončím doslova obalená. Jsou velmi přilnavé. Nevadí to příliš, alespoň budu mít vzorky na prozkoumání...
"Profesorko," otočí se - dokonale čistý, jeho reflexy jsou rozhodně působivé - ke mně a překoná tu krátkou vzdálenost mezi námi. "Kde jsou ostatní?"
"Ostatní?" opakuji po něm v naprostém nepochopení. "Byl tu sám, naštěstí..."
"Vaši kolegové," přeruší mě netrpělivě. "Jsou živí?"
"Moji..." Náhle pochopím. "Jsem tu sama."
Rty stáhne do úzké linky, ale neřekne nic.
"Děkuji," dodám poslušně. Kde se tu vzal, se ho ptát nehodlám, tisíc otázek je aktuálnějších. Jenže se nechci ptát na žádnou z nich...
Pokusím se pohnout nohama, jde to ztěžka, ale jde to a mně se nesmírně uleví. Dočasnou paralýzu snesu. Stejně jako...
V uších mi začne hučet a ruce se mi rozklepou tak, že znovu upustím hůlku. Přepadne mě slabost natolik strašlivá, že ze své skoro sedící polohy opět klesnu do písku, a před očima mi začnou vybuchovat rudá kola. Vodu! Vodu...
Vlastně je i ta myšlenka, že účinek adrenalinu zažívám na vlastní kůži poprvé, neostrá.
"Přenašedlo," zachraptím, protože mi v mysli zůstane pocit, že je to kvůli něčemu důležité. Oči se mi zavřou.
Slyším, jak si Snape klekne vedle mě, potom se mých rtů dotkne sklo stejně teplé, jako je všechno kolem, a já vší svou touhou doufám, že je to lektvar, který mě uvede do bezvědomí, ale je to jen voda, jak si po chvíli uvědomím. Voda, ještě studená, odkud ji má? Voda.
Je jí moc, uvědomím si nejasně, než ji vyplivnu.
Je možné, že tmavá postava vedle mě zavrčí?
Otevřu oči a pohlédnu tam, ale všechno, co vidím, je slabá opalizující záře, vycházející z rukou, které svírají mé pekingské přenašedlo.
Znovu zavřu oči, on mě tam nenechá, jsem si tím docela jistá.
A kdyby mě tak nebolely rozpraskané rty, vědoucně bych se usmála, když se mi do břicha zabodne hák a přenašedlo mě odnese pryč. 

Předchozí          Následující

(Neoznačená, nicméně přesto neautorská pasáž je převzatá odtud.)

Zpět na hlavní stranu blogu