Kráska a Smrtijed III. - Nezvladatelní adolescenti

21. říjen 2013 | 06.00 |

Kapitola sto dvacátá první.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Kdyby jedno ze srozumitelných slov nebylo ministerstvo, možná bych váhal, takhle ale rovnou vstoupím do krbu a přemístím se do Londýna. Až v posledním okamžiku si uvědomím, jak jsem oblečený, a zatímco vystupuji z krbu ministerstva, rychle zakrývám smrtijedský plášť vhodným zaklínadlem. Je to praktický kus oděvu, díky všem těm vetkaným kouzlům, ale do společnosti se příliš nehodí.
"Kde je Pastorek?”
Recepční ani nezvedne hlavu. "Program pana ministra je záležitostí jeho sekretariátu a informace neposkytujeme. Domluvte si...”
Natáhnu ruku a zlehka si ji přidržím za bradu. Když se mi vyděšeně zadívá do tváře, zopakuji: "Kde je Pastorek?”
"Má jednání mimo Londýn,”
zapiští ta šedivá myš. Vzpomínám si, učil jsem ji. Dopadla docela dobře, na to, jak neschopná studentka to byla.
"Šmajz?”
"Bystrozoři tudy nechodí... Chci říct, chytili nějaké zločince a všichni jsou dole.”

Odolám pokušení odebrat jí body a poruším minimálně půl tuctu zdejších nařízení, když vykročím rovnou do neveřejných prostor ministerstva. Nemám chuť se nechat zdržovat skopičinami, když nevím, kde je Potter, a když na mě čeká houf smrtijedů, kteří by mohli začít propadat nezdravým nápadům.
"Alane!” zvolám při pohledu na známou postavu proklusávající chodbou a nejasně se mi uleví, když se ohlédne, s úsměvem pokývne na pozdrav a ukáže několika zmatenými gesty, ať chvíli počkám. To nevypadá na velký průšvih, ať už jde o cokoli...
Zmizí za dveřmi, a když se za pár minut opět vynoří, kyne mi, ať jdu za ním.
"Chápu dobře, že jste momentálně poručníkem Harryho Pottera?” ptá se a z té formulace se málem hrůzou oklepu. Z jednoho stolu nabere štos papírů a hodí hlavou k dalším dveřím.
"Řekněme, že jsem získal tu čest na něj dohlížet,” řeknu s tak malou mírou nadšení, až se můj společník nahlas rozchechtá.
"Vzpomínám si na tu aféru s mudlovskými příbuznými,” ťukne se do čela, "chudák kluk. Musím si ověřit předpisy pro správný úřední postup. Co s ním, do sirotčince? S Lupinem zůstat nemůže, ten půjde za katr.”
Projdeme do kanceláře, neformální prostředí a rodinné fotky na stolech napovídají, že jsem byl vpuštěn do prostor, kam veřejnost obvykle přístup nemívá. Způsob, jakým mě bystrozoři začali brát za svého, ukazuje na nějaký širší komplot. Osobně se domnívám, že se pokoušejí navodit přátelské vztahy v naději, že si tak pojistí mou loajalitu do budoucna. Předpoklad je to docela dobrý.
"Odvedu si ho. Pověření od odboru péče o dítě mám." Nechat ho mezi delikventy by bylo možná výchovné, ale znamenalo by to příliš velké riziko. Tisk z něj udělal přímo ikonu zákonnosti a pořádku a to by kolegové spoluvězni nemuseli dobře snášet. "Co provedli?” zeptám se a odmítnu židli. "Spěchám. Musel jsem v nevhodnou chvíli opustit společnost.”
"Proto máte na oblečení krycí kouzlo?"
odtrhne oči od papírů, které rychle třídí do patřičných složek, a přejede mě pozorným pohledem. Sice se nezdá, že by trval na odpovědi, ale nerad bych, aby na mě nenápadně zkoušel demaskující zaklínadla. Postřeh má rozhodně působivý.
"Dohlížím na skupinku mladíků, kteří laškují s náklonností k nevhodným životním filosofiím," dám k dispozici částečnou pravdu. "Takoví mají vždy svůj speciální dress code."
Chápavě přikývne. "Budu doufat, že to s nimi nedojde tak daleko, abychom se tu opět sešli. Vezmu to stručně: Remus Lupin poskytl útočiště hledanému zločinci Siriusi Blackovi. Při zátahu bohužel došlo k potyčce a podařilo se mu uprchnout. Nepřišli jsme na to, jak.”
"Je zvěromág,”
ušklíbnu se trochu. "Nepobíhal tam třeba velký tmavý pes?”
"Sakra!”
Alan vypadá, že vzápětí exploduje. Tohle vstřebat mu chvíli potrvá. "Sakra. Osobně ho stáhnu z kůže, jen co ho chytím.”
"Schovejte mi pak tlapu pro štěstí."
"Udělám si z něj předložku před krb. Hmm... neregistrovaný zvěromág, další obvinění ke všemu ostatnímu. Nevíte rasu? Začínám tušit, jak unikl z Azkabanu. Mimochodem, ta informace asi nebyla zadarmo?"
"Je pravda, že na vás budu mít jistou žádost,"
pootočím koutky úst vzhůru, "ale pouze ve věci, kde byste mi, jak pevně věřím, vyšli vstříc tak jako tak."
Je skutečná radost jednat s racionálně uvažujícím člověkem.

(Vanja Grishamová)

Skryju se v knihovně u regálu, v němž doufám najít pomoc, bezpečně skrytá za křídou nakreslenou čárou. Viktor ji překročil pouze jednou, snad si myslel, že nemusí brát vážně hrozby od někoho, kdo nemá žádnou magii. U někoho z ryze kouzelnické rodiny to tak samozřejmě muselo být. Myslím, že ho krev kanoucí z vlastního nosu překvapila stejně jako mě - jenže já ho varovala, a kdo měl vědět, že neuhne?
Nakonec najdu správnou knihu a s úlevou ji otevřu. Snape je samozřejmě mistrem ve svém oboru, a tak je jen patřičné, že tu něco takového má, ale během posledních několika hodin jsem se pomalu vzdávala veškerých nadějí.
V knize je i sekce s lektvary proti početí. Kdybych nebyla zbrklá... zalistuji knihou a zamžikám, když si uvědomím, že na náhodné stránce v příslušném oddílu radí vypít kraví moč.
"Magické jádro..."
Nalistuju konečně správnou stránku a chci si předříkat potřebné suroviny, jenže mi hlas odumře, když spatřím jejich seznam. Ani Snape je tu nemůže mít všechny. Budu je muset objednávat z Příčné a těžko říct, jak dlouho tohle potrvá. Možná bych se tím vůbec neměla obtěžovat, protože takhle dlouhá doba bez magie nemůže uniknout ani věčně nepřítomnému Snapeovi, a až to zjistí, zabije mě.
"Můžu ti s něčím pomoct?" ozve se tiše ode dveří. Viktor stojí na správné straně křídové linie a tváří se nejistě.
Nechám si knihu založenou prstem a otočím se k němu. Tohle sama nezvládnu. A ačkoliv bych teď potřebovala pomoc spíš od Snapea kvůli vaření a Osadči kvůli surovinám, musím pracovat s tím, co mám.
"Potřebuju třicet sedm přísad do lektvaru," odpovím mu.
"Zamčené dveře se ti tu otevřely, nebo ne?" ujišťuje se.
To je pravda. Musím pracovat s tím, co mám. "Půjdeš to se mnou omrknout?"
Křídová linie vede přesně prostředkem chodby od mého pokoje až do knihovny a také do jídelny. Laboratoř je jinde, a když bílá čára zmizí, zavadí Viktor svými prsty o mé. Nezávazně, abych to mohla ignorovat, kdybych chtěla.
Jenže kdybych věděla, co chci, nekreslila bych po Snape Manor demarkační linie, když tu je jenom můj přítel a já. A Draco a růžový jednorožec, ale ti se nepočítají.

(Severus Snape)

"Pusťte mě!” začne se ozývat z chodby povědomý hlas plný vzdoru a lehké hysterie. "Jsem nevinný! Sirius Black je nevinný a Remus Lupin je taky nevinný...!”
Alan si trochu povzdechne a já mimoděk protočím panenky, zatímco nám lehce zpocený bystrozor prostrčí vzpouzejícího se Pottera do místnosti.
"Pane profesore! Vy víte, že je to pravda!”
"Já vím jenom to,”
odseknu, "že přes mé výslovné doporučení vyhnout se jakýmkoli průšvihům jste skončil v cele ministerstva tak rychle, že jsem vás sem mohl z Bradavic odvézt rovnou.”
"Nemusí tu zůstávat,”
řekne Alan, "papíry jsou v pořádku, není zletilý a Lupin se zapřísáhl, že nic nevěděl, což zní docela pravděpodobně, když se tak podívám, jak se umí ovládat.”
"Já nikam nejdu,”
odsekne Potter, dřepne si na židli a chytne se židle pod zadkem. "Ne bez Remuse.”
"Pokud se ukáže, že Sirius Black za ním přišel bez předchozího pozvání, neudržovali žádné kontakty a neměl možnost nám oznámit, že se objevil, pak ho samozřejmě pustíme,” sdělí mu Alan hlasem jako med.
"Chm. Pozítří je úplněk. Tak rychlí nebudete.”
"Ministerstvo je zařízené pro ubytování vlkodlaků v době úplňku, pane Pottere.”

Tentokrát vrhne zoufalý pohled na mě. "Mají plno, slyšel jsem to. Chtějí ho připoutat stříbrem v normální cele. A nemá tu svůj lektvar.”
Sakra, co je mi vlastně do nějakého Lupina? Stisknu si prsty kořen nosu a řeknu to nahlas. "Co je mi do toho? Ten idiot Lupin si nic lepšího nezaslouží,” oznámím zkoprnělému Potterovi, "pokud neví nic lepšího než si nastěhovat domů Blacka, zrovna když má na krku vás.”
Potter několikrát změní barvu, až se ustálí na světle nazelenalé. "To mu přeci nemůžete udělat! Bude v háji na celé měsíce, než bude zase lektvar pořádně fungovat...”
"To máte pravdu."
Nechám mu pár okamžiků nejistoty. "Alane,” otočím se potom k bystrozorovi, "ač bych ho nejraději nechal naložit do dehtu, Lupin je můj nejstarší testovací subjekt pro vlkodlačí lektvar. Přerušení by bylo nežádoucí.”
"A je to válečný hrdina,”
dodá Potter sveřepě, protože pokora není něco, co by mu vydrželo alespoň pět minut. Nikdo na něj nepohlédne.
"Pokud se za něj zaručíte vy osobně...” zdráhá se Alan přesně tak, jak jsme se domluvili, a z Pottera přímo zasálá vděk a ochota slíbit modré z nebe, když neochotně přikývnu. "Vypadá jako slušný chlap, mělo by to jít dobře. Jestli bude muset zůstat v cele, umožním vám předat mu ten lektvar a může zůstat bez pout. Je to tak pro vás přijatelné, pane Pottere?”
Potter, naprosto hluchý k ironii v jeho hlase, vážně přikývne. "Pokud je to nezbytné.”
"Takže teď už jenom - co s vámi?”
zatváří se přísně. "Kladení odporu při zatýkání, pokus o prokletí minimálně dvou bystrozorů... je to vůbec ještě na běžný sirotčinec, nebo by byla vhodnější polepšovna?”
"Teď už tomu říkají diagnostický ústav,”
řeknu přemítavě. Potter, který už stačil nabrat docela zdravý odstín pleti, se znovu vrátí k zelené.
"Po Lupinovi mě měli převzít Weasleyovi?” hlesne slabě.
"Několik členů jejich rodiny u nás má záznam,” zamračí se Alan. "To není vhodné prostředí pro mladistvého delikventa.”
Necháme Potterovi několik dlouhých vteřin zdravého stresu.
"Může zůstat pár dní u mě,” řeknu nakonec, jako bych se právě neochotně rozhodl. "Jsem si jist, že jeho chování bude bezvadné.”
Střapatá hlava rychle zakýve.
"Beztak se vsadím, že na domácí úkoly jste ještě nevzdechl...”
Nezřetelné zahuhlání se sklopenou hlavou. Tak tedy dobrá. Hrozba toho, že přestanu být za dobráka, zvláště je-li ve hře Lupin, by mohla na chvíli jeho hyperaktivitu udržet v mezích. Je až podivuhodné, jakou měrou přitahuje nevhodná dobrodružství.
Vědom si rychle ubíhajícího času, uzavřu tuto drobnou epizodu - nezbytné papírování vyřídíme později - rozloučím se s bystrozory, popadnu Pottera a ženu ho směrem k nejbližšímu krbu, kterým mám v plánu dostat nás kamkoli, odkud se můžeme okamžitě přemístit.
"Váš patron mne vyrušil uprostřed důležitého jednání,” objasním stručně.
"Promiňte... neměl jsem hůlku, nevěděl jsem honem co...”
"Musím se tam vrátit. Detaily vašeho pobytu vyřídíme později.”
"A kam vlastně...?”
Jeho slova zaniknou v prásknutí přemístění. Vzápětí stojíme přímo u hranic Snape manor. Prohodím ho dovnitř - ven se sám nedostane a cestu do domu jistě snadno nalezne - a bez prodlení se vrátím mezi své smrtijedy.
"Doufám, že jste mezitím přišli na to, jak jsem se mohl přemístit,” zavrčím na ně. Jeden z nich se vzorně přihlásí, jako bychom znovu byli ve škole.
Je těžké změnit staré zvyky.

(Vanja Grishamová)

"Pořád chybí sedm položek," odfouknu si pramen vlasů z obličeje a sjedu stůl kritickým pohledem. "A tyhle čtyři nejsou stejného druhu, jaký je uvedený v návodu."
"Ale vlna z prasečíka je přece stejná jako -"
"Ty to pít nebudeš!"
přeruším ho rozzlobeně, protože to dneska říká už pošesté. Ano, vlna z prasečíka má téměř ekvivalentní možnosti užití jako chlupy z čarodějných muchomůrek, jenže ve všech knihách se uvádí to 'téměř', které mě tak irituje. Merline, jak já chci svoji magii zpět!
"Jenže nic lepšího nemáme," usadí mě Viktor lakonicky. "Vlastně nemáme ani tohle, zatím. Objednám to z Příčné."
"Tyhle dvě položky,"
ukážu prstem do knihy, "spíš z Obrtlé. A tuhle ze střední Afriky. A měsíční prach od NASA."
"Kdo je NASA?"
"Jak se dostávají kouzelníci k prachu z Měsíce?"
nevšímám si otázky.
"Slyšel jsem, že Merlin dokázal přitáhnout kus Měsíce acciem," nabídne Viktor užitečně.
"Ok, tak napiš na Příčnou a Merlinovi, já se postarám o Afriku a Obrtlou..."
Chvíli oba beze slova zíráme na seznam surovin v knize. Není to jediný způsob, jak vrátit ztracenou magii, ale tenhle se zdál nejschůdnější. Nebylo by přece jen snazší sehnat fénixe, jehož bijící srdce je nutné přidat o úplňkové noci do vroucího vývaru z vílích vlasů a dračích šupin?
"Bude to v pořádku," vstane Viktor a letmo mě obejme. "Jdu poslat ty objednávky."
Kdy se můj život tak zkomplikoval? A kdy jsem se začala paktovat se zmijozely? Kdyby se dozvěděl Harry, že jsem kvůli Viktorovi přišla o magii, nikdy bych už nemohla dál tvrdit, že má jenom předsudky. Jenže ony to jsou předsudky, vždyť Snape a Viktor a taky Draco, ti všichni jsou svým způsobem správní lidé. A ostatní, malá Petra...
Petra!
V ten okamžik mi proletí hlavou tolik myšlenek, až se mi zamlží svět před očima. Petra, jejíž život jsem zachránila. Petra, která mi dluží. A Petřini rodiče, kteří chtějí její život vykoupit.
Jsem si skoro jistá, že jsem od nich peníze ještě nedostala, ačkoliv si stav účtu u Gringottů nekontroluji moc často. A jestli její život ještě nevykoupili, znamená to, že mi pořád dluží. A jsou to dva dospělí kouzelníci, velmi vážení ve světě starobylých rodů, jistě s přístupem k lecčemu. Třeba k měsíčnímu prachu nebo vzácným rostlinám ze střední Afriky...
Za chvíli už běžím s dopisem k Viktorovi. On je čistokrevný zmijozel, a jestli mi někdo může zabránit ve způsobení faux pas, je to jistě on. Překontrolování těch několika řádek mi připadá jako samozřejmost.
Nicméně - jako tolikrát - se nemůžu mýlit víc. Jak Viktor čte, jeho tvář se stahuje víc a víc a po chvíli už jeho výraz připomíná bouřkový mrak.
"Když tohle pošleš," promluví potom pomalu, "ztratíš nárok na Petřin život. Prodáváš ho příliš levně."
Na moment nejsem schopna slova. "To jakože si mám nechat nárok na Petřin život a sama zůstat bez magie?" zeptám se nevěřícně, když jsem zase schopná promluvit.
"Nevyčerpali jsme ještě všechny možnosti. Zrovna píšu na Obrtlou překupníkovi, který zná švagra mého bratrance. Myslím, že šance na úspěch je docela vysoká."
"Docela vysoká,"
opakuju pomalu. "Takže mám čekat další dva dny, než se ti vrátí odpověď, která klidně může být záporná. A zatímco zítra bude šance na navrácení magie jen o dvě procenta nižší než dnes, pozítří už to bude osm procent a popozítří-"
V tu chvíli se ozve silná rána, nebo možná jen něco hodně podobného zvuku - jako by vzduch zavibroval všude kolem nás.
"Někdo se přemístil do sídla," oznámí mi okamžitě Viktor a v jeho ruce se objeví hůlka. "Někdo, kdo tu nikdy předtím nebyl."
Ano, poznala jsem ten pocit, zažila jsem ho, když dorazil Viktor, ačkoliv to tehdy bylo trochu jiné, snad protože on byl pozvaný. Ze zvyku sáhnu po hůlce, než mi dojde, jak je v mých rukou bezcenná.
"Jdu si sehnat řemdih," utrousím nenaloženě a jdu se schovat do svého pokoje.

(Gabriela Shuaová)

Proutěná křesla, květovaný ubrus, konvice s čajem vonícím sladce medovou vůní. Michaela položí na stůl mísu s ještě horkými vdolečky a já přidám čerstvě nakrájené ovoce. Pestře zelená hradba nedaleké džungle tvoří ke snídani kulisu docela jinou, než jaké jsem přivykla za posledních pár měsíců.
"Není mi zima na nohy," řeknu skoro překvapeně. "Možná to nedoceníš, ale poslechni si to: snídám a není mi zima na nohy."
"V takovém starém hradě musí pěkně profukovat,"
přikývne Michaela chápavě a nalije nám oběma čaj do hrníčků, které pamatuju ještě jako malá. "Zkus to zmínit před babi a budeš do smrti dostávat teplé ponožky ke všem Vánocům i narozeninám."
"Tak to nebudu riskovat. Nechci si ložnici zaplnit šatními skříněmi."
"Víš, že... tedy já vím, že jsi o tom nechtěla mluvit, ale není pravá chvíle se zamyslet, jestli to byl skutečně dobrý nápad? Není to moc příjemné místo k životu, všechna ta zima a mlhy po celý rok. Nikdo by ti nevyčítal, kdyby ses vrátila. Dějí se tam dost divoké věci, a to počítám, že je v novinách z toho jen zlomek."
"Právě proto, že se tam ději divoké věci, by teď můj odchod byl v podstatě zradou,"
odvětím pevně a beze stopy pochybností. "Ředitel Snape na mne spoléhá." Vím, že tomu tak je, a ten pocit je zavazující. Příjemně zavazující. "Událo se mnoho změn, během příštího roku se situace zklidní."
"Ty jsi nějaká hodně přesvědčená. Pořád za tebou běhá ten... hmm, politik?"

Nikdo neumí slovo politik vyslovit s tak hlubokým despektem jako Michaela.
"Jestli myslíš Kingsleyho, tak ano, chodíme spolu, svým způsobem."
"Svým způsobem."
"On je čerstvě zvolený ministr a já v internátní škole - myslíš, že máme čas se vídat?"
"Je to divné."

"Všechno je v pořádku, Michaelo. Opravdu se o mně nemusíš bát - dělám práci, která mě baví, na místě, které jsem si sama zvolila, mám kolem sebe neuvěřitelně zajímavé lidi a studenti jsou také docela snesitelní. Obavy skutečně nejsou na místě." Ale ona se nebojí, ne skutečně. Svou starostlivostí se snaží zakrýt závist, se kterou marně bojuje, a vědomí, že ze své pozice nemůže chápat komplexnost běžného života. Žije tu příliš opuštěně a maličkosti typu prochladlých nohou tvoří důležité součásti jejích dní. Cítí to, ví to... nenávidí to. Přesto zůstává tou milou dívkou jako kdysi. Nevím, jestli bych na jejím místě dokázala být tak silná.
"Nedorazila jsi v moc dobrou část měsíce," ozve se Michaela po chvíli ticha, jako by mi četla v myšlenkách. "Budu pár dní mimo."
"Já to přeci vím, " odvětím. "Mám docela dost práce, u moře jsem na nic nesáhla a mám zpoždění proti plánu. Taky jsem ti ještě chtěla říct..." Nikdy nemluvíme o jejím prokletí. Pokud ho ona sama takhle připomněla, musím využít příležitosti.
"V Bradavicích se vaří vlkodlačí lektvar," skočím do toho po hlavě. "Nevím pro koho, určitě ne pro nikoho z profesorů, ale..." Michaela se stáhne do sebe.
"Četla jsem o Snapeových modifikacích v časopise. Ty víš, že na to prostě nemám peníze. Jsem ráda, když dostanu tu zdejší břečku."
"Nebuď nevděčná,"
řeknu a nejsou to vhodně zvolená slova. "Není zase tak neúčinná."
Chvíli na sebe zíráme. Obě nazlobené, ale obě neochotné si vylévat zlost na tu druhou.
"Chtěla jsem jen říct," odkašlu si, "příprava trvá několik týdnů. Uvažovala jsem, že bych mu navrhla, že ho budu vařit místo něj. Nepochybuji, že té možnosti velice rád využije."
Michaela samozřejmě okamžitě vytuší, kam tím mířím. "Ale to by byla krádež," řekne nešťastně. "To po tobě nemohu chtít."
Lehce zavrtím hlavou. "Nevařila bych dvojité dávky bez jeho vědomí a souhlasu. Víc jsem uvažovala zkusit zjednodušit složení... vyšší účinnost než ta zdejší břečka a nižší cena."
Michaela se s povzdechem opře do křesla. Chvíli je tiše, jenom pozoruje papoušky přelétající vysoko v korunách stromů. "Připadá mi hrozné po tobě chtít, abys to všechno absolvovala, navíc jestli je příprava tak zdlouhavá."
"Výhoda internátních škol. Bydlíš vedle laboratoře. Není to tak, že bych pořád musela stát nad kotlíkem. Jsou tam dlouhá období zrání."
"Navíc Snape -"
napoví mi.
"- navíc Snape ho očividně vaří pro někoho úplně cizího. A ty jsi moje sestra. Když to není zatěžko jemu, těžko bych se mohla na něco vymlouvat já."
"Zkus z toho alespoň vytlouct článek do časopisu, prosím tě, ať si nepřipadám tak hloupě. Líbí se ti?"
"Snape?"
"No?"
"Je to můj nadřízený."
"To já vím, že je to tvůj nadřízený. Na fotkách nevypadá sice nic moc..."
"Je působivý,"
připustím. "Nesmírně silný mág."
"Je alespoň hodný?"
"To je taková otázka..."

"Pracuješ s ním několik měsíců a nevíš, jestli je hodný?"
Musím se začít smát. "Počítá se jako hodný, když zachraňuje cizí životy pomalu ob den - s viditelnou nechutí?"

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu