Kráska a Smrtijed III. - Následky následků

23. září 2013 | 06.00 |

Kapitola sto devatenáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Jill Grimes. Nespoléhal na to, že jsem po pádu do řeky zemřel, ale utekl z domu a pokouší se ukrýt. Neodpovídá na volání skrze znamení zla, ačkoli bolest, kterou cítí, musí být obrovská. Hledám ho, pokouším se zjistit, kde se nachází, pomocí našeho spojení a nějakých kouzel; není to ale tak snadné, jako když si místo pobytu jenom ověřuji - zabralo mi to skoro celý večer.
Blíží se už půlnoc, když procházím kolem dlouhé řady vagónů k viaduktu, kde v dírách po staré kanalizaci přebývají bezdomovci. Teď v létě je tu prázdno, kromě tohoto jediného muže. Cítím jeho strach, bolest, zvířecí hrůzu. Nervy se mu napínají k prasknutí, když slyší mé kroky na dřevěných pražcích a plášť klouzající po kamení.
"Grimesi,” zašeptám a magie donese můj hlas do jeho uší tak, jako bych k němu mluvil v myšlenkách. Maličkost, ale mimořádně nervy drásající. Pro Grimese byla tou poslední kapkou: vyskočí a se supěním a plačtivým klením se prodírá roštím pryč, snaží se mě obejít směrem k nádraží, kde jsou i v tuhle pokročilou hodinu nějací lidé - snad v domnění, že tam bude v bezpečí.
"Neutečeš,” zašeptám znovu a pozoruji, jak se při svém pokusu o útěk spíše blíží než vzdaluje, zakopává a znovu vstává, zmatený a uzavřený v beznadějném prostoru náspů a plotů.
Snadno mu nadejdu a pak náhle stojíme pár kroků od sebe; on na kolejích a já na torzu kmene jakéhosi dávno povaleného stromu. Hlavu má zvrácenou dozadu, když ke mě vzhlíží, dýchá široce otevřenými ústy, tvář strhanou. Levou rukou si pevně svírá paži se znamením zla. Ve slabém světle lamp nedalekého nádraží se mu lesknou uslzené oči.
Byl jsem přesvědčen, že ho přicházím zabít, bez lítosti a bez pochybností. Tváří v tvář takové ubohosti si však nejsem jist. Je to červ, pouhá karikatura člověka. Náhle si připadám pošpiněný jenom tím, že se jím vůbec zabývám. Zíráme na sebe v náhlém bezčasí a nejasné bezradnosti.
Až zahoukání vlaku a rychle se blížící jasná bílá světla nás vrátí zpět do skutečnosti. Je tu řada kolejí vedle sebe, možná desítky, ztrácejí se ve tmě - je to velké nádraží. Oba však víme, protože jsem si jist, že i Grimes cítí tu nevyhnutelnost, že vlak jede právě po této jediné koleji; musí to tak být.
Držím v ruce hůlku. Mohl bych udělat docela jednoduché kouzlo.
Grimesovi stačí udělat krok či dva a doufat v mou milost.
On však, má-li volit mezi mnou a rychlou smrtí pod koly vlaku... neohlíží se, nemusí... hledím do jeho tváře do posledního okamžiku, až toho úplně nejposlednějšího, kdy už nebyl čas na rozhodnutí, a až v té chvíli zalitoval.
Řvoucí masa železa se přežene jen pár kroků ode mě, náraz větru mi rozevlaje plášť a vmete prach do tváře. Natáhnu paži a dotknu se hůlkou svého znamení. Grimesovu smrt ať pocítí všichni, kdo jej nesou.
Vzdálené zvony odbíjejí půlnoc.

(Vanja Grishamová)

"Jednorožec zaržál obrovským žalem a vzepjal se na zadní, stavěje se do cesty Rudému býku, pod jehož nohama zahynul princ Lír. Stáli proti sobě jako zosobnění sil, obrovský Rudý býk zahalený v plamenech a s hrozivými rohy připravenými zaútočit, a jednorožec naplněný smutkem a bolestí a připravený obětovat všechno, aby osvobodil své druhy - ostatní jednorožce."
Přivřu oči, když vzpomínám, jak to bylo dál, a Draco se přitiskne blíž, oči dychtivě vpité do mých. Není jediným mým posluchačem, ze stěny nás bedlivě sleduje růžový jednorožec a ve vypjatých pasážích bojuje proti ohnivé stvůře spolu s Amaltheou, Šmendrikem a Drškovou Bětou. Je to trochu komické, protože se ve skutečnosti pokouší útočit na oheň v krbu, ale zdá se, že Draco v tom vidí opravdovou bitvu. Nutno dodat, že krb zatím vychází jako vítěz.
"Stříberko," zašeptá Draco zoufale. Je to poprvé, co jsem ho slyšela promluvit, a naplněná pocitem hrdosti mu vřele stisknu ruku.
"Stříbrný roh se zatřpytil a Rudý býk ucouvl. Krůček po krůčku couval před jednorožcem k moři, zachvácen náhlým strachem, neboť jednorožcovo odhodlání bylo veliké. Když se poprvé dotkl vody, vzepjal se na zadních a zařičel bolestí, tolik to bolelo! Celá země se otřásla, když dopadl zpátky na všechny čtyři a se zdivočelým pohledem se zadíval na neohroženého jednorožce. Jenže jednorožec pevně stál, s hrdostí a bez bázně a hany, a Rudý býk, nevěda, co jiného má dělat, se vrhl do mořských vln."
V tu chvíli se růžový jednorožec vrhne do krbu, aby zahnal oheň - nevím, asi do koupelny, a když odtud vzápětí vystřelí pryč, tváří se víc ukřivděně než zoufale. Nohy a břicho má úplně očouzené.
"Růženko!" zhrozí se Draco a přejde ke stěně, ke které se přitiskne. "Růženko..."
"V tu chvíli se z moře vyvalily tisíce jednorožců, uvězněných králem Moranem, a rozprchli se do všech lesů na světě. A jeden z nich si našel cestu i k tobě, Draco,"
pokynu ke zdi na kouřící malbu. "Večer ho opravím, stejně musím aplikovat novou dávku oživovacího lektvaru."
 Když se chlapec nepřestává mazlit s malbou na zdi, s povzdechem se vydám do svého pokoje. Tohle byla ta příjemnější část dne, je až překvapivě příjemné trávit čas v Dracově přítomnosti, ale nyní mě čeká... hm, nečeká mě nic, pokud budu dostatečně rychlá a nenápadná.
Nakouknu za roh, zatím to šlo překvapivě snadno...
Viktor sedí před dveřmi do mého pokoje a zdá se, že podřimuje.
"Vanjo!" vyskočí na nohy, když odevzdaně vejdu do chodby, a nepřirozeně srdečně se na mě usměje. "Zrovna jsem šel náhodou kolem..."
"Tak tě nebudu zdržovat?"
navrhnu a prosmýknu se ke klice.
"Totiž, chtěl jsem se zeptat... můžu dál?"
S povzdechem vstoupím a nechám otevřené dveře. Zůstane stát u zdi, neposadí se, jen mě ostražitě pozoruje.
"Co se děje?" promluvím po chvíli těžkého ticha.
"Dělala sis testy?" zeptá se tiše.
"A co přesně by měly po dvaceti hodinách po se- po milování ukázat?"
Přivře oči. "A nechala sis poslat nějaký lektvar?"
"Chceš po mně, abych se osobně vydala do Londýna, protože bez předpisu mi žádný nikdo nepošle, nebo abych si objednala nějaký dryák pochybné kvality a nejistých vedlejších účinků na černém trhu?"
zvednu k němu pohled, protože mě odpověď vlastně docela zajímá.
Zavrtí hlavou, ale neodpoví.
V pokoji zůstane ticho, příliš husté a osobní, než aby se dalo porušit. Je to patová situace, oba chceme to samé, ale já to říct nemůžu, protože by to vyznělo jako odmítnutí Viktorových starostí a závazků, a Viktor to nemůže říct, aby nevypadal, že se distancuje.
"Pojď ke mně," řeknu nakonec a posunu se v křesle, aby vedle mě vzniklo místo. Draco hřál docela jinak, když se ke mně tiskl, napnutý příběhem, ale tohle je asi taky docela v pořádku.

(Severus Snape)

Dobré načasování je polovina úspěchu.
Špatné načasování může být celý neúspěch.
Okamžik, kdy se přede mnou zjeví bílý jelen, Potterův patron, musel být vybraný s mimořádnou péčí a citem pro situaci. Musel být - náhoda nedokáže být tak rafinovaná.
"Práce s mládeží je náročná,” prohodí jeden ze smrtijedů servilně. "Když ani o prázdninách nedají pokoj...”
Jelenovi chybí obvyklé pevné kontury Potterových patronů a vypadá, jako by se měl každým okamžikem rozplynout. Natahuje ke mně hlavu a pohybuje tlamou. Zdvihnu ruku na znamení, že chci ticho. Přesto rozeznám jen slova pomozte, ministerstvo a je v nebezpečí.
Potter. Měl jsem ho už dávno zabít sám. Patrona musel vytvořit buď zraněný, bez hůlky, nebo mimořádně daleko. Protože nevěřím, že by se ho Lupin pokusil odvézt, aniž by mi to oznámil, budou to ty horší varianty. Potter možná obvykle nepoužíval patrona k předávání vzkazů, tam by se jeho nedokonalost dala omluvit, ale nikdy jsem neviděl, že by ho vykouzlil tak slabého.
Mávnu rukou a jelen se rozplyne. Shlédnu na smrtijedy, kteří klečí kolem mě v nevelkém kruhu. Je jich šest, jsou mladí, dychtiví akce, ale neschopní se včlenit do běžných struktur. Ideální materiál pro kohokoli, kdo je ochoten rozkazovat a jde ve vhodné chvíli okolo. Je to jedna ze dvou skupinek, které chci mít pod dohledem. Vzájemně se nepotkají, nejproblematičtější členy jsem - snad - oddělil, cvičit budu případně každou zvlášť. Vzhlížejí ke mě s očekáváním, protože patronovo zjevení přerušilo můj výklad o jejich postavení v novém světě. A to jsem byl stručný. Vhodné načasování...
Vím přesně, že Kingsley by pronesl nějaký vtip o dvou zaměstnáních a nezbytných potížích z toho plynoucích. Nehodlám je však přivykat tomu, že se jim bude všechno vysvětlovat. Navíc jestli má Potter průšvih, dočtou se o tom v novinách. Zatracená svoboda slova.
"Počkáte tady,” oznámím jim jenom a přemístím se rovnou z místa, kde stojím. Na chvíli by je to mělo zaměstnat, protože hned na začátku setkání jsem je pověřil vytvořením bariér proti přemístění. Vůbec si nevšimli, že jsem si už během jejich kouzlení vymezil vlastní prostor.
Pronajatý kouzelnický domek, ve kterém měli Lupin s Potterem strávit prázdniny, stojí prakticky o samotě, oddělený pohledům mudlů z nedaleké vesnice dostatečným počtem remízků, živých plotů a odpuzujících kouzel. Přemístím se proto přímo před vchod, připravený okamžitě bojovat.
Jenže... není proti komu. Je tu ticho, napůl vyvrácené dveře se pohupují na posledním pantu a sklo z rozbitého okna - zevnitř rozbitého - se třpytí na trávníku. Rychlé kouzlo mě ujistí, že jsem tu sám, přesto vstupuji se vší opatrností.
Vnitřek domku vypadá, jako by se tu prohnalo tornádo. Převržené skříně, rozbité židle, po podlaze poházené věci. Neuvěřitelná spoušť, tady se muselo bojovat kouzly i rukama. V kuchyni ve dřezu stojí hrnec a dosud do něj teče voda z kohoutku. Na lince leží zbytky nakrájené zeleniny.
Ať už se tu stalo cokoli, přišel jsem pozdě.

(Vanja Grishamová)

"Milá Vanjo, posílám ti, o co jsi mě prosila."
Je to tak, že Suzyina teta je mudlovská lékárnice, ovšem je provdaná za kouzelníka, jehož matka nějakou dobu pracovala u Munga na gynekologii. A jakkoliv se ty dvě nemohly vystát, měly dokonalý přehled o průmětu svých prací, protože nejčastějším tématem jejich hádek - kromě výchovy dětí a vnoučat - byl právě spor mudlovská versus kouzelnická medicína.
"Teta mě důrazně varovala před tím, aby to jakákoliv čarodějka požila, ale i přes opakované otázky na vedlejší účinky mi nedokázala žádné uvést."
Když jsem proto Suzan napsala, co se děje (značně okleštěnou verzi), musela jsem sice čekat dva dny na odpověď, ale v ní přišly přibalené dvě tabletky. První se musí vzít do čtyřiceti osmi hodin, a kdo by na těch pár navíc bazíroval, a druhá po dalších čtyřiadvaceti.
Zlatá mudlovská medicína.
"Něco jsem zjistila od Johany, alespoň jsem ji zase viděla, a v podstatě spočívá celý problém v tom, že některé složky mudlovské medicíny oslabují stabilitu magického jádra. Funguje to tak..."
Samozřejmě jsem k tomu dostala připsaná možná rizika, ale co je horší, dítě v patnácti, nebo nestabilní magické jádro?
Takže teď nesvedu ani lumos.
"Havrane," zavolám svého mazlíčka a nasadím si prsten. "Budeme kouzlit lumos, ano?" Havran mě sice poslouchá, ale chová se podivně odtažitě a já se jen domýšlím, že je to proto, že se má magie změnila, protože rodová magie je přece to, na co je vázaný.
"Lumos!"ozve se dvojhlasně a já mávnu hůlkou. Objeví se matný záblesk světla, a kdybych nasadila prsten Havranovi na pařátek, byl by úspěch nejspíše násobný. Sakra!
Zahodím hůlku na stolek a strhnu prsten. Motáci takové věci nepotřebují...
"Vanjo?" ozve se zaklepání a do dveří nakoukne Viktor. "Nebyla jsi na obědě, děje se něco?"
"Slyšel jsi taky všechny ty pohádky o tom, jak se motáckým ženám vrátila magie poté, co povily kouzelnické dítě?"
zeptám se ho. "Pojď, pořídíme si miminko!"
Zamrká, vejde dovnitř a posadí se na židli. "To už jsme zkoušeli a moc nadšená jsi z toho nebyla," podotkne opatrně.
"To jsem nebyla moták," trumfuju.
Zbledne. "Chceš říct... Ty jsi..." Vystřelí na nohy a několika kroky se ocitne přede mnou. "Co jsi udělala?"
"Spolužačka mi poslala antikoncepci. Nějak mám teď problémy, hm, kouzlit," odpovím tiše.
Doslova zesiná. "Mudlovskou antikoncepci?"
Přitakám.
Prakticky se zhroutí na zem a chvíli jen otevírá pusu ve snaze něco říct.
"Viktore?" oslovím ho s pokusem o úsměv. "Já jsem přišla o magii, ty se hroutit nemusíš."
Pohlédne na mě zcela bez pochopení. "Tohle se stalo ve Zmijozelu během roku, jedna holka si vzala mudlovské prášky proti početí a pak strávila celou noc na ošetřovně, kde se ji snažila Pomfreyová dát do pořádku. Kdybych ti to řekl..."
Celou noc v rukou Pomfreyové, která většinu problémů napravuje mávnutím hůlky? Trochu se mi zatmí před očima, pořád jsem doufala, že je to něco přechodného, co samo odezní...
"Myslím, že to má co dělat s tím, že ty prášky reagují s autonomní živou částí uvnitř člověka," řekne Viktor tiše. "Jestli jsi nebyla těhotná, chytilo se to magického jádra, které je vpodstatě dost podobné."
"Takže jsem ty prášky vlastně brala zbytečně,"
vyberu si z toho to důležité. "Bezva."
"Je to moje chyba,"
zašeptá Viktor tiše.
Ostře na něj pohlédnu. "Jestli to ještě někdy zopakuješ, může se stát, že tomu začnu věřit. To nechtěj."
"Ale-"
"Ne!"

Zapanuje ticho.
"Co budeme dělat?" zeptá se Viktor po chvíli.
 Pohlédnu na něj. Tak snadno na sebe bere starosti druhých, a přitom to, co chci já, je jít vyprávět Dracovi pohádku - jako každé odpoledne.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu