Dokud nás smrt nerozdělí VI.

28. červenec 2013 | 21.32 |
› 

Hermiona se nikdy nedozvěděla, co se mezi Snapem a Narcisou stalo. Mohla předpokládat, že mu ruply nervy a pokusil se ji praštit, zardousit, nebo alespoň k smrti urazit, ale k tomu by se pochopitelně nepřiznal... a tak zůstávalo u dohadů. Faktem bylo, že byl od té doby klidnější a podivně odhodlaný - jeho vztek získal konkrétní cíl a nevyprchával. V posteli strávil tři dny, než přišel Kharem s hůlkou a léčivým lektvarem. Nebyla v tom žádná laskavost, všichni chtěli, aby práce pokračovala podle plánu. Kharem byl mizerný léčitel a Snapeovi tak zůstalo pár jizev. Ostatně i Hermiona se díky němu pyšnila jednou výstavní, ještě z dob, kdy si měla sama sekat dřevo. Sekyrku jí zabavili, po nějakých dohadech vyléčili po kouzelnicku, a na lýtku zůstal hrbolatý šrám.
"Jsme nejspíš severněji, než jsem předpokládal,” prohodil Snape a složil vedle dveří náruč zimního oblečení, které vyfasovali ze skladu. "Zaslechl jsem strážné mluvit o problémech s generátorem v mínus čtyřiceti. Brali to za hotovou věc.”
"Mínus čtyřicet?”
zopakovala Hermiona nevěřícně. "To tady můžeme přežít?” V duchu si pomyslela, že nějaké ty problémy s elektřinou šerifovi upřímně přeje. Sama zahlédla elektrické světlo jenom z okna laboratoře nebo ze srubů nejvýše postaveného personálu. Svíčky, které občas dostávala, byly vzácné a neuspokojivé provizorium.
Snape pokrčil rameny. "Na severní straně tábora jsou obrovské zásoby dřeva. Nedovedu si ale představit, že budou stačit pro všechny. A za posledních pár dní dorazilo několik karavan se zásobami.”
Jako v odpověď na jeho slova se venku ozvaly výstřely z pušky a vítězné volání. Nad táborem znovu přelétaly divoké husy, či něco jim podobného, a skoro každý, kdo mohl, rád využil příležitosti. Na takové chvíle číhali i vězni z dolní části. Bylo nepsaným pravidlem, že pokud spadla kořist do jejich prostoru, směli si ji ponechat. Hermiona si nebyla jistá, jestli je to od strážných laskavost nebo zlomyslnost, protože nebylo výjimkou, že se muži o čerstvé maso porvali.
"Dnes budu potřebovat hůlku dost dlouho.”
Hermiona se zatvářila neradostně. "Mám se vůbec pouštět do vaření? Ať zase není rýžová kaše, když mě to ani nenechají sundat z kamen.”
"Ne, dnes nemusíš.”

Zapjal si plášť, už teplý zimní, vhodný mezi vločky sněhu, které venku osaměle poletovaly ve vzduchu a zatím ještě tály na blátivé zemi. Na okamžik se zastavil a položil jí ruku na rameno. Čekala, že něco řekne, ale jenom si ji prohlížel; chviličku, než se prudce odvrátil a vyšel ze dveří. Hermiona se skoro nemohla nadechnout. Tohle bylo něco nového. Dostala strach. Jako ve snách přistoupila k hromádce oblečení, aby všechno uložila na místo. Něco bylo jinak. Snad to, čemu říkal plán, a pro co, jak pochopila z letmých náznaků, už delší dobu chystal prostředky. Kdyby jen přibližně tušila, na co se připravit, jestli v tom i ona bude hrát nějakou roli.

..
Zhruba o hodinu později vešel Dragan a odvedl ji jako pokaždé za Kharemem. Obvyklá rutina nebyla nijak uklidňující, připadala si se svým chabě maskovaným neklidem hrozně nepřirozená a nápadná. Kharem pokynul do sklepa - tak přeci - a ve chvíli, kdy stála na okraji schodů, roztřásl jim zem pod nohama silný výbuch.
Hermiona vykřikla a vrhla se k oknu. Z oken laboratoře se na všechny strany šířila hustá mlha, bílé kompaktní chuchvalce podobné cukrové vatě. Střecha se propadla a minimálně v jedné ze zdí zela velká díra. Víc nezahlédla, protože Dragan ji popadl a hodil dolů ze schodů. V několika kotrmelcích si bolestivě otloukla celé tělo a jen zázrakem se nestalo nic vážnějšího. Bolestně zasténala a trhla sebou, když poklop nad její hlavou hlasitě zaduněl. V náhlé tmě se jí před očima točila barevná kola. Ovšem, oni si musí myslet, že Snape něco... něco. Sama netušila co.
Snad po dvou nebo třech hodinách mučivých dohadů a obav se poklop konečně zvedl a Hermiona zamrkala, jak jí zaslzely světlu odvyklé oči. "Khareme?” zavolala nejistě, protože silueta nad schody nebyla moc zřetelná.
"Pojďte nahoru,” řekl, "už je po všem.”
Znělo to děsivě a Hermiona se pokoušela nepropadnout panice. Mohlo to znamenat cokoli, i dobré zprávy. Mohlo to znamenat... cokoli.
"Výbuch v laboratoři?” zeptala se, sotva vystrčila hlavu nad podlahu. "Jsou všichni v pořádku?” Všichni, to znamenalo samozřejmě hlavně Severuse. Ale také jeho strážce Faraka a Clinta, mudlovského asistenta, kterého měl Snape k ruce.
"Jen drobnosti. Vypadalo to hůř, než to nakonec bylo.”
"Děkuju,”
vydechla s úlevou, vděčná za jeho sdílnost.
"Máte si ho odvést.”
Hermiona vyběhla ze dveří. Snapea viděla hned. Seděl na zemi pár kroků od pocuchané laboratoře a na tváři si držel jednoduchou dýchací masku - nesmírně nepatřičný pohled. Z druhé strany slyšela šerifův hlas, udílel rozkazy svým mužům, který rychle vyklízeli trosky. Ze střechy stále stoupala jemná bílá mlha, už jenom opar, v denním světle skoro neznatelný.
Když se rozběhla a s úlevou klesla vedle Severuse na kolena, abych ho mohla obejmout, jejich krytí bylo to poslední, na co myslela. "Strašně jsem se bála,” řekla a hlas se jí zachvěl. "Co se stalo?”
Oddálil masku od tváře a zkusmo se nadechl. "Záměna surovin,” zachraptěl. "Dodavatel zaměnil pasivní trudovium za aktivní. Vypadají stejně.”
Hermiona jen zamrkala. O něčem takovém v životě neslyšela. "Tak to jste měli štěstí, že to dopadlo jen takhle,” řekla nicméně pro všechny případné uši okolo a pomohla Snapeovi vstát. Opíral se tak, že se jí trochu podlamovala kolena. "Budou tě z toho obviňovat?”
"Vyšetřování už proběhlo. Nebudou.”

Hermiona skoro umírala zvědavostí, ale neodvažovala se ptát. Snape ale - kupodivu - začal sám. Snad už se opravdu neobával dalšího vyšetřování, možná měl pocit, že trocha naděje udělá Hermioně dobře. Zatímco pomalu kráčeli ke svému srubu, sklonil hlavu tak, že měl ústa těsně u jejího ucha.
"Střádal jsem potřebné suroviny celé týdny, po špetkách,” vysvětloval sotva slyšitelně. "Nepřišel jsem na to, jak utéct, ale poslal jsem zprávu. Té mlhy bylo hodně, zahalila půlku tábora. Vyslal jsem patrony. Nikdo je neviděl.”
"Vašim přátelům?”
vydechla Hermiona.
Snape se uchechtl. "Těžko. Vašim, samozřejmě.”
Nečekaně se k nim připojil Dragan a podepřel Snapea z druhé strany. Kdykoli jindy by takovou laskavost přivítala s radostí a s nadějí, že se ledy prolomí, tentokrát v duchu jen zaúpěla. Ve srubu Snape o ničem kvůli obavám z odposlechu mluvit nechtěl, a ona chtěla strašně vědět, komu a co vzkázal. Sami přeci nevěděli, kde jsou! A patroni zvládali jen stručné vzkazy, nemohl se pouštět do žádných popisů. Navíc Narcisa se dokázala vyhýbat bystrozorům už tak dlouho, že...
Draco. Řekla přeci Severusovi o svém předpokladu, že Draco neví o aktivitách své matky. Draco byl Starostolcem osvobozen a žil zcela svobodně. Pokud na něj Harry vystartuje... nebo Kingsley...
Celé to předpokládalo příliš mnoho proměnných, včetně naděje, že se vůbec budou ochotní starat. Ale o tom vlastně ani nepochybovala. Jedna věc byla pře kolem Snapeova procesu, ale docela jiná nechat ji napospas smrti. Harry přijde, když bude moci, tím si byla jistá, i ostatní.

Uběhly dva týdny. Začalo sněžit a vězni strávili neuvěřitelnou spoustu času tím, že prohazovali ve sněhu úzké cestičky. Hermiona začala o sněhu zjišťovat věci, které nikdy netoužila naživo zažít.
"Myslím, že je mnohem mokřejší, než by vůbec mělo být technicky možné,” brblala, když nad kamny sušila Snapeův plášť. Laboratoř opravili za pár dní. Práce se nesměla zastavit. Snape tam teď pobýval dlouho do noci, aby dohnal, co bylo zameškáno.
"Mám stejný dojem." Přehodil si přes ramena ještě vlhký kus oděvu a jen nerad otevřel dveře ven. Den byl dnes mimořádně jasný a odražené bílé světlo nepříjemně bodalo do očí.
Hermiona si zaclonila rukou oči a chvíli sledovala, jak odchází. Plýtvání teplem... přejela si rukama po pažích. Stále jí bylo trochu zima, ačkoli jejich příděly dřeva byly docela velkorysé. Její drkotající zuby dokonce donutily Snapea skončit s ní pod jednou přikrývkou; romantiky v tom bylo pramálo. Často se v noci budila a nohy navlečené do mnoha párů ponožek měla jako dva kusy ledu. Vůbec si nedokázala představit, že by teplota měla ještě klesnout o více než dvacet nebo třicet stupňů. Snape slíbil, že se pokusí vyjednat, aby jí mohl vyčarovat pořádný spacák, ale mudlovský šerif se k magicky vytvořeným předmětům stavěl velice podezřívavě a povoloval je jen pokud šlo doslova o život.
Posadila se zrovna ke stolu s mísou čočky, kterou bylo potřeba přebrat, když zvenčí zaslechla mužské hlasy. Zprvu rozeznala jen jejich tón - jeden rozhodný a druhý váhavý - pak poznala jednoho ze strážných a vzápětí se otevřely dveře.
"Jaká radost a čest," pronesl muž, který v nich stanul, znechuceně. Hermiona ho v první chvíli v silném kožichu a proti světlu nedokázala poznat, nebo spíš nevěřila svým očím. "Nechte mě s ní o samotě.”
"To nemám dovoleno - "
"Zmiz, hnído. Měl by sis uvědomit, kdo je tvůj pán.”
"Draco...?!”
vypravila ze sebe Hermiona slabým hlasem, který se beztak ztratil v bouchnutí zavíraných dveří. Neviděla ho už pěkně dlouho. Dlouhými vlasy i výrazem ve tváři byl znepokojivě podobný Luciusovi. Zadupal, aby ze sebe dostal sníh, a nespokojeně se rozhlédl.
"Pěkný brloh.”
Hermiona vstala. Připadala si, jako když sní. Čočka se rozsypala po stole a zachrastila na zemi. Hermiona k ní pomalu sklopila pohled.
"A jsme bez oběda,” řekla.
Draco se uchechtl. "Grangerová, ty nezklameš.” Jeho výraz se ale rychle změnil v nezvykle vážný. V očích měl obavy. "Kde je Severus?”
"V laboratoři. To je... ta kamenná budova.”
Mávla ruku.
"Musíme rychle pryč,” řekl, "než zjistí, že rozkazy od mé matky jsou falešné - a to oni zjistí, protože jsem neměl dost času to zařídit lépe.”
"Merline, já...”
vydechla.
"Klidně mi dál říkej Draco. Hlavně se netvař moc vděčně.” Zahleděl se jí do tváře. "Grangerová, vzpamatuj se. Nechystáš se mi tu omdlít?”
"Ne...”
Nevěděla přesně, k čemu se chystá. "Draco, prosím tě, nenechávej mě tady - " Nezačala propadat panice, ale neměla k tomu daleko.
"Samozřejmě, že nenechám,” protočil panenky, "Potter byl velmi konkrétní v popisu toho, co by mě čekalo, kdybych tě nepřivedl.” Přikročil k ní, a velmi ostře se jí zahleděl do očí. Jeho hlas byl tichý a důrazný.
"Mě zajímá jenom Severus. Takže jestli budeš zdržovat, odpadneš a Pottera už nějak risknu. Jasné?"
"Jasné,"
odpověděla. Vlastně to bylo uklidňující, tohle byl Draco, jakého znala. Vzpamatovávala se rychle – vždyť na tohle celou dobu čekala; natáhla se pro plášť, nad kterým Draco mimoděk pokrčil nos, a rychle si ho hodila přes ramena. Ruce se jí klepaly tak, že ho skoro nedokázala zapnout.
"Dva kroky za mnou a uctivost sama.”
"Ano.”

Na okamžik se zatvářil podezřívavě, ta pokora mu nebyla povědomá. "Ostatní čekají v lesíku několik desítek metrů za branou. Kdyby něco, zkus tam doběhnout. Končí tam bariéry proti přemístění.”
"Rozumím.”

Nasadil svůj arogantní výraz a vyšel ze dveří. "Jdeme,” kývl na strážce. "Ona s námi.”
"Pane, ta žena nemá přístup k - "

Draco k němu prudce pohnul. "Znepokojivě nízká morálka,” sykl a muž se sklopenýma očima ustoupil. Vykročili tak rychle, jak sníh dovolil. Malá oklika - protože se museli přizpůsobit proházené cestě - a ačkoli se Hermioně cesta zdála nekonečná a připadalo jí, že je pozorují desítky podezřívavých očí - což byla koneckonců pravda - náhle stáli u laboratoře a Draco bušil netrpělivě na dveře.
"Snape,” štěkl na muže, který mu otevřel dveře. "Chci s ním mluvit. Hned.”
"Vy jste...”
"Někdo, komu to tady patří.”

Hermiona viděla Draca jenom zády, ale zřejmě se tvářil dost přesvědčivě, protože muž vzápětí zmizel. Když se objevil Snape, ovládal se rozhodně lépe než Hermiona před tím.
"Pane?” řekl zdrženlivě a hleděl na Draca, jako by ho v životě neviděl a bylo mu naprosto lhostejné, že se na něj musí dívat právě teď.
"Jdeme. Mám pro vás práci.”
"Jak si přejete,”
odpověděl Snape a plynule za sebou zavřel dveře. Hermiona ještě zahlédla, jak se jich Draco zcela mimovolně dotkl hůlkou, zřejmě zamykal, Snape zatím pokročil tak, že tu maličkost zakryl před očima hlídače... bylo zvláštní, jak sehraně působili, ale nedalo se zpochybňovat, že každé zdržení dobré.
K bráně nebylo daleko. Šli rychle, bylo tedy zcela logické, že tam za krátkou chvíli dojdou. Přesto by Hermiona přísahala, že se jim vzdaluje před očima a že ušla snad sto mil. Každou chvíli čekala, kdy někdo vykřikne na poplach a střelí je do zad. Když se to nakonec stalo - zatím jenom ty výkřiky - ani si nebyla jistá, že slyší opravdové hlasy, nebo je to jenom její bujná fantazie. Plot měli konečně za zády, ale skutečně důležité pro ně byly docela jiné překážky.
"Pokračujte,” sykl Draco. "Co chcete, šerife?” štěkl pak na přibíhajícího muže. "Vysvětlil jsem vám snad jasně, že potřebuji asistenci dalších dvou čarodějů!”
"Ten požadavek je zcela nehorázný,”
prohlásil šerif rázně, "takže jsem si dovolil kontaktovat vaši matku. Máme pro případ nouze své vlastní způsoby...”
"Utíkejte,” strčil Snape Hermionu do zad, nestačili od Draca ujít víc než pár kroků. "No tak!” Popadl ji za rameno a prudce strčil kupředu. Hermiona se rozběhla. Ještě koutkem oka zahlédla Snapea, jak se rozpřahuje a úderem pěsti sráží nejbližšího strážného, který už se po něm sápal, k zemi; a že Draco vytahuje hůlku. Neutíkala by nikdy z magického souboje, ale tady si byla bolestně vědomá svých naprosto nulových šancí v boji muže proti muži. Jenom by překážela - to bylo jisté - a tak tedy utíkala.
Z počátku to ještě šlo, protože tudy se vraceli vězni se dřevem a sníh byl udusaný, ale i tak klopýtala. Konečně se ozvala i střelba. Další pád jí zachránil život, protože jedna kulka hvízdla nad ní a druhá pak chrstla spršku sněhu do obličeje. Hermiona vyskočila a uháněla dál.
Harry, Rone, kde jste, opakovala v duchu, no tak, Kingsley, ať už kdokoli, je vážně čas -
Až je spatřila; vynořili se z lesa a pokoušeli se na dálku zasáhnout do souboje u brány. Slyšela, jak ji povzbuzují ke spěchu a až po chvíli pochopila, že skutečně nemohou blíž. Ochrany kolem tábora byly důkladnější, než si Hermiona představovala.
Ucítila v puse kovovou pachuť kouzla, poslední dva kroky - Harry ji divoce objal. Oči mu zářily a ve tváři se odráželo rozčilení z boje. "Jsi v pořádku?” zakřičel zbytečně nahlas.
"Jo,” vydechla, "pomozte jim...”
Klesla do sněhu. Nebylo vůbec jisté, co se děje - jestli Draco se Snapem vítězí nebo podléhají přesile. Ne že by byl Draco ve skutečném nebezpečí... ale v boji se může stát cokoli. Přes zvířený sníh a účinky matoucího kouzla viděla jen rozmazaně. Nebo to snad nebylo kvůli tomu? Zahlédla Rona, jak pálí směrem k bráně, a taky jeho bratra George. Posledním z výpravy se ukázal být Kingsley, sklonil se k ní, aby jí pomohl vstát, ale kupodivu místo toho poklekl vedle ní do sněhu.
"Jsi zraněná?” ptal se jí. "Haló, Hermiono, mluv se mnou. Hermiono... Hermiono!”
Zavřela oči.

Všechno bylo bílé. Nádherně, čistě bílé. I ona byla čistá a byl to neuvěřitelně skvělý pocit. A bylo jí teplo. Ačkoli se ještě ani nepohnula, cítila, že i vlasy má čisté a div se z toho pocitu nerozplakala.
"Madam Pomfreyová?” vydechla, když nad sebou spatřila známou tvář.
"No konečně,” řekla léčitelka s úsměvem, "to ale bylo dlouhé spaní.”
"Co dělám v Bradavicích?”
zachraptěla Hermiona, napůl přesvědčená, že ji budou mít za blázna, až se ukáže, že měla nehodu při vyučování a všechno to byl jen nějaký podivný sen... Zmateně přemýšlela, kolik jí asi je?
"Chlapci se tě báli odvést k Mungovi, tak jsem svolila k tomuto mimořádnému řešení,” řekla skoro káravě a Hermiona se okamžitě cítila provinile. Takže žádná školní nehoda. "Pravda, byla to zajímavá zkušenost...” Natáhla ruku a sebrala ze stolku malou lahvičku. Hermionin první dojem byl, že jde o lektvar. Léčitelka s ní ale zatřepala a ten zvuk byl podivně kovový. "Kulky jsem ještě nikomu nevyndavala. Dvě!”
"Páni... co Draco? A Severus... Snape?”

Pomfreyová potřásla hlavou. "Vůbec netuším, co se dělo! To jste bojovali proti nim?”
"Ne, všichni na stejné straně. Prosím, řekněte mi, že jsou naživu!”
"Draco Malfoy určitě, dnes byl článek v Denním Věštci, kde byla zmínka, že pořádal nějaký večírek. Jsi tu už týden, dušinko.”
Hermiona jenom polkla. "Ale profesor Snape? O tom jsem nic neslyšela.”
Hermiona se pomalu nadechla, aby zvládla nával paniky.
"Jen klid,” potřepala ji léčitelka po rameni. "Severus Snape přežije všechno. Byla jsem na tebe tak pyšná, když jsi se ho zastala!”
"Já jsem vděčná za to, že mě někdo nemá za blázna,”
pousmála se Hermniona smutně. Vzpomínka na proces jí připadala vzdálená celé roky a stěží se na něj rozpomínala. Stále podvědomě čekala, kdy vrazí Dragan do dveří.
"Teď zkusíš sníst trochu polévky a pak budeš zase spát, ano?”
"Prosím, prosím vás... musím mluvit s Dracem Malfoyem. Strpíte ho tady... pokud bude ochoten přijít?”
Samozřejmě, že Pomfreyová nebude vůbec nadšená, ale Draco jí beztak nespíš ani neodpoví, takže -
"Pokud je to opravdu nezbytné...” zazněla nenadšená odpověď.
"Děkuju,” řekla Hermiona vděčně. "Je nejspíš jediný, kdo mi může říct, jestli je Severus ještě naživu.”

Byla ráda, že ze všech lidí, kteří se účastnili její záchrany, se na Bradavické ošetřovně objevil zrovna Harry. Ron byl společnost, kterou by nemusela unést, a Kingsley byl fajn, ale přeci jen se neznali tak dobře. Vyprávěli si dlouho, co se stalo; když se u Harryho objevil patron se vzkazem od Snapea, neváhal se svým přispěním ani na okamžik, stejně jako Ron. George byl zrovna doma, když se domlouvali co a jak, a trval na tom, že půjde s nimi, a Kingsley přibyl tak nějak samozřejmě, když si u něj oba mladí bystrozorové vyjednávali neplánované pracovní volno. Draco byl tak roztrpčený tajnostmi, jaké před ním rodiče ohledně svých podnikatelských aktivit měli, že spolupracoval docela ochotně. Popřel sice, že by věděl, kde je Narcisa, ale byl vstřícný k lehce podloudnické hurá akci za jejími zády; spěchali.
Nejvíc ale mluvili o Snapeovi. Harry netušil, jak to s ním a Dracem dopadlo, protože se se zraněnou Hermionou přemístili tak rychle, jak se dalo. Jenom si byl jist, že se oba dostali za hranice bariér.
"Ten člověk je jako šváb, přežije všechno - bohužel,” brblal Harry nespokojeně. "Buď ráda, že jsi se ho zbavila. Takže teď jsi něco jako vdova?”
"Já vlastně nevím,”
řekla Hermiona rozpačitě a zaklapla tlustou knihu, která jí ležela na klíně. "Protože manželství nebylo nikdy... ehm... naplněno,” byla na sebe hrdá, že se jí podařilo nezrudnout, zato Harry byl rázem jako rajče, "tak je otázka, jestli jsem vůbec vdaná. Pokud k našemu magickému spojení došlo, podle tohoto,” poklepala na kožené desky, "pocítím, kdyby zemřel. Pokud ne... nemám to teď jak zjistit. Je to docela,” zasmála se, "vlastně srandovní, ne? Nevědět, jestli jsem vdaná. Nenapadlo mě nikdy, že bych si něčím takovým mohla nebýt jistá!”
"Vypadáš dost v pohodě,"
nadhodil Harry opatrně.
"Vždyť jsem," pokrčila rameny. "Víš, bylo to tam... jak to říct... když jsi tam, je to realita, která tě naplňuje úplně celého. Každá maličkost je dokonale skutečná a důležitá, protože může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, a přitom jde všechno hrozně pomalu a nemáš většinu času pořádně co dělat. Všechno tě přesvědčuje, že už to nikdy nemůže být jiné a cokoli jiného je jen iluze, kterou si nezasloužíš snít."
Pohlédla na Harryho trochu rozpačitě, ale ten překvapivě vážně přikývl.
"A pak se probudím – a jsem v Bradavicích! Na místě, kde jsem si vždycky připadala v bezpečí. Nevím zrovna, co víc mi připadá jako sen."
"Báli jsme se, že by tě u Munga mohli zatknout..."
"Jasně, to mi došlo. Ostatně i odsud chci odejít co nejdřív, aby neměla madam Pomfreyová problémy... zítra hned po ránu nejlépe. Už je mi dobře, vážně."
"Víš, o tom jsem s tebou taky chtěl mluvit..."
Harry si odkašlal. "Nemáš kam jít a na Grimmaudově náměstí teď nikdo nebydlí, já vím, nic moc, ale už je to tam mnohem lepší než to bývalo, dokud si něco nenajdeš, tak možná...?"
"Nebudeš s tím mít problémy, bystrozore?"
"Tvůj případ na starosti nemám – střet zájmů. Nikdo se mě už dávno na nic neptá a co oči nevidí, to srdce nebolí, ehm. Moc košér to není, ale špatné svědomí z toho nemám."

Hermiona se zamyslela. "Děkuju, Harry," řekla k jeho překvapení, protože čekal, že ji bude muset složitě přesvěčovat, "moc ráda."

Druhý den, když pro ni Harry přišel, měla mnohem lepší náladu. Pletla si zrovna vlasy do copu, už oblečená a stojící vedle ustlané postele, a když ho viděla ve dveřích, pozdravila rozzářeným úsměvem.
Uvolnil se, přesvědčený, že dostává pomalu rozum a těší se, až začne novou etapu života. "Vypadáš dobře," prohlásil upřímně, "i když jsi asi první člověk, co se těší na bydlení v tom zatraceném baráku."
"Neříkal jsi, že už je to tam mnohem lepší?"
zasmála se. "Ale to mě netrápí. Samozřejmě neváhej říct, kdybys to tam potřeboval uvolnit, ale dávám tomu jenom tak týden dva, než se postěhuju."
"Kam?" vyjevil se Harry.
"Ještě nevím," zářila nadšeně, "Severus umí francouzky, ale skoro bych řekla, že by raději Ameriku."
"Počkej,"
odkašlal si Harry, "teď jsme asi kus debaty přeskočili a já jsem úplně mimo."
Shovívavě na něj pohlédla. "Severus Snape, Harry. Možná si ho pamatuješ. Velký nos a nemožné způsoby."
"Ano? Nemluvili jsme naposledy včera večer o tom, že je možná mrtvý?"
"Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jsem si jistější, že není. To by mi Draco řekl, nemyslíš? Nebo by rovnou přinesl tělo a přidal si tím na ministerstvu nějaké body. Kdepak, Snape žije. A teď počítej se mnou: v tom boji byl skoro určitě zraněný, protože neměl hůlku a bojoval rukama proti chlapům, kteří na to byli cvičení. Možná ho dokonce postřelili tak jako mě. I kdyby nakonec zůstal na místě, jsem si skoro jistá, že Draco by to své matce neodpustil a vydupal by si, že ho pustí. Nikdy jsem Draca neviděla tak riskovat! Nejspíš něco Severusovi dlužil, nebo ho má vážně rád."

Harry vypadal pochybovačně.
"Buď jak buď, Severus si teď někde líže rány. To nepotrvá dlouho. Pak mu chvíli bude trvat najít ten tábor..."
"Proč by ho...?"
"Aby ho srovnal se zemí. Myslím, že tohle můžeme brát za hotovou věc – tedy, že nikdy nebyl zrovna smířlivý. Bude to jeho pomsta Narcise. Je to Dracova matka, takže na ni samou nesáhne, ale aspoň jí nadělá škodu."

Harry se chytil za hlavu. "To je na palici!"
"Jen doufám, že dá šanci ostatním vězňům," dodala Hermiona pochmurně. "Nikdy jsme se nedozvěděli, co jsou zač, ale určitě si nikdo nezaslouží jen tak zemřít v mrazivé pustině."
"Jasně...?"

Uhladila si poslední pramínky vlasů na správná místa. "A potom pro mě přijde."
Harry hleděl na svou nejlepší přítelkyni trochu vyděšeně a snažil se na ní usilně najít znamení nějakých pochyb či počínajícího šílenství. "Víš, neber to jako nic proti sobě, ale nemyslíš, že bude rád, že se tě... zbavil? Nikdy nebyl moc společenský..."
"Ach, vůbec nepochybuji, že mi ještě mnohokrát připomene, jak se kvůli mně musí přemáhat,"
usmála se Hermiona, "a bude mi předhazovat, že mě měl nechat v tom pochmurném Blackovic domě... nezrušil jsi mu přístup, že ne?"
"Vlastně ne,"
potřásl Harry konsternovaně hlavou, "nějak mi to nepřišlo důležité, když byl ve vězení."
"...nejspíš pokaždé, když s ním nebudu souhlasit. Patrně budeme bydlet v nějakém příjemném domě na předměstí a vždycky, když budou venku štěkat psi nebo se hašteřit děti, budu mít na talíři, že je to jenom kvůli mně."
"Hermiono, mluvíme o tom samém člověku? Snape? Velký nos a nemožné způsoby?"
"Máš pravdu, nějaká chajda na vesnici, trochu stranou, je pravděpodobnější. A kdykoli venku budou dupat divoká prasata nebo moc hlasitě zpívat ptáci, budu mít na talíři, a tak dále. Protože jemu by samozřejmě stačil nějaký pronajatý sklepní kamrlík."
"Hermiono! Proč by to sakra dělal?"
"Protože může,"
odpověděla Hermiona prostě. "Přesněji, protože už nemusí."
"Hned je mi to jasnější."
"Ke každé své roli přistupoval vždy velmi odpovědně, takže soudím, že když si pořídí ženu, bude se chovat jako vzorný manžel. Má samozřejmě trochu konzervativní způsoby, takže je možné, že se mi napřed bude pokoušet dvořit, abychom to celé začali správně. Možná nějaký praktický dárek? Třeba dostanu vlastnoručně vyrobené tonikum na jizvy nebo místo na vlastní kotlík v jeho laboratoři. Jééé, na to se těším! Až spolu budeme vařit lektvary."
"Asi zavolám Poppy. Tobě přeskočilo."
"Ale nech toho. Je to opravdu tak podivné?"
"Ještě víc než podivné. Jak si můžeš být tak jistá?"
"Prostě jsem."
"Třeba je to jen tvoje přání. To by sice bylo taky na hlavu, ale..."
"Harry, nech toho! Prostě to vím."
"Říkala jsi, že se choval hrozně odtažitě. A že jste spolu nic to. Neto."

Hermiona se zatrářila nerozhodně. "Když vypneš toho bystrozora v sobě..."
"Vypnuto,"
přikývl bez nadšení.
"Dostala jsem vzkaz od Draca," řekla skoro omluvně. "Sdělil mi, že bohužel v nejbližších několika letech nemá na osobní schůzky čas, a popřál rychlé uzdravení. Celé to bylo velice chladné a zdvořilé a osobní asi tak, jako by to psala jeho sekretářka."
"No a?"
"Přidal k tomu kytku a bonboniéru."
"Takové koště... to by mě Ginny hnala. Nechceš doufám tvrdit, že ta kytka je od Snapea? Kytka? Od Snapea? Zajistím ti pokoj vedle Lockharta."
"Díky, příteli,"
uchichtla se Hermiona, "ale že by Draco posílal takové tohle..." Zahleděla se na nesourodý trs květin, které stály ve váze na nočním stolku. "Není to žádné romantické gesto – je to vzkaz."
"Jako květomluva? Dost ujetý."
"Severus je lektvarista, Harry. Je to kompletní sada bylin pro lektvar. Podporuje krevní oběh a hlavně vzbuzuje pocit tepla."
Hermiona se zeširoka usmála. "Rostliny jsou ve špatném poměru, protože ho už nebudu potřebovat. A zima oficiálně začíná za deset dní."
"To má dávat smysl?"
"Dokonalý."
"Nebo vylezl přede dveře a naškubal to první, co mu přišlo od ruku."
"Harry, Harry, Harry. Tyhle věci na jednom místě nerostou."
"A co ta bonboniéra? Místo květomluvy bonbomluva?"

Hermiona si neklidně skousla spodní ret. Na bonboniéru vůbec nevzpomněla. Na sladké nijak zvlášť nebyla a úvahy nad květinami strávila celé ráno. Rychle strhla pestrý obal a opatrně otevřela papírovou krabici. "Harry, půjč mi hůlku."
Budiž mu ke cti řečeno, že nezaváhal. Hermiona lehce mávla a jeden kousek čokolády se slabě rozzářil. Hermiona prudce objala Harryho, strčila mu hůlku do ruky a bez sebe radostí se při řeči úplně zajíkala. "Je jich deset, Harry," vypravila ze sebe. "Čeká na mě. Deset dní. Do zimy."
"Tak to máš čas si to rozmyslet?"
"Promiň, co jsi říkal?"
zapínala si honem plášť, "trochu spěchám..."
Harry jen rezignovaně potřásl hlavou. "Doufám, že víš, co děláš," řekl. "Jestli jsi si opravdu jistá, že to tak bude v pořádku..."
"Jsem,"
vydechla. "Jsem si úplně jistá." A natáhla ruku, aby pevně sevřela duhovou kuličku maskovanou kouskem čokolády.
Koneckonců, přenašedlem to i začalo.


 

Konec (?)






 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. nerla 31. 07. 2013 - 19:54
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. heji 31. 07. 2013 - 21:41
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. kvik 31. 07. 2013 - 22:20
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. heji 01. 08. 2013 - 07:52
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. lilalila 04. 08. 2013 - 00:16
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí VI. mae 04. 08. 2013 - 22:35
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. alcazar 13. 08. 2013 - 09:12
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. evi 28. 10. 2013 - 17:08
RE: Dokud nás smrt nerozdělí VI. mae 29. 10. 2013 - 00:07