Dokud nás smrt nerozdělí V.

15. červenec 2013 | 09.57 |
› 

Hermiona slila vodu z velkého hrnce a nasypala brambory do mísy. Tak. Jestli pro ni přijdou, výjimečně nebude z oběda břečka. Jako by na tu myšlenku Dragan čekal, krátce zabušil na dveře a jak měl ve zvyku, okamžitě vstoupil.
"Jít.”
Ještě před měsícem ho opravovala. "Řekněte ´jdeme´ nebo ´pojďte´,” pokoušela se mu vštípit, ale jeho naprostý nezájem ji časem přiměl rezignovat. Nebyla to první ani poslední věc, nad kterou nakonec mávla rukou. Střádalo se to postupně, ale neodvratně, a Hermiona si to vnímala z pozice nějakého vzdáleného, nezaujatého pozorovatele. Nemělo smysl stále znovu bojovat předem prohrané bitvy.
Odložila všechno, co držela v rukou, a rychle sáhla po plášti. Podzimní počasí bylo chladné a nikdo se nestaral, jestli náhodou nebude sedět v kobce třeba v pyžamu... i kdyby tu třeba náhodou měla pyžamo.
Jak byla naučená, postavila se přede dveřmi čelem ke stěně, opřela se o ni rukama a trochu se rozkročila. Dragan ji prohledal rychle a zkušeně - nikdy se nedokázala rozhodnout, jestli má být vděčná za jeho profesionální chování, nebo zdeptaná neustálým narušováním svého soukromí - ale protestovat ji ani nenapadlo. Když jednou někam asi na týden odjel, chlap, který ho zatím zastupoval, byl dostatečným varováním, jak by také mohla taková prohlídka vypadat.
Prošli mezi sruby a vstoupili do jednoho z těch výstavnějších. Hermiona se jako vždy ohlížela po spodní části tábora, po barácích, kde žili vězňové. Práce tam byla v plném proudu, připravovali se na zimu a pokoušeli se ty nevalné dřevěné skořápky zateplit. Díky tomu v posledním týdnu vázly jejich obvyklé povinnosti a Snape trávil v laboratoři jen dvě tři hodiny denně; skoro určitě se to dnes odbude rychle.
Kharem už byl na místě. Ukázal na židli - ano, bude to rychlé! - a Hermiona se rychle posadila. Kdyby Snape potřeboval hůlku na delší dobu, sestoupili by do sklepa. Kolem pasu se jí ovinul provaz; už věděla, že se musí co nejvíc nadechnout, aby pak měla nějakou vůli - a nezbývalo než čekat.
Hleděla na Kharema, který seděl naproti ní, s hůlkou v ruce. Zpočátku doufala, že bezpečnostní pravidla časem poleví, ale postupy byly pevně dané, všechno bylo jištěné na několik způsobů a zcela rutinní. Nebyli se Snapem první v takovém postavení a šerif měl dobře propracované způsoby, jak udržet své čaroděje na uzdě.
"Kávu?” prohodil Kharem a Hermiona se trochu usmála.
"Děkuji, ráda.”
Jeho postoj byl i po těch několika měsících naprosto lhostejný. Přesto se občas dočkala drobné laskavosti, asi jako když člověk mimoděk podrbe za ušima toulavou kočku.
"Myslím, že Kharem není čaroděj,” řekla jednou Snapeovi, když ještě hledala způsoby, jakými by mohli unikout. "Jenom to předstírá. Drží hůlku takhle.” Předvedla to na vařečce a Snape tehdy jen lhostejně pokrčil rameny.
"To dokazuje pouze to, že se učil ve východní části Asie.


"Takže po něm nemám skočit, pokusit se mu ji vyrvat a zakouzlit na širé okolí petrificus.”
"Ne.”

Káva byla sladká a silná a Hermiona si vychutnávala každý doušek. Ačkoli Snape kvůli tomu ze začátku pořádně vyváděl, v jejich přídělech káva scházela a jeho obvyklou popudlivost to značně zhoršovalo. Hermiona na ní zdaleka tak závislá nebyla, ale přesto by ji byla ochotná vyměnit za ledacos. Kdyby měla s kým.
Nežádoucí osoba, nazval se Snape už tehdy, na začátku. Netušila, jak moc pravdivé se to ukáže, pro ně pro oba. Samozřejmě tu fungoval jakýsi výměnný obchod, jaký jen bídné vězeňské příděly umožňovaly. Jenže vězňové se jim vyhýbali obloukem, obrazně i doslova, ochranka na ně hleděla s jasnou nechutí a podezřením a nevzali by si od ní ani čistou vodu, a vedení tábora šmelit nemuselo. Zatímco u vězňů nebyly pokusy o útěk nijak výjimečnou událostí (a naprostá většina z nich byla navrácena zpět ve značně zuboželém stavu po několika dnech v divočině), oni byli hlídaní na každém kroku. Každou chvíli do jejich srubu vtrhli strážní a obrátili ho vzhůru nohama. Žádnou výjimkou nebyly ani noční prohlídky a už dvakrát vytrhali podlahu.
Šerif neponechával nic náhodě.
Snape snášel neustálý stres kupodivu dobře. Hned na začátku si nastavil určitý standart, který Hermioně připadal v té chvíli nízký, ale neslevil z něj, zatímco ona se stále o něco pokoušela a následně propadala depresím z neúspěchu. Nesmírně mu záviděla, že smí pracovat. Ona neměla s kým promluvit, co číst, nedostávali žádné potřeby na psaní.
Snape nebyl příliš ochotný mluvit o tom, co dělá, a vlastně s ní nemluvil skoro vůbec - posledních pár dní, kdy doma trávil víc času, to bylo obzvlášť nápadné. Ráno odcházel poměrně brzy, vracel se na oběd a v laboratoři trávil i odpoledne. Nerudný, popudlivý, s věčně popálenýma rukama, protože se musel naučit bez kouzel zvládat víc postupů než kdykoli dřív.
Ona vařila, prala - pokud bylo zrovna dost vody - a starala se o dům. Nesměla z tábora a dřevo na oheň dostávala už nasekané. Úmorná každodenní rutina primitivních prací jí začínala kalit myšlení. Cítila to na sobě, ale bránit se tomu nedokázala. Měnila se v jednu z těch šedivých, shrbených žen s neumytými vlasy a prázdnýma očima.
Možná ale nebyla tak ubíjející všechna ta nečinnost, jako vědomí, jak absolutně nulovou hodnotu tady má. Ona, Hermiona Grangerová, nebyla nic než nahraditelný nástroj, který naprosto nikoho nezajímal, jenom byl používán podle pevně daných pravidel, používán hluboko pod hranicí svých schopností a možností.
Ani tentokrát nepostřehla znamení, jaké Kharem musel dostat, aby věděl, že skončili. Pouta se uvolnila a pokynul jí k odchodu. Dragan se odlepil od stěny a doprovodil ji ven. Prošli spolu část cesty mezi sruby místní honorace - nevedla tu žádná viditelná hranice, ale každý věděl, kam až si může dovolit zajít - a vrátit domů se mohla zdánlivě sama.

Zrovna začala krájet zeleninu, když přišel Snape. Neomlouvala se mu, že nestačila dovařit oběd, věděl přeci, kde musela být. Jenom se po něm ohlédla a pokynula mu na pozdrav. Odpověděl stejně, usadil se za stůl, opřel si hlavu o ruce a zavřel oči. Odpočíval.
"Severusi,” řekla tiše. Věděla, že je přesvědčen o tom, že je někdy odposlouchávají, ale Dragana před chvílí zahlédla kroužit o hezký kus dál a nikdo další poblíž nebyl. Snape k ní zdvihl oči. "Já už to nevydržím,” řekla. Mírně pokývl.
"Chápu.”
"Ne, nechápeš. Myslím to vážně, rozmýšlela jsem to dlouho. Odejdi a nech mě tu, nebo mě napřed zabij. Už nevěřím, že něco vymyslíme, není tu... prostor na nic.”
"Ticho.”
"Doufala jsem, že - "
"Řekl jsem - ticho.”

Zvadla. Mechanicky naložila jídlo na talíře. Zase ji o tom nenechal mluvit.
"Vaříš hůř než na začátku,” podotkl. Pokrčila rameny. "Dalo by se očekávat, že zkušenostmi se zlepšíš.”
Pohlédla na něj. Oči měla suché, i když uvnitř plakala. "Nedokážu se soustředit,” řekla. "Ani snažit. A vlastně je mi to jedno. Vím, že mi to nemá být jedno, ale...”
Mírně se k ní naklonil. "Mám plán,” řekl skoro bezhlesně. "Musíš vydržet.”
Otřásla se. Takže plán? Copak tady lze mít nějaký plán? Zůstanou tu napořád.
"Máš jediný, zato zcela zásadní úkol. Vydržet. Začni se znovu starat o své vlasy. Lépe vařit. Poučovat Dragana. Být připravená v kterýkoli okamžik - "
"Být připravená!”
vyrazila ze sebe prudce. "To jsem. Přijdou sem kdykoli, poslední noční prohlídka byla kdy, předevčírem?”
"Stále to tu bereš jako místo k životu s určitými nevýhodami.”
Ušklíbl se. "Chyba. Ber to jako vězení s výhodami. Ten náhled je přesnější a lépe ti ukáže veškerá zdejší dobrodiní.”
Dobře. Někde v cele, kde už by nemohla vůbec nic a nedostala se nikdy ven - asi by to bylo horší. Ne, rozhodně by to bylo horší. Vzato kolem a kolem, tohle byl postoj, který by mohl trochu pomoci.
"Budu se snažit,” zašeptala. Snape přikývl a jakési stopy zájmu z jeho tváře se vytratily. Znovu zavřel oči. Hermiona v duchu zavyla. I pro něj být jen věc... ale je tady, stále je tady, že? Sice se zmiňoval, že jsou tu nějaké bariéry proti přemístění, ale nevěřila, že kdyby chtěl, že by se s hůlkou v ruce neprobojoval ven. Ale on zůstával, protože ona je tu také. Čert vem magické svazky vzniklé tou parodií na manželství, i s tím by si určitě nějak poradil...
Hermiona si uvědomila, že bere Snapea jako příliš všemocného, a trochu se nad tou myšlenkou zarazila. Ve tváři měl únavu a oči mu temně svítily z bílé tváře. I pro něj to bylo těžké. Koneckonců, snažil se, ne? Oběma jim byla nepříjemná důvěrnost, s jakou se k sobě museli chovat, ale dokázal k tomu přistupovat tak prakticky, že to bylo docela snesitelné. Spali na jedné posteli a i tam dokázal udržovat odstup takový, až ji to občas mrzelo. Snape nesnape, jednou to byl její manžel a i když ani v nejmenším nestála o to ho začít svádět, alespoň se držet za ruku by byla úleva. Ale on mezi nimi dokázal udržet škvíru, i když se zdánlivě objímali. Neuvěřitelný chlap!
"Zítra budou houby,” řekla. "Ženské jich přinesly z lesa hromadu. Mohla jsem si vybrat, tak jsem nabrala co znám. Stejně mi to Dragan kontroloval. Asi abych tě nechtěla otrávit, manželi.” Poslední věta byl pokus o vtip, ale Snape vypadal, že se nad tím vážně zamýšlí.
"Ne, to by nepomohlo,” řekl po chvíli. Ať už tím myslel cokoli, dál to nerozváděl. "Zítra je neděle,” dodal a Hermionu to překvapilo. Poslední dobou už ztrácela přehled i o dnech... musí se vzpamatovat, rozhodně.
"Alespoň si odpočineš.” V sobotu odpoledne a v neděli se pracovalo jen výjimečně.
"Přesto se pokusím dostat pod nějakou záminkou do laboratoře - má okna na vhodnou stranu. Podle toho, co jsem zaslechl, se tu objeví ti, kterým šerif říká šéfové. ”
"Dobře, budu s tím počítat.”

Sklidila nádobí. Snape si lehnul a k jejímu překvapení skoro okamžitě usnul. Musel být vážně unavený... trochu se zastyděla za ty poraženecké řeči. Sedla si se šitím, které bylo dost tiché na to, aby ho nerušila, a pokusila se spravit nějaké propálené díry na jeho plášti. Věděla přesně, jak by musela mávnout hůlkou, vybavovala si i správná slova. S jehlou ale sváděla krušné boje a výsledky nebyly moc dobré. Vypadalo to líp, než co tropili chlapi, kteří si museli vystačit sami, ale mnohem hůř, než co uměla kterákoli ze zdejších žen. A Hermiona velice, velice nerada v něčem prohrávala.
Po chvíli se přistihla, že nic nedělá a jenom zírá na svoje ruce. Poškrábané, zarudlé, s olámanými nehty. S několika pomalu se hojícími jizvičkami ze spálenin, když ještě neuměla rozdělat oheň v kamnech. Ten pohled ji zabolel víc než skutečnost, že se Snape odmítal bavit o svém útěku. Pamatovala si svoje ruce, na dobu, kdy měla na poličce s kosmetikou pečlivě vybraný hydratační krém a jemně růžový lak na nehty pro slavnostnější příležitosti. Ale útěk, možnost, že se odsud dostane pryč - lhostejno, jestli živá nebo mrtvá - v ní už žádné emoce probudit nedokázal. Jediná touha, kterou dokázala skutečně cítit, byla po konci toho všeho, mít už pokoj, nemuset se každý den snažit.
Vstala, nalila vodu do malého hrnce, postavila ho na kamna a připravila Snapeovi hrnek s pořádnou porcí čaje. Jestli chce dnes odpoledne ještě fungovat, bude ho potřebovat. Hluk ho probudil, posadil se a potřásl hlavou. Vypadal jako někdo, kdo se noří z hodně velké dálky.
Věděla, že nic neřekne, jen se zvedne, krátce rozhlédne po srubu a prohrábne si vlasy. Potom se posadí ke stolu a zaváhá nad cukrem do čaje. Skoro určitě si nějaký nasype - neměl to tak rád, ale byla to trocha energie navíc - a chvíli na něj bude nepřátelsky zírat, dokud ho nezačne ještě horký upíjet.
Když tenkrát - kdysi dávno, v jiném životě před procesem - uvažovala o jejich společném životě, skoro všechno odhadla špatně. Neměl to být Snape, kdo z nich dvou bude v lepší psychické kondici, nemělo to být tak, že místo postupného přivykání skočí rovnýma nohama do v zásadě stabilního, ale dosti neuspokojivého uspořádání. Oba trpěli nedostatkem soukromí i vzájemnou závislostí. Pokud si někdy dovolila představu, že spolu zůstanou i někdy potom, až už to nebude nezbytně nutné, teď už tomu nevěřila. Oba byli dost racionální na to, aby věděli, že spolu za stávající situace vycházet prostě musí. Jeden pro druhého však byli symbolem prohry a neustále zaťatých zubů.
Snape vstal a hodil si přes ramena plášť. Neuměle zalátaných šrámů si buď nevšiml, nebo je raději nechtěl komentovat. Zkoumavě na ni pohlédl a Hermiona se přinutila usmát.
"Jsem v pohodě.”
"Dobře. Pokusím se nám vyjednat slušnější podmínky.”
Obvykle se zdržel podobných útěšných vět. Zřejmě musela vypadat mimořádně zničeně.
"Kdyby alespoň bylo něco ke čtení. Cokoli, třebas i Korán v mandarínské čínštině.” Pro ten by ani nemuseli posílat moc daleko. Věděla dobře, že ho jeden z vězňů má u sebe.
Přikývl, vyšel před srub a zůstal stát. Během krátké chvíle se zdánlivě náhodně odkudsi vynořil Farak, Snapeův osobní strážce, a po nezbytné prohlídce spolu odešli.

Hermiona se rozhodla vyjít si na procházku. Měla k dispozici úzký pruh země od plotu k plotu, asi čtyři sta metrů. Mezi běžné vězně teoreticky směla, ale nebylo rozumné tam lézt. Navíc bylo skoro jisté, že šibenice získala nového obyvatele - před pár dny se zase někdo pokusil o útěk - a o takový pohled nestála. Ani do části tábora, kde žili hlídači a šerif se svými muži, jí sice přístup oficiálně nikdo nezakázal, ale většinou byla nesmlouvavě odkloněna pryč. Ale když dojde až na kraj tábora, k plotu, uvidí trochu na bránu a také na laboratoř - jedinou kamennou budovu tady - a třeba zahlédne i ´šéfy´. Snape se sice se svými spekulacemi příliš nesvěřoval, ve zřejmé obavě, co by mohla při případném výslechu prozradit, ale věděla, že očekává někoho známého. Byli sem oba přesunuti příliš rychle a snadno, za tím nemohlo být nijak složité dohadování.
Teple se oblékla a vyšla ven. Nikdo v dohledu - obvyklé mylné zdání - a tak se pomalu vydala k plotu. Chvíli tam postávala, okopávala kamínky a prohlížela si nápisy, které v několika jazycích varovaly před elektřinou (nikdy nezjistila, jak to s ní skutečně je), ale nechtěla vzbudit pozornost. Takže zpět... a ještě jedno kolečko, pro jistotu. Tentokrát měla štěstí, i když si nebyla jistá, jestli to může nazývat štěstím a jestli má věřit svým očím. Neměla bránu dobře ve výhledu, bránil terén i trocha trnitého roští, ale tu sošnou, elegantní postavu, kterou právě s úklonou vítal šerif osobně, tu si splést nemohla.
"Narciso!” zařvala z plných plic a až když sama slyšela svůj hlas, uvědomila si, co je v něm vzteku. Sotva o úder srdce později ucítila, jak ji někdo strhává k sobě, tiskne ruku na ústa a na krku zastudilo ostří. Strnula. Tenoučký pramínek krve z rozedřené kůže svědivě stékal za okraj haleny. To půjde hrozně špatně vyprat, napadlo ji mimoděk, a pocítila slabý záchvěv zvědavosti, jestli to opravdu bude ještě někdy její starost. Ale Dragan - byla si jistá, že je to on - neměl sklony k impulzivním akcím a skutečnost, že ji znehybnil, mu pro tu chvíli stačila.
Narcisa se po nich ohlédla. Něco si se šerifem řekli a zřejmě je to oba pobavilo. Pak šerif zamával rukou v jasném pokynu. Dragan ukryl nůž, zkroutil jí ruce za zády a postrkoval ji k nim. Hermioně se zběsile roztlouklo srdce. Jak se blížili k Narcise a jejímu doprovodu, uvědomovala si Hermiona stále zřetelněji její lesklé, načesané vlasy, čistý cestovní plášť, jemně nalíčenou tvář. Musela vedle ní vypadat strašně uboze. Kde je prostor pro nějaké vyjednávání? Z pozice bezmocné Popelky?
Dragan ji postrčil, až klopýtla a málem upadla. Na poslední chvíli se dokázala narovnat a pohlédnout na Narcisu zpříma. Jestli si něco skutečně nepřála, tak skončit pod jejíma nohama.
Bylo těžké v sobě potlačit touhu začít nadávat. Tohle je příležitost, která se nemusí opakovat. Jenže naprosto netušila, co by se z ní mohla snažit vyzískat, a byla příliš zaskočená, než aby nad tím dokázala jasně přemýšlet.
"Paní Malfoyová,” pokývla co možná zdvořile. "Jaké nečekané překvapení.”
"Skutečně nečekané?”
usmívala se Narcisa. "Je pravda, že jsem se obchodu nikdy příliš nevěnovala. Na to bývali jiní.”
A já jsem byla jedna z těch, kteří se postarali o to, že ti jiní sedí v Azkabanu. Jasné.
"Jste žena mnoha talentů,” řekla Hermiona s přehnaným obdivem. "Vyřešit takto svůj dluh vůči profesoru Snapeovi a zároveň se postarat o trest za jeho... iniciativu... To bylo velmi elegantní.”
"Přesně tak,”
pokývla Narcisa. "Byla by škoda nevyužít jeho schopností.” Jak jinak. Malfoyové byli vždycky hodně vysazení na peníze.
"Jestlipak o tom ví Draco?” plácla Hermiona v náhlé inspiraci. Kdyby se zrovna nedívala Narcise do očí, možná by to zamžiknutí nepostřehla, ale takhle si byla jistá. Draco o tomto ´obchodu´ nic neví. Byla v tom naděje? Netušila.
"Stále tak upovídaná. Jak je vidět, život na čerstvém vzduchu ti svědčí. Jen se mi ukaž, má milá. Tohle je pohled,” Narcise podivně ztvrdl výraz v očích, "který si chci pamatovat.”
Hermiona na ni zůstala jen bez hlesu zírat. O to jediné Narsice šlo - aby si ji mohla prohlédnout? Představovat si, jak musí trpět v ošklivých šatech, špinavá, s nohama od bláta, v chatrči? Asi ano, vždyť pro ni samou by to byl ten nejhorší trest. Zatímco Hermiona... div neprosí Snapea o smrt. Fajn. Tak tohle se Narcise opravdu povedlo.
Pro Hermionu ten okamžik pochopení znamenal nesmírně mnoho. Touha dokázat Narcise, že ji nezlomí, jí vlil do žil tolik odhodlání zdejší podmínky co nejlépe zvládnout, až měla pocit, že musí explodovat samou touhou to předvést nějakým význačným, demonstrativním způsobem. Napjala se. Dragan zřejmě něco vycítil, protože udělal krok kupředu a stál teď těsně za ní.
Vydechla. Na jízlivost tu nebyl prostor, všechno mohlo být mnohem horší než je, kdyby Narcisa usoudila, že se ještě najde prostor na utažení šroubů. A on by se našel. Kdyby je se Snapem oddělili, co by bylo pak? Ta myšlenka jí prolétla hlavou těsně před tím, než se Narcisa sladce zeptala, jestli se pan profesor osvědčil i jako manžel. Místo hrdých, ale velmi hloupých prohlášení ve smyslu, že všechno je strašně fajn, se tak stačila zatvářit mírně zdrchaně a vypravit ze sebe hlasem s tou správnou porcí zachvění, že... všechno je hrozně fajn.
Narcisa vypadala spokojeně; a ztratila zájem. Blahosklonně jí pokynula, otočila se k šerifovi a prohodila něco ve smyslu, že nyní se odeberou za jejich obchodními záležitostmi. Šerif vypadal svou šéfkou naprosto unešen a div se po každém slově neklaněl. Takové chování se k němu vůbec nehodilo a Hermioně blesklo hlavou, jestli si náhodou Narcisa nepomáhá udržet poslušnost nějakými méně legálními prostředky...
Odešli do srubu, většina ochranky s nimi, část zůstala venku a dívali se na sebe se šerifovými lidmi se zřetelnou nechutí. Představení skončilo. Dragan popadl Hermionu za rameno, rázně ji otočil patřičným směrem a bolestivě šťouchnul do zad. S klopýtnutím vyrazila vpřed. Tady skutečně neměla co dělat.
Neskončily jsme spolu, slibovala Narcise v duchu, my dvě jsme spolu rozhodně neskončily.
Když pak večer přinesli Snapea zmláceného, a krvácejícího ho pohodili na postel, pochopila snadno, že ani tady neproběhlo žádné úspěšné vyjednávání.
"Vážně štěstí, že máte nějaký ten plán,” řekla tiše, zatímco mu převařenou vodou vymývala šrámy.
Pootevřel zdravé oko a nějak se zvládl zatvářit přezíravě. "Samozřejmě, že mám. Vždycky mám plán.”







 Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dokud nás smrt nerozdělí V. heji 15. 07. 2013 - 20:15
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí V. kvik 15. 07. 2013 - 20:42
RE: Dokud nás smrt nerozdělí V. lilalila 16. 07. 2013 - 21:21
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí V. mae 16. 07. 2013 - 23:59
RE: Dokud nás smrt nerozdělí V. alcazar 24. 07. 2013 - 21:56
RE: Dokud nás smrt nerozdělí V. heji 25. 07. 2013 - 20:50
RE: Dokud nás smrt nerozdělí V. mae 25. 07. 2013 - 20:54